Počet zobrazení stránky

sobota 30. srpna 2014

Měli bychom roboty nahradit dělníky nebo raději šéfy?

Máme jakousi představu o tom, jak stále modernější stroje šetří lidem namáhavou práci. Je to pravda, ale tato snaha se stále vyhýbá jednomu oboru, který běžně považujeme za doménu lidí - řízení práce. Proč?
Možná prostě potřebujeme představu kapitalisty, který vede rodinný podnik a dohlíží na každý detail jeho chodu. Jenže co když je to pouze iluze?

Pokud se zamyslíte, co to vlastně znamená vést podnik optimálně, zjistíte že jde o neustálou kontrolu průběhu mnoha procesů probíhajících a měnících se v rámci několika předem daných možností. Taková práce je vlastně pro člověka celkem nepřirozená, ale stroje, zvláště ty dnešní, ji zvládají dobře. Stejně jako změny pořadí a uspořádání jednotlivých operací. Umělá inteligence je prostě pro optimalizaci pracovní náplně výhodnější.

Problém robotů nastává tehdy, když je potřeba myslet tvůrčím způsobem. Roboti zatím nejsou tvůrčí ani trochu, nicméně dokáží rozeznat problém, který takové řešení vyžaduje. Proto nám sice připadá závěr jež udělal Matthew Gombolay z MIT při pokusech se skupinami lidí řízených roboty prapodivný a neintuitivní, nicméně ve skutečnosti je naprosto logický.

Matthew Gombolay vydal totiž práci v níž zkoušel tři různé interakce mezi lidmi a roboty. Při první dělali lidé veškerou práci, v druhé pracoval robot na částech, které mu lidé přenechali a ve třetí měl robot na starosti řízení činnosti. Předpoklad byl, že lidé zvolí "zlatou střední cestu", ale to se nestalo. Namísto toho nechali neomylně stroj šéfovat vždy, kdy měli možnost.

Pokud se podíváme na úkoly, které plnili, mnohé pochopíme. Práci totiž imitovala stavba ze stavebnice LEGO. Šlo tedy o činnost převážně mechanickou. Takové plánování je pro robota snadné, ale od člověka vyžaduje dlouhodobé upínání pozornosti na něco, co ho vlastně příliš nebaví.

Když to tak shrnu, je to podobné jako například řízení letadla v mracích nebo dlouhá plavba podle nastaveného kurzu. Obojí vyždauje stálou pozornost a optimalizaci, ale je to vlastně nudné. Proto pro takové příležitosti máme autopiloty. Otázka jestli může fungovat něco jako autopilot i pro řízení podniků nebo společností byla tedy zodpovězena předem.

Můžeme se vlastně jen ptát, proč takové autopiloty nepoužíváme v řízení podniků? Proč za stejnou činnost ovšem s mnohem menší úspěšností (ba někdy naopak úplně destruktivní) vlastně platíme drahý management? Protože žijeme v době managerského kultu. Opravdu věříme, že na pozici managera musí mít člověk jakési nadschopnosti, musí na takovou pozici být "povýšen", ani si pak neuvědomujeme, že mnohé managerské postupy potřebují nějakou výraznější změnu jednou nabo dvakrát za celou historii firmy.

Nahrazení managerského nadčlověka krabičkou velikosti a výkonu dnešních domácích počítačů je potupa, kterou manageský stav nepřenese přes srdce. Přesto je určitá naděje že časem i tato modla padne. Pravděpodobně se pak dožijeme velmi zajímavých změn, protože struktura výrobních podniků začne více připomínat výrobní družstva.

Mohlo by se zdát, že se jsme vzali tu automatizaci ze špatné strany, že jsme měli nejprve nahradit šéfy a potom teprve dělníky, ale vlastně se jen vracíme k jednomu dávnému modelu.Nejstarší civilizace, které známe, jako Sumer, Mezopotámie nebo starověký Egypt, stály na dodržování posvátných kalendářů. Co je jiného ale takový kalendář než program.

Vytvoření řídícího počítače se zpětnými vazbami, který by nebyl naprogramován takto "na tvrdo" je logický vývojový krok. Používání robotických šéfů je tedy krokem který by se dal předvídat a samozřejmě nastane, pokud si podnikatelé uvědomí jeho výhody.

Jednou možná dojde i na Centrální mozek lidstva a myslící počítače pro meziplanetární a mezihvězdné lodě.

pátek 29. srpna 2014

Ombudsmančino falešné dilema

Diskuse kolem názoru paní ombudsmanky Anny Šabatové, že střední zdravotnická škola udělala chybu, když studentkám nařídila odložení tradiční náboženské pokrývky hlavy, dostala předvídatelnou faleš hned na začátku tím, že jsou náboženské projevy na škole vydávány za lidské právo.

V rozhovoru pro Novinky.cz známý extrémista Muneeb Hassan Alrawi samozřejmě už v prvních větách prohlašuje,:

Je to diskriminace. Nevím, čím tím ubližují spolužákům nebo škole. Zvlášť na zdravotnické škole by měla mít děvčata zakryté vlasy i z hygienických důvodů.

a po další otázce pokračuje:

Je to pro ni problém. Je to zákaz praktikování víry a přesvědčení. To je stejné, jako by jí někdo zakázal se modlit.

Tato argumentace je předvídatelná a zcela v souladu s názorem ombudsmanky Šabatové.
Nakonec rozhovor sklouzává k závěrům, že se něco smí nebo nesmí zakázat. 

Karolina Brožová, Právo: Zastupitelé Teplic uvažují o vyhlášce, kterou by zakázali zahalovat obličeje, například burkou. Co na to říkáte?
Muneeb Hassan Alrawi: Já říkám, ať tedy zakážou motorkářům nosit černé helmy. Protože jim také není vidět do obličeje. Také není jasné, kdo je za helmou. To je stejné. Když to udělají, tak můžeme říci, že se měří všem stejným metrem. Pokud jde o identifikaci, už nyní samozřejmě mají muslimky povinnost na vyzvání policie odhalit svou tvář.

Ke stejné úvaze o tom, co kde zakázat sklouzly i internetové diskuse. V tuto chvíli se proto vede diskuse o tom, jestli šátky či burky zakázat či nezakázat. Za nošení šátku na ulici vás nikdo peskovat nebude a pokusy zakázat či nařídit, co se smí nosit bychom se zařadili mezi orwelovské diktatury Blízkého východu, nicméně spor slučuje dvě odlišné problematiky do jediného problému.

1.) První problém jsou pravidla školy a jejich dodržování. Ředitel školy a vedení školy mají právo zakázat ve školním řádu projevy náboženství na škole a stejně tak mají právo uvádět typ přiměřeného oblečení, které má být na škole nošeno. V tom jsou si rovné s některými pracovišti, na nichž je určitý dress code nebo ochranné oblečení nařízeno. 

Neexistuje lidské právo praktikovat své náboženství ve školní lavici, jako neexistuje právo praktikovat své náboženství u výrobní linky.

Škola dokonce může nařídit nošení školních uniforem, které by islámské praktiky respektovaly ještě výrazně méně, než nošení šátků. 

Na školu se v tomto ohledu nevztahuje zákon o svobodě vyznání, protože neexistuje žádné právo praktikovat náboženství ve škole. Student pouze nesmí být na základě své víry perzekvován. 

Nemůžete být tedy vyhozen ze školy z toho důvodu, že jste například jehovista, ale pokud na přírodovědecké fakultě budete pravidelně psát do svých prací že všechna zvířata stvořil Bůh před pěti tisíci lety, tak se s vámi brzy rozloučí. 

Podobně pokud považujete zákaz nošení náboženských symbolů za takovou překážku, že nemůžete studovat na škole, která má tuto podmínku ve školním řádu, tak je právem školy vás vyloučit, pokud nebudete školní řád dodržovat. 

Zde bych měl ještě upozornit, že zmiňované žákyně podle všeho vyloučeny nebyly, nýbrž odešly samy, když zjistily to, co měly ze školního řádu dávno vědět. Existuje dokonce vážný důvod se domnívat, že obě "žákyně" vlastně školu ani studovat nechtěly, ale že jejich zájmem bylo právě vyvolání tlaku ve společnosti z pozice ublíženosti. Z hlediska radikálního islámu představovaného právě panem Alráwím je totiž nemyslitelné, že by mohly úspěšně projít praxemi a zařadit se do služby v nějaké naší nemocnici.

2.) Nošení burek na veřejnosti, ano či ne. Tohle je naprosto odlišný problém. Jde o to, že burka není v evropské kultuře slušný oděv. Ten důvod, proč není burka považována za slušný oděv, vyplývá právě z islámu. Podle islámských učenců totiž má dodávat bezpečí před mužskou chtivostí, má tedy bránit ženu před žádostivými pohledy i znásilněním. 

V Evropě se ale spoléháme na schopnost sebeovládání, přenášení odpovědnosti na oběti případných trestných činů považujeme za nepřípustné. Znásilnění je trestný čin, i kdyby šla znásilněná žena předtím po ulici zcela nahá.

Snaha zakázat burky by tedy v důsledku měla vést k vypovězení manžela takové oburkované ženy ze země, protože je nebezpečný všem ženám a demonstruje tak svoji neschopnost dodržovat evropské etické normy.

Srovnání burky a motoristické helmy je v jistém ohledu neuvěřitelně přesné. Helma brání motoristu před odletujícími kamínky a při pádech před nárazem o zem či obrubník. Chrání jej tedy především před nebezpečími, které nemají vlastní vůli ani vlastní rozhodování. 

Pokud bude někdo chodit s integrálkou po ulici, pocítí běžní lidé i policisté velmi důvodné podezření, že má něco za lubem a pokud bude takovou helmu nutit ženě nějaký muž neustále, jako ochranu před ostatními muži, skončí ve vyšetřovací vazbě. Doufám že se shodneme na tom, že právem.

čtvrtek 28. srpna 2014

Proč charita plodí nenávist?

Řeknu vám o jedné obrovské lži. Neexistuje nic jako nezištné přátelství nebo nezištná pomoc. Přesto pokud jste se naučili vypočítávat z přátelství výnosy, skončíte bez přátel. Přátelství je totiž zvláštní věc, ostatně jako vztahy vůbec.

Když si ho získáváme, je to přítomnost a je to příjemné, takže to není tak úplně nezištné. Zároveň je v tom jakýsi nejasně uvědomovaný předpoklad, že je dobré udržovat vztah s někým, kdo by se k nám mohl chovat dobře i v budoucnosti. Vlastně se nepřátelíme ani tak proto, že bychom počítali s tím že někdy v budoucnou budeme potřebovat od našich přátel pomoc, jako spíš proto, že nám dělá dobře to vědomí, že by nám pomohli. Na to aby vzájemná náklonnost fungovala z nás musí mít naši přátelé stejný pocit a my musíme mít pocit, že jsme schopni oplácet projevenou přízeň. Ten pocit to je vděčnost.

Tento úvod o přátelství a náklonnosti jsem potřeboval proto, abych ukázal, v čem je největší problém charity. Většina z nás si dodnes představuje charitu jako cosi nesmírně záslužného, něco v čem vystupují členové dobročinných organizací coby andělé přinášející materiální spásu hladovějícím černouškům,  za což oni líbají ruce svých zachránců (vystavujíc je tak riziku přenosu tropických nemocí).

Každý charitativní pracovník vám ale řekne, že takových uplakaných (před obdarováním) nebo naopak rozesmátých (po obdarování) černoušků je minimum. Většina humanitární pomoci se rozdá lidem, kteří berou takové věci jako kdyby na ně měli nárok, případně vám budou ještě nadávat.

Není to paradox, je to zákonité. Člověk, který je klientem takové charity je pravidelně uprchlík, oběť válečného konfliktu nebo dlouhodobě katastrofálně debilní diktatury či ekologické katastrofy. Přesto vám bude mít za zlé, i kdyby to třeba nedával najevo, že ho zásobujete jídlem a šatstvem. Problém totiž je, že vám to nemůže oplatit. Nikdo z nich s vámi nemůže hrát onu hru na přátelství, prostě prosto, že nemá jak.

Pravidelné fasování charitativních dávek je sice drží při životě, ale zároveň jim neustále dokazuje jak jsou opravdu nepotřební. Dávky přitom většinou stačí právě jen na to aby vše zůstalo tak, jak je. Teď si zkuste představit, že něco takového trvá měsíce, nebo i roky.

Dary jsou ve zdravé společnosti zdrojem vděčnosti, ale ve společnostech, kde není z čeho brát vytvářejí závislost. Stává se z nich vězení, které není vidět, ale stejně jako skutečná vězení vzbuzuje touhu uniknout. Samozřejmě, že vám obdarovaný bude vyčítat kvalitu mouky, chleba nebo cukru, které dostal zadarmo.

Před časem jsem mluvil s kýmsi z jedné charitativní organizace a ten mi říkal, že Češi velmi rychle reagují na humanitární katastrofu, ale velmi málo na trvale špatný stav nějaké země, jako je třeba Somálsko. Chtěl bych říci, že nám instinkt vlastně radí dobře. Pokud je ve svrabu dlouhodobě celá země, moc toho s balíčky humanitárky neuděláme, jen odložíme smrt o několik dní. To co je v takových případech potřeba, je generální změna, a tu bez vůle samotných obyvatel postižené země udělat nemůžeme.

středa 27. srpna 2014

Strach z obvinění z islamofobie vede k rasismu

Tak bych tu pro vás měl další novinářskou perlu. Na Novinky.cz si můžete přečíst fantastický titulek:  Proti Asiatům zneužívajícím děti anglická policie nezasáhla, bála se nařčení z rasismu. Předpokládám, že se autor tohoto článku také bál obvinění z rasismu a tak se dopustil prapodivného veletoče.

Označení Asiaté se totiž tradičně používá pro rasu, která je značně odlišná od etnického složení zločinců, kteří tvořili gang znásilňující děti, jak ostatně ukazují i jejich jména: Zafran Ramzan, Umar Razaq, Adil Hussain, Mohsin Khan a Razwan Razaq.



Tato partička má do současnosti na svědomí kolem 1400 znásilněných dívek.

Upřesnění, že většina pachatelů pocházela z Pákistánu nás dovádí na stopu toho, o co vlastně šlo. Policisté a městští radní se nebáli nařčení z rasismu ale z islamofobie. Islám totiž požívá velmi podobné pochybné výhody jako představitelé jíné konfese - katolicismu. Náboženství má zjevně nějakou výjimku v trestním právu, pokud se týká znásilňování dětí.

Nicméně ze zpráv nelze odvodit, že by zrovna tato skupina zločinců byla nějak motivována islámem, zato je naprosto zřetelně vidět, jak strach z nařčení z islamofobie bránil policii i voleným úředníkům plnit své povinnosti.

Paradoxně výsledkem všeho je opravdu ta nejčernější propaganda a nejhorší druh rasismu, jaký si můžeme představit. Zatímco označení "muslim"neříká nic o rase, ale pouze o světonázoru, ozančení Asiat, rasu opravdu označuje a je v tomto směru rovnocenné označení černoch. Mongoloidní rasa bývá označována jako Asiaté už několik staletí. Proto se nám také pod tímto názvem nevybaví Rus či Syřan, ale spíše Japonec, Číňan, Mongol či Korejec. (Těm by však takové chování jistě tak dlouho neprocházelo.)

Z toho, že bude při použití označení rasy autor považován za rasistu však neměl strach ani britský ani český novinář. Strach měli pouze z náboženství.

sobota 23. srpna 2014

Kultura velkých prdelí

"Nikdy nechci pracovat v kanceláři!"

V téhle věci jsem měl jasno už jako dítě, kupodivu se mi ale tohle přání nemělo splnit. Co víc, určitě nejsem jediný, kdo pracuje nebo "pracuje" v sedě. Postavili jsme si podivnou kulturu, v níž jako kdyby byla nejvyšším ideálem nehybnost.

Připadá mi to vcelku pochopitelné, protože v době, kdy tato idea vznikala lidé opravdu manuálně dřeli ve stoje nebo v různých celkem nepohodlných pozicích. Narovnat se a posadit se byl po většinu pracovní doby nedostižný sen. Pracovat ze sedačky se zdálo jako nedělat vůbec.

Proto když se podíváte na obrázky z šedesátých nebo sedmdesátých let ukazující zářnou budoucnost, uvidíte na nich lidi sedící v pohodlných křeslech a ovládájící tlačítky a páčkami zázračné stroje na cokoli. Teď nám hrozí že se to splní.

Překvapivě lidem tenhle způsob života také nevyhovuje. Práce v židli bývá monotónní, nezdravá pro páteř i postavu. Vyrůstá nám tu KVP - kultura velkých prdelí - a já do ní patřím, což mě vůbec netěší.

Stali jsme se zajatci křesel vlastní vinou, vlastní hloupostí a dlouhým úsilím.To bychom si měli uvědomovat, kdykoli děláme nějaké plány do vzdálené budoucnosti. Je možné, že kdykoli si vytváříme takový sen o zářné budoucnosti, vlastně jen shlížíme na to, po čem zatím jen toužíme a představujeme si to v přehnané míře.

Nákaza šedou propagandou

O propagandě existuje několik mýtů, z nichž bych chtěl zmínit dva. Obecná představa, že je propaganda šířena vždy záměrně a vědomě, je první z nich. Není to pravda, většina propagandy sice vzniká následkem prvního impulzu, který může být naprosto uvědomělý, jako například vytvoření Protokolů sionských mudrců, ale dál už je šířena naprosto bez vědomí toho, že jde o propagandu, což je také podmínkou jejího úspěšného působení. Často se nějaký druh propagandy úspěšně šíří ještě dlouho potom, co původní smysl jejího vytvoření pominul.

Druhý mýtus o němž chci mluvit, je představa že existuje nějaký méně zlý druh propagandy. Snad vznikl z toho, že se obecně dělí propaganda na bílou, šedou a černou. Odstín propagandy ale určuje spíše postup jejího vytváření a působení, než to jak moc je škodlivá. Šedá propaganda není ve svém základě lepší než černá a černá není "zlejší" než bílá. Vždy je to lež a může být v důsledku nepředvídatelně nebezpečná, protože jejím účelem je ničení.

Černá propaganda je čirá očerňující lež, jako bylo například tvrzení německých ideologů ve třicátých letech, že se Československo chystá přepadnout Německo, bílá propaganda tehdy byla, že jsou Árijci nadřazenou rasou a šedá propaganda byly běžné významové posuny ve zpravodajství.

Dnes je bílou propagandou třeba tvrzení, že je náboženství zdrojem morálky, nebo že IS nemá s islámem nic společného. Černou propagandou pak je označování všech ateistů za komunisty, nebo všech kritiků islámu za xenofoby či nacisty.

Nicméně já se teď namísto těchto křiklavých případů chci zaměřit na šedou část propagandy, kterou si většinou jen málokdo uvědomuje a to i mezi lidmi zvyklými číst mezi řádky. Čeština je v současné době přímo zaplevelena zplodinami šedé propagandy.

Čí je to vinou? Částečně politiků, částečně médií a částečně také neschopností lidí přemýšlet a obhájit smysl slov.  Před časem brojil kamarád Standa proti nadužívání slova "díky" svým článkem Díky havárce jsem přišel o tchyni. Doporučuji jej přečíst, protože je stále aktuální.

Jedním z důsledků, ale i důvodů nadužívání slova "díky" je snaha novinářů neříci jasně kdo za co může. Vždy je jednodušší prohlásit, že je nějaký zákon "děravý díky přílepkům" než jasně napsat, kdo to provedl.

Zbavování politiků odpovědnosti je vůbec sport, v němý naši novináři vynikají a používají na to samozřejmě více úskoků. Kromě děkování za katastrofy a bezpráví je to také zobecnění až k nefunkčnosti. Pokud o něčem řeknete, že to "politici rozhodli", asi těžko si z toho může běžný volič odvodit, že by příště neměl do volební urny házet lístek se jménem Milan Jančík, Pavel Bém nebo třeba Roman Onderka.

Dalším takovým znefunkčněním jazyka je nazývání věcí nesprávnými názvy. Vinou Václava Klause (ten hodně přispěl k úpadku jazyka) a úlisných novinářů tedy může být ekologem nazván pošuk, který při závodech skočí do Taxisova příkopu stejně jako odborník na klima nebo propagátor nějakého bio-stylu. Ani jeden z nich samozřejmě ekologem není.

Ekologie je totiž vědní obor definovaný a nazvaný poprvé roku 1866 Ernstem Hackelem, který se zabývá vztahy mezi organismy a jejich prostředím a organismy navzájem. Podobně jako jiné vědy je silně antropocentrická, protože primární motiovací je pochopení jak do tohoto systému zapadá člověk a jak může tato zjištění využívat ve prospěch lidí.


Proto také zpravidla vůbec nejsou ekologická auta, která to na sobě mají napsané, solární elektrárny v ČR ani bionafta z řepkového oleje. Ovšem to je zase tah reklamy.

Václav Klaus později dokonce přešel do černé propagandy tím, že vytvořil pojem "ekologisté", což je pravděpodobně spiknutí typu Iluminátů, usilující o Nový světový (ekologický) řád. Tento pojem je mimochodem do většiny jazyků nepřeložitelný, protože ecologist (eng.) znamená prostě ekolog.

Pokud bych postupoval podle stejného mustru, museli by být lidé demonstrující za zvýšení platu nebo proti rušení továren, automaticky označováni za ekonomy nebo ekonomisty, protože jejich motivace je ekonomická a jakýkoli výrobek by mohl být označen značkou "ekonomo" pokud by byl ve slevě nebo pokud by prodejce předstíral, že je nejlevnější.

Další kapitolou je označení "multikulturalismus". Jenže co to vlastně mulitkulturalismus byl původně? Bylo to přesvědčení, že lidé různých kultur mohou dohromady tvořit jednu společnost. Účelem multikulturalismu je budování společnosti, společnost je tedy cíl.

Dnes jsou za multikulturalisty považováni hlavně obhájci islámu. Současní uctívači exportního islám, zvláště wahhábismu ale žádnou společnost s lidmi z ostatních kultur vytvářet nechtějí. Naopak jejich programem je nic neislámského nepřijímat, separovat se, oddělovat v cizí společnosti vlastní území (vytvářet ghetta)  a ostatní kultury narušovat a ničit. Wahhábistický islám je naprosto dokonale antimultikulturní, jak mohou být tedy jeho obhájci multikulturalisty?

Podobně praštěná je situace s "pacifisty". Pacifismus je postoj, který dává vždy přednost mírovému řešení. Nejde teď o to, jestli na pravdivost něčeho takového věřím, ale o to, že všechny diktátorské režimy vedoucí nesmyslné války vždy hlásaly mír! Nacisté, komunisté, islamisté... co diktátor to plná huba míru. Přesto o nich nelze tvrdit, že by to byli pacifisté. Tak jak to, že pokud se někdo hlásí k některé z právě válčících stran, může být zároveň považován za pacifistu?

Tyto záměny jsou už v českém jazyce fixované a vytvářejí z něj jakýsi druh newspeaku, ale jsou tu i záměny slov vznikající tak nějak průběžně. Můžeme se tak třeba dočíst že "V Iráku popraví přes 300 lidí,když nepřijmou islám" formulace je velmi pravděpodobně převzata z nějakého islámského zdroje (pokud ne přímo, tak nepřímo). Poprava obecně znamená vykonání trestu smrti "po právu". Trest je ale vždy udělován za nějaký zločin a musí jej vynést nějaký právní systém. V literatuře se sice můžeme dočíst o tom že něco podobného byla "poprava", ale je to myšleno spíše obrazně tak že se zabitý neměl jak bránit. Podobně se může napsat, že to byla "jatka", při tom se tím však nemyslí, že šlo o skutečná jatka.

Naši novináři ale nejsou literáti, v článcích mají psát fakta a vše mají nazývat pravými jmény. Označení "poprava"  v názvu článku vyvolává dojem, že jde o něco legálního a zaslouženého. Že jde o odplatu za zločin. Takové použití pojmů zaměňuje pachtele a oběť. Jako správnější výrazy se takovémto případě nabízí slova jako "masakr" nebo "hromadná vražda".

Podobnou brutální záměnu pachatelů a obětí jsem kritizoval v článku "Série incidentů, kterou způsobil provokativní film Nevinnost muslimů...". kde jsem poukazoval na to, že amatérského filmaře opravdu nelze vinit z mezinárodní situace.

Víte, vlastně nejsem zase až tak překvapený. Ostatně "nejslavnější" záměnou názvů a tím i viníků a obětí u nás bylo přejmenování kauzy Mrtví sponzoři na Sarajevský atentát, která udělala z V. K. jenž nechal sponzorovat svou stranu zombíky oběť vnitrostranického puče. (Ostatně právě pro ten obludný nárůst pokrytectví se devadesátým letům také říká "druhá normalizace".)

Už nějakou dobu mám pocit že čtu české noviny i české zpravodajské servery jen z nouze, protože tvůrci medální vaty dávno ztratili schopnost vyjadřování i stopu reality. Po zprávách v nichž dokáže deset lidí řídit dvě auta - Při nehodě u Bezměrova se zranilo deset lidí, muž bojuje o život,  nebo hororu o agresivních stromech - Stromy o víkendu zabíjely. Podél silnic nemají být, se mi opravdu divit nelze.

Mrzí mě ale spíš to, že tento upadlý druh žurnalistiky přebírají mladí novináři, kteří příliš snadno skáčou na propagandistické formulace a rozmnožují je. Žel, jinou žurnalistiku nikdy nezažili. Pro ně je štafeta jako lafeta, žumpa jako pumpa, láska jako nenávist, válka jako mír, příčina jako důsledek, pachatel jako oběť...

čtvrtek 21. srpna 2014

Jak používat Wikipedii?

Wikipedie je rozhodně jeden z nejlepších informačních zdrojů, které v současnosti existují a já na ni při hledání informací nedám dopustit. Přesto mě trochu děsí to, jakým způsobem ji používají současní studenti nebo spíše jak velkou důvěru v ní vkládají. Proto jsem si řekl, že bych měl o Wikipedii něco krátkého napsat.

To co by měl každý vždy vědět, když používá nějaké informační zdroje je to, že nejsou stejné. Jsou informační zdroje stabilní a nestabilní, spolehlivé a nespolehlivé. V obou případech jde o krajní body nějaké myšlené škály, takže můžeme říkat, že je nějaký zdroj stabilnější než jiný, nebo spolehlivější či nespolehlivější.

Stabilitou myslím v případě informací z internetu to, nakolik se může informace pod uvedeným heslem v průběhu času měnit nebo přesouvat. Například články na blozích, státních informačních serverech a soukromých stránkách se mění s různou frekvencí, ale obecně je můžeme považovat spíše za nestabilní.


Spolehlivost a nespolehlivost zdrojů posuzujeme podle:

1.) Konzistence jeho argumentace - jak moc jeho argumenty souhlasí se skutečností, jak dobře zapadají do ostatních teorií.  S tímto posouzením nám mohou pomoci i recenze, ale samotný článek si stejně musíme přečíst.
2.) Správně použité metodiky
3.)  Odborného renomé autora v dané problematice (astronom může radit špatně, když jde třeba o pečení i když má titul), 
Z
Obecně platí, že nejvyšší stabilitu a největší spolehlivost zdrojů najdeme u článků z recenzovaných a impaktovaných časopisů. Pozor, jde ale o zobecnění! I článek, který prošel martyriem schvalování pro vědecký časopis může obsahovat logické nebo statistické chyby. I když je tedy naprostá většina článků spolehlivá, může se nám při vší smůle stát, že narazíme právě na takový.*


Články z Wikipedie jsou relativně nízko na stupnici stability a nepříliš vysoko na stupnici spolehlivosti. Přesto je to výborný informační zdroj, protože umožňuje vstoupit do problému. Je to proto, že Wikipedie ve skutečnost není opravdová encyklopedie. Není sestavována specialisty v daném oboru a často ani vědci, občas se při psaní nebo cenzuře článků projeví ego některého náboženského fanatika či konspiracionisty, ale většinou je takový narušitel díky systému brzy eliminován.

Samozřejmě ale můžete mít smůlu, pokud se na heslo podíváte právě v tu chvíli.

Co tedy s tím?

1.) V první řadě byste měli mít vždycky na paměti, že článek na Wikipedii je spíše jakýsi úvod do problému. Ne vždy je ale pochopen a vysvětlen správně nebo dostatečně, případně může být napaden wikipedistou-pitomcem. Tento problém můžete řešit s pomocí cizojazyčných verzí. Kromě rodného jazyka se tedy vyplatí zkontrolovat i anglickou, německou a francouzskou  verzi, případně (pokud jde o téma specifické pro nějakou oblast) též stránku v dalším jazyce. Něco přečtete díky svým jazykovým schopnostem a něco díky Google Translatoru. Na to nejpodstatnější ale překladač potřebovat nebudete.

2.) Nejdůležitějšími informacemi obsaženými přímo ve wikipedistickém článku jsou jména. Dohledáním autorit a jejich prací (v knihovnách nebo také na internetu - ScienceDirect, Worldcat a další odborné databáze) můžete získat přehled, na který byste potřebovali jinak měsíce studia.

3.) Nejdůležitější informace se u každého hesla nacházejí pod článkem. Jsou to reference a bibliografie. Podle toho, na co odkazují lze také posuzovat kvalitu wikipedistického článku.


Předpokládá se samozřejmě, že zvládáte základní chápání textu a dovedete z takto získaných informací vyvozovat závěry.

Zvláště v populárně naučné a odborné literatuře rozhodně nemůžeme vycházet přímo z článku ve Wikipedii a je naprosto zbytečné dávat do jakékoli knihy přímý odkaz na konkrétní wikipedistický článek, protože nemáte žádnou jistotu, že opravdu beze změny vydrží třeba jen nejbližší rok.

V běžné internetové diskusi se ale samozřejmě odkazy na Wikipedii používat dají pro rychlejší přehled o problému. Pokud je váš oponent zpochybňuje, měl by to dělat odkazem na konkrétní rozpory, nikoli způsobem "jé Wikina, tu stejně nikdo nebere váženě". Své školní práce byste však měli opírat ještě o něco pevnějšího.



*Konspirační teoretici se dají mimo jiné poznat také podle toho, že nedokáží rozlišovat různou kvalitu informačních zdrojů, v některých případech může být ale využívání  málo spolehlivých či vysloveně nespolehlivých zpráv také záměrem, protože mají potenciál zashnout velké množství lidí. Pak už nejde o konspiračí teorii, ale o cílenou dezinfomaci.

úterý 19. srpna 2014

Tento ekonomický systém padne

Chtěl jsem vám to říct, i když vím, že nad tím budou někteří lidé úplně bezdůvodně jásat. Ano, současný ekonomický systém padne. Je to sice jen jeden z možných scénářů budoucnosti, ale za to ten nejpravděpodobnější. Dejte mi pár minut na to abych to vysvětlil.

Víte kdys existovala skupina technických kontrarevolucionářů zvaných luddité. Byli to dělníci, kteří rozbíjeli stroje o nichž se domnívali, že berou dělníkům práci. Vzhledem k dobové reklamně to není překvapivé. Jak byste se tvářili vy, kdybyste byli dělníky v té době a denně četli inzeráty na stroje se zněním "tento stroj nahradí xxxx dělníků"?

Absurdní na tom je, že měli vlastně pravdu, modernizace opravdu znamenala propouštění. Na druhou stranu se ale stalo ještě něco. Stoupla totiž cena pracovní hodiny, protože se za stejnou dobu dalo vyrobit více výrobků. Cena výrobků proto klesla, což zlepšilo odbyt, ale pracovní doba se protáhla často až na čtrnáct hodin denně.

Svět spěl k finanční krizi a ani si toho nevšiml. Ve společnosti založené na financích a obchodu musejí peníze obíhat, jinak nemají žádnou hodnotu. Nejškodlivějším člověkem z hlediska trhu je miliardář, který má své peníze doma v sejfu. Účelem peněz je totiž redistribuce majetku a služeb pomocí obchodu. Pokud se pověstný nůžkový graf rozevře příliš, finanční obchod se zastaví a toky peněz zamrznou.

I když je na trhu stále dostatek výrobků, většina lidí si je nemůže koupit, protože v oběhu scházejí peníze. V takových dobách je nejbezpečnějším místem venkov, který dokáže plynule přejít na výměnný obchod.

Krize která se na nás řítí má ale trochu jiný rozměr. Dostáváme se do doby, kdy mohou výrobní roboty zajistit široké spektrum pracovních úkonů. Existují dokonce už továrny, které jsou ryze robotické.

Jenže práce funguje v současnosti také jako způsob krytí moderní měny. Jakou hodnotu má ale práce, kterou udělá robot? Pokud mi rozumíte, znamená to, že lidská práce přestane být brzy dostatečným nástrojem redistribuce peněz a nedokáže už zajistit jejich oběh. Je totiž velký rozdíl mezi tím, když k vykonání určité práce potřebujete méně zaměstnanců a když nepotřebujete žádného. Prvním příznakem budoucích problémů je to, že se růst produktivity oddělil od růstu mezd.

To, co přijde, nebude krize ve smyslu finanční krize, bude to krize společnosti. Peníze po ní už totiž nikdy nebudou znamenat totéž co před ní.

Víte, když jsem před časem slyšel o nepodmíněném základním příjmu, připadalo mi to jako šílenství. Teprve mnohem později mi došlo, že společnost prostě hledá nové způsoby redistribuce peněz aby je udržela v oběhu. Když totiž nejsou v oběhu žádné peníze, hra končí.*

Tím se dostávám k jedné z absurdit současného systému, totiž k přesvědčení, že stát by měl být malý a že důchodci vysávají rozpočet. Na jednu stranu je otravný všudypřítomný stát skutečně nepříjemný a podnikání brzdí, na druhou stranu ale působí jako zaopatřovna nejen pro důchodce, ale i pro státní zaměstnance.

Peníze, které jsou jim vypláceny se skutečně odečítají ze státního rozpočtu, jenže ve skutečnosti zároveň podporují podnikání. Vytvářejí totiž vrstvu lidí, která by jinak možná peníze vůbec neměla, čímž rozšiřují počet nakupujících. Tyto peníze také nijak nechybí v oběhu, protože je drtivá většina z nich dostává na účet, což znamená že s nimi banka podniká a pokud s nimi nepodniká, tak je důchodci a státní zaměstnanci právě utrácejí.

Inflaci zaviňuje (kromě Československé národní banky a mizerné práce vlády) především odliv peněz do zahraničí.** Ten ale důchodcům ani státním zaměstnancům na vrub připsat nemůžeme.

Kdyby teď opravdu došlo k tomu, že bychom naráz zmenšili stát  (nebo zrušili důchody) a propustili podstatnou část státních zaměstnanců, nejen že bychom kupní sílu obyvatelstva rázně snížili (protože bychom tok peněz omezili a umožnili rozevření "nůžkového" grafu), ale šli bychom vlastně proti potřebnému vývoji, který by měl směřovat k novému druhu distribuce peněz.

*Tento stav předvídali v hrubých rysech mnozí slavní ekonomové jako J. S. Mill, M.  Friedman


**Neměla by být následkem odlivu financí do zahraničí spíše deflace? Vlastně ne, protože současné státy půjčují formou úvěru. Reálně tedy přímo mince a bankovky ze země nezmizí, sníží se ale jejich hodnota

Zajímavé detaily najdete též v prezentacích z konference Chudoba v ČR

Poznámka: Ano, vím že se mnou mnoho z vás nebude souhlasit, je to příspěvek k diskusi, ale prosím zkuste argumentovat racionálně a ne způsobem "to není spravedlivé" nebo "jsou to paraziti". Děkuji.


Oběť bohu silnic

"Představ si vlak složený ze samostatných kupé. V každém kupé je páka, kterou se musí správně hýbat a kdykoli kdokoli udělá chybu, celý vlak se zastaví."

"Co je to za blbost?"

"To je městská automobilová doprava."

Tento rozhovor mezi mnou a mým bratrem se odehrál už před lety, ale to co se děje na silnicích v Praze vidím stále stejně. Zplodili jsme jeden z nejabsurdnějších druhů dopravy - neekonomický, neekologický a navíc dost nebezpečný.

Už před nějakou dobou jsem poukazoval na to, že to hlavní, co pražská doprava přemisťuje je plech, ten na karoseriích. Když se šedesátikilová blondýnka sveze do práce v dvouapůltunovém SUV, které jí pořídil movitý milenec, blíží se poměr hmotnosti užitečného nákladu raketoplánu Space Shuttle.

Jenže oběť na penězích a prostředí není tím jediným, čím za tento nesmysl platíme. V loňském roce bylo jen 66 dní, kdy na našich silnicích nikdo nezemřel. Jinak tradičně platíme přibližně 700 až 1300 mrtvými ročně. Je to jako kdyby u nás nějaká starověká sekta pravidelně obětovala 2 až 3 lidi denně!

Na světě je podle WHO doprava desátým největším zabijákem lidí. Stojí nás asi 1,3 milionu lidí ročně (asi 1/40 všech úmrtí). Promiňte ale vedle toho vypadá celkový součet teroristických útoků dost bídně. Dokonce i v roce 2007 (kdy byl počet obětí "vysoký") dosahoval 14 415 lidí, tedy asi devadesátkrát méně.

Většinu života mě přesto tyto strašlivé počty nechávaly chladným. Vycházel jsem z přesvědčení, že jde o iluzi, protože každého člověka přivede k havárii jeho vlastní chyba či shoda okolností. Teprve později jsem zjistil, že to není pravda - automobilová doprava je postavena tak že k těmto haváriím musí dojít. Možná ne v takovém počtu, ale musí.

Před nějakou dobou jsem získal řidičský průkaz. Vybavuji si, jak jsem byl zděšen tím, když mi došlo, kolik příležitostí ke smrtelným nehodám jsem za jedinou jízdu viděl a také tím, že jsem najednou chápal, že s nimi doprava prostě počítá jako s povolenými ztrátami.

Pokud znáte statistiku a víte že máte X lidí, kteří vykazují při řízení určité procento chyb, pak je zřejmé, že pokud je všechny necháte řídit dostatečně těžké a rychlé auto, pravděpodobnost že dojde k nehodě bude mnohonásobně vyšší. Navíc tu máte mikrospánek, nachlazení, akutní nevolnost, nepozornost, infarkty za volantem, oslnění a nepředvídatelné závady samotného vozidla...tedy vlivy, které nelze považovat přímo za chyby, ale řízení znemožňují. Když přičtete puberťáky, opilce, zbohatlíky, taxikáře a ospalé kamioňáky, vypadá silnice napěchovaná automobily spíše jako bojiště.

Někdo tam zemřít musí a také zemře, ne náhodou nebo nepředvídatelnou chybou, jako když sám jedete autem prázdnou venkovskou silnicí a narazíte do stromu, ale naopak předvídatelně, odhadnutelně a zbytečně. Kde je totiž množství, stává se z možnosti zákonitost. Známe procenta, známe důvody a dokonce víme, že by se tomu dalo předejít i jak.

Pro města by stačilo zavést dostatečně funkční systém městské hromadné dopravy a automobily vykázat na jeho okraj, nakoupit golfové vozíky jako v Peachtree City. Mohli bychom také třeba vytvořit systém v němž by se automobily automaticky řadily do "vlaků" s pravidelnými rozestupy a automatickým řízením. Mohli bychom omezit hmotnost a rychlost automobilů pro jízdu ve městech. Mohli bychom...
Mnoho dalších řešení by jistě napadlo leckterého technicky vzdělaného konstruktéra. Jenže k většině z nich pravděpodobně nebude vůle.

Smrt stovek lidí je daň, kterou platíme za naši posedlost řídit za všech okolností svůj dostatečně velký a těžký automobil sami.

pátek 8. srpna 2014

Chroust ochranář, stát škůdce

V internetové verzi 5plus2 vyšel článek "Larvy chrousta znemožňují obnovení Moravské Sahary, ničí kořeny stromů" Moravská Sahara se jmenuje podle písečných přesypů. Chráněná je kvůli výskytu pískomilovných společenstev. Z pohledu ochranářů tedy larvy chrousta vlastně oblast zasaženou v nedávné době požárem neničí, ale zvyšují její hodnotu, protože odstraňují umělé zalesnění. Správě tedy má titulek znít: "Larvy chrousta zabraňují umělému zalesnění Moravské Sahary."
Jo, chroust je v tomto případě ochranář a lesník škůdce!

Jenže bych neměl být zase až tak nespravedlivý k majitelům pozemků.  Jsou totiž sami poněkud v pasti. Náš zákon jim ukládá povinnost pozemek, který byl zalesněný opět zalesnit a při tom nezohledňuje žádná lokální specifika.

V tuto chvíli by bylo nejrozumnější nic už dále nesázet, nechat krajinou přehnat chroustí léto očekávané příští rok a začít sázet až potom, co se přemnoží predátoři chroustů a zredukují jejich počty, tedy asi za dva či tři roky. Přitom by bylo ideální částečně kompenzovat lesníkům ztrátu nějakou lokální podporou. Takovou možnost ale náš zákon nepřipouští.

Pravděpodobným výsledkem současných tendencí tedy bude vydatné přikrmování chroustů sazenicemi i příští rok, postřik proti hmyzu v oblasti, která je právě kvůli vzácnému hmyzu chráněna, který zredukuje počet chroustů a ještě více počty jedinců chráněných druhů, ale zároveň tak zamezí efektu přemnožení chroustích predátorů a tím snížení počtu chroustů na únosnou mez.

Výsledkem tedy bude trvale vysoká populace chroustů a vyhubení vzácných druhů. Nespokojeni nakonec budou jak ochranáři tak lesníci.