Slabina sekulární společnosti - rituály přechodu

Psychologie má dlouhou minulost, ale krátkou historii. Tento paradox se ale dá vysvětlit poměrně snadno. Lidé měli vždy zájem o to poznat co se děje v mysli jiných lidí i v té vlastní.

Jejich poznatky jsou součástí kmenových učení, starověkých náboženství a díky Sókratovi také filosofie. Ani on ale nepopírá, odkud pochází jeho zájem o člověka, který obrátil celu řeckou filosofii jiným směrem. V dialogu Faidros zcela jasně říká, že na chrámu v Delfách se píše:
„Poznej sám sebe.“

Delfy byly starodávným místem uctívání boha Apollóna, který zde podle pověsti zabil hada Pýthóna. Byla zde proto jeho věštírna, která kdysi prý patřila bohyni Gaie.
Ale abych nezabíhal příliš do mytologie, faktem je, že se slovo psychologie objevilo poprvé ve starověkém Řecku a bylo součástí náboženských dovedností a znalostí kněží, teprve později dokázali něco takového i filosofové. Znalosti a techniky, které bychom dnes označili jako psychologické, měly ale už mnohem starší kultury.

Většina starých psychologizujících filosofických směrů už dnes neexistuje. Jejich poznatky byly buď zničeny v prvních stoletích po nástupu křesťanství, nebo jím byly absorbovány. Do nástupu moderní psychologie tedy existovala jen náboženská pre-psychologie.

Rozdíl mezi tehdejší pre-psychologií a dnešní psychologií je značný i když si to příliš neuvědomujeme. Ke své vlastní smůle. Všechny primitivní psychologické konstrukce byly překonány, ale důvody jejich existence nezanikly.

Pokud se dnešní psychologie zabývá psychicky zdravými lidmi, je v tom čistě deskriptivní, její aplikace se pak týkají především testování nebo léčení (psychoterapie). Především jde ale o "vysokou vědu" která není určena pro denní používání normálními smrtelníky. Staré intuitivní psychologicko-náboženské a psychologicko-filosofické postupy se však věnovaly především přípravě lidí na předvídatelné překážky a úkoly typické pro jednotlivé životní etapy.

Pravda, náboženské psychologické systémy mají nepatrnou nebo žádnou schopnost duševně nemocné lidi léčit a naopak velkou schopnost traumata vytvářet, takže se vlastně stávají neúčinným lékem na nemoc, které jsou původci, ale na druhou stranu dokáží duševně zdravým vytyčit rámce a hranice jejich života.

I když tedy mohu vcelku právem vyčítat náboženským skupinám, že jejich rituály jsou indoktrinující, bizarní a někdy i značně drastické, nejde na druhou stranu přehlédnout, že se současná sekulární společnost těmito věcmi nezabývá vlastně téměř vůbec. Přitom období prvního vzdoru, puberta, rodičovství, krize středního věku, přechod a smrt partnera jsou naprosto předvídatelné situace v běžném vývoji, které lidská psychika prostě potřebuje nějakým způsobem zpracovat. Náboženství si je „nevymyslelo“, jsou reálné!

V čem je problém? Proč totéž nedělá sekulární psychologie? Měl bych přiznat, že to vlastně nevím. Moderní psychologie z principu takovou schopnost má, ale nevyužívá ji. Nebo ji alespoň nevyužívá příliš. Čestnou výjimkou jsou v tomto směru popularizátoři. Když si například vzpomenete na oblíbeného i neoblíbeného ale rozhodně populárního manželského poradce Miroslava Plzáka, zjistíte, že celá jeho pověst stojí vlastně na tom že veřejně řekl lidem, co to je manželství. Podobné příklady známe třeba z knih Scotta Pecka, Roberta Fulghuma  nebo  Zdeňka Matějčka.

Obyčejným lidem zkrátka v moderní době chybí znalosti o tom jaký je lidský život, co se od nich v jakém věku očekává a také rituály, které by jim jasně ukázaly, že tady je právě ta hranice, kdy už budou posuzováni jinak.

Je možné, že se prostě odborníci bojí vytvořit rituál, protože to až příliš připomíná náboženství? Jenže vždyť už takové věci děláme. Mnohé psychoterapeutické techniky opravdu mají charakter rituálů, protože pro jejich úspěšnost není důležité jen vědomé přijetí nějaké myšlenky, ale především uvědomění si prožitku. Ovšem, to je léčba, která je zdravým lidem  odepřena.

Máme tu tedy na jednu stranu zastaralé rituály, které už nefungují dostatečně, nebo jsou úplně zavádějící a na druhou stranu společnost v níž takový řád a rituály v podstatě neexistují. I když to nerad říkám, pravděpodobně se skutečně dotýkám něčeho, co mají náboženské systémy zpracováno lépe, než současná sekulární společnost.

Vrcholem absurdity je to, že i onen test zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí, který podstupují ateisté – ateistický coming out – je vlastně přechodovým rituálem, který se bez náboženství neobejde.