Poznámka ke knize Kolaps od Jareda Diamonda

Když jsem poprvé přečetl knihu Kolaps: proč společnosti zanikají a přežívají? od Jareda Diamonda, byl jsem z ní prostě nekriticky nadšen. Poznal jsem úplně nový přístup k historii. Vždycky jsem slýchal, že se z historie dá poučit, ale tím způsobem, kterým jsem se to učil v dějepisu to prostě nešlo.

Když z historie vynecháte všechny vztahy mezi lidmi, mezi lidmi a jejich prostředím, kulturu s jejími úspěchy a pověrami, prostě když všechno zjednodušíte na to nejzákladnější, zůstane vám nakonec jen řádka "prokletých" faktů v podobě časové osy, z níž nemůžete usoudit vůbec nic.

Diamondovo propojení ekologie s historií dávalo smysl, jenže čím více jsem se zamýšlel nad jeho argumenty, tím více jsem o některých musel pochybovat. Domnívám se že jde o chybu v chápání času. V případě Grónských Vikingů, nebo obyvatel Velikonočního ostrova si Jared Diamnod naprosto jasně všiml závislosti lidského jednání a nevyhnutelného kolapsu který byl tohoto jednání důsledkem.

Když ale popisoval proč se některé kultury vyvíjely tak a nikoli jinak, dopustil se jisté nepřesnosti. Konkrétně se týká zvířat a rostlin. O Severní a Jižní Americe například tvrdí, že v ní nežila zvířata vhodná k domestikaci, která by byla vhodná pro jízdu a zápřah a podobně o Austrálii, že tam nejsou vhodné původní rostliny pro zemědělství.

Pokud by šlo o to, že v obou Amerikách nežila taková zvířata v době, kdy byla v Eurasii zvířata domestikována, měl by pravdu. Pokud by tvrdil že v době kdy došlo k rozvoji zemědělství na Předním Východě nebyly v Austrálii vhodné rostliny pro rozvoj zemědělství, měl by také pravdu. Jenže podmínky o kterých píše nebyly přirozeným důsledkem vývoje ekosystémů před příchodem člověka, ale naopak důsledkem přizpůsobení ekosystémů lidskému působení.

Před rozšířením lidí do Ameriky, tedy před více než 13 000 lety byly koňovití a velbloudovití savci rozšíření v Severní i Jižní Americe a byli tam velmi úspěšní. Zatímco u velkých zvířat typu mastodontů a mamutů můžeme odhadovat, že na jejich vymření měla podíl klimatická změna na konci doby ledové, u koní a velbloudů, kteří byli v Americe původní (vyvinuli se tam) takový důvod nepřipadá v úvahu.

Tytéž rody totiž díky pevninskému mostu osídlily Eurasii a stali se předky našich jízdních zvířat. Navíc se klimatická změna týkala především severní polokoule a koňovití i velbloudovití byli rozšířeni na sever i na jih od rovníku.

Vysvětlení, které se nabízí, a které je také nejpravděpodobnější, jsou lidé. V době kdy začala mít všechna velká zvířata v Americe existenciální problémy se totiž do těchto míst přistěhoval člověk. Předkolumbovské indiánské kultury neměly žádné zvíře k pohonu vozů a k jízdě prostě proto, že jejich dávní předkové byli příliš dobří lovci.

Dnešní čtenáře indiánek už ani nenapadne, že obrovská stáda bizonů, kterými se prérie jen hemžily, byly následkem ekologického kolapsu, při němž přeživší druh zaujal v ekosystému místo vyhubených býložravců a že zdivočelí koně dobyvatelů, kteří dali základ dnešním stádům mustangů, se vlastně v jistém smyslu "vraceli domů".

Něco podobného, ale možná v ještě drastičtější formě se odehrálo v Austrálii přibližně před 43 000 lety. Dnes má Austrálie ve svém ekosystému naprosto nezvyklé množství rostlin šířících se na spáleništích - antrakofytů a rostlin přežívajících požáry a šířících s jejich pomocí - pyrofytů.

Tahle zvláštnost působí Australanům pravidelně mnohé potíže, protože pyrofyty, jako například blahovičníky a žlutokapy,  mají nejen strategii jak oheň přežít, ale také jak jej podporovat. Pylová analýza a paleontologické vykopávky však ukazují, že tomu tak nebylo vždycky.

Před příchodem člověka byla příroda Austrálie mnohem bohatší. Jenže lovecká strategie používající vypalování buše k nadhánění zvěře, která zvýhodnila antrakofyty a pyrofyty, zároveň znevýhodnila rostliny, které měly vyšší potenciál pro zemědělskému využití. 

Jistým způsobem má přesto Jared Diamond pravdu. Za chyby předků totiž platily kultury tak časově vzdálené, že se můžeme jen dohadovat, jestli byly vůbec navzájem příbuzensky spřízněné. Kdybychom předpokládali, že se počátky zemědělství v Austrálii mohly objevit ve stejné době jako na Předním Východě, stále by to byl časový rozdíl, jaký nás dělí od neandrtálců.

Ani předky Indiánů a dnešní Indiány nemůžeme chápat z důvodu časového rozdílu jako jednu souvislou kulturu. Jenže něco podobného bych mohl namítnout vlastně ve všech uváděných příkladech, které jsou do značné míry rozvedením tragédie obecní pastviny. Jen v opravdu extrémních případech nese následky skutečně ten, kdo řetězec vedoucí ke kolapsu odstartoval. Ve většině ostatních může jít o celé generace a jak je vidět i staletí a tisíciletí, po které následky přetrvávají.

Proto je možné, že za ztrátu některého dnes nevýznamného živočišného či rostlinného druhu můžeme v budoucnu zaplatit existencí naší civilizace, nebo ztrátou schopnosti dalšího vývoje.