Paradox daru

Tu scénku jistě znáte: Král Já První se potápí do bažiny a volá: "Na tomto místě bude jednou cedulka: Zde zahynul král, který špatně panoval. Proradné živil, upřímné vyháněl. Sám si říkal král Já První, že Já je poslední, to on netušil."
Je to jedna z mnoha pohádek kde je vlastní prospěch, nebo chcete-li sobectví ukazováno jako protiklad štědrosti, laskavosti, nezištnosti a altruismu.

Teď vám ale nabídnu jiný příklad, kterým se pokusím tuhle představu podkopat.
Představte si situaci, kdy máte v úmyslu někoho obdarovat a hledáte co by mu udělalo radost. Jenže máte problém, protože člověk, kterého se snažíte obdarovat, není ani trochu egoistický. Tedy nechce od nikoho vůbec nic.

V zoufalé snaze najít něco, co by mu mohlo udělat radost si začnete říkat: "Jak může být někdo tak sobecký, že si vůbec nic nepřeje?"

Říkáte si to přece právě proto, že vy se snažíte být altruisty a obdarovat někoho jiného. Vy přece chcete být nesobečtí!

Je to samozřejmě nesmysl, jak jsem řekl onen člověk si nic nepřeje právě proto, že je absolutně nesobecký, jenže na tomhle principu dary fungovat nemohou.

Pohnutky k darům jsou ve skutečnosti celkem egoistické - darujeme protože nám to samo o sobě působí radost - účastníme se totiž tak určité lidské interakce, která nám potvrzuje že jsme pro sebe důležití a ze stejného důvodu moudří lidé rádi přijímají i vcelku nevhodné dárky, protože znamenají, že na nich někomu záleží.

Možná je to i jeden z důvodů, proč někteří lidé raději obdarovávají, než dary přijímají - to že někdo přijal váš dar a měl z něj radost totiž znamená, že od něj můžete čekat něco dobrého v budoucnu. A ostatně i proto se lidé pídí po tom, kdo jim dal který dárek i o Vánocích.

Vůbec nic na tom není nezištného - dáváme radost a dostáváme za to radost. (V ideálním případě zároveň dáváme věci, které chce někdo jiný a dostáváme věci po kterých toužíme my.) Dar nikdy není zdarma.

A také právě proto je pro nás problém, když něco opravdu hodně darovat chceme, ale nemůžeme, protože to ve skutečnosti znamená, že naše vazba je přerušená - že někoho ztrácíme.

Pokud bychom byli všichni zcela nesobečtí, znamenalo by to že bychom byli zároveň všichni velmi osamělí.

Teď možná namítnete: A co když obdaruji žebráka? Tam přece nechci mít nějakou vazbu.

Máte pravdu, existují i jiné druhy darů, ale i tehdy jsou motivace dárce i obdarovaného čistě sobecké - žebrák samozřejmě chce peníze pro sebe a vy se almužnou zbavujete myšlenek na jeho útrapy. Kupujete si kousek svědomí.  I tady je to obchod.

O tragédii na Lhotě a neplavectví

Tak jo, napíšu něco, co se nebude líbit. Za utopení dvou dětí na koupališti Lhota nemůže lhostejnost,  rasismus celého Českého národa a dokonce ani "ten idiot plavčík, co nebyl tam, kde měl být". Poměr zavinění říká jednoznačně, že hlavní vina leží na matkách - neplavkyních. Je totiž extrémně nebezpečné hlídat dítě, které neumí plavat a být zároveň sám neplavec. 

K tomu je potřeba přičíst, že přírodní koupaliště nejsou bazény. Nemají rovné dno a pro malé děti (a neplavce) jsou nesrovnatelně nebezpečnější. 

Zvláště u malých dětí by si měl člověk uvědomit, že se topí snadno, ale lze je zpravidla (na rozdíl od dospělého) také rychle vytáhnout. Samozřejmě jen tehdy, pokud jste poblíž. 

Plavčík je vždycky od dítěte mnohem dál než rodič a představa, že v případě topícího se dítěte budete mít dost času ještě doběhnout do kanceláře a něco tam vysvětlovat, je nesmyslná (ano i v případě že v kanceláři nesedí párek Vogonů). První pomocná ruka začíná vždy u vašeho ramene.

Obecně je pravda, že místní Vietnamci hledají zábavu tam, kde ostatní lidé a stejně tak se snaží přežívat i letní vedra. Znalost plavání je přitom v této komunitě vzácná. Sám jsem nedávno pozoroval v bazénu vietnamskou slečnu, která předváděla klasický plavecký styl "čubička",

Sakra lidi! Když už jste se s touhle zemí natolik srostli, že se chcete i koupat v jezerech a lomech, tak se naučte plavat! Myslím to vážně, jde vám o život! Přitom nabídka kurzů plavání pro děti i dospělé je myslím dostatečná. 

Pro ony dvě maminky to byla zbytečně tvrdá lekce. Bylo by ale ještě horší, pokud by se z ní nikdo nepoučil.


PS: Nedávno se mi dva kamarádi přiznali, že neumí plavat. Ne nejsou to Vietnamci. Uvidíme jestli se mi podaří je přesvědčit že je to opravdu užitečná dovednost.