Odpovědi pro Antonína

V diskusi na OSACR.CZ mě diskutující jménem Antonín Kratochvíl zasypal otázkami na které je rozhodně správné hledat odpovědi. Jenže když jsem se na ně snažil alespoň částečně říci svůj názor, zjistil jsem, že moje snaha dalece přesahuje možnosti diskuse (a někdy i mé vlastní). I tak na mnoho z nich neodpovím vůbec a jiné by si zasloužily mnohem podrobněší vysvětlení ba jistě i mnoho vědeckých prací, které vznikly, vznikají a nadále (doufám) vznikat budou.  

Zeptal se mě:


Co tedy popohání atomy , co je nutí aby se slučovaly a zase rozpojovaly , co způsobuje pohyb částic ? Jak tento celý system hmoty vznikl, proč se vyvíjí takto a ne jinak? Kdy vzniklo vědomí u živých tvorů, kdy se začalo formovat do dnešní podoby. Nevím ! Co může člověk dělat ,když slyší a vidí co se kolem jeho bezvládného těla děje a kouká sám na sebe ? Pak se probere s tohoto stavu vědomí a svou představu zdělí druhému přihlížejícímu člověku a ten mu ji potvrdí, že viděl a slyšel přesně to co je skutečné! Co se v ten moment stane s přesvědčením obou stran ? Jakou formou mohl tyto skutečnosti vidět, slyšet? Jak může halucinace přesně vytvořit reálie a obraz sebe sama ? Proč to vědomí ( mozek ) při stresu a ohrožující situaci udělá ? K čemu by sám sebe mozek oblboval , když už bolest necítíte a po smrti nic není? Před jakým stresem se brání touto líbivou zkušeností, když je v podstatě na pomezí svého konce ? Mozek ten konec jasnovidně předvídá a je mu líto že je konec, tak se prostě sám sebe oblbne vizí dobra, aby ho to na těch pár vteřin do smrti netrápilo ? Sám mozek si svůj konec připustí a brání se vizí z posledních sil, ale před čím ? Proč by se nevědomé prožívání mozku v bezvědomí mělo bát svého konce a chemicky navozené halucinace použít jako chlácholení, proti čemu nebo s čeho ? Psychologický vliv na jedince s touto zkušeností je veliký, ví co prožil, viděl a slyšel . Stále si uvědomoval sám sebe, již bez těla a proto přestal mít strach ze smrti ! Proč se člověk bojí smrti, když bude prostě jen tma, nic ho nebude bolet, nebude vnímat , nebude existovat! Jeho energie, která ho popoháněla k pohybu a vědomí se rozplyne a zůstane jen schránka, která se rozpadne! Jaky smysl má spojení spermie a vajíčka když to stejně skončí smrtí ? Co je to smrt ?

Nemohu odpovědět na všechny otázky, kterými jste mě zasypal. Ostatně jsou mezi nimi takové, na které se lidstvo snaží najít odpovědi všemi myslitelnými způsoby po celou dobu své existence. Na něco z toho ale mohu alespoň pokusit odpovědět:

Jestli si myslíte, že atomy pohybuje Bůh, že se tento vesmír vyvíjí takto, protože je to nějak dopředu určeno nějakou myslí, a vůbec, že všechny projevy jsou projevem nehmotného ducha, dostanete se k úplně stejnému problému který jsem vám už dříve nastínil. Pak vám totiž zmizí pojem hmoty, ale jen proto, že jej přejmenujete. Neznáme žádnou hmotu, která by byla zcela bez pohybu, dokonce i kdybychom ji zmrazili na absolutní nulu, stále by se ještě pohybovala vůči ostatnímu vesmíru. Pokud si tedy vymyslíte Prvotního hybatele, dopracujete se k tomu, že z našeho hlediska bude nakonec hmotný.

Otázka samooblbujícího mozku je trochu postavená na hlavu. Pro mozek je problém uvědomovat si "něco" z reality. Tedy "snaží se" nám něco z reality zprostředkovat protože jinak bychom z ní nevnímali nic. I to co zprostředkuje je zjednodušené tak, abychom to mohli nějak pojmout. Nevidíme v úplném spojitém světelném spektru, neslyšíme celý rozsah zvuků, neuvědomujeme si materiálovou podstatu věcí smysly (ale přes zkušenost).

Naše vidění je ve skutečnosti celkem chabé, obraz masivně upravuje mozek (jinak bychom viděli v oku všechny vlásečnice, slepou skvrnu a kulovou deformaci). Způsob kterým vidíme se dost podobá kodeku MPEG - chybějící části mozek prostě doplňuje z nedávné paměti. Na tomhle principu funguje spousta obrazových triků. Není to tedy "chyba" ani záměrné "oblbování" ale prostý nedostatek. (Ostatně "oblbnout" jimi lze i třeba kuřata.)

"Posmrtné" zážitky jsou dány dvěma efekty - halucinacemi z center zpracovávajících obraz a tunelovým viděním, což je častý příznak otravy nebo (jako zde) nedostatku kyslíku (hypoxie).
Podobných efektů se dá dosáhnout hyperventilací (ze stejného důvodu) nebo použitím některých drog - např LSD.

Ještě jednodušeji se dá "oblbnout" sluchové vnímání. Náš mozek totiž pracuje tak, že při představě vyvolává také všechny k tomu připojené emoce a zkušenosti. Protože je naše chápání reality od mala pevně napojené na řeč, tak si vlastně sám pro sebe "žvatlá".
Když budete mít nějak narušené vnímání reality (typicky chybným zpracováním dopaminu) tak ty hlasy prostě uslyšíte jako reálné.

Jaký má smysl život když skončí smrtí? V utilitaristickém pojetí je špatné ptát se po smyslu, protože tím předpokládáte, že každá bytost byla stvořena s nějakým účelem. Do jisté míry by se ale přesto dalo říci, že to tak je. Evoluce nás naprogramovala abychom toužili přemoci smrt tím nejjednodušším způsobem - zajištěním svého pokračování. Jinými slovy by při takovém výkladu byla správná odpověď že smyslem života je sex.

Jiná teorie - teorie memů by mohla říci, že skutečným smyslem života je šířit nějaký mem. (i ta se ale bez sexu neobejde) Obojí je ale vlastně obráceně - když nějaký živočich nešíří své geny, jeho potomci se nenarodí a jeho rod vyhyne. Šíření svých genů tedy není jen evoluční "příkaz" ale hlavně podmínka života. Podobně je šíření memů podmínkou přežití memů. Pokud k tomu memy nebo geny "využijí" nějaký donucovací prostředek mohou tím získat výhodu. (Slovo "využijí" je v uvozovkách, protože to zpravidla není vědomé využití ale náhodné evoluční spojení.)

"Sebevražedné" rozmnožování huňáčků severních v plážovém písku
příklad "donucovací" sexuální taktiky, která ale v důsledku zajišťuje přežití.

Tohle jsou ale "programy", které nějak vědomě nebo nevědomně plníme. Jak je to z lidštějšího hlediska? Podívejte se na Maslowovu pyramidu psychosociálních potřeb.

Je to pravda jen model, ale poměrně dobrý. Vidíte, že jsou tam stupně podle toho jak jsou pro nás nutné - nejníže jsou potřeby které nás drží při životě. Jsou tam proto, že jde o nutné podmínky - když nejste živý, nemusejí vás lidské potřeby zajímat. Čím jdete výš, tím méně jasné jsou prostředky kterými takových cílů budete dosahovat i to jaké cíle to opravdu reálně budou. Když to parafrázuji právě pro Vás, tak smyslem každého jednotlivého života je vystoupat na vrchol té své pyramidy.


Já bych řekl, že v životě nejde o jeho smysl, ale o jeho naplnění.


Zbývá odpovědět na tu poslední otázku: Co je to smrt. Smrt je konec jednoho života. Přesto není jedno jestli člověk žil nebo nežil a co se svým životem udělal. Ne sice už pro něj, ale pro všechno k čemu měl vztah a co svým životem změnil. Hezky o tom vypráví nedávno uvedený film (podle knihy)  Atlas mraků.

Jsou křesťané otroci vesmírných vetřelců? Biblická SF verze

Křesťané milují pojmy "vykoupení" a "spása". Pro člověka, který neposlouchá křesťanská kázání každý den, je to až otravné. Od čeho to chtějí vykoupit a před čím se chtějí spasit?

Oblíbená smyčka říká, že Bůh prostřednictvím Krista (jímž je on sám) nabídl lidem spásu před hrozbou, kterou sám stvořil, když "přijmou účast" na jeho utrpení, kterému ho (se) sám vystavil.

Hloubat nad tím můžete z libovolné strany, smysl to nedává z žádné. Zajímavější ale je, jak vnímají ony pojmy "vykoupení" a "spásu" sami křesťané.

Vykoupení se vztahuje k starověké představě otroctví a jejich propuštění tím, že za ně byl zaplacen určitý finanční obnos.

Člověk upadl do otroctví většinou jako zajatec, z trestu nebo z důvodu dluhů. Všichni křesťané se opravdu cítí být provinilými z důvodu prvotního hříchu.

Trestem za něj je nejen nelehká lidská existence na Zemi, ale také stárnutí a smrt. Spasen může člověk být tím že se podřídí boží vůli. (V podstatě jde o slib poslušnosti.) Vykoupení pak  představuje pobyt mimo Zemi, případně na vyvražděné, obnovené Zemi a nesmrtelnost.

Příchod boží vlády začne masakrem za použití biologických, chemických a klimatických zbraní.
Pak bude vládnout tisíc let načež zlikviduje vůdce odporu asi atomovými zbraněmi.

A tady dostává biblické líčení podobu sci-fi, zvláště když vyvrcholením konce světa má být přílet Nebeského Jeruzaléma - kosmické lodi nemálo připomínající Borgskou krychli.

Borgská krychle

V této spojitosti zní i další sliby dosti děsivě. Slib boží blízkosti i rozměry krychle uváděné v Bibli, doplněné líčením pohrom na konci světa přímo evokují představu invaze, kterou přežijí jen zrádci lidské rasy.

Nebeský Jeruzalém

 Tahle sci-fi verze závěru Bible má ale cosi do sebe. Když si jí představíme jako film, bude nám naprosto jasné, kterou stranu budeme vnímat jako tu špatnou a nakolik budeme slibu nesmrtelnosti věřit.

Schéma Jahweho invazní lodě

Proč bychom ale měli mít jiná měřítka pro příběh, v němž je hlavním aktérem Bůh a pro příběh v němž jsou aktéry třeba Borgové? Protože je křesťanský Bůh dobrý? Ne biblický Bůh nevypadá jako někdo, kdo stvořil svět, nevypadá ani jako těžce vyargumentovaný Bůh středověkých teologů. Naopak vypadá přesně jako příslušník cizí mocnosti, která chystá invazi a to včetně armády hmyzáků a geneticky manipulovaných plamenometných komoňů.

Je nejvyšší čas chránit Zemi před tím šmejdem z vesmíru!

Samozřejmě že tento Bůh je literární postavou, jenže ani neustále opakované tvrzení, že je dobrý, nemůže zakrýt fakt, že z hlediska etiky dobrý není.

Když se teď obloukem vrátím na začátek ke starověké představě vykoupení otroka, měl bych také říci, co otroka podle starověkých myslitelů dělá otrokem. Podle Aristotela jde o to, že svobodný člověk musí umět poslouchat i rozkazovat a také poznat, kdy dělat to nebo ono.
Ten kdo se jen podřizuje cizí vůli čeká na vykoupení marně.

„Kdo dává bezpečnosti přednost před svobodou, je právem otrok.“

I když tedy nakonec žádná pozlacená borgská krychle nepřiletí, zůstanou lidé, kteří se jen podřídí náboženskému systému, duchem otroky.

Milujte zimu, šero a šeď!

Nejsem příznivec "moderních" staveb ve čtvrtích se starou zástavbou a tak se někdy mohu zdát jako nepřítel moderní architektury.

Věděl jsem že si nezvyknu, když mi kamarádi před novou Novou scénou Národního divadla říkávali: "Na to si zvykneš!" (I po těch letech mám ale stále pocit že na to místo patří "jak hovno do polívky", jak onehdá výstižně pravil jeden můj drsnější kamarád.) Nevadí mi Tančící dům, ale jako vrchol architekltury jej neoslavuji, Velký Špalíček v Brně je podle mě místo, kde radnice ukrývá jaderný reaktor, protože jinak se to umístění ani vzhled vysvětlit nedá.

Vidíte, přesto se najdou moderní stavby, které se mi opravdu líbí. Je to tím, že se nesnaží násilně nabourat do staré zástavby, kde by pak působily jako hrouda vesmírného slizu, ale volí si vlastní místo. Také se mi na nich líbí, když nejsou samoúčelné, něčemu slouží a snaží se vybudit nějaký dojem.

Takovými stavbami jsou podle mě stanice metra Střížkov, Prosek a Rajská zahrada.
Mám je rád, protože jsou přizpůsobené místu, kde stojí.

Stanice Střížkov je zavěšený skleník, který zároveň tvoří jakousi architekturu-sochu. Připadá mi moderní a přitom nesmírně vzdušná. Je mi vždycky příjemné čekat na metro při denním světle. Přitom vím, že si něco takového mohl architekt Patrik Kotas dovolit jen proto, že stanice stojí ve volném prostoru.

(Jan Pischnoth)

(ivosh009)

(www.praha-prosek.cz)

Stanice Prosek je vytvořená podobně ale bez velké vnější konstrukce pomocí zrcadlového stropu a světlovodů. Je to tedy iluzorní skleník bez skla. Nevyvolává takové emoce jako Střížkov, ale je velká, vzdušná a přitom ne studená.

(Wikipedia)

Skleníkem je také třetí uvedená stanice - Rajská zahrada. I když je výrazně tvarově jednodušší - jde o prosklený tubus, působí moderně a příjemně. Zvláštností je vedení tratí nad sebou. Moc se mi na ní líbí nosná žebra použitá jako industriální dekorativní detaily.

(panoramio)

Ano, vím, že takové stanice nejdou stavět všude, však jsou to také stavby "na zelené louce". Také vím, že  ne všechny podobné stanice se povedly. Dostatečně příšerným příkladem jsou stanice Černý Most a Nové Butovice, kde je v zimě na peróně k nevydržení.

Na druhou stranu nevím, proč by nemohly být hezké stanice tam, kde to jde?
Jenže víte, prostě nemohly!

Fakt! Teď s tím přišli architekti, kteří hodnotili stanice pražského metra (DNES úterý 27. 11. 2012 str B3). Mé oblíbené stanice prohlásili za to nejhorší, co bylo poslední dobou postaveno. Dobrá, ale jakou navrhli alternativu?

Nejlepší je prý stanice metra Kolbenova. Co o ní mohu říci? Nic. Nejde jí nic vyčíst, nejde ji za nic pochválit.  Když tam pojedete a nebudete dávat pozor na cedule, pravděpodobně ji přejedete.

(wikipedia)

Vyvolává ve mě dost podobný dojem, jako některé stanice metra v Londýně. Když jsem jím jel poprvé vybavila se mi potrubní pošta. Na většině stanic není nic zajímavého.

Architekt Zdeněk Lukeš vyzdvihl skleněné panely ve stanici Karlovo náměstí, no budiž, jsou tam, ale jinak je to opět potrubí.

(wikimedia)

Architekt Jiří Hejda chválí "kvalitní" stanice v úseku Kačerov - Florenc. Nic ve zlém, ale mám pocit, že Hejda asi nejezdí příliš často metrem. Jinak by si musel uvědomit, jak jsou právě tyhle stanice, zvláště v zimě neskutečně studené a depresivní. Trochu vyvolávají pocit podzemních chodeb pro dělníky z města Metropolis.

(wikipedia)

 Všichni oslovení architekti se shodli, že "vestibul nemá být opulentní". Pro mě je ale otázka, jestli to zároveň znamená že má působit chladně, nepříjemně, odcizeně.

(www.phatbeatz.cz)

Patrikovi Kotasovi architekti vyčítají, že si svými stanicemi postavil pomník. Ano, to pravděpodoně ano, ale věřte mi, že stanicemi Budějovická, Kačerov nebo Pankrác si opravdu nikdo pomník nepostavil.

Nějak odmítám pochopit, proč je "dobré" stavět nesmyslně architektonicky násilná nákupní centra  uprostřed historických částí města, ale zato je "špatné" postavit stanici metra na zelené louce podle svých představ?  Copak opravdu nesmějí mít dopravní stavby ještě i jiný účel než přelít masu lidí z jednoho konce města na druhý? Metro může být hezké a nevšední! Vždyť na tohle přišli i jinde ve světě, tak proč nesmějí být u nás?

No chválně, zkuste si představit, že si dáte schůzku s ženou svých snů v metru. Ano, jde to na jakékoli stanici, ale je dost velký rozdíl, jestli se sejdete na lávce nad peróny ve stanici Střížkov nebo ve vymrzlé hale Pražského povstání.

Poznámka: V oboru architektury jsem laik a laiky bude tvořená i naprostá většina veřejnosti, která jezdí a bude jezdit metrem, chodit kolem nových budov nebo v nich pracovat. Opravdu není důležité jak na nás budou působit?

Hej - rup! aneb o družstevnictví

K tomuto tématu mě přivedla prezidentská kandidátka Táňa Fischerová, když se v jednom z předvolebních rozhovorů zmínila o prvorepublikovém družstevnictví.


I když jsem do té doby nějakou představu o družstvech měl, byla dosti nejasná a teprve po této poznámce se mi pojem "družstvo" začal spojovat s některými světovými kauzami, českou historií i filmy. V tomto článku píši o tom co jsem nakonec zjistil.

Vždyť kdo dneska ví, že Národní divadlo, Petřínská rozhledna či Pražská zoologická zahrada, jsou díla svépomocných družstev?  

Co to vlastně družstvo je? Z pohledu zákona je to druh právnické osoby. Jako označení je v našich zákonech poměrně vágní v tom, že umožňuje používat název "družstvo" i podnikům, které jinak vnitřní strukturu družstva nemají.

Jinak se družstvo velmi podobá občanskému sdružení nebo spolku, ovšem s tím rozdílem, že vyvíjí svépomocnou, případně výdělečnou činnost. Zákon definuje že:

Členská schůze je nejvyšším orgánen družstva. Může měnit stanovy, volit a odvolávat členy představenstva, rozhodovat o rozdělení zisku...

Nepřipomíná vám to nic? No jasně Hejrupáky! Vždyť oni zakládají družstvo! A jako mnohokrát později je to reakce na krizi a nesnesitelné pracovní podmínky v továrnách. (A také jim to spousta lidí dodnes nemůže zapomenout!)

Stalo se to kdysi u nás, stalo se to v USA, stalo se to v Argentině, Francii, Španělsku, Norsku, Velké Británii, Řecku, Kanadě, Mexiku i Brazílii. Demokraticky řízená výroba fungovala! (viz článek) Vypráví o tom i film Převzetí od Avi Lewise.

Závod o který se jedná v tomto filmu byl nakonec zlikvidován, jako mnoho jiných úspěšných družstevních podniků. Jiné ovšem fungují dál a samozřejmě že některé nepovedené projekty prostě časem padly samy. Kdo a proč ale vyvíjí takové úsilí ve snaze zdiskreditovat družstevní hospodaření?

Tady se dostávám k prapodivné pravicové ideologii. Pravice se družstev bojí, protože představují "socialismus v malém". Dokonce v sobě mají i ideu sociální spravedlnosti, bez níž nejsou schopna fungovat. Rozdíly v platech tedy buď nejsou (zisk se rozděluje rovným dílem), nebo sahají maximálně do výše 1/3 maximálního platu (i na místě uklízečky tedy dostanete 2/3 platu ředitele!). Družstvo nahrazuje vynucenou "solidaritu" státního ekonomického systému skutečnou solidaritou.

Na druhou stranu družstvo existuje v normálním konkurenčním prostředí, není tedy důvod zasahovat do jeho vnitřních struktur, pokud neporušuje místní zákony. Jenže, vykládejte jim to! Pseudoliberálové se (navzdory svobodomylsným výlevům) pro své zájmy nerozpakují si občas "spravedlnost" koupit.

Výrobní družstva jsou jediným odlišným druhem podnikání, který může ohrozit (naprosto tržním způsobem) jejich milované monopolní podniky, s. r. o. a obchodní společnosti. Navíc stojí na ideji, která je v naprostém rozporu s pravicovým pseudoliberálním přesvědčením. Pokoušejí se je tedy ze světa vymazat fyzicky, aby je alespoň neměli na očích. Pěkná ukázka nedemokratičnosti a ekonomistického fanatismu!

Zajímavé je, proč vlastně mohou družstva fungovat. Účast v nich je dobrovolná a rozdíl od centrálního plánování se totiž chovají pružně. Proto také nefungovala komunistická "družstva" za reálného socialismu, která byla sestavována uměle a úkolována centrálně.

Dalšími důvody, proč mohou fungovat je jejich omezený výrobní program a počet družstevníků. Jde vlastně o to, co jsem popisoval v článku Paradox bazénků. Různě velké skupiny se prostě chovají různě a centrální správa oblasti nebo podniku je vždycky výhodná jen do určité míry - do nějakého kritického množství zpracovávaných informací a potřeby transportu lidí, výrobků i materiálů.

Družstvo se ale vyvíjí přirozeně a proto se při zachování původních principů nikdy nerozroste tak, aby začalo škodit svým zaměstnancům-družstevníkům.

I když je družstevničení pronásledováno ideologickými magory zprava i zleva ve skutečnosti vlastně nijak ideologické není. Nejde o politickou stranu ale o způsob řízení výroby a obchodu. Družstevničení podporovaly agrární strany, socialisté i utilitaristé. (Ostatně J.S. Mill tím leží ekonomistům v žaludku dodnes.)

Je smutné, že po Sametové revoluci družstevnictví znovu neožilo, možná by tak šly zachránit některé naše vytunelované podniky. Ještě smutnější může být, že se družstevnictví asi budeme muset znovu naučit - my, tady - v jedné z kolébek tohoto druhu spolčování.

Články k tématu:
Družstevnictví v sevření ideologických dogmat v Čechách 
Vzestup a pád československého družstevnictví

Prezentace:
Družstevnictví Mezinárodní rok družstev

Věž nevěřících

Vracím se teď po delší době k jedné kauze, kterou jsem dlouho přehlížel zcela záměrně. Návrh "kostela pro ateisty" předložený Alainem de Bottonem mi připadal drahý a nesmyslný. Ostatně celá Bottonova představa Ateismu 2.0 prezentovaná v knize Náboženství pro ateisty mi přijde značně padlá na hlavu, ale to už rozebírali jiní.

Stavba by dostala podobu velkého černého kvádru ve stylu objektu z filmu 2001: Vesmírná odyssea. Uvnitř pak má být jakási geologická expozice oslavující evoluci Země.

Kritici návrhu vcelku správně namítali, že takovým chrámem ateismu je přece každé odpovědně vedené přírodopisné muzeum, každá hvězdárna a snad i některé školy. Věřící se mohou i při pohledu na vznik oka samozřejmě ukájet představou, že ten jejich bůh dělá tu evoluci dobře, ale ona existuje také spousta nenáboženských špatných výkladů a lidem nelze zakázat se mýlit, takže to muzea v jejich funkci nijak nediskvalifikuje.

Vlastně je otázka, proč bychom měli vůbec hledat vyjádření ateismu (tedy absence bohů, kterých se chceme zbavit) namísto toho abychom se upínali k tomu, co chceme získat - k poznání a moudrosti.K odvržení náboženství většinu z nás nevedla nenávist k vymyšleným bytostem, ale poznání že jejich existence, tak jak je nám předkládána, prostě není možná.
Proto se dá říci, že skutečným chrámem  i základní knihou ateismu je samotná příroda, z níž se učíme.

Na druhou stranu neexistuje (a na tom prosím trvám) žádný rozumný důvod, pro který by stálo za to takovou stavbu zakazovat. Pokud si ji nějaké místní sdružení ateistů přeje, koupí si pozemek, zasponzoruje jí a samozřejmě získá potřebná povolení, nemělo by jim stát nic v cestě.

Přesto se v případě Bottonova návrhu objevila vážně míněná reakce, že tato stavba ohrozí bezpečnost Londýna. Pravděpodobně s ohledem na "náboženskou citlivost".

Vždycky mám chuť se podobných lidí zeptat, jestli to myslí vážně, jestli je už někdy na ulici přepadla 46 metrů vysoká betonová věž vyložená geologickými vzorky. Pokud nepřijde zemětřesení, bude asi největším nebezpečím to, že v ní může člověk umřít nudou.

Přestaňme už konečně přenášet zodpovědnost tam, kde není. V případě amatérských filmů s Mohamedem nebo paličů knížek můžeme alespoň někde vidět úmysl kohosi vyprovokovat, rozlobit, urazit (ani tak by ale reakce samozřejmě neměla být tak vraždená). Čím ale sakra uráží věřící betonový hranol?

A pokud je snad uráží představa toho, že jeho vnitřní obklady mají znázorňovat geologickou historii  Země, pak je nutně musí urážet každá hora, každá geologická vrstva, zemský plášť a vůbec celá tahle planeta.

Bludný kruh druhé republiky

V tomto článku se, navzdory svému zvyku, přidržím označení pravice/levice, protože ho potřebuji k vysvětlení toho, jak se naše vlády jeví. Nic to ale nemění na mém přesvědčení, že politické strany jsou z principu nedemokratické a klientelismus i nepotismus se u nich projevují tím víc, čím větší je taková strana a čím větší nabízí podíl na moci.

Více než dvacet let už tady vládne jakási pravo-levá korporace. Teprve poslední roky ale začala být naše vláda vysloveně "pravá". Důsledkem jejích hrubě neodborných zásahů, odstraňování sociálních jistot a zároveň obrovského mrhání penězi bylo posílení komunistů.

Jen skutečný hlupák si může myslet, že tento posun nebyl zákonitý. Něco takového se tady totiž už kdysi stalo.

V roce 1938 zabralo Německo pohraničí Československa. Důsledky byly zvláštní ale přitom nesmírně povědomé. Za krátký čas (celkem 167 dní) označovaný jako "druhá republika" se stalo hned několik věcí.

Zavládlo všeobecné zklamání z demokracie, protože podle mnohých došlo k vydání pohraničí právě kvůli slabosti demokraticky zvolených institucí. Navíc velmoci které nás zradily měly také demokraticky zvolené vlády. Výsledkem byla změna politického směřování ostře doprava k autoritativní vládě.

Vůdčí politickou stranou se stala konzervativní a silně pravicová Strana národní jednoty, jejímž předsedou byl Rudolf Beran. Byla to strana, jejíž politika skutenčně obsahovala prvky fašismu italského typu.

Byl změněn název státu na Česko-Slovenská republika (ano s pomlčkou!) a nedlouho na to následovalo  rozdělení na Protektorát Čechy a Morava  a klerofašistický Slovenský štát.

Došlo k velké mobilizaci v katolické církvi která se pokusila vyhlásit římský katolicismus jako jediné státem povolené náboženství a projevovala velkou snahu zavést intenzivní rekatolizaci na všech úrovních vzdělávání. (Tedy to co se na Slovensku skutečně stalo.)

V roce 1938 se také objevil návrh na obnovu mariánského sloupu, svrženého roku 1918 a jeho navrácení na Staroměstské náměstí v Praze.

Po obsazení Čech a Moravy byly podniky převedeny na cizí správce (Škodovka, brněnská Zbrojovka, Poldovka, Vítkovické železárny apod.)

Byla uměle snížena hodnota koruny.

Protektorát neměl kontrolu nad finančními toky - ty spravovalo Německo.

Na konci 2. světové války tedy tedy nezískala komunistická strana svou obrovskou popularitu jen tím, že území Československa osvobozovala Rudá armáda.

Zároveň tu bylo také množství lidí, kteří by volili jiné strany, ale právem se jimi cítili zrazeni. 

Je pochopitelné, že vůbec netoužili po návratu druhorepublikových poměrů, tak se prostě rozhodli dát šanci těm, kteří byli u nás ještě čistí.

Co s tou důvěrou tehdy komunisté udělali říkat nemusím.

Někdy se říká "Národ, který nezná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu", ale není to pravda, historie se nikdy úplně neopakuje. Jenže když už jsem u těch mouder, tak je takové americké rčení:
"Podvedeš-li mne jednou, hanba ti. Podvedeš-li mne podruhé, hanba mi."

Já prostě už nechci žít v tom bludném kruhu druhé republiky.

Poznámka: Zajímavé právní zamyšlení nad důsledky církevních "restitucí":  EXKLUZIVNĚ Zákon o majetkovém vyrovnání – cesta k novému charakteru českého státu

Příliš tichý hlas rozumu

Ještě jednou se vrátím k demonstraci 17. listopadu 2012.

Problém není v tom, co všichni ti lidé nechtějí, ale co chtějí nebo co by od státu měli chtít. A jako vždycky bývá hlas rozumu ten nejtišší. Už po Sametové  revoluci byli lidé-myslitelé, kteří říkali, že nemá smysl teď budovat umělou pravo-levici, která nemá v naší poslední historii žádnou oporu. Namísto toho prosazovali rozum. Krátkou dobu se označovali jako racionalisté, pak byli za to rozcupováni zleva i zprava.

Neměli bychom se nad tím znovu pořádně zamyslet? Vždyť nejen že mohli mít pravdu, pravděpodobně se jí přiblížili mnohem více než polonáboženské ideologie. Ten systém, kterým se dají posuzovat stát i zákony přitom vznikl pěkně dávno. Každý zákon, každé rozhodnutí vlády,  by mělo vést k lepší kvalitě života co nejvíce jednotlivců ve společnosti, tedy k tomu co zjednodušeně ukazuje Maslowova pyramida. Zároveň by je neměla vystavovat zbytečným nebezpečím a odvracet nebezpečí, která jsou předvídatlená.

K tomuto účelu totiž společnost vzniká - má mít úlohu tam, kde je potřeba společná obrana a společné zajišťování potřeb. Důležitá je podmínka: Jen tam kde je to potřeba!

Na rozhodnutí zákonodárných sborů lze tedy cekem snadno aplikovat sedm utilitaristických "okolností" (circumstances)* definovaných Jeremy Benthamem:

Intenzita – představuje prostě hloubku kladného prožitku. - V čem nás občany obohatí, případně jak velkou hrozbu od nás odvrátí?
Trvání – jednouše čas po který bude příznivý výsledek našeho snažení trvat.
Jistota – s jakou jistotou kladné výsledky skutečně nastanou? 
Blízkost – časová i prostorová vzdálenost, ale také úsilí, které je nutné vynaložit k jeho dosažení, cokoli, co nás od zamýšleného cíle odděluje.
Plodnost – tedy to, jestli tato příznivá událost vyvolává i nějaké další příznivé události.
Čistota – říká nakolik má dobrý výsledek také nežádoucí důsledky. (Čím méně , tím lépe.)
Rozsah – kolika lidí se týká (princip: Co nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí.)

Lidé kteří tvrdí, že současná krize je především krizí morální, mají pravdu, protože  rozhodnutí vlád i mnohých okresních správ, od roku 1989 prostě na téhle stupnici nedávají smysl. Od pokusů zrušit demokracii v době oposmlouvy, přes prapodivnou podporu obnovitelných zdrojů až po obdarování katolické církve (ať to ODS zdůvodňuje jak chce), jde o věci, jejich přínosy jsou extrémně nejisté, časově nesmírně vzdálené a pravděpodobnost že budou mít neblahé důsledky, které většinu lidí dlouhodobě poškodí, je extrémně vysoká.


*Poznámka: Pro běžné použití se uvádí jen šest. "Rozsah" je přesto důležitý i tam, protože lidé získávají kladné pocity z velké části také odezvou společnosti. Jde tedy o doplnění první "okolnosti". Pro rozhodnutí týkajících se společnosti se musí používat všech sedm.

O té demonstraci 17. listopadu 2012

V sobotu 17. listopadu jsem byl na dost podivné demonstraci na Václavském náměstí. Zvláštní na ní bylo především to, že pro intelektuála přestala být zajímavá jakmile začala. Nejdůležitější věci se totiž odehrály mezi 11. a 13. hodinou zhruba v polovině náměstí.
Tam se vedly diskuse, vytvářely debatní kroužky, vysvětlovalo se.

Před tribunu, kterou si nechaly postavit odboráři mezitím zaparkovalo auto s ponertovci a snažilo se (asi) demonstraci rozehnat neartikulovanými skřeky. Po chvíli utrpení je nechali organizátoři demonstrace odtáhnout policií a namísto Ponertova moderátora začali rušit diskuse vyhráváním hudby a vysvětlováním, proč to museli udělat.

Kolem diskusních stanů se už lidé tlačili do velmi těsných hloučků, protože asi pět metrů od řečníků už nebylo slyšet vůbec nic. Pak se zjevili mladí komunisté a staří i mladí antikomunisté, Vlny evoluce a různá hnutí diskusního typu.

Žel, demonstrace oficiálně začala a se všemi zajímavými myšlenkami byl konec. Z tribuny se ozývalo jen hecování mas, naštěstí proložené prohlášením zástupce demonstrujících studentů z Québecu. Za  oficiální tribunou už zase stála jiná, obklopená tentokrát hloučky neonacistů. Nesrozumitelný ale hlasitý řečník z ní do zad odborářů vyřvával svůj nekonečný projev. (Podle všeho to byl projev velitele mimozemšťanů z filmu Mars útočí.)

Chci říci, že jediné, na čem se všechny ty skupiny shodly bylo to, že tato vláda škodí. Což je nepochybně pravda, měla padnout už dávno nebo neměla vůbec vzniknout, jenže neexistuje žádná demonstrace, žádná petice dokonce ani žádná žaloba, která by něco takového dokázala. A to všechno přesto, že má mandát asi tolika lidí, kolik jich bylo posledně na odborářské demonstraci.

A jaká reakce mocipánů?
Přirozená!

Především si nejprve "oslavili" 17. listopad po svém, po vzoru komunistických pohlavárů.
Citováno z Novinky.cz:

Květiny k pamětní desce na Hlávkově koleji položili spolu s akademiky a pamětníky také předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD), předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, premiér Petr Nečas a pražský primátor Bohuslav Svoboda (všichni ODS). Přišli také prezidentští kandidáti Jan Fischer a Jana Bobošíková.

Nějak mě po tom všem ani nepřekvapovalo, že Kalouskův komentář k protestům na stupnici chucpe téměř odpovídal jinému výroku kardinála Duky:

"Beru za naprosto legitimní a za projev svobodné společnosti, když někdo protestuje proti vládě a proti vládním krokům, proti úsporám, proti zvýšení DPH, to je naprosto v pořádku. Co pokládám za nepřiměřené, je, když někdo říká, takto demokracie nevypadá, my chceme zpátky demokracii. To se pak musím ptát, jakou demokracii. Přejí si komunistický demokratický centralismus?"

Asi bych měl připomenout, že takto komentuje politickou situaci člověk (?), který v politice působí od roku 1984 (!) a je nejméně důvěryhodnou osobou v zemi!

Vybudujme si asociální stát!

Měl jsem sen, jenže ne jako Martin Luther King, spíše trochu jako Stephen King.

Zdálo se mi, že jsem se na Nový rok posadil před televizi, abych si poslechl projev prezidenta. Na obrazovce se objevila o pár let starší, ale stále stejně přitroublá tvář Marka Bendy. Při posledních volbách se totiž ukázalo, že všichni kandidáti kromě něho měli 100% neplatných podpisů. Zvláštní zákon přijatý o půlnoci těsně před kontrolou totiž nařizoval, že je pro uznání hlasu nezbytné mít mezi jménem a příjmením tečku. 

V duchu jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi s hrůzou očekával novoroční projevy Václava Klause. Měl jsem přitom skoro pocit, že bych se mu měl omluvit. Zní neuvěřitelně, že tehdy ještě nebylo sledování prezidentských projevů povinné a televize se nezapínala centrálně z UV.

Prezidentská fanfára mě ale upozornila, že to už brzy začne. Vzal jsem tedy z opěradla kus gumové hadice, kterou tam mám připravenou právě pro tyto příležitosti a dal si jí do pusy. Přišel jsem na to už před pár lety a je to skvělá věc, když máte pokušení skřípat zuby. Zvláště po Silvestru si tak ochráníte sklovinu. Bendovy projevy byly vždycky příšerné, ale ještě příšernější byly od doby, kdy se naučil některé věty deklamovat.  Ale to už to začínalo.

Moji podřadní občané, 
mám totiž právo vás tak nazývat, protože jsem se vlastní pílí v  ústavodárných sborech dopracoval do tohoto úřadu a jak víte, byl jsem naprosto demokraticky zvolen, čímž jste uznali že jsem vám nadřazený.

Od doby, kdy jsme se vydali cestou pravice se u nás poměry stále zlepšují.  

Růst roste, státní majetek i část obyvatel už je rozprodána a nůžky se otevírají. 

A to je dobře!

Je čas abychom ve vývoji od naší pravicově-pravicové konzervativní společnosti pokročili dále k budování dokonalé pravicově-pravicově-konzervativně-konzervativní společnosti.

Je třeba odstranit poslední zbytky nezdravého sociálního státu, sobectví je lidská přirozenost, kterou jedinou můžeme dojít k úspěchu. Proto je na čase překročit hranici nějakého směšného občanství! Zbavme se konečně definitivně toho co náš rozvoj brzdí. 

Vybudujme si asociální stát!

Mám tady několik bodů, které je potřeba naplnit, abychom dosáhli cíle, 

po němž všichni toužíte.

Školství je investice, proto bude zpoplaněné už od základní školy. Děti nemajetných rodičů si mohou brát hned při nástupu do první třídy půjčky. V případě neschopnosti splácet za ni mohou ručit svými orgány, které jim po druhé upomínce zabaví speciálně vycvičený exekutor. Tím budou už od mala vedeny k zodpovědnosti.  Nemusíte se bát, orgánů mají stejně většinou více než potřebují - dvě ledviny, dvě plíce, dvě oči. I s jedním okem nebo jednou ledvinou se přece dá krásně žít. Samozřejmě nikdo nebude tak hloupý, aby ručil nepárovými orgány.

Každý má přece dost rozumu, aby věděl co si může a nemůže dovolit.

Dalším bodem bude privatizace policie a soudnictví. Předpokládáme tady velký výnos pro státní pokladnu, protože kdo nebude mít vlastního soudce a pár policistů, bude u soudu naprosto vyřízený. Samozřejmě že vytvoříme různé úrovně spravednosti podle movitosti klienta. Na nejnižší, řekněme standardní úrovni budou tresty tvrdší, pokud si ale zaplatíte některou z vyšších tax, získáte beztrestnost odpovídající vaší investici. Na nejvyšší úrovni už budete mít právo ve svém automobilu volně přejíždět chodce, brát si cizí firmy a na veřejnosti střílet lidi, kteří se vám nelíbí.

I státní zdravotnictví bude placeno přímo. V tom si musíme vzít vzor z již zprivatizovaných nemocnic. Pro větší komfort pacientů se i ve státních nemocnicích dočkáme terminálů pro platbu kartou umístěných u každého lůžka a i jejich sterilních verzí na operačních sálech. 

Zpoplatníme samozřejmě i psychiatrické léčebny - každý je přece zodpovědný jen za sebe, proč bychom měli dělat výjímky. 

Výjimky jsou špatné! 

Pokud chce být takový blázen zase normální, jistě si za to rád připlatí! 

To dá rozum ne?

Umění je normální obchod a stát na něj rozhodně nebude přispívat. Jistě řeknete, že taková filharmonie na sebe přece nemůže nikdy vydělat a podporu potřebuje. A já se ptám: Proč? 
Hrát ve filharmonii je přece prestižní. Tak ať si za to filharmonici platí, já když jsem členem luxusního klubu rekreačních hráčů badmintonu, tak si za to přece také platím!

(Někdo mu totiž před časem poradil, že bude vypadat energičtěji, když se bude věnovat něakému sportu. Nevím, proč si vybral badminton.)


Totéž platí pro herce v Národním i v jiných divadlech - vždyť si tím dělají reklamu ne? 

Musíme také zpřetrhat pouta s komunismem. Tento amorální systém je třeba definitivně nahradit výhradním monopolem římskokatolické církve. Podívejte se jak je dobře ekonomicky řízená a v praxi funguje skvěle už tísíce let.

Jinak se z toho morálního marasmu nevyhrabeme. 

Mít děti je luxus, na to pamatujme! Jako luxusním zbožím jimi bude možné ručit u bank. V případě nesplacení půjčky propadnou bance.

Samozřejmě se zbavíme také všech těch vyžírků co žijí jen z důchodů. Namísto pobírání důchodu uzákoníme ekonomickou eutanasii. Kdo nebude mít dostatek peněz, bude z vlastních posledních úspor hummáně utracen. 

Vím, že někomu může tento systém připadat tvrdý, ano snad i krutý, ale jistě se mnou budete souhlasit že je jediný správný, svobodný a spravedlivý.

Nový prezident vyprávěl ještě něco o tom, že v nejbližších dnech přijede jeho přítel papež. Budou se muset zpevňovat mosty, dělat výluky a samozřejmě také na všech mrakodrapech na Václavském náměstí poběží přenos ze mše konané na bývalém Strahovském stadionu, nově přestavěném na kostel.

Jo to zpevňování mostů... po poslední návštěvě Pákistánu si nechal papež zesílit ochranu papamobilu, takže se mu teď už neříká papamobil ale skleněný tank. Má stěny z půl metru silného neprůstřelného skla a aktivní pancíře. Pokud si dobře vzpomínám, tak prapůvodní papamobil také neměl kulometné věže.

Projev skončil. Konečně jsem ze zubů vyšťoural zbytky gumy a spláchl je proudem vody z kbelíku zavěšeného nad umyvadlem. Venku za oknem chodili lidé v rozbředlém sněhu. Každý druhý nesl podpaží badmintonovou raketu. Jak já nesnáším tyhle patolízaly!

Mým veganům!

Samozřejmě že je to narážka na vyhlášení Mým národům za Rakouska-Uherska!

Vážení vegetariáni, vegani, přátelé, hluboce si vážím vaší snahy udělat svět lepším i pro zvířata. Konec konců, proč by takovým být neměl?

Jenže pak vždycky přijde otázka: Proč tedy nejsem veganem nebo alespoň vegetariánem také já?
Povím vám proč a myslím, že by vám to mohlo být k něčemu dobré a nakonec mě také.

Především třeba nechápu akce jako je "prodej vánočních pejsků". Ne že bych nechápal vaši motivaci nebo zdůvodnění, jen nevím co tím dosáhnete. Možná lidi přesvědčíte aby si nedávali k vánocům kapra, půjdou domů a dají si pod stromečkem vepřový řízek. Oou! To asi nebylo právě to, co jste měli na mysli.

Přesto vám dávám naprosto za pravdu v tom, že se mučí a zabíjí nesmyslně moc zvířat, určených pro naši obživu, která ale z velké většiny vůbec k naší obživě potřeba nejsou. Takže jak to je?

Většinu oněch zvířátek nejedí lidé z nenávisti k zvířatům ale prostě proto, že je obsahuje nějaké jídlo, které si mohou dát v hospodě nebo ve stánku na ulici. Samozřejmě že jsou také striktní masojedi, kteří si bez pořádného fláku masa prostě jídlo nedokážou představit, jenže jich zase není až tolik.

Spotřeba masa by tedy sama mohla celkem výrazně klesnout, pokud by hospody a pouliční stánky nabízely jinou variantu k masité stravě. Jenže jakou máme my běžní lidé možnost pokud nechceme zasvětit svůj život vaření? V lidových hospodách to bývá smažený sýr nebo jiný smažený sýr (se skrytým kouskem šunky), případně "něco" přelité sýrovou omáčkou.

Pokud nechce čerstvě uvědomnělý vegetarián umřít na ucpání všech cév i pórů sýrem (o veganech nemluvě), bude se buď muset naučit vařit, nebo najít ve svém městě speciální vegetariánskou restauraci, do níž ovšem bude moci zajít až po práci, protože je zpravidla dále než půl hodiny od jeho zaměstnání.

To je pořádný problém, protože vegetariáni a tím více vegani mají téměř stále hlad. Je to vlastně v pořádku - rostlinné potraviny se prostě lépe tráví, jenže pak by měl člověk jíst 5x až 7x denně. Pravda, něco podobného by vám doporučil skoro každý odborník na stravu. Když s sebou ale netaháte brašnu s potravinami, strávíte jako vegetarián či vegan den přejížděním od jednoho speciálního restauračního zařízení k druhému.

Jestli to myslíte s tím soucitem se zvířaty vážně a nejde vám pouze o pocit morální převahy nad námi neuvědomělými masojedy, udělejte kampaň za bezmasé hospodské jídlo, které se bude dát jíst! Přesvěčte hospodské aby ho nabízeli! * Propagujte chutná zeleninová a houbová jídla namísto smaženého tofu. Popularizujte lahůdkové druhy zeleniny.  Vymyslete jídlo, které může být alternativou párku v rohlíku a pokud jste opravdu radikální, tak si s ním otevřete stánek!

Věřte mi že jedna nová vegetariánská občerstvovna ušetří život více zvířatům než tisíc demonstrací.
HOWGH!


* Poznámka: Zrovna nedávno jsem koupil novou sklenici s naloženými grilovanými lilky a paprikami v jednom bulharském obchodě - jídlo, které by nádherně dokázalo zastoupit matjesy.

** Tohle je třeba takový inspirativní odkaz: http://bezkrutosti.blogspot.cz
Teď ještě najít hospodu, která to bude vařit....

Přivolavači nouze

Mám pro vás další z mých poznámek vycházejících z knihy Kup si svou revoltu Joepha Healtha a Andrewa Pottera. Tentokrát vám chci ukázat, jak vypadá "řízení" společnosti prostřednictvím manipulace s trhem, ale začněme hezky od začátku čili citací ze strany 116:

Pokud se například lidé domnívají, že ceny klesnou, mohou se rozhodnout, že si hotovost ponechají, místo aby ji hned utratili. Výsledkem situace, kdy s penězi nakládáte odlišně než s ostatními komoditami, se zdá být náhlý pokles poptávky po všech ostatních typech zboží. Jinými slovy vrchol poptávky po penězích vypadá jako nadbytečná nabídka veškerého ostatního zboží. Právě to Marxe vedlo k mylnému závěru, že recese jsou vyvolány všeobecnou nadvýrobou. Keynes tvrdil, že recese nejsou způsobeny "přílišným množstvím zboží", ale spíše "nedostatečným množstvím peněz". Řešením takového deficitu nabídky tudíž není vštípit nové potřeby spotřebiteli a tak zvýšit celkovou poptávku po zboží, protože to by nemělo absolutně žádný účinek. Je jednoduše potřeba dát do oběhu více peněz. Přesně toto opatření bylo v té či oné podobě přijato západními zeměmi po druhé světové válce a umožnilo jim úspěšněji regulovat hospodářský cyklus.

Nejsem si úplně jist tím, že to přesně takto Keynes navrhoval a nemám také v plánu se stát ekonomem. Důležité ale je, že si to přesně takto mnoho ekonomistů vykládá. Pokusím přeložit do češtiny o čem se tu vlastně mluví. 

Lidé si spoří, protože doufají že si časem něco koupí. Jinými slovy je pro ně zboží v onu dobu příliš drahé. Velkým kormidelníkům ekonomie se to ovšem nelíbí a proto se rozhodnou že je přinutí utrácet a to tak, že zničí jejich úspory. Každé vypuštění dalších peněz do oběhu totiž vyvolává inflaci. Naspořené peníze lidem tedy k nákupu zamýšleného zboží stačit nebudou.

Zdánlivě je to protimluv, ale po takovém zásahu opravdu lidé budou utrácet více, protože utrpí ztrátu a stoupnou jejich životní náklady. Spotřebu také podpoří strach z další inflace. Po takovém propadu se jistě zdá lepší peníze raději utratit, než riskovat že bude jejich hodnota dále klesat. To není moc hezké.

Lidé kteří spoří navíc nemají peníze u sebe, ale na kontech v bankách a banky je samozřejmě ležet nenechávají. Nakupují za ně komodity a akcie, obchodují s nimi případně je převádějí do jiných měn. Čili banky nemají finance uložené ve formě místní měny! Lidé jim ovšem své úspory v místní měně půjčili. Po inflaci cena komodit a akcií zdánlivě stoupne. Ve skutečnosti samozřejmě klesne cena platidla. Banka vrátí svému věřiteli (ano banky nemají klienty ale věřitele) jeho částku už v nové měně a zůstane jí rozdíl mezi skutečnou cenou před inflací a cenou po inflaci. 

Stát stejným způsobem znehodnotí důchody, protože jejich výše bude vyplácet podle platů v době před inflací. Stát je sice může valorizovat, pokud by bylo zchudnutí důchodců příliš výrazné, ale nidky nedosáhnou původně očekávané úrovně.

Všimněte si, že v případě doporučovaného postupu chudnou různým způsobem všechny skupiny obyvatelstva kromě jedné - bankéřů a superboháčů s účty v cizině. 

Na celé té věci je zajímavé, jak na jednu stranu keynesiánští ekonomisté tvrdí že že jejich systém je naprosto jiný než komunistické centrální plánování a na druhou stranu snaží trh masivně ovládat skrze banky. Zatímco komunističtí plánovači vyvolávali nedostatek na trzích, keynesiánci vytvářejí nedostatek v našich peněnženkách.

Opravdu nelze spravovat společnost jinak než vyvoláváním nouze?

Alternativní platidla a diktatura peněz

Opět se vracím ke knize Joepha Healtha a Andrewa Pottera Kup si svou revoltu! Začnu citací ze strany 161:

Představa, že místní barterová ekonomika je nějak méně "konzumní" než standardní ekonomika státu založená na penězích, je prostě dost ujetá. Veškeré zboží je vyměněno za jiné. Jedinou výhodou barterové ekonomiky je to, že umožňuje daňové úniky, což rozhodně není věc, kterou by levice měla obhajovat.

Nejprve v krátkosti vysvětlím, co je to vlastně "časodolar" a pak se podívám na zoubek tomu tvrzení o daňovém úniku. Představa časodolaru vychází z teorie, že práci lze nějak kvanitfikovat. Běžná sousedská výpomoc může být z určitého pohledu nerovnoměrná, porotože oplátka za službu bude subjektivně nebo i objektivně menší než než služba sama. To řeší alternativní měna zpravidla prostým vyčíslením pracovních hodin. (viz též Silvio Gesell)

Alternativní měny podložené pracovním časem jsou tedy pouze kvantifikací sousedské výpomoci - sousedským barterem. Proto také mluvíme o barterové ekonomice. Zpravidla se používají dočasně v době kdy na hlavní státní měnu není příliš spolehnutí, postižená oblast má absolutní nedostatek oficiálních peněz a lokální obchod proto není možný. Charakteristickým rysem "časodolarů" je to, že jde o lokální měny. Platí třeba v rámci vesnice nebo někjaké komuny.

Barterové ekonomiky mívají jeden společensky zajímavý prvek, pro který je opravdu můžeme chápat jako méně konzumeristické - nejsou anonymní. Tím že platí lokálně vytvářejí určitý vztah uvnitř místní komunity. Neexistuje tu nic sériového, nic módního. Není v nich nic jako poziční zboží. Navíc v místní ekonomice také zůstávají - nelze je převést.

Ekonomisty samozřejmě "časodolary" rozčilují, protože umožňují jakousi ekonomiku bez placení daní z prodeje a činnosti. Dokonce k takovému "podnikání" ani nemusíte mít licenci! No jo, jenže z čeho vlastně platíme takové daně? Platíme je z činnosti nebo z peněz? Platíme je samozřejmě z utržených peněz. Dokud nedojde k převodu služby nebo výrobku na peněžní hodnotu, není také z čeho je platit. Nelze je totiž vyčíslit. Jenže v barterové ekonomice žádné státní peníze nejsou.

Vznik barterové měny je (mimo zemědělské oblasti) důsledkem lokálního selhání ekonomiky (například krach velkého výrobce, zaměstnávajícího množství místních lidí).  Je lékem na takovou situaci a způsobem jak ji přežít. A v téhle situaci chtějí ekonomové danit?

Už to že taková aletrnativní měna vznikne je způsobeno totálním nedostatkem "legálních" peněz. Naopak když se začne oblasti dařit (i díky alternativní měně) zpravidla rychle přejde znovu na běžná platidla, protože jsou prostě univerzálně směnitelná. Hodnoty vytvořené v barterové ekonomice se tedy do státní ekonomiky nakonec vrátí, jen s větším odstupem. Pokud však barterová ekonomika nebude fungovat, také nic nevytvoří.

Můžeme se ale na to dívat také z jiného úhlu - ekonomisté se snaží přinutit lidi aby zpoplatnili běžné mezilidské služby. Když za vámi tedy přijde soused abyste mu půjčili lopatu, tak byste ho podle této logiky měli skasírovat a část peněz poslat do státního rozpočtu. Představa že byste pro souseda něco udělali jen tak, nebo že byste prostě jen předpokládali, že vám třeba příště na oplátku půjčí vrtačku, je pro ně strašlivá!

Ekonomisté se často ohánějí slovem "svoboda" ale přitom to bývají ti nejmanipulativnější stratégové a největší sociální inženýři, na jaké byste ve společnosti narazili. Už snaha kontrolovat a zpoplatňovat pohyb každé mince je neskutečně paralyzující. Přenesení takového dozoru do sousedských služeb překračuje nejhorší paranoidní vize a v podstatě by zabránilo lidem v jakékoli vzájmené spolupráci.

A co říci na tvrzení jestli by takové věci měla levice podporovat? Levice by měla být především pro-společenská. K tomu je ale v první řadě potřeba, aby společnost přežila. Pokud jí zabráníme ve vzájemné spolupráci, tak samozřejmě žádná společnost existovat nebude.

Možná že  panu Potterovi a panu Healthovi servírují manželky snídani rovnou s účtenkou a taxou DPH. Možná kasírují své děti jako taxikáři, kdykoli je svezou vlastním autem do školy.
A nakonec z těchto rodinných transakcí třeba opravdu všichni platí daně.
Pokud jim připadá "ujetá" představa že používání časodolarů je méně konzumeristické, tak mě připadá pořádně "uhozená" představa světa kde se platí takovéto služby.

Kup si svou revoltu! vs Star Trek

Knihu od Joepha Healtha a Andrewa Pottera Kup si svou revoltu! jsem si opravdu koupil. Nelituji toho, protože je velmi inspirativní, což je tvrzení, které by se mohlo zdát v rozporu s celým následujícím textem.

Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, co mi vlastně Kup si svou revoltu! připomíná. Možná pro některé překvapivě je to kniha švýcarského záhadologa Ericha von Dänikena Vzpomínky na budoucnost. V obou případech přinášejí knihy informace, které byste se možná odjinud nedozvěděli, jenže jsou účelově vybrány tak, aby odpovídaly obhajovanému tvrzení a mnoho podstatných detailů je v nich zamlčeno.

Kup si svou revoltu! má podtitul, který důsledně popisuje tezi jíž obhajuje: O mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismus není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou.
S velkou částí takové myšlenky musím prostě souhlasit, protože pro výrobu není nic takovým impulsem jako "hadrová revoluce", tedy styl vyjádřený co největším množstvím nových módních atributů.

Přejímání vnějších znaků je ostatně pro uctívání všech myšlenek a stylů charakteristické - je mnohem jednodušší si nechat udělat rozcuch jako kapela  The Cure, než se naučit zpívat a hrát jako oni, nebo být dokonce tak tvůrčí (tedy dělat něco svého). Nijak mě proto nepřekvapuje, že právě ve světě módy vyhlašují návrháři revoluci skoro každý týden. Potud se mohu pod tvrzení na obálce knížky klidně podepsat.

Jenže ouha, pak přijdou na řadu příklady! Kup si svou revoltu! je první kniha, která mě přinutila, abych si koupil pastelku a podtrhával nesmyslná ba chvílemi opravdu idiotská tvrzení. Asi nejkomičtější a zároveň nejhloupější je text tam, kde se oba autoři pouštějí na půdu sci-fi, přesněji do kritiky seriálu Star Trek:

Jedním z nejpozoruhodnějších prvků ve světě Star Treku je naprostá absence značkového spotřebního zboží. A nejde jen o to, že všechny postavy seriálu téměř neustále chodí v uniformě.

...na ničem nenajdete žádné ochranné známky, loga nebo jména značek. Vše navíc postrádá pestrost a různorodost designu či individuálních úprav, které u dnešních výrobků považujeme za samozřejmost. Svět Star Treku je uniformní, jak je to jen vůbec možné.

Nevím, jestli si pánové Heath a Potter všimli, ale hlavními postavami jsou důstojníci mezihvězdné lodi. Jejich nářek nad uniformitou uniforem je tedy asi tak infantilní, jako kdyby filmu o vylodění v Normandii vyčítali, že mají všichni vojáci jsou stejně oblečení.

Ještě o cihlu tupější je poznámka že "postrádá pestrost a různorodost designu". Star Trek je možná nejdesignovější seriál vůbec. Kromě první série se v něm objevují špičkové designové výrobky a je to o něm obecně známo. Postavy často pijí ze skleniček a šálků zapůjčených přímo z výstav, kajuty zdobí tehdy módní ikebana, jsou v nich vidět ceněné výtvarné artefakty i nejmodernější nábytek  a nejen to! V mnoha případech to byl naopak Star Trek který určoval budoucí vývoj v oblasti designu (dotykové obrazovky, mobilní telefony), což je informace, kterou si mohli autoři bez velkého úsilí dohledat na internetu.

A proč na výrobcích nejsou značky? Kdybyste si naprogramovali designový výrobek a sami si ho nechali zhmotnit v replikátoru, nalepili byste si na něj značku? Jasně, podepsali byste si ho, ale asi tak nenápadně , jako když si člověk vlepí do knížky ex libris. 
Není naopak zvrhlá dnešní doba, která nás nutí nosit obrovská loga na čemkoli od lahve s pitím po zimní bundu?

Když se autoři pokusí popsat společnost v prostředí Star Treku, dochází jejich komediální snažení na hranu tragické ironie:

V budoucnosti představované Star Trekem zcela jasně triumfují americké hodnoty, alespoň v rámci Federace.

Ano, klasické zapřahání koně za vůz! Byl to naopak Star Trek, který způsobil změnu v hodnotách Američanů, ale zdaleka ne ve všem co představoval. Což dokládá hned následující příklad:

Jak již upozornila řada kritiků, politická ideologie každé etapy seriálu má sklon zrcadlit éru, v níž byla natočena: svalnatý militarismus a boj proti komunismu kapitána Kirka přepouští místo přecitlivělému mulitikulturalismu Picarda a Janewayové.

Fanoučci asi musejí při tehle slovech řvát smíchy, ale ani já jsem nějak nepřehlédl, že kapitán Kirk má za komunikačního důstojníka černošku, kormidlo ovládá Asiat a vědecký důstojník je mimozemšťan! Dá se představit větší multikulturalismus?

Boj kapitána Kirka proti komunismu? Ano, Klingoni mají v některých epizodách vlastnosti připomínající představu Američanů o Rusech, ale Klingonská říše je císařství, zatímco Federace má různé ekonomické modely. Na Zemi (s hlavním centrem v Paříži!) ale vládne jistá forma kolektivismu až komunismu!  Když se vrátím k předcházející citaci, tak jsem si nevšiml, že by komunismus patřil mezi americké hodnoty ale v době začátku seriálu tam nepatřila zjevně ani rovnoprávnost.

Otázka je, proč se do oblasti SF autoři vůbec pouštěli, když se ani nenamáhali něco v něm skutečně analyzovat a získat? Myslím že odpověď znám - potřebovali prostě "něco" jako doklad, tak si jej vyrobili z toho co měli po ruce.

Podobné střety tvrzení s reálnými podklady nejsou žel v knize žádná výjímka. Když se pouští do kritiky Moorova filmu Bowling for Columbine (ne že by na něm jinak nebylo co kritizovat), kde obhajují předem zaujatý postoj i když jejich vlastní tvrzení naznačují i jiné možnosti, nebo při zdůvodnění existence "estetiky" jíž zaměňují s "vyšší kulturou" či popisu ekonomického fungování alternativních platidel. Oba filozofové se vůbec hodně pouštějí na půdu ekonomiky aniž by se na ní příliš orientovali. Mám dokonce pocit že v mnoha oblastech jsou ještě méně "doma" než já (viz obhajoba hybridních automobilů).

Kdyby byly ekonomie a filosofie stejně exaktními vědami jako fyzika nebo matematika, museli by oba autoři Kup si svou revoltu! s ostudou opustit svá profesorská místa. Namísto toho byla kniha přeložena do dvaceti jazyků a stala se bestsellerem.

Já se k ní v každém případě ještě plánuji několikrát vrátit a ukázat na inspirativní bláboly, které obsahuje. Pro mě tedy je Kup si svou revoltu! přínosnou knihou, jsem ale přesvědčen, že by ji neměli číst lidé bez dostatečného vzdělání a schopnosti polemizovat.