Nepochopené filmy VII - Návštěvníci

Touto recenzí trochu vybočuji ze schématu, které jsem si sám načrtl. Seriál Návštěvníci Oty Hofmana a Jindřicha Poláka není ani tak nepochopený film, jako spíše v jistém směru nedoceněný a v jiném přeceněný. Všimněte si, že schválně mluvím o seriálu jako o filmu. Seriál Návštěvníci má totiž uzavřený scénář. Kdyby si někdo dal tu práci a vystříhal titulky mezi filmy, vznikl by jeden souvislý příběh a i když nevím, jestli by se našel někdo, kdo by vydržel sledovat ho více než pět hodin v kuse, rozhodně by i potom vypadal jako celý film.

Z jiného pohledu jsou ale návštěvníci nesmírně roztříštěným dílem. Popsal bych to asi tak, že mnoho lidí dělalo svou práci na maximum, ale přitom se nějak snažili svázat celé provedení vlastní představou. Jediný, kdo svou práci poněkud odbyl, jsou scénáristé. Zvláště pokud máte tendenci si pouštět podobné seriály po několika dílech za sebou, nemůžete některé zásadní chyby přehlédnout.

Už popis toho, co vlastně Zemi v budoucnosti ohrožuje je dosti sporný:
1.) Je to meteorit, kometa nebo mlhovina?
2.) Má se se Zemí střetnout, nebo ji "pouze" hrozí pozměněním oběžné dráhy? (b. je správně, ale vysvětlováno je to dost sporně)

Za další chybu bych rozhodně považoval  nevýrazné zdůvodnění toho, proč se Expedice Adam 84 vydává zpět, ačkoli nezískala sešit číslo 3. Scénáristicky je prostě hlavní dějová linie odfláknutá.

Mnohem lépe jsou propracované mezilidské vztahy a absurdní situace v časové linii "1984", kde jde v podstatě o ukazování tehdejších absurdit z jiné perspektivy. Příběh v roce 1984 je prostě lidová komedie, která jako by ani nepatřila k onomu příběhu světa 2484. Přesto i v té je něco navíc - to co je pro lidi roku 1984 ceněné, je pro návštěvníky z roku 2484 naprosto bezcenné, naopak lidé zdánlivě bezvýznamní mají neskonalý význam. Hodnotí totiž události z pohledu těch, kteří už znají důsledky všeho co se právě děje.

Možná proto pokud dnes současní kritici srovnávají seriál Návštěvníci  s filmy jako "Back to the Future", nějak jisté scénáristické nedostatky přehlížejí. Ale to není všechno. Seriál jako kdyby měl hned několik úrovní, na kterých dokazuje něco výjimečného.

První fascinující úroveň filmu představuje vize roku 2484. Návrhy budov, interiérů, létajících i plovoucích strojů se blíží jistému výtvarnému stylu tehdejších sci-fi animací a jsou na světové úrovni.

Samostatnou úrovní a vlastně také jedním z nejdůležitějších postav je CML - Centrální Mozek Lidstva. Jeho "akvarijní" poloorganické provedení je rozhodně to nejdokonalejší, s čím jsme se mohli v této době setkat. Navíc udělá něco, co neudělá žádný superpočítač v žádném jiném filmu - uzná svůj omyl - což z něj dělá skutečnou osobnost a nikoli jen jakousi databanku.
 

 Do světa Země roku 2484 velmi dobře zapadají kostýmy od Theodora Pištěka, ale už ne zvíře, slepice a amarouny od Jana Švankmajera. Divák si dokonce může všimnout podstatné nesrovnalosti v úvodním dílu, kde jsou jako amarouny označeny jakési geneticky upravené plody, které se však při přípravě želé s amarouny neobjevují. Přesto je právě želé s amarouny jedním z motivů, které seriál charakterizují.

Jako "lepidlo" mezi mnoha poměrně nesourodými prvky naštěstí působí hudba Karla Svobody, která patří k těm vůbec nejsložitějším a nejpestřejším, jaké byly u nás pro jakýkoli seriál sepsány a realizovány.

Pak je tu výběr postav.  Do expedice jsou vybráni reprezentanti ani ne tak podle toho, kdo by byl nejvhodnější pro záchranu Země, ale podle toho, co se hodí seriálu. Máte tu komickou figuru Leo Kanea - Emila Karase představovaného Josefem Dvořákem, milovníka Jacquese Michella - Michala Nolla v podání Jiřího D. Novotného a samozřejmě nesmírně romantickou i erotickou postavu Emilie Fernandez - Káti Jandové v nezapomenutelném provedení (možná životní roli) Dagmar Patrasové.

Poznámka: Troufl bych si dokonce tvrdit, že nahota Dagmar Patrasové v  seriálu Návšetěvníci je čímsi, co je s československým filmem spjato podobně, jako slavná koupací scéna Magdy Vašáryové ve filmu Postřižiny.

A konečně je tady to nejdůležitější - dvojice Adam Bernau a akademik Richard (původně Filip). Polarita těch dvou je opravdu něco velkého, co by sneslo i skutečně nákladný film (tím nechci říct, že seriál Návštěvníci nebyl nákladný). Akademik Richard je vášnivý obdivovatel a životopisec Adama Bernaua - geniálního matematika z přelomu 20 a 21 století. Výpravu chápe také jako vlastní šanci se se svým idolem setkat, aniž si uvědomuje, jak nerozumné je to přání.

Adam Bernau je v roce 1984 malý kluk, rošťák, který občas provede nějakou lumpárnu a za kamaráda má místního mudrlanta, všeuměla a samorosta - dědu Drchlíka, kterého ve svých pamětech nazývá Velký učitel.

Kouzlo Adama Bernaua je v tom, že opravdu je budoucím géniem, ale ztotožnit se s ním může (či spíše mohl) každý kluk, který nosí pod košilí sešit s nalepenými výstřižky a poznámkami. Dobře popsané je také to, jak nedokáže sice vypočítat příklad "kolik kopáčů vykope příkop za půl hodiny když dva kopáči..."  ale dokáže už jako dítě vypočítat bod v mimoprostoru. 

Tenhle princip opravdu funguje. Sám si vzpomínám, jak jsem nebyl schopen strachy přežít písemku z chemie, ale zato jsem byl schopen z molárních hmotností spočítat poměr paliva a okysličovadla pro naše klukovské pokusy s výbušninami. Pro děti na základní škole musel být Adam dokonale blízký.

Naproti tomu akademik Richard (Filip) je vlastně tragická postava. Mnohem snadnější se totiž jeví obdivovat velkého matematika Bernaua ze vzdálenosti pěti staletí, než z pěti metrů. Richard se přitom vysloveně brání základnímu poznání, že je to prostě kluk.

Sedm nejhorších rodičovských omylů - dokument o nevědomé indoktrinaci

Tato kniha vyšla v Knižním klubu v roce 1999 a jejími autory jsou John a Linda Frielovi provozující psychologickou praxi v New Bringhtonu. Pro mě je nesmírně zajímavé do ní nahlédnout, protože ukazuje jaký byl běžný tehdejší (a je pravděpodobně i dnešní) postoj k některým názorům a postojům. Je poměrně dobrým dokladem doby a stavu společnosti v USA na konci 20. století. Člověk si z ní může udělat trochu obrázek, proč má hnutí Nových Ateistů původ právě tam.

Všimněte si, že autoři vlastně popisují stressovou reakci. Z vývojových důvodů má pro organismus povahu přípravy na boj. Zároveň omezuje vyšší mozkové funkce - brání přemýšlet. (Ostatně tohle je možná jeden z důvodů, proč se ateisté nemohou s věřícími domluvit - věřící nemusí být tak hloupý, ale obranná reakce mu brání myslet.) Tuhle reakci spouští pouhé pomyšlení na to, že by dítě mohlo snad o Bohu pochybovat a oba psychologové to považují za normální!

Svým způsobem je doporučovaná reakce částečně správná. To částečně je ale kamenem úrazu. Za prvé vlastně zároveň stanovisko v knize utvrzuje rodiče v tom že agnosticismus je špatný (Co teprve takový ateismus?) a za druhé vyvolává dojem, že to dítě "přejde". Ani autoři si vůbec nedokáží připustit, že by to nepřešlo a proto na tuto eventualitu neumějí rodiče připravit.

Důsledkem takového nereálného očekávání může být nakonec úplné zpřetrhání rodinných pout. 

Podívejme se na druhou ukázku:

V tomto odstavci hlásají autoři naprostý mýtus. Schopnost posuzovat informace a realitu člověku rozhodně nevezme schopnost žasnout a neoblomný skepticismus rozhodně neškodí lidské duši. Navíc se tady autoři dopouštějí argumentačního faulu. Zatímco skepticismus, pokud se jím člověk zabývá, je mu zpravidla prospěšný, slovo "skepse" má kromě významu "pochybnost" také význam "nedůvěra". Přechod mezi těmito dvěma významy přitom nijak vyznačen není.

Skeptik by měl vědět o čem pochybuje a proč o tom pochybuje, skepse ale může označovat také nedůvěru obecně. Pokud má význam " nedůvěra ve vlastní schopnosti", "nedůvěra k nejbližším lidem" nebo "nedůvěra v možnost dobré budoucnosti", tak je rozhodně stresující, jenže tady není na místě ji nahrazovat uměle vyvolávanou slepou důvěrou. Vlastně to ani reálně nejde.

Zatímco laciný laický skepticismus typu "co já vím, jestli tu ve skutečnosti jsem nebo nejsem, třeba je tohle celé simulace v počítači", je druhem hospodského žvanění, které nevede vůbec nikam, skepticismus jako metoda je celkem náročným způsobem posuzování toho, co je nám předkládáno. Proti takovému skepticismu není třeba bojovat, ale je naopak žádoucí jej rozvíjet. 

Ano, všechno na světě je nejisté, jenže ne stejnou měrou a právě míru nejistoty můžeme posuzovat díky zkušenostem.

Rada manželů Frielových "Položte si otázku, nakolik jste schopni vidět svým srdcem stejně jako hlavou." je ale naprosto zcestná i pokud by byla míněna jako "lék" na skepsi. Většinu důvodů ke skepsi (nikoli ke skepticismu) nám totiž nedává náš rozum, ale nejprve právě naše emoce. Naše podvědomí si totiž všímá i věcí, kterým rozum ještě nevěnuje pozornost. Ne vždy si ale jeho signály vykládáme správně.

Co tedy vlastně knížka k situaci ve společnosti USA říká? Nejprve připomenu, že ji napsali dva vysokoškolsky vzdělaní lidé a že je skutečně populární nejen v USA, ale dokonce i u nás. Kromě rad se kterými lze souhlasit a kterých je jinak v knížce více než dost, říká, že skepticismus je špatný a agnosticismus je cosi jako angína která přejde.

Dva postoje, které spolu úzce souvisejí, protože skepticismus vede k agnosticismu (agnosticismus je bez skepticismu nemyslitelný), chápe jako cosi negativního. Jenže jsou to shodou okolností právě ty postoje, které kdysi vedly ke vzniku moderní demokracie, moderní vědy a nakonec i USA.

Myslím, že si manželé Frielovi tyhle postoje nijak nevymysleli, jen je převzali, dokonce si myslím že nad nimi ani nepřemýšleli a pokud ano, pak jediné správné stanovisko - totiž že by přemýšlení neměli stát v cestě - zavrhli předem.

PS: Je možné že na sdělení o agnosticismu bych reagoval podobně, zvláště pokud by začínalo slovy: "Mám ráda našeho učitele katechismu..." to by mě opravdu dokázalo vyděsit.

Všechny lodě plují vesmírem

Mám plno kamarádů, kteří by se chtěli podívat do vesmíru. Chápu je, také bych se chtěl podívat třeba na oběžnou dráhu, nebo na Mars, ale pokud jde o ten vesmír, tak nějak opomíjíme, že už ve vesmíru jsme. Naopak vznik kultur a civilizací by byl bez plánování, které umožňovala právě tato skutečnost, naprosto nemyslitelný. Dnes na tom nejsme jinak, jen je nám tenhle princip víc skrytý.

Když v roce 1994 došlo k velkému blackoutu v Los Angeles, začali na Griffithovu observatoř telefonovat lidé, překvapení množstvím světel na obloze. Zpočátku se zdálo, že Los Angeles zažívá invazi UFO, ale když už byly telefonátů stovky, začali astronomové chápat, že obyvatelé města poprvé vidí hvězdy.

Chápání zdánlivého pohybu hvězd jako časomíry je ale jen jedním ze způsobů, jak se na hvězdy dívat. Pokud jste na poušti, nebo ještě lépe na otevřeném moři, máte k dispozici minimum záchytných bodů, které by se nacházely přímo na povrchu Země, o to víc jich ale máte nad sebou.


Skoro všichni dokážeme díky Junáku, Woodcraftu či Pionýru najít na obloze Polárku (ve skutečnosti jde hned o pět hvězd!), ale jen málokdo dokáže najít také trojici časoměrných hvězd - Kochab (Beta Ursa Minoris), Shedir (též Shedar, α Cas / α Cassiopeiae) a Dubhe (α Ursae Majoris), které jsou potřeba k odečtení času z nokturnalu. Dokonalý navigátor by ale měl umět najít a poznat ještě dalších 54 navigačních hvězd (celkem 58).

Proto, když se podíváte na navigační pomůcky námořníků, uvidíte v nich předky přístrojů, které se dnes používají k navigaci kosmických lodí a meziplanetárních sond. Stejně jako lodě Apollo používají princip sextantu odvozený z poznatků, podle kterých v 2. století př. n. l. Hipparchos sestrojil astroláb, přibližnou polohu odvozují z navigačního spočtení (výpočet z rychlosti, působících sil a času), při pohybu nad planetou se pohyb zakresluje na mapě v Mercatorově zobrazení použitém poprvé roku 1569.

 karta navigačních hvězd z Apollo 11

Polární oblasti nejen všech planet a planetek sluneční soustavy, ale i celá hvězdná obloha se zobrazují v gnómonické projekci, což je druh zobrazení vynalezený Thaletem z Milétu na přelomu 7. a 6. století před naším letopočtem. První hvězdnou mapu tímto způsobem nakreslil jeho žák Anaximandros. Mapy používané pro základní vyhledávání hvězd jsou kresleny v ekvidistantní válcové projekci vynalezené Marinem z Tyru ve druhém století (viz karta z projektu Apollo).

Dávní mořeplavci, kartografové a geometři chápali plavbu po moři mnohem více jako pohyb vesmírným prostorem, kterým je vedly hvězdy. Měli naprostou pravdu. Celý život cestujeme vesmírem, ale jen málokdy si to dokážeme uvědomit tak jasně, jako když nám na moři zmizí pevnina z dohledu.

Nejpodivnější modlitba - pro Martu

Tuhle modlitbu samozřejmě známe téměř všichni. Je to asi nejslavnější píseň Petra Rady složená pro seriál Píseň pro Rudolfa III. a zároveň ta nejpodivnější modlitba jakou znám. Víte, existuje dostatek výzkumů, které dokazují že modlitby prostě nefungují a navíc bývají často dost amorální. Tahle je hodně jiná. Co je to ale vlastně modlitba a čím se od nich tahle liší?

Ve slovanských jazycích je slovo modlit se odvozeno z praslovanského *mold- snažně prosit a opravdu ve většině modliteb lidé bohy o něco prosí, nebo s nimi nějak smlouvají. Samozřejmě existují i modernější a sofistikovanější výklady o tom, že jde především o komunikaci mezi člověkem a  bohem. Pokud tomu tak je, mají bohové zvláštní privilegium, protože komunikace s jinými nadpřirozenými bytostmi se jako modlitba neoznačuje. Spiritistický kroužek se tedy při dotazování duchů nemodlí.

Přesto se vlastně k různým strašidlům a světcům modlit lze, ale modlitba k tomu vyžaduje jakési zbožštění.

Nic takového ale v Modlitbě pro Martu nenajdete. Není v ní žádný bůh z jakéhokoli panteonu, k ničemu nadpřirozenému se vůbec neobrací, přesto naprosto jasně říká ke komu se modlí.

Plastiková lhostejnost

V roce 1999 jsem byl na Sahaře. Jistě, byl to zajímavý výlet, ale chci vám říct o tom, co na záběrech z mé kamery neuvidíte. Když jsme se vylodili v Tunisu a pokračovali směrem do Libye, všiml jsem si něčeho, co jsem zpočátku považoval za hejna havranů.

Poušť v nezměrné rozloze pokrývaly tmavé skvrny, které občas v hejnech vzlétly, zakroužily a po chvíli se snesly na jiném místě. Ve snaze přijít na to, co sem ptáky v tak obrovských hejnech láká, jsem upřeně pozoroval poušť. Pomalu mi docházela ta šílená pravda - Saharu od silnice až k obzoru nepokrývala hejna ptáků, ale černý plastových pytlíků, jaké se u nás používáme do košů. Prašní ďáblové občas zvedli několik desítek či stovek takových sáčků do vzduchu a tak vznikal onen dojem kroužících hejn.

Ta rozloha zapytlíkované pouště mě docela vyděsila. Jenže to vlastně nebyl první takové mé setkání s plasty na místech, kam nepatří. Už několik desetiletí se v mnoha mořích včetně Jaderského vyskytuje zvláštní rostlina. Má listy průsvitné a zelené nebo hnědé, podobně jako jiné vodní rostliny, jenže je plastová. Jsou to zbytky různě silných plastových pytlů, které čouhají zpola zahrabané z mořského dna. Přírodní barvu jim dávají řasy a špína.

Problém je, že je mořští živočichové opravdu žerou, jako kdyby to byly skutečné řasy. Umírají pak s žaludky plnými plastu. Umělá hmota zabíjí zabíjí ve všech velikostech, všechny druhy živočichů od planktonu po kytovce a tohle všechno se neděje jen někde daleko v oceánu, děje se to tady v moři ke kterému jezdíme na dovolenou. Vlastně se to děje i u nás, ano přímo tady v řekách, na polích v lesích, jen v menší míře, protože pohyblivé vodní masy roznášejí plasty v ekosystému mnohem účinněji.

Pokud jde ale o to, kdo za to může, tak není pochyb - my všichni. Každý den mám ev ruce důkaz toho, že k tomu každý z nás přispívá, jenže už ani nemůžeme jinak. Cokoli kupujeme je x-krát zabaleno a oblepeno plasty (a možná je to i samo z plastu).

ČeskýRozhled: Tisíce tun plastu v mořích zabíjí ptáky i ryby už celá desetiletí

e-republika: Plastový odpad zabíjí uprostřed Tichého oceánu

Víte, mám přátele, kteří nejedí maso. Jsou přesvědčeni, že chov zvířat jen proto aby sloužila jako potrava je prostě příliš krutý a pokud máme jinou možnost, jak získávat bílkoviny, měli bychom ji využít. Argumentace těchto veganů a vegetariánů je silná proti tvrzení "masožravců", že maso jíst prostě musíme, mimo jiné také proto, že při "výrobě" masa opravdu působíme mnohem více utrpení, než by i pro běžnou potravinovou produkci bylo nutné.

Myslím, ale že neexistuje žádná, ani velmi slabá výmluva pro to, co děláme s plasty. Zamořujeme globální ekosystém, přivozujeme možná milionům tvorů (lidi nevyjímaje) dlouhé utrpení, které nemůže skončit jinak než smrtí a kvůli čemu? Kvůli jednorázovým PET lahvím, sáčkům do košů, igelitovým pytlíkům na každou sebemenší blbost? Jo, přesně tak.


Galerie Chris Jordan: Midway

Tisíce let používali lidé obaly, které se snadno rozkládaly - listy rostlin, trávu, keramiku, papyrus, papír... To co po nich zbývalo nebylo možná hezké na pohled, ale přírodní procesy to dokázaly zpracovat. Vyrábět extrémně netrvanlivé věci z něčeho, co se neskutečně špatně rozkládá a i v malých částečkách představuje riziko je neskutečně hloupé. Co hůř je to klasická ukázka tragédie obecní pastviny, kterou v podstatě nelze řešit na úrovni jednotlivců, je to problém který opravdu vyžaduje řešení na globální úrovni, jenže právě na té to nikoho nezajímá.

Současná snaha o recyklaci co nejvíce plastů přitom není skutečným řešením, ale jen oddalováním následků. Ty plasty už byly vyrobeny a jednou se do přírody zase dostanou, protože nikdy nedokážeme zrecyklovat všechno co jsme vyrobili. (Jedno z možných řešení je výroba paliva)

Evoluční ostuda FAMO Písek - EVOLUCE?

Film Evoluce? od Michala Dubnického považuji za vůbec největší ostudu Písecké filmové školy, ne proto že by byl řemeslně odfláknutý, ale proto že i filmová škola má plnit vzdělávací funkce, jako každá jiná škola, což v tomto případě hrubě zanedbala.

Kromě toho si také myslím, že žádná škola by neměla vytvářet propagandu  náboženskou, politickou ani jinou. Tento film je ale otřesnou ukázkou takové propagandy. Všimněte si, že evoluci brání "vědec" který je sám o sobě vcelku karikaturou, což by vlastně nevadilo (je to animák), kdyby nebyl postaven do kontrastu s neskonale klidným neviditelným tazatelem.

Za ještě větší problém považuji to, že karikovaný evolucionista nedokáže odpovědět ani na běžné snadno zodpověditelné kreacionistické otázky a namísto toho se schovává a předstírá jakési prchání či zakopávání se. On ale samozřejmě odpovědět nemůže, protože je není skutečný, je to zhmotněná představa kreacionisty o tom, jak vypadá evoluce a jaké mají evoluční biologové argumenty. Je to ten nejsnadnější terč, jaký si může propaganda vybrat, protože si jej sama připraví jako obraz Žida.

Kreacionisté jako Michal Dubnický nemohou nikdy sami přijít na to, že jejich argumentace je hloupá. Vyznačují se totiž vyznačují tím, že vědecké knihy (ani ty populárně naučné) zásadně nečtou.

Nicméně film předkládá několik kategorických tvrzení a několik otázek, které si zaslouží odpověď.


4:26 "Důkazem evoluce jsou takzvané přechodné články, skrze které se jeden druh vyvíjí v druhý."
To je ovšem kreacionistické tvrzení předkládané jako evolucionistické. Přechodné články v tomto pojetí vznikají vlastně zpětnou interpretací. Každý živočich ve skutečnosti tvoří přechod k něčemu dalšímu, protože všechny druhy se neustále vyvíjejí.
Evolucionisté tento pojem někdy používají, jde ale o interpretaci při které je hledán společný předek  ke vzdáleným fylogenetickým liniím.
Důkazem evoluce jsou paleontologické nálezy, vývojové stopy na žijících organismech (rudimentální a pozměněné orgány) a stopy v genetickém materiálu.

5:26 "Každopádně nemělo by jich být nalezeno mnohem víc? Na to kolik se ve zkamenělinách nachází hotových druhů, je těch přechodných obrovský nepoměr."
Problém tohoto tvrzení je:
1.) I kdyby toto tvrzení byla pravda, znamenalo by to potvrzení evoluce. Přísně vzato by k tomu stačil jediný nález zkameněliny se znaky dvou současných druhů.
2.) Je to přesně naopak, "hotový druh" se nikdy žádný nenašel, protože žádný hotový druh neexistuje. (viz výše) "Hotový druh" je iluze vytvořená našim vnímáním. Proto chápeme třeba zebru jako koně s pruhy a ne koně jako zebru bez pruhů. Mohli bychom se ptát, jestli pralesní třetihorní koník je přechodný článek nebo hotový kůň. Pokud bychom žili v třetihorách v té správné době, považovali bychom pětiprsté koně velikosti psa za "hotový druh", protože bychom na ně byli zvyklí, vůbec by nás nenapadlo že se z něčeho takového jednou vyvine zvíře na kterém se bude dát jezdit.  Za "hotové" ale obecně máme sklon považovat prostě současné druhy. Iluze vzniká tedy pouze tím, že jsou někteří živočichové podobní současným a jiní příliš ne.

5:38 "Od dob Darwina je tomu skoro 200 let a archeologie je ještě starší. není to divné, že se muzea netopí ve zkamenělých mezičláncích? " No dobře, záměna paleontologie za archeologii... Divné to není, protože kreacionisté vidí jen to, co vidět chtějí. Muzea jsou těmi "mezičlánky" opravdu zaplavena, dokonce je jich plná i celá příroda, protože každý jedinec je krůčkem v evoluci, jenže problém není v nálezech ale v tom, kdo se na ně dívá.

5:58 "A co takový přechodný článek z plaza na ptáka? Máme nějaký zachovaný důkaz šupiny, která by se měnila v peří?" No vlastně ano, máme. Jednak máme dostatek dinosauřího peří v paleontologických nálezech a pak je tu objev (2006) potlačené schopnosti amerických aligátorů, kteří mají v genech zanesenou schopnost umožňující kožním buňkám vytvářet peří.

6:54 "Jejich stavbu těla ovlivňuje jen to, co je pro ně prospěšné. A jak by bylo podle této teorie prospěšné takovému přechodnému článku z plaza na ptáka něco jako zčásti končetina a zčásti křídlo?" Kupodivu docela hodně. Takových příkladů známe dost i ze současné přírody. Poletuchy, vakoveverky nebo třeba dráčci létaví nejsou dokonale přizpůsobení letu, ale už dlouhý řiditelný skok je pro ně výhra. Odvodit vývoj křídla například netopýra od vzniku kožní řasy není nijak těžké, přitom v každém vývojovém kroku bude poskytovat svému majiteli nové výhody. Ostatně něco takového vídáme i u létajících ryb a kamarů.



07:08 "Nestává se právě tato nehotová část těla pro tvora nevýhodnou?" Jak je vidět, tak nestává, protože nikdy není nehotová, stejně jako nikdy není hotová.


07:40 "Například netopýr. Aby mohl správně létat a lovit potravu, potřebuje, aby byl jeho sonar plně funkční. Kdyby díky postupnému vývoji jen zčásti nefungoval, znamenalo by to pro něho smrt." To ano, jenže mluvíme o současném netopýrovi na ne o jeho předcích. Známe totiž zkamenělé předky (Onychonycteris finneyi ) dnešních netopýrů kteří opravdu echolokaci nepoužívali, jenže v té době měli ještě poměrně dobré oči. Ano, na oči autor nějak pozapomněl, jenže i dnes známe plodožravé kaloně, kteří létají stejně jako netopýři avšak echolokaci nepoužívají. Hmyz, kterým se mohou netopýři živit ale nepředstavují jen rychlé můry, ale i poměrně pomalu létající brouci. Echolokace tedy vznikla jako evoluční výhoda, nikoli jako nutnost. S rozvojem echolokace postupně zdegenerovaly oči, proto by ohlušení bylo pro dnešního netopýra fatální, pro jeho předka však ne. Ostatně známe také ptáky řídící se echolokací (salangy) a nepovažujeme pro ptáky za nutnost mít vyvinutý echolot.

08:04 "Jenže takových orgánů, které nejdou takto narušit je mnoho" (v obraze oko, bakteriální bičík, srdce, ucho - pokus o argumentaci nezjednodušitelnou složitostí) Ovšem jenže tady mluvíme o poškození orgánu, který je funkční v této podobě, ne o jeho nahrazení starší vývojovou fází a i pak bychom museli mít i celý starší organismus, protože organismy fungují jako celek, ne jako něco na náhradní díly. Předešlá stadia vývoje oka, srdce i ucha známe a pro tvory, jež je mají jsou dostatečně funkční. Například žížala má světlocitlivé buňky na povrchu těla. Její zrak je tedy spíše podobný našemu hmatu, ale žížale to naprosto stačí. Plazí srdce je mnohem jednodušší než savčí, ale pro plaza dostačující.

08:12 "Měla první ryba která vylezla na souš už plíce nebo žábry? Jestliže měla žábry, tak by ve chvíli, kdy se dostala na souš začala lapat po dechu a zahynula. Jestliže měla měla plíce, proč došlo k vývoji plic pod vodou, když je k ničemu nepotřebovala?" Tohle víme poměrně dobře. Měla obojí. Plíce se nevyvinuly z žaber, ale z vychlípení trávicí trubice sloužící jako pomocný systém dýchání. Většina moderních ryb měla tedy dva systémy dýchání – primitivní plíce a žábry. U některých druhů se tak dá plynový měchýř stále ještě použít (dvojdyšní, bichiři, arapaimy). Důvodem je, že ve sladkých vodách bývalo málo kyslíku a ryby si tedy pomáhaly polykáním vzduchu. V podstatě všechny plynové měchýře vznikly původně jako dýchací orgány. Ryby mohou mít ale i úplně jiná ústrojí pro dýchání vzduchu, jako je třeba labyrint (labyrintky), dýchání ústní dutinou (kaprovité ryby) nebo třeba dýchají střevem (sekavcovití). I ryby s labyrintem přitom předvádějí na souši obdivuhodné výkony.

Lezoun indický (Anabas testudineus):

09:03 "Jak to že tu kolem nás dnes a denně nevidíme spoustu živých mezičlánků, které by byly chodícím důkazem evoluce? Pokud si evoluce nevzala dovolenou, tak proč kromě ryb a obojživelníků neplavou v řekách poloryby-poloobojživelníci? Proč v parcích nekrmíme kromě ptáků také poloptáky-poloještěry? A když se chodíme do zoo dívat na orangutany či šimpanze, proč tu s námi nežijí i poloopice-pololidé?" A opravdu nežijí? Jistě jedna věc je že mnoho druhů vyhynulo při dlouhotrvajících katastrofách, jako byla permská krize nebo pád meteoritu Chicxulub. Vlastně vyhynuly téměř všechny druhy. Na konci prvohor to bylo přes 90 % druhů a na konci druhohor kolem 70%. Že by tedy do dnešní doby nic nepřežilo? Ale ano. Co by potom byli ptáci porostlí takovým peřím jako mají kasuáři, co jsou ryby dýchající plícemi a kdo jsou vlastně gorily a šimpanzi? Není ten problém náhodou spíše v tom, že si někdo nechce připustit ne skutečnost, ale možnost, že tomu tak je.

09:45 "Nebude to proto, že žádná síla, ani evoluce nemůže přestoupit přírodní zákony ohraničitelnosti druhu ze kterých vyplývá, že ryby rodily, rodí a budou rodit zase jen ryby, obojživelníci obojživelníky, ptáci ptáky, savci savce a lidé lidi?" Problém je jen v tom, že žádný takový zákon neexistuje.

10:14 "Sám zvažte co je pravdivější - evoluce se svými důkazy o vývoji živočichů, nebo Bible která tvrdí že vše živé bylo stvořené již rozdělené do jednotlivých typů, jejichž genetické hranice jsou nepřekročitelné žádnou mutací ani přírodním výběrem. A stejně tak že člověk je specifická bytost, která se nevyvinula z žádné opice, ale byla stvořena někým, kdo je nad všemi přírodními zákony..." No myslím, že já se už rozhodl a mimochodem: V Bibli není o genetických hranicích ani slovo.

Ďábel Darwin - prosba o pomoc při hledání filmu

Jak nacisté ohromili Charlese Darwina by Hrabe_Monte_Cristo_2011

Na ČT1 šel kdysi film s tímto textem:

"Tak ohromíme Charlese Darwina."

To by ho asi ohromilo, protože v nacistickém Německu byly jeho knihy zakázané, kvůli tomu že byl abolicionista. Jenže co to je vlastně za film? Víte to někdo? Velmi by mě to zajímalo z důvodu mého pátrání po původu konspiračních teorií. Za případné tipy děkuji.

Veřejný zájem versus obecný prospěch

Nevím od které doby přesně se namísto pojmu "obecné blaho"  či "obecný prospěch" začalo u nás argumentovat "veřejným zájmem". Ve zjednodušeném výkladu by mělo vyhovění veřejnému zájmu vést k obecnému prospěchu, jenže to tak překvapivě vlastně vůbec být nemusí.

Prvním problémem je ono slovo "zájem", které má co dělat s pozorností a vůlí. Pokud má velká nebo mocná část společnosti zájem něco udělat, může to samozřejmě (částečně oprávněně) vydávat za veřejný zájem. Za veřejným zájmem se pak může schovat ledacos.

Případ statkářky Havránkové byl jasný případ, kdy prospěch a práva jednotlivce byla v souladu s obecným prospěchem ale v rozporu  s "veřejným zájmem". Je vcelku pochopitelné, že většina lidí chtěla dostavěnou silnici, jenže za daných podmínek by upřednostnění veřejného zájmu před soukromým vedlo k popření rovnosti před zákonem. 

Jindy jsme se mohli dozvědět třeba to, že je ve veřejném zájmu postavit tunel Blanka, zavést církevní defraudace ("restituce"), uzavřít smlouvu s Vatikánem, rozjet sKarty, Opencard, postavit americký radar,  dotovat solární elektrárny nebo zavést školné. Bez ohledu na to, jaký máte vy konkrétně názor na to co se dělat nemělo nebo mělo měly všechny tyto akce cosi společného. 

Ani v jednom z těchto případů nebylo pořádně argumentováno tím, čím takové rozhodnutí přispěje k obecnému prospěchu. Není divu, veřejný zájem se dokládá opravdu těžko, ale obecný prospěch je měřitelná kategorie.  Lze naprosto přesně vyhodnotit, kolika lidem přijaté opatření život zlepšilo, nebo naopak zhoršilo a co víc, lze to většinou i poměrně dobře předvídat.

Měřítka obecného prospěchu jsou jedněmi z parametrů, kterými se hodnotí úspěšnost veřejně prospěšného projektu. Je poněkud absurdní, když akce ministerstev nedokáží splnit ani parametry, které ministerstva vyžadují při podání grantových žádostí. Zvláště výmluvný je případ sKaret, u kterých ani ministr, který za ně zodpovídá není schopen přijít na to, zda ve skutečnosti něco a) by ušetřily nebo b)se prodražily. ("a" i"b" je správně).

O kráse a kýči pro snoby

Žijeme ve zvláštní době – moderní umění se nás snaží oslovit hnusem či kýčem a pocit krásy nám dodávají fotografie z Hubbleova teleskopu. Jak to, že v nás větší emoce probouzí výsledek práce vědců než dílo našeho nejlépe zaplaceného sochaře? Co se to vlastně stalo s uměním? Existuje ještě vůbec?

Moderní teorie zrelativizovaly pojem krásy a nenašly v pro něj žádnou použitelnou definici. Namísto pojmu „krásna“ tedy do moderního umění aplikovali „šok“. Umění má prý především šokovat. Dobrá, ale proč potom jinak chodit do galerie z jiného důvodu, než ze snobismu.

Umělci a umělečtí teoretici se dokáží celé hodiny hádat a vysloveně žvanit o tom, který styl je „správný“ a který správný není, případně který byl v jisté době správný a dnes už správný není.

Povím vám, co si o tom myslím. Je to brutálně jednoduché a proto si to zaslouží objemnější výklad. Umění má být především krásné. Ano, na tom trvám. Proto bych asi měl také vysvětlit, co to vlastně ta krása je.

Jako krásu označujeme to, co nám působí rozkoš skrze některý ze tří smyslů: zrak, sluch a čich. Tento požitek může dávat buď přímo, tedy aniž si uvědomujeme, proč nám něco připadá krásné, nebo skrze uvědomění, vzpomínky a myšlenky. Já se teď ale zaměřím konkrétněji na umění výtvarné a pokusím se to ukázat na něm.

Když se podíváte na ukázky nejstaršího umění, zjistíte, že jsou už zároveň velmi didaktické a zároveň stylizované. Ano už v jeskyni Altamira jsou zvířata zjednodušená na základní linie a barvy a přesto tak dokonale rozlišitelná až to bere dech.

Umění takzvaných přírodních národů jsou úplné učebnice, jejich historie a kosmologie. Jejich lodě, totemy, oděvy i domy jsou úplně narvané významy. To není jen jejich „víra“ jak se to občas píše, je to jejich kompletní souhrn vědění o našem světě a o vesmíru.

Dokonce i antické umění klasické doby, které je tak obdivované pro svůj realismus je v první řadě didaktické a teprve potom realistické. Krása se v těchto dobách považovala za něco, co vyplývá jak z estetického dojmu, tak z rozumového pochopení.

Ať se podíváte kamkoli v historii, kdekoli na světě, našli byste to samé. Celou tu dobu využívalo výtvarné umění k vytvoření příjemného prožitku dvou zdrojů: estetický vjem (tedy pocit vyplývající ze vzhledu) a sdělení (tedy pocit vyplývající z rozumového pochopení). Je přitom naprosto jedno, jestli by šlo o čínskou nebo arabskou kaligrafii, ikonu, japonskou či starořeckou keramiku nebo příďovou sochu ze staré holandské lodě.

Ať se mi význam konkrétního sdělení líbí, či nelíbí, nebo ať mám či nemám vztah ke konkrétnímu výtvarnému provedení, v podstatě nikdy umělci nepřestali usilovat právě o tohle. Dokonce ani umělci nacistického mystického realismu a socialistického realismu nikam z téhle cesty neutekli, jen občas glorifikovali dost divně interpretované symboly, osoby a události. (Ovšem to se dělo i v jiných dobách.)

Umělci secese, impresionisté, kubisté, funkcionalisté, zkrátka všichni ti zastánci moderních směrů přidali k tomu celému jen jeden nový ale podstatný prvek - výzkum. Opravdu zapáleně se snažili najít nová poslání a nové zdroje krásy. V tom mají můj obdiv, protože tím se skutečně stali moderními, dokonce tak, že přiblížili umění vědě.

A tady se dostávám k paradoxu současného umění.
Dnešní výtvarné umění je vyjádřením umělecké krize, nikoli umělecké tvorby. Obsah jeho „poslání“ je často primitivní vtip, vhodný tak do nedělní přílohy novin, provedený ale v monumentálním a náročném stylu. Osloví možná na chvilku, ale bývá to brutálně velké, nudné a občas i dost ošklivé.

Pokud definuji kýč (vy samozřejmě můžete mít svoji definici) jako předmět, sochu nebo obraz nabitý nadnormativními stimuly, ale bez celkové vyváženosti a jakéhokoli poslání, pak je současné umění právě takovým kýčem, ale určeným pro snoby.

Aniž to možná výtvarníci a snobové tuší, jsou právě ošklivé kýče pro snoby tím nejdokonalejším vyjádřením myšlenky sociologa Pierra Bourdieua, podle něhož je estetický úsudek vždy záležitostí distinkce – tedy odlišení „nižšího“ a „vyššího“, což je zde míněno jako odlišení nižší a vyšší společenské třídy. Snobové se prostě nesmírně bojí představy, že by se jim mohlo líbit něco podobného jako lidem z nižších tříd. Proto se obklopují věcmi, které se jim zaručeně líbit nemohou.

Naproti tomu například zmíněné snímky z Hubbleova kosmického teleskopu bývají esteticky atraktivní, mívají velmi hluboké poslání, které můžete postupně odhalovat tím víc, čím více se budete o vesmíru dozvídat a  nikdo si je nepořizuje kvůli svému společenskému postavení.

Postmoderna - bulvární verze

Je to už rok a půl, co jsem se tady rozhorloval nad bulvárním chápáním slova hédonismus, které je ve výrazném rozporu s jeho filosofickým základem. Chápání hédonismu jako propagaci obžerství a otročení vášním, namísto jejích střídmého užívání, je dost velký myšlenkový skok.

Stalo se to i slovu multikulturalismus, které původně znamenalo splývání kultur, nikoli koexistenci mnoha kultur s rozdílnými právními a morálními principy tak, aby se nemohly navzájem urazit ani obrázkem prasátka ve večerníčku.

Tuším že něco podobného se stalo také slovu postmoderna. V bulvárním významu se chápání postmoderny scvrklo na několik nepoužitelných, ale přesto používaných, pravidel:

Všechny názory jsou stejně hodnotné.
Postoj, který v podstatě znemožňuje dialog, protože umožňuje aby názory na vesmír podpořené vědeckými argumenty byly považovány za stejně hodnotné, ba dokonce stejně pravdivé, jako ty podpořené magií. Vytváří dojem, že si člověk může vybrat mezi medicínou a alternativní medicínou, vědou a alternativní vědou, poznáním a alternativním způsobem poznání. Ano, vybrat si může, jenže alternativa k medicíně není medicína ale šarlatánství, alternativa k vědě není věda, ale pavěda a alternativa k poznání je neznalost.


Vše je relativní. 
Relativní tu ale není chápáno ve významu "ve vztahu k něčemu" (dobovým souvislostem, situaci, podmínkám) ale ve vztahu k vlastní osobě.V důsledku vede k názoru, že se všechno dá "okecat". Je to případ lidí, kteří vám na tvrzení "1+1=2" řeknou "To je tvůj úhel pohledu."

Všechny kultury jsou stejně vyspělé.
Jistě je to onen multikulturní mýtus, kvůli kterému multikulturalismus současného typu vede nutně k pouličním bojům. Přitom pojem "kulturní obohacení" nebyl vždy nadávka. Celá secese vznikla díky kulturnímu vlivu Japonska na evropské umění, kubismus a jazz vyšly z vlivu afrického umění na atlantickou kulturu, je možné, že by vůbec nevznikla antická filosofie, kdyby neexistovalo kulturní obohacení myšlenkami buddhismu. Jenže problém je právě v tom slově "obohacení". Kubisté i secesní umělci se inspirovali jinými kulturami a jejich prvky adaptovali do své vlastní, nesnažili se zavést v Evropě šogunát, uctívání zvracejícího boha Bumby nebo kastovní systém. Zkrátka šlo o velmi selektivní přijímání cizích prvků, které rozhodně nebylo podpořeno  nějakými státními "tolerančními" aktivitami. Proto šlo opravdu o kulturní obohacení a ne o kulturní kontaminaci, jakou představují třeba vraždy ze cti nebo zavádění práva šaría na evropském území.

Nevím, jestli to vyjádřím správně, ale také máte ten pocit, že kdyby vám někdo navrhl tenhle projekt postmoderny takto, že by se k němu prostě nemohl přihlásit kdokoli se zdravým mozkem? Já tedy takový pocit mám. Přitom se k postmoderně hlásí mnoho lidí kterým to opravdu myslí, tak jak to je?

Pravděpodobně žijeme v nějakém mýtu o postmodernismu který má dost blízko k heslu z Necyklopedie.
Na druhou stranu je ale možné, že právě tohle opravdu postmoderna je, že právě bulvární výklad postmodernismu jen odstranil květnaté romantizující prvky, že postmoderna vede nakonec opravdu k odmítnutí myšlení, jako něčeho co má hodnotu a smysl.