Nezmiňoval jsem se ještě o onom slavném atentátu sedmi plastikovými kuličkami na loket pana profesorisima.
Nezmiňoval jsem se, protože to podle mě nestálo za to. Celá ta akce byla provedením i argumentací tak zmatená, že si mnoho lidí nakonec myslí, že si ji pan Klaus na sebe objednal sám, nebo že mu jí chtěl nejlepší ministr financí Kalousek či ministr spravedlnost Kubice naznačit, aby neotravoval.
Korunu všemu nasadilo ošetření ve Vojenské nemocnici, které Klausovy tenisové protiháče uvrhlo do nejistoty jestli nemohou být obviněni z atentátu, když po něm střílejí tenisovými míčky.
Budiž, čert vem tu trapnou aféru i se všemi jejími aktéry! Jenže novináři, kteří jsou schopni bleskově zapomenout na všechny akce primátora Béma, nejsou schopni opustit kauzu hračkového atentátu.
Závěr který z toho udělali je, že to atentát nebyl, ale funkce prezidenta by se znevažovat neměla.
To je hodně zajímavé! Češi bývali známí tím, že si nevážili formálních autorit. Je to ostatně jediná "švejkovská" vlastnost, ke které se hrdě hlásím a považuji ji za součást skutečného národního pokladu, za něco, co bychom měli zprostředkovat historii ale hlavně svým potomkům.
Jsem naprosto pevně přesvědčen, že úcta k nárameníkům, chocholům, titulům před i za jménem je chorobná, pokud takové atributy nesignalizují něco mnohem důležitějšího - vědomosti, morální kvality, schopnosti, dovednosti... (A to už vůbec nemluvím o líbání země po které idol kráčel, veřejných vyznáních věrnosti vůdci a jeho myšlenkám, chvalozpěvech atd.) Ve zdravé společnosti mají tituly pouze smysl puncu, kterým zkušebna dává na vědomí, že ryzost byla ověřena.
V nezdravé společnosti se tituly prodávají bez toho co znamenají (jako například v Plzni), taková umělá autorita si ovšem žádnou úctu nezaslouží. Ale i nepřiměřený respekt k přirozené autoritě je nezdravý. Nezpochybnitelné autority jsou základními prvky společnosti, která je strukturována vertikálně. To je typické pro monarchie, teokracie, armády a diktatury obecně.
V horizontálně strukturovaných společnostech je prezidentství funkce (zaměstnání), ve vertikálně strukturovaných něco jako šlechtický titul. Demokratický prezident je první mezi sobě rovnými, autoritativní prezident má mezi sebou a okolním světem stovky mezistupňů. První žije mezi lidmi a s lidmi, druhý si vybuduje přepychové akvárium s několika prověřenými pochlebovači, protože se obyčejných lidí štítí a bojí.
Ustát pozici prezidenta a neudělat si z funkce šlechtický titul je ve skutečnosti nesmírně těžké.
Nic přitom není tak poučné, jako prohlédnout si betonovou výbuchuvzdornou
kancelář bez oken, ve které ze strachu před atentátem sedával poslední komunistický prezident
Gustav Husák v budově Federálního shromáždění. Tohle je osud lidí, kteří
získají funkci prezidenta ač jí nebyli hodni.
Jen dva čeští prezidenti byli zvoleni v podstatě plebiscitem - T. G. Masaryk a V. Havel. Ti si ale svoje postavení a zásluhy odbyli už před získáním prezidentského mandátu. Jejich mandát byl také, přinejmenším v onom prvním "poplebiscitovém" období, nesmírně silný. Pak tady máme prezidenty, kteří se do čela státu dostali zákulisním politickým bojem a lobováním jako Klement Gotwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Gustav Husák...
Také Václav Klaus má titul prezidenta, ale neplní funkci prezidenta. Není a nikdy nebyl demokrat a do skupiny s komunistickými prezidenty patří právem od okamžiku, kdy se rozhodl bojovat proti občanské společnosti, jíž měl z ústavy hájit.
Demokratický prezident si výsměch nezaslouží, nedemokratický je sám výsměchem tomu co má představovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat