Kapitalismus co to je?

Toto zamyšlení věnuji kapitalismu, tomu co by to mohlo být a co to asi je.

Obsahuje mnoho kategorických tvrzení, která jsou tam právě proto, abyste s nimi mohli polemizovat. Prosím, klidně to dělejte!

Slovo kapitalista bývalo v dobách mého dětství synonymem pro továrníka, v karikaturách Dikobrazu to byl tlustý pán v černém obleku a s cylindrem. Většinou na těch nevtipných vtipech mučil vyhublého dělníka. Skutečného člověka který vypadal jako namalovaný kapitalista jsem viděl jen jednou a to na fotografii. Později jsem zjistil, že to byl konstruktér a podnikatel Isambard Kingdom Brunel, stavitel lodi Great Eastern.

Dnes vím, že tohle zobrazení stálo na Marxově teorii o vlastnictví výrobních prostředků. Jenže popis kapitalisty jako továrníka je prostě nedostačující. Kapitalistu by z principu neměla definovat továrna nebo stroje ale kapitál. I když existují pojmy jako lidský, nehmotný nebo intelektuální kapitál, nevím o nikom, kdo by vybudoval nehmotný nebo intelektuální kapitalismus (z principu to ovšem nevylučuji). V důsledku jsou tedy kapitálem chápány prostředky čili peníze.

Kapitalista je tedy ten, kdo vydělává peníze investováním kapitálu. Kapitalismus je činnost, kterou dělá kapitalista. V principu je kapitalismus druhem půjčování na úrok. Celá transakce je ale skrytá ve výrobním procesu. Když si běžně půjčíte peníze na úrok, musíte je jinde vydělat, abyste je mohli vrátit i s úrokem. Ideálně by si člověk neměl půjčovat na něco, co nevynáší, ale na nějaký svůj podnik, takže by z půjčených peněz vydělal dost na vlastní obživu i splacení úroku.

V kapitalismu člověk nedostane jako půjčku peníze ale výrobní prostředky. Vydělá kapitalistovi zpět investici a jeho zisk (obdoba úroku), sobě pak dohodnutou výplatu. Sem někam dospěl kdysi Marx a vymyslel nadhodnotu, řekl že kapitalismus je špatný a že je třeba kapitalistům výrobní prostředky sebrat.

Dobrá, ale máme hned důvod položit otázky:

Je kapitalismus z principu špatný?

Druhá otázka by měla znít: Za jakých podmínek?

Jsou lidé, kteří by vám na kapitalismus přísahali jako na to nejsvatější v co věří, jiní by ho vykreslili jako to největší peklo, jaké na světě je. Obě skupiny mě nezajímají, protože jsou to tábory věřících.

Když někomu půjčíte peníze například na jeho výdělečný podnik, můžete se s ním dohodnout, že si zisk rozdělíte a nebude na tom jistě nic špatného spíše naopak. Něco jiného je situace, kdy půjčíte na vysoký úrok peníze člověku, který je v nouzi. I když můžete říkat, že na obchod přistoupil dobrovolně, pravda to nebude - prostě jen volil pro danou situaci menší zlo. Je to stejné, jako když nabízíte někomu, že mu hodíte záchranný kruh, jen když vám podepíše směnku. Přestože jste jeho nouzi nezavinil, zneužil jste ji a dopustil jste se lichvy. Ještě horší by to bylo, kdybyste byl přímo příčinou jeho nouze, nebo mu jejím vyvoláním hrozil. I to je samozřejmě možné, v normální společnosti se tomu říká vydírání.

Obdoby lichvy i vydírání se objevují i v praktikách kapitalismu, jenže jsou dovedně skryté. Princip maximalizace zisku dokonce k takovým praktikám svádí. Když snížíte platy svým zaměstnancům, snížíte také zároveň výrobní cenu svých výrobků (pro sebe bezbolestně). Sice tím zvýšíte zároveň i fluktuaci svých dělníků (vždycky jsou nějací nezaměstnaní dělníci), ale ne na dlouho. Pokud chtějí vaši konkurenti přežít, udělají totéž. Tím se roztočí spirála snižování platů. Je to klasický "závod na dno", který nemůže skončit jinak než kolapsem. Dokonce i kdyby dělníci přecházeli do jiného odvětví, narazí na něj znovu (nehledě na to, že každé odvětví výroby může zaměstnat jen omezený počet lidí).

Nejlepším dělníkem je zadlužený dělník, protože zpravidla nemůže svobodně změnit zaměstnání a i když zaměstnání změní, bude stále přinášet firmě zisk. Ideálním stavem pro kapitalistu jsou nízké platy a zaměstnanecké půjčky. O tom, jaké šance má potom dělník, kterého je možné udržovat v dluhu trvale, se snad rozepisovat ani nemusím.

I když by bylo pro všechny výhodnější platit dělníky lépe, protože i oni jsou nakonec spotřebiteli, nestane se to. Krátkodobé zvýhodnění jednoho výrobce může ostatní podnikatele ve stejném oboru stát jejich prostor na trhu, takže tuhle verzi vězňova dilematu nakonec hrají ochotně všichni.

Případné obránce volného trhu bych rád upozornil, že to nebyl volný trh, co ukončilo tyhle pravidelné platové pády. Byli to socialisté a odbory, jenže i oni byli vlastně přirozenou reakcí na trh.

Aby to nebylo ještě příliš jednoduché, tak většina dnešních kapitalistů nejsou vůbec továrníci ale banky a obchodníci s cennými papíry. Banky dříve podnikaly s uloženými penězi a tak je zhodnocovaly, dnes jsou většinou poplatky za vedení účtu výrazně vyšší než úrok z uložených peněz. Největší příjem ale bankám vždy plynul z půjček. I ony dávno přesunuly svůj zájem z půjček na podnikání k půjčkám na domácnosti, tedy na vytváření trvalého zadlužení.

Burzy už dávno neplní onu funkci, kterou měly při svém založení, tedy nahromadění kapitálu na nějaký podnik. Dnes je to obrovské kasino postavené na hře s penězi a prací lidí, které většina hráčů nikdy ani neuvidí. Tady se dostáváme už do úplně bizarního světa, protože zde jsou pohyby trhu, naopak žádoucí. Sází na změnu. Proto burzy potřebují poklesy a vzestupy za každou cenu. Bez nich je hra mrtvá. Velcí burzovní hráči si dokáží poradit i za cenu vyvolání nouze. (Samozřejmě ne všechny výkyvy jsou uměle vyvolané.)

Vlastně bych měl po kapsách ještě jedno zrůdné použití kapitalismu - ideologické. Je obdobou sociálního darwinismu, takže bych ho mohl nazývat třeba sociálním kapitalismem. Vzniká, když popis fungování kapitalismu začnou politici používat jako princip, kterým by měla fungovat společnost. Jde o ekonomismus, který obsahuje jak finanční liberalismus tak marxismus (přezdívaný dříve také ekonomistický komunismus). Obsahuje hned dva logické klamy - naturalistický klam, který chybně tvrdí, že pokud je něco přirozené je to i správné (dobré) a induktivní klam, který mylně soudí celek na základě jeho částí.

I bez Marxe a Dikobrazu se mi stále jeví většina kapitalistů jako tvorové velmi nesympatičtí. Z toho co jsem napsal je zřejmé, že kapitalismus ve skutečnosti zvýhodňuje asociální chování. Sice ne nijak výrazně,ale přece. Ten malý rozdíl dokáže rozdělit lidi v podnikání na "první" a "ty druhé".

Psycholog Kevin Dutton z Oxfordu, který se zabývá psychopaty, uvádí případ, kdy jeden přední britský finančník označil za tři nejcennější lidské vlastnosti odhodlanost, zvídavost a bezcitnost.

Doslova řekl že: "Nejkrásnější je na bezcitnosti to, že vám dovoluje klidně spát v situacích, kdy ostatní nedokážou zamhouřit oko,"

Ideálem osobnosti velkého obchodníka je tedy socializovaný psychopat. To není příliš příjemné zjištění. Pokud společnost uzná jako svůj jediný politický princip kapitalismus, otevírá tím také dveře do politiky psychopatům. Proto by měly ve funkční společnosti existovat také jiné mechanismy než ty ekonomické.

Zaklínadlem skutečných liberálů i těch, kteří se za ně jen vydávají je slovo "svoboda". Svoboda jednání psychopatů ale znamená nesvobodu všech ostatních. Proto by úspěch kapitalisty neměl být měřítkem v ostatních oborech lidského jednání. V nějaké míře ale kapitalismus pro společnost výhodný je. Zbývá jen zjistit, kde je ona hranice, za níž nevýhody převáží nad výhodami. Proto se přikláním k myšlence, že by kapitalistické podnikání mělo mít nějaké mantinely tvořené i hodnotami, které psychopatům vlastní nejsou.

Sobecie je léčitelná!

To je samozřejmě jedna z hlášek, které zazněly ve filmu Muž z prvního století. Zapamatoval jsem si ji, i když není zdaleka tak vtipná jako "Jsem zamilovaná medůůůza!" nebo "žžžžžžžžžžžžirafa!".
Zaujala mě tím, jak najednou říká dvě podstatná sdělení:

1.) sobectví je nemoc
2.) lze ji léčit

Je to už velmi dlouho, co jsem tento film viděl, poprvé přesto se k němu v paměti občas vracím a ptám se: Jak to je? Je opravdu sobectví nemoc? Dá se léčit?
Určitou obdobou, nebo chcete-li precedntem může být posun v chápání žárlivosti. Tisíce let jsme chápali žárlivost jako lidskou vlastnost, kterou někdo prostě má a nelze s tím nic dělat. Existovaly dokonce doby a kultury, které žárlivost zohledňovaly nebo ji dokonce považovaly za znak skutečné lásky.
Dnes se na ni odborná veřejnost dívá jako na druh sociální patologie, s níž lze něco dělat, pokud k tomu je žárlivec ochoten a vyvine určitou snahu.
Mohli bychom se vůbec stejně dívat také na sobectví? A co to vůbec je?
Obecně ho lidé definují jako "myšlení" jen na sebe. To ale není moc dobrá definice, protože kojenci "myslí"  jen na sebe (nebo spíše jednají jen ve svůj prospěch) a jsou z tohoto pohledu dokonale sobečtí, přesto je za sobce nepovažujeme, protože na tom není nic nepřirozeného.
U dvouletého nebo tříletého dítěte ale už sobectví i jakýsi altruismus rozeznat můžeme.
První poznatek:

Sobecké chování můžeme jako sobectví chápat jen tehdy, když je nepřiměřené věku.

Obecný omyl je představa, že k myšlení na ostatní je třeba potlačit myšlení na sebe. Není, naopak takové sebezapření brání rozvoji společných vztahů, protože první člověk podle kterého odhadujeme přání ostatních lidí jsme my sami.(z tohoto chápání vznikají takovéto texty) Nejde tedy o umenšení vlastního Já, ale o jeho rozšíření na chápání My. (partnerka, děti, přátelé, vlastní skupina až po cizí členy stejného kulturního okruhu, lidstvo nebo třeba všechny cítící tvory)

Sobectví je chybou ve vývoji osobnosti.

Tady někde se lidé zamotávají do vysvětlování, že altruismus je vlastně extrémní sobectví. Asi chápete, že říkám, že není.Vnímání Já není nepřítelem My, je jeho součástí. Sobectví není "myšlení" na sebe ale "myšlení" JEN na sebe. Jinými slovy charakterizuje slovo "sobec" označení nerozvinuté osobnosti, (Slovo "myšlení" záměrně uvádím v uvozovkách, protože nejde jen o skutečné myšlení ale také o chování na základě pocitu.)

Sobectví omezuje možnost rozvoje vztahů.

Sobec není schopen chápat nebo jakkoli respektovat ostatní lidi, protože má nevyvinutou nebo velmi potlačenou empatii.  Být sobcem pravděpodobně není nic příjemného, protože takový člověk potřebuje uznání od společnosti, ale nedokáže jej prožít, proto ulpívá na symbolech společenského úspěchu.

Sobectví není pro sobce příjemné.

Kdybyste se podívali na některé takto postižené sobce z nejnižší společenské třídy, zjistili byste, že penězi získanými krádežemi často zaplatí za celou hospodu, protože touží po uznání, ale nedostanou ho.
Na opačném konci společenského žebříčku uvidíte boháče-sobce uzavřené ve svých pevnostech a naprosto odtržené od reality, která pro ně končí vysokou betonovou zdí obkličující jejich zahrady. Není tam jen proto, aby ji ohraničovala.  Sobci posuzují ostatní podle sebe a proto jim nevěří. Potřebují pochvalu a uznání, ale nejsou s to věřit, že jsou míněny upřímně.

Pro sobce je charakteristická velká snaha získat společenské uznání a zároveň neschopnost jej prožít. 

Současná ekonomistická glorifikace sobectví argumentující maximalizací vlastního zisku je sociálně defektní (asi jako islám), protože zapomíná na to, co člověk skutečně CÍTÍ jako osobní zisk (viz. Maslowova pyramida). Lidé jsou prostě od přírody vybaveni k tomu, aby žili a jednali společně.

Sobectví je asociální a extrémně individualistické ideologie jsou v rozporu se zdravým vývojem osobnosti i s naplňováním lidských potřeb.

Pro postižené sobce i pro celou společnost by tedy samozřejmě bylo výhodné, kdybychom mohli říci:

Jasně, to je sobecie, ale ta je přece léčitelná!

 

Poznámka:  Je velmi pravděpodobné, že podstatou sobectví je hluboká nedůvěra k ostatním lidem, získaná v dětství. Pokud by něco takového potvrdil psychologický výzkum, měli by se jím opravdu zabývat psychoterapeuti.

Byl Ježíš dobrý člověk a filosof?

Zajímavým prvkem naší společnosti je, že dokonce i ateisté často přiznávají Ježíšovi zvláštní morální hodnotu. Tvrdí, že to byl obdivuhodný filosof i když ne bůh. Chtěl bych ukázat pár důvodů, proč s tímto tvrzením nesouhlasím.

Ježíš se choval jako typický zakladatel apokalyptické sekty. Lidé na to vlastně vůbec nechtějí myslet, ale ta „dobrá zpráva“, kterou přinášel byl konec světa s věčným mučením nevěřících a zmrtvýchvstáním věřících.
Zfanatizoval lidi vyprávěním o blížícím se konci světa:

L 21:32    Amen, pravím vám, že určitě nepomine ono pokolení, dokud se všechno nestane.

Mt 24:34    Amen, pravím vám, že určitě nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane.

Sám sebe prohlásil za jediný způsob spasení:

Jan 14,6-11 – „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte a viděli jste ho!“

A aby nebylo pochyb, zakázal je:

Mt 12,31 – Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude.

Pokud šlo o víru v něj, tak se s rodinými vazbami se rozhodně nepáral. Možná bych dokonce řekl že stejně jako nedávní fanatičtí kazatelé zneužíval mezigeneračního konfliktu. S odstupem času prosto zní dost komicky, když cirkev předstírá že obhajuje a chrání rodinu (i v současnosti často dělá pravý opak).

Mt 10:35    Neboť jsem přišel postavit člověka ‚proti jeho otci, dceru proti její matce a snachu proti její tchyni.

O těch kteří se mu nezamlouvali se vyjádřil dost jednoznačně:

Mt 23:33    Hadi, plemeno zmijí! Jak uniknete trestu Gehenny?

Mt 12:34    Plemeno zmijí, jak můžete mluvit dobré , když jste zlí? Vždyť ústa mluví z přebytku srdce.

Mimochodem s tím nadcházejícím hněvěm se dost zmýlil.

Dalším důvodem je Ježíšova etika – jediné co opravdu stojí za komentář je zlaté pravidlo:

L 6:31    Jak chcete, aby lidé činili vám, stejně čiňte jim.

Matouš, 7.12. A protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim; toť zajisté jest zákon i proroci.

Mnohá podobenství (například o milosrdném Samaritánovi) jsou už jen rozvedením. Jenže předchozí citace jsou důkazem, že se jím sám příliš omezovat nenechával.
Navíc v Ježíšově době bylo zlaté pravidlo součástí mnoha filosofických učení. Přinejmenším by bylo hodně divné, kdyby neznal Sokratův výrok:

„Nečiň jiným, co by tě zlobilo, kdyby učinili tobě.“

I kdybych připustil, že Ježíš neodvozuje tento výrok od Sokrata ale z knihy Leviticus, stále to není až takový zázrak. Ten starozákonní výrok totiž zní:

„Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe sama. Já jsem Hospodin.“ (Bible, Lv 19,18)

Pokud si ho přeberete, není vlastně lepší, protože Sokrates apeluje na cit a rozum, zatímco tady je zlaté pravidlo formulováno jako příkaz s výhružným „Já jsem Hospodin“. Sokrates mluví obecně o „jiných“ čili o ostatních lidech, výrok z Leviticu ovšem pravidlo omezuje jen na vlastní kmen. Přidání Boha do zlatého pravidla jej tedy nijak nevylepšuje, naopak jeho filosofickou hodnotu značně snižuje.

V Bibli lze sice najít i odkaz na konsekvencionalistickou morálku (Mt 7. 16), nebo cosi, z čeho by se dala snad odvozovat, ale proti tehdy rozvinuté epikurejské morálce je to náznak velmi slabý a rozvedený dále velmi podivně.

Třetí důvod, proč mi nepřipadá jako zvláště originální myslitel je jeho kontrakulturnost. Chvílemi to docela vypadá, jako kdyby byl stoupencem hnutí hippies:

Mt 6:26 až 33   Pohleďte na ptáky na nebi. Nesejí, nesklízejí ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší?
Kdo z vás může pečlivým staráním přidat ke své výšce jediný loket?
Proč si tedy děláte starosti s oblečením? Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou,ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich.
Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní?
Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‘Co budeme jíst?’ nebo ‘Co budeme pít?’ anebo ‘Co si oblečeme?’
Všechny tyto věci totiž vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto vše vám bude přidáno.

Tohle bych člověku neměl až tolik za zlé, pokud se týče samotných východisek. Přece jen jeho „svět“ byl Řím, který byl pro něj ovšem zároveň okupační mocnost. Pokud ale dnes vydáváme kontrakulturní vzpouru za něco tak moudrého, že na to musel přijít „boží syn“, měli bychom se nad sebou zamyslet.

Za prvé opět nejde o nic originálního. Podobný přístup zvolila v antickém světě už kynická škola, která byla tehdy poměrně populární. Za druhé je kontrakulturní hnutí vždycky na kultuře závislé. Nakonec i Ježíš chodil od domu k domu a žebral u lidí, kteří žali a shromažďovali zrní do stodol. Ani ten příslovečný chléb nevyráběl osobně Bůh ale zemědělec, který musel zasít a sklidit.

Zkrátka pokud působil Ježíš jako učenec, mohlo to být buď tím, že kázal jen nevzdělancům nebo tím, že říkal něco úplně jiného, než co se nám zachovalo v evangeliích. Obě možnosti jsou velmi pravděpodobné – podle vyprávění kázal prostým lidem a první evangelia byla sepsána přibližně čtyřicet až šedesát let po jeho smrti.

Pozdějším křesťanů, tak jako těm dnešním, dalo dost práce zapsané výroky reinterpretovat tak aby dávaly dohromady obrázek, který si oni sami přáli. Problémy s tím mají ale pořád. Přitom v době sepsání musela být evangelia chápána jako reálná historie a brzký konec světa jako něco blízkého a naprosto skutečného.

Mě v celkovém součtu připadá Ježíš tak jak ho líčí evangelia skutečně jako nebezpečný náboženský fanatik, rozhazující kolem sebe poučky kterými se sám neřídil. (Do této kategorie patří i slavný výrok s druhou tváří.) Jako filosof i morální vzor tím u mě propadl.

Poznámka: Tento příspěvek je značně inspirován jednou částí Russellovy knížky Proč nejsem křesťanem a jiné eseje, čímž ji doporučuji k prostudování a ke srovnání.

Poznámka 2: Tento příspěvek jsem původně napsal pro OSACR.CZ, kde se také můžete podívat na zajímavou diskusi pod článkem.

Poznámka 3: Celý příspěvek pojednává o biblickém obrazu Ježíše, nikoli o jeho reálném předobrazu. Pokud totiž od (třeba úplně vymyšlené postavy) Ježíše odvozují svoje zásady a chování dvě miliardy lidí, tak má nesmírný význam se zabývat tím, jakou morální hodnotu jejich nejvyšší vzor představuje.

Absolutní spiknutí

Volební noc se už chýlila k ránu, když se v sídle komunistické strany otevřely dveře. Notně podroušená společnost, zpitá volebním úspěchem, stejně jako alkoholickými nápoji, se obrátila k veřejím a ztichla.
Stál v nich předseda Občansko-demokratické-konzervativně-liberálně-katolické strany po boku nejlepšího ministra financí na světě. Jediný předseda komunistů se nenechal zaskočit, protože věděl více, než směli jeho straničtí kolegové vědět.
"No kucí, kdepak ste byli? Bez vás to tady vůbec nebylo vonó!" zahlaholil k příchozím a těm hned spadly z tváří hrané výrazy volebního zklamání. Na jejich místě se rozhostily rozsáhlé úsměvy, které držely v přiměřených rozměrech snad jen uši.

"Soudruzi!" obrátil se předseda komunistů k překvapené společnosti. "Dovolte abych vám představil náš největší volební trumf, génie volební strategie, nejdokonalejší propagátory Marxových myšlenek!
Naši dva tajní členové dokázali to, v co už nikdo ani nedoufal - po onom strašném listopadovém fiasku roku 1989 vrátili (A to prosím demokraticky!) vládu naší (!) komunistické straně.

Popravdě, byly chvíle kdy jsem v to už nedoufal, zvláště když lidmi nedokázalo otřást ani zpoplatnění škol, nemocnic a namátkové zvedání daní, ale dokázali si poradit!
Spojení liberalismu přímo s vyplácením miliard katolíkům byl prostě geniální tah. Právě tak musím pochválit tu skvělou myšlenku dosadit usvědčeného ale neodsouzeného korupčníka na křeslo mítopředsedy strany. A ty nelétající letadla, neplovoucí plovoucí transportéry nebo ten proces s nějakým čmáralem!
Geniální, prostě G E N I Á L N Í!

A to jak podporovali největší mafiány a systematicky jim říkali podnikatelé, jak při každé příležitosti zdůrazňovali, že oni byli zvoleni demokraticky! No skvost! Zkrátka, o kohokoli, kdo by se teď přihlásil k liberalismu, svobodě nebo demokracii, si nikdo neopře ani kolo. Chápete vůbec co pro nás tihle kluci zlatí udělali?"

Sálem se začal rozléhat postupně sílící potlesk, až se nakonec místost začala otřásat absolutním nadšením.

"Chlapi, fakt vám nemůžu dost poděkovat, dokázali jste něco, v co nikdo z nás nedoufal už celých dvaadvacet let! Dokázali ste to! Díky, díky za nás za všechny! Jen díky Vám jsme zpátky!"


Poznámka: Jo, mám rád konspirační teorie, ale tahle se přímo nabízela!

K čemu jsou politické ideologie?

Hádám, že poměrně velké množství lidí si myslí, že ideologie je od toho, aby se podle ní chovaly politické strany, které se k ní hlásí. Možná jsem se tím také kdysi nechal poněkud zviklat, ale dnes se přikláním k poněkud jinému názoru, totiž že ideologie slouží pouze k legalizaci moci.

Jak to (podle mě) funguje? Jakákoli politická strana je nakonec jen nástrojem ke získání moci. Nejde o to co s ní udělá, ale o to, že ji potřebuje ke své vlastní existenci. Náklady na volby a různé podpůrné systémy, jako platby za mandát nebo naopak nevratné volební kauce, tenhle systém ještě podporují. Pokud prostě několikrát za sebou neuspěje, bude politická strana ekonomicky zničena, naopak když uspějete, bude bohatnout.

Pochopitelně, že politická strana má nějakou ideologii už na začátku. Používá ji k nalákání nových oveček do svého stáda. Tito nízce umístění členové jsou ve stejném postavení jako běžní věřící v hierarchii církve - stranu financují ale nemají na její chování vliv. Protože se u nich ale projevuje v podstatě náboženská oddanost, neopustí ji ani ve chvílích velkých skandálů.

Podstatné je to, co se se stranou a ideologií stane, když se stranické vedení opravdu dostane k vedení státu. V tu chvíli nastupuje sofistika a zajímavé proměny ve výkladu, které ukazují účel strany v plném světle. Uvedu pár příkladů:

KSČ - asi největší kotrmelec v ideologii, který se dá spáchat. Vytvoření komunistické strany mělo být dočasné než vznikne "nový stát pracujících". To se ale nestalo, komunistická strana se po převzetí moci nezrušila, naopak si ustanovila vedoucí úlohu ve společnosti a zanesla ji do ústavy! Když lapidárně převedu co vlastně provedla: Komunistická strana slíbila že vezme lidem, kteří neprávem zbohatli na cizí práci, výrobní prostředky a předá je těm, kdo na nich pracují a vytvářejí hodnoty. (oficiální tvrzení) Ve skutečnosti si ale zabavené výrobní prostředky strana nechala s odůvodněním, že je součástí (předvojem) lidu. Sofistika jako vystřižená z Farmy zvířat.

ODS - Občanská demokratická strana - strana, která se zaklíná občanstvím, liberalismem, volným trhem a svobodou. Když se podíváte na definice slova občan vypadnou vám z ní velmi zajímavé věci. Jednak to že moderní chápání je odvozené od doby Francouzské revoluce, která s občanstvím jednoznačně spojuje listinu základních práv a svobod, jednak to že jednou z povinností občana je zasáhnout silou proti pokusům o svržení demokracie.
Co se týká svobod, jde ve výčtu o svobodnou volbu národnosti, osobní svobodu, domovní svobodu,  svobodu pohybu a pobytu,  svobodu myšlení, vědomí a náboženského vyznání včetně práva každého změnit své náboženství nebo víru, popřípadě být bez náboženského vyznání, svobodu projevu, svobodu vědeckého bádání a svobodu umění.
Ideologové ODS tradičně tyto ústavní svobody ignorují, zaklínajíce se pouze svobodu podnikání. Taková svoboda ale sama o sobě neexistuje, existuje pouze idea svobodného trhu, ale její hranice jsou jasně dány občanskými svobodami. O podivném bratříčkování ODS s katolickou církví (1.), s komunistickou stranou Číny, pronásledování umělců, schvalování diktatur  a boji se svobodou projevu a právem na informace se snad nemá ani smysl zmiňovat.
Občanská strana hlásící se k liberalismus by měla podporovat občanskou společnost, tedy společnost složenou z odpovědných občanů, kteří se mají v co největším počtu co nejvíce podílet na politice. Namísto toho jsme se od samotného zakladatele dozvěděli že:

„Občanská společnost je polemikou se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat.“ 

Cože?  Představitel občanské strany nesnáší občanskou společnost?
Kdo vydržel jeho projevy číst, mohl se dokonce dozvědět že odmítá Francouzskou revoluci:

Začalo to francouzskou revolucí, kdy se vynořila lidská práva bez jakéhokoli zakotvení, práva nároková či pozitivní, tedy zlomek, který má jen čitatele a prázdného jmenovatele.

Bylo to zesíleno revolucí »velkou říjnovou«, která zrušila svobodu, demokracii i tržní ekonomiku, a v mnohém podobnou, ale o rasismus »bohatší« revolucí Hitlerova nacismu.
(Ekonom)

Měl bych říci, že někteří liberálové skutečně odmítali ideu lidských práv, jenže právě proto, že pocházeli z anglického prostředí, kde ale už od roku 1679 existoval právní princip habeas corpus. Ten ovšem v naší zemi tradici nemá.

Rozhodně se nedá říci, že by liberálové odsuzovali Francouzskou revoluci nebo její ideály, naopak s nimi vřele sympatizovali, zvláště s ideami sekulárního státu a demokracie. Srovnávat ji v tomto případě s VŘSR nebo nacistickým převratem v Německu může jen klerikál nebo monarchista (případně paranoik).

A co říci na to že jsme se od vlády Mirka Topolánka z téže strany se dočkali návrhu zákona typu "vítěz bere vše"? To je přece naprosto v rozporu s liberalismem.

Copak se všichni zbláznili?

Ne nezbláznili se, podobně jako ostatní nikdy žádnou "ideologii svobod, volného trhu a demokracie" nezastávali. I když nadále používají liberální termíny, jsou to konzervativisté budující plutokratickou vládu. Snaží se tedy dosáhnout stejného výsledku jako komunisté před nimi, jen s jiným zdůvodněním.

ČSSD je podobně zajímavá skupina. Ze svého názvu je sociálně-demokratická, když se ale podíváme na její historii, nebudeme stíhat žasnout. To co předváděl v minulosti Jiří Paroubek, Stanislav Gross a co dosud předvádí Roman Onderka je ukázkou nejprimitivnějšího mafiánského elitářství, tedy přesně toho, proti čemu kdysi sociální demokracie vznikla. Stejně důležité a možná i důležitější, než to co dělali je fakt, že se vůbec mohli takoví lidé dostat do čela strany. Propojení s ČEZ a ODS jen dokládá, jak vážně to s tou sociálností myslí.

Ani tady tedy neznamená sociální rétorika nic víc, než snahu sehnat hlasy. Ostatně víme, že pokud jde o moc...ale to už jsem říkal.

Proto jsem jednoznačně přesvědčen, že příslušnost k jakékoli straně neznamená buď nic, nebo jen dokládá nepřiměřenou touhu po moci. Ideologie je pouze způsob, jak tuhle zálibu před ostatními (a někdy i před sebou) zdůvodnit.

Moje návrhy na to, jak jim tenhle podvod zatrhnout jsou dva: Snažit prosadit zákaz společných kandidátek a než se to stane, přemlouvat lidi aby nevolili podle stranické příslušnosti ale pouze osobnosti. Zatím se ale vyhrává spíše princip děsokracie. Snad při příštích volbách...

Cesta do odpadkového pekla

 Ekonomové jisté ekonomické školy rádi straší vizí komunistického pekla. Nemyslí tím ovšem to reálné z třicátých let minulého století, které zavedl v SSSR soudruh Stalin, ale přerozdělování, které by údajně zavedli někteří jejich protivníci.

Nechci teď zabředat do oněch žabomyších válek. Chci vám ukázat, že všichni ekonomové nejsou a nebyli stejní, že existovala zajímavá alternativa ke "komunismu" i kapitalistické plutokracii (tedy takové, která používá ideu kapitalismu jako součást své ideologie) a na závěr vás seznámit se svou vizí ekonomistického pekla.

Když se podíváte na historii výroby, zjistíte, že vývoj výrobků šel většinu času k vyšší kvalitě zpracování i materiálu a větší životnosti. Doba úpadku se dá v archeologických nálezových vrstvách snadno poznat podle používání podřadných materiálů a špatného řemeslného zpracování.

To je zajímavé, protože z tohoto pohledu žijeme ve světě televizí, mobilních telefonů, vysoce výkonných domácích i kapesních počítačů a přesto v době dekadence.

Na první to nedává smysl. Jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít?

Odbočím teď k jednomu ekonomickému klasikovi. John Stuart Mill – to jméno možná znáte, možná o něm ale nevíte něco velmi zajímavého. (Vlastně toho o něm nevíte hodně, protože u nás jako utilitaristický filosof příliš známý není.)

Mill předpokládal že se se stoupajícím výkonem výroby růst ekonomiky nakonec zastaví. Neviděl v tom nic špatného, naopak svět pak měl být o dost lepší, protože by každý mohl být zaopatřen a věnovat se více společnosti a rozvoji vlastní osobnosti.

Byla to jakási zvláštní variace na představy komunistů. Trh by v takovém prostředí existoval, ale počet pracovních hodin by se snížil sotva na pár hodin denně. Není bez zajímavosti, že jeho názor v různých verzích – od oslavy volného času po hrůzu z gangů, které vzniknou, až mládež nebude mít co dělat, sdíleli lidé ještě relativně nedávno.

Přesto už dnes víme, že se mýlil. Kult růstu ekonomiky vedl sice k nasycení trhu, ale podnikatelské prostředí na něj zareagovalo snížením životnosti výrobků a uměle vyvolávaným „pudem rychlé obměny“. Reklama z oblasti informace „tady se vyrábí to, co se vám možná může hodit“, zcela přešla do oblasti sugesce „toto chcete!“.

Věci, které dříve vydržely celé generace, jako například nábytek, nádobí nebo různé domácí stroje mají dnes garantovanou životnost tři roky, což je proti životnosti starších výrobků naprosto směšné. Celé kategorie výrobků (včetně architektury!) se proměnily spotřební zboží. (Automobilky se například snaží prosadit ideu, podle které je třeba vyměnit automobil každé dva roky!) Jejich estetická hodnota samozřejmě také klesá, protože není důvod vynakládat příliš úsilí do něčeho tak pomíjivého.

Z pohledu našich předků žijeme v prostředí divadelních kulis.

Celá tato šaškárna předstírající, že jde o vážnou věc, protože jde přece o ten „růst“, má žel jen dva jasné důsledky:

1.) I na věci s extrémně omezenou životností potřebujeme materiál. Výroba šuntů je tedy nejrychlejší způsob, jak přeměnit hodnotné zdroje v odpad.

2.) I na výrobu odpadu jsou potřeba výrobní kapacity, tedy technika a lidské zdroje. V důsledku tedy trávíme v práci stejně času, jako na konci průmyslové revoluce a někdy dokonce i více. Utrácíme život za odpadky!

Je na čase se zeptat: Chceme jít tímto směrem? Zvyšování růstu nelze v uzavřeném systému dělat jinak, než na úkor něčeho jiného. Bude tedy třeba více vyrábět a více spotřebovávat. To znamená zkracování doby použitelnosti u výrobků a prodlužování pracovní doby zaměstnanců. (Zajímavé je, že zavedení modernjšího a výkonnějšího způsobu hromadné výroby prodlužování pracovní doby dále zvyšuje, protože stoupá finanční hodnota pracovní hodiny.)

Pokud budeme nadále vytvářet růst ekonomiky takto, budeme nakonec chodit do práce na dvacet hodin denně, jíst jen z nádobí na jedno použití, platit stolní lampičku za každou započatou minutu, telefonovat mobilním telefonem na jedno zavolání, jezdit automobily s nádrží do které se nebude dát načerpat nové palivo a bydlet v domech z papíru.

Tento systém má jednu strašlivou vlastnost a to že je až do okamžiku zhroucení stabilní. Ani on ale není samospasitelný. Nakonec narazí na hranice lidských možností, na to že lidé musejí někdy spát a nechtějí kupovat věci, na které už nemají. V tom nepomůže ani sebesilnější sugesce. Takže nás i tak nakonec čeká kolaps.

Je jasné, co po něm zbude – použité věci na jedno použití – odpadkové peklo.

Vítejte ve světě, který věřil v nekonečný růst.

Jak vybírat politika?

Zase se blíží čas vybírat politiky,  tentokrát to bude do senátu, příště na prezidenta a třeba popříště zase třeba do poslanecké sněmovny. Podstatné je jen tolik, že politik je funkce veřejná. Dnes se používá tohle slovo jako nadávka. Je tomu tak proto, že naši politici jsou prostě příšerní. Pak bychom se ovšem měli ptát: Proč máme příšerné lidi za politiky?
Svůj názor na tohle téma jsem napsal už loni a nemám pocit že by se na tom něco změnilo.
Myslím, že při výběru politiků je na místě pečlivost a důrazná obrana před všemožnými okecávkami. Medovejch slov se totiž ještě nikdo nenasnídal. Podle čeho ale vybírat, když se rozhodnete ignorovat velkohubé výkřiky z billboardů?
Zkuste si položit čtyři otázky, které si při výběru politika pokládám já:

Půjčili byste mu polovinu svého ročního výdělku?

Politikům peníze půjčujeme aby s nimi zařídili věci v náš prospěch. Dělá to zhruba polovinu sumy, kterou opravdu vyděláváme. Daně nejsou peníze "na vyhození", měli bychom za ně něco chtít! Nemělo by nám být jedno co s nimi udělají!

Ručili byste mu za jeho půjčku celým svým majetkem?

Špatní politici nás mohou nesmírně zadlužit nebo způsobit pád měny. Ve skutečnosti za jejich chování a rozhodování celým svým majetkem ručíme.

Šli byste s ním na večeři u velvyslance a nebáli se že vám udělá ostudu?

Politici reprezentují a lidé si nás budou spojovat s tím jak se chovají. 

Svěřili byste tomu člověku klíče od vlastního bytu?

Politici mohou přijímat zákony, které zasahují do vašeho soukromí. Dalo by se tedy říci, že klíče k našim bytům mají.

Doufám, že si uvědomujete, jaká pitomost je volit strany a ne lidi. Strana nemá mozek ani srdce a je zákonem téměř nepostižitelná - no schválně si zkuste položit stejné otázky na celou politickou stranu - neudělali byste ani jedno z toho.

Série incidentů, kterou způsobil provokativní film Nevinnost muslimů...

Tohle je asi nejdelší název poznámky, který jsem kdy čemu dal. Pochází z článku na aktualne.cz který se jmenuje "Malí bratři pomočili v Egyptě korán, skončili ve vězení". Petr Jemelka tam píše:

Série incidentů, kterou způsobil provokativní film Nevinnost muslimů, za nímž stojí koptský křesťan žijící ve Spojených státech, tak má další pokračování. Umístění traileru filmu na YouTube vyvolalo násilné demonstrace v celém muslimském světě.

Tak milý pane Jemelko! Především nezaměňujte pachatele a oběti.

Film nic nezpůsobil.

Na tom trvám a navždy trvat budu! Film nezapaluje ambasády (1. 2. 3.), nezabíjí velvyslance, nevypisuje odměny pro nájemné vrahy (1.), nemučí děti,  a mentálně zaostalé za pofidérní provinění. To dělají fanatici!

Každý rok jsou na celém světě natočeny stovky amatérských filmů. Některé jsou dobré, některé horší, některé příšerné... Film a dokonce ani jeho režisér tu však nejsou v roli pachatelů ale v roli obětí. Pokud začneme amatérské filmaře obviňovat z mezinárodní situace, jsme na nejlepší cestě do pekel.  Nakonec to znamená totální kontrolu myšlení pod taktovkou islamistů.

 Ustupovat zlu znamená se na něm podílet. Nemá smysl se omlouvat za film, když ti kteří vyzývají k náboženské citlivosti už mají na rukou krev. Na vypálení ambasády a vraždu velvyslance se neodpovídá omluvou za zveřejnění filmu na internetu, ale vysláním letadlových lodí a startem bombardérů, protože jde o akt válečné agrese.

Tím natočení ani zveřejnění filmu není!

Jestli si někdo zaslouží v současné situaci pokárání, tak to není autor filmu Nevinnost muslimů, ale státy které nezajistily na vlastním území (jímž území ambasády je) bezpečnost zaměstnanců a na agresi odpověděly neadekvátně mírně. Situace je o to vážnější, že svým váháním utvrzují muslimské radikály v jejich přesvědčení, že jsou v právu.


Poznámka: Pozornost si také zaslouží naprosto rozdílné reakce veřejnosti a státní správy na incidenty v Tunisku, Libyi, Súdánu, Íránu, Afghánistánu, Indonésii, Pákistánu a dalších zemích. 

Plastikový prezident

Nezmiňoval jsem se ještě o onom slavném atentátu sedmi plastikovými kuličkami na loket pana profesorisima.

Nezmiňoval jsem se, protože to podle mě nestálo za to. Celá ta akce byla provedením i argumentací tak zmatená, že si mnoho lidí nakonec myslí, že si ji pan Klaus na sebe objednal sám, nebo že mu jí chtěl nejlepší ministr financí Kalousek či ministr spravedlnost Kubice naznačit, aby neotravoval.
Korunu všemu nasadilo ošetření ve Vojenské nemocnici, které Klausovy tenisové protiháče uvrhlo do nejistoty jestli nemohou být obviněni z atentátu, když po něm střílejí tenisovými míčky.

Budiž, čert vem tu trapnou aféru i se všemi jejími aktéry! Jenže novináři, kteří jsou schopni bleskově zapomenout na všechny akce primátora Béma, nejsou schopni opustit kauzu hračkového atentátu.
Závěr který z toho udělali je, že to atentát nebyl, ale funkce prezidenta by se znevažovat neměla.

To je hodně zajímavé! Češi bývali známí tím, že si nevážili formálních autorit. Je to ostatně jediná "švejkovská" vlastnost, ke které se hrdě hlásím a považuji ji za součást skutečného národního pokladu, za něco, co bychom měli zprostředkovat historii ale hlavně svým potomkům.

Jsem naprosto pevně přesvědčen, že úcta k nárameníkům, chocholům, titulům před i za jménem je chorobná, pokud takové atributy nesignalizují něco mnohem důležitějšího - vědomosti, morální kvality, schopnosti, dovednosti... (A to už vůbec nemluvím o líbání země po které idol kráčel, veřejných vyznáních věrnosti vůdci a jeho myšlenkám, chvalozpěvech atd.)  Ve zdravé společnosti mají tituly pouze smysl puncu, kterým zkušebna dává na vědomí, že ryzost byla ověřena.

V nezdravé společnosti se tituly prodávají bez toho co znamenají (jako například v Plzni), taková umělá autorita si ovšem žádnou úctu nezaslouží. Ale i nepřiměřený respekt k přirozené autoritě je nezdravý. Nezpochybnitelné autority jsou základními prvky společnosti, která je strukturována vertikálně. To je typické pro monarchie, teokracie, armády a diktatury obecně. 

V horizontálně strukturovaných společnostech je prezidentství funkce (zaměstnání), ve vertikálně strukturovaných něco jako šlechtický titul. Demokratický prezident je první mezi sobě rovnými, autoritativní prezident má mezi sebou a okolním světem stovky mezistupňů. První žije mezi lidmi a s lidmi, druhý si vybuduje přepychové akvárium s několika prověřenými pochlebovači, protože se obyčejných lidí štítí a bojí.

Ustát pozici prezidenta a neudělat si z funkce šlechtický titul je ve skutečnosti nesmírně těžké.
Nic přitom není tak poučné, jako prohlédnout si betonovou výbuchuvzdornou kancelář bez oken, ve které ze strachu před atentátem sedával poslední komunistický prezident Gustav Husák v budově Federálního shromáždění. Tohle je osud lidí, kteří získají funkci prezidenta ač jí nebyli hodni. 

Jen dva čeští prezidenti byli zvoleni v podstatě plebiscitem - T. G. Masaryk a V. Havel. Ti si ale svoje postavení a zásluhy odbyli už před získáním prezidentského mandátu. Jejich mandát byl také, přinejmenším v onom prvním "poplebiscitovém" období, nesmírně silný. Pak tady máme prezidenty, kteří se do čela státu dostali zákulisním politickým bojem a lobováním jako Klement Gotwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Gustav Husák...


Také Václav Klaus má titul prezidenta, ale neplní funkci prezidenta. Není a nikdy nebyl demokrat a do skupiny s komunistickými prezidenty patří právem od okamžiku, kdy se rozhodl bojovat proti občanské společnosti, jíž měl z ústavy hájit.

Demokratický prezident si výsměch nezaslouží, nedemokratický je sám výsměchem tomu co má představovat.

Co ženy neumějí?

Ženy vůbec nedovedou hledat v mapách, no představte si: Dal jsem svojí ženě do ruky mapu (už to nikdy neudělám), aby mě navigovala cestou do Špindlu. A koukám že jedeme nějak divně, tak povídám:
"Neměli jsme už odbočovat?"
"Ne!"
Jedeme dál a tam už samý šipky na hranice, tak povídám: "Fakt jsi nic nepřehlídla jo?"
"Jo aha, měl jsi odbočit! "
"Proč jsi mi to neřekla?"
No a ona mě flákla mapou přes vobličej, a prej "když seš tak chytrej, tak si to hledej sám!" Jako kdyby nechápala, že když řídim, tak se zároveň nemůžu koukat do mapy!

(Schválně jsem udělal takovou variaci na téma "ženy a mapa" aby se v něm náhodou někdo nepoznal, takže jestli jste se poznali, není to moje vina, měli byste se nechat vyšetřit a určitě byste neměli řídit.)

Slyšel jsem něco podobného asi  - no nevím kolikrát - a protože se zpravidla nechci zaplést do rozhovoru na tohle téma, odpovídám na to: "Jó, co naděláš!"
Teď na tomhle příkladu ale chci ukázat jistou zajímavost, takže se mi hodí.
Dialog lze vést dvěma způsoby:

1.) Jako souboj
2.) Jako způsob hledání pravdy

Pro lidi je přirozené, že se v první řadě snaží prosadit. Zvláště silný je tento pud v dětství. V takovém případě se člověk identifikuje se svým názorem a brání jej i když už sám začíná tušit, že je chybný.
Základní otázka v takovém rozhovoru zní "Kdo z nás má pravdu?",  ve skutečnosti ale znamená "Kdo z nás ostatní přebije?" Jasně je vidět už ve stylu komunikace. Pokud nakonec dojde k problému (a ono k němu v tomto případě dojít musí), bude základní snaha všech najít  "kdo za to může", což ve skutečnosti skrývá obavu každého mluvčího, že by vina mohla být připsána jemu. Samotný problém se tím samozřejmě vůbec neřeší.

Jenže tady nejde o nějakou imaginární "Pravdu" ale o pravdu, která je použitelná v denním životě - Špindlerův Mlýn leží na konkrétních zeměpisných souřadnicích a pokud se nestanete lokálním diktátorem, nemůžete na tom nic změnit. Relativizace typu "ale Berlín by bylo možné chápat také jako předměstí Špindlerova Mlýna" prostě nebude fungovat, protože pojmy jsou jasně zeměpisně rozdělené.
Prosadit svůj názor navzdory realitě povede tedy jen ke ztrátě benzínu a manželské hádce.
Přiznejme si, tohle je vlastně ještě celkem optimistický příklad. Pohoří celého světa jsou posetá kostrami výprav, které daly přednost tomuto způsobu vedení rozhovoru.

Při druhém způsobu se člověk od tvzení ve svém myšlení odděluje. Cílem není pochybné "vítězství" ve slovní při, ale nalezení řešení. Tvrzení v takovém případě nemají "zastánce" ale hledají se pro ně důkazy a důkazy proti nim. (Například, které obce jsme už po cestě viděli.) Tento způsob dialogu není přirozený a člověk se jej musí učit, je ale mnohem smysluplnější. Zásadní otázky většinou zní: Jak toho dosáhnout?
V případě problému pak: Jak to napravit?

Demagogové samozřejmě dokáží vést dialog konfliktním stylem a skrývat se za předstíráním konstruktivního dialogu, ale to bych odbíhal moc daleko.

Chtěl bych upozornit na ještě jinou podstatnou vlastnost kterou se oba způsoby vedení dilaogu liší. Z toho prvního nelze odvodit nic než zase jenom spor. Když se začne stejným způsobem bavit poslanecká sněmovna, bude se nakonec hlasovat o nějaké pitomosti, kterou by bylo možné rozhodnout pouhým rozumem. Výsledek hlasování pak vůbec rozumný být nemusí.

V druhém případě vzniká diskuse. V případě schvalování dobře doloženého rozhodnutí by hlasování vlastně nebylo třeba, protože by se rozhodovalo jednomyslně. Rozpor by vznikl jen v případě, kdy by šlo o směřování (do Špindlerova Mlýna nebo do Janských Lázní?).

A jak to celé vlastně souvisí se ženami? No velmi málo ale přece. Muži většinou alespoň v kritických situacích rozliší (ale ne vždy), kdy je třeba přejít na druhý způsob vedení dialogu, protože to všechny ohrožuje na životě. Ženy jsou bohužel stále ještě podvědomě vedeny k tomu, že se muž postará, což ovšem s mapou na obličeji jaksi nejde.

Nicméně v principu to vlastně není typický rozdíl mezi vlastnostmi žen a mužů, rozdíl v chování nevzniká nějakou anatomickou odlišností, ale zkušenostmi a výchovou. Jsou ženy, které konstruktivní dialog vésti dokáží a muži, kteří to nedokážou. Ostatně, pokud by to tak bylo, museli by téměř všichni naši politici být ženami.