Tim Mulgan a námitky proti utilitarismu

Děkuji filosofovi Timovi Mulganovi za námitky proti utilitarismu, které shrnul do dvanácti možných scénářů. Chci na nich totiž ukázat jeden problematický jev který se k utilitarismu obecně váže, zvláště ve spojitosti s kritikou. Je to problém rozhodování a také jeden z důvodů, proč jsem i já v některých situacích spíše zastáncem jakéhosi jednoduchého kodexu proti utilitaristickým kalkulům.

Než se do toho pustím, měl bych říci, že Tim Mulgan je zastáncem utilitaismu, ovšem v jeho případě jde z mého pohledu spíše o utilitarismus "čínského stylu". Nejde o nic tak příliš překvapivého, protože jeho oblíbeným tématem je budoucí svět trpící katastrofickým nedostatkem zdrojů a roztříštěná společnost přehodnocující své morální základy pod tlakem událostí. 

To že jde o téma, které se dotýká nejen budoucnosti, ale i žánru scifi není náhoda. Utilitaristická řešení morálních dilemat bývají častým námětem sociální science fiction, ať už si o řešeních typu Babylon 5, Star Trek nebo Battlestar Galactica myslíte cokoli.

Nejprve k tomu, co mají všechny námitky proti utilitarismu společného. Jde o řešení problému. V utilitarismu je ideálním řešením problému takové, které je samo o sobě dobré a má i dobré následky. Takové řešení bychom mohli označit jako ++. Jeho opakem je takové řešení, které je v první řadě špatné a má i špatné následky opět si jej můžeme označit jako --. Za dobro je v utilitarismu vždy považováno "obšťastnění" (pleasure), utilitaristické rozhodování je tedy velmi závislé na takových věcech jako jsou lidské pocity.

Všechny námitky proti utilitarismu patří do skupiny "zlo pro větší dobro" -+ tedy do takové, kde je prvotní čin špatný, ale jeho následky jsou dobré (jde o jeden z principů římského práva na němž stojí i naše zákony). Příkladem takového řešení v běžném životě může být rozhodnutí nechat si naoperovat nový kyčelní kloub. Utrpení, které představuje pooperační stav je bohatě vyváženo obšťastněním z toho, že opět můžeme chodit.

Nicméně je opravdu jen velmi málo situací -+, kde se zdá rozhodnutí tak snadné. Ani utilitaristické rozhodování se nikdy neřídí pouze binární logikou, protože pak by byly nerozhodnutelné stavy +- (dobro se špatnými následky) i -+(zlo pro dobro).

Takové případy řešil starší Benthamův utilitarismus pomocí škál. Byly to známé Benthamovy "circumstances". Problém těchto stupnic je že jejich nastavení je individuální.

Většina příkladů kritizujících utilitaristické myšlení se vyznačuje zároveň několika chybami:
1.)  za případ typu -+ je vydáván příklad, který je ve skutečnosti --
2.) do argumentace nejsou zahrnuty všechny předvídatelné důsledky
3.) Binární vidění - dává přednost absolutním hodnotám tam, kde by mělo existovat ekvilibrium
4.) Falešné dilema - zdá se že jde o rozhodování mezi dvěma možnostmi, ale ve skutečnosti je jich více

Nicméně všechny takové příklady - dobré i špatné - ukazují na jeden zásadní problém: utilitarismus příliš spoléhá na lidskou schopnost posoudit situaci, což je pro mnoho lidí nesmírně těžké.

Tam kde nám u utilitarismu vychází řešení kombinující dobré a špatné následky můžeme pouze s jistou pravděpodobností říci, že je některé řešení lepší než jiné, nemůžeme si ale nikdy být jisti, že jde opravdu o nejlepší možné řešení  a pokud se dostanou hodnoty způsobeného neštěstí a následného štěstí blízko k sobě, nemůže mít aktér nikdy jistotu, jestli jeho rozhodnutí bylo správné nebo nesprávné, tedy zda se dostalo za onu čáru, která z něj dělá padoucha či nikoli.

Navíc řešení typu -+ bývají typické pro krizové situace (bitvy, živelné katastrofy, hromadné nehody), v nichž bývá nejhorším rozhodnutím váhání. Dilema se v takových případech vlastně mění v trilema - pokud budete příliš dlouho přemýšlet, zvolíte nejhorší možnost.

Kritické příklady také velmi často zanedbávají to, že i předvídatelnost má jistý podíl na pocitu bezpečí a tedy i na "obšťastnění" lidí. Cítíme se lépe, když víme, že nám lékař v nemocnici, kam jdeme s banálním zákrokem podle svého úsudku neodoperuje ledvinu, když jej napadne, že ji nějaký jiný pacient potřebuje více.

I tvorba kodexů chování a hodnotových stupnic, jakými jsou například i lidská práva, je výsledkem hledání společenské rovnováhy při řešení závažných situací. Takové kodexy z principu nikdy nejsou optimální, ale jsou dostatečně dobré na to, aby podle nich společnost mohla alespoň nějakou dobu žít.

Zároveň se tak společnost vyhýbá tomu aby kladla velmi vysoké (neodpovídající) nároky na každého člena společnosti při posuzování každé jednotlivé situace.

Utilitarismus je proto, podle mě vlastně velmi výhodný při navrhování zákonů a kontrole jejich prospěšnosti, dobře se uplatňuje ve vojenském myšlení, ale v běžném životě má omezení pro které je pro většinu lidí ve zvláště komplikovaných situacích nepoužitelný.

Teď tedy kritické příklady Tima Mulgana a mé názory na ně. Sami si můžete také doplnit co si o nich myslíte:

1. Šerif. Jste šerifem v zapadlém městečku, kde došlo k brutální vraždě malého děvčátka. Spousta lidí si myslí, že viníkem je Petr, vy si ale jste jistý, že je nevinný. Pokud Petra nezatknete a veřejně nepopravíte, dojde k velkým nepokojům a dá se očekávat, že bude hodně zraněných, možná nějací mrtví. Utilitarismus říká, že byste měli Petra zatknout a veřejně popravit.

NE, dočasné uklidnění nepřijde s dostatečnou jistotou, problém není vyřešen a riziko prozrazení, ztráty autority i důvěry je příliš velké. Ve skutečnosti tedy nejde o případ -+ ale spíše o případ --.

2. Transplantace. Jste transplantačním chirurgem v nemocnici. Pět pacientů čeká dohromady na jedno srdce, dvoje ledviny a dvoje plíce. Do nemocnice přijde na běžnou prohlídku (řekněme) bezdomovec, v dobrém stavu, který se shodou okolností ukazuje jako vhodný dárce orgánů pro vaše čekající pacienty. Utilitarismus říká, že byste ho měli uspat a odejmout mu vitální orgány, které posléze transplantujete.

Téměř jistě ve většině případů NE, podobně jako v předchozím případě je jistota malá a ohrožení ztrátou kreditu nemocnice i lékařského stavu je obrovské. Opravdu byste se šli léčit k takovému lékaři, nebo do nemocnice, kde by se něco takového dělo? Opět jde spíše o případ -- než o -+.
Lze si ale představit i příklad, kdy důvody udělat něco takového jednoznačně převáží nad důvody proti. Je možné, že ony raněné potřebuje společnost ke svému přežití. Zatímco v našem světě je takový postup nepřijatelný, v tom postkatastrofickém může být jediný spávný.

3. Vyšetřovatel. Vyšetřujete známého teroristu, který někde ve městě, na velmi frekventovaném místě, umístil časovanou bombu. Terorista nechce mluvit, dokonce ani pod hrozbou mučení. Máte však jeho malou nevinnou dcerku, na níž mu velmi záleží. Utilitarismus říká, že byste ji měl mučit a přimět tak teroristu promluvit.

V modelovém případě ANO. V realitě to spíše NE, což je známé už od dob Gestapa. Terorista ví, že mu stačí zdržovat vás až do výbuchu bomby (iluze dilematu), takže vám řekne cokoli. Pak už ztratíte důvod jeho dcerku mučit, ale ve vyumělkovaném případě by to opravdu tak bylo. Jde opravdu o příklad -+, zanedbává ale důležitou možnost.

4. Tramvaj. Stojíte na mostě, vedle vás se vyklání velmi robustní muž, který shlíží na kolej, po níž se řítí splašená tramvaj. Na koleji uvázlo pět dělníků a pokud tramvaj nic nezastaví, všichni zemřou. Utilitarismus říká, že byste měli robustního muže svrhnout na koleje (předpokládá se, že se tramvaj zastaví/vychýlí z cesty).

Ve většině případů ANO, ALE opět jde o aplikaci trolley problému, který je v realitě nepoužitelný. Ani 300kg vážící muž nedokáže svým tělem zastavit rozjetou tramvaj. Pokud byste předpokládali, že trať má zrovna takový tvar, aby se za mostem rozjela a rozmašírovala dělníky, pak byste při této úvaze potřebovali k dostatečné jistotě mozek Rain Mana a k provedení postřeh ninji a sílu Batmana. Nicméně v realitě dochází k situacím, kdy namísto většího počtu lidí přímo ohrožených vystavíte nebezpečí (i smrti) menší počet lidí, kteří před tím v ohrožení nebyli. Typické je odklánění bombardování od velkých měst. I pak totiž bombardéry svrhnou bomby na nějakou obydlenou oblast, jen v ní bude méně lidí. Na reálné podoby trolley problému jsme tedy v praxi zvyklí a nepovažujeme toto řešení za amorální. Jde o případ -+.

5. Kardinál a uklízečka. V domě vypukl požár a uvěznil dvě osoby: kardinála, který je známý svou podporou chudých, a "obyčejnou" uklízečku. Utilitarismus říká, že musíte zachránit kardinála, i kdyby uklízečka byla vaše matka.

V principu ANO, i když zrovna tento případ je extrémně debilní. Hodný kardinál proslulý podporou chudých nebývá právě kladná postava a navíc by jistě i jiné okolnosti (jako třeba jeho obří hmotnost) zabránily jeho záchraně. Také v případě utilitaristického rozhodování nejde nikdy o zásluhy v minulosti, ale o prospěch v budoucnosti. Pokud to ale budu brát jako příklad a onen člověk bude znamenat například záchranu mnoha životů v budoucnu, třeba kvůli strategickým schopnostem, pak je to správná volba. Opět -+.

6. Hra. V televizi běží finále světového poháru ve fotbalu a vy máte na starosti přenos. Adam upadne do elektrické soustavy přenosového zařízení a pokud se ho pokusíte zachránit, přenos vypadne na nejméně patnáct minut a připraví milióny diváků o požitek ze zápasu. Utilitarismus říká, že byste neměl Adama zachraňovat.

Rozhodně NE. V tomto případě jde o -- do něhož nejsou zahrnuty všechny předvídatelné důsledky.

7. Klon. Vynalezl jste zařízení, které dokáže zabít každou lidskou osobu a nahradit ji dokonalou, nerozlišitelnou replikou - klonem. Jediný rozdíl je v tom, že klon je o něco šťastnější, než původní osoba. Utilitarismus říká, že byste měl zabít každého člověka a nahradit ho jeho klonem.

Tento příklad je z utilitaristického hlediska ve skutečnosti nerozhodnutelný. Informace v tomto případě nejsou dostatečné. Nevíme, zda je to skutečně stejná osoba, takže řešíme vlastně dva problémy které spojuje jen konstrukce zařízení - stvoření šťastného jedince a zabití jiného jedince. V principu lze odpovědět ANO i NE, podle dalších předpokladů. Nicméně v budoucnosti k podobnému problému dojít může například při přenosu lidského vědomí do počítače.

8. Křesťané a lvi. Zodpovídáte za zábavu v římském Koloseu. Lidé jsou již otrávení z atletických závodů, volají po krvi a přejí si, aby bylo obětováno pár křesťanů lvům. Utilitarismus říká, že byste měl předhodit křesťany lvům.

Spíše NE i když nápad je to dobrý! Ne vážně. Římská společnost byla plutokratická, ne utilitaristická a tehdejší křesťané nebývali odchytáváni na ulicích jen tak, ale kvůli obvinění proti státnímu náboženství. V podstatě to byli odsouzenci za protistátní činnost. Byli tedy odsouzeni k smrti, otázkou bylo jen kdy.
Jde o naroubování utilitaristických pravidel do prostředí, které samo nijak utilitaristické není. Je to příklad: "Jste humanistický kat..."To že jste součástí nějaké státní mašinérie vám nad ní nedává moc, ale naopak to dává mašinérii moc nad vámi. Situaci nemůžete změnit, pouze se na ní můžete odmítnout podílet. Můžete tedy předstírat migrénu a křesťany předhodí lvům váš zástupce nebo náhradník.

9. Otrokářská společnost. Jste vládcem efektivně fungující a spokojené společnosti založené na otrocké práci. Zvažujete, zda otrokářství zachovat, či zda byste neměl dát otrokům svobodu. Utilitarismus říká, že byste měl zachovat efektivně fungující otrokářský systém.

Při takto znějícím příkladu jednoznačně NE. I otroci jsou zahrnuti do utilitaristického kalukulu, takže taková společnost, kde je nejméně polovina lidí nešťastná prostě nevychází moc dobře. Nicméně z této situace lze vytvořit model, který je mnohem spornější. Co když je otroků mnohem méně, dejme tomu pět na několik tisíc lidí? Taková společnost bude lepší než ta která zotročovala polovinu populace, ale stále ještě nebude asi dost dobrá, neznamená to ale že půjde o dobré řešení, půjde však o lepší řešení.

10. Složenka. Přijde vám složenka od charitativní organizace, efektivně přinášející pomoc hladovějícím v Africe. Utilitarismus říká, že byste jim měl věnovat všechny své peníze.

NE, to v žádném případě neříká. V tomto případě jde o chybu v binárním vidění problému.

11. Obětování. Charitativní organizace hledají dobrovolníky, kteří budou pomáhat likvidovat následky humanitární katastrofy ve vzdálené zemi. Utilitarismus říká, že se musíte vzdát dosavadního života a přihlásit se jako dobrovolník.

Opět NE, stejně jako předchozí.

12. Bankéř. Přemýšlíte o své budoucnosti. Máte mimořádné nadání pro ekonomii a bankovnictví, kariéra bankéře vás ale vůbec nepřitahuje a toužíte se stát učitelem. Pokud však budete bankéřem, vyděláte velké množství peněz, jež budeme moci věnovat na charitu. Utilitarismus říká, že se musíte stát bankéřem.

NIKOLI NUTNĚ, vydělání velkého množství peněz je vzdálená nejistá budoucnost a vzdálenost a jistota jsou také utilitaristiké circumstances.

13. Nesplněný slib. Se spoluhráčem se připravujete na olympijské hry a když konečně začnou, daří se vám velmi dobře a máte reálnou naději získat olympijské zlato. Chvíli před finále se ale dovíte, že jistá charitativní organizace nutně a okamžitě potřebuje dobrovolníky pro práci v cizí zemi. Utilitarismus říká, že máte opustit svého spoluhráče a vydat se na cestu.

NE, binární vidění problému.

14. Dilema malé země. Na olympijských hrách soupeříte o zlatou medaili s jediným soupeřem. Vy pocházíte z malé země, soupeř ze země s více než miliardou obyvatel. Utilitarismus říká, že máte nechat vyhrát soupeře.

NE, neříká. Princip her je v jejich nepředvídatelnosti. V principu říká, že nás těší právě to, že víme, že můžeme prohrát. Podle stejné logiky by třeba také měly všechny filmy končit happyendem, jenže pokud by se to skutečně stalo, přestanou být dobré konce působivé, protože se stanou pravidlem.

Promile teroristů

Tak trochu jsems si slíbil, že nebudu fušovat do řemesla stránce IvČRn, ale různá vyjádření mých přátel, kteří nesdílí můj názor na islám mě k tomu tak nějak nutí. Mezi jejich prohlášeními zaznívají námitky, že islám není homogenní, že islámských teroristů je jen promile nebo přinejhorším pár promile a že existují i velmi citliví a ohleduplní muslimové. Tyto námitky jsou naprosto pravdivé. Přesto kupodivu na hrůznosti islámu nic nemění.

Mé námitky proti nim jsou:

1.) Mírné a různé alternativní výklady jsou zpravidla nepůvodní a nekanonické. Tedy k tomu abyste se dostali k takovýmto výkladům islámu se musíte více snažit, než abyste vytvořili přímým přečtením základních spisů islámu jeho brutální verzi. Pro muslimské učence je také velmi snadné je vyvrátit.

2.) Na straně brutálních verzí islámu jsou islámské školy, peníze a autority.

3.) I když Je teroristů v celkovém počtu muslimů málo, to z čeho žijí je masová podpora. Není představitelné, že by pár desítek tisíc lidí dělalo něco, s čím by půldruhé miliardy muslimů hrubě nesouhlasilo. Takové bojůvky by dokázal společný postup během krátké doby úplně vymýtit.

Podobnými grafy hájí muslimy lidé chybně označovaní za "multikulturalisty". V absolutních počtech mají jistě pravdu. Na grafu jsou vynechané armády Chalífátu a některých menších teroristických skupin v Asii a Africe, ani ony by ale nebyly nijak výrazně velké.

Teror však neznamená vládu vražděním, ale vládu strachu, nejde tedy ani tak o to, kolik lidí přímo zvěrstva páchá, ale o to kolik by je bylo ochotno páchat, protože je považuje za správné a schvaluje je. Tím se dostávám k druhému obrázku.

Popisky shora: muslimové 1,62 miliardy; manželka musí poslouchat manžela 1,39 miliardy; obecné zavedení šaríi 1,1 miliardy; smrt za nevěru 748 milionů, smrt za odpadnutí od islámu 584 milionu.
(Jde o americké číslovky, billion je tedy miliarda).

Pokud chcete pochopit kořeny toho, co se děje v uměle zřizovaných centrech hnutí Sharia4, v teroristické organizaci Boko Haram, nebo na územích okupovaných Talibanem nebo IS, můžete začít právě u tohoto obrázku. Jen nás může mrzet, že v grafu není zahrnuto právo na šíření islámu násilím.

Je z něj vidět, že různá sekulární hnutí jsou opravdu v islámu okrajová záležitost a teroristé nemusejí mít ve společnosti přímo silnou podporu, aby společnost, kterou takoví "mírní" muslimové vytvářejí byla nelidsky totalitní.

Muslimové se ve svém chápání islámu opravdu výrazně liší, jak dokazuje i zpráva The World’s Muslims: Religion, Politics and Society z Pew Research Center níž tento graf pochází, problémem je to, v čem se jejich postoje shodují.

Budoucnost peněz

Než se pustíte do čtení, chtěl bych vás nejprve upozornit, že nejsem ekonom, ale milovník scifi. I tato má vize tedy patří spíše do této kategorie, nejde v žádném případě o nějakou vážnou práci. Berte ji tedy jako mé zamyšlení a podnět k zamyšlení, jímž má být.

O vzniku platidel existuje mnoho teorií od alternativního způsobu používání šperků a zbraní po standardizovaná množství kovů pro výměnný obchod. Pravděpodobně je pravdivá většina z nich.

Vlastnit nadměrné množství železných hřiven nebylo pravděpodobně pro nomáda z doby železné přílišné terno, pokud se sám obchodem s kovem nebo jeho zpracováním nezabýval. Mnozí jiní obchodníci takové platidlo nepřijímali. Bylo to jako kdybyste se dnes snažili v krámě platit ingoty. Pro nákup kožešin nebo plátna potřeboval ještě jiná doplňující platidla jako třeba sůl, mušle, sušené maso atd.

Použití platidel nebylo ani zdaleka tak univerzální, jako dnešní použití peněz. Nebudu však zabíhat do historie příliš, chtěl jsem jen připomenout, že to co chápeme jako dnešní používání peněz je vlastně alternativní použití a to i v rámci obchodu.

Chtěl bych vlastně položit otázku přesně naopak. V co jiného se vyvinou peníze? Možná vám ta otázka připadá podivná, ale je zcela legitimní. Abych to osvětlil, trochu popíši svoji představu o současné roli peněz.

Peníze jsou oběživo, to znamená spoustu absurdních věcí. Především to, že mají nějakou hodnotu jen potud, dokud jim nějakou přiznáváme. Pokud byste vzali všechny peníze na světě a zavřeli je do trezoru, hodnota obsahu vašeho trezoru by byla rovna pouze materiálu z něhož jsou peníze vyrobeny. Peníze, které neobíhají,  neplatí a nemají jako peníze žádnou hodnotu. V podstatě přestávají být penězi.

I peníze které obíhají se ale chovají podivně. Předpokládali bychom, že pokud peníze obíhají, bude distribuce zboží a služeb probíhat dobře a životní komfort v takové oblasti bude neustále růst. Paradoxně to také nemusí být pravda. Oběh peněz ve velkých transakcích bude mít nakonec pro jednotlivce ve společnosti menší význam, než když bude celková suma rozdělena i do malých a středních transakcí. Při stejném objemu peněz bude tedy jednou přínos nepatrný a podruhé výrazný.

Jenže to není všechno. Transakce nemusejí komfort ve společnosti jen zvyšovat, mohou jej také výrazně snižovat. Například taková krádež je v podstatě také transakce, ale i legální finanční transakce mohou mít nepříjemné důsledky. Hraní na proherních automatech je v mnoha částech světa jednoznačně legální a lidé se k němu uchylují dobrovolně, přestože to jejich životní komfort většinou nakonec snižuje.

Podobně můžeme mít výrobu, která zároveň vytváří škody, které jsou mnohonásobně větší, než je hodnota jejích výrobků. Neměli bychom se tedy ptát jen na to, kolik peněz ve společnosti obíhá a jak rychle, ale také jestli je jejich oběh spíše prospěšný nebo destruktivní.

Jenže to se ještě stále pohybujeme ve sféře dominujícího obchodu. Vlastně všechny ekonomistické ideologie předpokládají jako jediný způsob distribuce peněz obchod. Přesto všichni nějak víme, že to tak být nemusí. Každý, kdo dal v restauraci dýško, nebo přispěl na nějakou humanitární akci, tohle pravidlo porušil. Dokonce ani náš stát nepoužívá peníze jen jako platidlo. Motivační poplatky u lékaře, platby politickým stranám za hlas voliče i daně jsou ukázkou toho, že ani státní instituce nevidí v penězích pouze prostředek obchodu.

Dýško není v podstatě něco, na co by měl u nás číšník či servírka nárok a a ni si za něj nic nekupujeme, jenom jím zvyšujete šanci na to že budou ve stávající funkci spokojeni a že tedy podnik bude prosperovat. Podobně se například v donation-based crowdfundingu vlastně peníze nepoužívají jako platidlo, ale jako způsob hlasování o to, zda má projekt právo na existenci.

Jak jsem již zmínil, je vlastně vytváření velkých zásob peněz, které nejsou shromážděny k nějakému blízkému využití, pro ekonomiku problém. Boháči typu "pan Skrblík" jsou vlastně pro ekonomiku těmi nejhoršími obchodníky, protože velká množství peněz zadržují dlouho bez využití.

Domnívám se proto, že v budoucnosti pravděpodobně vznikne cosi jako dnes propagovaný koncept nepodmíněného základního příjmu a tento systém bude obecně přijat. Důvodem kupodivu nebude žádná charita ale snaha udržet  měnu v oběhu. Trh a výroba už totiž kvůli vysoké produktivitě práce a malému počtu pracovních míst nedokáží distribuovat měnu natolik efektivně jako dříve.

Když se podíváte na historické finanční problémy, tak je zjevné, že peníze nebyly v určitou chvíli kumulovány tam kde by měly být. Důvody bylo: obchod jako daně (výpalné, desátky) upřednostňované způsoby soustřeďování peněz, pomalé obchodní transakce na velkou vzdálenost a problém se zpětnou kontrolou (zpětná vazba).

 Dnešní peníze ale nemají jen virtuální hodnotu závislou na trhu, respektive na poptávce. Samy se postupně stávají virtuálními. Teoreticky i prakticky by mohly být převáděny doslova rychlostí světla. Vlastně je banky musejí brzdit, aby se dalo zabránit jejich krádežím ve virtuálním světě, které by se mohly odehrávat taktéž rychlostí světla.

Co ale kromě krádeží a plateb taková změna peněz ve virtuální platidlo vlastně znamená? Především to může úplně změnit finační instituce. Banky postupně nahrazují servery, které nicméně ještě stále v principu fungují jako banky.

Nákup a prodej akcií byl dříve rizikovou záležitostí a proto se akcionáři snažili snížit riziko investováním do nízkvýnosných a málo rizikových investic. Navíc se zdálo, že je nákup a prodej akcií příliš složitý pro normální lidi.

Elektronizace dnes ale už umožňuje mikroinvestice a nákup mikroakcií (transakce přibližně od výše 1 dolaru). Velké množství lidí tedy může investovat i velmi malé částky do poměrně rizikových podniků a dohromady složí kapitál, jaký by dříve firma sháněla jen stěží, přitom ale jejich individuální riziko bude malé. Ještě nikdy v historii neměly inovativní a experimentální projekty tak velkou naději na uskutečnění, jako dnes.

Obrovská množství peněz se mohou velmi rychle kumulovat k uskutečnění konkrétních cílů. Rčení "i o kapku stoupne moře" dostává ve světle mikroplateb úplně nový význam.Toto je jedna perspektiva. kterou ukazují jako první nesmělé vlaštovky crowdfundingové servery a systémy jako Flatter.

Stejným způsobem bude ale pravděpodobně možné v budoucnu peníze i ukládat. Peníze rozptýlené po malých částkách v mikroinvesticích bude možné kdykoli převést na nového vlastníka, který už s nimi bude dále nakládat podle svého. Mikroinvestiční servery tedy mohou v budoucnu úplně nahradit banky.

Internet může úplně změnit a jistě postupně změní i obchod. Konkrétně mám na mysli hlavně obchod s potravinami. Dnešní obchod s potravinami vypadá tak, že od pěstitelů a výrobců nakupují zboží nejprve distribuční firmy vlastnící velkosklady a ty je pak prodávají dál až se dostanou do maloobchodů k zákazníkům.

To že takový obchod dosud existuje je pouze důsledkem setrvačnosti spotřebitelů, výrobců a zemědělců. Celý řetězec mezi výrobci potravin a zákazníky dokáže internet zcela nahradit. Velkosklady, ale i velké obchodní domy jsou v podstatě přežitkem už ve chvíli, kdy jsou stavěny.

Současná snaha vytvořit veřejné trhy se zemědělskými produkty zase naráží na problémy, kvůli kterým řetězce obchodující s potravinami vznikly. Práce venku, malé množství prodaného zboží na osobu, převozy a nájem za prodejní místo, to všechno zboží prodražuje. Přitom to všechno zvládá už dnes počítačová síť mnohem ekonomičtěji a snadněji, jde jen o to ji využít.

Samozřejmě že dnešní rozptýlené internetové obchůdky ještě nejsou příliš přehledné ani dobře dohledatelné, jakmile ale vzniknou virtuální supermarkety s kvalitním vyhledáváním, budou všechny dřívější verze obchodu brzy minoritní. Zvláštní je že takové virtuální obchoďáky mohou začít používat svoji vlastní měnu, zpočátku asi paralelně a později i samostatně. Obrat obchodu bude dostatečnou zárukou krytí.

Spolu s alternativními měnami využívanými v oblastech s nedostatkem oficiální měny se tak velká část obchodu dostane mimo kontrolu států. Ty se sice pokusí takovým pokusům ale nebudou pro to mít podporu obyvatel.

Je proto dost pravděpodobné, že financování státu bude nakonec muset probíhat jinak než prostřednictvím daní. Ve výsledku by mohlo jít opět o systém, který by vybíral peníze přímo na konkrétní účel, tedy velmi podobně jako v crowdfundingu.

Abych to shrnul, předpokládám tyto změny:

1.) Banky, akciové trhy a obecně finanční instituce budou nahrazeny  internetovými portály.
2.) Peníze nebudou používány jen jako platidlo ale též k vyjádření podpory, čili určitému druhu hlasování
3.) Krytí peněz nebudou zajišťovat ani banky ani státy
4.) Zanikne daňový systém a bude nahrazen jiným systémem, v němž vybírané částky budou mít jasný účel

Šátkování aneb bitva o umělý trávník

Někdo by to měl říct nahlas a protože to nikdo neudělá, tak to napíšu na Enzmannovu archu: Celá ta šaškárna s muslimskými šátky je prostě "bitva o umělý trávník".

Víte čemu se říká "bitva o umělý trávník"?  Představte si, že chcete něco politického prosadit, ale přímo to předložit nemůžete, protože by to vytvořilo vlnu odporu, co uděláte? Běžně se to dělá tak, že vytvoříte úplně umělý spor, v němž vyděsíte lidi smyšleným nebezpečím a pak sehrajete etudu o záchraně na poslední chvíli. Ve výsledku pak nově získanou pravomoc, nebo poškození vašeho odpůrce prezentujete jako vítězství práva a spravedlnosti.

Proč si myslím, že je právě šaškování "ombudsmanky" Šabatové přesně taková trapárna? Má k tomu celkem pádné důvody a to celkem tři:

1.) Nešlo o vyloučení kvůli šátku
2.) Nošení šátku v islámu není povinné
3.) Cílem akce je zvýšení pravomocí funkce ombudsmana

K prvnímu bodu bych uvedl především to, že jako "vyloučení ze školy kvůli nošení šátku" prezentovaly celý případ jen obě nestudující studentky. Ředitelka školy uvedla, že hlavním důvodem bylo nedodržení praxe a nedoložení potřebných dokumentů. Těmito důvody se ale ombudsmanka Šabatová vůbec nezabývala.

Bylo by velmi divné, kdyby byly jinak skvěle studující a vzorné žačky vyloučeny jen kvůli nošení nevhodné pokrývky hlavy, zvláště pokud uvážíme že na škole studuje i mnoho žaček z různých exotických destinací.

I kdyby se rozhodla ředitelka považovat nošení šátků za těžký kázeňský přestupek, nebyl by důvod kvůli tomu měnit osnovy. Proč? Paradoxně právě kvůli islámu. Žádné náboženské nařízení vyžadující nošení pokrývek hlavy totiž ani v muslimských "svatých" spisech napsáno není. Ani muslimky tedy v situacích, kdy nemohou nosit pokrývku hlavy, ji nosit nemusí! 

V tomto případě nejde přímo o náboženský důvod, protože takto požadavek nošení šátku přímo interpretovat nelze. Lze jej tak brát pouze v případě, že připustíme náboženský výklad, který však přenáší odpovědnost na objekt nikoli na subjekt. Tedy něco jako "pokud mě žena vzrušuje, je to její chyba, protože je málo zahalená" (tj nikdy není dost zahalená). Takový postoj je ale v evropské tradici nepřípustný a navíc tak v tomto případě nikdo neargumentoval.
Už interpretace výjimky ze školního řádu z náboženských důvodů je přitom eticky problematická.

Na tomto místě bych jen připomněl, že společenskou pozici českých volnomyšlenkářů a ateistů hodnotí ročenka Humanistické aliance pro rok 2014 jako systémovou diskriminaci.

Nikdo ani nepřihlédl k tomu, že podle požadavků islámu, podle kterých bylo údajně vyžadováno nošení šátků, by se studentky zdravotnické školy nesměly dotýkat cizích mužů, byly by to tedy "sestřičky na baterky". Přičemž zákaz dotýkání cizích mužů závazný je, na rozdíl od nošení šátků.

Přiznejme si, že pokud je žena natolik postižená islámem, že dokonce považuje nenošení šátku za nahotu, tak prostě nemůže dělat práci zdravotní sestry podle evropských norem. Nejde to úplně stejně jako nemůže slepý řídit rychlík, nebo džinista pracovat na dobytčích jatkách. Šátky na hlavě jsou v tomto případě ale tou nejmenší překážkou.

Správná otázka při nástupu muslimky na zdravotní školu by tedy měla být: Hodláte zachovávat kodex českého zdravotnictví nebo islámu? Případně by měla taková uchazečka vyplnit písemně, co všechno z islámské doktríny hodlá dodržovat.

V případě, že si raději zvolí islámská pravidla, nemá taková žákyně na zdravotní škole co pohledávat a to bez ohledu na názory paní Šabatové.






Poznámka: V textu je záměrně slovo "ombudsmanka" uváděno v uvozovkách, protože ombudsman je někdo kdo hájí občana proti mašinerii státu, nikoli náboženství, nebo rozmary proti zákonu.

Bez budoucnosti

Z počátku jsem se smál, když dostal stárnoucí šlechtic na svoji lysou hlavu pankáčský kokrhel. Teprve později, když jsem na ulicích potkával skupinky studentů s poněkud agresivně barevnými plackami, mi začalo být divně.

Heslo punku, pokud si ho alespoň trochu pamatujete, bylo: "No future!" Jednak jsem nechápal, jak bylo možné tolik lidí utáhnout na vařené nudli takovou lacinou přemalovávkou, ale hlavně jsem už tehdy měl pocit, že celá naše politika je tak nějak "no future". Po celou dobu v ní ale přece Karel Schwarzenberg působil a spoluvytvářel ji!

Časem mi došlo, že to byl právě ten pocit že to takhle přece nemůže pokračovat, který nahnal voliče právě "Karlovi", který mohl představovat pouze feudální minulost. Kdybych věděl, co přijde, pravděpodobně by mi i Schwarzenberg připadal jako docela pohodová možnost. Vlastně ne, ani pak ne.

Podobně jako v případě Karlových stoupenců kteří se rozhodli volit možnost, která žádnou budoucnost nenabízela ale byla pěkně přemalovaná, se totiž objevila také skupina zvláštních bojovníků proti "Systému" kteří mají tendenci omlouvat islám. Omlouvají ho tak vydatně, až ho vlastně propagují. Přitom to není ani o fous menší šaškárna, než vysvětlit že je věčně spící politik vhodnou mladou, rozumnou a perspektivní alternativou pro reprezentaci státu.

To, co je do islámomilovnosti žene je představa, že každý člověk může být dobrý a že je islám jakási svobodná alternativa proti "Systému". Ten "Systém" přitom představují naše banky, superboháči, daně, vnucené sociální role, státní ideologie atd. Docela je chápu. Je celkem snadno pochopitelné, že se takový systém člověku začne časem hnusit.

Tento systém opravdu nemá v této podobě budoucnost a bude se muset změnit. Naprosto nepřijatelná ale pro mě je představa, že se člověk bojem proti "Systému" stane stoupencem "Systému", dokonce té jeho verze která je ještě beznadějnější, tupější a totalitnější. "Systému", který se změnit už ani nemůže.

Nic v současném světě nepředstavuje tak bezperspektivní budoucnost, nebo vůbec budoucnost, jako právě islám. Nic také není tak příkladnou součástí naprosto nelidského Systému. Pokud vám vadí evropští a američtí boháči určující kurz politiky, proč vám nevadí superbohatí šejkové s jejich automaty na zlaté cihličky kteří plánují lidem i to ta kterém boku mají spát a jak chodit na záchod? Pokud vám vadí pokrytečtí katoličtí duchovní, proč vám nevadí mnohem větší pokrytci kážící v mešitách?

Islám není vyznání, které by bylo nějak soukromé, protože islám se bez politiky téměř nešíří. Kromě evropanek, které konvertují po svatbě (říká se tomu "konverze penisem") nezískává nové stoupence nijak snadno ani ve velkém množství, dokud nezískají lokální početní převahu přistěhovalectvím.

Hlavní způsob, kterým islám nabývá nové stoupence je tlak na zbývající obyvatele, tedy nejdříve ve věznicích a později v uzavřených enklávách. V podstatě jde o soustavný mírný teror, s příslibem, že pokud konvertujete, přestanete být pro muslimské sousedy podlidmi. Vytvořit dostatečně silný příliv přistěhovalců, kteří budou mít také svá náboženská centra je ale drahé.

Bez velké hromady peněz by výsledkem takové uprchlické vlny byl pouze slum. Udělat z potenciálního slumu náboženskou enklávu je v každém případě investice do šíření politického vlivu. O totalitní moc jde tedy až v první řadě. Ostatně dokud se do evropských záležitostí se svými penězi neopřela rodina Saúdů, byla role islámu v Evropě poměrně okrajová.

Jako největší absurditu chápu to, když jsou omlouvači islámu zároveň také verbálními bojovníky proti komunismu a nacismu. Mezi nimi a islámem totiž existují až překvapivě doslovné analogie.

Islám, nacismus i marxismus-leninismus například uznávají ideu svaté války-džihádu-třídního boje-světové revoluce. Složitost téhle myšlenky je při tom na úrovni 0. Znamená to: Zabijeme všechny nepřátele a pak se budeme mít dobře.

Marxismus-leninismus, národní socialismus i islám mají velký důraz na sociální sféru, zabezpečení je ale zároveň nastaveno tak, aby člověk musel zůstat závislý na státu a tedy i státní ideologii.

Islám, národní socialismus i m-l předstírají rovnoprávnost a rovnost, ale ve skutečnosti v nich politická moc stojí na soukromém majetku.

Komunisté, nacisté i islámské vládní dynastie defraudovaly/defraudují majetek, který byl deklarován jako "společný".  To co jste kdy viděli v paláci Nicolae Ceaușesca byste dnes našli v domech islámských diktátorů.

Všechny tři ideologie se neustále zaklínaly a zaklínají mírem a svou agresivitu nazývají obranou. Při tom byly/jsou v podstatě permanentně ve válečném stavu, který dohnal lidstvo až na pokraj jaderné katastrofy.  V případě islámu i severokorejského komunismu toto riziko ještě stále hrozí.

Všechny tři uvedené ideologie jsou přímo posedlé lovem vnitřních nepřátel a neustálou unifikací kultury, myšlení i oblékání.

Jak marxismus, národní socialismus tak islám se primárně příliš nešíří bez mocenské struktury. To znamená, že se jako konfese stávají většinovými teprve prostřednictvím vlád a ty také mívají monopol na jejich výklad. Většinový monopol na výklad islámu v Evropě má v současnosti klan Saúdů, podobně jako na výklad m-l měla hlavní monopol KSSS. Z toho vyplývá další podstatný závěr a to že ani v jednom z těchto dvou případů není jeho víra věcí jednotlivce. Osobní výklad může být zajímavý a mnohem racionálnější i lidštější než oficiální doktrína, nemá ale ve společnosti vůbec žádnou důležitost.

Proto jsou jak islám, nacismus i marxismus nereformovatelné ideologie. Jsou to ideologie ekonomických elit, které už jsou dávno odtržené od skutečných potřeb lidí. Jsou to ideologie minulosti, protože je ani nelze udržet životaschopné. Každý pokus o revizionismus je tvrdě smeten.

To co mi vlastně na současných odpůrcích Systému vadí je že jsou ve skutečnosti nesmírně pro-systémoví, a samotné jejich myšlení je naprosto mainstreamové, úplně nebo alespoň převáženě v souladu s velmi draze placenou propagandou EU, USA i SA.

Celé to zpravidla zdůvodňují tím že znají osobně nějakého dobrého muslima či více muslimů, kteří se chovají dobře a nechtějí mít s IS nic společného. Nemám důvod jim nevěřit, sám jsem znal několik slušných muslimů i komunistů a věřím že i v nacistickém Německu bylo dost slušných nácků, kteří prostě jen upřímně věřili v nacionální socialismus. Vůbec nic to ale nemění na tom, že právě takoví slušní lidé nakonec podporovali režimy stavějící koncentrační tábory.

Po pravdě řečeno mě nijak nepřekvapuje, že se naši muslimové nehlásí k Chalífátu, ale mnohem více by mě zajímalo, jestli ti samí dobří muslimové také nechtějí mít nic společného se saúdskými a katarskými šejky.  Rostoucí Chalífát je vážný mezinárodní problém, ale  pro mě je mnohem váženějším problémem současná rostoucí plutoakratická elita do které samozřejmě patří také vládnoucí dynastie muslimských diktatur. Ta totiž teroristické skupiny vytváří a živí.

Pokud vidíte budoucnost naší země i světového uspořádání v rukou západních plutokratů jako něco, co nemá budoucnost, tak bych chtěl říci, že návrat do feudalismu, ani komunistická, nacistická či islámská totalita nejsou k této vizi v žádné opozici.

Usínající 76 letý šlechtic není punk, diktátoři přijímající zákony, které staví třetinu obyvatel jejich zemí do pozice štvanců nejsou příslibem lepší budoucnosti a ideologie stavějící na nenávisti ke všemu odlišnému jako je nacismus, marxismus-leninismus, katolický či jiný klerofašismus a samozřejmě islám, nejsou příslibem lepší budoucnosti, nejsou budoucností vůbec.

V čem je problém s uprchlíky ze Sýrie?

Lidé prchající ze Sýrie rozhodně potřebují pomoc, a oškliví hnusní xenofobové odmítají poskytnout jim zde azyl. Takhle nějak vypadá naše mediální propaganda. Proč nikdo neřekne jasně a na plnou hubu to o co tady jde?

Ve skutečnosti u nás už dávno uprchlíci ze Sýrie totiž jsou (ti co prchali před Asadem) a zdaleka ne vždycky  je s nimi nějaký problém. Vlastně o nich většina společnosti vůbec neslyšela, takže těch problémů asi moc není. Jenže je tu podle mě základní chyba v našem nastavení.

Pokud bychom brali islám, nebo alespoň školu salafíja, jako protistátní ideologii, kterou je třeba stíhat, měli by uprchlíci ze Sýrie u nás dveře i u veřejnosti relativně otevřené. Všichni by věděli, že pokud se projeví jako saláfisté, pojedou šupem zpátky nebo do kriminálu. Takový stav by byl výhodný i pro některé u nás již studující Syřanky, jež jsou pokud vím ateistky.

Jenže ten problém je opět islám. Dokud bereme náboženství, které hlásá, že zabíjet nevěřící je dobré, jako poselství míru, nebude žádná vůle uprchlíky nějak (alespoň trochu) lustrovat. To co pak hrozí je, že si sem prostě přivezeme válku. Mezi uprchlíky totiž rozhodně budou také islamisté z IS a stoupenci Bašára al-Asada.

Pro srovnání si představte situaci, kdy by za 2. sv. války Velká Británie poskytovala zároveň azyl lidem z okupovaných území a německým nacistům ustupujícím před Rudou armádou. Něco takového je přece šílenství! Schválně srovnávám Českou republiku s Velkou Británií a ne s nějakým vzdáleným neutrálním státem. Připomínejme si, že hlavním nepřítelem Chalífátu nejsou Syřané, ale Západ, tedy i my. Jen shodou okolností nejsou armády IS ještě tak blízko a tak dobře ozbrojené, aby na nás zaútočily.

Je naprosto lidské poskytnout pomoc v nouzi, zároveň je ale prozíravé hájit své lidi před nebezpečím. Dokud státní moc nevytvoří dostatečnou obrannou bariéru proti islámským fundamentalistům, nebude možné přesvědčit veřejnost o správnosti přijímat uprchlíky ze Sýrie.

Přiznejme si, že jsme ve válce a pak můžeme začít také přijímat uprchlíky.

Nový level newspeaku

Tenhle titulek ze stránek serveru Týden pravděpodobně dosahuje stupně 10 z 10 možných na stupnici novinářských chucpe výroků.

Neozbrojený černoch se udusil po chvatu policisty.

 Je nejen rasistický, ale zároveň (možná kvůli blbosti svého autora) podsouvá představu, že v New Yorku je normální, když je černoch ozbrojený. V době, kdy se bojíme u každého muslima, který prokazatelně spáchal trestný čin, motivovaný jeho vyznáním, napsat že je muslim, je označení pouze rasou vrcholem rasistické drzosti. 

Rasa totiž nehrála pravděpodobně jinou roli, než tu, že si jí byl vědom zasahující policista. V tom že Eric Gardner možná (!) šmelil s cigaretami žádnou roli nehrála a nebyla ani příčinou jeho úmrtí v tom smyslu, že by jej nějak geneticky předurčovala.

Navíc výrok naprosto posouvá podstatu rodu činného a trpného. Po tom co jsem byl už informován, že amatérský film podpálil ambasádu se nemohu divit jistě ani tomu, když se nějaký nevýznamný černoch rozhodne se jen tak pro nic za nic udusit, ve chvíli, kdy mu vůbec nikdo nic nedělá. Darebák, určitě to udělal schválně a svolal tím demonstraci proti svému zavraždění, což měl jistě celou dobu v plánu.



Kdyby to nebylo tak hrozné, bylo by to neskutečně směšné. Takhle mohu říci jen:

Čeští novináři vlezte mi na hrb!

John Lennox a jeho Matylda

Udělám teď kratičké zastavení u rozhovoru s Johnem Lennoxem, v němž poukáži na něco hrozného: jeho Matylda je logická chyba a jako matematik na to měl přijít. Rozhovor byl zveřejněn na Technetu pod názvem Matematik: Věda a víra nejsou v rozporu. Vědci totiž nerozumí Matyldě.

Matylda je Lennoxův nejcitovanější argument, ale pokud se na ní podíváme pořádně, je zároveň také tím nejslabším. Zní takto:

    Matylda a její dort

    Nejslavnější ilustrace Johna Lennoxe o limitech vědy

    „Řekněme, že máme ženu, Matyldu, a ta upeče dort. Vy ten dort vezmete, nakrájíte na kousky a různým vědcům dáte kousek dortu, aby jej popsali. Fyzik svůj kousek dortu zváží, změří, biolog může zkoumat bakterie, chemik jeho složení...“

    „Ale když bych se těchto vědců zeptal, proč Matylda upekla tento dort, nemůžou mi odpovědět. Ne proto, že by špatně měřili nebo něco špatně spočítali. To je zkrátka otázka, která se netýká jejich oboru. Pokud by na ni dali odpověď, nebyla by věděcká.“

    „Odpověď, proč Matylda upekla dort, může být jednoduchá - třeba proto, že má její neteř narozeniny. Ale přírodovědec k této odpovědi nedojde zkoumáním dortu. To není chyba přírodních věd. Je to jejich vlastnost.“

Dobrá, podívejme se teď na to, co je vlastně na tomto argumentu špatně.
Co vlastně dělá Lennox? Nejprve vloží do příkladu aktéra, kterého pak vyjme a nechá hypotetické vědce zkoumat pouze výsledek jeho činnosti. Pak oněm vědcům, kteří z existence dortu mohou usuzovat tak maximálně na to že nevznikl evolučními procesy, ale že jej vytvořila nějaká bytost s troubou a zdobítkem na cukrovou polevu, položí otázku: Proč Matylda upekla dort?

Vědci to vědět nebudou, pokud by byli velmi důvtipní, napadlo by je že jménem Matylda označuje Lennox tvůrce dortu.

Máme tu ale jiný problém: Jak to že zná Lennox jméno autorky dortu? Normálně bychom si řekli, že se s ní seznámil před experimentem. Což by byla asi pravda. V reálném světě by tedy měl jednu možnost navíc.

Odpovídá ale takové možnosti něco v realitě, v níž bychom zaměnili dort za množinu všeho rozumově a smyslově poznatelného?


Pokud bychom měli opravdu stvořený svět, v němž by tvůrce přímo osobně nevystupoval, měli by úplně všichni stejnou šanci usuzovat na jeho motivace a přání.

Pokud by to bylo jinak, znamenalo by to, že někteří lidé mají jakousi "nadpřirozenou" nebo alespoň velmi exkluzivní komunikační linku se stvořitelem, která je ostatním lidem odepřena. Zásadní otázka tedy zní:

Existuje nějaký výjimečný zdroj informací, který jiní lidé (než věřící) nemají?

Na tuto otázku už věda, k Lennoxově velké smůle, odpovědět dokáže.

(V principu jde o názorné vysvětlení, proč musejí být lživé všechny důkazy, z nichž je odvozována boží existence.)

Mýtus o nevěřících smrtihlavech

Na stránkách české Wikipedie se málokdy setkáte s kritikou náboženství a náboženského teroru, což je samo o sobě podezřelé. Nicméně tentokrát zašla propaganda ještě dál při popisu SS-Totenkopfverbande:

Všimli jste si? Ne? Tedy ještě jednou:

Nesměli být věřící? V nacistickém Německu, které pronásledovalo ateisty nesměli být jeho vojáci, a to dokonce vojáci elitních jednotek, věřící?  Svým způsobem ano, ale konkrétně nesměli být svědky Jehovovými, svobodnými zednáři, komunisty a členy Rotary klubů. Na druhou stranu nemusíme mít autora hesla hned za úmyslného šiřitele propagandy. Tato informace pochází pravděpodobně z diplomové práce Terezy Krausové Stratifikace společnosti v koncentračních táborech.

Zdroj této informace může být různý, včetně toho že se taková pověst mohla šířit mezi samotnými vězni koncentračních táborů, nicméně přesto vrazi z koncentračních táborů i pachatelé největších masakrů věřili v Boha. Na tom si totiž v Schutzstaffel zakládali. Přísaha skládaná při přijímání nového člena SS, kam patřili také Totenkopfverbande se Boha přímo odvolává. Skládala se ze tří otázek a tří odpovědí:

"Jaká je vaše přísaha?" -
"Tobě, Adolfe Hitlere, vůdci a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřazeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh."
"Takže věříte v Boha?" -
"Ano, věřím v Pána Boha."
"Co si myslíte o člověku, který nevěří v Boha?"
"Myslím, že je arogantní, megalomanský, a pošetilý, že není jedním z nás." 

(originální znění)

Opravdu si myslíte, že člověk, který skládal přísahu SS, jež zněla takto nebyl věřící? 

Vrah české kuchyně Láďa Hruška zabíjí jen chuťové buňky

Na serveru Lidovky.cz vyšel článek Kuchařka Ládi Hrušky. Mrtvé jídlo, zácpa, plísně, hodnotí kůže a smažáky expert . 

Nemám zrovna recepty Ládi Hrušky v lásce, ale v tomto případě bych si dovolil poněkud přehodnotit mínění experta Martina Škáby. Vezměme si to popořadě.

Prvním receptem, který to odnesl je "Smažák v hrnku", který Škába komentuje jako "mrtvé jídlo". Co to má být? je snad nějaké jídlo "živé"? Ano, jsou lidé, kteří si to myslí.

Podle článku Živá versus mrtvá strava je to takto:

Za živou stravu označujeme potraviny, které nejsou tepelně ani chemicky upravované. Vychází se z poznatků, že jakákoliv tepelná úprava nebo průmyslové zpracování ničí výživné hodnoty, mění strukturu molekul a ty se pak stávají nejenže nezdravými, ale mnohdy i toxickými a karcinogenními. 

Ano, legenda o živé a mrtvé stravě je moderní variace na pohádku o živé a mrtvé vodě. 

Tepelná úprava opravdu mění molekulární strukturu potravin a některé produkty pak mohou být po nevhodné úpravě (především připálení) karcinogenní, jenže to má i druhou stránku. Tepelná úprava především v případě masa a kořenové zeleniny značně snižuje riziko infekcí a parazitů (motolice, tasemnice, škrkavky...) a zvyšuje množství stravitelných látek.


Rozhodně tedy není smažák z hrnku více mrtvý než čerstvě upečená houska. V jakém množství je rozumné si takové mňamky dopřávat už je věc jiná. Je to tučné, je to mastné, ale karcinogenní  to je dokonce méně, než klasický smažák z pánvičky (natož z friťáku).

Jako druhý recept to schytaly "bramboráčky" ze starého chleba, které Škába ohodnotil slovy:
"mohu dostat zácpu a ještě mohu mít i žlučníkový záchvat," opravdu? Ano opravdu, ale nějak zapomněl dodat, že je to stejné riziko jako u klasických bramboráků, nebo jakéhokoli jiného smaženého jídla.

Zmrzlina s olivovým olejem dostala hodnocení "Taková zmrzlina je nejenom kalorická bomba, ale ještě podpoří v našem těle rozvoj plísní a dalších civilizačních chorob". Přiznávám, že mě zmrzlina tohoto složení překvapila spíše tím, že obsahuje poměrně drahé ingredience, které v ní vůbec nemusejí být, respektive v ní nemají co dělat. Takovými je olivový olej a mouka.

Pokud byste chtěli vyrobit opravdu domácí zmrzlinu podle starých receptů, potřebovali byste namísto nich buď smetanu nebo máslo. Ano, bohužel, téměř každá zmrzlina (i ta veganská!) je opravdu kalorická bomba, ale člověk po ní nezplesniví.

Jako předposlední to schytaly nadívané kuřecí kůže, tentokrát od  Kateřiny Cajthamlové. To jídlo vypadá opravdu hnusně, nicméně kritizovaný odpad, tedy kuřecí kůže, byl vždy základem šmalcu (schmaltz) neboli kuřecího sádla, což je základ evropské židovské kuchyně. Jistě, pro své zdraví i pro mír na planetě byste udělali lépe, kdybyste dali na rady experta: "Proč kuřecí kůže? Lepší jsou luštěniny nebo obiloviny, ty také nepřijdou na mnoho. Ale používat luštěniny asi není dost šokující,". Šokující je ale na receptu spíše nesmyslná náročnost, která působí spíše dojmem snahy zakrýt původ suroviny množstvím koření. Je to jídlo zbytečně finančně i časově náročné.

Poslední kritizované "jídlo" se mi vlastně ani komentovat nechce. Škvarky z kuřecí kůže, jejichž chuť přebilo množství koření a vrstvy pochutin je něco z čeho by asi Savarin dostal padoucnici. Nebylo by to ale jistě tím, že by to bylo životu nebezpečné.

Pokud už se nějaký dietolog, kteroužto profesi řadím hned vedle ufologů, hledačů geopatogenních zón a lidí popíjejících Savo (ty jsem si opravdu nevymyslel), chce srovnávat zdravost nebo nezdravost takovéto stravy, měl by také napsat ve srovnání s čím. Při srovnání hospodské stravy nebo receptů z Mimibazaru s Hruškovými specialitami, nelze v podstatě najít rozdíl. Určitě by nám všem prospělo jíst zdravěji, ale není férové lhát, i když máte sebelepší záměr.

Proč víra v autority kumuluje chyby?

Do jedné diskuse na facebooku jsem napsal v podstatě jako vtip toto:

Základní cvičení pro křesťany:
1.) Když vám někdo lže, říká o své lži že je to lež, nebo že je to pravda pravdoucí?
2.) Když vás někdo obelže a pak zemře, ale vy jeho tvrzení věříte dál, jste stále obelhaní?
3.) Čím jiným se liší lež stará jeden den a tisíc let, než stářím?

Ve skutečnosti má ten vtípek v základech mnohem více než se zdá a neplatí jen na křesťany, ale na všechny autoritářské struktury.

Tyto tři otázky jasně ukazují proč šíření myšlenek založené pouze na autoritách kumuluje chybná tvrzení. Pokud se totiž pohybujete pouze uvnitř systému založeného na autoritách, je jediným způsobem jak odhalit chybné tvrzení pokus odhalit lháře, což se ne vždy zdaří, navíc jsou úplně zanedbány nezáměrné omyly a tvrzení pomýlených lidí.

Má první otázka  je vlastně narážka na klasické dilema s rozpoznáním lháře. Lháře nelze poznat tak, že se jej zeptáte, jestli to co říká je pravda, protože odpoví že je to samozřejmě pravda.

Pokud vás někdo obelže, je on lhář, ale vy jste uvedeni v omyl. To ale znamená, že svému omylu věříte a můžete o něm přesvědčovat další lidi. Lež lháře tedy přežívá. Lidé, kteří se pouze mýlí totiž nemají záměr lhát, takže uvedení ostatních v omyl ani nevyužívají ve svůj prospěch a většina metod odhalování lží na ně nefunguje, protože ze svého pohledu prostě nelžou.

Za určitých okolností může lež či omyl přežívat libovolně dlouhou dobu. Na kvalitě takového tvrzení ale nic nemění ani věk, ani počet pomýlených lidí. Pokud však věříte autoritám, je jejich věk a počet pro vás rozhodující, stejně jako stáří tvrzení. Důvěryhodnost autorit tedy roste, ačkoli se pravdivost tvrzení nijak nemění. 

Šíření omylu ve společnosti, která přikládá maximální důvěru autoritám je snadné dokonce i v případě, že tyto omyly prokazatelně jednotlivce i společnost poškozují. Mnohokrát přílišná důvěra k autoritám způsobila smrt mnoha lidí. Nevyhnula se samozřejmě ani vědeckému světu, stačí vzpomenout na odpor proti snaze o prosazení dezinfekce v nemocnicích.

Naštěstí má každý člověk možnost odhalit i omyl, který se jej nějak dotýká. K tomu jsme částečně od přírody a částečně díky kultuře, vybaveni ke kritickému myšlení. K odhalení omylu  většinou stačí rozpornost tvrzení a ostatních našich poznatků. Přesto i takový mnohonásobně vyvrácený omyl přežije a bude se šířit dál. Zatímco takové tvrzení může je pro mnoho lidí stejné a mohou pro něj být přesvědčeni společně, jeho vyvrácení je individuální.

Vzpomeňte si, že všechny "svaté" knihy jsou v rozporu s našimi zkušenostmi a zároveň obsahují tvrzení že jsou pravdivé.

Zároveň každé náboženství (ale také mnohé politické ideologie) stavějí na víře v absolutní autority - bohy, vůdce, proroky...

Dokud existuje nenulová množina lidí, kteří věří nějaké věci jen proto, že důvěřují tomu, kdo ji řekl, tak tomu tak bude.

Dívejte se na přírodu z třetího úhlu

Prokop Hapala ve svém článku  Naturální gotilka versus dospělá civilizace nastolil otázku "My nebo příroda?" Protože svůj příspěvek myslel hlavně jako podnět k diskusi, přináším zde svoji odpověď:

Víš Prokope, tohle není problém přírody ale falešného dilematu. Pokud rozumíš přírodou život (což není, i neživá příroda je příroda), tak ani ji přerůst nemůžeme, protože je to jako když si pes chce dohonit vlastní ocas. My jsme součástí přírody a ekosystému. I když bychom se šířili na jiné planety, ve skutečnosti bychom šířili pozemský ekosystém. Můžeme z něj vytvořit jiný, například robotický ekosystém, který by byl modulárně modifikovatelný na rozdíl od současného, který se modifikuje vlastně rozmnožováním a smrtí jednotlivců, ale i tak by to byl asi stejný přechod jako od anaerobního života k aerobnímu. Pořád by to byl život, protože bez té snahy o šíření a rozmnožování to nejde.

Představa ovládnutí přírody byla běžná v budovatelských padesátých a šedesátých letech minulého století, i když provázela vlastně celou průmyslovou revoluci. Byl to překrásný sentimnet, ale ohrozil nás mnohem více, než si uvědomujeme. Jako prospěšný totiž působil jen do té doby, než jsme (my lidé) opravdu změřili následky svých snah. To, co vypadalo velkolepě bylo nezřídka vlastně ztrátové, jako například rozparcelování amerických plání, nebo zlepšování technik lovu ryb. Tehdejší chyby jsme nedokázali nějak nahradit dodnes.

Problém velkých, například celoplanetárních ekosystémů je v tom, že se mnohem lépe řídí evolučními algoritmy než nějak centralizovaným rozumem a podstatou přírody jsou procesy "řízené" jednoduchou zpětnou vazbou, čili evoluční algoritmy, z existence je nelze vůbec nijak odstranit. Ne že by něco z toho řídit nešlo, ale jakýkoli pokus o vědomé řízení všech aspektů prostředí by nás pravděpodobně vyhubil v jediné generaci.

Celkově tedy dnešní ovládání přírody vypadá spíše jako vědomé přiklánění přírodních procesů v náš - lidský prospěch. Což je ovšem to samé, co dělal Homo sapiens vždycky, občas i s nevědomými katastrofickými následky. Postavení otázky buď my nebo příroda má jediného vítěze  - přírodu, protože my sami sebe zničit dokážeme, ale nedokážeme nad přírodou zvítězit. Civilizace v níž se nedá žít není civilizace.

Ten new-age postoj "budeme tedy na přírodu pouze v úžasu civět a pokud možno na ní nebudeme ani sahat" je vlastně špatná interpretace. Nejde o to, že by se příroda nepřizpůsobila, nebo že by jí naše chování (odpady, hluk, smog) škodilo, my jí tím nevědomky řídíme. Upravujeme prostředí tak, že v něm jednou nebudeme moci žít. Ničíme druhy, které se nám líbí a které chceme zachovat, kazíme vzduch a vodu sobě, zanášíme odpadem (a hotely) místa, která se nám líbí, plýtváme obnovitelnými zdroji, které potřebujeme my.

Naše chování je spíše důkazem toho, jak živou přírodu řídit neumíme, protože tohle není v náš prospěch.

Představa sporu příroda versus civilizace je bohužel extrémně nebezpečný stereotyp, který nás může stát hodně životů ať už se postavíme na stranu těch kteří říkají "nejdříve pokrok" nebo těch co volají "zpátky na stromy".  Je to žel, také důkaz toho, že ekologické myšlení je v současné době v naší společnosti mrtvé a tak na povrch povstávají ideje, kterých jsme se už kdysi zbavili.


Spor civilizace versus příroda byl vlastně pohřben už v sedmdesátých letech knihou Ecotopia: The Notebooks and Reports of William Weston od Ernesta Callenbacha. Tato kniha, kterou považovala mnohá tehdejší ekologická hnutí za zcela základní, nebyla pokud vím do češtiny nikdy přeložena. Popisuje vyspělou civilizaci, jejíž vyspělost je rozpoznatelná i v tom, že si své prostředí neničí.

Poznámka k atomu

Na blogu Kontrafikce vydal David Černý nový článek, v němž se zabývá rozhovorem se známým, leč v této době již mrtvým částicovým fyzikem Victorem Stengerem. Normálně bych jej opominul, protože už mě prostě nebaví pročítat články plné strawmanů.

Mimochodem rozdíl mezi vlídným přístupem praktických vědců a nadutostí mnohých studovaných filosofů, kteří namísto vysvětlování raději přecházejí do kvalifikujícího jazyka a urážení protivníka, bude pravděpodobně důvod, pro který se lidé na filosofické otázky raději ptají evolučních biologů a fyziků, než filozofů. Člověk zaujímající nadřazený postoj totiž vždycky nakonec vyvolává dojem, že o problému zase tolik neví, ale mlží aby vypadal významně a důležitě.

Lidé vynucující si úctu prostě bývají sice neužiteční, ale za to protivní.

Nicméně v samotném článku je nesmírně zajímavý konflit (který ale asi takto ani Černý ani Stenger nemysleli), který by bylo škoda přehlédnout.

Stenger není výjimka, jak ostatně dokazuje zmíněný rozhovor. Začnu třeba tímto citátem "V knize jsem sledoval historii pojmu „atomismus“, v rámci kterého je vše tvořeno hmotnými částicemi a prázdnem a to počínaje mými předchůdci v antickém Řecku. Staří Řekové měli v podstatě pravdu, ovšem tato idea byla po tisíc let potlačována v letech temného středověku, kdy Evropě vládla katolická církev."

Autor těchto památných slov se nám snaží vsugerovat, že Řekové objevili něco takového, jako je moderní teorie atomů.


(zde vynechávám pasáž o "temném středověku" protože není pro mne podstatná.)

...aby se zamysleli nad tím, co vlastně řecký atomismus byl, jak k němu ti atomisté došli a jestli vůbec má něco společného s moderní teorií atomů.
Nemá prakticky nic. Atomismus byl snahou udržet eleatickou nauku o Bytí jako neměnné, nehybné sféře; bytí je podle Parménida neměnné a absolutně nehybné (ἀκίνητον), zcela ukončené (οὐκ ἀτελεύτητον), nic nepostrádá a proto setrvává samo v sobě zcela netečné (ταὐτόν τὲ νταὐτῶι), je nedělitelným, homogenním kontinuem (πᾶν ἐστιν ὁμοῖον). No, a atomy mají smířit smyslové poznání s naukou o neměnném bytím tím, že ho rozdělí na mnoho malých částeček - atomů -, které mají vlastnosti parmenidovského bytí a různě se sbíhají a zase rozbíhají, aby vytvořily to, co můžeme vnímat smysly.
Jinými slovy, atomismus - např. Leukippův atomismus - rozbíjí původní Bytí-Jedno a nahrazuje ho pluralitou malých bytí-jedno: ἐι γὰρ ἦν πολλὰ, τοιαῦτα χρὴ αὐτὰ εἶναι, οἷον περ ἐγώ φημι τὸ ἓν εἶναι

(Pokud by existovaly mnohé, musely by být takové, jaké říkám, že je jedno).

Řecký atomismus je spekulativní metafyzická doktrína postulující existenci mnohosti parmenidovských bytí, která nemá vůbec nic společného s moderní atomovou teorií. 

Ne, staří Řekové nevynalezli moderní teorii atomů a Stenger to ani netvrdí. Odpověď možná může vzbuzovat tento dojem, ale není to v ní. (Ostatně může to být i vlivem zjednodušení v redakci, toto není impaktovaný článek, ale rozhovor.) Nicméně všimněme si zajímavého detailu. Zatímco my dnes chápeme částicovou fyziku jako řešení problému hmoty, starověccí filosofové ji chápali jako řešení problému proměnlivosti čili de fakto jako problém času.

Je to řešení vskutku zajímavé, protože říká že na určité základní úrovni velikosti čas neexistuje, ale že vyplývá ze vzájemných vztahů věčných neměnných částic. To samozřejmě neodpovídá žádné současné atomární teorii, protože to co označujeme my jako atom je prostě ještě stále příliš velké. V dnešním rozdělení elementárních částic by se starořecký atom blížil spíše některým subatomárním částicím (kvarkům).

Jako částicový fyzik musel i Stenger narazit také na paradoxy, vznikající právě na úrovni subatomárních částic. Jedním z nich je otázka, zda časová nesymetrie (šipka času) platí úplně stějne i pro subatomární částice. Odpověď na ní současná věda ještě nemá, nicméně výzkum naznačuje, že je možná čas pouze emergentní jev podobně jako například teplota (atomy nemají teplotu, pouze energii, teplota je vlastnost mnohačásticových objektů).

I když nám tedy starověká představa kulatých atomů s hladým povrchem (jež měly tvořit vodu) nebo atomy s háčky (z nichž se měly skládat pevné látky) může připadat směšná, zrovna pojetí konfliktu proměnlivosti a neměnnosti se současné částicové fyziky opět velmi dotýká.

***********

Poznámka pod čarou k tomuto výroku ze stejného článku:

Další perla: "... Noví ateisté říkají zcela jasně, že bychom se neměli přizpůsobovat náboženství, jelikož i jeho nejvíce umírněné formy jsou založené na víře v existenci magických bytostí. Lidstvo je odsouzeno k záhubě, pokud budeme pokračovat v této cestě."

Magická bytost by byla třeba taková, která by Stengerovi vytáhla na požádání z nosu flašku whisky a pořádný kubánský doutník. Bůh - alespoň podle představ filosofů náboženství - žádná magická bytost není. Mě ale nejvíc pobavilo to varování: lidstvo dospěje k záhubě, pokud se nezbavíme náboženství.

Ateisty ani Nové Ateisty zase až tak nezlobí představa nějaké filosofické konstrukce Boha. Ten Bůh který jim vadí sesílá pohromy, diktuje posvátné knihy, zjevuje se v podobě plápolajících křovin, vysílá vojska do válek a umožňuje lidem provádět třeba vymítání démonů nebo chůzi po vodě. Takový Bůh je magická bytost a úplně stejně, jako takovéto kejkle, by pro něj jistě nebyl problém vytáhnout Davidovi Černému z nosu celou bednu kubánských doutníků a kamion whisky.

7. otázek pro křesťany

Milí křesťané (protože vím že sem také chodíte) když dovolíte, položím vám teď několik otázek a odpovědi pod tímto textem nebudu mazat (kromě vysloveného spamu). Můžete zkusit odpovědět na tyto otázky?:

1.) Ježíšova oběť (neřešme teď jestli existoval či nikoli) byla zástupná, to znamená, že za přečin jednoho člověka (respektive dvou) byl potrestán někdo jiný. Něco takového je v současnosti považováno za hrubě nemorální, ale podle vás ji vyžadoval Bůh. Jak se srovnáte s tím rozporem, že ve vašem oblíbeném příběhu  vyžaduje něco tak amorálního, aby mohl lidem odpustit?

2.) Představa Adama a Evy je v rozporu s biologií. Pokud by přežili na Zemi jen dva lidé, celá naše vývojová linie by vymřela. Většinou se uvádí jako nutnost pro udržení druhu kolem 500 jedinců. Buď tedy chápete příběh Adama a Evy jen jako symbol, nebo jsou vaše představy v rozporu s biologií. Kterému výkladu dáváte přednost?

3.) Pokud jste odpověděli, že příběhy Adama a Evy jsou jen symbolické, nemohly se takové symboly dopustit prvotního hříchu. Jaký smysl by tedy mělo Jěžíšovo sebeobětování? Pokud by byli Adam a Eva podle vás symboly, měl by být i Ježíš jen symbolem. Byli byste schopni něco takového přijmout?

4.) Dochází vám, že pokud by Adam a Eva neexistovali, respektive by byli jen symboly, vyplývalo by z toho že žádné zmrtvýchvstání neexistuje? Smrt by totiž pak nemohla být trestem a protože by nebyla trestem, nebylo by ani co odejmout.

5.) Postava Jidáše je obecně chápána jako koncentrace zla - esence zrádce. Jenže Ježíš ke svému sebeobětování Jidáše nutně potřeboval. Neměl by být tedy pro vás Jidáš vlastně kladná postava, když pomáhal Ježíšovi se spásou lidstva?

6.) V Bibli je spousta lidí, kteří požadují Ježíšovu smrt, nejvíc ale potřebuje jeho smrt Bůh, protože ji požaduje výměnou za odpuštění pro lidstvo. Bůh tedy buď není všemohoucí, protože to nemůže zařídit jinak, nebo nemůže být dobrý, protože si ji přeje jen ze svého rozmaru. Jak ale potom můžete považovat Boha za dobrého?

7.) Podle vás se Ježíš obětoval, aby nikdo na světě nezemřel, ale dostal věčný život. Zároveň ale tvrdíte, že Ježíš vstal z mrtvých a to tak že jednoznačně fyzicky. Pokud by se něco takového stalo dnes, měli bychom za to, že pacient přežil a to i v případě, že je resuscitován ze stavu klinické smrti. Pokud ale Ježíš přežil,  nemohl opravdu zemřít.  V tom případě ale nic neobětoval, kromě ponížení a bolesti. Pokud Ježíš podle vás zemřel, tak se za vás obětoval, jenže to znamená, že byl pak už opravdu mrtvý a mrtvý zůstal. Kterou z těch možností si vyberete?

Asexuální prasátečko

Mám rád lidi, což se dá zdůvodnit tím, že jsem člověk. Mám rád ženy, což se dá snadno zdůvodnit tím, že jsem sameček druhu Homo sapiens. Proto když se o nějaké skupině žen vyjádřím jako o "smečce nebezpečně potrhlých slepic", cítím potřebu svůj komentář zdůvodnit.

Když vám teď prozradím, že jde o české feministky, udělá část z vás ÁHA a dál už číst nebude. Část aktivistek mě hned zařadí k nechutně mačistickým typům, což také není zrovna parketa na které bych se cítil kdoví jak super. Mé vyjádření mělo totiž mnohem méně co společného s tím že jsou ony ženy feministky a mnohem víc s tím, že jsou organizovaně blbé.

Na blbost má samozřejmě každý člověk svatosvaté právo, ovšem jen do chvíle, kdy ji může nějak překonat. Proto tuto možnost našim feministkám nabízím.

Feminismus by měl být boj proti diskriminaci žen pro jejich pohlaví. Kdysi představoval způsob, jak ukázat, že ženská práva jsou lidská práva a nesmí být omezována. Šlo o dobu, kdy bych já sám stál na straně feministek. Boj za právo volit si partnera nebo vyznávat sexuální svobodu podle svého rozhodnutí je podle mě právo každého člověka a demokracie, která neuznává volební právo žen není skutečná demokracie.

Jenže od té doby se něco změnilo. Namísto boje o rovnoprávnost se mluví o boji proti stereotypům. Jistě, i stereotypy má smysl bourat, jenže...

...jenže dnes se feministky vlastně už často nevyjadřují o stereotypech, ale o rolích a tam už jde o něco jiného. Stereotyp je jakási zažitá myšlenková forma, kterou někdy zastáváme i v případech, kdy je nám to nepříjemné a pro nás i okolí nevýhodné. Roli naproti tomu můžeme přijmout z mnoha důvodů. Můžeme k ní být přinuceni, ale můžeme ji také přijmout dobrovolně.

A tohle je podle mě ta největší hloupost našich feministek - snaží se člověka osvobodit i od role, kterou si vybral. Nechápou, že nejen nadřazené, ale i podřízené postavení může být věcí volby.

Jakákoli role může být dobrá, pokud je výsledkem vzájemné dohody a všem zúčastněným stranám vyhovuje.

Je to věc svobodného rozhodnutí a vzájemné komunikace. Každý člověk má také právo vytyčit si hranice nakolik za něj bude jeho partner či partnerka rozhodovat.

Proto například v islámských zemích (ale i jiných patriarchálních společnostech) není problémem to, že existuje podřízená role žen, ale že je to jediná možná role, kterou lze legálně zastávat. Úplně stejně nepříjemná je v něm ale nucená dominance pro muže, kteří mají tendenci spíše k rovnoprávnosti nebo k submisivitě. Problémem nejsou role, ale práva.

Důležité je vždy mít právo si roli zvolit a také právo již nevyhovující roli opustit.

Něčeho podobného jako ti, proti nimž bojují, se ale dopouštějí právě i naše feministky, když nutí přirozeně submisivní a přirozeně dominantní ženy a muže do rovnoprávných rolí.

Dnešní feministky se vlastně snaží vzít člověku právo si svoji roli svobodně vybrat.

Naprostou absurditou je, když podle tohoto mustru "kritizují" i reklamy se sexuálním podtextem. (Když odhlédneme od toho že reklamy jsou tak nějak z principu většinou úplně blbé.) V sexu totiž lidé přijímají různé role a často hrají naopak opačnou roli než v životě.

Strach že jakákoli role v sexu znamená něčí podřízenost vede až k absurdnímu výkladu pojmu sexismus, při němž je jakýkoli sexuální podtext považován za nepřípustný. Přesně v tomto duchu se pak nese pořádání ptákovin jako je  Sexistické prasátečko.

V jeho odůvodnění  se píše:

Soutěž "Sexistické prasátečko" má za cíl vybrat nejvíce sexistickou reklamu, se kterou se v České republice můžeme setkat. Záměrem soutěže není jejich zhotovitele či zhotovitelky odsoudit, ale upozornit je na to, že sexistická reklama má závažné dopady např. na sebepojetí mladých lidí či může vést k toleranci násilí páchaného na ženách či poruchám příjmu potravy, což si řada firem často vůbec neuvědomuje.

Pokud se podíváte na to, co opravdu tato akce považuje za nebezpečné reklamy, napadne vás možná, že feministky vytvářejí vlastně také jeden stereotyp, totiž že každá feministka musí být nutně protivná asexuální bréca, která chce všem nařídit jak se mají doma v posteli chovat.

Opravdu nevím, jak může někomu vyvolat mentální anorexii pohled na plakát Million marihuana march, nebo (právem) odmítnutá reklama na Slezskou univerzitu v Opavě vyrobená studenty oboru multimediální techniky.




No, co byste taky od studentů čekali, že? Nicméně trvám na tom, že ani takto explicitně zobrazený sex  opravdu nevede k toleranci násilí na ženách nebo poruchám příjmu potravy.

Úplnou absurditou je pak zařazení plakátu kampaně proti plnému uznání zvláštních práv Ústředí muslimských obcí, která má upozorňovat právě na nerovnoprávné postavení žen v islámu. Naše nesehnuté feministky však nikdy jednoznačně misogynní islám nekritizují!

Název Nesehnutí proto pro mě neevokuje hrdé zěny, které se nesehnou před zvůlí, ale učitelky nedělní školy, které se kvůli své šešněrovanosti sehnout prostě nemohou.

Ach, kde jsou ty krásné hrdé (a tvrdé) feministky jako Victoria Woodhullová!

Muslimky v zelných listech

Třetího listopadu 2014 se na stránce České veganské společnosti objevila fotografie muslimsky oděné ženy, pokryté zelnými listy. Fotografii doprovázel tento text:

Občas se ve veganské komunitě objevují lidé, kteří zneužívají veganství a boj proti týrání zvířat na šíření rasové a náboženské nesnášenlivosti. Česká veganská společnost se striktně distancuje od takového počínání. Soucitní lidé a vegani jsou na celém světě, i mezi muslimy. Snahy o zastavení týrání zvířat a jejich zbytečného zabíjení nesmí být vedeny jako útok vůči určitému etniku či náboženskému vyznání, ale jako snahy o zastavení konkrétních praktik!

Následovaly rázné komentáře ze strany návštěvníků IvČRn a roztržení skupiny českých veganů na dvě frakce. Tento příběh nemálo připomínající frašku nebo nějaký film Monthy Pythons ale dále sledovat nechci. Chci vám říci, kdo je ta žena v zelených šatech. Jmenuje  Amina Tariq a ta fotografie pochází z Jordánska. Byla pořízena roku 2010. Tehdy ale poselství neznělo, že je veganství slučitelné s islámem, ale že je slučitelné s místní kulturou. 

Místní policii se to ani tak tehdy nezdálo, a tak si jí ponechali tři hodiny u výslechu.

Otázku, zda je islám slučitelný s veganstvím položila až letos jiná aktivistka oděná stějně jako Amina Tariq. Jmenuje se Benazir Suraiya je aktivistkou PeTa  muslimkou a vegankou. Z mého pohledu to však není důkaz, že se islám modernizuje, spíše to vnímám jako soukromou tragédií lidského sebepoznání.

Benazir Suraiya

Lidé jako Benazir Suraiya nebo Amina Tariq se narodili do islámu a věří, že islám je mír. Ostatně soudě podle fotografií, užívaly si zatím nejspíše jeho "fešáckou" podobu, protože mohly nosit šaty bez rukávů, nezakrytou hlavu a mohly také vystupovat na internetu, což jim při jejich rozhodnutích stát se vegankami asi nemálo pomohlo. Nicméně nábožensko-politická doktrína, kterou islám skutečně představuje rozhodně takové excesy nepovoluje. Někde ten střet nastat musel a při pověstné muslimské urážlivosti, to byla otázka času.

Stalo se to letos na demonstraci v Bhópálu jež měla to i cosi společného s dříve zmiňovaným halal masem. Dalo by se říci, že šlo o obdobou protestů proti pobíjení kaprů organizovanou stejnými aktivisty, kteří stojí za Českou veganskou společností. 

Benazir Suraiya se totiž se svým apelem objevila oděná v zelných listech před mešitou právě v den svátku podřezávání Eid al-Adha. Co následovalo zdokumentovala indická televize. Benazir Suraiya byla davem surově napadena a musela hledat pomoc pod ochranou policistů. 

Ano, ti z IvČRn budou plesat, že měli zase pravdu a vegani z České veganské společnosti vymyslí zdůvodnění, proč se zase mýlím. O to nejde, rád si obě, nebo všechny tři strany poslechnu, ale spíš než pravidelní pisálci facebookových komentářů by myslím k tomuhle měly co říci naše exmuslimky - Pavlína Bitarová nebo Beatrice Radosa.

Víte, já vlastně tenhle pocit znám, tu představu že samotné učení je dobré, jen ti oficiální učenci ho špatně vykládají a vůbec ho lidi špatně chápou. Znám ho z jejich vyprávění i z vyprávění jiných obětí sekt. Znám i ten pocit že právě ony (i) jsou předurčeni tohle vyznání předělat, reformovat, opravit. 

Něco vám řeknu: Za ta staletí známe opravdových náboženských refomrátorů jen pár, ale spoustu, mnohosetnásobně více, těch kteří reformovat chtěli a byli za to svými souvěrci zabiti. Benazir Suraiya je stále muslimka, ale v bezpečí opravdu není. Možná je teď v o to větším nebezpečí, že si už chvilkami připouští, že islámská společnost není ani zdaleka tak liberální, aby se v ní muslimka - veganka ještě někdy mohla cítit bezpečně. 

Když se vrátím k prohlášení České veganské společnosti , tak musím uznat, že "soucitní lidé a vegani jsou na celém světě, i mezi muslimy" , ale podle mě je otázkou, jak dlouho v takové společnosti přežijí.

Odpověď Proximity aneb Lhát jako křesťan

Tak si už na Proximity všimli že se o nich vyjadřuji ošlkivě a reagovali článkem:

Výzkum Proximity vzbuzuje emoce

Vyčítají mi jisté faktické chyby právem (vzájemný vztah Proximity a BBDO jsem už v původním článku opravil) nicméně nějak přehlížejí, že pokud z dat vyjdou po krátké době tak výrazně odlišné výsledky, budu se automaticky přiklánět k ověřenějším zdrojům.

Asi se nebudu dlouho rozhodovat jestli při demografickém výzkumu dám přednost zprávě Gallupova institutu nebo Proximity a samozřejmě pro mě bude průkaznější sčítání z roku 2011 s mnohem větším vzorkem než měl tento výzkum (kolem tisíce, což se normálně počítá jako reprezentativní, to je pravda).

Zatímco totiž Gallup se sčítáním z roku 2011 celkem "ladí" tento výzkum "ztratil" někde přes milion, nebo dokonce i několik milionů lidí. Mám tedy pádný důvod podezírat Proximity z chyby nebo i účelovosti, což mi vzhledem ke zmizení poslední zprávy o zadavateli ze stránek radia Proglas připadá extrémně pravdpodobné.

Zpráva Proximity

Mám k tomu i jiné důvody:

Radiožurnál: Doteky víry

Z pořadu:

Podle agentury Proximity nešlo o zakázku ŘKC, sami od sebe si řekli že udělají výzkum, nicméně výsledky předali představitelům české ŘKC.  Šlo o celosvětový výzkum (9:03), ale dělal se jenom u nás...

Zvukovou stopu jsem pro jistotu po zkušenostech zálohoval.
Měl bych ale ještě dvě otázky na pana ředitele Petra Šece z Proximity.

Děláte si z nás srandu?
Je  to shoda jmen? 

Zajímavé odkazy?
Česká pozice:
 „Kamarádšofty“ v pražském dopravním podniku
Vydělávali na dopravním podniku, teď pracují pro ODS

Aktuálně
MHD má rušit spoje. Ale do reklamy lije desítky milionů

Skutečný vztah mezi BBDO a Proximity Prague?
Richard Hunt: Konec MARK BBDO a co to znamená pro trh

Právo žít, právo zemřít

Jsou dvě skupiny témat, která dokáží bezpečně vytočit většinu věřících více než debata o imaginárních bytostech. Jde o témata týkající se sexu a smrti. Není to tak překvapivé, protože jde rozhodně o nejemocionálnější témata pro každého člověka. Ovšem jenom věřící mají tendenci diktovat, jak by sex a smrt jiných lidí měla vypadat.

Protože o otázce sexu a náboženství jistě budu psát ještě mnohokrát, napíši vám něco o té druhé skupině témat - o smrti. Křesťané i muslimové mají ke smrti zvláštní vztah, protože z nějakého důvodu věří, že je to cesta k jejich bohu. Vyhrožování typu "však ty na smrtelné posteli obrátíš" má ve skutečnosti zároveň také charakter přání.

Křesťany i muslimy děsí představa že lidé mohou být po smrti od boha nějak odtrženi, což se může stát například tak, že někdo zemře vlastní rukou. Z hlediska ateisty je samozřejmě relativní (vzhledem k okolnostem) to, zda je sebevražda zlá, ale věřící a oficiální zástupci církví v tom mají jasno.  Když 1. listopadu letošního roku zemřela z vlastního rozhodnutí Brittany Maynardová, nechal se vatikánský biskup slyšet, že na to neměla právo.

Brittany Maynardová byla krásná Američanka narozená roku 1984, které nedávno nalezli nádor na mozku. Byl už ale v pokročilém stádiu, kdy operativní zásahy mohly pouze prodlužovat život v utrpení. Brittany si proto vybrala den své smrti, rozloučila se s přáteli a přesně podle svého rozhodnutí zemřela.

Bývaly doby, kdy by takové rozhodnutí bylo považováno za znak moudrosti. V dobách starověkého Řecka bývalo pro filosofa nedůstojné, když zemřel na sešlost věkem, bez jiskry inteligence, bez důstojnosti a ze strachu marně lpící na životě, který by mu přinášel pouze bolest.

Pokud byste si přečetli Životy, názory a výroky proslulých filosofů od Diogena Laertia z třetího století našeho letopočtu, asi byste byli překvapeni, kolik slavných lidí zemřelo sebevraždou. Také by vám asi neunikl podivný způsob sebevraždy "zadržením dechu" což neznamená nic jiného, než pokus pozdějších spisovatelů zastřít fakt, že občas některý mudrc prostě také zemřel bez vlastní snahy.

Zdravá společnost bude mít vždy nějaké přirozené procento racionálních sebevražd, protože vždy budou existovat  nevyléčitelně nemocní. Pokud k sebevraždám sahají i zdraví lidé, děti a pubescenti, znamená to že je společnost nemocná a že je život v ní nepříjemný ba přímo nesnesitelný.

Pokud však sebevraždy nepáchají ani lidé nevyléčitelně nemocní a trpící nepopsatelnými bolestmi, říká to o společnosti ještě něco horšího, protože se život v ní stal vězením bez ohledu na utrpení, které působí.

Náboženství zakazující sebevraždu a dopředu označující tento živoz za něco špatného, za zkoušku, vlastně vytvářejí výmluvu pro to, že svět který spoluvytvářejí není vůbec pro lidi přívětivý. Odnaučují lidi vážit si života, protože ze žití dělají povinnost, jíž je třeba přetrpět.

Ne nadarmo bylo první starostí otrokářů na jihu USA nechat své otroky pokřtít. Kromě dobrého pocitu to bylo pro otrokáře i velmi praktické - vzali jim tak totiž nejsnadnější a možná jedinou cestu k útěku. Přiznání si vlastní smrtelnosti a vlastní zodpovědnosti za svůj život i v tom, že se můžeme kdykoli rozhodnout jej skončit, nás vede k úctě k životu, protože pak žijeme z vlastní vůle.

Právo rozhodovat o tom nemůže  člověku vzít vůbec nikdo, ani vatikánský biskup ne.