Všichni musí trpět - je to normální!

Tohle povídání začnu v knihkupectví. Rozhodl jsem se totiž, že si doplním vzdělání a vydal jsem se prostudovat klasické hedonistické směry filosofie. Víte na hedonismus se nadává a také se tohle označení vlastně používá jako nadávka, jenže ve skutečnosti je to nesmírně zajímavý filosofický směr, ze kterého vycházel Eudoxos, Aristippus, Theodorus Ateista nebo třeba Epikúros.
V rozporu s obecnou představou tito lidé nestrávili svůj život v pitkách, sexuálních orgiích a obžerství, (snad vyjma ultrahedonistů z Kyréné) ale ve velmi jemném rozeznávání a pozorování různých libých pocitů, které bychom i z dnešního hlediska označili jako velmi ušlechtilé.
Nenašel jsem od nich nic. Ani jedna nově vydaná kniha? Jak je to možné?
Na druhou stranu tam byl dostatek pseudokouzelnických příruček pod označením "esoterika" a "poučné" příběhy křesťanských světců, Aristotelova Ústava, New Age a různá celkem depresivní čtení.
Jako kdyby oficiální stanovisko bylo, že trpět je správné a kdo se jen tak baví, nebo se dokonce cítí dobře, je prostě lehkomyslný a nerozumí vážným věcem.
Je zajímavé, že ať už byly myšlenkové cesty antických filosofů jakékoli, ve skutečnosti se dělili také na dva proudy. První z nich prohlašovali, že největším dobrem je vůbec se nenarodit a když už se člověk narodí, měl by co nejdříve zase umřít. Podle nich bylo utrpení přirozeným stavem.
Druhý - hedonistický považoval život za dobrý, protože jindy než v životě šťastní být nemůžeme. Podle nich bylo štěstí přirozeným stavem člověka. Oba směry jsou pravděpodobně ještě předhistorické, protože jejich předobrazy můžeme najít už v mýtech.
Mimochodem stojí za to si podle těchto modelů zkusit rozdělit různé historické postavy i členy současné domácí a světové elity.
Všimněte si, že vládci a zvláště tyrani dávali přednost vždycky tomu prvnímu směru. Lidé, kteří berou svůj úděl jako přirozeně těžký se totiž nebouří. Můžete s nimi stavět Velku čínskou zeď, nebo je nechat umírat hlady ale oni se bouřit nebudou. Samozřejmě jim to můžete ulehčit vyhlídkou na to že jednou budou šťastní - po zmrtvýchvstání, nebo že to dělají pro blaho a štěstí svých vnuků.
Je dost pravděpodobné, že právě anhedonismus křesťanství přispěl k jeho velkému rozšíření a později i legalizaci a povýšení na státní náboženství.
Trpitelský stereotyp se dá ještě dále posílit jiným stereotypem, který říká že si každý za své utrpení může sám a proto by s ním neměl otravovat zvláště ne ty úspěšnější, kteří si své štěstí zasloužili.
Paradoxně i když bychom si mysleli, že by si lidé přesvědčení o tom, že život je utrpení, měli pomáhat, opak je pravdou. Převládá postoj: "Trpíš, tak trp, já trpím také, protože je to normální..."
Jediný u koho se předpokládá, že se bude chovat altruisticky je ten, kdo je v takovém světě spokojený, protože by měl cítit výčitky za to že netrpí s ostatními. Samozřejmě je to nesmysl, i kdyby se šťastný člověk s touhle filosofií choval přesně podle šablony, na jeho stav to nebude mít vliv - odvede prostě nějakou odpustkovou dávku a bude se nadále cítit spokojený.
Trpitelský stereotyp je výhodný pro sociopaty, protože jim dává možnost ostatní ovládat, mučit a ještě zůstávat v iluzi normálnosti. To jde dost snadno, když mu sami mučení dávají za pravdu.
Hedonistický postoj je sice do jisté míry také stereotyp, ale je mnohem bližší tomu, jak opravdu svět prožíváme, protože pracuje s blízkou vyhlídkou na štěstí. Paradoxně jsou ale hedonisticky smýšlející lidé také altruističtější. Nedává to příliš smysl, ale jen na první pohled. Z pohledu hedonisty je neštěstí samotné zlo a člověka v neštěstí je třeba "uzdravit" aby se zase cítil "přirozeně ", tedy šťastně.
Hedonisticky smýšlející lidé mají také větší snahu své pocity s ostatními sdílet, protože přirozeně předpokládají (občas mylně), že naprostá většina pocitů ostatních lidí bude pozitivní. Není proto překvapivé, že třeba epikurejci za největší dobro vůbec považovali přátelství.



Jiné vyprávění o tom, jak stereotypy pomáhají legalizovat stav, který vlastně vůbec ideální není od Františka Koukolíka:http://media.rozhlas.cz/_audio/2262314.mp3

Další zajímavé odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Theodorus_the_Atheist
http://en.wikipedia.org/wiki/Cyrenaics
http://www.iep.utm.edu/cyren/
http://en.wikipedia.org/wiki/Hedonismhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Epikureismus
http://en.wikipedia.org/wiki/Mohism

O tao a oslech

Poněkud složité zamyšlení o rozhodování a moudrosti.

Kdy je házení mincí naprosto rozumný způsob rozhodování a kdy nám v ničem nepomůže? Jak „funguje“ kóan? Čím se liší tao a moudrost? A co že mají všechny tyhle věci společného?

Veškeré naše jednání stojí na rozhodnutích, zvláště na tom základním, zda udělat vůbec něco nebo nedělat nic.
Už to je často větší dilema, než si dokážeme běžně přiznat. Většinou nejde o jednoduché slast/strast, ve kterých nám rozhodování zpravidla problémy nedělá, ale o mnohem komplikovanější případy.
Klasičtější situace je to co bych nazval schizoidním dilematem. Něco opravdu chcete, ale zároveň s kroky kterými se k cíli přibližujete nabývají většího a většího významu také nepříjemné stránky , které musíte překonávat, ať už je to strach ze zkoušky, nějaké reálné nebezpečí nebo pocit, který je v rozporu s ostatními vašimi pocity.
Představte si třeba (příklad pro muže), že máte jedinečnou příležitost konečně svést ženu, na které vám opravdu záleží. Víte, že se tahle situace nebude opakovat, jenže co čert nechtěl, slečně se udělal zrovna dneska opar. Nejde jen o panickou reakci při spatření té nerovnosti, ale i o to, že vaše snaha o polibek může mít několik naprosto rozdílných výsledků. Bude jí to bolet? Touží po vás tajně tak, že jí bude tenhle projev citu připadat důležitější? Bude to považovat za extrémně nehygienické? Zamyslíte se a už jste v pasti. S každou myšlenkou klesá vaše šance udělat cokoli. Strach, že ztratíte příležitost a strach že si sám zhoršíte renomé natolik že už příležitost nedostanete povede k tomu, že vaše nejednání nabude rozměru tragické ironie. Nakonec samozřejmě takhle příležitost ztratíte, ne tím, co uděláte, ale tím že nic neuděláte.
Podobné situace známe všichni - při pořizování řidičského průkazu, při prvním milování, při maturitní zkoušce, při seskoku padákem...
Nejhorší takové situace jsou ty které trvají. Když nepřekročíte práh do třídy, kde na vás čeká zkušební komise, propásnete termín a šance zmizí. S ní zmizí i dilema. Co když ale ono dilema nikdy nepomine, jako v případě manželů kteří nedokáží žít spolu ani bez sebe, rodičů kteří vás trápí stejně jako vás mají rádi? Co když to co vám prospívá vás zároveň zabíjí?
Pak už je to pravé schizoidní dilema, které má jen jediné řešení - útěk. Pokud je i ten nepřípustný, pravděpodobně se ho nakonec dopustí vaše tělo - prostě onemocní. Ostatně, kdo by to také dokázal snášet takové věci věčně. Normálně odolný člověk se může zhroutit vyčerpáním, pro některé více disponované to ale může být začátek mnohem delšího trápení, ze kterého si už sami nepomohou.
Model při kterém už nejde zvážit, jestli v určité situaci převládají klady nebo zápory má překvapivě svou alterantivu při rozhodování mezi dvěma stejně dobrými možnostmi a případně též mezi dvěma stejně špatnými možnostmi.
Onen případ, kdy jsou dvě možnosti stejně lákavé a člověk ztratí příležitost, protože se nedokáže rozhodnout, se nazývá Buridanův osel. Poprvé ho sice popsal Aristoteles spíše jako anekdotu, ale filosof 14. století Jean Buridan mu dal podobu osla stojícího přesně uprostřed mezi dvěma stejně lákavými kupkami sena, mezi nimiž váhá tak dlouho, až umře hlady.
I když takový příklad zrovna reálný není, známe ze života případy, kdy něco takového skutečně řešíme, ať už jsou to paralelní vztahy nebo dvě zaměstnání, které obě vyžadují veškerou naší iniciativu a úsilí, ale které prostě nelze dělat zároveň i kdybychom se mezi ně snažili rozdělit čas sebelépe.
Jde tedy o situace, kdy se nám nabízejí dvě možnosti s přibližně stejnými riziky i zisky.
Nejhorší je to právě v situacích, kdy je možné takový stav nějakou dobu udržet. Člověk pak snadno a rád propadá iluzi, že má všechno najednou. Samozřejmě ještě horší může být situace, kdy lze brát předešlá rozhodnutí zpět.
Opět je nejhorším řešením ne-rozhodnutí. Jednoduché házení mincí nám pak může dost pomoci a to buď tím, že nás zbaví samotného rozhodnutí, nebo tím, že si uvědomíme, že obě možnosti vlastně nejsou rovnocenné, ale že si v duchu přejeme aby jedna z nich dostala přednost.
Člověk by se k něčemu takovému měl ale uchylovat jen když je s rozumem opravdu v koncích. Na naprostou většinu dilemat naše city a náš rozum stačí. Výherní automat bychom si ze života přece jen dělat neměli.
Aby toho nebylo málo, existují dilemata, která nabízejí zdánlivě dobrá řešení nějakého problému, zdánlivě dobrá, špatná nebo zdánlivě podobná, která ale ve skutečnosti žádnými řešeními nejsou. Jsou to klasické politické volby typu: ODS nebo ČSSD, nebe nebo peklo, "kdo není s námi, je proti nám". Vyskytují se ale i v obyčejném životě. Říká se jim falešná dilemata, protože falešnými dilematy jsou. Dokonce je možné, že většina zdánlivě neřešitelných dilemat jsou falešná dilemata. Podstatou nabízeného výběru totiž není to, abyste si vybrali, ale abyste si nevšimli řešení, které by pro vás bylo vhodnější a možná i jediné správné.
Pro nalezení řešení se musíte oprostit od zažité představy (a většinou i od zadání) a uvědomit si skutečnou podstatu problému.
Právě na tomhle principu jsou postavené buddhistické hádanky - kóany. Nejsou to absurdní vtípky a historky, jak si mnozí myslí, ale malé zkoušky toho, jestli se člověk dokáže svou myslí odpoutat od povrchnosti.
Možná vás už napadlo, že to co popisuji je vlastně moudrost - dobře chápat, dobře myslet, dobře jednat. Ano, je to tak, i když to bohužel neznamená, že bych byl opravdu vždy věděl, co je moudré.
Je zajímavé, jak málo se v naší moderní době o moudrosti mluví a jak málo ji kdokoli hledá. Většinou se tak označují jakési sbírky "poučení", které jsou ale právě tou formou, které se musíme zbavit abychom vůbec byli schopni jednat (alespoň někdy) moudře.
Než tohle zamyšlení skončím, chci upozornit ještě na jednu drobnou ale ne nevýznamnou odlišnost v chápání moudrosti. Zatímco v evropské tradici je chápána jako ctnost a tedy v podstatě jako vlastnost, asijské filosofické proudy o ní mluví jako o "cestě" (tao). Zatímco pro Evropana je moudrost něčím stále obsaženým v duši, pro Asiata je to něco čeho se musí držet a z čeho je snadné sejít. Ten druhý způsob myšlení je mi o dost bližší, protože si myslím že moudrost vyžaduje úsilí a k hodně nemoudrému chování stačí nepozornost, lenost, lajdáctví, únava nebo příliš alkoholu. "Cesta" se stává skutečností činy, ne tím, jak dokážeme o čemkoli rozumovat.

Nemám rád Davida Černého

Tak jo, je to venku: Nemám rád Davida Černého.
Řeknu vám proč. Je pravda, že mě Černého výtvory ničím neoslovují, připadají mi ploché a prázdné, jenže to není ten důvod. Je ostatně hodně umělců, jejichž výtvory mě nechávají naprosto netečným a přitom k nim žádný podobně vyhraněný postoj nemám.
Moderní umění se dostalo do určitého zoufalého stavu, kdy už nemá co říct a poslední co mu zbývá je provokace. Ovšem i provokace může mít nějakou hodnotu, když nějak rozvíří společenský dialog. Jenže na to musíte dost dobře vědět co chcete. Černému se to několikrát téměř povedlo, jenže to vždycky pohřbil svou zbabělostí.
Asi nejvíc mě mrzelo jeho omluvné blekotání nad plastikou Entropa  což byl první výtvor který mohl, množstvím historek které se k němu vázaly i dialogem který opravdu rozpoutal, vstoupit do dějin umění. Jenže když přišel čas aby jeho autor přednesl nějakou jasnou řeč a podpořil celé dílo vlastní myšlenku, dočkali jsme se jakéhosi šepotu a slibu že "všechno napraví".
Podobně teď po zcela oprávněné nadávce Milanu Knížákovi slibuje omluvu. Problém je, že mu označení "kriploidní ču*ák" nevmetl do tváře ve chvíli nějakého oprávněného hněvu, ale prostě o něm tak mluvil v klidu před kamerou. Když něco takového řeknete s rozmyslem, měli byste si za tím také stát.
Musím se smát, když Knížák mluví o tom, že ho chtěl Černý "úmyslně urazit a znevážit". Nikdo nedokázal Knížáka znevážit tak dokonale jako Knížák. Ovšem také nikdo nedokázal tak znevážit Davida Černého jako ustrašeně blekotající David Černý. Je dokonce ochoten zaslat Knížákovi omluvu v tomto znění: "Mé přirovnání profesora Milana Knížáka k mužskému pohlavnímu orgánu za použití vulgarismu bylo neadekvátní. Za přirovnání k tomuto orgánu se omlouvám."
Zbývá jen jedno - by si Černý s Knížákem po omluvě padli kolem krku a svorně odkráčeli na smetiště dějin.

Kašlete na duby, sázejte jabloně!

Zřejmě pod vlivem Jeana Giona a jeho knihy Muž, který sázel stromy začali někteří mě známí i méně známí lidé při procházkách krajinou sem a tam vysazovat stromy. Nic proti tomu, je to jistě ušlechtilé, jen bych chtěl trochu zalobovat ve prospěch úplně jiných stromů, než jsou právě oblíbené duby. Máme totiž problém, kterého si málokdo všímá - přestárlé ovocné stromy.
Abych to vysvětlil - v dobách, kdy jsem ještě býval právoplatným trampem nebyl problém od léta až téměř do zimy načesat podél cest do kapes špendlíky, ořechy, višně, hrušky a jablka. Nevím, kdo je tam zasadil, ale musel to udělat už dost dávno.
Současná doba dutolebého komercionalismu bohužel sázení ovocných stromů jen tak na rozcestích nepřeje. Naopak přeje jejich kácení a nahrazování sklady nebo obchoďáky.
K pokácení samostatně stojícího stromu potřebujete vždy povolení - pokud není ovocný. Pro ně platí, že musejí mít ve výšce 1,3 metru nad zemí obvod kmene alespoň 80 cm, aby se jejich pokácením vůbec někdo zabýval.
Musím ale přiznat, že často nic jiného než pokácení nezbývá, protože mnohé z oněch jabloní, ze kterých jsme jako kluci trhali odrůdu "golden silnicius" měly určitě přes sto let. Dnes už jsou z nich vykotlané pahýly.
Přišlo by mi ale poněkud smutné, kdyby "český ráj to na pohled" zůstal bez svých plodů.

Nekromanti a nekrokraté

"Lenin teď víc než dřív žije a bude žít, jsa naším vědomím, silou a zbraní."

Tenhle Majakovského citát se skvěl po celé moje dětství ve vestibulu na zastávce metra Dejvická, která se tehdy nazývala Leninova. Dnes si na něj vzpomínám jako na krásnou ukázku komunistické nekromancie. Víte, komunisté začali budovat svůj "reálný socialismus" či "komunismus" (obojí si uvozovky skutečně zaslouží) na troskách minulých režimů, aniž by se to ovšem nějak dotklo původní formy myšlení lidí v těch oblastech. Proto v "komunistických" asijských zemích ve skutečnosti dál vládnou dynastie po vzoru starověkých tradic, no a evropštěji orientované země stavěly svůj "nový svět" na modelu křesťanského dogmatismu.
Bylo by to až komické, kdyby to nebylo tak strašidelné.Nejvýraznějším rysem, který komunisté přejali z náboženství velmi rychle byl sklon k nekrokracii. Nekromancie a nekrokracie jsou součástí snad všech náboženství, ale křesťanství v nich opravdu "jede". Žádná jiná víra nenutí své věřící, aby se klaněli bohu v podobě zohavené mrtvoly. I když komunisté tak daleko ve svém zobrazování nezacházeli, jejich fascinace mrtvými se nedala přehlédnout.
Podstatou nekromancie je vyvolávání duchů zemřelých. Samozřejmě, že je to jen divadlo pro prostoduché, kteří tomu prostě chtějí věřit. Pro moderní nedůvěřivé lidi se musí zahalit do nějakého pseudovýkladu. Namísto "Bůh chce" se říkalo "Lenin nám ukázal tuto cestu". V podstatě je ale hra na nekromancii jen zástěrkou pro fungování nekrokracie. Formálně zůstává nedotknutelným vládcem už mrtvý panovník, jako například Kim Ir-sen. (Právě Severní Korea je skutečně jedinou otevřeně přiznanou nekrokracií.) Skutečně  ale vládnou vykladači jeho vůle - nekrokraté.  Principem tohoto typu vlády je samozřejmě snaha zaštítit se jinou autoritou a vyhnout se zodpovědnosti za rozhodnutí.

"To ne já, to Kristus (Jehova, Marduk, Mohamed, Ganéša) nám ukázal cestu."
"To ne my, ale sám Kim Ir-sen (Lenin, Stalin)!"

Principem věštění vůle bývaly dřívě různé tabulky, kostky, let ptáků...a "svaté spisy", tedy nějaké knížky, které "neomylný" napsal v průběhu svého života.  Vykladači vždy vycházejí z předpokladu, že se jejich autor nikdy nemýlil a každá jednotlivá věta obsahuje nějakou ucelenou nesmrtelnou pravdu. V zásadě hledají vždy výrok, který by jim v určité situaci dával za pravdu.  Nejen že pak používají naráz jednotlivá tvrzení, která jsou spolu navzájem v rozporu (to se člověku během jeho vývoje stává, že je sám v rozporu se svými dřívějšími názory.), ale používají je často i v naprostém protikladu k jejich původnímu významu (protože jsou mimo kontext). Měli bychom si na to dávat pozor, protože už se nám začínají znovu množit vykladači vůle mrtvých učenců - zvláště ekonomů.

Znáte to:
"Milton Friedman říká ..."

Kde na to vzali?

V souvislosti s plánovaným navracením majetku se objevila otázka: Kde to ta katolická církev vlastně vzala?
Dva tábory božata a nebožata bohužel většinou zkysnou na stejně hloupých argumentech. Božata chybně předpokládají, že katolická církev prostě dostala od svých oveček tolik peněz, že postavila katedrály, kláštery a ještě jí spousta zbylo na charitu.
Nebožata taktéž chybně předpokládají, že hlavním zdrojem peněz církví byla loupeživá činnost.
Přitom ekonomika mluví velmi jasně: pokud církev finančně roste, nemohou výdaje převyšovat nad příjmy.
Zdroj bohatství katolické církve je přitom celkem prostý - daně. Známé desátky se vybírají od starověku až do současnosti. Dnes už ale samozřejmě dobrovolně. Jejich nedobrovolné vybírání bylo zavedeno v raném středověku křesťany. Povinné vybírání bylo zrušeno až v 19. století.
Církev tehdy vedla také mnoho sporů kvůli nezaplaceným desátkům, které pravidelně vyhrávala. Spory a konfiskace v 19. století hodně připomínají chování současné exekutorské komory.
Dalším zdrojem byly dary šlechty. Bylo to výhodně pro obě strany, církev dostala to, o co jí šlo vždycky nejvíce - peníze a za to dávala šlechtě to co nejvíce milovala ona - moc. Katolická církev totiž svými rituály moc panovníků legalizovala. Šlechta ovšem sama nic netvořila, takže v důsledku pocházely její dary buď z berní nebo z válečné kořisti. Však si také církevní hodnostáři hlídali i bitevní pole.
Většinu středověku a novověku byla velkým zdrojem financí katolické církve také organizovaná prostituce. Provozovala největší síť hambinců po celé Evropě a některé z nich byly dokonce pojízdné, aby mohly následovat armády nebo se sjíždět ke konání turnajů, politických a církevních shromáždění. Mimochodem velmi proslulý přítomností prostitutek byl také Koncil v Kostnici (1414 až 1418) což dokumentuje také obří socha prostitutky Imperie. Bohužel neznáme skutečné krásky, které mezi rokováním, mučením a popravami heretiků oblažovaly církevní a světské potentáty - krásná italská kurtizána Imperia totiž nikdy koncil nenavštívila, to jí přisoudil jen Honoré de Balzac.
Do nedávných dob také církev vlastnila půdo i s nevolníky a v mnoha místech ještě vlastní podniky. Mohla tedy část peněz i sama produkovat. Něco získávala také prodejem odpustků, které většinou tvořily jakousi formu sbírky na předem dané účely (např. křížové výpravy). Katolická církev se dodnes učení o odpustcích drží!
Skutečné dary (mimo darů politiků) tvořily v historii katolické církve jen velmi malou část.
V současnosti je katolická církev placena ze státních rozpočtů pouze s výjimkou Rakouska.
Povinné platby nevěřících na katolickou církev jsou tedy zákonné.
Ostatně ve všech dobách byly zisky církve zákonné. Nemyslím si ale že by byly etické, ani tehdy, ani dnes.