Mám podivný opakovaný zážitek s lidmi, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté, ale podle mě je jejich myšlení mnohem více ovlivněné tradičními představami, než si připouštějí. Na mé oznámení, že se v propagaci ateismu aktivně angažuji, nastane u nich ke zvláštní zásek, při němž spustí litanie o mé netolerantnosti.
Pokud jsem si všiml, stává se to přesně ve chvíli, kdy kývnu na tvrzení, že věřit v boha je špatné. Většinou kontrují tvrzením, že spoustě lidí víra pomáhá. Nejsem bez výzkumu schopen na sto procent vyvrátit jejich tvrzení, ale na druhou stranu se domnívám, že ani v tom případě to na mém postoji nic nemění. Zároveň jde ale o dvě tvrzení (mé a jejich), která si zaslouží výklad samostatně.
První je tvrzení s nímž se ztotožňuji:
Věřit v existenci boha je špatné.
Odpoutejme se teď od myšlenky, že jde právě o boha a mysleme obecněji. Zkuste si projít tyto otázky:
Je dobré se mýlit (podléhat klamu)?
Pokud o něčem nemám žádné věrohodné informace, mohu mít o tom představu?
Pokud o tom představu mám, je pravdivá?
Pokud mám o něčem představu, znamená to že to zároveň také existuje?
Pokud neexistuje žádný důkaz že takové cosi existuje, je rozumné věřit, že to existuje?
Je rozumné předpokládat existenci něčeho co je definováno tak, že jeho definice je vnitřně rozporná?
A jedna upřesňující:
Vychází z tohoto souhrnu idea boha jako obhajitelná?
Když doplním své odpovědi u všech otázek, tak mi z toho co vím, včetně všech argumentů teistů, vycházejí dvě tvrzení:
Idea všemohucího boha je omyl.
Mýlit se je špatné.
Z toho logicky vyplývá: Věřit v boha je špatné.
Tahle dedukce vůbec neříká, jak moc je to špatné, protože to můžeme posoudit jen podle následků a následky přesvědčení o existenci Boha mohou být různé, od žádných přes zanedbatelné a vážné až po tragické. Záleží vždy jen na konkrétní situaci a lidech kteří v ní účinkují. Až sem by měl být racionálně myslící ateista schopný dojít stejně jako já.
Toto tvrzení se vztahuje na každé iracionální dogma (typickým příkladem by mohl být například lysenkismus), takže by se dalo zobecnit na:
Věřit (jakémukoli) nezkoumatelnému dogmatu je špatné.
A teď to druhé tvrzení:
Mnoha lidem víra pomohla.
Jsem přesvědčen, že to není pravda a to ze dvou důvodů:
1. Zpětné interpretace události
2. Záměny zdánlivé a skutečné příčiny.
Ten první princip znám z astrologie. Lidé si totiž mnohem více všímají toho, co bylo předpověděno správně, než toho, co bylo předpověděno chybně. Díky vágnímu popisu a velkým časovým rozpětím není těžké, aby se nakonec nějaká událost do předpovědi vešla. Tuto událost si pak lidé zapamatují a nesplněné předpovědi zapomínají.
U lidí kterým "pomohla víra" funguje princip zvaný "boha chválí přeživší". Jako lidi kterým víra prospěla tedy počítáme ty, kteří nějakým způsobem uspěli, ale pomíjíme ty, kteří za stejných podmínek a se stejnou vírou neuspěli. Těch druhých bývá obecně při každém ztroskotání lodě nebo hurikánu také dost. Zpětné připsání zásluh za přežití víře tedy naráží na problém, proč ostatním tato víra nepomohla?
Druhý princip je možné zjednodušit na otázku:
Mohu chybným postupem dojít ke správnému výsledku?
Jak si jistě pamatujete, došel jsem k závěru, že věřit v boha je špatné. Pokud je to špatné, může mít taková víra přesto dobrý výsledek? Pokud budeme hodnotit pouze počáteční a konečný stav, musíme prohlásit, že může, jenže je v tom velký zádrhel.
Dobrý výsledek není při chybném postupu výsledkem tohoto postupu ale náhody.
V principu tedy náboženská víra reálně (fyzicky) nepomáhá, naopak často škodí (například odmítání transfuze). Je ale jisté, že ovlivňuje psychiku, nemohla by tedy být prospěšná alespoň tam? Ani tady myslím víra v boha neobstojí. Jednak známe vědecky zdokumentované případy, kdy víra nemocným vysloveně škodí i psychicky (případ škodlivých modliteb) a naopak například kladných vlivů modlitby, kterou může být soustředění na konkrétní cíl nebo uklidnění mysli, lze dosáhnout bez víry v nadpřirozenou bytost.
I když je tedy pro překonávání životních strastí důležitý stav mysli, neznamená to, že tento stav musí zahrnovat víru v boha. Idea boha tedy není příčinou, je jí schopnost upnout se k představě budoucnosti.
Dokonce ani tvrzení, že je v těžkých situacích podstatné citové pouto k bohu není v principu pravdivé. Pokud budeme srovnávat lidi, kteří dostali v těžké chvíli podporu od jiného člověka s lidmi, kteří se upnuli jen na svou víru v boha, jistě to bůh opět prohraje na celé čáře (i když by si to zasloužilo výzkum). Lidem je prostě stále bližší náruč lidská než boží. Podstatné je tedy citové pouto nikoli idea boha, ke které by jí člověk mohl vztahovat. V medicíně i v vztazích je láska k bohu pouhé placebo s nežádoucími vedlejšími účinky.
Zbývá jen jedna záhada: Proč v prospěšnost víry v boha stále věří i ateisté?
čtvrtek 30. května 2013
středa 29. května 2013
Sladké fazole
Znáte ten pocit že něco opravdu neumíte, ne proto že by to nějak nešlo, ale protože vám to nějak nejde přes mozkové závity? Tak tenhle pocit jsem měl v jedné večerní prodejně zeleniny. Malý pán, kterého jsem odhadoval na Korejce se na mě vesele zazubil, když viděl že dávám do košíku sáček s něčím, co bylo nadepsáno jako "černé fazole" a co jsem za černé fazole tedy považoval.
"To moc tobrý! Znate to? Nedžív hodně važit a pak cukr."
Musel jsem působit trochu jako idiot, protože následující rozhovor vypadal asi takhle:
"Cukr?"
"Cukr!"
"Fakt cukr?"
"Jojo pane cukr."
"Tak cukr no..."
Doma se mi to rozleželo v hlavě. Ten pán mluvil sice téměř typickou trhovní češtinou, ale rozhodně věděl co říká. Nevypadal na to, že by si spletl výslovnost "cukr" a "sůl" ani nechtěl říct "pudr" nebo "kutr". Copak oni ty fazole fakt sladí?
Po konzultaci s googlem se ukázalo, že je to opravdu tak. V balíčku nadepsaném "černé fazole" byly ve skutečnosti černé adzuki, ze kterých se, podobně jako z červených adzuki a zelených mungo, vyrábějí sladké náplně do mnoha typů asijských koláčků a dokonce se přidávají i jako příchuť do zmrzliny.
Nedalo mi to a potom, co jsem část fazolek použil k původně zamýšlené kuchyňské úpravě, jsem jich uvařil o něco více a začal je míchat s cukrem. Vznikla jakási základní adzuki pasta, kterou při vaření používaji Číňané a Japonci. Chutnalo to dosti nezvykle, ale rozhodně ne špatně. Později jsem zkusil i sladký nápoj z vařených fazolek mungo. A šlo to!
A co z toho všeho vyplývá? Asi hlavně to, že stereotyp vytváří předsudky. Ještě nedávno pro mě byla představa cukroví vyrobeného z fazolí naprosto nemyslitelná, teď vím, že je to běžné pro více lidí, než kolik jich zná věnečky se šlehačkou. Vidíte, neznámo nemusí mít povahu podstaty vesmíru nebo původu lidstva, může být přímo tady, kousíček od nás, mezi dvěma poličkami v kuchyni.
"To moc tobrý! Znate to? Nedžív hodně važit a pak cukr."
Musel jsem působit trochu jako idiot, protože následující rozhovor vypadal asi takhle:
"Cukr?"
"Cukr!"
"Fakt cukr?"
"Jojo pane cukr."
"Tak cukr no..."
Doma se mi to rozleželo v hlavě. Ten pán mluvil sice téměř typickou trhovní češtinou, ale rozhodně věděl co říká. Nevypadal na to, že by si spletl výslovnost "cukr" a "sůl" ani nechtěl říct "pudr" nebo "kutr". Copak oni ty fazole fakt sladí?
Po konzultaci s googlem se ukázalo, že je to opravdu tak. V balíčku nadepsaném "černé fazole" byly ve skutečnosti černé adzuki, ze kterých se, podobně jako z červených adzuki a zelených mungo, vyrábějí sladké náplně do mnoha typů asijských koláčků a dokonce se přidávají i jako příchuť do zmrzliny.
Nedalo mi to a potom, co jsem část fazolek použil k původně zamýšlené kuchyňské úpravě, jsem jich uvařil o něco více a začal je míchat s cukrem. Vznikla jakási základní adzuki pasta, kterou při vaření používaji Číňané a Japonci. Chutnalo to dosti nezvykle, ale rozhodně ne špatně. Později jsem zkusil i sladký nápoj z vařených fazolek mungo. A šlo to!
A co z toho všeho vyplývá? Asi hlavně to, že stereotyp vytváří předsudky. Ještě nedávno pro mě byla představa cukroví vyrobeného z fazolí naprosto nemyslitelná, teď vím, že je to běžné pro více lidí, než kolik jich zná věnečky se šlehačkou. Vidíte, neznámo nemusí mít povahu podstaty vesmíru nebo původu lidstva, může být přímo tady, kousíček od nás, mezi dvěma poličkami v kuchyni.
pondělí 27. května 2013
úterý 14. května 2013
Islamofobie a ateofobie možná vůbec neexistují
Udělal jsem dnes ráno zajímavý pokus, k němuž mě inspiroval Otevřený dopis státnímu Ústavu mezinárodních vztahů: nepodporujte islámský extremismus a útlak ateistů zveřejněný na stránkách www.OSACR.cz.
Zadal jsem do českého Googlu heslo "ateofobie" a "atheofobie". V případě "ateofobie" vyšly celkem čtyři odkazy v případě "atheofobie" žádný. Pro jistotu jsem ještě zadal heslo "ateistofobie", které vyšlo zdánlivě lépe - 23 odkazů. Problém byl v tom, že naprostá většina z nich pocházela buď z webových stránek Občanského sdružení ateistů České republiky nebo z jejich facebookových stránek.
Na heslo islamofobie vyšlo 478 odkazů. Zdálo by se že se v České republice nešíří ateofobie ale islamofobie, jenže je tu problém - ani jednu z těchto fóbií není snadné definovat. Na nás ateisty může veřejně nadávat kdokoli dokonce i ve veřejných sdělovacích prostředcích, označovat nás za tupé, arogantní, nevzdělané, amorální, duševně nevyrovnané, poškozené osobními tragédiemi, zkrátka méněcenné a naše přesvědčení za bezcenné. Přesto se nestane vůbec nic. Nezdá se ale že by se někdo reálně obával toho, že se na náměstí odpálí ateistický terorista, nebo že dav ateistů vypálí ambasádu a povraždí pár lidí, protože jejich ateistické smýšlení urazila nějaká karikatura v novinách.
V České republice je poměrně dost ateistů na to, aby nevznikaly lavinovité poplašné zprávy o ateistických černých mších. Vždyť každý třetí člověk u nás se veřejně přihlásil k ateismu! Ateisté tedy u nás nevypadají jako hrozba, ale spíše jako někdo, na kom si věřící rádi demonstrují svoji nadřazenost. To ovšem není fobie, to je hulvátsví.
Trochu jinak je to s islamofóbií. Jako fóbii označujeme strach který je neodůvodněný. Strach z konkrétního muslima může být neodůvodněný nebo odůvodněný, ale strach z islámu rozhodně odůvodněný je. Islámské učení nijak nezakrývá, že chce z ostatních lidí udělat otroky a ateistům či odpadlíkům slibuje smrt. Bát se hrozby otroctví a smrti rozhodně iracionální není.
Přestože právo věřit i právo nevěřit je u nás obsaženo v jediné právní formulaci, pokud byste snad muslimy označili naprosto stejnými slovy jakými bývají běžně častováni ateisté asi byste se do televize nedostali a možná byste měli na krku i žalobu. Schválně zkuste v přímém přenosu říci že muslimové jsou tupí, arogantní, nevzdělaní, amorální, duševně nevyrovnaní, poškození osobními tragédiemi, zkrátka méněcenní a jejich víra je bezcenná.
Kromě hrozby ze strany islamistů vám přibude také nálepka neonacisty. Jistě, neonacisté jsou proti islámu (zatím) ale ti jsou jaksi programově proti všem. Víte oni jsou prostě jen jinak polarizovanou skupinou, která je ale v důsledku stejně programově xenofobní jako islamisté. Skutečně militantních neonacistů jsou u nás ale jen asi čtyři tisíce.
Zato ateistů, které islám chápe jako ideální terče pro zotročení a demonstrativní náboženské vraždy jsou tu nejméně tři miliony. Z toho je zřejmé, že neonacisté slouží pouze jako slaměný panák a cejch, který má diskreditovat právo kritizovat islám. Současná akce Ústavu mezinárodních vztahů působí v takovém kontextu děsivě, protože ji zaštiťuje Kuvajt - země, která považuje ateismus za trestný čin.
Když se na celou situaci podíváte z odstupu uvidíte, že v médiích, zákonech a na konferencích nejsou nejvíce slyšet názory nejpočetněji zastoupené nebo nejrozumnější ale jen ty nejbohatší a nejnásilnější. Snad je to pochopitelné na nějaké úrovni politiky, ale když nemá rozum ani vědecká instituce, jakou je Ústav mezinárodních vztahů, měli bychom být my ateisté alespoň o hodně hlasitější.
Zadal jsem do českého Googlu heslo "ateofobie" a "atheofobie". V případě "ateofobie" vyšly celkem čtyři odkazy v případě "atheofobie" žádný. Pro jistotu jsem ještě zadal heslo "ateistofobie", které vyšlo zdánlivě lépe - 23 odkazů. Problém byl v tom, že naprostá většina z nich pocházela buď z webových stránek Občanského sdružení ateistů České republiky nebo z jejich facebookových stránek.
Na heslo islamofobie vyšlo 478 odkazů. Zdálo by se že se v České republice nešíří ateofobie ale islamofobie, jenže je tu problém - ani jednu z těchto fóbií není snadné definovat. Na nás ateisty může veřejně nadávat kdokoli dokonce i ve veřejných sdělovacích prostředcích, označovat nás za tupé, arogantní, nevzdělané, amorální, duševně nevyrovnané, poškozené osobními tragédiemi, zkrátka méněcenné a naše přesvědčení za bezcenné. Přesto se nestane vůbec nic. Nezdá se ale že by se někdo reálně obával toho, že se na náměstí odpálí ateistický terorista, nebo že dav ateistů vypálí ambasádu a povraždí pár lidí, protože jejich ateistické smýšlení urazila nějaká karikatura v novinách.
V České republice je poměrně dost ateistů na to, aby nevznikaly lavinovité poplašné zprávy o ateistických černých mších. Vždyť každý třetí člověk u nás se veřejně přihlásil k ateismu! Ateisté tedy u nás nevypadají jako hrozba, ale spíše jako někdo, na kom si věřící rádi demonstrují svoji nadřazenost. To ovšem není fobie, to je hulvátsví.
Trochu jinak je to s islamofóbií. Jako fóbii označujeme strach který je neodůvodněný. Strach z konkrétního muslima může být neodůvodněný nebo odůvodněný, ale strach z islámu rozhodně odůvodněný je. Islámské učení nijak nezakrývá, že chce z ostatních lidí udělat otroky a ateistům či odpadlíkům slibuje smrt. Bát se hrozby otroctví a smrti rozhodně iracionální není.
Statisícový islámský dav v Dháce (Bangladéš) 6. dubna 2013
žádal smrt ateistických bloggerů.
žádal smrt ateistických bloggerů.
Přestože právo věřit i právo nevěřit je u nás obsaženo v jediné právní formulaci, pokud byste snad muslimy označili naprosto stejnými slovy jakými bývají běžně častováni ateisté asi byste se do televize nedostali a možná byste měli na krku i žalobu. Schválně zkuste v přímém přenosu říci že muslimové jsou tupí, arogantní, nevzdělaní, amorální, duševně nevyrovnaní, poškození osobními tragédiemi, zkrátka méněcenní a jejich víra je bezcenná.
Kromě hrozby ze strany islamistů vám přibude také nálepka neonacisty. Jistě, neonacisté jsou proti islámu (zatím) ale ti jsou jaksi programově proti všem. Víte oni jsou prostě jen jinak polarizovanou skupinou, která je ale v důsledku stejně programově xenofobní jako islamisté. Skutečně militantních neonacistů jsou u nás ale jen asi čtyři tisíce.
Zato ateistů, které islám chápe jako ideální terče pro zotročení a demonstrativní náboženské vraždy jsou tu nejméně tři miliony. Z toho je zřejmé, že neonacisté slouží pouze jako slaměný panák a cejch, který má diskreditovat právo kritizovat islám. Současná akce Ústavu mezinárodních vztahů působí v takovém kontextu děsivě, protože ji zaštiťuje Kuvajt - země, která považuje ateismus za trestný čin.
Když se na celou situaci podíváte z odstupu uvidíte, že v médiích, zákonech a na konferencích nejsou nejvíce slyšet názory nejpočetněji zastoupené nebo nejrozumnější ale jen ty nejbohatší a nejnásilnější. Snad je to pochopitelné na nějaké úrovni politiky, ale když nemá rozum ani vědecká instituce, jakou je Ústav mezinárodních vztahů, měli bychom být my ateisté alespoň o hodně hlasitější.
Právě teď vězní Kuvajt 27 letého egyptského bloggera
Abdula Aziz Mohamed El-Baze za šíření ateismu a sekulárních hodnot.
Abdula Aziz Mohamed El-Baze za šíření ateismu a sekulárních hodnot.
pondělí 13. května 2013
Čím se opravdu od sebe liší věřící a myslící
Jsem přesvědčen, že neexistuje žádná anatomická ani fyziologická odlišnost, která by od sebe oddělovala lidi "věřící" a "myslící". Vím, že neurochemické změny v mozku mohou nastartovat duševní nemoci, nebo rozhodnout o tom jestli bude určitý člověk na kluky nebo na holky. Ale přesto nic takového neřekne člověku, že má být věřící nebo skeptik.
Právě tak není nijak výrazně odlišné ani myšlení věřících a ateistů. Všichni jsme lidé a naše myšlení stojí na jednoduchých základech motivace, vnímání, srovnávání a paměti. Je vždycky fragmentárně logické s obrovskými mezerami vyplněnými instinktivními úsudky, naučenými postupy a postoji.
Věřící by teď rádi slyšeli, že jsou empatičtější, intuitivnější, emotivnější a vůbec obecně citlivější, jenže mé zkušenosti na nic takového neukazují. Většina z těch které znám mi naopak připadá neurotičtější, necitlivější a jistým způsobem předstrašená. Neměl bych ale generalizovat příliš, protože naopak znám i několik věřících, kteří jsou duševně vyrovnaní a naopak pár duševně značně nevyrovnaných ateistů. Myslím, že v tomhle případě asi má na psychiku mnohem větší vliv prostředí a to, jak okolí víru nebo nevíru dotyčného přijímá.
Podle mě se ona změna nachází mnohem blíže našemu vědomému myšlení a totiž v žebříčku hodnot. Navzdory rozšířené představě nebývá takový žebříček většinou ani tak dílem nás samotných (to spíše výjimečně) jako nevědomého napodobování. Přikládáme tedy hodnotu tomu, čemu přikládali hodnotu námi uznávané autority - rodiče, učitelé.
A jako u všech takto získaných informací je i tady mnohem důležitější, jaké hodnoty náš vzor uznává skutečně, než jaké se snaží předvádět a slovně formulovat. Někdy může být rozdíl mezi oběma žebříčky značně schizoidní.
Hodnotový žebříček, který nasměruje člověka k víře už víru obsahuje jako samostatnou hodnotu. Pokud bychom z něj tuto hodnotu nějak myšlenkově vyextrahovali, našli bychom známou "víru ve víru" - věřit je správné, protože věřím, že věřit je správné. Takto jej ale věřící vlastně nikdy sám pro sebe neformuluje, právě proto, že jde o "hodnotu", kterou získal nevědomě.
Jde skutečně o cosi stojícího mimo lidský rozum. Asi žádný člověk by nikdy nebyl schopen uvěřit náboženství, které je v rozporu s jeho zkušenostmi, kdyby se řídil pouze rozumem. To je ostatně důvod, proč se například znovu nerozšířily babylonské nebo staroegyptské kulty ihned po rozluštění starověkých písem.
To že se člověk vlastně nestává věřícím z rozumového rozhodnutí ani přesvědčením, ale napodobováním má širší souvislosti. Především to znamená, že lidé začínají věřit kvůli společnosti. Nevědomé napodobování je totiž důležité sociální chování, kterým projevujeme svou vazbu (příslušnost) ke skupině, nebo i vzájemnou blízkost.
Silnou obranu jakkoli iracionální víry můžeme u věřících tedy chápat zároveň také jako obranu skupiny (rodiny, církve, spolku) a vlastní příslušnosti k ní. Pak ovšem vlastně není pro věřícího ani tak důležité, aby opravdu znal to, co jeho náboženské učení říká, jako hlásit se k němu.
Právě tak není nijak výrazně odlišné ani myšlení věřících a ateistů. Všichni jsme lidé a naše myšlení stojí na jednoduchých základech motivace, vnímání, srovnávání a paměti. Je vždycky fragmentárně logické s obrovskými mezerami vyplněnými instinktivními úsudky, naučenými postupy a postoji.
Věřící by teď rádi slyšeli, že jsou empatičtější, intuitivnější, emotivnější a vůbec obecně citlivější, jenže mé zkušenosti na nic takového neukazují. Většina z těch které znám mi naopak připadá neurotičtější, necitlivější a jistým způsobem předstrašená. Neměl bych ale generalizovat příliš, protože naopak znám i několik věřících, kteří jsou duševně vyrovnaní a naopak pár duševně značně nevyrovnaných ateistů. Myslím, že v tomhle případě asi má na psychiku mnohem větší vliv prostředí a to, jak okolí víru nebo nevíru dotyčného přijímá.
Podle mě se ona změna nachází mnohem blíže našemu vědomému myšlení a totiž v žebříčku hodnot. Navzdory rozšířené představě nebývá takový žebříček většinou ani tak dílem nás samotných (to spíše výjimečně) jako nevědomého napodobování. Přikládáme tedy hodnotu tomu, čemu přikládali hodnotu námi uznávané autority - rodiče, učitelé.
A jako u všech takto získaných informací je i tady mnohem důležitější, jaké hodnoty náš vzor uznává skutečně, než jaké se snaží předvádět a slovně formulovat. Někdy může být rozdíl mezi oběma žebříčky značně schizoidní.
Hodnotový žebříček, který nasměruje člověka k víře už víru obsahuje jako samostatnou hodnotu. Pokud bychom z něj tuto hodnotu nějak myšlenkově vyextrahovali, našli bychom známou "víru ve víru" - věřit je správné, protože věřím, že věřit je správné. Takto jej ale věřící vlastně nikdy sám pro sebe neformuluje, právě proto, že jde o "hodnotu", kterou získal nevědomě.
Jde skutečně o cosi stojícího mimo lidský rozum. Asi žádný člověk by nikdy nebyl schopen uvěřit náboženství, které je v rozporu s jeho zkušenostmi, kdyby se řídil pouze rozumem. To je ostatně důvod, proč se například znovu nerozšířily babylonské nebo staroegyptské kulty ihned po rozluštění starověkých písem.
To že se člověk vlastně nestává věřícím z rozumového rozhodnutí ani přesvědčením, ale napodobováním má širší souvislosti. Především to znamená, že lidé začínají věřit kvůli společnosti. Nevědomé napodobování je totiž důležité sociální chování, kterým projevujeme svou vazbu (příslušnost) ke skupině, nebo i vzájemnou blízkost.
Silnou obranu jakkoli iracionální víry můžeme u věřících tedy chápat zároveň také jako obranu skupiny (rodiny, církve, spolku) a vlastní příslušnosti k ní. Pak ovšem vlastně není pro věřícího ani tak důležité, aby opravdu znal to, co jeho náboženské učení říká, jako hlásit se k němu.
čtvrtek 9. května 2013
Stereotyp, nebo opravdu chyba
Joseph Harker píše v deníku Guardian: Je načase čelit problému pedofilie v bělošské komunitě.
Je to samozřejmě míněno jako útok na určité stereotypy, které se naopak vytvářejí v Evropských zemích vůči muslimům. Jako příklad jsou uváděna sériová znásilnění pákistánskými přistěhovalci ve Skandinávii. Jenže já to zase až tolik optimisticky nevidím. To obvinění ze stereotypu má totiž dvě významné "ale": Za prvé nemá bělošská či spíše euroatlantická kultura žádnou ideologii, která by znásilňování dětí programově doporučovala, na rozdíl od muslimské komunity, a za druhé na tom (zatím neexistujícím) stereotypu možná něco je.
Když začaly vyplouvat na povrch znásilnění dětí (a mnohem méně i žen) představiteli katolické církve, padl poměrně správný argument, že samotný zločin jednotlivce ještě neobviňuje nutně celou organizaci. Byl by i pravdivý, kdyby se neukázalo, že se zástupci nejvyšší hierarchie namísto obětí snažili organizovaně (a často úspěšně) chránit pachatele. V tomto případě už samozřejmě jde o organizovaný zločin.
Nicméně o problémech přímo v ŘKC se rozepisuji jinde (ostatně možná ani neexistuje zločin, jehož by se jako organizace nedopustila). Tady bych rád ukázal, na stejný princip, objevující se i jinde ve společnosti.
Teď se dostávám k dalšímu případu. Jimmy Savile byl za svého života televizní hvězdou BBC, po jeho smrti ale vypluly na povrch stovky případů znásilnění dětí, které při tom spáchal. Co spojuje tenhle případ s případem církevních sexuálních násilníků. Organizace ne, ale charakter činu ano.
Kněží dopouštějící se sexuálních deliktů na dětech, navzdory obecnému přesvědčení, většinou skutečnými pedofily nejsou, Jimmy Savile, s pravděpodobností blížící se jistotě, opravdu pedofilem byl. Přesto je v obou případech vedlo k tomu, co dělali stejné přesvědčení, totiž to že si to mohou dovolit.
Jak církevní představitelé, tak televizní hvězdy nebo někteří boháči prostě občas začnou cítit, že jsou nějakým způsobem vyňati z obecného práva, že stojí nad ním a mohou si dovolit více. Aby si jaksi ověřili, že jsou opravdu "nad", čas od času mají silné nutkání udělat nějaký čin, který je pro "obyčejný plebs" trestný. Z počátku to mohou být drobné krádeže, ilegální silniční závody, pak i defraudace, znásilnění dětí, vraždy ...
Přitom nemusí jít ani o tak velké spolky jako jsou církve, nebo o firmy jako BBC, aby v pachatelích vyvolaly pocit absolutní moci nad někým jiným.
A jak si takový pocit nejlépe užít? Samozřejmě co největším ponižováním, ničením, drcením onoho plebsu, ke kterému kdysi patřili, možná tím více aby si dokázali, že už do něj nepatří. Tahle "rozkoš z ponižování a mučení jiných" je velmi dobře známa. V dobách starého Řecka se jí říkalo hybris, což se chápalo jako "nestoudnost přivolávající trest bohů".
Aristoteles ji popsal jako:
„...zahanbení, zneuctění oběti ne proto, aby člověk něčeho dosáhl, ani proto, že se mu něco přihodilo, ale jen z vlastního potěšení. Hybris není pomsta za minulé urážky. Příčinou tohoto potěšení je, že si lidé myslí, že hanobením druhých posilují svoji nadřazenost.“
V případě přehlížení znásilnění dětí (sexuálně obtěžováno, nikoli vždy přímo znásilněno je asi 8% chlapců a 11%dívek) nás nemůže uklidňovat ani to, že jde částečně o zdánlivý rozdíl, protože mnoho komunit (např. papuánská) nemá ani žádný způsob, jak by mohly být takové zločiny odhaleny, nebo je za zločin nepovažují (např. muslimská). Počet oznámených zneužití je totiž velmi malý - 9% v případě mužských obětí a 4% v případě obětí ženského pohlaví.
A tady je velmi správné se ptát: Proč? Naprostá většina obětí říká (přes 70%), že je to z důvodu studu. Máme nastavené předsudky tak, že se o sexu prostě nemluví. Nevím, jestli vám dochází, jak je to bizarní - na kdejakém plakátu je nahá žena, v Blesku vychází na pokračování nafotografovaná Velká jarní kámasútra ale přesto neumíme o sexu mluvit, odhalené ňadro (na rozdíl od hromad uřezaných hlav) odešle jakýkoli film za hranici 22 hodiny, a když vznikne nová příručka sexuální výchovy, první věc proti které se organizace typu VORP postaví je varování před sexuálními útoky.
Ano, něco v naší společnosti shnilého je, když tu máme zároveň ideální podmínky vytváření pocitu absolutní moci a zároveň upíráme těm nejvíce ohroženým informace, které by jim umožnily se včas bránit, dostihnout a potrestat pachatele nebo o tom třeba jen mluvit.
Stejně jako v případě kněží a jejich církve i tady jde o společnost jako skupinu, která takové chování toleruje, nebo i pomáhá zakrývat a sama se tak stává zločinnou.
28. 11. 2011 19:57 Tisková zpráva k závěrům konference "Stop sexuálnímu násilí na dětech" (zpráva a prezentace)
Je to samozřejmě míněno jako útok na určité stereotypy, které se naopak vytvářejí v Evropských zemích vůči muslimům. Jako příklad jsou uváděna sériová znásilnění pákistánskými přistěhovalci ve Skandinávii. Jenže já to zase až tolik optimisticky nevidím. To obvinění ze stereotypu má totiž dvě významné "ale": Za prvé nemá bělošská či spíše euroatlantická kultura žádnou ideologii, která by znásilňování dětí programově doporučovala, na rozdíl od muslimské komunity, a za druhé na tom (zatím neexistujícím) stereotypu možná něco je.
Když začaly vyplouvat na povrch znásilnění dětí (a mnohem méně i žen) představiteli katolické církve, padl poměrně správný argument, že samotný zločin jednotlivce ještě neobviňuje nutně celou organizaci. Byl by i pravdivý, kdyby se neukázalo, že se zástupci nejvyšší hierarchie namísto obětí snažili organizovaně (a často úspěšně) chránit pachatele. V tomto případě už samozřejmě jde o organizovaný zločin.
Nicméně o problémech přímo v ŘKC se rozepisuji jinde (ostatně možná ani neexistuje zločin, jehož by se jako organizace nedopustila). Tady bych rád ukázal, na stejný princip, objevující se i jinde ve společnosti.
Teď se dostávám k dalšímu případu. Jimmy Savile byl za svého života televizní hvězdou BBC, po jeho smrti ale vypluly na povrch stovky případů znásilnění dětí, které při tom spáchal. Co spojuje tenhle případ s případem církevních sexuálních násilníků. Organizace ne, ale charakter činu ano.
Kněží dopouštějící se sexuálních deliktů na dětech, navzdory obecnému přesvědčení, většinou skutečnými pedofily nejsou, Jimmy Savile, s pravděpodobností blížící se jistotě, opravdu pedofilem byl. Přesto je v obou případech vedlo k tomu, co dělali stejné přesvědčení, totiž to že si to mohou dovolit.
Jak církevní představitelé, tak televizní hvězdy nebo někteří boháči prostě občas začnou cítit, že jsou nějakým způsobem vyňati z obecného práva, že stojí nad ním a mohou si dovolit více. Aby si jaksi ověřili, že jsou opravdu "nad", čas od času mají silné nutkání udělat nějaký čin, který je pro "obyčejný plebs" trestný. Z počátku to mohou být drobné krádeže, ilegální silniční závody, pak i defraudace, znásilnění dětí, vraždy ...
Přitom nemusí jít ani o tak velké spolky jako jsou církve, nebo o firmy jako BBC, aby v pachatelích vyvolaly pocit absolutní moci nad někým jiným.
A jak si takový pocit nejlépe užít? Samozřejmě co největším ponižováním, ničením, drcením onoho plebsu, ke kterému kdysi patřili, možná tím více aby si dokázali, že už do něj nepatří. Tahle "rozkoš z ponižování a mučení jiných" je velmi dobře známa. V dobách starého Řecka se jí říkalo hybris, což se chápalo jako "nestoudnost přivolávající trest bohů".
Aristoteles ji popsal jako:
„...zahanbení, zneuctění oběti ne proto, aby člověk něčeho dosáhl, ani proto, že se mu něco přihodilo, ale jen z vlastního potěšení. Hybris není pomsta za minulé urážky. Příčinou tohoto potěšení je, že si lidé myslí, že hanobením druhých posilují svoji nadřazenost.“
V případě přehlížení znásilnění dětí (sexuálně obtěžováno, nikoli vždy přímo znásilněno je asi 8% chlapců a 11%dívek) nás nemůže uklidňovat ani to, že jde částečně o zdánlivý rozdíl, protože mnoho komunit (např. papuánská) nemá ani žádný způsob, jak by mohly být takové zločiny odhaleny, nebo je za zločin nepovažují (např. muslimská). Počet oznámených zneužití je totiž velmi malý - 9% v případě mužských obětí a 4% v případě obětí ženského pohlaví.
A tady je velmi správné se ptát: Proč? Naprostá většina obětí říká (přes 70%), že je to z důvodu studu. Máme nastavené předsudky tak, že se o sexu prostě nemluví. Nevím, jestli vám dochází, jak je to bizarní - na kdejakém plakátu je nahá žena, v Blesku vychází na pokračování nafotografovaná Velká jarní kámasútra ale přesto neumíme o sexu mluvit, odhalené ňadro (na rozdíl od hromad uřezaných hlav) odešle jakýkoli film za hranici 22 hodiny, a když vznikne nová příručka sexuální výchovy, první věc proti které se organizace typu VORP postaví je varování před sexuálními útoky.
Ano, něco v naší společnosti shnilého je, když tu máme zároveň ideální podmínky vytváření pocitu absolutní moci a zároveň upíráme těm nejvíce ohroženým informace, které by jim umožnily se včas bránit, dostihnout a potrestat pachatele nebo o tom třeba jen mluvit.
Stejně jako v případě kněží a jejich církve i tady jde o společnost jako skupinu, která takové chování toleruje, nebo i pomáhá zakrývat a sama se tak stává zločinnou.
28. 11. 2011 19:57 Tisková zpráva k závěrům konference "Stop sexuálnímu násilí na dětech" (zpráva a prezentace)
pátek 3. května 2013
Rovnice předživota?
Minulý měsíc (duben 2013) vyšel na Osel.cz článek s názvem Podle Moorova zákona život existoval miliardy let před vznikem Země. Jistě jej v nejbližší době čeká čeká oprávněná kritika, přesto ale ukazuje něco, co jsme už nějakou dobu tušili, jen se to trochu bojíme říkat nahlas. Zatím jsme totiž byli přitahováni spíše představou, že život vznikl tady na naší Zemi někdy na počátku archaika před čtyřmi miliardami let.
Trochu v rozporu s tím, byly ale útvary nacházené v meteoritech, které až příliš připomínaly některé pozemské organismy jako například sinice. (viz článek: Život starší než Země?)
Genetici Richard Gordon z Gulf Specimen Marine Laboratory na Floridě a Alexei Sharov z National Institute on Aging v Baltimore ale nepřišli s podobným fyzickým důkazem, namísto toho použili Moorův zákon, což ovšem vlastně není skutečný fyzikální nebo biologický zákon, ale pravidlo vytvořené z empirických dat, přesněji z vývoje tranzistorů.
V originálu tedy zní:
„Počet tranzistorů, které mohou být umístěny na integrovaný obvod se při zachování stejné ceny zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí.“
Pokud rozumíte, co tím chci říci, asi chápete, že prostoru pro kritiku je více než dost. Přesto se dá předpokládat, že je tvrzení o tom, že je život starší nežli Země správné. Jsem přesvědčen, že vznik života není výjimečný zázrak, který se odehrál na jednom místě ve vesmíru a nikde jinde, ale naopak zákonitost, k níž přirozeně vede délka trvání vesmíru a množství hmoty v něm obsažené.
Biologická aplikace Moorova zákona se zastavila tam, kde autoři studie předpokládali hranice toho, co lze považovat za život. Zkusím teď myšlenkově udělat ještě pár kroků zpět. Jak by takový "předživot" vypadal. Jistě by nemusel mít vlastní schopnost pohybu, ale jeho nejsložitější verze těsně před získáním označení "život" by už vykazovala něco jako metabolismus a rozmnožování.
Představ na toto téma je dost, mohu z nich vybrat třeba tu, která mluví o jakýchsi bublinkách či kapičkách organických látek ve vrstvách jílů. Je to stejná spekulace jako mnohé ostatní, těžko říci, jak moc pravdivá, ale udělejme ještě krůček dozadu, co uvidíme?
Před relativně složitým pseudoorganismem musel existovat něco jednoduššího. To něco byla molekula se schopností sebereplikace. Nepředstavujte si to ale tak, že by podobná molekula dopadla na povrch planety a okamžitě ji pokryla svými kopiemi. Myslím, že taková molekula musela být poměrně křehká, k sebereplikaci potřebovala dosti specifické podmínky a nějakou formu energie (v přiměřené míře).
Ve srovnání s DNA musela být nesmírně jednoduchá.
Je docela možné že tuto látku dnes běžně známe, ale prostě nás vůbec nenapadlo, že je něčeho takového schopná, protože jde o poměrně vzácný jev. Může být skrytý také proto, že sebereplikace nemusí probíhat přímo, ale prostřednictvím dalších molekul.
Kdybych teď udělal ještě krok zpátky, byla by tam schopnost některých molekul účastnit se katalytických a exotermních reakcí. Ale já chci ještě chvíli setrvat u idey samoreplikující se molekuly. Je docela pravděpodobné, že chemické principy umožňují vznik molekul s touto vlastností z různých chemických prvků. Jenže už na téhle úrovni existuje cosi jako přírodní výběr.
Sebereplikující se molekuly složené ze vzácných prvků budou mít nevýhodu v malém rozšíření a menším počtu příležitostí k sebereplikaci. Molekuly složené z běžných prvků budou tedy ve výhodě a to i v případě, že by se jinak přirozeně sebereplikovaly výrazně pomaleji než jiné.
Podívejte se teď na obrázek z astronuklfyzika.cz - nahoře je složení vesmíru, dole složení Země v relativním zastoupení prvků.
Co je na něm tak divného? Pozemský život není postaven na prvcích, které se nejčastěji nacházejí na Zemi, ale na těch, které se nejčastěji nacházejí ve vesmíru (kromě inertních plynů). I když už máme naprosto jiný chemický způsob získávání energie, než měli naši jednobuněční předkové, základní stavbu změnit nemůžeme.
Proto je mnohem pravděpodobnější, že je základní chemický princip života ve vesmíru stejný (a tedy šířený panspermií), nebo alespoň takový život výrazně převažuje nad jinými formami. Pravděpodobnost by se dala odhadnout v procentech a předpokládám, že by pro náš chemický typ života pak vycházela mezi 80 až 90%.
Takovému předpokladu odpovídá i nález složitějších organických molekul v mlhovinách i na povrchu mnoha planet. Je vcelku možné, že pro vývoj předživota je důležitý otevřený vesmírný prostor a nikoli povrch planet.
Tenhle náznak zvyšuje naši šanci na nalezení života na stejném chemickém základě, jako je ten náš a poněkud snižuje šance fanoušků xenobiologie na nalezení křemíkových organismů. Zároveň se ale dozvídáme něco zvláštního: Pokud nějaký princip jako je Moorův zákon opravdu pro život platí, pak případné mimozemské civilizace dělí od sebe navzájem maximálně několik milionů let vývoje, ne však miliard.
Pravděpodobnost setkání s jinou vyspělou civilizací by tedy byla o mnoho větší, než předpokládáme na základě Drakeovy rovnice.
Trochu v rozporu s tím, byly ale útvary nacházené v meteoritech, které až příliš připomínaly některé pozemské organismy jako například sinice. (viz článek: Život starší než Země?)
Genetici Richard Gordon z Gulf Specimen Marine Laboratory na Floridě a Alexei Sharov z National Institute on Aging v Baltimore ale nepřišli s podobným fyzickým důkazem, namísto toho použili Moorův zákon, což ovšem vlastně není skutečný fyzikální nebo biologický zákon, ale pravidlo vytvořené z empirických dat, přesněji z vývoje tranzistorů.
V originálu tedy zní:
„Počet tranzistorů, které mohou být umístěny na integrovaný obvod se při zachování stejné ceny zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí.“
Pokud rozumíte, co tím chci říci, asi chápete, že prostoru pro kritiku je více než dost. Přesto se dá předpokládat, že je tvrzení o tom, že je život starší nežli Země správné. Jsem přesvědčen, že vznik života není výjimečný zázrak, který se odehrál na jednom místě ve vesmíru a nikde jinde, ale naopak zákonitost, k níž přirozeně vede délka trvání vesmíru a množství hmoty v něm obsažené.
Biologická aplikace Moorova zákona se zastavila tam, kde autoři studie předpokládali hranice toho, co lze považovat za život. Zkusím teď myšlenkově udělat ještě pár kroků zpět. Jak by takový "předživot" vypadal. Jistě by nemusel mít vlastní schopnost pohybu, ale jeho nejsložitější verze těsně před získáním označení "život" by už vykazovala něco jako metabolismus a rozmnožování.
Představ na toto téma je dost, mohu z nich vybrat třeba tu, která mluví o jakýchsi bublinkách či kapičkách organických látek ve vrstvách jílů. Je to stejná spekulace jako mnohé ostatní, těžko říci, jak moc pravdivá, ale udělejme ještě krůček dozadu, co uvidíme?
Před relativně složitým pseudoorganismem musel existovat něco jednoduššího. To něco byla molekula se schopností sebereplikace. Nepředstavujte si to ale tak, že by podobná molekula dopadla na povrch planety a okamžitě ji pokryla svými kopiemi. Myslím, že taková molekula musela být poměrně křehká, k sebereplikaci potřebovala dosti specifické podmínky a nějakou formu energie (v přiměřené míře).
Ve srovnání s DNA musela být nesmírně jednoduchá.
Je docela možné že tuto látku dnes běžně známe, ale prostě nás vůbec nenapadlo, že je něčeho takového schopná, protože jde o poměrně vzácný jev. Může být skrytý také proto, že sebereplikace nemusí probíhat přímo, ale prostřednictvím dalších molekul.
Kdybych teď udělal ještě krok zpátky, byla by tam schopnost některých molekul účastnit se katalytických a exotermních reakcí. Ale já chci ještě chvíli setrvat u idey samoreplikující se molekuly. Je docela pravděpodobné, že chemické principy umožňují vznik molekul s touto vlastností z různých chemických prvků. Jenže už na téhle úrovni existuje cosi jako přírodní výběr.
Sebereplikující se molekuly složené ze vzácných prvků budou mít nevýhodu v malém rozšíření a menším počtu příležitostí k sebereplikaci. Molekuly složené z běžných prvků budou tedy ve výhodě a to i v případě, že by se jinak přirozeně sebereplikovaly výrazně pomaleji než jiné.
Podívejte se teď na obrázek z astronuklfyzika.cz - nahoře je složení vesmíru, dole složení Země v relativním zastoupení prvků.
Co je na něm tak divného? Pozemský život není postaven na prvcích, které se nejčastěji nacházejí na Zemi, ale na těch, které se nejčastěji nacházejí ve vesmíru (kromě inertních plynů). I když už máme naprosto jiný chemický způsob získávání energie, než měli naši jednobuněční předkové, základní stavbu změnit nemůžeme.
Proto je mnohem pravděpodobnější, že je základní chemický princip života ve vesmíru stejný (a tedy šířený panspermií), nebo alespoň takový život výrazně převažuje nad jinými formami. Pravděpodobnost by se dala odhadnout v procentech a předpokládám, že by pro náš chemický typ života pak vycházela mezi 80 až 90%.
Takovému předpokladu odpovídá i nález složitějších organických molekul v mlhovinách i na povrchu mnoha planet. Je vcelku možné, že pro vývoj předživota je důležitý otevřený vesmírný prostor a nikoli povrch planet.
Tenhle náznak zvyšuje naši šanci na nalezení života na stejném chemickém základě, jako je ten náš a poněkud snižuje šance fanoušků xenobiologie na nalezení křemíkových organismů. Zároveň se ale dozvídáme něco zvláštního: Pokud nějaký princip jako je Moorův zákon opravdu pro život platí, pak případné mimozemské civilizace dělí od sebe navzájem maximálně několik milionů let vývoje, ne však miliard.
Pravděpodobnost setkání s jinou vyspělou civilizací by tedy byla o mnoho větší, než předpokládáme na základě Drakeovy rovnice.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)