Fiktivní projev k založení taktéž fiktivního klubu řečníků

Vážení přátelé, milí hosté,
sešli jsme se právě tady v zadním sále restaurace XXX, protože chceme napravit jeden...
promiňte váhám, jak to vlastně mám označit - Chybu? Nedostatek? Zločin?
Co se nám vlastně stalo a čeho jsme se dopustili, že jsme zapomněli na to čím řeč je a k čemu by měla sloužit?
Jak to, že neumíme mluvit, když všichni přece mluvíme?
V knihkupectvích najdete desítky nebo možná stovky knih o rétorice a stejně tolik knih o vedení dialogu.
Píše se v nich dokola stále to samé: Jak přesvědčit, jak zmanipulovat, jak prodat.
Není divu že jsou dnešní řeči ošklivé, podbízivé a hloupé.
Zapomněli jsme, že řeč je především umělecké dílo.
Samozřejmě, že z ní lze vytvořit plagiát, kýč nebo reklamu.
Vždycky to bude snazší než napsat a pronést skutečně dobrou řeč.
Netvařme se ale že tohle je skutečně rétorika.
Tohle jsou plky, blábolení, slovní spam.
Říkejte tomu jakkoli tomu chcete říkat, jen vynechte to jedno slovo, kterým takové žvanění opravdu není.
Už dlouho neumíme takhle ve slovech zachytit myšlenku abychom ji mohli ukázat ostatním, ale je to ještě horší.
Nejen že jsme zapoměli mluvit, zapomněli jsme i slyšet.
Naše uši slyší slova, ale naše hlavy je odmítají přijmout.
V hluku svých myšlenek neslyšíme názory ostatních. Jak s nimi tedy můžeme vůbec mluvit a proč, když se jedným důvodem našeho snažení stává snaha vnutit druhému vlastní názor.
Jako řeč není jen proud slov který má začátek a konec, tak ani dialog nejsou dva monology.
Smyslem dialogu není zvítězit ale pochopit. Proto dokud nepřekonáme to nutkání v dialogu vítězit, které v nás také všechny ty hloupé publikace podporují, nedospějeme k ničemu novému.
Takový dialog je něčím úplně jiným, než to čemu říkají dialog politici nebo televizní moderátoři.
Má své zákonitosti, svá pravidla a svou etiku.
(Místní hostinský nám povolil si je tady v salonku vyvěsit, za což bych mu tímto rád poděkoval.)
Není to vrozená nebo nahodilá schopnost, je to dovednost.
Dovednost, které se člověk musí naučit, má li jí skutečně ovládat.
Dovednost, které vás na žádné naší škole nenaučí.
My jsme se tedy konečně sešli, protože chceme umět a chceme se navzájem chápat.
Chceme začít opravdu mluvit.
I když si třeba říkáte, že je nás tady celkem hodně, nejsme vlastně o nic víc, než jakýkoli kroužek kreslení nebo vyšívání.
Ale to není špatně.
Neznám žádného skutečného malíře, který by nezačal kresbou obyčejnou tužkou.
I my tedy začneme skromně.
A já také právě začínám.
Jak hodnotíte můj projev? Nebyl jsem moc patetický? Šel jsem příliš málo do hloubky?
Čekám na vaše názory.