Má zkušenost s muslimy - co si o nich opravdu myslím

Některým lidem asi trochu neštymuje dohromady, že se o některých muslimech vyjadřuji jako o přátelích ale zároveň jsem tak tvrdě proti islámu. Povím vám tedy co si opravdu myslím o muslimech, ale na to musím začít trochu zeširoka.

Pravděpodobně všichni jsme četli, slyšeli nebo viděli nějak zpracovaný román Alexandra Dumase Tři mušketýři. Pokud nemáte v mozku úplný salát z posledního zpracování s plachetními vzducholoděmi, asi znáte podstatu toho díla, v němž jde o čest královny, aféru s náhrdelníkem a čtveřici přátel s ostrými kordy.

Možná vám jsou ty postavy opravdu sympatické, jenom magor by si ale opravdu přál zavádět tehdejší etiketu do moderní doby, natož způsoby, kdy je v pořádku kohokoli i pro domnělý prohřešek propíchnout.

Připomínám to samozřejmě jednak proto, abyste si uvědomili, že Evropa není tak příjemný svět příliš dlouho a také proto, že to celé má něco společného s etiketou, konceptem cti a dalšími archaickými věcmi jako je trest smrti za rouhání, nevěru nebo odpadlictví.

Takže za prvé vám jednotlivý muslim opravdu sympatický být může a může to být i skutečně dobrý a srdečný člověk prostě svou vlastní povahou. Stejně tak to může být ale hajzlík nebo skutečné monstrum - celá škála lidských povah je v tomhle náboženství samozřejmě zahrnuta.

Problém s muslimy je v něčem stejný jako s křesťany - je v tom, o čem neuvažují. I křesťané, kteří žili celý život u nás, kde je praktikujících křesťanů stejně, nebo možná i méně, než homosexuálů, věří že bez náboženství by neexistovala morálka. Dvě třetiny až tři čtvrtiny z nich vám budou tvrdit, že homosexualita je smrtelný hřích a polovina si bude myslet, že je léčitelná. Poměrně velká (ale neodhadnutelná) část z nich vám bude stejně přesvědčeně tvrdit, že skuteční ateisté neexistují. Velká část z nich si také myslí, že se ateisté modlí.

V tuhle chvíli mluvím o společnosti, kde je zhruba 36% deklarativních ateistů (tj takových, kteří to o sobě sami říkají), tedy více než každý třetí.

Teď si představte, že budu mluvit o muslimech, kteří vyrostli v islámské diktatuře, kde je v podstatě nemožné hlásit se k jiné víře než k islámu. Jejich rozhled v tom, jak lidé myslí nebo mohou myslet bude přiměřeně omezený. Pro ukázku je nejlepší prohlédnout si pár videí na kanálu  The Thinking Muslim, který by se spíše měl jmenovat Nemyslící muslim. Možná budete zaskočeni tím, že jde o nepříliš primitivnější variantu křesťanské argumentace.

Také muslimové si myslí, že víra je jediným zdrojem morálky, že se ateisté modlí, homosexualita je smrtelný hřích a věřící jsou nadřazeni nevěřícím. Je tam ale ještě něco a to považuji za mnohem vážnější. Je to jejich etiketa.

Muslimská etiketa je poměrně zvláštní, podmíněná jejich náboženstvím a podobně svázaná, jako etiketa na dvoře Ludvíka XIII. Podstatné je v ní to, co se nesmí říci. V první řadě nesmí muslim pohanět jiného muslima ani nesmí říci nic, co by ukázalo jiného muslima ve špatném světle. Nesmí jej dokonce ani zarmoutit! Samozřejmě není ani pomyšlení, že by něco takového udělal ve vztahu k islámu, Koránu nebo Mohamedovi.

V souvislosti s islámem je často citován koncept takíja - tedy povolené lži vůči nevěřícím. Tato etiketa ale není v islámu považována za lež. V některých krajích Afriky jde natolik do krajnosti, že když se zeptáte "Je tímhle směrem benzínová pumpa?" tak vám muslim automaticky přitaká, ovšem nikoli proto, že by si přál aby vám v poušti došel benzín a vy jste se stali kořistí supů, nýbrž proto aby vás nezarmoutil!

Muslimové jsou svým způsobem "největší sluníčkáři na světě", protože si říkají samé "dobré" věci. Jediní, o kom mohou říkat špatné věci, jsou nevěřící, polyteisté nebo heretici (muslimové z jiné větve např šíité x sunnité).

Nevím, jestli si dokážete představit, jak zkreslený obraz světa skutečně mají. nemalá část z nich věří, že sebevražední atentátníci nejsou muslimové, nevědí vůbec nic o Mohamedových zločinech, odmítají souvislost IS s islámem a přisuzují jeho zformování Izraelským tajným jednotkám, nepochybují o tom, že 11. září bylo dílem CIA.

Nic z toho nemůžete pochopit, pokud nevíte, jak si sami muslimové navzájem filtrují informace.

Je tu ale ještě něco, co má velkou obdobu  právě v aféře s náhrdelníkem. Pokud chcete v muslimském světě přežít, prostě musíte být pokrytec a to ve vlastním zájmu i v zájmu své rodiny. Měli byste vědět, že muslimské rodiny spolu v podstatě neustále soupeří v majetku i vlivu. (Ano, velmi podobně jako na královském dvoře Ludvíka XIII.)  Míru společenského vlivu přitom velmi ovlivňuje demonstrativní zbožnost. Proto čím modřejší má muslim modřinu na čele, tím víc je ceněn, čím zahastrošenější černé strašidlo, tím nafoukanější kráva se pod těmi hadry zpravidla skrývá.


Pokud se nad tím zamyslíte, dojde několik jinak těžko pochopitelných věcí.
Například:
Proč je v muslimském světě tak rozšířené domácí násilí?
Proč je tak málo ohlášených znásilnění muslimských žen? (i v Evropě a Americe)
Proč jsou tak rozšířené vraždy ze "cti"?
Proč je sebevražednost žen mnohem vyšší v islámských zemích, než kdekoli na světě?
Proč mají muslimové vždy pocit, že je zlo okolo nich, ale oni sami jsou čistí?
Proč neznají stinné stránky svého vlastního učení?

Prostě jde o to udržet obraz své víry a rodiny čistý za jakoukoli cenu.

V téhle spojitosti je nesmírně zajímavé srovnat muslimskou etiketu se symptomy groupthinku (skupinové hlouposti):

1. Iluze nezranitelnosti
2. Nepochybná víra ve vlastní morálku skupiny
3. Racionalizace, kolektivní odůvodnění rozhodnutí skupiny
4. Sdílené stereotypy a pohledy zvláště na oponenty, vnímání oponenta jako slabého, neschopného
5. autocenzura; členové odepřou kritiku, nikdo se neozve na protest, všichni se tváří, že souhlasí
6. Iluze jednomyslnosti (falešná shoda)
7. Tlak na disidenty, aby se přizpůsobili (znáte větší tlak než je trest smrti za kritiku?)
8. Samozvaní členové chrání skupinu před negativními informacemi

Muslimská víra vlastně přímo groupthing vytváří, protože právě tyto symptomy jsou v islámu chápány jako normální a žádoucí. Mimochodem díváte se na symptomy skupiny, která vedla k válce ve Vietnamu - tehdejšího governmentu USA.

Jde o stejný princip, na němž je postavena italská mafie. Jeho zajímavým prvkem je kolektivní rozhodnutí. V mafii, stejně jako v muslimských komunitách vlastně nikdo nikomu přímo neřekne, že má někoho zabít. Zpravidla dojde k jistému kolektivnímu rozhodnutí že by to "někdo měl udělat". Této výzvy se pak někdo (nebo i více lidí) z přítomných chopí a získá za to větší úctu skupiny. Fungují tak rodinné vraždy, fatwy, teroristické útoky i zahájení války. Předlohou k takovým řešením v islámu je sám Mohamed, který takto vyzýval k vraždám svých odpůrců. (Proto je téměř nemožné něco takového zastavit.)

Podstatné je, že se tento efekt projevuje až ve skupinách, které se jinak mohou skládat z lidí, kteří nemusí vypadat jako pošahaní konvertité snažící se dokázat celému okolí jak moc jsou věřící. Jednotlivě to mohou být třeba celkem sympatičtí kluci z Maroka, Tunisu nebo Egypta  (ano s muslimskými děvčaty a ženami z těchto zemí se většinou osobně moc nesetkáte).