Počet zobrazení stránky

čtvrtek 13. února 2020

Antisemitismus a komunismus pro nejmenší - je to důvod zakazovat knihy?

Před mnoha lety vzbudilo značnou pozornost vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf v českém jazyce.
Jak se píše na stránkách Echo24:

Vydavatel Michal Zítko totiž v roce 2001 vydal originální text Hitlerovy knihy ve stotisícovém nákladu a většinu z něj prodal. Poté čelil obžalobě z propagace nacismu a dostal i tříletý podmíněný trest, který zrušil až v roce 2005 Nejvyšší soud po Zítkově dovolání. 

Méně lidí už ví, že v roce 2016 vyšla tato kniha znovu a prodalo se jí přes deset tisíc výtisků. Nezdá se přitom, že bychom čelili další vlně antisemitismu. Vlastně žádný nárůst ani mnoho lidí nečekalo. Mein Kampf je už dávno mimo kontext meziválečného období a je to poměrně zmatená a nečtivá kniha. Nejlépe tedy poslouží jako dobový dokument pro spory, zda se Hitler ve svých vývodech opíral o křesťanskou věrouku (ano na Krista se tam odvolává opravdu často). Přesto ve sporech s mentálně omezenými katolíky bude Hitler stejně nadále vydáván za ateistu, takže ani tuhle úlohu neplní kniha moc dobře.

V současnosti máme ale co do činění s trochu jinými knihami.

První z nich je "klasické antisemitské dílo" Jedovatá houba od Ernsta Heimera vydané nakladatelstvím Guidemedia. Jako hlavní problém vidím, že je kniha zařazena do kategorie "dětská literatura". Současný předseda spolku Sisyfos Jaromír Šrámek to nevidí až tak tragicky: 

Faktické riziko je podle mě dost malé, protože pokud už má rodič v hlavě jen provázek spojující pravé ucho s levým, malého nácíčka si vychová ve velkého nácka kniha nekniha. Na druhou stranu knihkupectví prodávají stovky knih označených jako "alternativní medicína". I když občas do této kategorie spadne něco nepatřičného, například receptář bylinných čajů na běžné bolístky, často jsou to texty, které poměrně vemlouvaným způsobem nabádají k sebepoškozování ať již přímému, tedy třeba nebezpečné rady typu drastických diet na "vyléčení" nádorů, nebo nepřímému, tedy pochvalné texty o homeopatii, tzv. tradiční čínské medicíně, ájurvédě nebo třeba pseudopsychosomatice vzor Klímová nebo Dahlke.  


Dovolím si nesouhlasit. Především životy, které žijí děti nejsou ty samé, které si myslíme že žijí. Představa, že jim tuhle knížku musí koupit rodič je stejně zcestná, jako představa, že bude mít šanci jim vždy všechno vysvětlit.

Na rozdíl od Mein Kampfu, který nedokáže, kromě opravdu zažraného studenta dějin dvacátého století, přečíst téměř nikdo, je forma jednoduché až primitivní dětské knížky mnohem náchylnější k tomu šířit se horizontálně - půjčováním mezi dětmi. Prostředí dětských part a školních tříd má na děti často větší vliv než rodiče a k rychlý odsuzujícím soudům nemají děti nikdy daleko. (Copak si svoje dětství nepamatujete?)

A než člověk těžce vybojuje vlastní názory a vlastní (alespoň nějaký) rozum, může napáchat hodně věcí, které ho budou celý život mrzet.

Třetí knížkou o které chci mluvit je Komunismus (nejen) pro děti: aneb jak vše bude jednou jinak. 





Tato knížka je podle mě nejnebezpečnější. Nejvíce u ní hrozí, že ji budou rodiče dětem číst. Rozumějte: rodiče věřící v komunistické ideály ji budou předčítat s uslzenýma očima svým dětem. Je to něco jako křesťanské pohádky pro malé křesťánky. Ano je to nejryzejší indoktrinace. 

Zároveň je to ale také jediná z těchto tří knížek, do které bych opravdu chtěl nahlédnout, protože je naprosto současná. 

Teď se asi v duchu ptáte: Co s tím?

Nedělejme si iluze, že knihy sloužící k vyvolání cílené nenávisti někdy úplně zmizí. A nedělejme si také iluze, že někdy bude doba, kdy se nebudou lidé pokoušet indoktrinovat děti nebezečnými politickými nebo náboženskými ideologiemi. Mezi učebnicemi na všech školách totiž chybí jedna velmi důležitá: Čítanka lží.

Děti by se měli od malička učit, že jimi ostatní budou chtít manipulovat pomocí lží. Měly by vidět, jak se dělá válečná propaganda, jak se vyvolává nenávist vůči konkrétní skupině a jak se nechat ovlivnit takovými manipulacemi co nejméně. Proto si myslím, že bychom tyhle texty měly zachovat a používat je (v malých dávkách) jako očkování proti propagandě.

sobota 8. února 2020

Úředník horší než džihádista?

Právě proletěla médii zpráva, že malijskému hudebníkovi Ballaké Sissokovi američtí celníci úplně rozmontovali jeho hudební nástroj - koru. 
Kora má v malijské kultuře hodně zvláštní postavení. Jejich bardi - jaliové - věří, že v každé z nich sídlí duch. Mistrovství v hraní na koru se vysoce cení.  Pořádná kora je také velmi drahá a ne každý jali si jí může dovolit. Není to věc, která by si zasloužila zrovna zacházení jako stavebnice z Ikey. 



Titulek v Lidovkách nijak nepřehání,   když říká "‚Rozmontovali by i stradivárky?‘ Američtí celníci zničili světovému hudebníkovi jedinečný nástroj". 

Ballaké Sissoko také není mimo Mali úplně neznámý. Mívá turné po celém světě (bývá hostem hlavně ve Francii) a samozřejmě má i heslo na Wikipedii. Dělá tedy více než dost pro popularizaci malijské kultury i obecně pro hudbu samotnou. O tom ale američtí celníci vůbec nic netuší. 




Je takový paradox, který se v historii opakuje - džihádisté vědí, jakou hodnotu připisují Malijci své hudbě a loutno-harfám kora. Proto vyhrožují že je zničí. Američtí celníci nemají ani tušení, že má hudební nástroj takovou hodnotu, ani že se fakt extrémně těžko ladí (je to vlastně velmi vyvinutý typ hudebního luku, takže natažení jedné stuny má vliv na ostatní) ani jim nedojde, že dělají něco špatně, když nástroj rozmontují na součástky. Všechny kousky přece úhledně naskládají vedle sebe a pošlou majiteli! Nic se neztratilo ne? Tak vo co de?

V historii bylo spousta věcí zničeno lidmi, kteří vůbec netušili, jakou mají hodnotu. Vzpomínám si na jedno vloupání, do jisté zámecké knihovny, kde zloději, vybírali knihy s hodnotnými vazbami - to je sice hezké na pohled, ale rozhodně ne to nejcennější. Svítili si přitom listy z rukopisů, které jim připadaly jako nevzhledně svázané sešity... 
Kulturní nevzdělanost už odsoudit umíme jenže od celníků (natož od zlodějů) zrovna všeobecný kulturní rozhled nečekáme. On je v tom vždycky ale také kus naivity a proto pokaždé opakuji: Naivita může působit roztomile, ale ve skutečnosti vůbec není hezká, vlastně je extrémně nebezpečná.

pátek 7. února 2020

Politická pavučina

Opět se vracím ke své averzi na představu pravo-levého spektra. Podle mě by o politice vypovídalo víc, kdybychom ji poměřovají spíše trochu multidimenzionálně.

Zkusím to vysvětlit na příkladu:


Tohle samozřejmě není nějaký ideální model, jenom pár dimenzí politiky, které bychom měli chápat odděleně. Není tedy mým cílem hledat nějaký bod - těžiště mezi nimi.

Pokud byste na takovou pavučinu vynesli třeba ideální model středověkého království a přes něj nacistickou, komunistickou nebo frankistickou diktaturu, asi bychom se podivili, v kolika  parametrech se shodují.

Na druhou stranu by se asi našlo pár konstitučních monarchií, které by na první pohled nešlo rozlišit od vyspělých demokracií.

Byl bych nerad, kdyby byly šipky považovány za ukazování směru "správným" a "špatným" směrem. Je například rozhodně pro všechny obyvatele výhodnější když budou mít třeba do jisté míry centrálně navrženou koncepci dopravy. Zároveň se ale téměř nikdo nechce vázat pouze na jízdní řády vlaků a autobusů.

Konzervativní společnost dává lidem určité jistoty, což je v principu dobré, ale příliš konzervatvní společnost stagnuje. Všichni tedy nakonec raději vidí společnost, která také do určité míry přijímá inovace. Společnost, která ale přijímá inovace příliš rychle s nimi přijímá i ty, které se časem neosvědčí.

Volné šíření informací vypadá skvěle, zvláště proti státní cenzuře, jenže cenzura zároveň říká, čemu se má věřit a čemu ne (ne že by to snad musela bt pravda). Bez  cenzury se musejí všichni obyvatelé rozhodovat, čemu dají důvěru. Někde na škále mezi tím jsou kvalitní státní média, která dokáží posoudit kvalitu informací a necenzurují, pouze komentují (nesrovnávejte s naší realitou).  

Aby toho nebylo málo, tak rovnovážné stavy na osách závisí i na aktuální situaci. Může dojít třeba k objevu, který ovlivní vývoj okolních zemí a to jak třeba po energetické či výrobní stránce, tak po sociální stránce. Pak se může stát setrvávání na konzervativnější úrovni potenciálně nebezpečným. 

Podobně může s equilibrii zamávat válka, expanze na nové území nebo jakákoli technologická, klimatická či sociální krize.

Přijměte prosím tento model jako nepříliš dokonalý návrh k dalšímu řešení.

Poznámka: Reálně by muselo být "dimenzí" mnohem více. Například společnost může být inovativní ale zárveň přitom třeba nutně nemusí podporovat vědu, pokud inovace pouze přejímá. Vysoké daně automaticky neznamenají kvalitní a dostupné sociální a zdravotní zabezpečení - stát může peníze namísto toho dávat třeba do budování armády atd.