Vrah české kuchyně Láďa Hruška zabíjí jen chuťové buňky

Na serveru Lidovky.cz vyšel článek Kuchařka Ládi Hrušky. Mrtvé jídlo, zácpa, plísně, hodnotí kůže a smažáky expert . 

Nemám zrovna recepty Ládi Hrušky v lásce, ale v tomto případě bych si dovolil poněkud přehodnotit mínění experta Martina Škáby. Vezměme si to popořadě.

Prvním receptem, který to odnesl je "Smažák v hrnku", který Škába komentuje jako "mrtvé jídlo". Co to má být? je snad nějaké jídlo "živé"? Ano, jsou lidé, kteří si to myslí.

Podle článku Živá versus mrtvá strava je to takto:

Za živou stravu označujeme potraviny, které nejsou tepelně ani chemicky upravované. Vychází se z poznatků, že jakákoliv tepelná úprava nebo průmyslové zpracování ničí výživné hodnoty, mění strukturu molekul a ty se pak stávají nejenže nezdravými, ale mnohdy i toxickými a karcinogenními. 

Ano, legenda o živé a mrtvé stravě je moderní variace na pohádku o živé a mrtvé vodě. 

Tepelná úprava opravdu mění molekulární strukturu potravin a některé produkty pak mohou být po nevhodné úpravě (především připálení) karcinogenní, jenže to má i druhou stránku. Tepelná úprava především v případě masa a kořenové zeleniny značně snižuje riziko infekcí a parazitů (motolice, tasemnice, škrkavky...) a zvyšuje množství stravitelných látek.


Rozhodně tedy není smažák z hrnku více mrtvý než čerstvě upečená houska. V jakém množství je rozumné si takové mňamky dopřávat už je věc jiná. Je to tučné, je to mastné, ale karcinogenní  to je dokonce méně, než klasický smažák z pánvičky (natož z friťáku).

Jako druhý recept to schytaly "bramboráčky" ze starého chleba, které Škába ohodnotil slovy:
"mohu dostat zácpu a ještě mohu mít i žlučníkový záchvat," opravdu? Ano opravdu, ale nějak zapomněl dodat, že je to stejné riziko jako u klasických bramboráků, nebo jakéhokoli jiného smaženého jídla.

Zmrzlina s olivovým olejem dostala hodnocení "Taková zmrzlina je nejenom kalorická bomba, ale ještě podpoří v našem těle rozvoj plísní a dalších civilizačních chorob". Přiznávám, že mě zmrzlina tohoto složení překvapila spíše tím, že obsahuje poměrně drahé ingredience, které v ní vůbec nemusejí být, respektive v ní nemají co dělat. Takovými je olivový olej a mouka.

Pokud byste chtěli vyrobit opravdu domácí zmrzlinu podle starých receptů, potřebovali byste namísto nich buď smetanu nebo máslo. Ano, bohužel, téměř každá zmrzlina (i ta veganská!) je opravdu kalorická bomba, ale člověk po ní nezplesniví.

Jako předposlední to schytaly nadívané kuřecí kůže, tentokrát od  Kateřiny Cajthamlové. To jídlo vypadá opravdu hnusně, nicméně kritizovaný odpad, tedy kuřecí kůže, byl vždy základem šmalcu (schmaltz) neboli kuřecího sádla, což je základ evropské židovské kuchyně. Jistě, pro své zdraví i pro mír na planetě byste udělali lépe, kdybyste dali na rady experta: "Proč kuřecí kůže? Lepší jsou luštěniny nebo obiloviny, ty také nepřijdou na mnoho. Ale používat luštěniny asi není dost šokující,". Šokující je ale na receptu spíše nesmyslná náročnost, která působí spíše dojmem snahy zakrýt původ suroviny množstvím koření. Je to jídlo zbytečně finančně i časově náročné.

Poslední kritizované "jídlo" se mi vlastně ani komentovat nechce. Škvarky z kuřecí kůže, jejichž chuť přebilo množství koření a vrstvy pochutin je něco z čeho by asi Savarin dostal padoucnici. Nebylo by to ale jistě tím, že by to bylo životu nebezpečné.

Pokud už se nějaký dietolog, kteroužto profesi řadím hned vedle ufologů, hledačů geopatogenních zón a lidí popíjejících Savo (ty jsem si opravdu nevymyslel), chce srovnávat zdravost nebo nezdravost takovéto stravy, měl by také napsat ve srovnání s čím. Při srovnání hospodské stravy nebo receptů z Mimibazaru s Hruškovými specialitami, nelze v podstatě najít rozdíl. Určitě by nám všem prospělo jíst zdravěji, ale není férové lhát, i když máte sebelepší záměr.

Proč víra v autority kumuluje chyby?

Do jedné diskuse na facebooku jsem napsal v podstatě jako vtip toto:

Základní cvičení pro křesťany:
1.) Když vám někdo lže, říká o své lži že je to lež, nebo že je to pravda pravdoucí?
2.) Když vás někdo obelže a pak zemře, ale vy jeho tvrzení věříte dál, jste stále obelhaní?
3.) Čím jiným se liší lež stará jeden den a tisíc let, než stářím?

Ve skutečnosti má ten vtípek v základech mnohem více než se zdá a neplatí jen na křesťany, ale na všechny autoritářské struktury.

Tyto tři otázky jasně ukazují proč šíření myšlenek založené pouze na autoritách kumuluje chybná tvrzení. Pokud se totiž pohybujete pouze uvnitř systému založeného na autoritách, je jediným způsobem jak odhalit chybné tvrzení pokus odhalit lháře, což se ne vždy zdaří, navíc jsou úplně zanedbány nezáměrné omyly a tvrzení pomýlených lidí.

Má první otázka  je vlastně narážka na klasické dilema s rozpoznáním lháře. Lháře nelze poznat tak, že se jej zeptáte, jestli to co říká je pravda, protože odpoví že je to samozřejmě pravda.

Pokud vás někdo obelže, je on lhář, ale vy jste uvedeni v omyl. To ale znamená, že svému omylu věříte a můžete o něm přesvědčovat další lidi. Lež lháře tedy přežívá. Lidé, kteří se pouze mýlí totiž nemají záměr lhát, takže uvedení ostatních v omyl ani nevyužívají ve svůj prospěch a většina metod odhalování lží na ně nefunguje, protože ze svého pohledu prostě nelžou.

Za určitých okolností může lež či omyl přežívat libovolně dlouhou dobu. Na kvalitě takového tvrzení ale nic nemění ani věk, ani počet pomýlených lidí. Pokud však věříte autoritám, je jejich věk a počet pro vás rozhodující, stejně jako stáří tvrzení. Důvěryhodnost autorit tedy roste, ačkoli se pravdivost tvrzení nijak nemění. 

Šíření omylu ve společnosti, která přikládá maximální důvěru autoritám je snadné dokonce i v případě, že tyto omyly prokazatelně jednotlivce i společnost poškozují. Mnohokrát přílišná důvěra k autoritám způsobila smrt mnoha lidí. Nevyhnula se samozřejmě ani vědeckému světu, stačí vzpomenout na odpor proti snaze o prosazení dezinfekce v nemocnicích.

Naštěstí má každý člověk možnost odhalit i omyl, který se jej nějak dotýká. K tomu jsme částečně od přírody a částečně díky kultuře, vybaveni ke kritickému myšlení. K odhalení omylu  většinou stačí rozpornost tvrzení a ostatních našich poznatků. Přesto i takový mnohonásobně vyvrácený omyl přežije a bude se šířit dál. Zatímco takové tvrzení může je pro mnoho lidí stejné a mohou pro něj být přesvědčeni společně, jeho vyvrácení je individuální.

Vzpomeňte si, že všechny "svaté" knihy jsou v rozporu s našimi zkušenostmi a zároveň obsahují tvrzení že jsou pravdivé.

Zároveň každé náboženství (ale také mnohé politické ideologie) stavějí na víře v absolutní autority - bohy, vůdce, proroky...

Dokud existuje nenulová množina lidí, kteří věří nějaké věci jen proto, že důvěřují tomu, kdo ji řekl, tak tomu tak bude.

Dívejte se na přírodu z třetího úhlu

Prokop Hapala ve svém článku  Naturální gotilka versus dospělá civilizace nastolil otázku "My nebo příroda?" Protože svůj příspěvek myslel hlavně jako podnět k diskusi, přináším zde svoji odpověď:

Víš Prokope, tohle není problém přírody ale falešného dilematu. Pokud rozumíš přírodou život (což není, i neživá příroda je příroda), tak ani ji přerůst nemůžeme, protože je to jako když si pes chce dohonit vlastní ocas. My jsme součástí přírody a ekosystému. I když bychom se šířili na jiné planety, ve skutečnosti bychom šířili pozemský ekosystém. Můžeme z něj vytvořit jiný, například robotický ekosystém, který by byl modulárně modifikovatelný na rozdíl od současného, který se modifikuje vlastně rozmnožováním a smrtí jednotlivců, ale i tak by to byl asi stejný přechod jako od anaerobního života k aerobnímu. Pořád by to byl život, protože bez té snahy o šíření a rozmnožování to nejde.

Představa ovládnutí přírody byla běžná v budovatelských padesátých a šedesátých letech minulého století, i když provázela vlastně celou průmyslovou revoluci. Byl to překrásný sentimnet, ale ohrozil nás mnohem více, než si uvědomujeme. Jako prospěšný totiž působil jen do té doby, než jsme (my lidé) opravdu změřili následky svých snah. To, co vypadalo velkolepě bylo nezřídka vlastně ztrátové, jako například rozparcelování amerických plání, nebo zlepšování technik lovu ryb. Tehdejší chyby jsme nedokázali nějak nahradit dodnes.

Problém velkých, například celoplanetárních ekosystémů je v tom, že se mnohem lépe řídí evolučními algoritmy než nějak centralizovaným rozumem a podstatou přírody jsou procesy "řízené" jednoduchou zpětnou vazbou, čili evoluční algoritmy, z existence je nelze vůbec nijak odstranit. Ne že by něco z toho řídit nešlo, ale jakýkoli pokus o vědomé řízení všech aspektů prostředí by nás pravděpodobně vyhubil v jediné generaci.

Celkově tedy dnešní ovládání přírody vypadá spíše jako vědomé přiklánění přírodních procesů v náš - lidský prospěch. Což je ovšem to samé, co dělal Homo sapiens vždycky, občas i s nevědomými katastrofickými následky. Postavení otázky buď my nebo příroda má jediného vítěze  - přírodu, protože my sami sebe zničit dokážeme, ale nedokážeme nad přírodou zvítězit. Civilizace v níž se nedá žít není civilizace.

Ten new-age postoj "budeme tedy na přírodu pouze v úžasu civět a pokud možno na ní nebudeme ani sahat" je vlastně špatná interpretace. Nejde o to, že by se příroda nepřizpůsobila, nebo že by jí naše chování (odpady, hluk, smog) škodilo, my jí tím nevědomky řídíme. Upravujeme prostředí tak, že v něm jednou nebudeme moci žít. Ničíme druhy, které se nám líbí a které chceme zachovat, kazíme vzduch a vodu sobě, zanášíme odpadem (a hotely) místa, která se nám líbí, plýtváme obnovitelnými zdroji, které potřebujeme my.

Naše chování je spíše důkazem toho, jak živou přírodu řídit neumíme, protože tohle není v náš prospěch.

Představa sporu příroda versus civilizace je bohužel extrémně nebezpečný stereotyp, který nás může stát hodně životů ať už se postavíme na stranu těch kteří říkají "nejdříve pokrok" nebo těch co volají "zpátky na stromy".  Je to žel, také důkaz toho, že ekologické myšlení je v současné době v naší společnosti mrtvé a tak na povrch povstávají ideje, kterých jsme se už kdysi zbavili.


Spor civilizace versus příroda byl vlastně pohřben už v sedmdesátých letech knihou Ecotopia: The Notebooks and Reports of William Weston od Ernesta Callenbacha. Tato kniha, kterou považovala mnohá tehdejší ekologická hnutí za zcela základní, nebyla pokud vím do češtiny nikdy přeložena. Popisuje vyspělou civilizaci, jejíž vyspělost je rozpoznatelná i v tom, že si své prostředí neničí.

Poznámka k atomu

Na blogu Kontrafikce vydal David Černý nový článek, v němž se zabývá rozhovorem se známým, leč v této době již mrtvým částicovým fyzikem Victorem Stengerem. Normálně bych jej opominul, protože už mě prostě nebaví pročítat články plné strawmanů.

Mimochodem rozdíl mezi vlídným přístupem praktických vědců a nadutostí mnohých studovaných filosofů, kteří namísto vysvětlování raději přecházejí do kvalifikujícího jazyka a urážení protivníka, bude pravděpodobně důvod, pro který se lidé na filosofické otázky raději ptají evolučních biologů a fyziků, než filozofů. Člověk zaujímající nadřazený postoj totiž vždycky nakonec vyvolává dojem, že o problému zase tolik neví, ale mlží aby vypadal významně a důležitě.

Lidé vynucující si úctu prostě bývají sice neužiteční, ale za to protivní.

Nicméně v samotném článku je nesmírně zajímavý konflit (který ale asi takto ani Černý ani Stenger nemysleli), který by bylo škoda přehlédnout.

Stenger není výjimka, jak ostatně dokazuje zmíněný rozhovor. Začnu třeba tímto citátem "V knize jsem sledoval historii pojmu „atomismus“, v rámci kterého je vše tvořeno hmotnými částicemi a prázdnem a to počínaje mými předchůdci v antickém Řecku. Staří Řekové měli v podstatě pravdu, ovšem tato idea byla po tisíc let potlačována v letech temného středověku, kdy Evropě vládla katolická církev."

Autor těchto památných slov se nám snaží vsugerovat, že Řekové objevili něco takového, jako je moderní teorie atomů.


(zde vynechávám pasáž o "temném středověku" protože není pro mne podstatná.)

...aby se zamysleli nad tím, co vlastně řecký atomismus byl, jak k němu ti atomisté došli a jestli vůbec má něco společného s moderní teorií atomů.
Nemá prakticky nic. Atomismus byl snahou udržet eleatickou nauku o Bytí jako neměnné, nehybné sféře; bytí je podle Parménida neměnné a absolutně nehybné (ἀκίνητον), zcela ukončené (οὐκ ἀτελεύτητον), nic nepostrádá a proto setrvává samo v sobě zcela netečné (ταὐτόν τὲ νταὐτῶι), je nedělitelným, homogenním kontinuem (πᾶν ἐστιν ὁμοῖον). No, a atomy mají smířit smyslové poznání s naukou o neměnném bytím tím, že ho rozdělí na mnoho malých částeček - atomů -, které mají vlastnosti parmenidovského bytí a různě se sbíhají a zase rozbíhají, aby vytvořily to, co můžeme vnímat smysly.
Jinými slovy, atomismus - např. Leukippův atomismus - rozbíjí původní Bytí-Jedno a nahrazuje ho pluralitou malých bytí-jedno: ἐι γὰρ ἦν πολλὰ, τοιαῦτα χρὴ αὐτὰ εἶναι, οἷον περ ἐγώ φημι τὸ ἓν εἶναι

(Pokud by existovaly mnohé, musely by být takové, jaké říkám, že je jedno).

Řecký atomismus je spekulativní metafyzická doktrína postulující existenci mnohosti parmenidovských bytí, která nemá vůbec nic společného s moderní atomovou teorií. 

Ne, staří Řekové nevynalezli moderní teorii atomů a Stenger to ani netvrdí. Odpověď možná může vzbuzovat tento dojem, ale není to v ní. (Ostatně může to být i vlivem zjednodušení v redakci, toto není impaktovaný článek, ale rozhovor.) Nicméně všimněme si zajímavého detailu. Zatímco my dnes chápeme částicovou fyziku jako řešení problému hmoty, starověccí filosofové ji chápali jako řešení problému proměnlivosti čili de fakto jako problém času.

Je to řešení vskutku zajímavé, protože říká že na určité základní úrovni velikosti čas neexistuje, ale že vyplývá ze vzájemných vztahů věčných neměnných částic. To samozřejmě neodpovídá žádné současné atomární teorii, protože to co označujeme my jako atom je prostě ještě stále příliš velké. V dnešním rozdělení elementárních částic by se starořecký atom blížil spíše některým subatomárním částicím (kvarkům).

Jako částicový fyzik musel i Stenger narazit také na paradoxy, vznikající právě na úrovni subatomárních částic. Jedním z nich je otázka, zda časová nesymetrie (šipka času) platí úplně stějne i pro subatomární částice. Odpověď na ní současná věda ještě nemá, nicméně výzkum naznačuje, že je možná čas pouze emergentní jev podobně jako například teplota (atomy nemají teplotu, pouze energii, teplota je vlastnost mnohačásticových objektů).

I když nám tedy starověká představa kulatých atomů s hladým povrchem (jež měly tvořit vodu) nebo atomy s háčky (z nichž se měly skládat pevné látky) může připadat směšná, zrovna pojetí konfliktu proměnlivosti a neměnnosti se současné částicové fyziky opět velmi dotýká.

***********

Poznámka pod čarou k tomuto výroku ze stejného článku:

Další perla: "... Noví ateisté říkají zcela jasně, že bychom se neměli přizpůsobovat náboženství, jelikož i jeho nejvíce umírněné formy jsou založené na víře v existenci magických bytostí. Lidstvo je odsouzeno k záhubě, pokud budeme pokračovat v této cestě."

Magická bytost by byla třeba taková, která by Stengerovi vytáhla na požádání z nosu flašku whisky a pořádný kubánský doutník. Bůh - alespoň podle představ filosofů náboženství - žádná magická bytost není. Mě ale nejvíc pobavilo to varování: lidstvo dospěje k záhubě, pokud se nezbavíme náboženství.

Ateisty ani Nové Ateisty zase až tak nezlobí představa nějaké filosofické konstrukce Boha. Ten Bůh který jim vadí sesílá pohromy, diktuje posvátné knihy, zjevuje se v podobě plápolajících křovin, vysílá vojska do válek a umožňuje lidem provádět třeba vymítání démonů nebo chůzi po vodě. Takový Bůh je magická bytost a úplně stejně, jako takovéto kejkle, by pro něj jistě nebyl problém vytáhnout Davidovi Černému z nosu celou bednu kubánských doutníků a kamion whisky.

7. otázek pro křesťany

Milí křesťané (protože vím že sem také chodíte) když dovolíte, položím vám teď několik otázek a odpovědi pod tímto textem nebudu mazat (kromě vysloveného spamu). Můžete zkusit odpovědět na tyto otázky?:

1.) Ježíšova oběť (neřešme teď jestli existoval či nikoli) byla zástupná, to znamená, že za přečin jednoho člověka (respektive dvou) byl potrestán někdo jiný. Něco takového je v současnosti považováno za hrubě nemorální, ale podle vás ji vyžadoval Bůh. Jak se srovnáte s tím rozporem, že ve vašem oblíbeném příběhu  vyžaduje něco tak amorálního, aby mohl lidem odpustit?

2.) Představa Adama a Evy je v rozporu s biologií. Pokud by přežili na Zemi jen dva lidé, celá naše vývojová linie by vymřela. Většinou se uvádí jako nutnost pro udržení druhu kolem 500 jedinců. Buď tedy chápete příběh Adama a Evy jen jako symbol, nebo jsou vaše představy v rozporu s biologií. Kterému výkladu dáváte přednost?

3.) Pokud jste odpověděli, že příběhy Adama a Evy jsou jen symbolické, nemohly se takové symboly dopustit prvotního hříchu. Jaký smysl by tedy mělo Jěžíšovo sebeobětování? Pokud by byli Adam a Eva podle vás symboly, měl by být i Ježíš jen symbolem. Byli byste schopni něco takového přijmout?

4.) Dochází vám, že pokud by Adam a Eva neexistovali, respektive by byli jen symboly, vyplývalo by z toho že žádné zmrtvýchvstání neexistuje? Smrt by totiž pak nemohla být trestem a protože by nebyla trestem, nebylo by ani co odejmout.

5.) Postava Jidáše je obecně chápána jako koncentrace zla - esence zrádce. Jenže Ježíš ke svému sebeobětování Jidáše nutně potřeboval. Neměl by být tedy pro vás Jidáš vlastně kladná postava, když pomáhal Ježíšovi se spásou lidstva?

6.) V Bibli je spousta lidí, kteří požadují Ježíšovu smrt, nejvíc ale potřebuje jeho smrt Bůh, protože ji požaduje výměnou za odpuštění pro lidstvo. Bůh tedy buď není všemohoucí, protože to nemůže zařídit jinak, nebo nemůže být dobrý, protože si ji přeje jen ze svého rozmaru. Jak ale potom můžete považovat Boha za dobrého?

7.) Podle vás se Ježíš obětoval, aby nikdo na světě nezemřel, ale dostal věčný život. Zároveň ale tvrdíte, že Ježíš vstal z mrtvých a to tak že jednoznačně fyzicky. Pokud by se něco takového stalo dnes, měli bychom za to, že pacient přežil a to i v případě, že je resuscitován ze stavu klinické smrti. Pokud ale Ježíš přežil,  nemohl opravdu zemřít.  V tom případě ale nic neobětoval, kromě ponížení a bolesti. Pokud Ježíš podle vás zemřel, tak se za vás obětoval, jenže to znamená, že byl pak už opravdu mrtvý a mrtvý zůstal. Kterou z těch možností si vyberete?

Asexuální prasátečko

Mám rád lidi, což se dá zdůvodnit tím, že jsem člověk. Mám rád ženy, což se dá snadno zdůvodnit tím, že jsem sameček druhu Homo sapiens. Proto když se o nějaké skupině žen vyjádřím jako o "smečce nebezpečně potrhlých slepic", cítím potřebu svůj komentář zdůvodnit.

Když vám teď prozradím, že jde o české feministky, udělá část z vás ÁHA a dál už číst nebude. Část aktivistek mě hned zařadí k nechutně mačistickým typům, což také není zrovna parketa na které bych se cítil kdoví jak super. Mé vyjádření mělo totiž mnohem méně co společného s tím že jsou ony ženy feministky a mnohem víc s tím, že jsou organizovaně blbé.

Na blbost má samozřejmě každý člověk svatosvaté právo, ovšem jen do chvíle, kdy ji může nějak překonat. Proto tuto možnost našim feministkám nabízím.

Feminismus by měl být boj proti diskriminaci žen pro jejich pohlaví. Kdysi představoval způsob, jak ukázat, že ženská práva jsou lidská práva a nesmí být omezována. Šlo o dobu, kdy bych já sám stál na straně feministek. Boj za právo volit si partnera nebo vyznávat sexuální svobodu podle svého rozhodnutí je podle mě právo každého člověka a demokracie, která neuznává volební právo žen není skutečná demokracie.

Jenže od té doby se něco změnilo. Namísto boje o rovnoprávnost se mluví o boji proti stereotypům. Jistě, i stereotypy má smysl bourat, jenže...

...jenže dnes se feministky vlastně už často nevyjadřují o stereotypech, ale o rolích a tam už jde o něco jiného. Stereotyp je jakási zažitá myšlenková forma, kterou někdy zastáváme i v případech, kdy je nám to nepříjemné a pro nás i okolí nevýhodné. Roli naproti tomu můžeme přijmout z mnoha důvodů. Můžeme k ní být přinuceni, ale můžeme ji také přijmout dobrovolně.

A tohle je podle mě ta největší hloupost našich feministek - snaží se člověka osvobodit i od role, kterou si vybral. Nechápou, že nejen nadřazené, ale i podřízené postavení může být věcí volby.

Jakákoli role může být dobrá, pokud je výsledkem vzájemné dohody a všem zúčastněným stranám vyhovuje.

Je to věc svobodného rozhodnutí a vzájemné komunikace. Každý člověk má také právo vytyčit si hranice nakolik za něj bude jeho partner či partnerka rozhodovat.

Proto například v islámských zemích (ale i jiných patriarchálních společnostech) není problémem to, že existuje podřízená role žen, ale že je to jediná možná role, kterou lze legálně zastávat. Úplně stejně nepříjemná je v něm ale nucená dominance pro muže, kteří mají tendenci spíše k rovnoprávnosti nebo k submisivitě. Problémem nejsou role, ale práva.

Důležité je vždy mít právo si roli zvolit a také právo již nevyhovující roli opustit.

Něčeho podobného jako ti, proti nimž bojují, se ale dopouštějí právě i naše feministky, když nutí přirozeně submisivní a přirozeně dominantní ženy a muže do rovnoprávných rolí.

Dnešní feministky se vlastně snaží vzít člověku právo si svoji roli svobodně vybrat.

Naprostou absurditou je, když podle tohoto mustru "kritizují" i reklamy se sexuálním podtextem. (Když odhlédneme od toho že reklamy jsou tak nějak z principu většinou úplně blbé.) V sexu totiž lidé přijímají různé role a často hrají naopak opačnou roli než v životě.

Strach že jakákoli role v sexu znamená něčí podřízenost vede až k absurdnímu výkladu pojmu sexismus, při němž je jakýkoli sexuální podtext považován za nepřípustný. Přesně v tomto duchu se pak nese pořádání ptákovin jako je  Sexistické prasátečko.

V jeho odůvodnění  se píše:

Soutěž "Sexistické prasátečko" má za cíl vybrat nejvíce sexistickou reklamu, se kterou se v České republice můžeme setkat. Záměrem soutěže není jejich zhotovitele či zhotovitelky odsoudit, ale upozornit je na to, že sexistická reklama má závažné dopady např. na sebepojetí mladých lidí či může vést k toleranci násilí páchaného na ženách či poruchám příjmu potravy, což si řada firem často vůbec neuvědomuje.

Pokud se podíváte na to, co opravdu tato akce považuje za nebezpečné reklamy, napadne vás možná, že feministky vytvářejí vlastně také jeden stereotyp, totiž že každá feministka musí být nutně protivná asexuální bréca, která chce všem nařídit jak se mají doma v posteli chovat.

Opravdu nevím, jak může někomu vyvolat mentální anorexii pohled na plakát Million marihuana march, nebo (právem) odmítnutá reklama na Slezskou univerzitu v Opavě vyrobená studenty oboru multimediální techniky.




No, co byste taky od studentů čekali, že? Nicméně trvám na tom, že ani takto explicitně zobrazený sex  opravdu nevede k toleranci násilí na ženách nebo poruchám příjmu potravy.

Úplnou absurditou je pak zařazení plakátu kampaně proti plnému uznání zvláštních práv Ústředí muslimských obcí, která má upozorňovat právě na nerovnoprávné postavení žen v islámu. Naše nesehnuté feministky však nikdy jednoznačně misogynní islám nekritizují!

Název Nesehnutí proto pro mě neevokuje hrdé zěny, které se nesehnou před zvůlí, ale učitelky nedělní školy, které se kvůli své šešněrovanosti sehnout prostě nemohou.

Ach, kde jsou ty krásné hrdé (a tvrdé) feministky jako Victoria Woodhullová!

Muslimky v zelných listech

Třetího listopadu 2014 se na stránce České veganské společnosti objevila fotografie muslimsky oděné ženy, pokryté zelnými listy. Fotografii doprovázel tento text:

Občas se ve veganské komunitě objevují lidé, kteří zneužívají veganství a boj proti týrání zvířat na šíření rasové a náboženské nesnášenlivosti. Česká veganská společnost se striktně distancuje od takového počínání. Soucitní lidé a vegani jsou na celém světě, i mezi muslimy. Snahy o zastavení týrání zvířat a jejich zbytečného zabíjení nesmí být vedeny jako útok vůči určitému etniku či náboženskému vyznání, ale jako snahy o zastavení konkrétních praktik!

Následovaly rázné komentáře ze strany návštěvníků IvČRn a roztržení skupiny českých veganů na dvě frakce. Tento příběh nemálo připomínající frašku nebo nějaký film Monthy Pythons ale dále sledovat nechci. Chci vám říci, kdo je ta žena v zelených šatech. Jmenuje  Amina Tariq a ta fotografie pochází z Jordánska. Byla pořízena roku 2010. Tehdy ale poselství neznělo, že je veganství slučitelné s islámem, ale že je slučitelné s místní kulturou. 

Místní policii se to ani tak tehdy nezdálo, a tak si jí ponechali tři hodiny u výslechu.

Otázku, zda je islám slučitelný s veganstvím položila až letos jiná aktivistka oděná stějně jako Amina Tariq. Jmenuje se Benazir Suraiya je aktivistkou PeTa  muslimkou a vegankou. Z mého pohledu to však není důkaz, že se islám modernizuje, spíše to vnímám jako soukromou tragédií lidského sebepoznání.

Benazir Suraiya

Lidé jako Benazir Suraiya nebo Amina Tariq se narodili do islámu a věří, že islám je mír. Ostatně soudě podle fotografií, užívaly si zatím nejspíše jeho "fešáckou" podobu, protože mohly nosit šaty bez rukávů, nezakrytou hlavu a mohly také vystupovat na internetu, což jim při jejich rozhodnutích stát se vegankami asi nemálo pomohlo. Nicméně nábožensko-politická doktrína, kterou islám skutečně představuje rozhodně takové excesy nepovoluje. Někde ten střet nastat musel a při pověstné muslimské urážlivosti, to byla otázka času.

Stalo se to letos na demonstraci v Bhópálu jež měla to i cosi společného s dříve zmiňovaným halal masem. Dalo by se říci, že šlo o obdobou protestů proti pobíjení kaprů organizovanou stejnými aktivisty, kteří stojí za Českou veganskou společností. 

Benazir Suraiya se totiž se svým apelem objevila oděná v zelných listech před mešitou právě v den svátku podřezávání Eid al-Adha. Co následovalo zdokumentovala indická televize. Benazir Suraiya byla davem surově napadena a musela hledat pomoc pod ochranou policistů. 

Ano, ti z IvČRn budou plesat, že měli zase pravdu a vegani z České veganské společnosti vymyslí zdůvodnění, proč se zase mýlím. O to nejde, rád si obě, nebo všechny tři strany poslechnu, ale spíš než pravidelní pisálci facebookových komentářů by myslím k tomuhle měly co říci naše exmuslimky - Pavlína Bitarová nebo Beatrice Radosa.

Víte, já vlastně tenhle pocit znám, tu představu že samotné učení je dobré, jen ti oficiální učenci ho špatně vykládají a vůbec ho lidi špatně chápou. Znám ho z jejich vyprávění i z vyprávění jiných obětí sekt. Znám i ten pocit že právě ony (i) jsou předurčeni tohle vyznání předělat, reformovat, opravit. 

Něco vám řeknu: Za ta staletí známe opravdových náboženských refomrátorů jen pár, ale spoustu, mnohosetnásobně více, těch kteří reformovat chtěli a byli za to svými souvěrci zabiti. Benazir Suraiya je stále muslimka, ale v bezpečí opravdu není. Možná je teď v o to větším nebezpečí, že si už chvilkami připouští, že islámská společnost není ani zdaleka tak liberální, aby se v ní muslimka - veganka ještě někdy mohla cítit bezpečně. 

Když se vrátím k prohlášení České veganské společnosti , tak musím uznat, že "soucitní lidé a vegani jsou na celém světě, i mezi muslimy" , ale podle mě je otázkou, jak dlouho v takové společnosti přežijí.

Odpověď Proximity aneb Lhát jako křesťan

Tak si už na Proximity všimli že se o nich vyjadřuji ošlkivě a reagovali článkem:

Výzkum Proximity vzbuzuje emoce

Vyčítají mi jisté faktické chyby právem (vzájemný vztah Proximity a BBDO jsem už v původním článku opravil) nicméně nějak přehlížejí, že pokud z dat vyjdou po krátké době tak výrazně odlišné výsledky, budu se automaticky přiklánět k ověřenějším zdrojům.

Asi se nebudu dlouho rozhodovat jestli při demografickém výzkumu dám přednost zprávě Gallupova institutu nebo Proximity a samozřejmě pro mě bude průkaznější sčítání z roku 2011 s mnohem větším vzorkem než měl tento výzkum (kolem tisíce, což se normálně počítá jako reprezentativní, to je pravda).

Zatímco totiž Gallup se sčítáním z roku 2011 celkem "ladí" tento výzkum "ztratil" někde přes milion, nebo dokonce i několik milionů lidí. Mám tedy pádný důvod podezírat Proximity z chyby nebo i účelovosti, což mi vzhledem ke zmizení poslední zprávy o zadavateli ze stránek radia Proglas připadá extrémně pravdpodobné.

Zpráva Proximity

Mám k tomu i jiné důvody:

Radiožurnál: Doteky víry

Z pořadu:

Podle agentury Proximity nešlo o zakázku ŘKC, sami od sebe si řekli že udělají výzkum, nicméně výsledky předali představitelům české ŘKC.  Šlo o celosvětový výzkum (9:03), ale dělal se jenom u nás...

Zvukovou stopu jsem pro jistotu po zkušenostech zálohoval.
Měl bych ale ještě dvě otázky na pana ředitele Petra Šece z Proximity.

Děláte si z nás srandu?
Je  to shoda jmen? 

Zajímavé odkazy?
Česká pozice:
 „Kamarádšofty“ v pražském dopravním podniku
Vydělávali na dopravním podniku, teď pracují pro ODS

Aktuálně
MHD má rušit spoje. Ale do reklamy lije desítky milionů

Skutečný vztah mezi BBDO a Proximity Prague?
Richard Hunt: Konec MARK BBDO a co to znamená pro trh

Právo žít, právo zemřít

Jsou dvě skupiny témat, která dokáží bezpečně vytočit většinu věřících více než debata o imaginárních bytostech. Jde o témata týkající se sexu a smrti. Není to tak překvapivé, protože jde rozhodně o nejemocionálnější témata pro každého člověka. Ovšem jenom věřící mají tendenci diktovat, jak by sex a smrt jiných lidí měla vypadat.

Protože o otázce sexu a náboženství jistě budu psát ještě mnohokrát, napíši vám něco o té druhé skupině témat - o smrti. Křesťané i muslimové mají ke smrti zvláštní vztah, protože z nějakého důvodu věří, že je to cesta k jejich bohu. Vyhrožování typu "však ty na smrtelné posteli obrátíš" má ve skutečnosti zároveň také charakter přání.

Křesťany i muslimy děsí představa že lidé mohou být po smrti od boha nějak odtrženi, což se může stát například tak, že někdo zemře vlastní rukou. Z hlediska ateisty je samozřejmě relativní (vzhledem k okolnostem) to, zda je sebevražda zlá, ale věřící a oficiální zástupci církví v tom mají jasno.  Když 1. listopadu letošního roku zemřela z vlastního rozhodnutí Brittany Maynardová, nechal se vatikánský biskup slyšet, že na to neměla právo.

Brittany Maynardová byla krásná Američanka narozená roku 1984, které nedávno nalezli nádor na mozku. Byl už ale v pokročilém stádiu, kdy operativní zásahy mohly pouze prodlužovat život v utrpení. Brittany si proto vybrala den své smrti, rozloučila se s přáteli a přesně podle svého rozhodnutí zemřela.

Bývaly doby, kdy by takové rozhodnutí bylo považováno za znak moudrosti. V dobách starověkého Řecka bývalo pro filosofa nedůstojné, když zemřel na sešlost věkem, bez jiskry inteligence, bez důstojnosti a ze strachu marně lpící na životě, který by mu přinášel pouze bolest.

Pokud byste si přečetli Životy, názory a výroky proslulých filosofů od Diogena Laertia z třetího století našeho letopočtu, asi byste byli překvapeni, kolik slavných lidí zemřelo sebevraždou. Také by vám asi neunikl podivný způsob sebevraždy "zadržením dechu" což neznamená nic jiného, než pokus pozdějších spisovatelů zastřít fakt, že občas některý mudrc prostě také zemřel bez vlastní snahy.

Zdravá společnost bude mít vždy nějaké přirozené procento racionálních sebevražd, protože vždy budou existovat  nevyléčitelně nemocní. Pokud k sebevraždám sahají i zdraví lidé, děti a pubescenti, znamená to že je společnost nemocná a že je život v ní nepříjemný ba přímo nesnesitelný.

Pokud však sebevraždy nepáchají ani lidé nevyléčitelně nemocní a trpící nepopsatelnými bolestmi, říká to o společnosti ještě něco horšího, protože se život v ní stal vězením bez ohledu na utrpení, které působí.

Náboženství zakazující sebevraždu a dopředu označující tento živoz za něco špatného, za zkoušku, vlastně vytvářejí výmluvu pro to, že svět který spoluvytvářejí není vůbec pro lidi přívětivý. Odnaučují lidi vážit si života, protože ze žití dělají povinnost, jíž je třeba přetrpět.

Ne nadarmo bylo první starostí otrokářů na jihu USA nechat své otroky pokřtít. Kromě dobrého pocitu to bylo pro otrokáře i velmi praktické - vzali jim tak totiž nejsnadnější a možná jedinou cestu k útěku. Přiznání si vlastní smrtelnosti a vlastní zodpovědnosti za svůj život i v tom, že se můžeme kdykoli rozhodnout jej skončit, nás vede k úctě k životu, protože pak žijeme z vlastní vůle.

Právo rozhodovat o tom nemůže  člověku vzít vůbec nikdo, ani vatikánský biskup ne.

Maso a smrt

Tak se mi rozhádali kamarádi. Tedy oni nikdy navzájem kamarády nebyli, ale já je jako své přátele beru. Kamarádi vegani totiž vypublikovali pěknou ptákovinu tím, že neznají pozadí problému a ex-muslimům a kritikům islámu se z toho poněkud zvedl kufr. Nedivím se jim. O co šlo?

Česká veganská společnost vydala toto prohlášení:
Občas se ve veganské komunitě objevují lidé, kteří zneužívají veganství a boj proti týrání zvířat na šíření rasové a náboženské nesnášenlivosti. Česká veganská společnost se striktně distancuje od takového počínání. Soucitní lidé a vegani jsou na celém světě, i mezi muslimy. Snahy o zastavení týrání zvířat a jejich zbytečného zabíjení nesmí být vedeny jako útok vůči určitému etniku či náboženskému vyznání, ale jako snahy o zastavení konkrétních praktik!

Na to reagovala stránka (nevím kdo) na IvČRn takto:
Zapamatujte si "Českou veganskou společnost". Jako ty, co pravidelně kolaborují s islámem. A ještě mají tu drzost osočovat odpůrce islámu z rasizmu. Jde o klasickou sluníčkově-pseudoanarchistickou kliku s islámofily Cemperem, Terezou Vandrovcovou (ano ta, co organizuje vegan pochody Prahou) a jejím "manželem".

Asi bych měl říci, že jak Martina Konvičku, tak Terezu Vandrovcovou a jejího manžela bez uvozovek Silvestra Špačka znám osobně. (Konvičku krátce, Silvestra a Terezu déle) Mám je rád (na rozdíl od blba Cempera) a věřím, že se zasazují za správnou věc.  Vlastně bych jim všem třem někdy docela rád zařídil nějaké společné setkání a výměnu názorů. Naopak moc nevěřím na davy náckoveganů  a xenofoboveganů. (Vlastně ano jsou mezi nimi xenofobové proti neveganům.)

Problém té zdánlivě přehnané reakce  na facebookové stránce IvČRn je v něčem jiném. Už v této době je totiž v podstatě v Evropě jakákoli kritika islámských praktik považována za urážku islámu a v několika zemích je i trestná.

Dokonce se stává, že jsou exmuslimové, a to jak z Evropy, tak ze zemí , které jsou vnímány jako tradičně islámské destinace, stíháni na evropské půdě za svou kritiku islámu (Firoozeh Bazrafkan).Vyhrazovat se proti kritice náboženské praktiky v takové době už samozřejmě budí jisté emoce.

Halal porážky jsou jistě kruté ke zvířatům a vztahovaly by se na ně předpisy o týrání zvířat, nebýt to náboženský rituál. Nicméně pak bychom spraveldivě měli úplně stejně odsoudit i velkochovy a domácí zabíjačky. V tom mají vegani pravdu. (Ovšem zase na druhou stranu jsou skupiny jako STOP HALAL schopné poslat veterinární kontrolu i na člověka, který zpackal zabijačku.)


Bohužel nejsou halal porážky pouze mučením zvířat, ale i výcvikem ke krutosti, kterým procházejí už malé děti. Muslim-vegan je v principu něco jako katolík odmítající symbolický kanibalismus, protože podřezávání zvířat je součástí muslimského svátku  El al-Adhá  a nejlépe samozřejmě jako součást posvátné poutě Hadždž.

Srovnání s pobíjením vánočních kaprů, které vegani používají má sice v tomto případě cosi do sebe, ale ještě více je to srovnatelné s každoročním pobíjením kulohlavců na Faerských ostrovech. Ani tento argument tedy úplně neobstojí, pokud nechceme být pokrytci. (Jsem proti porážkám halal, košer i pobíjení kulohlavců, nicméně s kapry až tolik soucítit nedokáži.)

Konečně je pro mě ale jeden důvod, který sahá ještě dál. Halal potraviny jsou zároveň způsobem dotování islámských škol a islámských vrahů z mnoha frakcí. Z prodeje halal masa se totiž odvádějí peníze (zakát) na "šíření islámu" což zahrnuje všechny formy takového šíření zmíněného v Koránu, Sunně a Hadísách. Džihád mečem mezi ně patří. Prodej halal masa tedy podporuje teroristy, stejně jako popírání lidských práv, vraždy ateistů a jinověrců nebo trest smrti pro odpadlíky. Dejte si kebab - Je to opravdová chuť teroru!




Boj proti halal porážkám a prodeji halal masa dalece přesahuje zaměření veganských spolků, přesto pokud mají ve svém názvu soucit, měli by si  ho trochu vyhradit také pro lidi.

Vegani mají pravdu v tom, že maso znamená vždycky smrt. Naše konzumace hamburgerů, řízků a tlačenek dává důvod i finance pro existenci velkochovů a to znamená, utrpení a smrt zvířat. Halal maso k tomu přidává ještě utrpení a smrt lidí.