Nepochopené filmy X. - Himmelskibet

Dánský film o cestě na Mars od filmového režiséra, herce a scenáristy Holgera-Madsena (1878 – 1943) z roku 1918 je jistě dost zajímavý už jen tím, že je. Při pohledu na jeho děj by si měl člověk uvědomit hlavně historický kontext, tedy konec 1. světové války, protože má dost prvoplánové mírové poselství. 

Děj je poměrně jednoduchý: Kapitán Avanti Planetaros se s posádkou své kosmické lodi Excelsior vydává na Mars, kde se setkávají s civilizací morálně vyspělých Marťanů. Mezitím jeho otec a sestra mají doma obavy o jeho život posilované posměšky jednoho z odpůrců projektu letu na Mars. 

Posádka Excelsioru se projeví jako barbaři, po konfrontování s následky svých činů ale pochopí svou chybu. Kapitán Avanti Planetaros se vrací domů s dcerou marťanského náčelníka aby přinesli nápravu i na Zemi. 

Ok, děj filmu je tedy přiměřeně romantický a roztomile naivní, jak bychom ostatně od filmu z této doby čekali. Co je tedy na tomto filmu k nepochopení?  

Víte, film není jen jeho scénář a na filmu Himmelskibet je nádherně vidět jeden z kořenů filmu - fotografii a živé obrazy. 

V roce 1918 nebylo úplně jasné, na jaký umělecký styl a jaký druh umění bude vlastně film navazovat. Někteří tvůrci navázali na komické kabaretní výstupy a dali vzniknout grotesce. Jiní se pokusili navázat na divadlo a později museli přehnané divadelní projevy zmírnit, aby vypadaly na plátně přirozeněji – ti dali vzniknout filmovému herectví. A další, jako byl třeba právě Holger-Madsen navázali na tradici fotografie a živých obrazů. Ti dali vzniknout filmové kompozici a choreografii. 

Jejich přístup nebyl nelogický. Nejbližším příbuzným filmu v době jeho vzniku byla laterna magika a ta právě využívala rozpohybované ilustrace. 

V současnosti už nejsme zvyklí na to, že by celý film byl natočený takovým způsobem, jako Himmelskibet. Přesto takový způsob natáčení známe. Používá se ve filmových a herních prolozích, protože se ukázalo, že tak lze předat poměrně rozsáhlý úvod do děje mnohem rychleji, než inscenováním děje. 

A tak bychom také měli Himmelskibet vnímat – jako příběh vyprávěný pohyblivými obrazy.

Menšinový stres není menšinový a heterosexuální většina neexistuje

Ok, ten titulek je samozřejmě provokace. Chci ale upozornit na to, že možná chápeme celé to uspořádání sexuálních minorit úplně špatně a vypisování dalších a dalších písmen do zkratky LGBTQIA jde asi proti smyslu toho, o co bychom se měli ve společnosti snažit. 

Co mám konkrétně na mysli? Na škále heterosexuál – homosexuál se výzkumy zaměřují na tři rozdílné aspekty. 

• Prvním je to, jak sám sebe daný člověk označuje, k čemu se hlásí, s čím se identifikuje. Jistě, člověk, který se s nějakou skupinou neidentifikuje těžko bude hájit její práva. 
• Druhým aspektem je chování daného jedince. To, že se konkrétní člověk například neidentifikuje jako homosexuál neznamená, že někdy v životě neměl sexuální zážitek, nebo dokonce dlouhodobější vztah s člověkem stejného pohlaví.
• Třetím aspektem je přitažlivost nebo vzrušivost. Konkrétní člověk tedy může například žít ve zcela heterosexuálních vztazích, identifikovat se jako heterosexuál ale přesto cítit vzrušení i z lidí stejného pohlaví.

Asi už tušíte, v čem je problém. Zatímco při zohlednění sebeidentifikace vycházejí homosexuálové, lesby a bisexuálové skutečně jako menšiny, při posunu směrem k pocitům a touhám se hranice zdají stále rozplizlejší, až se promění v nepřerušený gradient. 

Současný konsenzus je postavený na sebeidentifikaci, tedy na té nejužší možné shodě. Dává to samozřejmě něco jako politický smysl, protože právě tím dávají lidé najevo, co chtějí a o co se v životě budou snažit. 

Je ale pár důvodů, proč bychom sebeidentifikaci neměli brát příliš vážně. Jedním z nich je právě to, co nazýváme "menšinový stres". Důvodem tohoto stresu je strach "třeba právě já nejsem normální." A první přirozenou reakcí je snaha být co nejvíce "normální". Zasahuje všechny, kdo si v životě tuto otázku položili (a pravděpodobně k tomu měli důvod). 

U potenciálně zasažených menšinovým stresem bychom tedy měli brát v úvahu rozsah od homosexuálních osob až po hetreoflexible (okraj bisexuální škály). V tomto spektru se ovšem nachází přes 90 % lidí, pokud bychom je posuzovali podle toho, jak cítí sexuální přitažlivost. 

To odpovídá jak Kinseyho zprávám, tak modernějším výzkumům dr. Roberta Epsteina.  

Dalo by se říci, že nám z dotazníků bisexuálové mizejí hlavně z důvodů "menšinového stresu" protože je pro ně mnohem snazší se přizpůsobit heterosexuální normě. Absurdně přitom praví heterosexuálové (tj. takoví, kteří necítí vůbec žádnou přitažlivost ani vzrušení k nikomu stejného pohlaví) nijak početní nejsou. Dá se odhadovat, že jejich četnost bude v populaci v jednotkách procent, podobně jako u vyhraněných homosexuálů. 

Nemusíte samozřejmě s touto hypotézou souhlasit a je zcela na místě počkat na další výzkumy, pokud se o tento problém zajímáte nějak více. Chtěl jsem ale upozornit na to, že je naše kulturní schéma dost pravděpodobně diktováno sexuální menšinou a v důsledku diskriminuje většinu a nikoli naopak. 

Víte, kulturní schémata jsou v zásadě užitečná, protože dělají náš svět předvídatelnějším, ale přesto stojí za to je čas od času prověřit.  Což by mohla být taková shrnující myšlenka na závěr.

Marshallův plán pro Rusko

Člověku, který si přiváže na tank pračku, nebo nahradí neprůstřelný prsní plát ve své vestě ukradeným notebookem se většinou smějeme. Zkusme se nad tím ale zamyslet obráceně: Co přiměje člověka, aby něco takového udělal? Jistě, někdy jen hloupost, ale na to je těch případů nyní na Ukrajině příliš a navíc i člověk se zcela průměrnou inteligencí je nakonec ovlivňován podmínkami, které budou působit i na všechny ostatní.

Ruská společnost má několik předpokladů k tomu, aby nutila lidi do takového chování. Vyjmenoval bych tři okolnosti, které k němu vedou:

1.) Kult bohatsví

2.) Zboží symbolizující sociální status

3.) Pocit nemožnosti úniku z nejnižší sociální třídy

V Rusku v současnosti vládne kult naprosto barbarského nevkusného bohatství, jaký nemá ani v historii Ruska obdoby. Má obdobu v některých diktaturách, jako je Severní Korea, Ceaușeskovo Rumunsko, Kaddáfího Libye nebo Středoafrická republika za Jeana-Bédela Bokassy. 

Symbolem tohoto stavu je sám Putin a patriarcha Kiril.

Mapa Putinova paláce

K tomu samozřejmě patří poměrně velký nepoměr mezi nepočetnou vrstvou boháčů a rozměrnou vrstvou "spodiny". Přesto se Rusko zdá jako více rovnostářské, než třeba USA, protože skupina bohatých je opravdu malá a střední vrstva v podstatě neexistuje, respektive existuje jen ve velkých městech. 

Mnoho obyvatel Ruska ale stále žije na vesnicích a v průmyslových městech. V relativním komfortu jich tedy žije zhruba třetina. Zbývající dvě třetiny jsou přesně ty, které si nemohou dovolit koupit elektroniku, ale ani běžné elektrické spotřebiče jako televizi nebo pračku. Pro ně se stávají takové věci symbolem luxusu. 

Je příznačné že obyvatelé velkých měst tento druh chudoby vlastně nejsou schopni vidět. Nejvíce pravděpodobně postihuje lidi, kteří nejsou přímo Rusové, ale příslušníci jiných etnik - Burjati, Jakuti, kavkazské národnostní skupiny a další. 

Snažit se nebýt poslední v takové skupině posledních je zoufalý stav a v podstatě permanentní snaha o únik. Když vidíme na jedné straně stav ruské armády a na druhé to, co si okupanti odvážejí z okupované Ukrajiny jako kořist, nemůžeme se vlastně příliš divit. 

Lidem, pro které je nejen automobil, ale i třeba pračka nebo vařič s troubou jenom nedosažitelným snem, byla svěřena technika, jejíž cena přesahuje v mnoha řádech to, co by z nich doma v jejich očích udělalo boháče, nebo alespoň příslušníky střední třídy. Zároveň byli vysláni okupovat zemi, kde i opuštěný dům, ze kterého obyvatelé odvezli vše cenné, stále působí jako zlatý důl.

Zároveň má přesně takovýto nepoměr vždycky velmi blízko k občanské válce. Rusko dlouhodobě udržovalo své impérium díky silné armádě a hrozbě jaderných zbraní. V minulosti jsme jaderné zraně vnímali hlavně jako hrozbu proti Zápádnímu bloku. Ve válce na Ukrajině Rusko poprvé pohrozilo jadernými zbraněmi bývalému vazalovi. V případě občanské války je tedy možné a dokonce pravděpodobné, že by bylo odhodláno použít jaderné zbraně na vlastním území.

Současné Putinovy kroky přesně k občanské válce vedou. Impérium držené silou na Ukrajině vyčerpává svoji armádu, jejíž síla se z velké části zakládá na její pověsti. V případě porážky, k níž pravděpodobně skutečně dojde, budou i chudé regiony a nedávno anektovaní sousedé uvažovat o tom, že si vezmou zpět to, co je už dávno jejich. 

Jistě, někdo při takovém vývoji událostí může cítit určité zadostiučinění, ale je potřeba myslet na kroky, které uděláme pak. Velká chudá země s nerovnoměrně distribuovaným kapitálem je vždy potenciální výbušninou. Pokud Rusko padne vojensky i ekonomicky, bude potřeba další Marshallův plán. A tentokrát to nebudou USA, kdo by postrašistickému Rusku a jeho bývalým vazalům, mohl něco takového nabídnout. 

Tohle už dávno není hra USA, je to hra Evropy. To my potřebujeme Rusko, které není hrozbou a se kterým můžeme bezpečně obchodovat. Potřebujeme rozdrtit jeho mocenskou strukturu, ne Rusko samotné. Naopak potřebujeme Rusko mnohem bohatší a s mnohem širší střední třídou, než kdykoli v historii mělo.