Proč jsou zlí?

V posledních letech jsem svědkem obrovského nárůstu institucionálního zla a organizovaného ohlupování. Podílí se na něm především politické strany a církve. V některých předešlých článcích jsem poukazoval na to co takové spolky dělají, teď bych rád nepatrně osvětlil proč to dělají a jak to, že jim pomáhá tolik lidí, kteří rozhodně sami od sebe zlí nejsou?

Všichni věří, že jsou dobří

Lidé nechtějí být zlí. Nelíbí se jim představa, že by takoví byli a trochu nebo více si proto upravují svůj obraz, aby před sebou vypadali dobře. Lidé také mají rádi svoje přátele a příbuzné. Také nechtějí, aby byli zlí. Z toho bohužel plyne, že máme slabé místo, kterého církve velmi obratně zneužívají. Když vám někdo řekne, že názor, který zastává například vaše stará hodná babička je ve skutečnosti hrozně zlý a jeho prosazování má snad svědomí miliony lidských životů, nebudete tomu chtít věřit. Samozřejmě – vaše babička je přece hodná!

Tím hůře, když budete sami dělat něco, o čem věříte že je to dobré, ale někdo vám přijde říci, že v důsledku vlastně podporujete strašlivé zločiny. Také tomu neuvěříte, protože vy jste přece ti hodní.

Proto když na ulici potkáte někoho z těch rozeřvaných kazatelů, pravděpodobně mu ani nebudete věnovat pozornost. Pokud se ale nějaké sektě (politické straně, MLM...) podaří zmanipulovat vaše přátele, vaše sourozence nebo vaší babičku, nedokážete se tomu bránit, protože oni jsou přece „ti hodní“.

Často přirovnávám katolíky (ale i jiná náboženství) k nacistům. Není to jen proto, že jsou nacisté už obecně považováni za tu „temnou stranu“, je to proto že nástup nacismu vykazuje mnohem více podobností s obdobími náboženských fanatických „výbuchů“, než by si věřící přáli.

Ve všech případech žili lidé vedle sebe v míru třeba několik desetiletí, než najednou došli k přesvědčení, že jedinou možností je onu druhou skupinu vyvraždit. V tom se neliší masakry ve starověku, ve středověku, v devatenáctém ani ve dvacátém století.

Není ale prostě možné, aby se z několika desítek milionů normálních Němců staly nástupem Hitlera k moci, krvežízniví nacisté.

To je na tom to hrozné – ti lidé byli většinou dobří nebo alespoň průměrní, ale všichni věřili, že dělají dobrou věc. Všichni věřili, že oni jsou ti dobří!
To ti druzí pro ně byli ti strašní a žádná smrt pro ně nebyla dostatečně strašlivá, aby to odčinila.

Dobří lidé věří

Myšlenka že je dobré věřit je součástí náboženské sebepotvrzující smyčky. Vypadá to tak, že člověk věří ve víru, jejíž součástí je dogma že věřit v tuto víru je správné.

Je to základ všech náboženských konfliktů. Pokud si vzpomenete na své dětství, (nebo i pozdější dobu) určitě si vybavíte také okamžiky, kdy jste něčemu nekriticky věřili. Tak nekriticky, že jste kvůli tomu mohli vyvolat hádku nebo snad i rvačku. Věřit něčemu takovým způsobem tedy rozhodně dobré není, jenže prosazování názoru, třeba naprosto nesmyslného, je součástí měření sil, takže je to vlastně velmi přirozené. Jinými slovy, abychom dokázali žít ve velkých stabilních společnostech, musíme se odnaučovat něco, co máme vrozené.

Jenže náboženství obrací tohle poznání naruby a říká nám, že věřit nekriticky je správné. Pak stačí nepatrně odlišný výklad stejného dogmatu a výbuch násilí na sebe nedá dlouho čekat, protože žádná ze skupin věřících neustoupí ze své pozice „jen“ na základě důkazů.

K nekritické víře se většinou člověk hlásí vyznáním víry, což je přesně to co by nás mělo vždy varovat.

Dobří lidé nepochybují

Pochybnosti a nalézání rozporů v oficiálním učení chápou věřící jako problém, nebo přímo jako vadu osobnosti. Velmi často proto požívají obrat „zbavit pochybností“, přičemž většinou nejde o racionální argumentaci ale o to, že je dotyčný předveden před někoho „výše postaveného“, který mu vysvětlí, že věci nerozumí. Není mu ale vysvětleno rozřešení problému, smyslem téhle procedury je obnovení autority a důvěry v hierarchii, nikoli pochopení.

Ze stejného důvodu se pořádají různá setkání, jejichž jediným smyslem je to že se jejich účastníci vzájemně přesvědčují o správnosti svého jednání. Říkají tomu „posilování ve víře“.

Takové chování je bohužel přirozené, psychologové jej dobře znají a označují jako „groupthink“ což se překládá jako „skupinová hloupost“. Tohoto jevu využívají nejen náboženství ale také multi level marketing, některé firmy (často banky) a politické strany (typicky KSČ a ODS).

Pozice oběti

Zaujetí pozice oběti ještě před konfliktem je charakteristické pro fanatická náboženství jako islám nebo katolicismus. Takoví lidé budou zastávat představu že oni jsou ti ublížení i v případě, kdy je jejich jednání v naprostém rozporu s realitou (reakce na karikatury vnovinách, protižidovské pogromy, kauza PussyRiot, výpady proti kampani ČSSD). Příklady jsou dobře známé i ze Starého zákona.

Vyvolání pocitu nutné obrany je zároveň jeden z nejstarších způsobů válečné propagandy a používá ho vždy agresivní strana k ospravedlnění vyzbrojování a vytváření armády – tak ho použilo třeba právě nacistické Německo. (ale i USA – „preventivní válka“ je pro tuhle taktiku charakteristická) Samozřejmě že pocit ohrožení může vyvolat také skutečné ohrožení, ale to se dá odhalit na základě přímých důkazů – příprava na obranu vypadá jinak než příprava na útok. Například na plánovanou rekatolizaci může upozornit nepřiměřenýpočet kněží ve srovnání s počtem běžných stoupenců této církve.

Přesto v médiích může agresor dále hrát pozici ohroženého.

Už tento postoj „předem ublížených“ dělá z jistých církví velmi nebezpečné spolky.

Špatné zprávy jsou propaganda

Snahou každého náboženství je vytvoření alternativních informačních kanálů, které o dění v církvi informují pouze kladně. Zároveň tak posiluje dojem, že celý okolní svět je proti takové skupině zaujatý, a zprávy z okolí budou tedy automaticky proti ní.(Matouš 12:30., katolíci versus rotariáni)

Pak samozřejmě není důvod věřit nezávislým zprávám.

Pokud někdo spáchal zlo, jistě nevěřil doopravdy

V případě, kdy jednotlivec nebo třeba i početná skupina věřících spáchá čin který je jednoznačně odsouzeníhodný a není možné k němu najít nějaké „aletrnativní“ vysvětlení, se věřící utíkají k poslední možnosti, kdy prostě prohlásí, že dotyčný ve skutečnosti víru jen předstíral. Takové předstírání by se ve skutečnosti dalo odhalit poměrně snadno, protože člověk nemůže předstírat určitý způsob myšlení celý život. Tady ovšem nejde o odhalení podvodníka, ale o zbavení se odpovědnosti za „černé ovce“. Vinou „černých ovcí“ je přitom to, že se nechaly při páchání zla hloupě nachytat.

(Mimochodem, napadlo vás, že stejně se mohou vymlouvat i islamisté, fašisté, komunisté, Rudí Khmérové?)

Problém takového zbavování se odpovědnosti je v tom, že se z žádné takové chyby nemůže sekta (církev, politická strana) poučit. Ve chvíli kdy ze zločinů udělá problém někoho jiného už prostě nemá důvod se jím dále zabývat.

Hierarchie

Žádná organizace nevydrží být programově zlá po celá desetiletí nebo staletí. Existuje jen jedno "pokud" a to: Pokud to není součástí (chybou) jejího vnitřního uspořádání. Vnitřní hierarchie je vždycky problematická věc. Samozřejmě že dav lidí dokáže zfanatizovat i jediný schopný manipulátor, jenže jeho okruhem působení také sekta končí. Vždyť třeba Davidiáni se všichni vešli na jediný statek. Církevní nebo i jiné hierarchie mají ale tu zvláštní vlastnost, že umožňují vzestup jednotlivci, kterému zároveň nabízejí širokou propracovanou síť, prostřednictvím které může ovládat společnost.

Problém je, že nejdůležitějším předpokladem pro postup v jakékoli hierarchii je ctižádost. Tuhle vlastnost máme v různé míře všichni, ale v nadměrné míře je charakteristická pro sociopaty. Každý stupeň hierarchie v němž je možné postupovat vzhůru klade na ctižádost větší a větší nároky. Nejvyšší stupně každé hierarchie, která nebude mít dostatečné mechanismy na obranu proti chorobným ctižádostivcům, tedy obsadí právě oni.

Jinými slovy skončí každá taková organizace se strukturou, kde dolní nejširší část představují v podstatě dobří ale ovladatelní lidé (bez skutečné šance na postup v hierarchii a přispívající ze svých sil i úspor na obecné zlo – označovaní v některých sektách jako „syrové maso“) a hierarchii nad nimi, kde budou v každém stupni lidé se stále defektnější osobností.

Aby toho nebylo málo, samotný postup v hierarchii lidi deformuje, protože každý z nás potřebuje sebepotvrzení od svého okolí. Tím že stoupání v hierarchii vyžaduje stále větší bezohlednost, pokrytectví a ctižádost, také postupně stále více utvrzuje postupujícího kariéristu v tom, že jeho asociální chování je v pořádku.

Shrnutí

Patologické spolky vykazují vysokou míru sebeklamu, sebemanipulace, vzájemné manipulace, skupinové hlouposti, povýšenosti, sebelítostivosti, izolace od ostatní společnosti a neschopnosti poučit se z vlastních chyb. Zároveň svou strukturou zvýhodňují osobnosti, které vykazují sociálně-patologické znaky a dokonce jejich rozvoj podporují.

Proto by obyčejní katolíci měli konečně prohlédnout aby viděli jak nestvůrná je ve skutečnosti politika Vatikánu.

Proto by měli političtí prosťáčci přestat snít o „osvícené diktatuře“, protože mnohem přirozenější stav je extrémně neosvícená diktatura.

A také proto nejsou politické strany „základem zastupitelské demokracie“ ale naopak podvodem který dělá demokratické principy bezzubými.