Nejrychlejší reforma? Zákaz společných kandidátek!

Vzhledem k tomu, že se zase venku děje něco o čem jsem již psal, mi dovolte abych to tentokrát nepsal až od začátku. Kdo chce, přečte si TO
Teď se nám zase ustavuje nějaká Národní rada, jako kdyby v naší republice nežili i lidé národnostních menšin, kteří mají silný vztah k republice a rodilí Češi, kteří k naší zemi žádný vztah nemají. Dozvídám se, že je třeba zavést přímou demokracii (aniž její propagátoři vědí co to znamená) a že je třeba udělat asi milion různých věcí, pro které by bylo potřeba vyškolit nové lidi v rekordním čase.
Ač bych rád viděl vývoj současného fašistického systému směrem k demokracii, nemohu zároveň souhlasit s řešeními, která by byla stejně riskantní nebo i nebezpečnější než současná tragická řešení.


Pokud chcete, tak jako já, demokratičtější společnost, trvejte na:

1.) zrušení přepočtu hlasů
2.) zákazu společných kandidátek.

Už tyhle dva jednoduché kroky by stačily na to aby poslance začali znovu volit lidi a ne stranické sekretariáty. Nemusíme rušit strany - technicky by to stejně nebylo možné. Pokud by byly strany zrušeny oficiálně, mohly by se dále scházet jako jakákoli sdružení.
Nechtějte od těchto současných politiků průhledný rozpočet, protože to se u nich rovná přiznání viny. Nelze očekávat, že by to udělali. Nechtějte po nich zákon o referendu, protože stejně nejsou schopni zplodit zákon, který by nebyl paskvilem. Nejdříve chtějme tyto dvě věci.

A co z Procházkové udělat prezidentku?

Tuším, že si klepete na čelo už teď: Lenka Procházková - feministka se skřípavým hlasem, která příliš neumí číst proslovy a na nepříliš dobrém videu se ukazuje že není právě zvyklá budovat si popularitu na veřejných vystoupeních? Na druhou stranu - opravdu je zrovna tohle důležité? Číst proslovy neumí od přírody nikdo, dá se to s trochou cvičení zvládnout za týden nebo čtrnáct dní, protože je to divadelnická dovednost. Lepší kameramany - těch mám dost a dost. To ostatní je věc image, trochy make upu a scénografie.
Podstatné je:

1.) Má historii s nějakým morálním profilem, což ostatní současní kandidáti nemají.
2.) Má kauzu, dokonce dvě! Na tom se už dá postavit nějaká propagace.
3.) Je ateistka nebo alespoň agnostik. Víte kolik měl tenhle ("ateistický") stát nevěřících prezidentů? Zkuste hádat. I Husák byl křesťan!
4.) Odkazuje se na Masaryka, který vycházel z utilitarismu, ale nikoli tupě. (což mě jako neohedonistovi samozřejmě vyhovuje).

Navíc existuje pádný důvod proč by ji měli volit i lidé kteří jí nejsou zrovna nadšení. Dovedete si představit něco co by dokázalo tu naši fašistickou sebranku rozvzteklit víc než feministka na Hradě?

Zbývá poslední ale nejpodstatnější otázka: Paní Procházková vzala byste to?

Poznámka: V tomto příspěvku jsem z paní Procházkové mylně udělal ateistku, což ona sama vyvrací. Protože jde o starší text, nebudu ho opravovat, jen přidávám tuto poznámku-omluvu.

Můj MDŽ

Včera jsem žádné ženě k svátku nepřál. Není to proto, že bych je neměl rád, spíše naopak. Jenže MDŽ není ten socialistický svátek, kdy děti přinesou mamince karafiát a manželé se vrátí z podnikové oslavy s rtěnkou na tváři a přesto se na ně nikdo nezlobí. Den žen není poděkování za údernickou celoroční práci v domácnosti, u pásu ani za katedrou. Je to den, kdy se připomíná boj proti celosvětovému předsudku.
Den kdy by si nejen ženy měly připomenout, že ještě nedávno - před pár desetiletími neměly volební právo ani vstup do mnohých institucí a zaměstnání.
MDŽ je den boje a já se rozhodl ho uctít malým odbojem za několik ruských dívek/žen kterým teď možná hrozí basa na sedm let, ale dvěm z nich jistě dva měsíce v cele předběžného zadržení.

Demonstrace za Pussy Riot 8. března 2012 u Ruského velvyslanectví.

Při pohledu na facebookové stránky téhle akce jsem si uvědomil jednu podstatnou věc: Chceme sami sebe vidět jako ty dobré. Většinou nám k tomu stačí vědomí že jsme nic neukradli, nikoho nezabili, nikoho nepomluvili ...zkrátka, že jsme něco špatného neudělali. K tomu, abychom si připadali dobří nám stačí vědomí, že jsme byli pasivní.
Díky němu si celá neslavná "mlčící většina" může připadat dobře.
Nemám rád tohle myšlení. Nějak cítím, že by mi už pasivita k odůvodnění pohledu na sebe nestačí. Víte, diktátoři milují mlčící většinu. Ještě nikdy se nestalo, že by "mlčící většina" nějakého diktátora umlčela až k abdikaci (to si myslí jen V.K.). K většině společných problémů "mlčící většina" mlčí. Mlčí když někoho jen tak zavřou (víte ale on nemlčel!), mlčí když si sousední země páchá domácí genocidu, mlčí, když jí zvyšujete daně a mlčí když jí berete životní jistoty.
Můžete na jí okrádat, vyhazovat z bytu, štípat na ní dříví a "mlčící většina" bude mlčet.
Je ve svém mlčení velmi konzistentní a leze mi tím na nervy.Celý život jsem byl vychováván k tomu abych se konfliktům vyhýbal a nechával je řešit jiné. Někdy to ale prostě nejde, jako v případě dvou Romanů (Smetany a Týce).
Čím dál bližší je mi ten druhý princip, který říká že etické chování není nečinnost ale naopak něco aktivního. Ten, který říká nemlčel jsem, bránil jsem, jednal jsem.
Včera jsem podepsal petici za propuštění dvou členek kapely Pussy Riot - děvčat, která nemlčela. Zasloužily si můj obdiv tím že jednají. Dokonce jsem začal i trochu doufat, že by za čas díky podobným lidem mohlo být Rusko jinačí.

 Naděžda Tolokonnikova a Maria Alechina

Chci říct, že nejde o to, že by to tak bylo hned. Skutečné změny nejsou revoluce, ale spíš něco jako pohyb duny - když se pohne jedno zrnko, neznamená to "nic", ale když se jich pohne pár miliard, pohne se hora. Jenže i pohyb hory začne tím jedním zrnkem. Bez toho se nestane nic.

Nový slovní obrat

V několika plátcích i jejich internetových verzích jsem se dočetl, že Václav Klaus tak lituje krádeže chilského pera, že by si chtěl utrhnout ruku! (též zde a zde) Nevím úplně přesně, jakou silou drží Klausova ruka v ramenním kloubu, kolik vydrží šlachy v jeho rameni ani kolik snese jeho stařecká kůže v tahu, ale síla je to jistě nezanedbatelná. Náš Votočtužka by se jí údajně rád vystavil, aby se vyhnul oné trapné příhodě.
Nicméně pokud se do zpráv začtete pořádně, asi se nestačíte divit. Klaus totiž nedosáhl náhlého etického osvícení, které by mu vnuklo myšlenku, že krást se nemá. Lituje toho, že ho příhoda s perem stála přízeň veřejnosti a udělala z něj snadný terč vtipů.
"Klausovo pokání" by tedy mělo zaujmout čestné místo hned vedle obratů "krokodýlí slzy" (o kterých se traduje, že je krokodýli roní, když mají hlad) případně "papežská omluva" (To když Ratzinger vysvětlil, že desítky milionů vyvražděných indiánů ve skutečnosti do té doby v tichosti čekaly na příchod misionářů).
Mimochodem poznámka z níž Klausovo rukotrhačství pochází nebyla vůbec myšlena obrazně. Roku 508 př. n. l. si římský mladík Caius Mucius Scaevola veřejně upálil ruku za to, že jí (nechtěně) zabil nevinného. Jeho jméno se od té doby považovalo za symbol cti.
Klaus ovšem zavraždil svoji čest už dávno, takže myslím, že v této situaci by mu ani utržená ruka nevrátila jeho podivně vysokou oblibu. Hodně lidí by tím ale jistě pobavil a jako prezident by rozhodně do větru mluvit neměl. Tak tedy do toho!

Hrdinky

Jsou věci, které prostě udělat musíte, když máte nějaké etické cítění i když tušíte, že vás to bude stát víc, než byste asi chtěli. Tak například já budu mít ode dnešního dne asi poněkud ztížený přístup na akce Ruského velvyslanectví. Jsem totiž inspirátorem (ač ne přímo organizátorem) jedné demonstrace na podporu kapely Pussy Riot.

Pokud jste nepostřehli o co jde, nedivím s vám. Proto udělám malé shrnutí - ženská punková kapela která se proslavila nečekanými vystoupeními s protiputinovskými texty. Teď jsou její členky stíhány za vystoupení v pravoslavném chrámu 21. února tohoto roku.  Hrozí jim 7 let(!) vězení!
Pro středoevropana může být jejich chování dost nepochopitelné, pokud neví, že ruský patriarcha je jedna ruka s ruskou policií. Pokud nemáte zrovna v lásce jakoukoli policii, tak vás musím upozornit, že ještě neznáte tu ruskou. Je to vlastně gang terorizující obyvatelstvo. Dokonce se s tím už počítá při jejich odměňování - placeni jsou z vybraných pokut.
Ano, jsou v mnohem větším nebezpečí, než by se na první pohled zdálo. Hlavní ale je, že o něm věděli dopředu. Nejsou to žádné "hloupé husy", jak se o nich vyjadřují ruská média a politici. Věděly proti čemu stojí a přesto (a právě proto) do toho šly.
Mě hrozí mnohem méně. Možná mě už nikdy nepozvou na některou párty a asi se občas při jednání s oficiálními místy nebudu smět stavět příliš dopředu. Byl bych ale nerad, kdyby to běžní Rusové chápali jako mé nepřátelství ke všemu ruskému. Naopak, většinu svého života jsem znal Rusy, které jsem měl rád a vážil jsem si jich. Nikdy jsem ale neměl vztah k onomu molochu, zvaného dříve Sovětský svaz. Ta země se vždycky potácela jako ožralý mamut a ohrožovala všechny kolem, dokonce i ty, s nimiž uzavřela nějaké spojenectví. Uvnitř ní vládla náladová diktatura s občasnými a naprosto nepředvídatelnými výbuchy hněvu nebo srdečnosti. Když dnes vidím fotografie Putina třímajícího v každé ruce právě nalezenou amforu či pózujícího do půl těla při rybolovu, mám jen strach, kdy dojde na zápas s medvědem. Vrací se s ním kus poctivě zkorumpovaného carského Ruska, které to nakonec dovedlo až k revoluci. Ženy z Pussy Riot ukazují, že pod tímhle propagandistickým Ruskem je ještě jedno Rusko, mnohem zábavnější, demokratičtější, upřímnější i emancipovanější. Takové, které se mi líbí mnohem víc. Takové, za které stojí něco riskovat. Závidím Rusům jejich Pussy Riot, jsou to hrdinky!

K tomu daně jsou!

Naše fašistická vláda nás pravidelně zásobuje historicky převratnými ekonomickými objevy.
Zpravidla jde o zjištění že obrana státu není zadarmo, školství není zadarmo, zdravotnictví není zadarmo a pravděpodobně ani některé další věci nejsou zadarmo.
Je to důkaz, že jde o asociály, kteří dodnes žili v iluzi, že takové věci zadarmo jsou. Ostatně jeho veličenstvo Votočtužka 1. si dodnes myslí, že je zadarmo vydávání knih. Parazitem tedy není, na rozdíl od studentů kteří by chtěli zadarmo studovat.
Asi je na čase říci všem, kteří mají také pocit že jsou tyhle věci zadarmo, že zadarmo rozhodně nejsou. Odvádíme na ně polovinu svého příjmu přímo a nepřímo ještě něco navíc.
"Bezplatné školství" neznamená školství zadarmo, ale školství na něž se neplatí školné, protože je určeno všem. Podobně nápis "volný vstup" na dveřích divadla, kina či klubu neznamená, že by tu akci nikdo nezaplatil, ale že na ni může přijít kdokoli protože se neplatí u vstupu.
Kdyby vás zajímalo, proč tomu tak je, tak proto že to naši předkové takto nastavili. Není to ideální, ale pro společnost je lepší poskytovat vzdělání více lidem, z nichž mnozí nám třeba ani nic nového nepřinesou, než několika bohatším, u kterých je popravdě šance na úspěch vlastně stejná, jen jich je výrazně méně.
Podobně je výhodnější, když budeme poskytovat zdravotní péči i lidem, kteří si na ní nenaspořili, než vytvořit vrstvu elitních pacientů nemocnic a morové baráky pro ostatní.
Stát prostě takové věci zajišťovat má, protože jinak je naprosto k ničemu. Stát který není schopen obrany, udržení vnitřního pořádku, rozumné míry veřejného zdravotnictví a vzdělání, je státem skutečných parazitů - jediným smyslem vybírání daní se pak stává udržování přemrštěných platů státních papalášů.

Třicetiletka

„No, vy ste velice progresivní. Celý RVHP jede na pětiletky, a vy už na desetiletku.“

Tuhle větu z Básníků asi znáte. Výsměch byl celkem na místě. Centrální plánování se tehdy rozlézalo do všech oborů. Určovalo kolik se má vyrobit tun masa, oceli a PVC nebo kolik bude potřeba metrů toaletního papíru. Že pak docházelo k náhlým výpadkům, způsobeným zájmem o nějaké zboží (céčka, džíny) nebo poplašnou zprávou (toaletní papír), je vcelku jasné. A protože neexistovalo nic, co by tyhle situace vyrovnávalo, byly následky poněkud groteskní.
Nicméně někdo už by měl říci, že plánování není špatná věc pokud se nesnažíte proplánovat do plánovačského ráje, kde je naplánováno naprosto vše.
Plány se dají změnit jen tehdy, když už nějaké máte. Ostatně, plánování byla jedna z mála věcí, kterou opravdu dovedla evropská šlechta. Vysázet jehličnatý les je dar pro syny, vysázet listnatý je spíše dar vnukům. Schopnost myslet v řádech mnoha desetiletí se naší krajině i nám vyplatila a stále vyplácí. Díky ní máme třeba jihočeské rybníky.
To že komunisté neuměli plánovat věci, které je plánovat třeba a naopak nenechali být věci, které ani plánovat nelze, plánování u nás na nějakou dobu zdiskreditovalo. Vybavujete si jistě, jak se rušily osnovy i jiné dlouhodobější programy. Že neumí plánovat ministr Dobeš je už dnes jasné, protože stále ještě nepochopil, že každá akce má také nějaké dlouhodobější důsledky. I ostatní ministry podezírám z téhož. Jenže situace se mění!
Jak se zdá, i naši kleptokraté zjistili, že plánování má přece jen nějaký význam, jen to vzali z úplně jiného konce. Vymysleli způsob plánování, který způsobí, že se trestu za nesmyslné rozhodnutí vyhnou výmluvou na sešlost věkem nebo ztrátu paměti.
Jen tak se dá totiž vysvětlit zpráva z denníku Metro „Bez miliard kvůli mýtu“. Píše se v ní, že nám EU nedá dvě miliardy, které slíbilo na stavbu Pražského okruhu, kvůli tomu že stát zdražil mýto.
Následující věta stojí za doslovnou citaci:

„Ministerstvo dopravy říká, že během třiceti let se ztracené peníze podaří mýtem nahradit.“

Vybavuji si podobnou hlášku, kterou zastupitelé Prahy 8 obhajovali stavbu předražené radnice křížené se supermarketem s tím, že se investice vrátí během nejbližších 28 let.
Nemám jasnou představu, kolik bude vydělávat za dvacet let hypermarket, ale vím, že to tou dobou už bude naprosto zastaralý způsob prodeje. Nejpravděpodobnější stav radnicoobchoďáku za 28 let je zbořeniště nebo volná parcela pro novou výstavbu.
Nevím, jak chce ministerstvo dopravy zaručit výši mýta pro příštích třicet let, když ji nedokázalo garantovat ani na tři roky. Dokonce nevím, jestli za třicet let budeme ještě jezdit po silnicích.
Zato vím, co si o nás myslí páni úředníci.
Také si něco myslím:
Za tohle by měly padat hlavy – letos, ne za třicet let.

Chudobinec

To slovo jsem znal vlastně jen z díky postavě Zilvara z chudobince v Poláčkově románu Bylo nás pět.
Jako dítě jsem si nedokázal představit, co znamená. V českém reálném socialismu nebyli bezdomovci ani nezaměstnaní. První žebračka, kterou jsem viděl, seděla u mostu v Mostaru v tehdejší Jugoslávii. Tajně jsem si jí tehdy vyfotografoval. Mohlo jí být sotva čtrnáct, patnáct?  Také moje tetička - emigrantka do SRN - si jako jeden z nejvýraznějších zážitků se západem odnášela poznatek, že existují žebráci.I my jsme si již "polepšili", přesto ani dnes nemáme u nás žádné chudobince, jen občas nějaký stan či nouzovou ubytovnu. Pokud se podíváte na stránky Wikipedie o bezdomovectví, mohla by vás zarazit úplná absence jakékoli resocializační státní strategie. Jediným projektem na podobné téma, který ale spíše ilustruje zrůdné představy současné oligarchie, je návrh koncentračního tábora pro bezdomovce předložený roku 2010 radním Jiřím Janečkem v rámci Akčního plánu bezdomovectví (dodnes nejkomplexnější program na řešení problému bezdomovectví). Nicméně i tak se nedá říci, že by fungoval. Pokud se do materiálu podíváte, možná vás překvapí komicky nízké částky a přenášení odpovědnosti na dobrovolnické organizace.  Není divu, že si v reálu péči o bezdomovce, žebráky a zkrátka lidi na okraji společnosti rozdělují organizace jako Charita, Armáda spásy či Nový prostor. Metodici pro resocializaci a prevenci bezdomovectví a žebroty jsou jen hypotetické bytosti, které (pokud je mi známo) ve většině krajů neexistují.
Lidé, kterým by měly být tyhle služby určeny se provinili proti společnosti svou neschopností se do ní zařadit. Většinou nespáchali nějaké vážné zločiny, nezpronevěřili miliardy, nikoho nezavraždili. Přesto se dostali na úroveň krys a toulavých psů pro tento případ je jedno jestli vlastním přičiněním nebo velkou životní smůlou. Do restaurací je samozřejmě nepouštějí kvůli jejich zápachu, který by dokázal spolehlivě obchodně položit jakékoli stravovací zařízení libovolné úrovně. (Nelze tedy hospodské obviňovat z pokrytectví a nelidskosti - jen se snaží zachránit si vlastní živobytí.) Jejich kartonové přístřešky pravidelně boří policie, na výpustích teplého vzduchu instalují města kryty "chránící" před jejich zneužitím k osobnímu ohřevu.
Nikoho, kromě těch několika dobrovolnických organizací, nezajímá co jedí, jestli se mají kde umýt, jestli jedí odpadky, jestli trpí nějakými nemocemi, jestli zemřou na podchlazení.
Rád bych je teď srovnal s jinou skupinou lidí - lidí, kteří se ve společnosti pohybovat umějí - zločinci, sociopati, násilníci, vrazi, defraudanti.
Jistě, za mnohé závažné zločiny se u nás netrestá vůbec, ne kvůli špatným zákonům, ale kvůli politickému vlivu na soudy a policii. Co se ale stane alespoň s těmi vězni, na které naše justice dosáhne?
Současné věznice samozřejmě mají topení, sprchy a jídelny. Je samozřejmé, že zločinec ve výkonu trestu chodí do posilovny, kina nebo knihovny. Absolvuje pravidelné lékařské prohlídky. Na kvalitu potravin se dbá přísně, neexistuje možnost, že by se vězeň otrávil zkaženým jídlem. To by byl hned oheň na střeše!
Když si zločinec odpyká trest, vrací se do společnosti sice stigmatizovaný, ale stále zařazený. Může pracovat, může vejít do restaurace a dát si tam něco k jídlu, může jít do kina. Někdy se dokonce pustí do podnikání nebo do páchání nových zločinů.
V jednom případě tu máme lidi, kteří jistě nejsou zářným příkladem pro okolí, ale jejich jednání nebylo vysloveně protispolečenské. V druhém případě lidi výrazně antisociální. Přesto ti druzí mají zajištěnou péči na mnohonásobně vyšší úrovni než ti první?
Jak je to možné? Jak to, že v televizních diskusích slyšíme každou chvíli, kolik by bylo potřeba nových věznic, ale nikdo se nezabývá tím, kolik bychom potřebovali chudobinců a resocializačních programů?
Možná proto, že sami politici nějak tuší, že by za své eskamotérsky odkloněné miliardy mohli jednou přijít do vězení, to že by někdy mohli také zchudnout si ale představit nedokáží.

Zákon o životním a existenčním minimu
Vězeňská služba si přeje pro vězně zvěřinu
Akční plán problematiky bezdomovectví