A popíjejí z rohů nápoj strašný...

Letos v lednu jsem v článku Falernské je hnusné a vikingské pivo kyselé - opravdu? zmínil vikingské pivo. Dnes bych chtěl trochu varovat před unáhleností nejen svou, ale asi i mnohých historiků. Otázkou totiž je, jestli Vikingové skutečně vařili pivo.

Pivo a kvas

Pro úplné vysvětlení toho, co mám na mysli se musím vrátit k vysvětlování rozdílu mezi pivem a kvasem. Pivo má totiž několik starších sourozenců od kterých se někdy jen těžko rozlišuje. Všechny vznikly už kdysi ve starověké Mezopotámii a tak bychom mohli předpokládat, že jsou stejně rozšířené, ale není to úplně pravda.

V zásadě jsou to tři sourozenci, kteří se liší drobnostmi při výrobě. Pravděpodobně nejstarší je kvas.
Vznik kvasu spadá možná až do předhistorických dob. Tehdy se totiž obilí před mletím pražilo. Když takové pražené obilí - v tomto případě ječmen - zalijete vařící vodou, nebo chvíli povaříte, vznikne to, čemu se dnes říká "ječmenný čaj". Ačkoli nese označení "čaj" patří mezi kávoviny.

Dnes je rozšířené jeho pití hlavně ve Východní Asii, ale kdysi byl rozšířen po celé Eurasii.

Ječmenný čaj se samozřejmě pil i slazený a to buď rostlinnými šťávami, ovocem nebo medem. Pokud takový oslazený "čaj" necháte nějakou dobu na pokoji, zkvasí (pokud nezplesniví) a máte první slabě alkoholický nápoj - kvas.

Podstatné jsou dvě okolnosti: Zkvasitelnost obilí v kvasu vzniká pražením, kdy se při teplotě kolem 200 °C rozpadá škrob na dextrin, glukózu a další složky. Jenže zkvasitelné jsou jen některé typy vzniklých cukrů, takže pražení nedostačuje a proto je kvas před zakvašením doslazovaný.

Alternativou k pražení obilek je pečení chlebových placek nebo výroba kvasu ze sucharů. Jinou verzí pak bylo kvašení pražené mouky, tak vzniká hustý kysel neboli boza. Tou se ale teď zabývat nebudeme, protože v našem příběhu nehraje roli.

Pivo je také kvašený nápoj z obilí. Cukry z nichž kvasí alkohol se v něm vytvářejí naklíčením, sušením za zvýšené teploty a pomalým "vařením" (ve skutečnosti nahříváním ve vodě při teplotách kolem 40°C až 70°C) naklíčeného obilí - tzv. sladu - při němž enzymy z naklíčených zrn spustí reakci, která rozštěpí škrob na jednoduché cukry.

Podstatné je že všechen kvašený cukr pochází přímo z obilí a na to aby nějaký cukr obsahovalo se musí zrno sladovat, tedy nechat naklíčit, sušit a vařit.

Slad byl však prokazatelně pro starověké a středověké lidi pouze alternativou k dražšímu zdroji cukru - medu. Ostatně dodnes se některé archaické druhy piva jako lambiky dělají ze směsi sladovaného a nesladovaného obilí, takže by se dalo říci, že pivo je jen zvláštní kategorií kvasu.

V čem je tedy problém? 

Slad

Máme doklady že se ve vikingských dobách obilí pražilo, ale nemáme žádné dochované doklady sladování. To samo o sobě ale nemusí představovat problém, protože i kdybychom tehdejší nádoby na sladování objevili, asi bychom je nepoznali.

Med

Do piva se většinou nemusí přidávat další cukr, ale ze záznamů je známo, že Vikingové přidávali do piva med. Otázka je ovšem: Kdy ho tam přidávali?

Víme že Vikingové pili pivo často teplé. Pokud by si jej přislazovali medem po ohřátí, pak by jistě mohlo jít o skutečné pivo. Stejně tak ale mohli přidávat med před rozkvašením a pak by k tomu měli jako důvod nízkou cukernatost způsobenou pravděpodobně tím, že by v něm nebyl skutečně použit slad, ale jen opražené obilí (mylně považované za slad). Pak by to ale samozřejmě podle dnešního chápání nebylo pivo nýbrž kvas.

A ten problém? Oba ty recepty by fungovaly a jejich výsledkem by byl nápoj dostatečně podobný pivu.

V podstatě to můžete i vyzkoušet. Pro první recept budete potřebovat jen neloupaný ječmen (v horším případě stačí i ječné kroupy) asi 200g, med asi 250g, 5 g chmele, kvasnice (nejlépe pivní pro svrchní kvašení, v nouzi postačí i kvásek nebo droždí) a 3 litry vody.

Ječmen v troubě opražíte za stálého prohrabování při 200°C až začne kávově vonět. Pokud je neloupaný, dejte jej ještě do moždíře a trochu rozlámejte. Pak nasypte do 3 litrů vroucí vody, přidejte chmel a med. Povařte a nechte pomalu zchladnout. Sítkem vylovte chmel. Při tělové teplotě přidejte kvasnice.

Nechte kvasit asi 38 hodin (přesně to není, musíte poznat podle prokvašení a sladkosti - prostě ochutnejte), pak stočte do nádoby v níž budete kvas skladovat a nechávat dozrávat. Pozorujte kdy vám chuť bude připadat nejpříjemnější.


Imitace druhého postupu by byla ještě jednodušší, ale jen proto že bychom mohli použít už hotové pivo. Vezměte svrchně kvašené pivo, ohřejte (vařit se už nesmí) a přidejte do něj med. Je ovšem otázka, zda by vzhledem k podmínkám ve vikingských pivovarech nebylo pivo spíše stylu lambik než ale. Pak by měl med za úkol také doplnit kyselost piva.

Vlastně mohou mít pravdu také obě verze. Měli bychom totiž myslet na to, že pokud mluvíme o Vikinzích, znamená to že používáme souhrnný název pro etnika rozšířená od Baltského moře po Rusko a o době trvající přes tři staletí.

Aby toho nebylo málo, analyzované zbytky toho, co mělo být pivem z doby Vikingů neobsahují med vůbec. Zato složení až podezřele připomíná dodnes známé finské jalovcové pivo sahti.

Jediné, čím si v tomto případě tedy můžeme být jisti je, že Germáni (k nimž Vikingové patřili) uměli kvasit nápoje z obilí mnohem dříve, než začala vikingská éra. 

 Římský historik Publius Cornelius Tacitus (55–120) totiž napsal o Germánech:

… polehávajíce na medvědích kožešinách nestřídmě holdují strašnému nápoji vyrobenému z ječmene či pšenice, velmi nepodobnému ušlechtilému vínu…

… a tento ohavný nápoj pijí až do němoty z velkých tuřích rohů.

Nejstarší droga #SexForMeToo

Příliš nesleduji dění kolem sexuálních skandálů, takže ani nevím, jestli se v případě kauzy #MeToo budu vyjadřovat k věci, ale v každém případě je otázka, kterou tato kampaň vyvolala legitimní.

Kde je hranice mezi sexuální nabídkou a sexuálním obtěžováním? 

Policejní psycholožka Ludmila Čírtková v rozhovoru pro Respekt říká:


Když se někdo slušným, korektním a zajímavým způsobem dvoří ženě, tak se rozhodně bát nemusí. Bát by se měl ten, kdo ono dvoření obejde a spolehne se na to, že má nějaký jiný prostředek, třeba moc určovat výši platu či ovlivnit kariéru. Ale to je všechno jednání, které vede k tomu, že pevný a zdravý vztah nenavážete. Stačí se podívat na klíčové slovo – mluvíme o obtěžování, čili o jednání, které je obtěžující, nepříjemné. A když je něco nepříjemné, tak to rozhodně není začátek dobrého vztahu. Nepříjemné věci bychom těm druhým neměli dělat. To se učí už děti na pískovišti.


Ten odstavec zcela jasně říká, že sex není něco obyčejného, co si můžeme dovolit pojmenovávat úplně stejně jako třeba nákup pečiva  nebo zapůjčení šroubováku. Ostatně zkusím teď její slova naroubovat právě na tuto situaci:


Když se někdo slušným, korektním a zajímavým způsobem zeptá, jestli mu půjčíte šroubovák, tak se rozhodně bát nemusí. Bát by se měl ten, kdo ono rituální chování obejde a spolehne se na to, že má nějaký jiný prostředek, třeba moc určovat výši platu či ovlivnit kariéru. 
 
Popravdě, také se mi nelíbí představa, že by si někdo přivlastňoval mé nářadí z titulu postavení nebo svého vlivu na mou kariéru, jenže také nepředpokládám, že při tom můj kamarád vyvine nadstandardní emocionální a intelektuální výkon. To ovšem v případě sexu předpokládáme. Proč?


Když napíšu že "sex je droga" dopustím se tím stejného zkreslení jako když řeknu "můj mozek". Stejně jako nevlastníme svůj mozek, protože "my" je produktem našeho mozku a vzhledem k tomu, že v biologické struktuře nedokážeme rozlišit mezi softwarem a hardwarem (na rozdíl od našich počítačů) tak jsme vlastně my ten mozek.

Podobně není drogou nějaký imaginární sex, ale my, včetně našeho vzhledu, chování, fantazie a zálib. Nepůjčujeme nějaký imaginární sex ale sebe. No a na sebe jsme přirozeně hodně opatrní a hákliví. Jenže i tak v tomto případě možná trochu příliš. Pokud se totiž navzájem budeme zvát na nějakou jinou aktivitu, při které vaše zdraví, nebo i život může přijít k úhoně (např horolezectví, paragliding, lyžování, kanoistika...) budeme mnohem otevřenější.

Kdykoli ale flirtující muž překročí bezpečnou hranici, hrozí mu, že bude vnímán jako agresor. Problém je zda můžeme stanovit nějakou míru obtěžování, kterou bychom už měli považovat za nepřípustnou. Je zřejmé, že nulovou toleranci nastavit nemůžeme, protože bychom tak zablokovali veškerou sexuální konverzaci. A naopak, nelze stavět ani na maximální volnosti v opačném směru, protože by takový stav byl prostě nesnesitelný.

Jak už to tak bývá, je neostrá hranice problémem jaksi z obou stran. Takové svádění je vlastně něco jako kličkování po minovém poli. Muž, jehož evolučním úkolem je svést ženu, si nikdy nemůže být jistý, kdy je jeho snaha o vytváření erotické atmosféry ještě ignorována a kdy už je naopak vnímána jako nepříjemná, přičemž u každé ženy je koridor mezi těmito dvěma stavy různě široký i pro různé muže.

Pouze společenské konvence ale vedou k tomu, že se pod #MeToo nehlásí také muži. I my se totiž občas cítíme chováním některých žen obtěžováni a nejen muži mají touhu svádět druhé pohlaví. A když už jsme u toho nejen to...

Celý ten případ s #MeToo je zajímavý tím, jak dělí svět na "ženský" a "mužský" (ve světě, kde by jinak kohokoli za totéž stíhala smečka genderistek) ale zároveň nepřináší vůbec žádné řešení. Vlastně hrozí zablokováním erotiky a sexu jako témata vhodného k hovoru, což je problém. 

Pokud je ve společnosti sex jako téma tabuizován příliš, vzrůstá počet sexuálně motivovaných trestných činů. A mimochodem také to podporuje rozvoj prostituce, což je také rizikové. Tedy lidé řeší tuto potřebu až ve chvíli, kdy ji nemohou uspokojit jinak a jsou pro to ochotni udělat cokoli. 

Praktický postup by byl tedy opačný - otevřít diskusi o sexu a svádění.

Ano jsme pro sebe navzájem drogou, ale to nejhorší, co bychom v tuhle chvíli mohli udělat je prohibice. Můžete mi přitom věřit, že jediný, komu to nebude vadit jsou skuteční sexuální násilníci. 

Právě z tohoto důvodu a v dokonalém protikladu proti názoru policejní expertky tvrdím že ani přímá otázka "Nechceš mít se mnou sex?" by neměla být považována za sexuální obtěžování a to dokonce i v případě například pozvání do trojky nebo k ještě bizarnější sexuální aktivitě. 

Pravda úspěšnost takové metody je malá, pokud nevypadáte jak Barbie nebo Ken, ale o to teď nejde.

Jde o to nebát se mluvit o sexu a hlavně snížit už tak dost vysokou úroveň úzkosti ze sexuálních témat. 

Tohle je skutečná cesta k bezpečnějšímu světu, ne kriminalizace chudáků, kteří se odvážili někomu pochválit účes nebo šaty. 

Balíček karet - pokus o vysvětlení pojmu "základní výzkum"

Lidé mají zpravidla představu, že s novými věcmi přicházejí vynálezci. To je sice pravda, ale jen částečně. Pokusím se teď vysvětlit proč.

Možná jste tak jako já žasli, když jste zjistili, že první parní stroj nevznikl v roce 1765 ani v roce 1698 ale možná ještě dříve než v prvním století. Pohon na velmi blízkém principu expanze plynů podobný Stirlingovu motoru bychom však našli už v třetím století př. n. l.

Nešlo samozřejmě o lokomotivu ale o Ktesibiův mechanismus pohybující chrámovými dveřmi.

Je to opravdový motor, který dokáže pohybovat předměty pomocí tlaku zahřátého plynu (i když zprostředkovaně přes hmotnost vody) a je tedy v něčem velmi blízký čerpadlu Thomase Saveryho.

V obou případech vlastně tito vynálezci nepoužili žádný nový prvek. Opravdu. Oba věděli, že  se ohříváním plyn rozpíná a že tento proces lze zvrátit jeho ochlazením. U Saveryho stroje je navíc fázový přechod který byla ovšem také známý už velmi dlouho. Nic jiného převratného tu není. Zbytek je v té době běžně používaná mechanika.

Podstatné je, že ani jeden z těchto vynálezců nový princip neobjevil, našli jen jeho využití.
 Mezi vynáleze a objevem je totiž značný rozdíl. Objev je zjištění, že se materiál při průchodu elektrického proudu zahřívá. Vynálezy, které na tomto zjištění stojí jsou: žárovka, elektrická pájka, elektrická keramická pec i toustovač a spousta dalších.

Jeden objev dokáže spustit celou kaskádu vynálezů, ale obráceně se něco podobného stává vzácně. Dokonce je velmi vzácné, když soustavné vynalézání vede třeba jen k jedinému objevu. Kdybyste probrali všechny patentové přihlášky na vynálezy, skutečných objevů byste v nich našli naprosté minimum.

Ani ty nejslavnější vynálezy na tom nejsou lépe. Od odzrňovače bavlny přes elektromotory, žárovky, rádia, spalovací motory, gramofony, magnetofony, počítače, obrazovky až po kosmické lodě nenajdete ve vynálezech principy, které by už nebyly známy dříve. Ve vynálezech nebývá převratný princip, ale jeho využití.

Proto je naprosto zbytečné se ptát vědce-výzkumníka k čemu bude jeho objev dobrý. Neví to, nemůže to vědět. Žádný vynález nemůže přijít dříve než alespoň nejjednodušší elementární znalost principu.

Je to vlastně jako mít balíček karet, který představuje naše znalosti. Tím že je budeme nějak kombinovat vznikne určitý typ jejich využití. Dejme tomu, že to budou karty pro nějakou hru typu karetní RPG. Lze z nich tedy poskládat vlastnosti a možnosti nějaké postavy. Nemůžeme z nich ale poskládat něco co vyžaduje vlastnosti, které na těch kartách nejsou.

"Převratné vynálezy" vznikaly tak, že v nich byly aplikovány obory ve kterých jsme měli jen počáteční a velmi nejasné znalosti. Příkladně první parní stroje (když už jsme jimi začali) využívaly expanze plynu o níž ale vynálezci věděli v tu chvíli opravdu málo. Žádné pořádné tabulky, měřiče tlaku nebo teploty pro takové použití neexistovaly.

Takové vynálezy mají obrovské rezervy - jsou mnohem masivnější, než je potřeba, jsou stavěné na vyšší síly, než které se dají využít (a přesto mají sklon vybuchovat) a zároveň je jejich účinnost opravdu mizerná. Přesto dokáží věci, které si nikdo předtím nedokázal ani pořádně představit.

Hrají totiž s divokou kartou, kterou jim právě dodal výzkum.

Ano prospěšnost základního výzkumu se strašně špatně vysvětluje nevědcům, ale zkuste si to představit tak, že do balíčku karet jehož kombinace a možnosti už zvolna vyčerpáváte můžete přidat jednu, nebo dokonce několik karet navíc.

Každý, kdo si pamatuje za školy trochu něco o faktoriálech ví, že přidání jen několika takových možností může změnit počet kombinací o celé řády.

V realitě je to sice tak že množství kombinací odpadne jako naprosto neúčelných, ale další často hodně nečekané, otevřou úplně nové možnosti.

Když už začal u té páry použiji příměr s nimi i tady. V polovině 20 století se zdálo že jsou parní stroje a vůbec motory s vnějším ohřevem odsouzeny k tomu stát se exponáty technických muzeí. Jenže nic takového se nestalo.

Když se dnes podíváte na nejmodernější ponorku nebo letadlovou loď, můžete si být jisti že uvnitř pracuje prapotomek Héronovy turbíny. Jaderný reaktor ohřívá vodu a přeměňuje ji v páru stejně, jako to před tisíciletími dělal otevřený oheň.

Je to kombinace našich znalostí tajemství hmoty na subatomární úrovni s poznáním o expandující páře, které nás vede až do starověku. Přesto ještě nevyužíváme naše nejnovější poznatky. A tím myslím poznatky, které jsou staré desetiletí. 

Nejxenofobnější národ - o nesmrtelnosti blábolu

12. srpna 2017 (uvádím pro příští generace) publikovala Facebooková stránka Amazing Maps tuto mapku s odvoláním na MapPorn.

Normálně bych o této kauze psal asi na stránku Ateisté ČR, ale tenhle pamflet si to prostě nezaslouží.

Mapka vznikla na základě výzkumu Evropské komise, který podle  Eurobaromteru proběhl od 30. května do 8. června 2015.

Lidovky: Vadí nám Romové, muslimové, gayové i buddhisté. Češi propadli v průzkumu rasismu

Už tehdy upozorňovali mnozí na podivný překlad při kterém byl výrazně posunut význam otázek do vysloveně kladných hodnot. Podle výzkumu byla totiž otázka v angličtině položena takto (převzato Jan Kulveit: Netolerantní Češi a Slováci aneb jak problém zatemnit statistikou)

1 QC13: Regardless of whether you are actually working or not, please tell me, using a scale from 1 to 10, how comfortable you would feel if one of your colleagues at work belonged to each of the following groups? '1' means that you would feel, "not at all comfortable" and '10' that you would feel "totally comfortable". 1) A Roma person 2) A black person 3) an Asian person 4) A white person 5) A Jewish person 6) A Muslim person 7) A Buddhist person 8) A Christian person 9) An atheist person 10) A gay, lesbian or bisexual person 11) A transgender or transsexual person 12) A person with a disability 13) A person under 25 years 14) A person over 60 year Přičemž instrukce pro tazatele uvádějí, že odpovědi typu “je mi to jedno” se nemají nabízet, ale pokud tak někdo sám od sebe odpoví, a nenechá si vnutit desetibodou škálu, má se to zapsat.

Český překlad zní Bez ohledu na to, zda v současnosti pracujete či nikoli, mi prosím řekněte, jak by vám bylo příjemné, kdyby jeden z vašich kolegů v práci patřil k následujícím skupinám. Použijte k tomu stupnici, kde 1 znamená “nebylo by mi to vůbec příjemné” a 10 znamená, že by vám to bylo “zcela příjemné”.

 Pokud vím "zcela příjemně" by se asi cítili hlavně příslušníci té skupiny, která patří ke stejnému vyznání/národnosti/etnické skupině... Zkrátka v češtině se dotazník ptal vlastně na něco jiného, ale o tom už odkazovaný Kulveitův článek. 

To, co jsem chtěl ukázat je, jak těžké je jednou vypuštěného džina vrátit zase zpátky do lahve. Ostatně ví to každý, kdo studoval konspirační teorie. Například původ "Protokolů sionských mudrců" je už dávno známý - je to ruskou tajnou službou přepsaná část politické satiry Dialogue aux enfers entre Machiavel et Montesquieu a původně v ní vlastně o žádné Židy nejde. Carské Rusko už dávno existuje jen v učebnicích dějepisu, ale Protokoly se vydávají stále po celém světě a spousta lidí neustále věří, že jsou pravé.

Podobně se nám vrací jako bumerang X-krát vyvrácená Wakefieldova studie o tom, že očkování způsobuje autismus anebo Regnerusova studie o tom, jak výchova lesbickými matkami poškozuje děti.

Zkrátka vždycky se najde skupina lidí, které i úplně pitomá zpráva nebo zmanipulovaný výzkum zapadá do jejího konfirmačního zkreslení. 

Letos se po dvou letech tedy opět můžete dočíst že:

Expres: Mapky nenávisti ukazují Čechy a Slováky jako nej rasisty EU. Jak je to s islámem? 

Politická strana, která neexistuje

Od doby, kdy jsem prohlásil, že slova "pravice" a "levice" slouží v politice jen ke zmatení voličů jsem už párkrát porušil svou snahu nepoužívat je. I tentokrát své předsevzetí poruším. Budu se ale snažit popsat naši českou politickou scénu a používání těchto pojmů v ní, abych ukázal proč je pro mě současná politika v podstatě cizí a co má česká "pravice" a "levice" společného.

Jak česká pravice, tak česká levice si nárokují liberální hodnoty, ovšem určitým způsobem si je dost podivně rozdělily. Levice uznává všechny možné a představitelné svobody kromě ekonomických.

Pokud se nad tím zamyslíme, je to tak trochu nabídka svobod k ničemu. Teprve zdroje nám totiž dávají svobodu jednat. Pokud máte právo jet kdykoli na dovolenou do Karibiku, ale nemáte peníze ani na jízdenku z Prahy do Kolína, stává se takové právo čistě hypotetickým. A pokud na to nemáte právě proto, že jste odvedli ukrutně vysoké daně, stává se vlastně ze státu nepřítel vaší svobody.

Levice totiž lidem nevěří, považuje je za extrémně sobecké a nespolehlivé. To se projevuje tím, že kdykoli dojde řeč na solidaritu, ve skutečnosti jsou jí míněny státní regulace a centrální rozdělování peněz vybraných na daních.

Pravice si také nárokuje kousek liberalismu. Prohlašuje že stát má být co nejmenší a její prioritou je svobodný trh. Tedy alespoň v proklamacích. Jenže pravice také lidem nevěří. Bojí se totiž, že by za peníze mohli dělat to, co by je bavilo a co horšího, možná by to mohli dělat i bez peněz.

Pravice má děsnou obavu o to, jestli náhodou neupadá morálka a to ne obecná morálka ale morálka každého jednotlivého občana. A přiznejme si, že představa pravicové morálky je u nás hodně zapškle katolická. Proto nám pravice buduje bonzácké struktury a proto také nikdy ve skutečnosti stát nezmenší - potřebuje jej ke špiclování.

Když si to promítneme do společné roviny vyjdou vám pravděpodobně (jako mě) neradostné závěry: politici nám nevěří a žádná strana nebude zmenšovat ty části, které připadají nadbytečné mě. Pokud někdo bude "zmenšovat stát", tak to bude znamenat úspory na armádě a na modernizaci, ne na armádě úředníků. O snižování daní a výdajů státu si také z podobných důvodů myslím své.

Do toho všeho jsem ještě navíc ateista a pravice i levice nám shodně tvrdí, že náboženství je super a že nám děsně prospívá.

Nedávno na problém chybějící strany ukázal test na stránkách ČRo nazývaný 8values v češtině. (Berte jej ale s rezervou - není to příliš dobře udělaný test.) Toto jsou mé výsledky:

Zajímavé je, že se příliš dramaticky neliší od výsledků mých přátel, ano těch přátel, s nimiž se občas hádám zda vpravo nebo vlevo.

Celá otázka zda pravice nebo levice se totiž zdrcla na otázku zda je lépe platit vysoké daně nebo nízké, tedy jestli jsou služby státu odpovídající jeho požadavkům.

Ve skutečnosti je to ale spíše spor o to, zda je stát důvěryhodný. Není problém svěřit peníze k dobrému účelu organizaci, která si svou důvěru zaslouží. Problém je muset odevzdávat peníze organizaci, které nevěříte.

Poslední dvě řádky vypadají u všech podobně - na občanské ose jsou liberálové až libertariáni, na společenské ose progresivní až velmi progresivní.

Většina z lidí v mém okolí by neviděla zásadní problém v tom povolit a považovat za rovnoprávný jakýkoli druh manželského svazku  v němž by nebyla nějak z principu omezována lidské práva. Aby bylo rozuměno - homosexuální, polygynní, polyandrické či jiné vícečetné svazky by byly na naprosto stejné úrovni jako heterosexuální monogamní včetně možnosti adopce dětí, práva dědického atd.

V náboženství také mí přátelé většinou nevidí jako něco, co by mělo být uznáváno nebo oslavováno, natož zvýhodňováno státem. Celkově přístup k náboženství mají: "tolerované, dokud neškodí okolí".

Současné zákony tedy vnímají jako diskriminační vůči ateistům a jinosexuálům, zároveň také považují zásahy státu do vlastnických práv za příliš velké a některé berně (daně) za amorální (například daň darovací), jiné za velmi problematicky zdůvodnitelné až amorální (daň ze zisku).
K tomu navíc nemají v podstatě žádnou důvěru k jejich investování do společnosti.

Můj hlavní dojem z voličů "pravice" je ten, že vlastně jen vybírají podle své nedůvěry ke státu. A důvody k nedůvěře skutečně mají. Všechny jejich ostatní postoje jsou ale se současným "pravicovým programem" politických stran v rozporu. Naše "pravice" nebrání jiné svobody než ekonomické a i ty velmi kontroverzně a spíše jen na papíře.

Je tedy spíše otázkou, kdy se jich (mých řátel) osobně dotkne nepříjemná stránka konzervativního programu, čímž myslím především klerikalismus a elitářství.

Strana která by byla postavena skutečně na liberálním principu (zločiny bez obětí se netrestají, zákony mají v důsledku míru svobody zvyšovat, státní aparát má být jen tak velký, aby jeho přínosy převažovaly nad jeho spotřebou...), lidských právech a rozumu zde chybí. Každá politická strana, která se třeba jen chvíli tváří tak, že by mohla tyto podmínky splňovat nakonec sklouzne ke křesťanské morálce a konservatismu.

Jsou určité náznaky ukazující, že tohle není jen dojem z mé sociální bubliny. Jednak existují výzkumy tolerance, a pak se tu také často objevuje "volení křížem" - v tomto případě ne křesťanským - znamená to že člověk který vyznává názory, které jsou zpravidla považovány za levicové volí stranu považovanou za pravicovou a naopak.

Přiznávám, že mám určitou teorii, proč tomu tak je. Volba "menšího zla" nás dovádí do stavu, kdy prestiž politiků už nemá kam klesnout. Nevolíme lidi, které bychom chtěli, ale lidi, které nechceme nejméně. Dostáváme se do pasti Rosenthalova efektu -  očekáváme od politiků příšerné chování a oni se příšerně chovají, očekáváme že politici budou kreatury a vládnou nám kreatury.

Na této tabulce z roku 2016 poslance vůbec nenajdete. Dostali hodnocení 25,14 bodu ze sta. 

Nízká prestiž a velké rozhodovací pravomoci jsou hrozná kombinace. Takový stav je kvazistabilní a umožňuje zvolit v podstatě kohokoli, kdo se ještě nestihl zdiskreditovat.

Rosenthalův efekt je jednou z pastí demokracie, to samo o sobě ale neznamená  že demokracie zklamala, nebo že nefunguje (ostatně Rosenthalův efekt funguje i jinde). Ano demokracie mohla zklamat lidi, kteří k ní vzhlíželi jako k politickému všeléku. Tím nikdy nebyla.

Je to jen nástroj - užitečný a prospěšný, když se používá k tomu, k čemu použit být má, ale k ničemu pokud jej chcete používat na něco jiného nebo případně na všechno.

Současná kvazistabilní situace nám ale dává i jistou naději.
Když se podíváte na konec tabulky najdete tam, většinou (kromě uklízečky a sekretářky) právě profese s velkým vlivem a nízkým kreditem - bankovní úředníky, novináře, profesionální sportovce, kněze - tedy přesně ty s nimiž se politici tak rádi spolčují a ukazují.

Zdá se, že by bylo poměrně snadné vytvořit této skupině protiváhu. Stačilo by obrátit se na profese z druhého konce tabulky, které tvoří z hlediska prestiže "druhou elitu". Proč to současní politici nedělají je zřejmé - jsou to profese s vysokou prestiží a malým okamžitým vlivem.

Veřejnost má ale rozhodně lepší vkus než sami politici.

Už 27 let se tu snaží ekonomové vést stát jako podnik, možná by bylo na čase pustit na chvíli ke kormidlu vědu.

Základ kultury

Musím říct, že mě stále fascinuje ta představa křesťanů, že je Bible základem veškeré kultury a že je dokonale nadčasová.

Sorry, ale zkuste si to představit:

Mezihvězdná kolonizační loď přiletí do soustavy nějaké cizí hvězdy a najde kolonizovatelnou planetu. Sejde se rada těch nejmoudřejších z celé posádky, začne se radit na čem založí novou kulturu a jeden z nich povídá: 

„Mám tady takovou sbírku pohádek zhruba z doby bronzové a je v tom také takový jednoduchý zákoník tehdejších primitivních pastevců koz“

„No a co my s tím?“

„No je to ideální základ kultury.“

„Je v tom snad něco o terraformaci?“

„Ne.“

„Je v tom něco o metalurgii?“

„Ne.“

„Je v tom něco o psychologii,“

„Ne.“

„Je v tom něco o produkci potravin, o ekosystémech, sociologii, matematice, astronavigaci, astromechanice, výrobě skafandrů, přežití v extrémních podmínkách, chemii...“

„Ne.“

„Je v tom něco alespoň třeba o umění?“

„Ne.“

„Je v tom něco, co by mohlo být vůbec k něčemu užitečné?“

„No taková pasáž o tom, jak si člověk má vyhrabat důlek za táborem, když jde na velkou...“

„Máme recyklační toalety.“

„No, ale je to děsnej krvák, je tam hrozně nerudnej Bůh a furt se tam všichni navzájem vraždí..“

„Hm.“

„No a taky je tam mluvící had s nohama, jednorožci, draci a démoni.“

„Super, přesně něco takového jsme hledali! Na tom postavíme novou civilizaci!“

Facepalm! Ne, opravdu byste nenašli lepší knížku jako základ kultury?

Nevinní - skautka a extremista

Všichni jste to už viděli, protože to sdílel každý. Ta fotografie oběhla zeměkouli. Má to být ukázka odvahy, ale ve skutečnosti je to spíš ukázka toho, jak zoufale potřebují média "své" hrdiny, když se jim ti skuteční nehodí.

Pro jistotu se na něj ještě jednou podívejme - ta dětská nevinnost proti rasistické primitivnosti a agresivitě. Problém je, že je to vkládání významu do obrazu.

Mladík nalevo má určitě nějaké blbé názory, ale dívka napravo vlastně asi také. Na jejích podkolenkách je totiž na jiném snímku dobře vidět symbol organizace Antifa - ano ten, na kterém jeden člověk kope jiného do hlavy.

Je to ta organizace, která si dává právo označit kohokoli jako nácka. Zkrátka problém Antifa je že je vlastně už docela dost Fa.

Podstata "náckování" totiž není v nošení nějakých symbolů, ale v tom, že si najdete způsob jak vyjmout určité lidi z lidské společnosti a udělat z nich náhradní oběti za skutečné pachatele a příčiny své životní mizérie, svých frustrací, za nespravedlnost celého světa.

Proto kdyby se mě někdo zeptal, koho z nich pravděpodobněji tipuji na obžalovaného u příštího Norimberského procesu, nedokázal bych se rozhodnout.

Nicméně ať mají ti dva v hlavě cokoli, kromě velmi podobných blbých názorů je spojuje ve skutečnosti ještě jedna věc - jsou nevinní. Ani jeden z nich evidentně nemá v úmyslu druhému ublížit a také se nic takového nestalo. Jak ostatně potvrzuje i sama skautka Lucie v rozhovoru pro Český rozhlas:

ČRo: „Má smysl být slyšet,“ říká skautka Lucie, která na virální fotce stojí tváří v tvář průvodu neonacistů

Ať je to jakkoli divné, ve skutečnosti nevidíme děsně statečnou skautku (i když jí odvahu neupírám) a agresora, ale dva lidi, kteří spolu mluví. To mi dává jistou slabou naději, že za tou ohrádkou pro obžalované nebude nakonec ani jeden z nich.

Poznámka: Mimochodem právě v tuto dobu vystupují za svobodu slova a svobodu myšlení skuteční hrdinové, kterým hrozí za jejich veřejně projevované názory i smrt. Pro média jsou však většinou neviditelní.

99,9 % Nonsens

Když americký prezident Barack Hussein Obama pronesl známou větu že 99.9% muslimů odmítá radikální islám, mohl si být v podstatě každý jist že lže. 


Je to proto, že prohlášení zahrnující 99% nějaké populace jsou téměř vždy lživé, přičemž počet devítek za desetinnou čárkou pravděpodobnost pravdivé odpovědi dále snižuje a samozřejmě také proto, že pokud nedefinujete to, co označujete, můžete s procenty manipulovat poměrně libovolně. Mimoděk jsem si při tom vzpomněl na důvod, proč Hells Angels nosí na bundách 1%.

Nejen že neexistuje žádný výzkum, který by tvrdil, že islámských radikálů je 0,1%, naopak existují výzkumy, které bychom mohli interpretovat naprosto jinak. Mnohem hůř.

Chybí nám také trochu definice, kdo to vlastně ti muslimští radikálové jsou. Pokud bychom za radikály označili pouze vrahy z teroristických jednotek možná bychom se na nějaká ta promile dostali. Podle stejného klíče by ale v evropské civilizaci vlastně téměř neexistovali extremisté. 

Samozřejmě že nemůžeme dělat rovnítko mezi pachateli a extrémisty. Také je v našich zemích neděláme. Za extrémisty považujeme skupiny podporující nedemokratické principy nebo v užším významu skupiny snažící se svrhnout demokratický řád.

Pokud bychom přistoupili na širší definici, podle které rozlišujeme radikály v evropské populaci, vyšlo by nám 68% radikálů (PEW). Právě tolik procent muslimů si totiž myslí, že by na světě měla vládnout šaríja, tedy totalitní náboženský politicko-právní systém. (Pokud říkáte, že se šaríja týká pouze muslimů, tak buď nevíte co to je, nebo lžete, ale prosím nepište mi to do komentářů)

V užším smyslu pak kolem 16% muslimů ve Francii v roce 2014 přímo sympatizovalo s ISIS. V roce 2006 pak 20% britských muslimů schvalovalo bombové útoky v Londýně roku 2005 a 40% by bylo pro zavedení šaríji v Británii.


Už tato data by normálně vedla k tomu, že by taková skupina měla být považována za vysoce rizikovou. Možná by stálo za to udělat nový průzkum a brát ho vážně.

Vesnice ve 21. století

Kamarád Slávek Černý zveřejnil na svém facebookovém profilu tento post:

Máme jednu z nejhustších síť vesnic a malých měst na světě. A je to blbě. Je naprosto v pořádku, pokud se vesnice přirozeně vylidňují, protože se tam nevyplatí provozovat služby.
Vesnice je životaschopná jako takové bydlení v přírodě vedle nějakého většího města nebo sídlo těch pár procent lidí, co se věnují zemědělství.
Z hlediska civilizace je to mrtvý prostor. Civilizace: kultura, vzdělání, věda, sport, ekonomika, to vše vzniklo díky městům. Dotovat prodejny, hospody a podobné podniky na vesnici je blbost. Všechny služby potřebují nějakou kritickou masu lidí, aby se vyplatily a čím je ta masa větší, tím jsou ty služby samozřejmě kvalitnější a je tam větší konkurence.

To je slovo do pranice. Faktem je že o městech budoucnosti se píše hodně ale jaká bude vesnice budoucnosti a bude vůbec?

Svět který existoval po tisíciletí vesnice nutně potřeboval - byly to jeho základní výrobní jednotky. Devět lidí z deseti tehdy pracovalo v zemědělství. V současnosti žijeme vlastně v přechodném období - stavby na vesnici jsou stále ještě z dob, kdy jejich neodmyslitelnou součástí byly stodoly a chlévy, jenže v současnosti zvládají veškerou zemědělskou výrobu pouhá 2% obyvatel.

Je to nastartovaná sestupná spirála, na vesnici není práce a proto se lidé stěhují do měst. Je tam málo lidí a proto se nevyplatí vytvářet služby pro vesnice a také se nevyplatí investovat do dopravy. No a protože je tam málo služeb a špatná doprava, nikdo se tam nehrne. Lidé tedy proudí jednosměrně do měst. Nevylidňují se vlastně jen oblasti v blízkosti měst, které slouží pro luxusnější bydlení jako satelitní městečka.

Co vlastně mohou vesnice v moderní době nabídnout? Bude časem za hradbou paneláků už jen komerční les, pole nebo industriální pustina?

Vlastně toho vesnice vlastně nenabízejí tak málo. V první řadě je to prostor. Řemeslo kováře, uměleckého kovotepce nebo kovolijce není, vzhledem k ceně pozemků a hluku, pro město úplně ideální.

Ven se ale nestěhují jen umělci. Pokud chcete postavit firmu na opravy veteránů, výrobu lodí nebo sportovních letadel, pravděpodobně s tím nezačnete v paneláku a pokud ano, pak se odtud velmi rychle postěhujete. Velké montovní komplexy (žel) také zpravidla leží mimo hranice města a to z velmi dobrého důvodu, kterou je cena pozemku.

Pro srovnání toho, o kolik bývají ceny budov i pozemků na vesnici nižší, než ve městech, nejlépe poslouží tento příklad:


Za cenu garsonky v Praze o celkové ploše 30 metrů čtverečních byste na vesnici získali rodinný domek o 1700 metrech čtverečních podlahové plochy.

Dostáváme se tedy do velmi zvláštní fáze civilizace. Města kdysi vznikala jako oblasti koncentrace řemeslné výroby. S průmyslovou revolucí se ale centry výroby staly továrny a manufaktury. Dnes představují města spíše koncentraci služeb, nikoli továren. Je tedy vcelku možné, že se v budoucnosti logika města úplně otočí a lidé budou naopak za prací jezdit na vesnici a po práci se vracet do města, které jim nabídne komfort svých kin, lékařů, maséren, sportoven a vzdělávacích institucí.

 A konečně pouze mimo město je dostatečný klid k rekraci v různých formách od poležení u rybníka, výlety po turistických stezkách a ubytovnách až po lázeňské komplexy. Lázeňství a turistika obecně představují velký potenciál pro mimoměstský prostor, pokud si ovšem předtím vesnice samy nezničí své prostředí snahou o rychlé zbohatnutí.

Tento svět už ale nikdy nebude tak izolovaný, jako byl v minulosti a ani tak jak je v současnosti. I na vesnici budou lidé stále častěji pracovat přes internet. Ostatně leckde už dnes takto pracují. Tady ovšem bude záležet na samotných nových obyvatelích vesnic i starostech, jak budou vesnice vypadat a nakolik se zvládnou modernizovat, nebo nakolik jim naopak "ujede vlak".

Jestli něčím ale perspektivní vesnice opravdu být nemůže tak skanzenem. Pokud jde někomu o zachování původního rázu vesnice, pak by z její starší části měl vytvořit skutečný skanzen, ale neměl by chtít po jejích obyvatelích aby se dál drželi "tradičního" způsobu života. Jinak tam totiž nezůstane žít vůbec nikdo.

HOWGH! Konec úvahy.

Hloupá klišé o terorismu - nebezpečně hloupá

Znáte je?
"Terorismus nemá náboženství"
"Cílem terorismu je šíření strachu (a proto by novináři neměli o teroristech psát)"
"Islámští teroristé zabíjejí i muslimy, proto to nejsou praví muslimové."

 Jsou to neskutečně hloupá hesla, stejně jako "boj proti terorismu". Právě ale na "boji proti terorismu" si můžete všimnout, jak je nebezpečné, když je lidé začnou vnímat jako pravdu.

Terorismus samozřejmě nemá náboženství, protože je to způsob politického boje. Tady v Evropě jej máme za nelegitimní, ale to neznamená, že by nebyl účinný.

IRA není jedinou teroristickou skupinou, která po létech vražd přešla do legitimní politiky, ostatně jako teroristické organizace začínaly i KSSS, mnohé politické strany Balkánu a Střední Afriky. Ve spojení s náboženstvím je pak velmi významnou teroristickou organizací (či spíše hnutím) Muslimské bratrstvo,

Terorismus rozhodně nemá náboženství, protože nástroje nevlastní své majitele. Náboženství ale používají terorismus k dosahování politických cílů.

Proto také není šíření strach cílem terorismu, šíření strachu je sám terorismus. Terorismus je vláda strachu (hrůzovláda). Pokud novináři ale nebudou informovat o teroristických útocích, začnou je lidé vnímat jako spolupachatele.

Už dost důvěry novináři ztratili používáním eufemismů a pojmů jako "Asiat" nebo snahou vyhnout se popisu skutečné motivace pachatelů poukazováním na neprokázané duševní onemocnění  (což mimochodem není fér ani k Asiatům ani k duševně nemocným). Ve skutečnosti by právě úplná ztráta důvěry v média znamenala opravdovou vládu hrůzy.

Hrůzu vyvolávají teroristé, ne média. Jejich úkolem je jen informovat a to prostě dělat musí. Horší než hrůza je totiž jen hrůza, která nemá tvář.

A konečně, vždycky obdivuji na základě čeho si ten či onen mluvka nárokuje rozlišovat "pravé" a "nepravé" věřící. Sympatičtí umírnění muslimové jsou samozřejmě úplně stejně věřící jako sebevražední atentátníci. Jen věří trochu něčemu jinému.

Bohužel v islámském učení je pro umírněné muslimy vyhrazeno zvláštní místo mezi povolenými cíli teroru. I když je skutečných teroristů tedy málo, je zároveň nepříjemně mnoho těch, kteří i v tomto případě jejich jednání schvalují. Statisticky je tato skupina výrazně větší, než skupina muslimů vyznávajících západní hodnoty (například rovnoprávnost, svobodu vyznání atd.)

Muslimští teroristé jsou samozřejmě jen nepatrnou špičkou ledovce islámského radikalismu, který ale v současné době představuje mainstream islámu, ne jeho okrajový proud. 

Nepodporujte lesby! (proti jejich vůli) - SJW, genderistky, regresivní levice a společnost golemů

Za ten titulek se tak trochu omlouvám, je samozřejmě poněkud zavádějící, protože tenhle článek není (jen) o podpoře sexuálních minorit, tím méně té jedné, která je v titulku zmíněna. Je to úvaha nad tím,  jak se ze snahy o páchání dobra stává pravý opak.

Zanadávat si na regresivní levičáky nebo na šílené genderistické sesterstvo je vcelku běžná věc a dovede to každý. Na druhou stranu jakmile kritika začne jít až příliš proti feminismu nebo dostane příměs rasismu najednou se ani ve skupině kritiků necítím příliš bezpečně. Nadávání je snadné, ale také k ničemu, nebo dokonce ke škodě. Ano, lidé s dobrými úmysly a špatnými idejemi prostě existují, ale spíš než je utvrdit v tom že okolní svět je zaostalý, rasistický, mačistický a vůbec celkově nepřátelský by bylo dobré pokusit se ukázat tu hranici, za níž se z bojovníků za dobro stávají náhončí nových čarodějnických procesů.

V první řadě musím připomenout, jakým způsobem se vlastně rozhodujeme. V podstatě vždycky, když se potřebujeme rozhodnout rychle, jsme obětí nějakých zobecnění, ale i když máme času na rozhodnutí více než dost, nakonec se určité míře zobecnění nevyhneme. V běžném životě, kdy jednotlivec musí odhadovat co která situace znamená, zobecnění více méně fungují. Běžné chyby se většinou dají korigovat následnou domluvou. Tedy naděláme méně škod občasným omylem, než kdybychom se rozhodovali příliš dlouho nebo pokud bychom nejednali vůbec.

Úplně jinak je to v případě, kdy stejnou generalizaci udělá skupina vůči společnosti. Tam totiž nepřesnost zahrnující několik procent znamená velmi početnou skupinu lidí. Jedno procento z naší republiky znamená 105 000 lidí!

Zkuste se podívat na následující tvrzení:

Je správné pomáhat slabším.
Ženy jsou oběti.
Ženy se mají stát matkami.
Holčičkám ani chlapečkům nemají být podsouvány genderové role.
Běloši jsou rasisti.
Sexuální minority potřebují podporu.
Národnostní a náboženské minority trpí útlakem majoritní společnosti.
Bohatí mohou za chudobu.


Kam až sahá to "pomáhat slabším"? Máme pomáhat slabšímu zloději utéct před okradeným? Pokud přijmeme tvrzení že ženy jsou oběti, před čím vším je máme chránit? Kdy ochrana překročí hranici toho, co samy chtějí? A znamená to že muž nemůže být obětí?

Je určitě špatné nutit ženy do mateřství, zvláště pokud jsou samy vnitřně rozhodnuté jinak, jenže kdy ochrana před takovým nátlakem začne ohrožovat ženy, které opravdu chtějí být matkami?

Že bílí rasisté určitě existují neznamená, že neexistují rasisté všech možných etnik, ani to neznamená že všichni běloši jsou rasisti. Sexuální minority ani tak nepotřebují nějakou podporu, spíše potřebují aby je společnost přijímala jako normální. Lidé z těchto minorit mnohem víc než nějakou pomoc potřebují přátele, ale snaha stavět je do role permanentně ohrožených je pro ně dokonalou bariérou.

A tak dále...

Všechny tyto polopravdy (kromě toho, že jsou to polopravdy) jsou ještě navíc módní.
V současnosti zvolna pomíjí vlna ochraňování muslimů, kterým ovšem nejvíce zavařili opět jiní muslimové, kteří jsou ostatně pro ně také stále mnohem větší hrozbou než majoritní západní společnost. Za čas se na tuhle módu budeme koukat velmi rozpačitě. Podobné módy už tu totiž byly.

Nevěříte? Možná máte ještě v živé paměti onu dobu, kdy do Afriky směřovaly obrovské náklady oblečení, až se zdálo, že na rovníku mrzne.

Tyhle věci nejsou jen groteskní, jsou i nebezpečné. Nesmyslná "pomoc" zlikvidovala na mnoha částech Afriky přirozenou místní výrobu i ekonomiku, protože nikdo nemůže konkurovat zboží zdarma. Dnes hrozí, že když v těchto částech vyschne pramen humanitární pomoci, společnost se zhroutí.

V dobách, kdy se Američané vrhali na zrovnoprávnění Afroameričanů žili potomci původních obyvatel této země v naprosto tragických podmínkách a jejich práva byla více než sporná.


 "Ochrana" muslimů vedla až k ostrakizaci exmuslimů a rozštěpení společnosti, protože (snad oprávněná) obava před lynčováním muslimů přerostla až v umlčení jakékoli kritiky islámu. Přitom je dnes jen máloco potřeba více, než kritika náboženství.

Jenže...

Vyčítáme církvím, že trvají na své představě věrnosti jako nejlepší zbraně proti AIDS i za tu cenu, že mezitím virus HIV zamoří celou Afriku, protože pisatelé Bible nebyli nakloněni antikoncepci (nebo ji neznali). Zlobíme se na ně, že nutí ženy rodit s nasazením vlastního života i dvouhlavé mutanty a děti bez mozku. Není to snad stejné trvání na názorech, které jsou sice statisticky správné (partnerská věrnost je skutečně nesmírně spolehlivý prostředek proti šíření AIDS/HIV a z evolučního hlediska je samozřejmě v pořádku, když ženy rodí děti), ale nejsou správné v naprosto konkrétních případech?

Nedělají vlastně církve, šílené genderistické sesterstvo a SJW nakonec úplně to samé?

Tento problém můžeme chápat ještě z jiného pohledu - jako střetnutí konskvencionalistické a direktivní morálky. 

Zatímco konsekvencionalistická morálka se dívá v každém jednotlivém případě na důsledky, direktivní morálka přijímá jako dobré celé příkazy. Tvrzení, která jsem uvedl na začátku, pronesl jistě kdysi někdo s dobrým úmyslem, v nějaké situaci, kterou už neznáme. Jeho stoupenci je přijali jako příkaz bez jiného omezení.

Hodně se to podobá jisté historce s Golemem, kterému rabínova žena přikázala nosit vodu a zapomněla na to...

Smutné je, že právě z kritiky takového přístupu kdysi vznikla ona hnutí snažící se "napravit" společnost.

Smrt evropské kávové kultury

Zástupy snobských italských kávofašistů se nám snaží v současné době vysvětlit, že právě se (konečně) učíme té pravé kávové kultuře. Já vám chci navzdory tomu dokázat, že kávová kultura Evropy je mrtvá. Bez ohledu na chuť, náročnost přípravy, množství dostupných druhů a nápaditost baristů už neexistuje žádná kávová kultura, jenom nerdovství. Zneužiji k tomu vaše vlastní znalosti.

Schválně, kdy jste naposledy použili něco takového:

Máte ten divný pocit v hlavě co vám říká "čajový, čajový, čajový..." jenže vy víte že je to kávový servis. Tak proč jste posledních dvacet let nepili kávu z kávového servisu?

Důvodem, proč se téměř nepoužívají takovéto kávové servisy je to, že nepoužíváme toto:

Říkáte si, že jste na chalupě také měli takovou konvičku a nevěděli, k čemu to je? Ta věc vlastně není tak úplně konvička, je to kávovar a ta divná poklička má bránit unikání arómatu při louhování kávy. Recept našich předků je poměrně jednoduchý - nechat vodu s cikorkou (asi 10 gramů) přejít varem,do litru vody vmíchat 60 až 80 gramů kávy*, 3 - 4 minuty louhovat a pak slít do kávové konvice. **

Kuchařka 40 léta

Nepočítalo se s tím, že by se v kávovaru káva scedila nějak důkladně, proto má kávová konvice většinou hubici začínající o něco výš, aby se zbytky rozptýlené kávy mohly usazovat dole (kávové konvice jsou v porovnání s čajovými vysoké). Servis obsahuje  tedy konvici, šálky, cukřenku a džbánek na mléko. Tolik postupy. Jenže změna v podávání kávy nám říká ještě něco jiného.

Kávový servis byl původně určen pro několik lidí - typicky šest. Nebyla to věc na kterou by se mělo prášit na poličce, byla to souprava připravená pro rodinná setkání a návštěvy. Při podávání kávy v domácnosti se počítalo s tím že káva je sociální nápoj, nebo chcete-li sociální droga.

Kouzlo sociálních drog je v tom, že vlastně nemusejí být nijak výrazně silné. Hlavní je že poskytují záminku k setkání a ano, většinou (ale ne vždy) chutnají a voní příjemně (tím příjemněji, čím méně výrazné jsou jejich účinné látky). Jejich podávání má určitou rituální a estetickou stránku, která usnadňuje vzájemný kontakt.  Káva patří, či spíše patřila do skupiny těch vysoce kultivovaných. Její vliv na organismus je ve srovnání například s alkoholem naprosto zanedbatelný a při přiměřeném užívání asi spíše kladný. Tak tomu bylo ještě v polovině dvacátého století, ale už není.

Asi tušíte, že je tu jeden problém - káva už není prezentována jako sociální. V šedesátých letech minulého století by obrázkem pro reklamu na kávu rozhodně byla kávová souprava a několik lidí v rozhovoru. V současnosti není prezentovaná konvice, ale jednotlivý šálek, ne skupina ale jeden člověk vychutnávající si svou kávu.

Bez ohledu na chuť, náročnost přípravy, množství dostupných druhů a nápaditost baristů káva už není sociální. Evropská kávová kultura, kterou znali naši předkové, už neexistuje.

*Musel jsem upravit poměry, podle receptů se dávalo kávy mnohem více.

** Pravá káva pro tuto přípravu dříve bývala poměrně hrubě mletá. Mlela se vždy až před použitím a často se doma také pražila.

Dodatek: V ofotografovaném návodu jsou zmíněny kávostroje. Byly to vlastně překapávače. Jeden takový se dá za vcelku nehorázné peníze stále ještě koupit. Je to tzv. karlovarský příbor.

Falernské je hnusné a vikingské pivo kyselé - opravdu?

Víte, moc nevěřím na kuchařské rekonstrukce. Problém není ani tak v tom, že bychom neměli jejich ingredience, ale nemáme chuťové návyky našich dávných předků, občas si to všechno trochu pleteme a neznáme správné poměry.

Jeden z přátel mi před asi dvěma roky říkal, že jiný jeho kamarád začal "vařit renesanci". To samo o sobě zní velmi zajímavě problém je pouze v tom, že renesanční ale ani středověké a starověké kuchařské recepty nemají dobu přípravy, množstevní poměry ani další upřesňující informace.

Víme tedy například že v renesanci byla v oblibě kombinace koření zázvor-pepř-hřebíček. Víme že se to vše dávalo do jídla jemně tlučené ale to je všechno. Pokud si srovnáte současnou evropskou a současnou indickou kuchyni, dostanete asi tak rozsah v jakém se množství koření může podle odhadu pohybovat - od špetky po několik lžic. Můžeme zároveň tušit, že se asi zázvoru nedávalo stejně jako pepře, ale to je tak všechno.

Další věcí, kterou vám hned žádná stará kuchařka neřekne je,  že pepř používaný v renesanci není stejný pepř, který používáme dnes. Pepř černý byl sice prý poprvé představen v helénských dobách, ale ve středověku a renesanci, kdy byla cesta do Indie blokována muslimy, se v podstatě nepoužíval. Namísto něho se používal pepř dlouhý, který je dnes spíše typický pro asijskou kuchyni. Vlastně Evropa po většinu své historie pepřila pepřem, který dnes přisuzujeme asijské kuchyni. Stejné slovo tedy znamená něco jiného.

Kuchařky však mohou obsahovat i slova, které v dnešní době neznamenají nic. Například slovo "vošlejch" je jednou překládáno jako cibule a jindy jako pórek. Nejpravděpodobněji jde o lahůdkovou cibulku. Slovo "lupice" je pro spoustu současných kuchařů dokonalý hlavolam. Je o candáta - nejceněnější rybu ve středověku a ranném novověku (vlastně myslím, že mnohde dodnes). To jsou ale slova, která stále celkem dobře známe. Stejně tak ale mnoho druhů koření, ryb a přísad ve starověkých kuchařských předpisech jen odhadujeme.

Podobně zlé je to s udáváním teploty a doby přípravy. Lidé dříve neměli v kuchyni žádné teploměry a vlastně většinou (až do posledních staletí) ani hodiny. Pokud tedy například dnes čteme, že připravovali "rybu vařenou" nemůžeme si být jisti, jestli chudáka rybu kuchaři skutečně tehdy vařili v bublajícím hrnci, nebo jestli šlo o pošírovanou rybu. Jak vám dosvědčí každý skutečný kuchař, je to rozdíl více než velký.

A konečně, kuchařské knihy také přehánějí. Jejich autoři to nedělali vždy úplně záměrně. Někdy prostě vynechávali ty části, které jim připadaly nepodstatné. V kuchařkách najdete tedy zpravidla nepoměr masitých jídel a sladkostí, které se připravovaly spíše o svátcích, než těch běžných jídel. Můžete mi věřit, že stráž na hlídce čekala miska vařeného hrachu mnohem pravděpodobněji, než sekaná pečeně s mandlemi.

Drobné detaily z denního života popsané v jiných než kuchařských knihách nám tedy leckdy poskytnou mnohem jemnější detaily i z tohoto směru. Například se tak můžeme dozvědět že se při pitkách v renesanci podávalo čerstvé ovoce.

A teď se dostávám k tomu, čemu z historie věřím úplně nejméně. Zatímco slaneček s velkou pravděpodobností chutnal dosti stejně  v libovolné době, kdy bylo zvykem je nakládat, tak například na chuť kysaného zelí má vliv nejen množství soli, stlačení a použité přísady, ale i způsob krájení a aktivita divokých kvasinek.V případě kvašeného zelí a tuřínu máme přesto ještě celkem velkou šanci se původním receptům dostatečně přiblížit. O to horší je to s kvašenými nápoji.

Pokud si představíte pestrost chutí vín i to, jak snadno lze ze skvělého vína vyrobit něco naprosto nechutného, dostanete se do pasti. Víme totiž z mnoha svědectví že starý Řím vysoko cenil falernské víno. Nemáme ale ani trochu ponětí jak chutnalo. Maximálně víme, že bylo červené. Potenciální výzkumník se tedy může vydat buď tím směrem, že hledá odrůdu u níž předpokládá zvláště dobrou chuť, která odpovídá jeho představám o přibližném chuťovém vkusu starých Římanů, nebo se pokusí reverzně vykřížit z velmi starých odrůd geneticky co nejpodobnějšího hybrida odpovídajícího zhruba době, kdy falernské zrálo na svazích mezi Kampánií a Latiem.

I když se vám to asi nezdá, šance že se strefíte do původní chuti vína je nesmírně malá a v obou případech přibližně stejná.

Konečně i kdyby se vám to nějakým zázrakem podařilo, nikdy asi nezjistíte že právě v tuhle chvíli to bylo ono. A aby ani toho nebylo málo, zapomínáme na způsob podávání. V mnoha krajích Řecka a Říma se víno pilo s přísadami, které bychom do něj asi dnes nedávali. Pro převoz po moři se do něj přidávala mořská voda, obyvatelé Rhodu si často ředili vína rybím vývarem, mladá vína se "umravňovala" přídavkem sádry nebo borové pryskyřice. Dokonce se do něj dávala myrha nebo voňavky (tehdy většinou celkem bezpečné výtažky z květů). A nesmíme také zapomínat, že se starověká vína téměř vždy ředila. Odrůdy byly tedy šlechtěné tak, aby dobře chutnaly v podobě střiku.

V jednom si můžeme být jisti. Totiž že lidé pili víno pro jeho chuť, ať už nám to připadá jakkoli podivné. Jim by zase možná dělalo těžkosti pochopit  naše chutě při pití whisky, tequily, nebo pojídání finských bonbonů ze slané lékořice.

Vždycky si při takové příležitosti vzpomenu na jednoho domácího pěstitele vína, jehož občas i dost prapodivné výsledky jsem měl možnost ochutnat. Jedno z "vín" (které si zaslouží tyto uvozovky) bylo výrazně trpké, mírně cítit po spálené gumě a mělo pachuť která svírala krk a po níž dřevnatěl jazyk. Sám autor ho hodnotil: "Lahodné!"

Po letech jsem asi podobně připadal já jiným lidem, když jsem jim dával ochutnat lambik Le Marriage Parfait. Na podobné situace bychom neměli nikdy zapomínat, když přemýšlíme o podivných chutích starověkých lidí.

Na závěr to vůbec nejnepravděpodobnější - starověká a raně středověká piva. Začnu jedním věkovitým omylem. V desítkách a možná stovkách učebnic si můžete přečíst, že první pivo vařili obyvatelé starověkého Sumeru. Má to jeden háček. Historik  Peter Damerow z berlínského Max Planck Institut für Wissenschaftgeschichte se pokusil poskládat alespoň většinu podstatných informací o tom co to vlastně tehdy vařili. A jeho závěr zní: Nebylo to pivo, byl to kvas!

 Kvas se dodnes na východě vyrábí, přesto tento konkrétní napodobit nedokážeme. Nemáme totiž nikde kompletní recept.

(Článek chybně uvádí, že v kvasu není alkohol. To platí pro kvas vyráběný v současné době, který se převařuje, klasický kvas obsahuje asi 1% alkoholu a ve starších dobách byl asi obsah alkoholu i vyšší. )


Tyto nápoje mají k sobě vývojově velmi blízko, ale přesto je mezi nimi zásadní rozdíl. Kvas se totiž tradičně vyráběl z chleba. Tato fáze, kdy se nejprve z obilí upečou bochníky či placky, při přípravě piva chybí, za to se v přípravě piva používá k zvýšení cukernatosti sladování. Otázka po původu piva tedy zároveň míří na šíření znalosti sladování.

Recepty na vikingské pivo se sice vyskytují, ale s jejich věrohodností je to velmi podobné jako se sumerským "pivem". Od návodů typu "vezmi Bernarda a svař ho s medem" až po složité věci, které vypadají i celkem zajímavě  jako třeba recept na Heather beer, si můžete být jisti jedním: Nemají s vikingským pivem společného víc, než ten med.

Přes všechno, co jsem dosud napsal jsem neměl v úmyslu nikomu vymluvit experimentální výrobu piva, "starověkého" vína, nebo pokusy o staroslovanskou, vikingskou, keltskou či thráckou kuchyni. Chtěl jsem ale varovat před tím, abychom z takových pokusů dělali jednoznačné závěry o tom jak nechutná či naopak chutná byla dávná kuchyně.

Samozřejmě se pak můžete ptát, jestli má nebo nemá taková snaha smysl a já vím že má. Dávní lidé mysleli jinak než my, a jako jejich myšlení byly jiné i jejich chutě. I když se asi nikomu nepodaří zjistit jak jejich jídla  a nápoje skutečně chutnaly, můžeme dosáhnout alespoň jakéhosi uvěřitelného přiblížení. Možná při tom objevíme něco co se naopak stane oblíbenou chutí v budoucnosti. A to není málo, protože jak říkal Jean Anthelme Brillant Savarin:

Objev nového jídla znamená pro blaho lidstva více než objev nové hvězdy.

Bavor mladší Rodovský z Hustiřan: Kuchařství, to jest knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají
Historie vína: Jak chutnalo a jak se vyrábělo víno v dávných dobách
Wired:2,550-Year-Old Celtic Beer Recipe Resurrected
5,000-Year-Old Chinese Beer Recipe Revealed
American Homebrewer´s Association: Pharaoh Ale: Brewing a Replica of an Ancient Egyptian Beer

Omlouvání za minulé generace

Západní svět je nemocný syndromem kolektivní viny. Je to choroba zlá, zákeřná a může být i smrtelná. Konkrétně se projevuje pokusem omluvit se za činy předchozích generací a dalšími typy flagelantství.

Abych byl stručný: Ne současní Němci se nemohou omluvit za to, co udělali jejich pradědečkové - nacisté, současní Australané a Jihoafričané nenesou vinu na zvěrstvech páchaných při osidlování Austrálie a Jižní Afriky. Nebyli to oni.

To hlavní ale je, že se nemají komu omluvit. Lidé, kterým se měli omluvit politici Třetí říše i válečníci tehdejšího Werhmachtu jsou dávno mrtví, stejně jako pachatelé vypálení Lidic a Ležáků. Lovce Aboridžinců i zastřelené Aboridžince zakrývá dávno stejná hlína.

Ani celá Evropa se nemůže omluvit za staletí obchodu s otroky, protože nás od tehdejších otrokářů i otroků dělí generace.

Připisovat současným lidem viny jejich předků nebo jejich kultury není náprava minulých křivd, ale vytváření nových křivd. Tohle chápání "dědičného hříchu" Evropanů je mor schopný paralyzovat naší civilizaci. Nevím o žádném důvodu, proč by si každé novorozené dítě zasloužilo v okamžiku narození něco tak strašného jako je obtěžkání všemi historickými  zločiny jeho civilizace.

Dokud si potomci dávných utlačovaných i dávných utlačitelů nedokáží říct "Toto dělali naši předci, ne my. Pojďme se poradit, co dělat, abychom nenesli následky jejich špatných rozhodnutí." tak budeme stále zapletení do koloběhu ukřivděnosti a křivd. Potomci kdysi ukřivděných, kterým však nikdo už nekřivdil budou páchat nové křivdy a budou za to právem nenáviděni.

Přestaňme s tou stupidní hrou. Přestaňme se omlouvat. Nemáme za co.