Nepochopené filmy I. - Agora

Tenhle článek prosím nečtěte, pokud jste filmoví znalci. Píši ho vlastně jen z toho důvodu, že si myslím, že několika filmům bylo celkem neprávem ukřivděno. Píše se o nich kde co, ale přesto v komentářích a recenzích chybí to hlavní.

Prvním takovým filmem je rozhodně Agora od Alejandro Amenábara.(recenze Spáčilová, Fila)  Po jejím uvedení se dalo celkem očekávat, že se kolem ní někteří křesťané zjančí. Vypráví totiž příběh filosofky Hypatie z Alexandrie, kterou zabili křesťanští fanatici - parabalani (vzhledem ke katolické cenzuře české Wikipedie vede odkaz na anglickou stránku - srovnejte verze). Její příběh později přešel v opačném gardu do křesťanské mytologie v podobě sv. Kateřiny Alexandrijské.

Poznámka: Parabaláni byli původně skupinou starající se o nemocné, která se ale brzy začala projevovat jako neoficiální vojenská organizace vyvolávající ozbrojené střety. V době do níž příběh patří (4 stol. n.l.) je jejich filmový fanatismus již uvěřitelný i ve skutečnosti.

Ostatně i druhý tábor se příliš pevně chytil té představy, že je to "o náboženství". Ono to vlastně o zlu náboženství vypráví, jenže ten film rozhodně není jen o tom. Myslím, že Amenábar chtěl šokovat, ale ne takhle lacině. Příběh poslední antické novoplatónské filosofky Hypatie, tak jak se zachoval, je velmi strohý. Víme, že byla obdivovanou učitelkou, odbornicí na kuželosečky, že byla dcerou matematika Theóna, žila v Alexandrii, že se nikdy nevdala a že ji zabili křesťané. To je v podstatě téměř vše.

Většina ostatního je dedukce a umělecká invence. Film rozhodně není životopisný. (Například závěrečné svléknutí Hypatie před jejím zavražděním je odkaz na obraz Hypatia od Charlese Williama Mitchella z roku 1885) Ukazuje několik rovin - lidskou, státnickou a kosmickou. V jistém smyslu se celý spor přenáší do úrovně "co je dole je jako to co je nahoře". Spíše jde ale o to, co si lidé představují jako princip světa.

Ani Hypatii nenapadne, že by na otrokářském systému bylo něco špatného i když nejbližší otrok je její vědecký kolega. Její žáci se přitom rozhodují mezi vizí nebe, které je podřízeno jakémusi geometrickému řádu a představou nebes, v níž jsou hvězdy namalovány na obloze jako na víku truhlice, kterou může Bůh kdykoli otevřít.

Prosté politické počty nakonec přinutí přiklonit se k druhé verzi i ty, kteří jí nikdy nemohou věřit.
Časové předěly mezi scénami, při nichž se záběry vzdalují kamsi do vesmíru, aby ukázaly, že se Země opravdu otáčí a obíhá okolo Slunce nejsou jen dekoračním prvkem - filmovou vatou - jsou vysvětlením toho, o čem si Hypatie povídá se svými žáky i připomínkou nevyhnutelnosti následujících událostí.
Na konci tento pohled připomíná, že i když skutečnost odmítneme, přesto zůstává stejná.