Zeptal se mě:
Co tedy popohání atomy , co je nutí aby se slučovaly a zase rozpojovaly , co způsobuje pohyb částic ? Jak tento celý system hmoty vznikl, proč se vyvíjí takto a ne jinak? Kdy vzniklo vědomí u živých tvorů, kdy se začalo formovat do dnešní podoby. Nevím ! Co může člověk dělat ,když slyší a vidí co se kolem jeho bezvládného těla děje a kouká sám na sebe ? Pak se probere s tohoto stavu vědomí a svou představu zdělí druhému přihlížejícímu člověku a ten mu ji potvrdí, že viděl a slyšel přesně to co je skutečné! Co se v ten moment stane s přesvědčením obou stran ? Jakou formou mohl tyto skutečnosti vidět, slyšet? Jak může halucinace přesně vytvořit reálie a obraz sebe sama ? Proč to vědomí ( mozek ) při stresu a ohrožující situaci udělá ? K čemu by sám sebe mozek oblboval , když už bolest necítíte a po smrti nic není? Před jakým stresem se brání touto líbivou zkušeností, když je v podstatě na pomezí svého konce ? Mozek ten konec jasnovidně předvídá a je mu líto že je konec, tak se prostě sám sebe oblbne vizí dobra, aby ho to na těch pár vteřin do smrti netrápilo ? Sám mozek si svůj konec připustí a brání se vizí z posledních sil, ale před čím ? Proč by se nevědomé prožívání mozku v bezvědomí mělo bát svého konce a chemicky navozené halucinace použít jako chlácholení, proti čemu nebo s čeho ? Psychologický vliv na jedince s touto zkušeností je veliký, ví co prožil, viděl a slyšel . Stále si uvědomoval sám sebe, již bez těla a proto přestal mít strach ze smrti ! Proč se člověk bojí smrti, když bude prostě jen tma, nic ho nebude bolet, nebude vnímat , nebude existovat! Jeho energie, která ho popoháněla k pohybu a vědomí se rozplyne a zůstane jen schránka, která se rozpadne! Jaky smysl má spojení spermie a vajíčka když to stejně skončí smrtí ? Co je to smrt ?
Nemohu odpovědět na všechny otázky, kterými jste mě zasypal. Ostatně jsou mezi nimi takové, na které se lidstvo snaží najít odpovědi všemi myslitelnými způsoby po celou dobu své existence. Na něco z toho ale mohu alespoň pokusit odpovědět:
Jestli si myslíte, že atomy pohybuje Bůh, že se tento vesmír vyvíjí takto, protože je to nějak dopředu určeno nějakou myslí, a vůbec, že všechny projevy jsou projevem nehmotného ducha, dostanete se k úplně stejnému problému který jsem vám už dříve nastínil. Pak vám totiž zmizí pojem hmoty, ale jen proto, že jej přejmenujete. Neznáme žádnou hmotu, která by byla zcela bez pohybu, dokonce i kdybychom ji zmrazili na absolutní nulu, stále by se ještě pohybovala vůči ostatnímu vesmíru. Pokud si tedy vymyslíte Prvotního hybatele, dopracujete se k tomu, že z našeho hlediska bude nakonec hmotný.
Otázka samooblbujícího mozku je trochu postavená na hlavu. Pro mozek je problém uvědomovat si "něco" z reality. Tedy "snaží se" nám něco z reality zprostředkovat protože jinak bychom z ní nevnímali nic. I to co zprostředkuje je zjednodušené tak, abychom to mohli nějak pojmout. Nevidíme v úplném spojitém světelném spektru, neslyšíme celý rozsah zvuků, neuvědomujeme si materiálovou podstatu věcí smysly (ale přes zkušenost).
Naše vidění je ve skutečnosti celkem chabé, obraz masivně upravuje mozek (jinak bychom viděli v oku všechny vlásečnice, slepou skvrnu a kulovou deformaci). Způsob kterým vidíme se dost podobá kodeku MPEG - chybějící části mozek prostě doplňuje z nedávné paměti. Na tomhle principu funguje spousta obrazových triků. Není to tedy "chyba" ani záměrné "oblbování" ale prostý nedostatek. (Ostatně "oblbnout" jimi lze i třeba kuřata.)
"Posmrtné" zážitky jsou dány dvěma efekty - halucinacemi z center zpracovávajících obraz a tunelovým viděním, což je častý příznak otravy nebo (jako zde) nedostatku kyslíku (hypoxie).
Podobných efektů se dá dosáhnout hyperventilací (ze stejného důvodu) nebo použitím některých drog - např LSD.
Ještě jednodušeji se dá "oblbnout" sluchové vnímání. Náš mozek totiž pracuje tak, že při představě vyvolává také všechny k tomu připojené emoce a zkušenosti. Protože je naše chápání reality od mala pevně napojené na řeč, tak si vlastně sám pro sebe "žvatlá".
Když budete mít nějak narušené vnímání reality (typicky chybným zpracováním dopaminu) tak ty hlasy prostě uslyšíte jako reálné.
Jaký má smysl život když skončí smrtí? V utilitaristickém pojetí je špatné ptát se po smyslu, protože tím předpokládáte, že každá bytost byla stvořena s nějakým účelem. Do jisté míry by se ale přesto dalo říci, že to tak je. Evoluce nás naprogramovala abychom toužili přemoci smrt tím nejjednodušším způsobem - zajištěním svého pokračování. Jinými slovy by při takovém výkladu byla správná odpověď že smyslem života je sex.
Jiná teorie - teorie memů by mohla říci, že skutečným smyslem života je šířit nějaký mem. (i ta se ale bez sexu neobejde) Obojí je ale vlastně obráceně - když nějaký živočich nešíří své geny, jeho potomci se nenarodí a jeho rod vyhyne. Šíření svých genů tedy není jen evoluční "příkaz" ale hlavně podmínka života. Podobně je šíření memů podmínkou přežití memů. Pokud k tomu memy nebo geny "využijí" nějaký donucovací prostředek mohou tím získat výhodu. (Slovo "využijí" je v uvozovkách, protože to zpravidla není vědomé využití ale náhodné evoluční spojení.)
"Sebevražedné" rozmnožování huňáčků severních v plážovém písku
příklad "donucovací" sexuální taktiky, která ale v důsledku zajišťuje přežití.
příklad "donucovací" sexuální taktiky, která ale v důsledku zajišťuje přežití.
Tohle jsou ale "programy", které nějak vědomě nebo nevědomně plníme. Jak je to z lidštějšího hlediska? Podívejte se na Maslowovu pyramidu psychosociálních potřeb.
Je to pravda jen model, ale poměrně dobrý. Vidíte, že jsou tam stupně podle toho jak jsou pro nás nutné - nejníže jsou potřeby které nás drží při životě. Jsou tam proto, že jde o nutné podmínky - když nejste živý, nemusejí vás lidské potřeby zajímat. Čím jdete výš, tím méně jasné jsou prostředky kterými takových cílů budete dosahovat i to jaké cíle to opravdu reálně budou. Když to parafrázuji právě pro Vás, tak smyslem každého jednotlivého života je vystoupat na vrchol té své pyramidy.
Já bych řekl, že v životě nejde o jeho smysl, ale o jeho naplnění.
Zbývá odpovědět na tu poslední otázku: Co je to smrt. Smrt je konec jednoho života. Přesto není jedno jestli člověk žil nebo nežil a co se svým životem udělal. Ne sice už pro něj, ale pro všechno k čemu měl vztah a co svým životem změnil. Hezky o tom vypráví nedávno uvedený film (podle knihy) Atlas mraků.