Jeden můj kamarád je vegan a několik dalších vegetariáni, ne nebojte nechci vás přesvědčovat že by bylo fajn, kdybyste se k nim přidali. Chci vám popsat, jak si člověk pořídí stigma.
Začnu takovým přirovnáním: Vzpomínáte si na základní školu? A stalo se vám, že jste někdy přišli do třídy se sádrou na ruce? Možná někdo z vás ne, ale většinou se dál situace vyvíjí tak, že se vás nikdo není schopen zeptat na něco rozumného.
Když slyšíte poprvé "Co se ti to stalo?", zní to příjemně (mají o mě starost), u šesté až osmé stejné otázky člověka líčení stále stejné historky začne fakt ukrutně nudit, u patnácté i otrlejší povahy posílají všechny do análních končin a při třicátém "Co se ti to stalo?", má už každý chuť někoho tou sádrou umlátit.
Stigma člověka izoluje nejen fyzicky, ale především myšlenkově. Vegetariáni a vegani se jaksi stigmatizují dobrovolně, asi jako rockeři, punkeři, gothici a fůra dalších. Kupodivu je pro lidi nějak snadnější překonat vnějškový rozdíl, než rozdíly vnitřní.
Objev že dotyčný nejí maso tedy scvrkne myšlení okolí na pojmy: sádlo, hamburger, steak, slanina, tlačenka, buřty, salám... Žel velká část lidí si myslí, že to působí jako "fakt dobrý vtip".
Absurdita takového společenského výjevu je o to větší, že tito vegetariáni ani vegani nejsou stiženi nějakým střevním bacilem, který by jim bránil požívat maso, ale rozhodli se ho vynechat z jídelníčku z etických důvodů. Přesto na ně lidé podvědomě pohlížejí jako na "chudáčky co nemohou maso".
Někdy si říkám, jestli se třeba jižanští otrokáři dívali podobně na abolicionisty - "to jsou ti chudáci co nemohou používat otroky". Střety u rodinného stolu u něhož seděl jeden abolicionista musely být velmi podobné, jako současné diskuse s vegany ve skupině masožravců.
Chudák abolicionista, možná se chtěl dozvědět něco o cenách osiva, popovídat si o nových technických vynálezech nebo o slavném malíři. Jenže to jistě nešlo protože se pokaždé debata nutně musela zvrhnout po první otázce:"Takže vy si myslíte, že negři mají mít stejná práva jako my?"
Vlastně mě dodnes překvapuje, že abolicionisté tenkrát vytrvali i když se tím z nich stávali cizinci ve vlastní zemi, ve vlastním městě.
Žádné komentáře:
Okomentovat