Jsem přesvědčen, že direktivní forma etiky, kterou se náboženské skupiny tak rády ohánějí je vlastně strašně nezdravá a v jistém smyslu brání lidem aby po etická stránce dospěli.
Mluvím o etice, nikoli o morálce, protože v tomto případě jde o způsob posuzování co je dobré a co je zlé, myšlení a zaujímání mravních postojů, ne o postoje samotné.
Veškerá
náboženská morálka je závislá jen na tom, jestli se to líbí nebo nelíbí Bohu.
(Pominu teď, že podle Bible se Bůh jeví jako urážlivý, ješitný, žárlivý psychopat se zálibou ve vraždění.)
Nechme jen ten jeden předpoklad, že podstatou veškeré morálky je
závazek lidí k Bohu. Co je dobré a špatné posuzuje jen on a on také
odměňuje plnění příkazů a trestá neposlušnost. Proto může být snadno jakékoli chování omluveno způsobem:
V některých případech je "boží příkaz" nikoli omluvou ale samotnou motivací k činů, které jsou z obecného hlediska nehumánní. (viz OSEL: S požehnáním od boha jsme agresivnější)
Pro určitou vyváženost je důležité a zajímavé poznání, že přenášení zodpovědnosti na autoritu není typické jen pro křesťany, jak je vidět nejen z článku ale i z výpovědí obžalovaných pachatelů na nižších stupních zločinecké hierarchie (ale i guerillových vojáků, lidových milicí, zneužitých policejních oddílů atd). Zpravidla jsou přesvědčeni, že nemohli jednat jinak, "byl to rozkaz".
Proč pak ale je stejný zločin posuzován jinak když ho spáchá oblíbená biblická postava a když ho spáchá například čínský generál? Proč v jednom případě platí a v druhém neplatí argumentace typu: "genocida kterou jsme spáchali my je úplně jiná než genocida kterou spáchali oni" případně "...ale proč to nazýváte tak ošklivě? Zabili prostě všechny obyvatele města včetně nemluvňat"?
Přesně taková argumentace navozuje představu že v některých případech vlastně o nic nešlo. Vražda najednou není tak vražedná, inkvizice je vlastně docela fajn a víte ty obětované děti, to byla vlastně jen taková zkouška víry. (Jefte se moc neučí ani na církevních školách, znám jednu protestantskou kněžku, která si dodnes myslí, že Jeftova dcera odešla do kláštera) Je to zmatení hodnotového žebříčku, mrtví a trpící nejsou tak podstatní, jako to co o nich kdo řekl.
Že je právě u věřících zmatek v hodnotách dosti častým jevem, se dá pozorovat třeba v kauze Pussy Riot, při výstupech hnutí Pro život (které by se mělo správně mělo jmenovat Za smrt žen viz film Murder od Andrease Johnsena ČSFD), při "obraně víry", akcích D .O. S. T. nebo VORP.
Popravdě nevím, proč by mě měl jeden ukřižovaný náboženský filosof dojímat víc, než vyvražděné Jericho, kde muselo být takových jako on spousta. Co ale považuji za ještě více alarmující je, že jsou takové příběhy předávány lidem jako jakési návody k mravnému životu. Sám jsem byl kdysi svědkem toho, jak byl za morální ideál vydáván Jehu.
To je dost jiný pohled na to, co to znamená "být dobrý" než mají nevěřící. Pro ně je vychází tohle chování z touhy po tom aby je společnost přijímala a z empatie. Obě tyto motivace jsou vnitřní (přímé). Naproti tomu morální motivace křesťanů je vnější. Ve státních zřízeních se používá vnější motivace (hrozba trestem) k prevenci zločinnosti. Zpravidla působí na ty nejjednodušší (nejhloupější) potenciální pachatele (tj lidi s narušeným vnímáním sociálních vazeb). Tam má jisté místo.
Vnější motivace ale působí překvapivě špatně v případě, kdy motivuje k jednání, které by mělo být dobré. Když jsem se s tímhle paradoxem poprvé setkal, byl jsem dost překvapen. Tehdy mi jedna spolužačka ze střední školy (jinak fajn holka ale křesťanka) v rozhovoru o etice a morálce řekla větu, kterou si dodnes jasně pamatuji:
"To ale nemá smysl bejt takovej samohodnej!"
Slovo "samohodnej" jsem slyšel poprvé a naposled, ale bylo to nejlepší vysvětlení rozdílů mezi etikou jak ji chápu já a jak ji prezentuje křesťanství. Hodně mě to překvapilo, protože mi došlo, že za dobré skutky očekávají křesťané ještě další odměnu.
Nějak jsem přirozeně už věděl, že křesťané očekávají za špatné skutky posmrtný trest, ale neuvědomoval jsem si, nakolik je takto zvnějšku motivována i jejich dobročinnost. "Bohužel" změna motivace z vnitřní na vnější mívá jeden nepříjemný následek - naše podvědomí se musí pro jeden ze způsobů motivace rozhodnout, není schopné je akceptovat současně.
Tak se stane, že se člověku začnou zdát dobré skutky nepříjemnými. Ovšem, jen blázen by dělal dobré skutky zadarmo, když se za ně přece nabízí odměna. Je to jeden z důvodů. proč věřící automaticky předpokládají, že bezbožníci (ateisté) musejí být také extrémně nemorální a proč je v jejich pojetí člověk nejprve od základu zlý.
Vnější motivace brzdí rozvoj etických schopností stejně účinně jako současný systém školní klasifikace dusí přirozenou lidskou touhu učit se. Etika jako filosofická disciplína má totiž také různé úrovně ke kterým se je možné dopracovat. Na to ale musíte nejprve chtít.
Poznámka 1. : Článek byl od prvního publikování upraven. Původně v něm byla zmínka i o "mělčení pojmů" připadala mi ale příliš nepřesná, tak jsem se rozhodl, že ji časem rozepíši samostatně.
Poznámka 2. : Samozřejmě že tento princip lze i v křesťanství obejít, vždyť je v něm zahrnuto i zlaté pravidlo, jenže úplně odstranit ho nelze. Tak se pro mnoho lidí stává jejich víra také důvodem neschopnosti po etické stránce dospět.
Zajímavé video o konfliktu vnitřní a vnější motivace z TEDxPrague
Žádné komentáře:
Okomentovat