Daimonion a neviditelné stromy

Zamyšlení nad tím, jestli se člověk může změnit a nad několika zajímavými detaily, které s tím souvisí.

Začnu odkazem na vizuálně pěkný a přesto ne zcela povedený film Zlatý kompas podle knihy Philipa Pullmana. Vypráví o světě, v němž každého člověka provází jeho daimon - jakási část duše ve zvířecí podobě.

Můžete to brát jen jako literární fantazii, ale v historii opravdu existovaly poměrně mohutné filosofické směry, které uznávaly, že člověka od narození do smrti provází zvláštní duch - daimon. Vlastně jich bylo více, než těch ostatních. Je zajímavé, že i když je třeba řecká filosofie poměrně dobře známa a to nejen mezi filosofy, o daimonech se toho při jejím výkladu moc nevypráví.

Sokratovské a platónské odkazy na jeho daimona, kterého sám Sokrates často láskyplně nazývá daimonion (daimonek) se odbývají jednoduchým odkazem na svědomí. Tím si ovšem moc nepomáháme. Jednak je těžko vysvětlitelné, co je to vlastně svědomí. A také máme tohle slovo spojené spíše s negativními emocemi (výčitkami svědomí) nebo s varováním před nějakým jednáním kterého bychom mohli litovat (to si nevezmu na svědomí).

Navíc bývá daimonovi stejně jako svědomí připisován hlas a to obrazně nebo i skutečně. Pokud ale něco takového může mluvit, můžeme to chápat tak že to má i osobnost? Nevím, jestli by se tak dal daimon "brát", ale můžeme ho tak vnímat.

Ostatně každý motivační mechanismus, může mít v naší hlavě svůj hlas (a pokud se s naším mozkem stane něco velmi nepěkného, můžeme je i opravdu slyšet). Daimon je ale mezi nimi něco opravdu diametrálně jiného.

Z pohledu dnešního psychologa by byl daimon vlastně projekcí nás samých, ale nikoli takových, jací jsme, nýbrž takových jací bychom chtěli být. Zvláštní na tom přitom je, že je výsledkem našich rozhodnutí a naší práce stejně jako cokoli co děláme vlastníma rukama.(proto může být stejně dobrý jako špatný)

Tvoří jej názory, které do něj vložíme, principy které uznáme jako dobré, ustálená přání, vybrané životní cíle, knihy které si vybereme, že je budeme číst (role literatury ve vývoji chápání dobra je obecně poměrně podceňována)...zkrátka daimon je skutečně tím, čím jej nakrmíme, tím z čeho byl námi stvořen.

Jeden z mých problémů s různými vírami, armádami a diktaturami je to, že vytvářejí lidem standardizované daimony. Takové skupiny totiž lidem zatajují, že podobu svého daimona vytvářejí právě oni sami. Drží pak jejich daimony na jednotvárné duchovní stravě.

Pokud má skupina lidí někým předem vybrané životní cíle i knihy, které smí číst, budou i jejich daimoni sobě navzájem podobní. Navíc je poměrně snadné označit jednotné projevy takových standardizovaných daimonů za nějakou vyšší vůli ať už Boha, prozřetelnosti nebo třeba dějin.

Pak se z daimonka svědomí může snadno stát skutečný ničivý démon.

Možná vás teď napadá opačný problém: Proč se vůbec taková projekce od nás samotných liší?
Je zajímavé, že když si chce člověk třeba vypěstovat svaly kulturisty, přirozeně chápe, že mu nenarostou po první návštěvě posilovny, když ale dojde na snahu změnit svou povahu, má dojem, že stačí když se zamyslí a pak se plácne do čela. Vězte, že nevím o tom, že by tohle někdy fungovalo.

Uvědomte si kolik vám je let, když tohle čtete. I za deset nebo dvacet let vyroste ze sazeničky slušný strom. Všechny naše myšlenková schemata a motivační mechanismy také rostly mnoho let, jejich kořeny zasahují hluboko do našeho podvědomí. Jsou to neviditelné stromy. Nelze je rychle a snadno deformovat nebo obracet kořeny vzhůru. Ani bonsai se nedá vypěstovat přes noc.

Člověk přesto určitě dokáže sám sebe změnit (myslím si to), ale spíše za několik let, než za několik dní či měsíců. Skutečně velké změny pak mohou trvat celá desetiletí. Myslím, že právě na tomhle se tříští veškeré snahy o nápravu zločinců, o multikulturní společnost i třeba o konverzi od náboženství k neteistickému pohledu na svět.

Snažit se změnit člověka, i když třeba jen sebe, je podobné, jako snažit se zatočit s lodí bez kýlu - i když už příď míří k jinému břehu, loď ještě dlouho pokračuje původním směrem.