Naše šance jsou jejich šance

Když jsem psal článek s ironickým titulem Náboženství jako strategie K... (náboženství se jako k strategie pouze tváří), netušil jsem jak rychle se mi dostane odpovědi na zásadní problém: Je naše civilizace natolik vyspělá, aby její výhody převýšily evoluční výhody rychlé reprodukce?

Poznámka: Pokud totiž nebude naše civilizace dost "silná v kramflecích", hrozilo by jí stejné nebezpečí jako antické civilizaci, totiž že ji početnější kultury se strategií R nakonec převálcují a to kulturně nebo i fyzicky.



Odpověď ANO jsem našel v knize Hojnost : Budoucnost je lepší, než si myslíte pod níž je podepsán zakladatel nadace X-Prize Peter Diamandis a Steven Kotler. Ač nesdílím zcela Diamandisovo nadšení, přiznávám, že nastíněný scénář je jedním z možných a dokonce pravděpodobných. Na druhou stranu si ale uvědomuji kumulativní podstatu problémů, které s sebou naše civilizace vleče.

Jeden z nejpalčivějších z nich by se dal v brzké době vyřešit v rámci řešení některých dalších problémů. Je jím právě aktuální stav lokálního přelidnění v krizových oblastech. V Diamandisově knize je zmíněn jen stručně a jistě by bylo lepší současný a plánovaný stav ještě podrobněji nastudovat (mluvím za sebe).Mělo by jít o působení několika vzájemně se podporujících procesů.

V předchozím příspěvku jsem upozorňoval na provázanost vysoké dětské úmrtnosti a nárůstu porodnosti. Matky prostě v nepříznivých podmínkách rodí více dětí, protože ty mají nižší šanci na dosažení dospělosti. První z procesů, které mají nakonec vést ke snížení porodnosti v rizikových oblastech je tedy snížení dětské úmrtnosti. Zní to jako protimluv, ale fungovat by to mohlo. Nedělám si však iluze o tom, že by to byl dostatečný regulační mechanismus.

Jako druhý, možná stejně významný nebo i významnější proces vidí Diamandis zvyšování vzdělání žen. Málokdy si totiž uvědomujeme, že v rozvojových zemích je kariéra matky tou jedinou, která se většině žen nabízí. Vzdělání žen rozšiřuje nabídku jejich uplatnění. 

Je zřejmé, že v tomto „boji“ jsou ženy mnohem důležitější než v jakékoli jiné oblasti. Není to tak dávno, kdy (dnes již mrtvý) diktátor Muammar Al-Kaddáfí vyhrožoval Evropě že ji „porazí vagínou“. Nějak při tom zapomněl, že on sám žádnou vagínou vybaven není, k těm ostatním náležejí zpravidla celé ženy a tato bojová strategie boje vychází jen tehdy, pokud ony ženy zůstanou nevzdělané. Není divu, že se vzdělání žen islamisté tak bojí.

Je ironií, že v nedávné době koloval mezi ateisty na Facebooku článek o tom, že vzdělání ohrožuje rozmnožování, protože vzdělané ženy rodí později a méně (pokud vůbec). To co nám dělá problémy v rozvinutých zemích, a co by se dokonce mohlo stát hrozbou, pokud bychom vzdělání uzavírali jako něco patřícího jen určitému kulturnímu okruhu, je tedy naopak lékem pro oblasti, mající přesně opačné problémy.

Třetím procesem je prodloužení doby dožití a kvality života. To v praxi znamená především zvýšení celkové úrovně zdravotnictví a jeho dostupnosti. Dostávám se zdánlivě trochu do rozporu s tím co jsem tvrdil v zmíněném článku, kde jsem uváděl, že jedním z důvodů rychlého nárůstu počtu lidí může být přežívání většího počtu lidí, než by odpovídalo rovnovážnému stavu.

Takových rovnovážných stavů je ale několik, a pro všechny platí, že počet lidí umírajících musí být stále vyrovnáván počtem lidí nově narozených. Při vyšší porodnosti by tedy lidé museli více umírat, nebo se při nižší úmrtnosti méně rodit. Současný stav bude mít v budoucnosti tendenci ke stabilizaci právě prostřednictvím humanitární katastrofy.

Konspiracionisté (typu Pata Robertsona), kteří si pod regulací porodnosti dokáží představit jen malthusiánský způsob uvažování, děsí lidi různými umělými nemocemi, sebevražednými geny, chemtrails nebo uměle vyvolanými lokálními válkami k okamžitému snížení populace.  Přitom z principu strategie R jednoznačně vyplývá, že by to bylo naprosto neúčelné.

Vizionáři typu Petera Diamandise (využívající toho že jsme se původně vyvinuli ke strategii K) navrhují na základě zjištění prezentovaných Hansem Roslingem  realističtější, pomalejší ale účinný a trvalý proces celkovým zlepšením životních podmínek a kvality života. Pokud by se nám podařilo snížit dětskou úmrtnost, zvýšit vzdělanost žen, dostupnost pitné vody a zlepšit zdravotní péči v postižených oblastech, mohli bychom se efektu snížení porodnosti v krizových oblastech dočkat už v polovině první generace tedy právě za 15 let! Průběžné výsledky ze světa zatím dávají těmto vizionářům za pravdu.




Poznámka: Na první pohled se zdá, že v datech Hanse Roslinga není rozdíl, který by šel odvodit z náboženství. Můžeme hádat, že v tomto případě mají významnější roli spíše konkrétní náboženské tradice typické pro jednotlivé země. V některých muslimských zemích se například ženy vdávají tak mladé, že nedostanou ani žádnou šanci na vzdělání, jinde jejich úmrtnost zvyšuje ženská obřízka atd. Ve skutečnosti to však úplně pravda není, se vzrůstající životní úrovní a přístupem k informacím stoupá počet ateistů a to i v tradičně křesťanských nebo islámských zemích. Z hlediska ateistického lobbingu by tedy bylo mnohem výhodnější zlepšovat v těchto zemích životní podmínky, než se pouštět do přímé konfrontace.

Poznámka 2: Z uváděných dat jaksi nepřímo vyplývá, že zdraví je mnohem důležitější než HDP. Pokud se totiž zlepší zdraví (a pokud tomu nebrání jiný důvod, jako například blokáda) téměř automaticky začne bez dalšího HDP narůstat. Klausovu oblíbenou větu "peníze jsou vždy až na prvním místě" bych tedy mohl lehko předělat na "Roslingovu větu" - "Zdraví je vždycky až na prvním místě". 
 
Je ale zřejmé, že že vše neprobíhá tak automaticky, jak by se mohlo podle Diamandisova či Roslingova nadšeného vyprávění zdát. Ve skutečnosti je za tím vším poměrně velké úsilí a strategická rozvaha. V první řadě ne každá humanitární pomoc opravdu působí humánně. Pokud bychom prostě do míst stižených například hladomorem pouze dodávali potraviny, jen bychom tím oddalovali katastrofu, která by nakonec stejně musela přijít, protože ani rozpočty všech zemí světa nejsou bezedné.

Lidé by v postižených oblastech žili dál na pokraji smrti hladem a s tendencí právě kvůli nevalným životním vyhlídkám plodit nadbytečný počet dětí. „Pomohli“ bychom jim jen déle umírat a rodit děti odsouzené k brzké smrti. Proto je potřeba vést akce tak, aby důsledkem byla maximální soběstačnost a zvyšování životní úrovně.

Kumulace problémů směřující ke kolapsu a hromadění prostředků k jeho odvrácení jsou dva procesy, které působí proti sobě. Pokud v rozvojové společnosti dojde ke kolapsu dříve, než se projeví efekt opatření (tedy pokud k němu dojde dříve než za oněch 15 let), přijde veškerá snaha nazmar.

Není pravda, že by ke kolapsu nebo ke zlepšení situace muselo dojít nevyhnutelně, naopak záleží poměrně hodně na lokálních vládách ale i na nás – obyvatelích rozvinutých zemí, jak se k problému postavíme. Nesmí jít o náhodnou nepromyšlenou „humanitární pomoc“, které jsme pravidelně svědky a která může lokální ekonomiku také pořádně zdevastovat. 

Potřebujeme do těchto zemí dostat především zdravotníky, vodovody, školy a svobodný internet (tablet PC a chytré mobilní telefony). S tím prvním nám mohou pomoci hlavně Lékaři bez hranic, s tím druhým a třetím organizace Člověk v tísni, to čtvrté si vzal za úkol projekt OLPC.

Většinu historie hledali filosofové a psychologové důvody proč jsou lidé altruističtí, protože jim připadal altruismus v rozporu se strategií vlastního přežití. Dnes žádné takové důvody hledat nemusíme. Tím že zajistíme budoucnost jiným, naprosto neznámým lidem, můžeme získat budoucnost pro sebe a svou vlastní kulturu.