Znáte ten pocit že něco opravdu neumíte, ne proto že by to nějak nešlo, ale protože vám to nějak nejde přes mozkové závity? Tak tenhle pocit jsem měl v jedné večerní prodejně zeleniny. Malý pán, kterého jsem odhadoval na Korejce se na mě vesele zazubil, když viděl že dávám do košíku sáček s něčím, co bylo nadepsáno jako "černé fazole" a co jsem za černé fazole tedy považoval.
"To moc tobrý! Znate to? Nedžív hodně važit a pak cukr."
Musel jsem působit trochu jako idiot, protože následující rozhovor vypadal asi takhle:
"Cukr?"
"Cukr!"
"Fakt cukr?"
"Jojo pane cukr."
"Tak cukr no..."
Doma se mi to rozleželo v hlavě. Ten pán mluvil sice téměř typickou trhovní češtinou, ale rozhodně věděl co říká. Nevypadal na to, že by si spletl výslovnost "cukr" a "sůl" ani nechtěl říct "pudr" nebo "kutr". Copak oni ty fazole fakt sladí?
Po konzultaci s googlem se ukázalo, že je to opravdu tak. V balíčku nadepsaném "černé fazole" byly ve skutečnosti černé adzuki, ze kterých se, podobně jako z červených adzuki a zelených mungo, vyrábějí sladké náplně do mnoha typů asijských koláčků a dokonce se přidávají i jako příchuť do zmrzliny.
Nedalo mi to a potom, co jsem část fazolek použil k původně zamýšlené kuchyňské úpravě, jsem jich uvařil o něco více a začal je míchat s cukrem. Vznikla jakási základní adzuki pasta, kterou při vaření používaji Číňané a Japonci. Chutnalo to dosti nezvykle, ale rozhodně ne špatně. Později jsem zkusil i sladký nápoj z vařených fazolek mungo. A šlo to!
A co z toho všeho vyplývá? Asi hlavně to, že stereotyp vytváří předsudky. Ještě nedávno pro mě byla představa cukroví vyrobeného z fazolí naprosto nemyslitelná, teď vím, že je to běžné pro více lidí, než kolik jich zná věnečky se šlehačkou. Vidíte, neznámo nemusí mít povahu podstaty vesmíru nebo původu lidstva, může být přímo tady, kousíček od nás, mezi dvěma poličkami v kuchyni.
Žádné komentáře:
Okomentovat