Hrdiny jsme jen krátký okamžik

Tak nějak se nám tu rozhořely pře kolem Václava Havla. Jeden by si myslel, že je mrtvý už dost dlouho, aby nechával všechny lidi na pokoji, ale zjevně tomu tak není. Skupina, která zjevně našeho bývalého prezidenta zbožňuje po něm chce pojmenovat snad i kvedlačky, ti kterým to připadá divné, je za jejich snahu kritizují a ti, co Havla nesnášejí, se po jejich snaze vozí. Dementní situace.

Dovolím si přispět svou troškou do téhle nedůstojné pře v naději, že mou výhradu někdo pochopí. Tedy, Václav Havel žil 75 let. Pokud chcete vyprávět, že byl celou dobu vzorný a naprosto super, tak prostě narazíte na hranice reality. Schvaloval i věci velmi kontroverzní jako například "humanitární bombardování" i věci přijímané dnes jednoznačně negativně.

Můžete jej vnímat jako zbabělce pro jeho strach a zároveň opatrné podlézání Václavu Klausovi, nebo pro to jak se nechal manipulovat svou manželkou Dagmar Havlovou.  

Přes to všechno vytvořil spojku mezi starým a novým postsovětským uspořádáním. Ve svém prvním volebním období byl rozhodně prezidentem naděje, či spíše všech nadějí do budoucnosti. Všemi svými projevy, vším svým vystupováním tehdy opravdu lidi povzbuzoval a dával jim vizi budoucnosti, jakou žádný z jeho nástupců ani neměl. V tu chvíli byl skutečně lidovým hrdinou.

Pokud si ho chcete pro tohle vážit, neglorifikujte ho! Nedělejte z něj bůžka, protože všichni bohové jsou falešní a platí to i na ex-lidské polobohy. Podívejte se co zbožňování udělalo s Kim Čiong-ilem. Celé Kimovo dětství je zfalšované, do jeho životopisu jsou vpašovány epizody, které se nikdy nestaly ani jeho charakter už se nepodobá jemu samému. Když člověku upřete pro vlastní dobrý pocit ve vzpomínkách jeho chyby a špatná rozhodnutí, přestane být člověkem.

Víte, Thomas Jefferson byl iniciátorem vzniku Deklarace nezávislosti, ale také tím mužem, který udělal šest dětí své otrokyni Sally Hemingsové. T. G. Masaryka obdivujeme za to, že dal jako náš první prezident politicko-filosofický základ první republice, i za to že dokázal překonat svůj odpor k Židům, zároveň byl ale velmi nenávistný k homosexuálům (tento vypěstovaný odpor zjevně nepřekonal). Charles Lindbergh jako první přeletěl trasu z Long Islandu do Paříže, zároveň ale jistou dobu sympatizoval s německým nacismem (do začátku války). Jurij Gagarin si krátce po svém slavném letu přivodil úraz při útěku z pokoje od milenky a až do smrti zůstal věrným komunismu a tak dále a tak dále...

Každý hrdina, z jakékoli doby by mohl, a možná i měl mít na pomníku připsáno:

Připomínejte si co jsem udělal dobrého, jako příklad
a to co jsem udělal špatného, jako varování.

To všechno ostatně nepíši proto, abych jejich pověst nějak umenšil nebo pošpinil. Jejich zásluhy nebo odvaha nejsou o to menší. Ani skuteční hrdinové prostě nejsou bez vad a okamžik jejich hrdinství je ve skutečnosti vlastně poměrně krátký. Například zmíněný Gagarin se od všech ostatních připravovaných kosmonautů liší pouhými 108 minutami letu. A některá hrdinství byla ještě kratší.

Přesto má smysl si je připomínat, protože se jimi cosi změnilo. Něco podstatného. Pokud ale hned kvůli tomu přisoudíme takovému hrdinovi také naprosto výjimečnou, doslova božskou povahu a schopnosti, děláme tím zároveň hrdinství nedostupným smrtelníkům. Proti tomu protestuji. Každý člověk by měl vědět, že se může stát hrdinou, že může prokázat své kvality v náročné situaci.

V tom je smysl všech těch příběhů - ukázat lidem, že by každý měl být připraven na hrdinství.

Tady bych mohl končit, ostatně je to takový pěkný apel. Jenže nemohu. Víte asi každý, nebo přinejmenším téměř každý touží být ctěn. Tedy být za něco oceňován. Je to jedna z hodnot kdesi ve vyšších patrech Maslowovy pyramidy. Není to jen pouhé uznání, ale skutečná součást seberealizace. Neumřeme bez toho, nemusíme to mít hned, ale toužíme po tom tak silně, že dokážeme potlačit pocit nepohodlí, hlad, bolest i strach o život.

Chci říci, že je to nebezpečné. Opravdu, je nesmírně nebezpečné toužit po ocenění a usilovat o něj dříve, než člověk alespoň trochu zmoudří. Podívejte se kolik tragédií se každý den odehrává po celém světě ve jménu cti a kolik cti za ně jejich pachatelé získají. Ctižádost bez rozumu je strašná.

I k tomu jsou dobré ty příběhy. Připomínají že to, co na svých hrdinech obdivujeme nebyl nějaký náhlý nápad nebo rozmar. Že o tom, co dělají museli přemýšlet a rozhodovat. Někdy museli i rozumem porazit vlastní naučené pocity a názory, než byli něčeho takového vůbec schopni. Bez takového poučení jsou ty příběhy o ničem.