Jedna z otázek, kterou slýchám celkem pravidelně ve spojitosti s náboženstvím zní:
„Všichni přece v něco věříme, tak čím se lišíte od věřících?“
Někdy bývá stejná otázka formulována jako útočná věta:
„Ale vždyť to je taky náboženství! Vy věříte že není bůh!“
Jistý věřící kamarád dokonce prohlásil: „Vy věříte vědcům a já například svojí manželce.“
Vyhnu se teď elegantně otázce bytí a nebytí boha/ů a soustředím se na samotnou otázku víry. Protože se opravdu zdá, že náboženská víra je jakousi kulturní konstantou, rozhodně si to zaslouží.
Náboženská víra označovaná tak jako víra ve smyslu „Faith“ je definována především tím, že nejde vyvrátit racionálními argumenty. „Credo, quia absurdum“ - věřím, protože je to nesmyslné- jak říkal Quintus Septimius Florens Tertullianus v druhém století našeho letopočtu. V tomto výroku je vlastně víra povýšena nad rozumové uvažování. Podstatné je, že náboženská víra bývá vždy předávána autoritami (přímo nebo nepřímo) a spočívá vždy zcela na věřícím nikoli na objektu ke kterému se vztahuje. Aktivní je tedy subjekt. Objekt náboženské víry ji už z principu nemůže zradit nebo zklamat.
Z hlediska náboženské víry je její zpochybňování nepřípustné. Věřící se cítí být zodpovědný za to aby svou víru neztratil a důkazy proti ní považuje za „test své pevnosti ve víře“. Osobní hodnota věřícího je posuzována podle „pevnosti“ či „síly“ jeho víry. Často zmiňován bývá v této souvislosti Job, proto v zájmu onoho věřícího kamaráda doufám že tímto typem víry své manželce opravdu nevěří.
Pokus o dialog s věřícími proto zpravidla naráží na emotivní bariéry, protože věřící považuje zpochybňování své víry za útok na podstatu své osobnosti. Ve smyslu „faith“ je vírou i buddhismus, eugenika, marxismus-leninismus nebo ekonomické pověry. Přesto je právě taková víra obecně považována za kladný charakterový rys. Zcela v rozporu s historickými zkušenostmi.
S náboženskou vírou bývá zaměňováno přesvědčení. Záměnu navíc podporuje používání matoucího pojmu „náboženské přesvědčení“. Přesvědčení je víra která je na rozdíl od náboženské víry založená na důkazech (svědectvích – pře-svědčení).
Samozřejmě i pojmy „důkaz“ nebo „svědectví“ se v průběhu času vyvíjely, takže už známe také matoucí důkazy nebo křivá svědectví. Nejde tedy už jen o jejich počet, jako kdysi ve starověku, ale také o jejich hodnoty – pravdivost (v případě logicky zdůvodnitelných důkazů), doložitelnost (v případě konkrétních událostí) atd.
Pokud se objeví další důkazy svědčící proti původnímu přesvědčení, může člověk své názory přehodnotit. Důležité na přesvědčení není jeho síla, ale jeho přesvědčivost daná právě důkazy, jejich množstvím a jejich kvalitami. Proto je správné při každém podnětu své přesvědčení přezkoumávat a případně přehodnocovat.
Samozřejmě všechny víry na světě měly své „důkazy“, kterými kněží dokládali pravost své konfese protože přesvědčení s hmotnými důkazy je opravdu společností akceptovatelnější než „víra za každou cenu“. Například v Olympii byl prasklý chodník do kterého údajně sám Zeus udeřil bleskem aby potvrdil, že se mu Feidiova socha líbí. O pokladech jako byla Egyptská tma v lahvičkách nebo mléko panny Marie, kterým kojila Ježíše (bylo ve sbírkách krále Karla IV.) či o Buddhově misce a gigantických otiscích jeho nohy si můžete přečíst jinde.
Zástupci všech náboženství si, navzdory současným tvrzením, vždy velmi přáli, aby jejich důkazy byly obecně přijatelné. Zatím však NIKDY žádný takový důkaz předložen nebyl.
Přesvědčení se podobá důvěra, která se zpravidla zakládá na zkušenostech. Existuje však také nepodložená důvěra vyvolávaná tradicí nebo společenským postavením. Důvěra se ale vždy váže k některé bytosti (i důvěryhodnost textu se zakládá na důvěryhodnosti jeho autora) a na rozdíl od náboženské víry ji lze zklamat nebo zradit. Pak říkáme že se ten komu jsme důvěřovali zachoval lehkomyslně, bezohledně, nezodpovědně nebo (v případě zrady) podle.
Důvěru si získává ten, ke kterému se vztahuje. Aktivní je tedy objekt důvěry. Je na něm, aby se choval tak aby byl důvěryhodný.
Jak je vidět, liší se náboženská víra (faith), přesvědčení a důvěra naprosto diametrálně a nelze je navzájem zaměňovat.
A tak se konečně dostávám k tomu, proč je víra náboženského typu rozšířená všude na světě. Je totiž instinktivní a naprosto přirozená. Je to předávání informace způsobem „mistr – žák“, které nepřipouští žádnou pochybnost.
Takovým druhem víry věří dítě rodičům jejich tvrzení, že ho přinesl čáp stejně jako že nemá přecházet na červenou, způsob, kterým jsme jako malí věřili učitelům že „to tak prostě je“ a je to způsob, kterým jako dospělí věříme autoritám, jejichž myšlenky a závěry nejsme schopni ověřit.
Víra tohoto typu umožňuje předat poměrně rychle množství informací, které ale nemusejí být nutně pravdivé. Na druhou stranu je dobře, že se děti nesnaží každé takové tvrzení svých rodičů ověřovat experimentem, protože při nedostatku dalších znalostí a dovedností by tím asi velmi stoupla jejich úmrtnost.
Stejným způsobem se mezi členy kmenových společností předává souhrn jejich „vědění“, ta směs kmenové mytologie a mnemotechnických pomůcek, která jim v minulosti dostačovala k přežití.
Co ale vypadá exoticky kdesi v deštném pralese, vypadá naprosto odpudivě v naší civilizaci.
Doteď i u nás mylně pokládáme za vědce lidi, kteří dělají v podstatě totéž. Pojmou předchozí poznatky a bez vlastního kritického posouzení je předávají dál.
Tihle lidé se přitom ani v nejmenším neliší od šamanů.
Je hrozné, že v současnosti lze získat diplom z vysoké školy jen na základě cvičení paměti a dokonce s takovým diplomem vyučovat jiné.
Vždycky se samozřejmě můžeme rozhodnout, jestli se pokusíme danou teorii ověřit, nebo jestli budeme věřit jen z důvodu úcty k autoritě.
To je ale vždycky ten nejhorší způsob.
Asi už tušíte, co tím chci říci. Zatímco věřit něčemu bez důkazů je přirozené a vrozené, důvěra i přesvědčení vyžaduje jisté dovednosti se kterými se člověk nerodí ale musí se jim teprve naučit.
Samozřejmě že tedy budou lidé něčemu vždy věřit nekriticky, to ale neznamená, že by tato víra byla hodnotnější než přesvědčení podložené důkazy nebo důvěra vytvořená zkušeností.
Ani já samozřejmě nejsem zproštěn všech podmínek vývoje osobnosti, takže jsem jistě ve svém životě něčemu věřil právě oním nekritickým náboženským způsobem a je samozřejmě možné, ba nejvýše pravděpodobné, že někde v mé mysli je stále něco, čemu stále tímto způsobem věřím.
Na rozdíl od věřících ale nepovažuji zrovna tuhle vlastnost za nějakou přednost ale spíše za již poněkud otravný rudiment dětství, který měl zmizet nebo alespoň dostatečně zakrnět s pubertou asi jako brzlík.
Proto jsem do svého sčítacího formuláře zaškrtl „bez náboženské víry“ a dítě kdesi ve mě dodává „..alespoň je to mé zbožné přání!“
Žádné komentáře:
Okomentovat