Problém běžce a profesor ekonomie

Než se dostanu k dalšímu vyprávění, řeknu vám bajku, vlastně dvě bajky.
Byl jeden zajíc a ten chtěl hrozně závodit a vyhrávat. Nebyl ale moc dobrý a po jednom zvláště nevydařeném závodě ho přeřadili do nižší třídy. Když nastoupil k závodu a zjistil že všichni závodníci vedle něj jsou želvy. Po výstřelu vyběhl jak nejrychleji uměl, ale brzy zjistil že za ním vlastně nikdo není.
Víte běžce tak nějak dohání k běhu to, že má pocit, že by ho někdo mohl dohnat a předehnat, jenže tady byli všichni závodníci tak hrozně daleko vzadu, že zajíci prostě nikdo na záda nedýchal. Tak zajíc zvolnil a nakonec šel krokem. Líně došel do cíle, dostal věnec a potlesk.
Byl to nejpomalejší běh jeho života, pokud se to vůbec dá nazvat během.
Měl pocit, že si cenu vůbec nezaslouží, byl naštvaný a věnec doma schoval pod hromadu loňského sena. Nikdy se už k závodění nevrátil.
Druhá bajka je o nejrychlejší želvě. Byla tak rychlá, že závod na 100 metrů zvládala za hodinu a 10 minut. Rozhodli se jí proto zařadit do vyššího závodu. A tak se milá želva octla na startu se samými zajíci. Sotva třeskl výstřel, byli v cíli, zatímco želva byla jen několik metrů od startovní čáry.
„Jsem poslední“ uvědomila si želva. Po sériích předchozích vítězství na ní padly takové chmury, že by se nejraději propadla do země. Úplně na závodění rezignovala a táhla se tak pomalu, že ji předjížděli i hlemýždi. Do cíle dorazila za dva dny.
Jo jsou to pochmurné bajky o ztrátě motivace, ale potřeboval jsem ja jako příklady, než uvedu bajku třetí, jejímž autorem ale nejsem já. Vlastně to není bajka ale městská legenda nově naroubovaná na amerického prezidenta Obamu. Rádi ji uvádějí američtí republikáni aby vyděsili voliče před volbou socialistů, ale v poslední době dorazil její překlad i k nám:



Jeden americký profesor ekonomie na místní vysoké škole nikdy nenechal propadnout jediného studenta, ale v poslední době nechal propadnout rovnou celou třídu. Třída trvala na tom, že Obamův socialistický model funguje, že nikdo by neměl být chudý ani bohatý, všichni by měli být zhruba na stejné úrovni.

Profesor řekl: "OK, uděláme v této třídě experiment Obamova plánu". Známky z jednotlivých testů zprůměrujeme a všichni tak budou dostávat stejnou známku jako je průměr třídy, takže nikdo nepropadne, ale nikdo ani nedostane za 1. (Známkami nahradil výši příjmů daňového poplatníka).

Po prvním testu byly známky v průměru a každý student dostal za 2. Studenti, kteří tvrdě studovali, byli trochu zklamaní a studenti, kteří studovali málo, byli spokojení.

U dalšího testu studenti, kteří studovali málo, studovali ještě méně a ti, kteří studovali hodně, se rozhodli, že jim průměr stačí, takže i oni studovali málo. V tomto testu byl průměr 4! Nikdo nebyl spokojený.

Při třetí zkoušce byl průměr 5. Jak zkoušky pokračovaly, průměr se nikdy výrazně nezvýšil, vše se zvrhnlo v následné hašteření, obviňování a nadávky. Nikdo nechtěl studovat ve prospěch někoho jiného. K jejich velkému překvapení všichni propadli. Profesor konstatoval, že socialismus už z principu nemůže fungovat, protože odměna za práci může být skvělá, lidé mohou mít motivaci uspět, ale když si vláda vezme celou odměnu, nikdo se nebude snažit, nebo nebude chtít uspět.


Asi bych měl připomenout, že se tenhle experiment nikdy skutečně neodehrál, výsledky a závěry, které jsou z nich vyvozovány jsou pouze myšlenkovou konstrukcí.
Vlastně bych byl velmi rád, kdyby se někdy takový experiment uskutečnil, opravdu by mě zajímalo, jak by dopadl.
Uvedu ale důvody, proč srovnání nefunguje.
Prvním důvodem je, že už tím, že jde o studenty, kteří složili zkoušky, by mělo být zaručeno, že všichni patří do kategorie „zajíc“. Tedy měli by mít nějaké slušné studijní předpoklady. Pokud bychom chtěli na třídě modelovat společnost, museli bychom k ní přibrat také patřičné množství lidí superinteligentních a také skutečně hloupých.
Druhý problém je, že jde o modelování případu „šikmá plocha“, což je jeden z logických klamů. Je naopak extrémně pravděpodobné že by hrozba propadnutí nebo i jen zhoršení známek vedla naopak ke spolupráci studentů a celkovému zvýšení průměrného prospěchu.
Třetí problém je „profesorova“ interpretace. Studenti jednoznačně říkají „přibližně stejně bohatí“, ale profesor to interpretuje jako „naprosto stejně bohatí“. „Experiment“ tedy neodpovídá zadání.
Čtvrtý problém je sociologický – známe dostatek prosperujících komun právě o velikosti školní třídy. Jejich fungování je ale dáno právě omezeným počtem členů. Výsledky („dobré“ nebo „špatné“) by tedy nebylo možné přenést automaticky na jinou skupinu a už vůbec ne na mnohonásobně větší skupinu jakou je stát.

I z ekonomického hlediska nedává experiment smysl.
Pětky vám nevytvářejí dluhy. Není možné, abyste dostávali horší známky, protože jste se svými známkami "zadlužili". Pokud máte nesplatitelně velký dluh a všechno co vyrobíte padne na jeho splácení, nevzniká vám ona odměna navíc.
Jedničky nevytvářejí zisky. Není možné, abyste dál dostávali dobré známky i když nic neděláte, prostě jen z důvodu, že jste kdysi nahromadili dost jedniček. V kapitalismu to ale možné je. Dostáváte odměnu za to že hodně vlastníte.
Člověka který vydělává jen tím že vlastní obrovský majetek nemůže samozřejmě v reálném světě nikdy dohnat člověk, který ztrácí už tím, že příliš mnoho dluží (např. úroky). Školní hodnocení je vlastně velmi "socialistické" v tom, že před každou jednotlivou zkouškou chápe studenty jako sobě rovné.
V ekonomii funguje stejný systém jen tehdy, když nemáte lidi kteří jsou extrémně bohatí nebo extrémně zadlužení. Což by ovšem byla definice "optimálního kapitalismu", jaký fungoval vždycky jen v propagandě.
Další problém je představa, že odměna je přímo závislá na výkonu. To může platit v rámci jednoho povolání, nikdy ale ne v celé společnosti. Naopak extrémně vysoké odměny zpravidla dostávají jedinci, kteří nic tak hodnotného neprodukují často společnosti i přímo škodí (politici, spekulanti). Výše jejich odměn vypovídá jen o schopnosti získat odměnu.
Samozřejmě že kamarádi namítli, že jde o výkonnost a odměnu, jenže o tom to právě je. Když nezávodíte ve své kategorii nemáte vůbec žádnou nebo skoro žádnou motivaci, jako ten zajíc a želva v úvodních bajkách.
Určité zdanění superbohatých a naopak podpora chudých může mít tedy (za přesně daných podmínek) podobnou funkci jako handicap v golfu – umožní aby hrálo mnohem více lidí.
Šiřitelé městské legendy o profesorovi a jeho třídě zpravidla končí poučením, že pokud zavládne ve společnosti socialismus, bude konec světa. Také vám nabízím jedno poučení, zní:

Nikdy neargumentujte vymyšlenými experimenty!

Kanada pravděpodobně neexistuje

Chci říct něco o globálním zpravodajství, tedy o tom, že neexistuje.
V ulicích Montrealu demonstrovalo 22. března na 300 000 kanadských studentů. Že jste o nich neslyšeli? O kolika z více než sto šedesáti demonstrací, které se v Kanadě udály v rámci boje proti zvýšení školného vlastně víte z naší „veřejnoprávní televize“? O kolika stovkách zatčených se v ní mluvilo? Ano, Kanada se, při současném plánu zdražování vzdělání v České republice, prostě nehodila a tak se sdělovací prostředky prostě tváří že neexistuje, jako předtím neexistoval Island, ještě předtím Nigérie a mnoho dalších.
Vlastně není divu, víte ona v naší televizi vlastně neexistuje většina zeměkoule. Dozvíte se sice že v hokeji při nájezdu tamtoho tamten všechno vychytal nebo že se někde narodila pěkná koťátka, ale nedozvíte se co se vlastně na naší planetě děje.
Nemám samozřejmě nic proti sportu ani koťatům, ale do normálního zpravodajského kanálu patří ze sportu tak zpráva o zahájení olympijských her ale rozhodně ne podrobný popis každého utkání a výsledky čehokoli včetně soutěže v kuličkách. O tom ať informují sportovní kanály.
Podobně pokud ona koťátka nepředstavují nějaký vědecký průlom, který změní život lidí na planetě, neměla by se vyskytovat ve zprávách ale v nějakém hobby magazínu.
Zpravodajství má obsahovat zprávy a zpravodajství ze světa má obsahovat zprávy z celého světa. Má informovat o tom co se na světě děje, a jak ten náš svět právě tenhle den vypadá.
Dávat přednost popisu hloupostí před snažením studentů v Kanadě je neprofesionalita a také zbabělost.
Proč se to děje? Kvůli lenosti, kvůli strachu z politiků a kvůli výběru. Ten poslední důvod je neobyčejně důležitý, protože je systémový. Zpravodajství se v současnosti dělají tak, že zpravodajci vyberou několik zpráv podstatných a doplní je méně podstatnými. Takhle snadno můžete ze zpráv vystřihnout i zprávu o konci světa. Nevejde se prostě do počtu „podstatných“ zpráv.
Bude k tomu docházet, dokud se budou „podstatné“ zprávy vybírat ze všech zpráv celé zeměkoule. Můj návrh proto je: Nedělejme to! Věnujme každé zemi na světě nějaký minimální čas. Pořád se sice budou do zpravodajství dostávat zprávy podstatné i méně podstatné ale alespoň budou o něco méně mezi sebou bojovat o čas.
Když se na naší Zemi podíváte, uvidíte v tuhle chvíli asi 196 nezávislých států, které ostatní země uznávají a asi 10 států uznaných omezeně. Vzhledem k tomu že USA a Rusko představují poměrně velké územní celky, mohli bychom i je chápat podle vnitřního rozdělení – USA jako 50 států a
Rusko jako 83 samosprávných celků. Je samozřejmě otázka, jestli podobně nerozdělit i Brazílii a Chille, to ale přenechám už na vaší fantazii. Jako příklad mi uvedené rozdělení stačí.
Je to 337 oblastí ve kterých se něco děje. Kdyby na každé z nich připadlo čtvrt minuty, dalo by to dohromady celkem 84 minut. I kdybychom věnovali každé zemi celou půlminutu vyšlo by to celkem na tři hodiny. Sám bych se ale přimlouval klidně za celou minutu pro jakoukoli zemi.
Byly by na to potřeba týmy pro každý kontinent, ale zvládnout se to rozhodně dá.
Že by to dalo moc práce a že by to bylo drahé?
Mě připadá drahé zpravodajství, které si nevšimne že na světě existuje Kanada. A pokud mi říkáte, že zpravodajci prostě nedokáží procházet zprávy ze všech zemí, tak se ptám: K čemu tedy takové zpravodajství „ze světa“ je? Čím se liší od jakéhokoli bulváru?
Víte nakonec by to možná přinutilo zpravodajce zjistit, že v některé zemi se ten den neudála žádná veledůležitá katastrofa, ale místní soutěž v břišních tancích, že tam a tam mají starosti s nějakým druhem hmyzu a jinde zase něco jiného.
Neměli bychom konečně přehodnotit roli zpravodajství aby se namísto skandálů a několika mašírujících potentátů s věncem začala opět zabývat skutečným životem? Nenazrál už čas pro globální zpravodajství?

Nekonečné dialogy Věřící versus Ateista

Přepisovat celé rozhovory je nuda, navíc se často (a občas právem) může protistrana cítit poněkud dotčeně. Když se ale argumentace vydestiluje do podoby minirozhovorů dvou fiktivních bytostí, začne to vypadat poněkud zábavněji.


V: Věda přece nemůže vysvětlit všechno!
A: Věda je přece o tom co víme, o všem co vnímáme smysly, co prožíváme a co si můžeme ověřit.
V: Jenže existují věci kterým prostě nerozumí!
A: Ano, to, čemu nerozumí vůbec nikdo.
V: Ale já ti říkám...

V: No ale uznejte, že věda neví všechno!
A: No neví většinu, protože pak by přece nebylo co zkoumat. Dělat vědu znamená pořád pronikat do něčeho neznámého.
V: A jak tedy víte, že v tom neznámu není Bůh?
A: A podle čeho soudíte, že tam je?

A: Neber si to zle, ale ten tvůj bůh taky chtěl lidský oběti.
V: Ale Izáka přece zachánil!
A: No jo, ale Jefte tu svojí holčičku přece podříznul a ugriloval!
V: Ono se to tenkrát zase tak nebralo.

V: Existenci Boha dokazuje to že se o něm píše v Bibli.
A: Já znám jednu knížku, kde se píše o jednom čarodějnickém učni!
V: To není to samé! Tahle kniha je stará tisíce let!
A: No dobře, tak znám zápisky o hrdinských činech faraóna, který je ovšem nikdy nespáchal, protože si prostě přivlastnil pomník svého předchůdce.
V: Musíš si ze všeho dělat legraci?

V: Vy se pořád snažíte vyvrátit existenci Boha, ale žádnej věřící si ho přece nepředstavuje jako fousatýho dědečka na obláčku!
A: A jak si ho teda představuje?
V: No každej trochu jinak.

A: Proč by to mělo být takhle?
V: Je to tak napsáno v Bibli
A: No ale v Bibli se toho přece píše! Taky se přece nezabíjíme podle zásad z Deuteronomia.
V: Ne, od doby Ježíše platí nová smlouva s Bohem.
A: Ale to co jsi předtím tvrdil je přece taky z Deuteronomia!
V: To není to samé!

A: Věda říká, že dvě navzájem si odporující tvrzení nemohou platit současně. Pokud se to stane, je chybné buď jedno z tvrzení, nebo dosavadní teorie.
V: Ve víře samozřejmě dvě vzájemně si odporující tvrzení platit mohou.
A: Takže jako něco je pravda a zároveň je to lež?
V: No.
A: Aha.

A: Jak může být bůh zároveň vševědoucí, všemohoucí a dobrý, vždyť si to navzájem odporuje?
V: Podívej, když máš hlídače, který se dívá na monitory, tak taky teoreticky může cokoli a vidí cokoli, ale není přímo na tom místě a nemůže rovnou zasáhnout.
A: Taky ten hlídač není všemohoucí, protože to by znamenalo že může ovlivňovat i čas. Pak by kdekoli zasáhnout mohl. Vlastně by byla všemohoucnost daná především ovládáním času, bez něj nikdo nemůže být všemohoucí. Takže vládne Bůh časem?
V: Samozřejmě.

A: Proč se ten váš bůh má psát s velkým "B", vždyť on se tak nejmenuje?
V: Protože je to jediný a pravý Bůh.
A: Mě právě moc jinej nepřipadá.

A: Takže je ten váš Bůh všemohoucí?
V: Ale jo, jen ne tak jak si představuješ.
A: A je zároveň vševědoucí? Víš že by to znamenalo, že je taky absolutně nemohoucí, protože ví co se stane od začátku až do konce, takže by vlastně neměl žádnou svobodnou vůli?
V: Jo, ale on je vševědoucí trochu jinak.
A: A je dobrý? Víš je to ten problém, proč tedy dopouští tolik hroznejch věcí?
V: Jo ale jeho chápání dobra je jiné, než lidské chápání dobra.
A: Víš co mě napadá? Něco z Lovecrafta...