Tak jsem zase četl nějaký titulek o tom, že neexistuje svobodná vůle. Zněl "Svobodná vůle neexistuje. Důkazem je priming". Ačkoli jde o článek velmi zajímavý, se svobodnou vůlí mnoho společného nemá. To že lidé jsou ovlivnitelní a do značné míry odhadnutelní, totiž víme.
Co to vlastně ta svobodná vůle je? Tetička Wikipedie říká:
Svobodná vůle je pojem, jenž ve filosofii označuje myšlenku, že člověk jedná jen na základě svých vlastních rozumových rozhodnutí, nikoliv pod vlivem vnějších podnětů, jako osudu, boha či jiných faktorů, jenž nejsou v jeho moci.
Podle mě jde o značně zmatenou definici, která je záludná vyvoláním dojmu jednoduchosti. (To tak ale definice dělávají.) Navíc jsem přesvědčen, že ani při mnohem lepším rozboru pojmu i definice, než je ten, kterého se zde dopustím, by tohle prostě nedávalo smysl.
Především tu máme slovo vůle (úmysl) které se dá přeložit také jako chtění a chtění už má hodně velkou spojitost se slovy touha či pud. Kdybychom se podívali až na samotné dno našeho ID, spatřili bychom nejčistší chtění jako zrnko, kolem kterého se ve vrstvách nabaluje naše osobnost. Opravdu si neumím představit, jak by od něj kdokoli mohl být svobodný. Nevím, jak může být člověk svobodný od sebe.
Druhé slovo, které tady působí problém je svoboda. Svoboda se většinou váže přímo k nějaké činnosti - konání. Vůle z principu nemůže být svobodná, protože právě kvůli své vůli svobodu potřebujeme. Něco děláme nebo chceme dělat, protože máme vůli.
Třetí slovo které však v definici není i když by tam být mělo je osobnost. Jednáme na základě své představy o světě - modelu, který si neustále mírně opravujeme. Každé tři sekundy (tak dlouho vnímáme "přítomnost") z okolního světa zpracujeme vjemy, které se následně začleníme do obrazu světa, čímž se stávají součástí naší osobnosti a působí na naše rozhodování. Definovat takto hranici mezi vnějším a vnitřním světem člověka je v podstatě nemožné, protože neustále vyrůstáme z hromadící se minulosti.
Čtvrté slovo které tu dělá neplechu je rozum. Rozum je vždycky jen nástroj k dosažení chtěného. Bez ohledu na to, že do našeho rozumového rozhodování také zasahují emoce, není rozum bez chtění vůbec k ničemu. Nemůžeme si rozumem zvolit co chtít budeme a co chtít nebudeme, jen to jak toho dosáhnout.
Ve větě jsou navíc zahrnuta i slova "osud" a "Bůh" a to jako příklady vnějších podnětů. Ve skutečnosti jde ale už o naše vědomé interpretace vjemů, tedy o vnitřní mechanismy, nikoli vnější.
Dobrá, pak tady mám ještě trochu jiný výklad svobodné vůle, podle něj si může člověk svobodně vybrat mezi dobrem a zlem. Je to výklad teologický, který přímo zdůvodňuje existenci zla svobodnou vůlí. Přehlédnu zcela záměrně fakt, že pokud bude podle křesťanů v Božím království jen dobro, nebude tam podle stejné definice svobodná vůle, a zaměřím se na to, že je pojem svobodná vůle důležitý pro křesťanskou představu o světě.
Dobří lidé jsou podle ní dobří, protože se pro dobro rozhodli a zlí jsou zlí, protože se rozhodli pro zlo a zaslouží za to shořet v pekle. Pokud bychom připustili, že jsou zlí lidé obětí jak svých vrozených dispozic, tak vnějšího působení, bylo by jejich trestání vlastně hrozně nespravedlivé. Dokonce i když je člověk také výsledkem svých vlastních snah, nakonec ani motivaci k nim nemohl získat jinak, než ze své přirozenosti a svých smyslů.
Věřící se podvědomě i vědomě vyvrácení teze svobodné vůle děsí. V jejich představách by se takový vesmír až příliš podobal hodinovému stroji. Mají dokonce pocit že by byl dokonale bezcitný. Paradox je, že by byl možná mnohem lidštější než svět v němž je pro ty "špatné" jen požehnaná pomsta.
Na závěr připomenu myšlenku Roberta Wrighta z knihy Morální zvíře, kde vysvětluje, že bychom měli soudnictví nastavit v podstatě utilitaristicky tak aby fungovalo jako soubor praktických opatření snižujících rizika a zvyšující množství štěstí ve společnosti.
Viz Scienceworld: Darwinovský utilitarismus – nejde o to, zda někdo za něco „může“
Žádné komentáře:
Okomentovat