Počet zobrazení stránky

úterý 15. června 2021

Z historie polyamory - piloti U.S. Air Force

Dnes budo psát o swingers, ale jsou to úplně jiní swingers, než jak tohle slovo známe ze současnosti. Zároveň bych tím chtěl částečně odpovědět na jednu otázku z druhé strany. Spousta lidí, žijících v monogamním svazku reaguje na zjištění, že někdo jiný patří do určité polykuly (nemonogamní "rodina") slovy: "Já vám to neberu, ale co až přijdou děti?"

Doufám že odpověď vyplyne z následujícího vyprávění. 

Jako "swingers" se označovali původně polyamorní piloti U.S. Air Force. Uspořádání jejich vztahů bylo zajímavé. Oficiálně měli totiž manželky a byli tedy ženatí. Každá z takových dvojic měla někde svůj domov, který působil naprosto konzervativně. Jejich ženy ale byly na společných večírcích ženami i jejich přátel a naopak oni sami byli muži žen svých přátel.


Povědomí o prvních swingers proniklo do obecného povědomí i do populární kultury.*)

Od dnešnícho nejčastějšího chápání polyamorie se tento systém přece jen poněkud odišoval - i v propojených rodinách stále platila rodinná hierarchie a tradiční role manžela (hlava rodiny, živitel) a manželky (péče o domácnost).

Tento způsob života byl zaznamenám v průběhu 2. světové války a později také za války v Koreji. Šlo ale o systém tak  vyvinutý, že někteří autoři vyslovili myšlenku, jestli jeho původ nesahá mnohem hlouběji, tedy do dob 1. světové války, do prvních desetiletí 20. století, nebo dokonce až do koloniálních válek. **)

Někoho asi napadne, že to byly drsné časy a piloti, kterým neustále hrozila smrt, se chtěli prostě odvázat a zapomenout na to. Sex rozhodně  představoval téměř nutnou relaxaci v prostředí neustálého ohrožení. To je ale jen půlka pravdy. Faktem je, že být manželkou válečného pilota představovalo také mnoho stresu nejen z důvodů obavy o jeho život, ale také o zabezpečnení příjmů a možnost se starat o děti. Ano rozumíte dobře, tihle lidé měli i v té době děti. 

Systém zajišťoval, mužům jistotu, že své ženy nenechají osamělé v nebezpečném světě, pokud budou zabiti v boji (což bylo dost pravděpodobné) a poměrně pevné vztahy uvnitř skupiny pilotů nabízely bezpečí tam, kde se zdálo, že žádné bezpečí existovat nemůže. 

Námitku "...ale co až přijdou děti?" mohly tedy slýchat manželky pilotů přesně v opačném významu, než je slýchají dnešní polyamorici

Uspořádání intimních vztahů zjevně podléhá stejným tlakům a proměnám, jako jakékoli jiné sociální uspořádání.


*) Pokud chceme pochopit spojnici mezi původními swingers a vznikem swingers klubů, je důležité si připomenout, že tisk v padesátých letech 20 století informoval o tomto chování jako o "výměně" nebo "půjčování manželek". Je zjevné, že takový popis neodpovídal realitě v plné šíři.

 **) Existují i úvahy o vlivu hospodářských krizí na vznik tohoto fenoménu.


Na Wikipedii (en): Swingers 

Justin J Lehmiller: A Comparison of Sexual Health History and Practices among Monogamous and Consensually Nonmonogamous Sexual Partners


čtvrtek 10. června 2021

Proč si volíme stále horší politiky?

Naše politika je dlouhodobě špatná. Přinejmenším tento názor mám dlouhodobě a vzhledem k prestiži povolání politika v tom nejsem sám.

Už před deseti lety jsem napsal: 

Přemýšlím jaké to asi je být členem vlády. Vědět, že až natáhnete brka, nějakých sedm milionů lidí otevře falšku a bude řvát nadšením (ti ostatní jsou děti). Jaké to je vědět, že jim nikdo nepřeje nic dobrého, že si každý na jejich hrob odplivne? Že když budou mít havárku v autě, bude každý opravdu vážně přemýšlet, jestli má vůbec volat záchranku... ne nechtěl bych teď být jedním z nich! 

Jako obecná teorie demokracie bývá veřejnosti předkládáno tvrzení, že lidé prostřednictvím voleb vybírají kandidáty, kteří je nejlépe reprezentují do zákonodárných sborů. Při pohledu nejen na naší politickou scénu nad ním musí člověk jen kroutit hlavou.

O tom, že politické strany nejsou vůbec způsobilé předvybírat voličům kandidáty do voleb jsem psal už dříve, jenže fatálně končí i pokusy o "nepolitickou politiku".  

Zkusím teď načrtnout, proč k tomu podle mě dochází. 

Za počátek problému považuji jakýsi přirozený sklon společnosti ke konzervatismu. Nejde přitom ani tak o nějaký uvědomělý program, jako spíše o setrvačnost myšlení obrovské masy lidí. Spousta lidí prostě jen dělá to, co dělala vždycky a pokud se nestká s problémem, který se dotkne i jich osobně, tak i myslí stejně jako vždy. 

Mohu mluvit o konzervatismu, protože jeho základem je víra v hodnotu tradic, které ale nejsou ceněné často pro nic jiného, než že je lidé dodržují dlouho. To je ovšem vlastnost jak kvalitních, tak kumulativně chybných řešení.

Pokud v základě vycházíme z nevyřčené představy, že "všichni přece vědí, co je třeba", vychází nám špatný politik prostě jako člověk, který se nechal od svého poslání odvést korupcí. Tohle hodnocení vede ke snaze vyměnit jej za kohokoli jiného a tímto způsobem jsou také vedeny politické kampaně. V principu jediným požadavkem voliče je předpoklad, že politik bude v základních věcech "konzervativní" a tedy předvídatelný.

Úplně přitom chybí uvědomění že politik může být také "pouze" nekompetentní a nebo nekompetentní i zkorumpovaný zároveň. 

Všichni jsme se ale mohli mnohokrát při sledování přenosů z jednání přesvědčit, že většina politiků prostě nemá dovednosti nutné pro racionální politiku, tedy že je těžce nekompetentní.

"Je to špatně, změňme to" je z principu dobrá motivace, ale vždycky je zásadní se ptát "v co jiného". Je jen málo stavů, které by se nedaly zhoršit a většina změn nepředstavuje zlepšení. Logika "všechno je lepší, než tohle" je tedy chybná.

Statisticky je vždy mnohem větší skupina chybných řešení, tedy takových, které vedou ke zhoršení situace, než řešení, které situaci alespoň nezhorší nebo i zlepší. Výměna politiků "na slepo" tedy ve většině případů povede ke zhoršení. 

Označení "konzervativní" z toho důvodu vnímám v současné politice jako synonymum pro "populistický". Trochu problém je, že k této politice neexistuje příliš alternativa. Dokonce i strany, které se tradičně označují za "levicové" jsou v principu velmi konzervativní. (Pokrokovost je opustila někdy v první třetině 20. století. Dnes jsou jimi navrhovaná řešení často bližší feudalismu než nějakému novějšímu zřízení.)

V současnosti je velmi pošetilé se ptát, jestli volit pravici nebo levici, protože na mnoho otázek mají tradiční strany stejný názor bez ohledu na označení. Spor bychom měli chápat spíše v rovině tradicionalisté vs modernisté. Tahle země potřebuje moderní řešení. Takové ovšem ani od komunistických ekonomů ani od bývalých agentů STB očekávat nelze.