Hélium - největší tajemství Bible

Ježíš zjišťuje, že má nižší hustotu než voda, ale ostatní lidé ne.
(V pozadí stíhačka "Duch svatý" právě překonává rychlost zvuku)

Apoštolové odhalují zázračnou moc nosných plynů.
(Svatý izotop hélia má až 3x větší nosnost než vodík)

Hélium mění hlas, takže zní jak z kreslenýho filmu.

Podle toho to taky u večeře vypadalo.

Ježíše napadlo, že to tentokrát asi opravdu přehnal.

Naše šance jsou jejich šance

Když jsem psal článek s ironickým titulem Náboženství jako strategie K... (náboženství se jako k strategie pouze tváří), netušil jsem jak rychle se mi dostane odpovědi na zásadní problém: Je naše civilizace natolik vyspělá, aby její výhody převýšily evoluční výhody rychlé reprodukce?

Poznámka: Pokud totiž nebude naše civilizace dost "silná v kramflecích", hrozilo by jí stejné nebezpečí jako antické civilizaci, totiž že ji početnější kultury se strategií R nakonec převálcují a to kulturně nebo i fyzicky.



Odpověď ANO jsem našel v knize Hojnost : Budoucnost je lepší, než si myslíte pod níž je podepsán zakladatel nadace X-Prize Peter Diamandis a Steven Kotler. Ač nesdílím zcela Diamandisovo nadšení, přiznávám, že nastíněný scénář je jedním z možných a dokonce pravděpodobných. Na druhou stranu si ale uvědomuji kumulativní podstatu problémů, které s sebou naše civilizace vleče.

Jeden z nejpalčivějších z nich by se dal v brzké době vyřešit v rámci řešení některých dalších problémů. Je jím právě aktuální stav lokálního přelidnění v krizových oblastech. V Diamandisově knize je zmíněn jen stručně a jistě by bylo lepší současný a plánovaný stav ještě podrobněji nastudovat (mluvím za sebe).Mělo by jít o působení několika vzájemně se podporujících procesů.

V předchozím příspěvku jsem upozorňoval na provázanost vysoké dětské úmrtnosti a nárůstu porodnosti. Matky prostě v nepříznivých podmínkách rodí více dětí, protože ty mají nižší šanci na dosažení dospělosti. První z procesů, které mají nakonec vést ke snížení porodnosti v rizikových oblastech je tedy snížení dětské úmrtnosti. Zní to jako protimluv, ale fungovat by to mohlo. Nedělám si však iluze o tom, že by to byl dostatečný regulační mechanismus.

Jako druhý, možná stejně významný nebo i významnější proces vidí Diamandis zvyšování vzdělání žen. Málokdy si totiž uvědomujeme, že v rozvojových zemích je kariéra matky tou jedinou, která se většině žen nabízí. Vzdělání žen rozšiřuje nabídku jejich uplatnění. 

Je zřejmé, že v tomto „boji“ jsou ženy mnohem důležitější než v jakékoli jiné oblasti. Není to tak dávno, kdy (dnes již mrtvý) diktátor Muammar Al-Kaddáfí vyhrožoval Evropě že ji „porazí vagínou“. Nějak při tom zapomněl, že on sám žádnou vagínou vybaven není, k těm ostatním náležejí zpravidla celé ženy a tato bojová strategie boje vychází jen tehdy, pokud ony ženy zůstanou nevzdělané. Není divu, že se vzdělání žen islamisté tak bojí.

Je ironií, že v nedávné době koloval mezi ateisty na Facebooku článek o tom, že vzdělání ohrožuje rozmnožování, protože vzdělané ženy rodí později a méně (pokud vůbec). To co nám dělá problémy v rozvinutých zemích, a co by se dokonce mohlo stát hrozbou, pokud bychom vzdělání uzavírali jako něco patřícího jen určitému kulturnímu okruhu, je tedy naopak lékem pro oblasti, mající přesně opačné problémy.

Třetím procesem je prodloužení doby dožití a kvality života. To v praxi znamená především zvýšení celkové úrovně zdravotnictví a jeho dostupnosti. Dostávám se zdánlivě trochu do rozporu s tím co jsem tvrdil v zmíněném článku, kde jsem uváděl, že jedním z důvodů rychlého nárůstu počtu lidí může být přežívání většího počtu lidí, než by odpovídalo rovnovážnému stavu.

Takových rovnovážných stavů je ale několik, a pro všechny platí, že počet lidí umírajících musí být stále vyrovnáván počtem lidí nově narozených. Při vyšší porodnosti by tedy lidé museli více umírat, nebo se při nižší úmrtnosti méně rodit. Současný stav bude mít v budoucnosti tendenci ke stabilizaci právě prostřednictvím humanitární katastrofy.

Konspiracionisté (typu Pata Robertsona), kteří si pod regulací porodnosti dokáží představit jen malthusiánský způsob uvažování, děsí lidi různými umělými nemocemi, sebevražednými geny, chemtrails nebo uměle vyvolanými lokálními válkami k okamžitému snížení populace.  Přitom z principu strategie R jednoznačně vyplývá, že by to bylo naprosto neúčelné.

Vizionáři typu Petera Diamandise (využívající toho že jsme se původně vyvinuli ke strategii K) navrhují na základě zjištění prezentovaných Hansem Roslingem  realističtější, pomalejší ale účinný a trvalý proces celkovým zlepšením životních podmínek a kvality života. Pokud by se nám podařilo snížit dětskou úmrtnost, zvýšit vzdělanost žen, dostupnost pitné vody a zlepšit zdravotní péči v postižených oblastech, mohli bychom se efektu snížení porodnosti v krizových oblastech dočkat už v polovině první generace tedy právě za 15 let! Průběžné výsledky ze světa zatím dávají těmto vizionářům za pravdu.




Poznámka: Na první pohled se zdá, že v datech Hanse Roslinga není rozdíl, který by šel odvodit z náboženství. Můžeme hádat, že v tomto případě mají významnější roli spíše konkrétní náboženské tradice typické pro jednotlivé země. V některých muslimských zemích se například ženy vdávají tak mladé, že nedostanou ani žádnou šanci na vzdělání, jinde jejich úmrtnost zvyšuje ženská obřízka atd. Ve skutečnosti to však úplně pravda není, se vzrůstající životní úrovní a přístupem k informacím stoupá počet ateistů a to i v tradičně křesťanských nebo islámských zemích. Z hlediska ateistického lobbingu by tedy bylo mnohem výhodnější zlepšovat v těchto zemích životní podmínky, než se pouštět do přímé konfrontace.

Poznámka 2: Z uváděných dat jaksi nepřímo vyplývá, že zdraví je mnohem důležitější než HDP. Pokud se totiž zlepší zdraví (a pokud tomu nebrání jiný důvod, jako například blokáda) téměř automaticky začne bez dalšího HDP narůstat. Klausovu oblíbenou větu "peníze jsou vždy až na prvním místě" bych tedy mohl lehko předělat na "Roslingovu větu" - "Zdraví je vždycky až na prvním místě". 
 
Je ale zřejmé, že že vše neprobíhá tak automaticky, jak by se mohlo podle Diamandisova či Roslingova nadšeného vyprávění zdát. Ve skutečnosti je za tím vším poměrně velké úsilí a strategická rozvaha. V první řadě ne každá humanitární pomoc opravdu působí humánně. Pokud bychom prostě do míst stižených například hladomorem pouze dodávali potraviny, jen bychom tím oddalovali katastrofu, která by nakonec stejně musela přijít, protože ani rozpočty všech zemí světa nejsou bezedné.

Lidé by v postižených oblastech žili dál na pokraji smrti hladem a s tendencí právě kvůli nevalným životním vyhlídkám plodit nadbytečný počet dětí. „Pomohli“ bychom jim jen déle umírat a rodit děti odsouzené k brzké smrti. Proto je potřeba vést akce tak, aby důsledkem byla maximální soběstačnost a zvyšování životní úrovně.

Kumulace problémů směřující ke kolapsu a hromadění prostředků k jeho odvrácení jsou dva procesy, které působí proti sobě. Pokud v rozvojové společnosti dojde ke kolapsu dříve, než se projeví efekt opatření (tedy pokud k němu dojde dříve než za oněch 15 let), přijde veškerá snaha nazmar.

Není pravda, že by ke kolapsu nebo ke zlepšení situace muselo dojít nevyhnutelně, naopak záleží poměrně hodně na lokálních vládách ale i na nás – obyvatelích rozvinutých zemí, jak se k problému postavíme. Nesmí jít o náhodnou nepromyšlenou „humanitární pomoc“, které jsme pravidelně svědky a která může lokální ekonomiku také pořádně zdevastovat. 

Potřebujeme do těchto zemí dostat především zdravotníky, vodovody, školy a svobodný internet (tablet PC a chytré mobilní telefony). S tím prvním nám mohou pomoci hlavně Lékaři bez hranic, s tím druhým a třetím organizace Člověk v tísni, to čtvrté si vzal za úkol projekt OLPC.

Většinu historie hledali filosofové a psychologové důvody proč jsou lidé altruističtí, protože jim připadal altruismus v rozporu se strategií vlastního přežití. Dnes žádné takové důvody hledat nemusíme. Tím že zajistíme budoucnost jiným, naprosto neznámým lidem, můžeme získat budoucnost pro sebe a svou vlastní kulturu.

Náboženství jako strategie K aneb jak se můžeme mít všichni špatně

Papež František letos v květnu vyzval k ochraně nenarozených dětí. Podle mnohých tím otevřeně vyjádřil odpor k interrupcím. Ostatně nebyl první a jistě ani poslední z katolíků. Mnozí se nerozpakují označit jakékoli umělé přerušení těhotenství za vraždu a stávající lékařskou praxi za genocidu. Jsou to silná slova, uvážíme li, že zákaz interrupcí a antikoncepce vedou ke skutečným hladomorům a genocidám.

Tento článek můžete chápat buď jako odpověď na Slávkův článek Kontraintuitívní strategie dosažení osobního a společenského štěstí, nebo jako příspěvek do nekonečného konverzačního boje mezi radikálními křesťany a darwinisty.

Roku 1798 vydal anglikánský pastor Thomas Robert Malthus anonymně svůj Esej o principu populace. Sdělil nám v něm, že zdroje obživy rostou lineárně (aritmeticky), zatímco populace roste exponenciálně. To vede nutně k bídě a válkám.

Každá válka nebo morová rána pak vede k snížení populace, krátkodobému blahobytu, po němž následuje období rychlého rozmnožování a opět bída, nemoci, války, smrt, období prosperity a zase vše dokola. Zkrátka lidstvo si z bludného kruhu nedokáže pomoci.

Malthusián proto může považovat pohromy snižující populaci v podstatě za pozitivní jevy.

Dnes víme, že se Malthus trochu mýlil, ale opravdu jen trochu. Pokud by se lidstvo rozmnožovalo bez jakýchkoli vnějších omezení, blížila by se populační křivka Fibonacciově řadě a zdroje potravin by opravdu zaostávaly za růstem populace. Dokonce by v jistém okamžiku kulminovaly, protože lokální zdroje jsou omezené a dovoz potravin musíte z něčeho financovat.

Svým způsobem je tedy Malthusův esej praprapradědečkem Tainterovy knihy Kolapsy složitých společností. V naprosté většině kultur to opravdu přesně takto funguje, ovšem některé společnosti jsou ke kolapsům z důvodu přelidnění zjevně náchylnější, protože se jejich populace množí přirozenou řadou. Zpravidla jde o země se silným zastoupením věřících a nízkou úrovní technologie i vzdělanosti. Nevymýšlím si, existují na to příklady.

Poslední rok vedou tabulku porodnosti země:
Niger - 7,03 porodů na ženu, 95% islám
Mali - 6,5 porodů na ženu, 90% islám
Somálsko - 6,17 porodů na ženu, 100% islám
Uganda - 6.06 porodů na ženu, 86% křesťanů
Burkina Faso - 6,00 porodů na ženu, 60,5% islám, 23,2% křesťanství
Burundi - 5,99 porodů na ženu, 67% křesťanství, 10% islám
Zambie - 5,81 porodů na ženu, 97,5% křesťanství
Afghanistán - 5,54 porodů na ženu, 99% islám
Jižní Súdan - 5,54 porodů na ženu, 60,5% křesťanství, 6,2 % islám
Angola - 5,49 porodů na ženu, 89% křesťanství
Republika Kongo - 5,49 porodů na ženu, 90,7% křesťanství
Mosambik  -5,34 porodů na ženu, 56,1% křesťané, 17,9 % islám
Nigérie  - 5,31 porodů na ženu, 50% islám, 40% křesťanství
Etiopie  - 5,31 porodů na ženu, 62,2% křesťanství, 33,9 islám
Malawi - 5,26 porodů na ženu, 79,9% křesťanství, 12,8% islám
Východní Timor  - 5,22 porodů na ženu, 96,9 % křesťanství

Co mají tyto země společného kromě silné pozice náboženství ve společnosti a prudkého nárůstu populace? To že tam lidský život nemá téměř žádnou cenu a že v nich v nějaké brzké době dojde ke krveprolití kvůli základním lidským potřebám.

Ve skutečnosti jde o čtyři na sobě závislé faktory. To že je tam lidský život nízko ceněn vede k malým investicím do vlastních potomků (nevíte totiž, který z nich přežije), ale také k jejich vyššímu počtu (zvyšují se šance že se dospělosti dožije alespoň některý). Větší šanci na zachování rodu máte s početnějším potomstvem, takže počet narozených dětí musí dostatečně převyšovat jejich úmrtnost. Každý rok tedy lidí přibývá.

Velký počet lidí na omezené množství základních zdrojů (potravin a vody) vede k vysoké konkurenci, kterou se některé skupiny mohou pokusit řešit násilně (a pokusí se o to). Takové řešené je ovšem vždy jen dočasné a navíc nehumánní. Takže máme klasickou Malthusovu smyčku růstu populace a katastrof.

Této strategii vzájemného boje prostřednictvím velmi rychlé reprodukce se říká strategie R. Znamená to "rate of reproduction", ale mnohem lépe zapamatovatelná je mnemotechnická pomůcka "Rattus" čili latinsky krysa.

U lidí jsou konkurenční strategie blízké strategii R charakteristické krátkou střední dobou dožití, nízkou kulturní vyspělostí, početným potomstvem a vysokou dětskou úmrtností.

U zvířat ale známe i jinou strategii, kterou označujeme K. To "K" značí matematický symbol pro kapacitu prostředí. (mnemotechnická pomůcka "koala") Mezi druhy, které početně nepřekračují kapacitu prostředí patří například sloni, velryby a původně kdysi i lidé.

Strategie K nám dala dlouhé dětství a kulturu, jenže právě následkem rozvoje kultury přežívá vlastně víc lidí, než by odpovídalo rovnovážnému stavu pro který se naši předkové po miliony let vyvíjeli.

I když se tedy proti ostatním tvorům rozmnožujeme pomalu, stáváme se na mnoha místech přemnoženým a navíc invazivním druhem.

Mohli bychom tuto nepříjemnou bilanci vyrovnat používáním antikoncepce, umělým přerušením těhotenství, plánovaným rodičovstvím, tedy přesně tím, proti čemu  bojuje náboženství a tradice na základě naturalistického omylu tvrdícího, že by to bylo nepřirozené.

Pokud bychom na jejich argumentaci přistoupili, museli bychom ale zároveň také ihned přestat používat spoustu dalších věcí, bez nichž si život v současné civilizaci nedokážeme představit.

Jestli ale nechcete přijmout tento typ "přirozenosti", zamyslete se nad tím, že je možná kultura součástí naší skutečné přirozenosti a že tedy není důvod ji v jednom případě z důvodu "nepřirozenosti" odmítat a v druhém ji přijímat.

Toto dilema má na jedné straně vah "ochranu embryí", děti bez dětství, epidemie, pohlavní choroby, genocidy a hladomory a na druhé straně plánované rodičovství, lékařskou péči, kondomy a interrupce.

Náboženství se v něm prezentuje hodnotami typickými pro strategii K, jako je šťastné dětství, boj proti chudobě nebo podpora vzdělání, ve skutečnosti ale vede ke strategii R, která je pravým opakem proklamovaných hodnot.

Nevím jestli vám, ale mě je jasné, že nechci aby vyspělé státy bojovaly s těmi zaostalými zvýšením počtu narozených dětí. To je totiž recept, jak se můžeme mít všichni špatně.

V roce 1999 vydal Agner Fog knihu s názvem Cultural Selection, která se právě rozdělením kultur podle strategií R a K  (zde Regal a Kaliptic) zabývá. Vyplývá z ní jedna smutná věc, která je ale zároveň také přirozená. Kultury typu K mohly dosud v historii vždy existovat jen jako malé a izolované, jinak by totiž byly agresivními kulturami typu R velmi rychle poraženy a zničeny.

Ani dnes není vůbec jasné, zda je třeba i ta nejvyšší část světové kultury natolik vyspělá, aby její výhody převýšily evoluční výhody rychlé reprodukce.

Hra na diktátora vs. novinařina

V dnešní MF Dnes (25. červenec 2013) vyšel na straně A3 článek Když jde o hodně, jsou lidé lakomí, tvrdí biologové. Ti biologové jsou ve skutečnosti profesor Jaroslav Flegr a Julie Nováková.
Protože Julie o těchto Bayesovských hrách občas přednáší na conech, mám o nich jakýs-takýs přehled. (viz Hra na diktátora, Hra na ultimátum, Nashova ekvilibria)

Já ale teď přeskočím vysvětlování, které si můžete doplnit z odkazů, a nechám z něj jen to, že se podle hry na diktátora lidé zpravidla rozdělí i když nemusí. Neudělají to jen asi 3% z nich.

Zajímavý je pro mě v článku odstavec nazvaný Žetony do kasína si nechali. Ten cituji:

V skutečném životě se však lidé zřejmě chovají drsněji než v laboratorních podmínkách. Naznačuje to ojedinělý experiment, který tento měsíc zveřejnili vědci z americké univerzity A & M. 

Výzkumníci oslovovali lidi. kteří stáli na autobusových zastávkách v blízkosti kasin v nevadském Las Vegas. ....osloveným nabídli hráčské žetony směnitelné za hotovost v některém z kasin...

Výzkumník zároveň vybídl obdarovaného, ať se o žetony podělí s dalším člověkem, který rovněž stál na zastávce.

Zkráceně řečeno, nikdo to neudělal. 

Pro mě se z rychlého pohledu nabízí hned několik vysvětlení, proč tomu tak bylo a žádné z nich nezní tak, že bych kvůli tomu označil chování lidí za "drsnější". 

První možností je, že už účast v experimentu vytváří přirozenou koalici mezi testovanými proti experimentátorovi. Pak by se dalo chování lidí na zastávce vysvětlit poměrně snadno tak, že tam prostě žádná taková přirozená koalice nevzniká.

Druhou možností, která mi připadá pravděpodobnější je, že autobusová zastávka je primárně místo, kde lidé zaujímají obranný postoj. K rozdělení se o žetony je potřeba aby se lidé alespoň trochu navzájem otevřeli, jenže to se v prostředí, kde se lidé primárně navzájem chápou jako vzájemné ohrožení, prostě nestane.

Třetí možností je, že už výběr místa výrazně selektoval testované.

Čtvrtou možností by mohlo být výrazně odlišné podvědomé chápání žetonů jako "výhry", tedy něčeho o co se člověk prostě dělit nemá.

Pravděpodobně by mě ještě nějakých pár možností napadlo, ale to není úplně podstatné. 

Podstatné je, že "pravdivost" lasvegasského experimentu vyvracejí jak humanitární organizace, tak crowdfundingové servery. Tvrzení kterým odstavec začíná je tedy unáhlené zobecnění. Je třeba najít důvod, proč se lidé na zastávce chovali právě tak a ne jinak, nikoli tvrdit, že se lidé budou za všech "nelaboratorních" podmínek chovat tak jako na zastávce.

To, že některé crowdfundingové projekty uspějí a jiné ne, pěkně ukazuje, že je všechno možná ještě mnohem složitější. Zatím ale další výzkum ponechám na profesoru Flegrovi.

Vzpomínka na Rain Mana

Tohle zamyšlení je bizarní, ale ne zase až tolik jak se zdá. Abych vás nezklamal příliš, prozradím vám, že není o tom filmu z roku 1988. Je o schopnostech které náš mozek prostě má ale jsou potlačené dalšími procesy.

Jsou známé případy, kdy lidé po mrtvici "objevili" nečekané schopnosti jako například malířské vlohy. U hlavní postavy filmu Rain Man, kterou je autista, se projevila "vloha" k počítání, jenže je to opravdu vloha? Co když by ve skutečnosti mohli všichni lidé počítat stejně snadno jako Rain Man?

A tady se dostávám k jednomu zásadnímu problému: Všichni máme mediálním obrazem vnucenou ideu, že matematika je "těžká". Počtáři bývají často ve filmech zobrazováni jako géniové (Den kdy se zastavila Země, Muž z prvního století, Čistá duše, Pacific Rim, Dobrý Will Hunting, Pí  ....). Jenže co když je to jinak?

Pokud bychom srovnali náročnost prováděných operací, bylo by pro náš mozek pravděpodobně mnohem těžší si prohlédnout fotografii, než počítat stejnou dobu příklad ze sférické trigonometrie.

Nezdá se vám to? Mě vlastně také ne, ale je to pravda, vlastně měla by to být pravda, jenže náš mozek dělá většinu procesů při pozorování okolí i při prohlížení fotografie naprosto automaticky. Vlastně ani nevíme, že něco dělá. Když chceme používat tímhle způsobem mozek vědomě, musíme naopak dostat pomalé vědomé postupy na rychlou nevědomou úroveň.

Problém s počítáním je tedy spíše v tom naučit se svůj mozek ovládat. Teď to zní jako kolosální blbost, protože jestli se my lidé s něčím identifikujeme, tak je to náš mozek a když má náš mozek přesvědčit náš mozek, vypadá to jako uzavřená smyčka.

Trochu to tak je a trochu není. Jednotlivé procesy v mozku totiž tak těsně svázané nejsou, takže jde o to vypěstovat vůli a vědomí k tomu aby dokázaly ovládnout ty procesy, které řídí naše matematické schopnosti.

To je značný problém, protože kdykoli se pokusíme udělat vědomě něco, co jinak děláme automaticky, většinou to nedopadne dobře. Existuje známý trik s "uvědomělou" chůzí, kdy pokud si dáváte pozor na každý krok, spolehlivě zakopnete. 

Co z toho vyvodím? No, to je velmi zajímavé. V podstatě říkám, že pokud chceme sebe a naše děti naučit počítat tak, jak to svět neviděl, měli bychom to dělat pomalu. Ano, přesně tak, pokud chcete počítat rychle jako Rain Man, měli byste se učit počítat velmi, velmi pomalu a navíc byste to měli opravdu chtít.

Nemůžeme se divit, že naši žáci neumějí počítat, když to, k čemu vedou školy je vlastně pravý opak. Důraz se klade na rychlý automatický výpočet hned od začátku, což může fungovat možná tak v ten den kdy byla látka vyložena, ale rozhodně tak nevzniká trvalá schopnost počítat rychle ani schopnost řešit reálné příklady z praxe.

Poznámka ke knize Kolaps od Jareda Diamonda

Když jsem poprvé přečetl knihu Kolaps: proč společnosti zanikají a přežívají? od Jareda Diamonda, byl jsem z ní prostě nekriticky nadšen. Poznal jsem úplně nový přístup k historii. Vždycky jsem slýchal, že se z historie dá poučit, ale tím způsobem, kterým jsem se to učil v dějepisu to prostě nešlo.

Když z historie vynecháte všechny vztahy mezi lidmi, mezi lidmi a jejich prostředím, kulturu s jejími úspěchy a pověrami, prostě když všechno zjednodušíte na to nejzákladnější, zůstane vám nakonec jen řádka "prokletých" faktů v podobě časové osy, z níž nemůžete usoudit vůbec nic.

Diamondovo propojení ekologie s historií dávalo smysl, jenže čím více jsem se zamýšlel nad jeho argumenty, tím více jsem o některých musel pochybovat. Domnívám se že jde o chybu v chápání času. V případě Grónských Vikingů, nebo obyvatel Velikonočního ostrova si Jared Diamnod naprosto jasně všiml závislosti lidského jednání a nevyhnutelného kolapsu který byl tohoto jednání důsledkem.

Když ale popisoval proč se některé kultury vyvíjely tak a nikoli jinak, dopustil se jisté nepřesnosti. Konkrétně se týká zvířat a rostlin. O Severní a Jižní Americe například tvrdí, že v ní nežila zvířata vhodná k domestikaci, která by byla vhodná pro jízdu a zápřah a podobně o Austrálii, že tam nejsou vhodné původní rostliny pro zemědělství.

Pokud by šlo o to, že v obou Amerikách nežila taková zvířata v době, kdy byla v Eurasii zvířata domestikována, měl by pravdu. Pokud by tvrdil že v době kdy došlo k rozvoji zemědělství na Předním Východě nebyly v Austrálii vhodné rostliny pro rozvoj zemědělství, měl by také pravdu. Jenže podmínky o kterých píše nebyly přirozeným důsledkem vývoje ekosystémů před příchodem člověka, ale naopak důsledkem přizpůsobení ekosystémů lidskému působení.

Před rozšířením lidí do Ameriky, tedy před více než 13 000 lety byly koňovití a velbloudovití savci rozšíření v Severní i Jižní Americe a byli tam velmi úspěšní. Zatímco u velkých zvířat typu mastodontů a mamutů můžeme odhadovat, že na jejich vymření měla podíl klimatická změna na konci doby ledové, u koní a velbloudů, kteří byli v Americe původní (vyvinuli se tam) takový důvod nepřipadá v úvahu.

Tytéž rody totiž díky pevninskému mostu osídlily Eurasii a stali se předky našich jízdních zvířat. Navíc se klimatická změna týkala především severní polokoule a koňovití i velbloudovití byli rozšířeni na sever i na jih od rovníku.

Vysvětlení, které se nabízí, a které je také nejpravděpodobnější, jsou lidé. V době kdy začala mít všechna velká zvířata v Americe existenciální problémy se totiž do těchto míst přistěhoval člověk. Předkolumbovské indiánské kultury neměly žádné zvíře k pohonu vozů a k jízdě prostě proto, že jejich dávní předkové byli příliš dobří lovci.

Dnešní čtenáře indiánek už ani nenapadne, že obrovská stáda bizonů, kterými se prérie jen hemžily, byly následkem ekologického kolapsu, při němž přeživší druh zaujal v ekosystému místo vyhubených býložravců a že zdivočelí koně dobyvatelů, kteří dali základ dnešním stádům mustangů, se vlastně v jistém smyslu "vraceli domů".

Něco podobného, ale možná v ještě drastičtější formě se odehrálo v Austrálii přibližně před 43 000 lety. Dnes má Austrálie ve svém ekosystému naprosto nezvyklé množství rostlin šířících se na spáleništích - antrakofytů a rostlin přežívajících požáry a šířících s jejich pomocí - pyrofytů.

Tahle zvláštnost působí Australanům pravidelně mnohé potíže, protože pyrofyty, jako například blahovičníky a žlutokapy,  mají nejen strategii jak oheň přežít, ale také jak jej podporovat. Pylová analýza a paleontologické vykopávky však ukazují, že tomu tak nebylo vždycky.

Před příchodem člověka byla příroda Austrálie mnohem bohatší. Jenže lovecká strategie používající vypalování buše k nadhánění zvěře, která zvýhodnila antrakofyty a pyrofyty, zároveň znevýhodnila rostliny, které měly vyšší potenciál pro zemědělskému využití. 

Jistým způsobem má přesto Jared Diamond pravdu. Za chyby předků totiž platily kultury tak časově vzdálené, že se můžeme jen dohadovat, jestli byly vůbec navzájem příbuzensky spřízněné. Kdybychom předpokládali, že se počátky zemědělství v Austrálii mohly objevit ve stejné době jako na Předním Východě, stále by to byl časový rozdíl, jaký nás dělí od neandrtálců.

Ani předky Indiánů a dnešní Indiány nemůžeme chápat z důvodu časového rozdílu jako jednu souvislou kulturu. Jenže něco podobného bych mohl namítnout vlastně ve všech uváděných příkladech, které jsou do značné míry rozvedením tragédie obecní pastviny. Jen v opravdu extrémních případech nese následky skutečně ten, kdo řetězec vedoucí ke kolapsu odstartoval. Ve většině ostatních může jít o celé generace a jak je vidět i staletí a tisíciletí, po které následky přetrvávají.

Proto je možné, že za ztrátu některého dnes nevýznamného živočišného či rostlinného druhu můžeme v budoucnu zaplatit existencí naší civilizace, nebo ztrátou schopnosti dalšího vývoje.

Nepochopené filmy VI. – Muž z prvního století

Film, o kterém vám teď chci vyprávět vznikl - Muž z prvního století - vznikl roku 1961, o dva roky dříve než jeho slavnější sestřička Ikarie XB-1. Jde tedy o první československý futuristický film.V době jeho natáčení vzlétl do vesmíru Jurij Gagarin. A co na něm bývá na chápáno chybně?

Častý popis Muže z prvního století zní zhruba takto: "Zajímavý námět je docela levně namontován na agitku dokonalé a dokonale rovné společnosti, ve které se pohybuje jeden neuvěřitelně zkažený a skrsnaskrz špatný kapitalista v úžasném podání Miloše Kopeckého." Jindy o něm laická kritika napíše "budovatelská scifi" či "Dobově podmíněná scifi komedie ze zářivé komunistické budoucnosti." Pokud tomu opravdu věříte, tak jste film buď neviděli, nebo nejste schopni chápat jakoukoli nadsázku.

Tématem není tenhle film zrovna originální, ve skutečnosti je postavený na jednoduchém schématu který ve třicátých letech zpopularizoval film Just imagine. Stručně řečeno se nějakým způsobem dostane člověk přibližně ze současnosti do vzdálené budoucnosti, kde se pak diví „zázrakům“, které budoucnost přinesla. Komické situace přináší nejen jeho nepochopení fungování budoucího světa, ale i to, že už tento svět je vlastně částečně dobová karikatura představ o budoucnosti.

Kopeckého postava čalouníka Josefa je pro takový výstup ideální – je to pobožný, pověrčivý, narcisní egoista s mizerným vkusem, fixovaný na majetek a společenské postavení, který „rasisty nenávidí stejně jako Židy a černochy“. 

Jenže karikaturou jsou Strakonické raketárny (mimochodem docela dobrý název pro kapelu), ze kterých do budoucnosti odlétá, i technicky a morálně vyspělejší svět, do kterého se dostane. Jde o rok 2465 neboli rok 508 po Sputniku. Z tohoto pohledu můžeme samozřejmě vidět film jako ukázku retrofuturismu, jenže kupodivu početné skupině lidí nedochází, že tahle vize světa byla záměrně komická už v době vzniku filmu.

To že v budoucnosti vládne jakási forma komunismu je naprosto pochopitelné – je to dobová představa budoucnosti. Na druhou stranu ani tady nefunguje všechno tak jak má. Lidé na sebe nežárlí, ale zástupci ústavů se o své právo na výzkum dokáží pořádně chytnout, počítače pracují na všudypřítomné děrné štítky, automat na jídlo vyrábí střídavě buď jen humry, nebo jen knedlíky, léčebné metody jsou opravdu originální, slečna na baru se může jmenovat Karel, když budete příliš často poletovat v beztížárně, uvidíte eliptické myšky a děti vychovává robot Václav!

Na druhou stranu tu ale také není nedostatek a sobectví je diagnostikovaná nemoc, která se dá snadno léčit. Zkrátka Josefovy fantastické pokusy o získání neoprávněných výhod jsou naivní a předem odsouzené k nezdaru, ale o to zábavnější je ho v jeho marném anachronickém snažení pozorovat. Na druhou stranu, pokud byste měli nějakým omylem takového člověka doma na návštěvě, přibližně za dvacet minut byste se ho asi pokusili zabít.

Jestli se dá něco filmu vytknout tak je to nedostatečně silná opozice proti roli Josefa. Přesto že je ve filmu množství postav které samy o sobě jsou zábavné, jako například dvojice techniků nebo Zařizovač s mluvícím myslítkem (Lubomír Lipský), další hlavní postavy které čalouníka Josefa obklopují jsou poměrně „chladné“ a potlačené, ať už jde o částečně neviditelného  mimozemšťana Adama, který je takový záměrně, nebo poměrně schematicky znázorněného inženýra Petra či Akademika (Otomar Krejča).

Muž z prvního století rozhodně není propagace socialismu, je to kritika špatných lidských vlastností a naopak oslava malých radostí a lásky, s podtextem že tyhle hodnoty budou platit vždycky.  Stále ovšem nesmím zapomenout, že Muž z prvního století je především lehká nenáročná komedie, do níž je morální poselství, shrnuté do Adamova projevu, spíše vlepeno, než že by bylo pro děj opravdu naprosto nezbytné.  Ostatně film ukazuje co je podstatné mnohem lépe v samotném ději, než v oné proklamaci. A dělá to fikaně, protože nás nechává abychom se tomu špatnému v lidech smáli.

Muž z prvního století si zaslouží pozornost jednak pro zmíněný herecký výkon Miloše Kopeckého, fantastický design kulis (nemálo inspirovaný stylem výstavy Expo 1958) a také pro první elektronickou filmovou hudbu u nás.

Poznámka: Tento film se znovu objevil v prodeji na DVD, bohužel je jeho kvalita obrazu není nic moc, podle všeho rozhodně nejde o sken z filmu ale přepis z nějakého druhu videozáznamu.

Kanál Dunaj-Odra-Labe dává smysl

Ve sdělovacích prostředcích se opět rozhořel spor o výstavbu kanálu Dunaj-Odra-Labe a nezní pro tento projekt nijak pozitivně. Po letmém přezkoumání, kdy jsem váhal, má odpověď na základní otázku zda stavět nebo nestavět zní jednoznačně ANO.

Není to přitom ani zdaleka snadné rozhodování. Pokud jde o to, že by tím u nás vznikl další prostor pro korupci a prosazování betonářské lobby, tak tím si mohu být rozhodně jist. Hrozí tunelování ještě větší, než v případě tunelu Blanka, možná srovnatelné s podivně pojatým solárním boomem. Nikomu tu asi neunikne, že se má stavět dílo srovnatelné s budováním pyramid v zemi, kde i obyčejná cyklostezka stojí tolik co silnice první třídy.

Jenže na rozdíl od všech jmenovaných akcí má kanál Dunaj-Odra-Labe cosi do sebe. Tunel Blanka dopravní problémy Prahy nevyřeší, naopak je velmi pravděpodobně výrazně zhorší a nakonec se jeho stavba i provoz pro nás prodraží. Česká republika se nikdy nemůže stát solárním eldorádem, protože neleží ani dostatečně blízko rovníku, aby byl sluneční svit dosti intenzivní, ani dostatečně vysoko na severu, aby byl alespoň dlouhodobý.

Tunel Blanka se snažil napravit přítomnost, ale s vysokou pravděpodobností zhoršil lokální budoucnost. Solární boom byl od okamžiku, kdy byly "vylepšeny" zákony o dotacích, jen pumpou na peníze. Kanál Dunaj-Odra-Labe je jiný. Přes velké ekonomické výdaje a asi nemalé ekologické škody by nakonec naší republice mohl přinést mnoho dobrého. Je to totiž projekt navržený pro budoucnost.

Kanál Dunaj-Odra-Labe je skutečně mnohem významnější stavbou. V důsledku by spojoval Severní moře, Baltské moře a Černé moře které je skrze Bospor spojeno s Marmarským mořem a to zase přes Dardanely se Středozemním mořem. Propagační kniha "Křižovatka tří moří" tedy nemá nijak nadnesený název, protože tento kanál by skutečně křižovatkou tří moří byl.

Kanál by doslova propojil sever a jih Evropy a to skrze naše území! Mluvíme o významných přístavech jakými jsou Hamburk, Štětín, Briala a Constanta. Nepřímo by pak napojením na kanál Mohan-Dunaj umožnil plavbu do Rotterdamu a spojením s kanálem Marna-Rýn vedoucím až do Marseille na jihu Francie. Další vodní cestou bychom se pak mohli plavit také do Jaderského moře.

Propojení vodních cest s sebou sice nese množství opravdu velkých problémů, ale v celkovém součtu by pro naši republiku mohlo být skutečným zlatým dolem, nakonec by dokonce mohlo přinést ulehčení i naší stále utýranější přírodě. Dosud se totiž politické zájmy soustředily na budování silnic a dálniční kamionovou dopravu. Tohle řešení není příliš šetrné k prostředí ani k lidem.

Přepravním schopnostem nákladních říčních lodí se ale vyrovná máloco. Ač zrovna nevynikají rychlostí, jejich přepravní kapacita je gigantická. Jedna nákladní loď může převézt tolik jako 4 nákladní vlaky nebo 220 kamionů. Přeorientováním transitní dopravy z kamionů na lodě by proto pro nás mohlo znamenat nemalé snížení ekologické zátěže. Hospodárností a kapacitou nejblíže k lodní dopravě má železnice, kterou by ale bylo možné s dopravou po kanále poměrně výhodně kombinovat.

Příliš nepřeháním, když říkám, že by pro republiku měl kanál Dunaj-Odra-Labe podobný význam, jako Suezský průplav pro Egypt. Změnil by nejen dopravu a bilanci příjmů ale pravděpodobně i způsob trávení volného času, protože by umožnil rozšířit vnitrozemskou osobní lodní dopravu o zahraniční destinace a otevřel by svět i vůdcům malých plavidel.

Proto nemá pravdu Kalousek, když označuje kanál Dunaj-Odra-Labe za Zemanovu "hladovou zeď". Rozhodně lze tento projekt považovat za více perspektivní než Kalouskovo dotování církví a vydávání dluhopisů. Mimochodem, pokud by Zeman přesvědčil vládu, aby vydala dluhopisy na stavbu tohoto kanálu, měli by investoři alespoň šanci, že se jejich vklad nějak zúročí, což se u Kalouskových dluhopisů samo od sebe očekávat nedá.

Mléko z mandlí

Tak naši čeští vegani nedávno objevili že se z mandlí dá vyrábět „mléko“. Jsem tím objevem nesmírně pobaven, protože před několika staletími bývalo mandlové mléko oblíbenou ingrediencí české kuchyně.
Kdybyste hledali opravdu hluboko v minulosti, našli byste stařičkou kuchařku, známou dnes jen historikům, od alchymisty Bavora Rodovského mladšího z Husistřan s názvem Kuchařství, to jest knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají. Vydána byla roku 1591.

Právě v ní je také dost receptů na různé pokrmy, do kterých se přidávalo mandlové mléko. Je zajímavé že tehdejší kombinace chutí připomínají spíše orient. Poslední zmínky o mléku podobném nápoji z mandlí na našem území byste mohli najít v kuchařkách z počátku 20 století.

Jak je vidět, možná téhle ingredienci ještě díky veganům úplně neodzvonilo.  A co to vůbec je a k čemu to je? No, vypadá to jako mléko, ale je to z mandlí.
Dělávalo se prostě tak, že se spařené a oloupané mandle (Pozor na ty hořké!) roztloukly a rozetřely v moždíři. Pak se k nim přidávala voda a nakonec se výsledné mandlové mléko vyčistilo scezením přes pláténko.

Mandlové mléko mělo proti kravskému či kozímu jisté výhody. Kromě toho že je zdravé (což naši předkové předpokládali) a stravitelné i pro lidi bez schopnosti trávit zvířecí mléko, bylo také dostupné v jakékoli době, což nebylo u živočišného mléka běžné.

V kuchyni ho dokázalo úplně nahradit a jeho většímu rozšíření bránila vlastně jen značně kolísavá cena mandlí, která v některých dobách mohla vyšplhat pěkně vysoko.

A jak to, že to opravdu jde? vlastně to až tak nepochopitelné není, když si uvědomíme, že jakékli mléko je vlastně suspenze nerozpustných stravitelných látek a tuků v slabém roztoku cukru. Takovému složení se právě nejvíce podobá suspenze z mandlí.

Spravedlivě musím dodat, že se mléku podobné nápoje dají vyrobit také z mnoha různých druhů ořechů, (včetně "druháku" ze strouhaného kokosu) dokonce i ze slunečnicových semen a nesolených pražených arašídů. Pokud byste to zkoušeli, nezapomeňte, že ořechy musejí být vždy oloupané!

Po technické stránce lze rostlinná mléka vyrobit vlastně z jakýchkoli olejnin (asi bych vynechal řepku), vody a cukru (druh cukru si vyberte sami – sacharoza, glukoza nebo třeba med či javorový sirup) i z vařených bobů, hrachu, cizrny, čočky, fazolí a dalších luštěnin i obilovin s přídavkem dobrého oleje a opět cukru.

Mandle mají proti většině z nich výhodu v tom, že se snadno loupají a také jejich chuť patří k těm, které se pro výrobu rostlinného „mléka“ hodí nejlépe.

Oblíbenou ingrediencí na výrobu rostlinného „mléka“ horchata (čti bez „h“) jsou také „zemní mandle“  čili hlízky zelenošáchoru jedlého. Je to starodávná kulturní plodina pěstovaná ve starověkém Egyptě a v současnosti v některých zemích také nebezpečný plevel.

Recept na horchatu jednoduchý – 450g očištěných hlízek, které jsme nechali nabobtnat (prodávají se sušené), rozmixujeme s 2,3 litru vody. Přidá se celá skořice a nádobu s horchatou dáme na dvě hodiny do chladu. Pak se většinou poměrně výrazně osladí a po rozpuštění cukru přecedí.
Někdo nepřidává skořici, často se dává citron a podává s ledovou tříští.
Z horchaty se dá dokonce vyrobit i zmrzlina!

Říše puberťáků

Chci vyprávět o středověku, ale začnu mohutnou oklikou až v v nedávné době v Jihoafrické republice. Pilanesberg National Park je jedním z parků, do něhož byli ze severu Afriky dovezeni mladí sloní samci. Brzy se ukázalo, že to nebyl nejlepší nápad. Stali se z nich totiž zabijáci nosorožců. Situaci se podařilo vyřešit dovozem dalších, mnohem starších slonů, kteří výchovně na sloní puberťáky zapůsobili.

Co se vlastně stalo a proč se to stalo? Mladí samci všech skupinově žijících druhů mají přirozené puzení vybojovat si své místo v hierarchii stáda. Když lidé dovezli pouze dospívající samce,přinutili je tak neustále bojovat o své postavení. Nebyli tu žádní výrazně silnější samci, s nimiž by takové soupeření nemělo smysl, ani výrazně mladší, které by starší sloni před nimi chránili.

Co to má společného se středověkem? Překvapivě mnoho. Středověk bývá líčen jako velmi krutá doba - hladomory, války, vraždy, loupeže... Důvodů může být mnoho, ale jedním z nich je podle mě jednoznačně relativně nízká střední délka života.

Na tuto myšlenku mě přivedl H. G. Wells svým popisem středověku v knize Crux Ansata. Naše představa o středověku je značně zkreslená tím, že pojmům "mladý" a "starý" přičítáme dnešní ekvivalenty. Kdybychom ale ten svět skutečně viděli, tak jak vypadal, připadal by nám jako říše dětí, pubescentů a adolescentů.


Václav I.  (1205 – 23. září 1253) byl korunován ve 23 letech. Když na trůn nastupoval Přemysl Otakar II. roku 1253, bylo mu 20 let. Václav II. byl uznán za krále v sedmi letech a za způsobilého vlády byl považován ve dvanácti (!), Václav III. vládl od svých 17 let, Jan Lucemburský nastoupil vládu ve 14 letech, Václav V. byl korunován už ve dvou letech a vládl od svých sedmnácti. Ladislav Pohrobek vládl od svých 13 let. Vladislav Jagellonský dostal český trůn v 15 letech a jeho nástupce Ludvík vládl od deseti let (korunován byl ale už ve 3 letech).

Můžeme předpokládat, že také přebírání vedení cechů, uzavírání prvních sňatků a zakládání domácností probíhalo v podobném věku, tedy často mezi dvanáctým a dvacátým rokem. 

 Průměrná délka života ve středověku byla kolem 30 let, což je méně než v současném Afghánistánu a dokonce méně než v současném Mosambiku. Tento údaj je sice asi zkreslený dětskou úmrtností a morovými epidemiemi, ale i tak byli už 45 letí lidé považováni za staré. Obsazování významných míst velmi mladými lidmi bylo tedy vynucené okolnostmi. Zároveň tito mladí lidé ale vytvářeli kulturu, která střední délku života snižovala - byla nesmírně agresivní uvnitř i navenek, zároveň silně podporovala šíření nemocí a potlačovala vzdělanost.
 

Středověk je možná velmi poučná doba, právě proto, že byla tak tragická a zároveň velmi stabilní. Byla to jakási permanentní krize i ve srovnání s dnešními krizovými zeměmi. Dá se z ní usoudit ledacos, co by bylo možné aplikovat i na náš svět . 

Především je zřejmé, že v zemích s nízkou střední délkou života můžeme skutečně očekávat válečné konflikty. Je pravděpodobné, že se už dostaly do uzavřené smyčky příčin a následků, kdy příliš mladí lidé, kteří dokázali přežít předchozí konflikt vytvářejí agresivní kulturu, která je dovede k dalšímu konfliktu a zároveň udrží nízkou nebo ještě dále sníží střední délku života. Celý trik k uklidnění situace v takto postižených zemích může spočívat v tom, udržet alespoň jednu generaci dostatečně dlouho na živu.

Víra v lepší budoucnost

Jako kriticky myslící člověk musím samozřejmě pochybovat i o tvrzeních, které mému myšlení připadají přitažlivé. Takovým tvrzením je i to že víra bez důvodu je už z principu špatná. Zatímco o neodůvodněné víře v to, co nelze žádným způsobem dokázat, mohu cosi takového tvrdit naprosto bez uzardění, v té druhé skupině existuje podle mě výjimka. Je to víra v šťastnou budoucnost. Tahle víra je opravdu zvláštní. Především nelze tvrdit že je úplně racionální ani úplně iracionální, ale zároveň může být obojí.

Je velký rozdíl, jestli na svou budoucnost v daný okamžik máme nebo nemáme vliv a jestli pro to přesvědčení máme také dostatek podstatných informací. Víra v šťastnou budoucnost navzdory důkazům, tvrdícím pravý opak je šílená, přesto může člověku v některých situacích pomoci přežít krizové situace. I ve chvíli kdy nemáme na vlastní budoucnost výrazný vliv, nemáme potřebné informace a víra v lepší budoucnost se tedy právem jeví jako iracionální, může být přesto prospěšná.

Víra, že budoucnost bude lepší, dělá totiž výrazně subjektivně lepší naší přítomnost. Očekávat dobré je už samo o sobě příjemné. S tímto paradoxem jsem se setkal mnohokrát ve vyprávění starších lidí. Mluvili o době padesátých let 20. století, která se do povědomí nás mladších zapsalo hlavně politickými procesy, ale v jejich vzpomínkách vypadala velmi odlišně. 

Tito lidé jsou schopní vám zazpívat tehdejší budovatelské písně (včetně ruských a čínských) a se slzou v oku vzpomínat na chmelové či bramborové brigády a akce Z (to "Z" znamená zvelebování). Nejsou to blázni ani kryptokomunisté, to po čem se jim stýská není komunistická ideologie ale atmosféra budovatelství, která byla typická právě nesmírně silnou vírou v lepší budoucnost. Je to stejné přesvědčení, které stvořilo futuristický design Československého pavilonu na Brusel Expo 1958.

O to větší samozřejmě následuje zklamání, pokud ona "lepší budoucnost" nenásleduje. To se opravdu stalo roku 1968. Okupace Československa nebyla špatná jen proto, že zastavila demokratický proces, především úplně zlomila víru lidí v to, že lepší budoucnost opravdu přijde.  S okupací přišla vlna rezignace na společnou budoucnost. Pokud hledáte původ hesla "kdo nekrade okrádá rodinu" najdete ho tady. Z této rány se československá společnost nikdy nevzpamatovala. Dodnes zůstává ke společné budoucnosti značně skeptická, což je bohužel postoj který také budoucnost vytváří.

Budovatelé socialistického Československa samozřejmě měli důvod očekávat lepší budoucnost právě proto, že se na ní podíleli, neměli ale pod svou kontrolou rozhodující politické síly světové politiky.
Iracionální víra v lepší budoucnost je tedy sama o sobě dobrá, ale perspektivně značně riziková.

Racionální vírou v lepší budoucnost je taková, která vychází z dostatku informací o okolnostech, které dělají z lepší budoucnosti pravděpodobný scénář budoucích událostí.  Jenže tato varianta už zdaleka tak optimistická není, pokud člověk zároveň nemá na tyto okolnosti dostatečný vliv.


Pak se jeho nálady zmítají mezi návaly přehnaného optimismu a pocity beznaděje, kdykoli se podmínky změní k lepšímu nebo k horšímu. Přesně takové scénáře jsou ale pro lidi překvapivě ty nejpřitažlivější. Vděčí jim za svůj úspěch řada hazardních her a mnohá náboženství. Lidé jsou prostě připraveni určité otřesy přestát a jejich překonání naopak zvyšuje atraktivitu vytyčených cílů.

Staroegyptské, křesťanské, buddhistické ani islámské náboženství by asi zdaleka tak dobře nefungovaly, kdyby mohli lidé příliš ovlivňovat všechny aspekty slibovaného posmrtného života, nebo kdyby je vůbec ovlivnit nemohli. Udržovat víru v šťastnou budoucnost a přitom ji nepravidelně narušovat třeba i jen předstíranou hrozbou, je způsob, kterým lze společnost udržet aktivní, dynamickou a zároveň ovladatelnou.

Konečně poslední možnost představuje případ, kdy víra v lepší budoucnost splývá s cílevědomostí, tedy kdy je tato víra naprosto racionální, protože máme dostatečné znalosti i schopnosti ji opravdu změnit k lepšímu. Navzdory tomu, že byli lidé v historii mnohokrát přesvědčeni, že právě takové úrovně jejich schopnosti a znalosti dosáhly, pravděpodobně i v budoucnosti půjde stále jen o klam způsobený nedostatkem informací.

Vždycky budou existovat síly (i mnohem větší než ty politické) které společnost nebude schopná v dané vývojové fázi ovládnout a které ji mohou ohrozit nebo i zničit. Přesto bude víra v lepší budoucnost vždycky nedílnou součástí šťastné přítomnosti.

Nepochopené filmy V. - Strážci - Watchmen

Tentokrát se pozastavím u filmu, který je přijímán velmi kladně, přesto mám pocit, že mu nemalá část lidí částečně nerozumí a ani nemůže rozumět.

U filmu Strážci - Watchmen od Zacka Snydera se totiž setkávám se nečekaným druhem nedorozumění. Je na něm zvláštní to, že ho chápu a přece ho svým vysvětlováním nedokáži překlenout.

Snad každý při sledování tohoto filmu pozná, že se odehrává v paralelní realitě. Mnohem těžší ale je zjistit která z těch realit to opravdu je. Nápověd je už v titulcích dost, přesto to každému nedojde.

Watchmen nestojí jen na té paralele, že jde o svět, kde studená válka eskalovala ještě dál a ani to že v něm existují superhrdinové, nejsou jediné odlišnosti od našeho světa.  Je vybudovaný na mytologii osmdesátých let - doslova na "urban legend".

Ne nadarmo je prvním z mrtvých Strážců Dolarový Bill což vyvolává pocit, že jde o odkaz na Nixonův šok (nevím, jestli stejný pocit vyvilával i původní komix). Asi ne náhodou Dr. Mannhattan podezřele nápadně připomíná „Džina“ z populárně naučného filmu ze studia Walta Disnyho  „Tvůj přítel Atom“ a samozřejmě také  postavu postavu Captain Atom podle které byl v komixu vytvořen.

Podobně jsou interpretovány historické události. Armstrong jako první větu na Měsíci říká: „Good luck mr. Gorsky“. A že ve filmu vojáci hippíky postřílejí? Jistě, je to přibarvené, ale ideály hippies byly přece v osmdesátých letech skutečně převálcovány zbrojením i konzumní společností.
Pro film Watchman není podstatné to, co se reálně stalo, ale jak to bylo přijato. Proto Američané v téhle realitě válku ve Vietnamu vyhráli. Dodnes totiž nedokáží přiznat, že to byla prohra.

To samozřejmě není všechno. Nejde jen o odkazy na čas studené války, mnohem důležitější je atmosféra, kterou k mému velkému zklamání nemohou lidé narození jen o trochu později pochopit. Osmdesátá léta nebyla hezká doba. Každé ráno jste vstávali s jistotou, že svět může kdykoli skončit jedinou patovou výměnou balistických raket a když jste usínali, věděli jste, že se ráno už nemusíte probudit.

Všichni jsme se na to snažili zapomenout, chodili jsme do restaurací, bavili se s kamarády, četli nové knížky. Jenže i tak jsme měli pocit že je vzduch těžký jako mazut. Opravdu těžko se to vysvětluje, ale pořád jsem měl pocit, že bych měl zahodit tu masku normálního občana, protože to co se dělo bylo šílené. Přesně tohle dělají Strážci, když se dokola navzájem ujišťují, že jim život superhrdinů nechybí. Jestli mi rozumíte, chápete, že Watchmen jsou jakousi méně stravitelnou verzí Zeměplochy.  

Jsou v něm všechny přízraky mého dětství a dětství těch kdo byli tehdy dost staří a prozíraví, aby viděli tu hrůzu skrytou pod nudně všedním povrchem. Přitom za to všechno nějakým způsobem mohli obyčejní lidé. Ty příšerné politiky zvolili, ideály opustili, uzavřeli se do sebe. Pokud by tedy přišel atomový armagedon, přijímali bychom to jako součást toho všeho.

O tom mluví Sally Jupiter – představitelka původní superhrdinky Hedvábný přízrak (Silk Spectre), když říká „Déšť padá na vinné i nevinné.“

Jeden z nejlepších rozhovorů, který to přesně ukazuje, se ale odehrává mezi Hollisem T. Masonem - starším představitelem superhrdiny Sova a jeho nástupcem Danielem Dreibergem:

Hollis T. Mason : Chtěl jsem říct, že my jsme to měli moc snadné. Nebylo fér, že vy jste museli dávat do pořádku naše problémy. A Nixon vám zatápěl.
Nixon, ten vůl! A to jsem toho vola pětkrát volil.
Daniel Dreiberg: Zase lepší než komanči, ne?

Hlavní postavy – superhrdinové Sova, Hedvábný přízrak a Rorschach – se snaží zjistit co se skutečně děje, ale přes svou akčnost se vlastně stávají jen diváky. Se superhrdinou Ozymandiasem v závěru prostě nemůžete souhlasit, ale přesto jeho pohnutky naprosto chápete, právě díky dobovému kontextu.

Film sestavený z pověr a dobových mýtů pro mě vlastně zachycuje realitu věrněji, než historické dokumenty, protože se dotýká toho, jak lidé tehdy mysleli a co cítili. Samozřejmě že mnoho najdete už v komixu, který byl filmu předlohou, jenže film je odlišné umělecké médium a zaslouží si být posuzován nezávisle.

Domnívám se, že i přes zdánlivou doslovnost se ve skutečnosti film od komixu odychyluje a dělá jej v ději, symbolech i celkovém vyznění kompaktnější, což naopak musí nutně dráždit příznivce původního komixu.
Proti němu má ale film hned několik výhod - retrospektivní způsob vyprávění vyvolávající dojem že "tohle všechno už je minulost", obrazovou stylizaci s dobovou televizní, případně filmovou barevností a využití upravených dobových záběrů. Téměř samostatnou kapitolou je hudební doprovod.

Zvěřinec

Jako stovky jiných lidí jsem tento víkend zamířil s příbuznými do pražské ZOO. Nebyl jsem tam už poměrně dlouho a tak jsem byl zvědav na nové pavilony, výběhy a zvířata. Zároveň jsem si nějak v duchu říkal, že tak trochu přispěji naší starodávné zoologické zahradě.

Mé dvě malé neteře byly, zdá se spokojené a já trochu vzpomínal, jak jsem v jejich věku býval na těchto místech častým návštěvníkem. Pravda, mnoho se změnilo a nové pavilony jsou skutečně působivé. Všechny ty vyhlídky, rozlehlé výběhy, sestavy kamenných bloků a kopule jsou prostě architektonicky povedené. Samozřejmě jsme nevynechali ani návštěvu rozhledny.

Jenže pro mě právě kvůli srovnávání se vzpomínkami z dětství, začala dostávat expozice čím dál trpčí nádech. Uvědomil jsem si to vlastně naplno až u výběhu slonů, poblíže nově postavené buddhistického minichrámu a další podobné stavby představující hinduistický chrám se sochou boha Ganéši.

První dojem, kterým jsem zhodnotil svou podvědomou reakci byl, že mi tady vadí náboženské symboly, jenže to nebyla pravda. Tyhle náboženské symboly nejsou u nás nijak silné a víra v létající slony opravdu nikoho neohrožuje. To co z nich dělalo propagandu, nebylo to co zde bylo, ale to co zde nebylo.

Informace o náboženství v místě výskytu slonů je, vzhledem k jejich evoluční historii, naprosto nevýznamná. Jenže tady jakákoli zmínka o evoluci chyběla. Co víc, chyběly tu i informace o ekologii a mnoho informací o etologii.

„Naučné“ tabule vám řekly třeba kolikrát kmitne jazykem lev když pije, nebo kolik svalových snopců má v chobotu slon. Zkrátka, zahrada obsahuje atrakce a kvízy, ale nikoli zoologii. Její estetická hodnota vzrostla, ale informační hodnota klesla na úroveň první poloviny 19 století.

Nabízí informace, ale to co se vytratilo je věda. Popisky, které panely nabízejí jsou kusé, bizarně vybrané a nespojité. Pražská ZOO už není zoologická zahrada ale pouze zvěřinec.

Naprosto upřímně přiznávám, že by mě tato změna ani zdaleka tak neudeřila do očí, kdyby současně nebyly všechny populárně vědecké kanály umlčovány (časopisy,  stanice Leonardo), veřejné sdělovací prostředky se nedostávaly pod tlak katolických kruhů a na školách se neobjevovali kraecionisté a scientologové.

Žijeme v době, kdy bychom se měli agresivně iracionálním kultům bránit. Východiskem ale není méně informací, nýbrž více. Je obecný omyl si myslet, že propaganda vzniká teprve tím, co je deklarováno. Vzniká už tím, že některé názory zaznít nesmí, ačkoli by zaznít měly.

Slabina sekulární společnosti - rituály přechodu

Psychologie má dlouhou minulost, ale krátkou historii. Tento paradox se ale dá vysvětlit poměrně snadno. Lidé měli vždy zájem o to poznat co se děje v mysli jiných lidí i v té vlastní.

Jejich poznatky jsou součástí kmenových učení, starověkých náboženství a díky Sókratovi také filosofie. Ani on ale nepopírá, odkud pochází jeho zájem o člověka, který obrátil celu řeckou filosofii jiným směrem. V dialogu Faidros zcela jasně říká, že na chrámu v Delfách se píše:
„Poznej sám sebe.“

Delfy byly starodávným místem uctívání boha Apollóna, který zde podle pověsti zabil hada Pýthóna. Byla zde proto jeho věštírna, která kdysi prý patřila bohyni Gaie.
Ale abych nezabíhal příliš do mytologie, faktem je, že se slovo psychologie objevilo poprvé ve starověkém Řecku a bylo součástí náboženských dovedností a znalostí kněží, teprve později dokázali něco takového i filosofové. Znalosti a techniky, které bychom dnes označili jako psychologické, měly ale už mnohem starší kultury.

Většina starých psychologizujících filosofických směrů už dnes neexistuje. Jejich poznatky byly buď zničeny v prvních stoletích po nástupu křesťanství, nebo jím byly absorbovány. Do nástupu moderní psychologie tedy existovala jen náboženská pre-psychologie.

Rozdíl mezi tehdejší pre-psychologií a dnešní psychologií je značný i když si to příliš neuvědomujeme. Ke své vlastní smůle. Všechny primitivní psychologické konstrukce byly překonány, ale důvody jejich existence nezanikly.

Pokud se dnešní psychologie zabývá psychicky zdravými lidmi, je v tom čistě deskriptivní, její aplikace se pak týkají především testování nebo léčení (psychoterapie). Především jde ale o "vysokou vědu" která není určena pro denní používání normálními smrtelníky. Staré intuitivní psychologicko-náboženské a psychologicko-filosofické postupy se však věnovaly především přípravě lidí na předvídatelné překážky a úkoly typické pro jednotlivé životní etapy.

Pravda, náboženské psychologické systémy mají nepatrnou nebo žádnou schopnost duševně nemocné lidi léčit a naopak velkou schopnost traumata vytvářet, takže se vlastně stávají neúčinným lékem na nemoc, které jsou původci, ale na druhou stranu dokáží duševně zdravým vytyčit rámce a hranice jejich života.

I když tedy mohu vcelku právem vyčítat náboženským skupinám, že jejich rituály jsou indoktrinující, bizarní a někdy i značně drastické, nejde na druhou stranu přehlédnout, že se současná sekulární společnost těmito věcmi nezabývá vlastně téměř vůbec. Přitom období prvního vzdoru, puberta, rodičovství, krize středního věku, přechod a smrt partnera jsou naprosto předvídatelné situace v běžném vývoji, které lidská psychika prostě potřebuje nějakým způsobem zpracovat. Náboženství si je „nevymyslelo“, jsou reálné!

V čem je problém? Proč totéž nedělá sekulární psychologie? Měl bych přiznat, že to vlastně nevím. Moderní psychologie z principu takovou schopnost má, ale nevyužívá ji. Nebo ji alespoň nevyužívá příliš. Čestnou výjimkou jsou v tomto směru popularizátoři. Když si například vzpomenete na oblíbeného i neoblíbeného ale rozhodně populárního manželského poradce Miroslava Plzáka, zjistíte, že celá jeho pověst stojí vlastně na tom že veřejně řekl lidem, co to je manželství. Podobné příklady známe třeba z knih Scotta Pecka, Roberta Fulghuma  nebo  Zdeňka Matějčka.

Obyčejným lidem zkrátka v moderní době chybí znalosti o tom jaký je lidský život, co se od nich v jakém věku očekává a také rituály, které by jim jasně ukázaly, že tady je právě ta hranice, kdy už budou posuzováni jinak.

Je možné, že se prostě odborníci bojí vytvořit rituál, protože to až příliš připomíná náboženství? Jenže vždyť už takové věci děláme. Mnohé psychoterapeutické techniky opravdu mají charakter rituálů, protože pro jejich úspěšnost není důležité jen vědomé přijetí nějaké myšlenky, ale především uvědomění si prožitku. Ovšem, to je léčba, která je zdravým lidem  odepřena.

Máme tu tedy na jednu stranu zastaralé rituály, které už nefungují dostatečně, nebo jsou úplně zavádějící a na druhou stranu společnost v níž takový řád a rituály v podstatě neexistují. I když to nerad říkám, pravděpodobně se skutečně dotýkám něčeho, co mají náboženské systémy zpracováno lépe, než současná sekulární společnost.

Vrcholem absurdity je to, že i onen test zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí, který podstupují ateisté – ateistický coming out – je vlastně přechodovým rituálem, který se bez náboženství neobejde.