Počet zobrazení stránky

sobota 25. prosince 2021

Platidla utrpení a rozkoše

Hedonismem se v současné době spíše straší. Přitom základní motivace každého organizovanějšího organismu je právě rozlišení podnětů na libé a nelibé. Ani při výkladu lidského chování se mu nakonec nelze žádným způsobem vyhnout. 

Obecný problém hedonismu ve filosofii představuje riziko naturalistického omylu - pokud víme, že v přírodě to takto funguje, nemělo by to znamenat, že je to tak správné. Klasickou, ale naprosto uznatelnou námitkou je test s tlačítkem. 

Představte si, že do centra v mozku, které řídí naše přidělování pocitu slasti, zavedeme elektrodu. Potom dáme takto operovanému člověku možnost vyvolat si chvilkový pocit libosti pouhým stlačením tlačítka. 

Takový člověk bude pravděpodobně mačkat tlačítko až do úplného vyčerpání. Přinejmenším právě tak se chovaly pokusné krysy.

Myšlenkovým experimentem je, jestli by bylo správné i všem zdravým lidem zprostředkovat takto snadno přístupnou maximálně intenzivní rozkoš a jestli by ji přijali. 

A tady se dostaneme k tomu že by velká část lidí odmítla a to, i kdyby byla zprostředkována nějakou méně invazivní metodou (například jako droga).

Lidé pociťující dlouhodobé intenzivní bolesti nebo s velmi chmurnou vyhlídkou budoucnosti by ale pravděpodobně byli mnohem ochotnější přijmout. Zdá se tedy že se rozkoš a utrpení nějak vyrovnávají.

Drobně odbočím k tomu, proč má někdo vůbec motivaci odmítat rozkoš: Bolest a rozkoš jsou součástí našeho motivačního aparátu, takže prožitek štěstí je mnohem více komplexní, než na první pohled vypadá. Je vyvolán nejen senzorickými vjemy, ale zároveň i naším mozkem. Když zvolíme zkratku, tak "odměnu" vlastně z motivačního řetězce vyjmeme. Pravděpodobně opravdu toužíme po rozkoši, ale zároveň si přejeme vědět, že je nějak zasloužená.

Vraťme se zpátky k hedonismu. V současnosti se mluví o dvou již zcela historických školách a jedné moderní, která je stále rozvíjena. Ty dvě historické školy jsou:
Kyrénská škola založená Aristippem z Kyrény (435 př. n. l. – 355 př. n. l.), ze které toho známe jen málo. Bývá označována jako ultrahedonistická, protože  učila, že cílem života je slast. Její žáci byli prý i přímo nabádáni k návštěvám héter a ty byly zvány i na jejich symposiony. Z učení toho známe málo. Do dalších hedonistických škol se přeneslo především Aristippovo učení o mírném a prudkém pohybu duše jako zdrojích rozkoše a utrpení.

Později z ní vzešla i sekta (ve filosofickém smyslu) hegesiovců. Tito stoupenci Hegesia z Kyrény (kolem 300 př. n. l., zvaného také Peisithanatos - "k smrti přemlouvající") úplně obraceli Aristippovo učení. Tvrdili že rozkoš je trvale neudržitelná a dokonalá rozkoš (hédoné) nedosažitelná. Proto by prý bylo lepší se nikdy nenarodit a pokud už se člověk narodí, měl by raději co nejdříve zemřít. Protože po Hegesiových výstupech opravdu páchali mladí lidé sebevraždy, měl v několika městech zakázán vstup. 

Epikuros (341 př. n. l.  – 270 př. n. l.) se vysmál podobným názorům hegesiovců i stoiků. Jeho přístup k hodnocení rozkoší a posuzování bolestí je jiný. Motivace pro život je rozkoš, která ve všech ohledech překonává utrpení. Bolesti se radí výhýbat, ale nebát se jí příliš. Zlo se podle něj nakonec vždy dá snést a i malá rozkoš za to stojí. Důležité je, že vůbec nesrovnává množství bolesti a rozkoše, kterou má život přinést. Doslova píše "Mudrc bude šťastný i na mučidlech. I on však bude při mučení naříkat." Posuzování "něco za něco" je mu cizí. Naopak tvrdí že i z malých věcí se člověk může těšit stejně jako z velkých. Epikuros je doslova "mistr malých radostí".

Trochu jiný směr nabral hedonismus v moderní době a to díky britskému filosofovi Jeremy Benthamovi (1748-1832).    

Hedonisté jsou často neprávem obviňováni ze sobectví. To není úplně pravda, protože si už zakladatelé nejstarších filosofických škol nesmírně cenili přátelství. Nicméně pravdou je, že jak Kyrénská škola tak epikurejci byli extrémně apolitičtí až antipolitičtí. Bentham a jeho nástupci utilitaristé tenhle trend naprosto zvrátili tím, že se pokusili utrpení a "obšťastnění" kvantifikovat. Jakmile to začali dělat, ukázalo se, že každé politické rozhodnutí můžeme zhodnotit z hlediska dlouhodobých i krátkodobých dopadů. Ale o tom už jsem se zmiňoval jinde

Namísto toho teď poukážu na způsob, kterým to udělali. Představte si, že máte mince představující nějakou kvantifikovatelnou část vašeho potěšení nebo utrpení. Například tedy dva hedony představují přesně dvojnásobek obšťastnění, než které představuje jeden hedon a dva dolory jsou ekvivalentem toho samého ale v neštěstí. *)

OK, mohlo by vás napadnout, ale…

Pokud je to ekvivalent, neměla by to být vlastně jedna měna? Proč nevyjadřovat neštěstí formou dluhu nějakými mínusovými hedony? 

A v tom je problém. I když by hedony a dolory měly být zhruba ekvivalentem, tak jednoduché to není. Tedy někdy ano, v politice to funguje.  Tam můžete opravdu počítat způsobem: Tolik lidí to udělá nešťastnějšími na takovou dobu ale přinese to takové obšťastnění takovému počtu lidí, takže výsledný součet je kladný / záporný. 

Jinak to ovšem vypadá v životě jednotlivého člověka. Tam hedony a dolory směnitelné nejsou. Jenže proč?

Na to aby náš motivační aparát fungoval tak, jak má, potřebujeme si prodělanou bolest i radost pamatovat.  Není to ale nijak mechanická paměť jako když se snažíme zapamatovat násobilku. 
Je to velmi emotivní paměť, která se v nás vyvolává kdykoli se dostaneme do podobné situace, ale i když o ní třeba jen slyšíme nebo čteme. Zkrátka to, co nás bolelo nás stále trochu "bolí" a to, z čeho jsme se těšili nás stále trochu "těší". Dalo by se říci že "žádný hedon a žádný dolor už není ztracený."

Reálně samozřejmě zážitky vyprchávají, přesto ty intenzivní ovlivňují náš život i desítky let. Problém, který souvisí s evolučním původem motivačních mechanismů, je v tom, že si špatné vzpomínky pamatujeme a vybavujeme snadněji, než pozitivní. Toto vyvážení za běžných podmínek živočichy chrání před nepřiměřeným riskováním - zatímco rozkoš odložit dokážeme, podstoupení vysokého rizika může být to úplně poslední v našem životě.
Tady pak model hedonů a dolorů přirozeně selhává.

Otázkou je, ale zde se už pouštím příliš daleko na půdu spekulací, jestli právě tohle není za nárůstem počtu depresivních pacientů. Lidé sice nejsou tak často vystaveni silným otřesům jako v nestabilních dobách, takže u nich nevidíme tak často PTSD, ale jsou téměř soustavně vystavováni drobným stresujícím podnětům. Zároveň se pohybují po uzavřených trasách a ve známém prostředí, je kterém se se stresujícími podněty už setkali. Ve známém prostředí ale mohou chybět obšťastňující podněty, nebo alespoň nejsou v dostatečném množství. I když se tedy hedony a dolory sčítají po halířích (nebo co mají tyhle měny za drobné), výsledek může až příliš snadno vycházet negativně. Mimo jiné i proto, že se s každým připomenutím nepříjemné události další malý zlomek přičte. 

Izolovaný intenzivní pozitivní zážitek sice pomáhá, ale jen po omezenou dobu. Potřebujeme s rozkoší systematicky hospodařit.
Není to jen tak plané filosofování od stolu. Hedony a dolory jsou v současnosti neodmyslitelnou součástí filosofických i ekonomických experimentů.  

Hospodaření s utrpením a rozkoší může být pro civilizaci časem zásadní existenční otázkou.

*) Problém kvantifikace bolesti je nesmírně problematický i v medicíně. Dodnes se zcela vážně používá k měření bolesti "pain scale ruler" - tedy něco jako "pravítko bolesti", na kterém pacient jezdcem určuje intenzitu bolesti. Jestli se chcete zeptat, tak pokud vím, tak žádný "pleasure scale ruler" nikdo nevyrábí.




pondělí 29. listopadu 2021

Má lidský život vyšší nebo nižší cenu než v minulosti?

Když jsem se narodil, žily na světě pouhé 4 miliardy lidí. Pokud předpokládáme kontinuální populační vývoj, měl by nás být už za šest let dvojnásobek. 

Logicky by tedy odpověď na otázku "Má v současnosti lidský život nížší, nebo vyšší cenu než v minulosti?" měla znít "menší". Lidé jsou "dostatkovější" a tedy by měli být levnější. Asi tušíte, že na tom něco nehraje, jinak bych tak prostou odpověď nedával hned na začátek.

Lidský život má skutečně vyšší hodnotu než v minulosti, ale jak je to vůbec možné? Co víc, pravděpodobně kdybychom šli dále do minulosti, zjistili bychom že je rozdíl mnohem větší. 

Důvody, proč je život jednotlivce "cennější" než v minulosti jsou dva:

Prvním důvodem je vyšší věk dožití. Člověk, který se narodí má tedy mnohem vyšší šanci dožít se vysokého věku. Tento potenciál se odráží i v tom, jak je hodnocen život dětí. Každé dítě představuje potenciálně velký přínos. 

Druhým důvodem je převládnutí strategie K (carrying capacity) která znamená velké investice do malého počtu potomků. Aby nedošlo k mýlce - lidé jsou obecně K - stratégové, ale v rámci tohto schématu můžeme rozlišovat ještě krajnější stavy. 

V dřívějších populacích mívaly ženy běžně více než 10 dětí, z nichž se většina nedožila dospělosti. Zároveň v nich byla hodnota žen nízká, protože žily kratší dobu a dříve umíraly i fyzickým vyčerpáním. Při vysoké porodnosti byli také lidé velmi snadno nahraditelní. 

Nižší náklady a snadnější nahraditelnost tedy (zvláště u nevzdělaných lidí) tlačily hodnotu života dolů. Je to ale ještě něco co je mnohem důležitější.

Lidé jsou totiž těmi, kteří nastavují hodnoty podle své potřeby - poptávky. Kdybychom měli svět rozdělený na širokou vrstvu chudých lidí s nízkou investicí do života a malou vrstvu řekněme vládců, která by měla investici do každého dítěte vysokou, bylo by výsledkem, že by se průměrná hodnota lidského života skutečně snížila, protože by většina lidí patřila do vrstvy nevolníků. Byli by to tedy lidé s nízkými požadavky na ostatní a snadno nahraditelní. Jejich schopnost investovat do vztahů by byla velmi omezená a tedy by i sobě i jiným lidem přičítali nízkou hodnotu.

Jenže na světě vidíme úplně jiný stav.  Zažíváme masovou migraci do střední třídy. Ne sice všude, ale průměrně tomu tak po celém světě je. Lidé mají mnohem víc času na budování sociálních vazeb. Takoví lidé přisuzují svému životu i životu ostatních lidí vyšší hodnotu. 

Dohromady tedy mají lidé větší poptávku po lidech a více si jich cení, antiintuitivně tedy cena lidského života v porovnání s minulostí stoupá.

sobota 27. listopadu 2021

K čemu tolik medu?

Příběh Čechů začíná mýtem o příchodu praotce Čecha a jeho řečí, kterou nezapomene zkušený průvodce pronést při úspěšném výstupu na horu Říp. Mám na mysli hlavně tu část:

"To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a  medem oplývající."

Člověk si asi snadno odvodí, že staří Slované a Čechy nevyjímaje, měli rádi sladké. To je samozřejmě pravda. Sladkých věcí mnoho okolo takhle na konci starověku a začátku středověku nebylo a lidé měli tak trochu cukrový deficit. Země ve které je hodně medu musela působit lákavě. 

Druhé vysvětlení, na kterém je určitě také část pravdy, bude, že si i tehdy naši předkové rádi zavdali a co by pro staré Slovany bylo příznačnější, než pořádná medovina. Ostatně i ta je součástí našich bájí.

Jenže je tu ještě třetí důvod a ten je extrémně důležitý i když ho v bájích aní v běžných zdůvodněních nenajdete. Přitom je vlastně v té samé řeči zmíněn. Mluví se tu totiž o lovné zvěři a divokých ptácích. 

Takové domácí zvíře si můžete zpracovat a sníst, když to zrovna potřebujete, ale maso z divokého zvířete máte prostě ve chvíli, kdy vám přeje lovecké štěstí. Ale co s ním, když vám přeje až moc?

Naše země je po mnoho měsíců docela vlhká na to, aby si naši předkové zásoby mohli vždy sušit. Zároveň tu nebylo většinu roku dost chladno, aby mohli maso uchovávat jen tak. Zbývalo tedy uzení a nakládání do medu. 

Podle všeho se takové uchovávání zvěřiny opravdu dělalo zvláště v podzimních měsících. Kusy masa se potřely medem a na těsno naskládaly do nádob, které se potom ukládaly na chladné místo - do skalích sklepů, jeskyní nebo zemních jam.

Je to vlastně docela zajímavé z kulinárního, kulturního i hygienického hlediska.

V první řadě člověka asi napadne: 

Jak moc to fungovalo?

Zdá se, že docela dobře. Hlavním problémem s uchováváním masa je totiž jeho povrch, který napadají jak mikroorganismy, tak třeba hmyz. Oba tyto problémy řeší med poměrně důsledně. 

Kromě toho ale dělá ještě něco dalšího. Med totiž obsahuje enzymy, které se docela podobají našim trávícím enzymům. Maso tedy na povrchu narušuje a proniká do něj. V současnosti se takový postup označuje jako "staření" masa a  bývá velmi ceněný u steaků. 

Zvěřina, jak ví mnozí, kteří měli příležitost se s ní setkat, je v čerstvém stavu poměrně tuhá a odležení zpravidla potřebuje. Med jí mohl pomáhat dělat křehčí.

Druhá myšlenka nutně bude:

Proč na to nepoužili sůl?

Slované samozřejmě i v nejrannějších dobách sůl znali, ale příliš mnoho jí neměli. Na našem území používali buď sůl kopanou, nebo vařenou ze solných pramenů. Kopanou sůl v převážné míře kupovali od obchodníků, byla tedy drahá. Zdroj medu měla ale téměř každá ves nebo osada a kromě toho bylo původně i dost medu od lesních divokých včel těženého brtníky.

Na to ostatně naráží i samotná legenda. 

Slované tedy pravděpodobně konzervaci solí znali, jen jí nedávali v takových případech přednost.

Třetí myšlenka bude:

Jak dlouho jde takhle maso uchovávat?

Nevíme, jak dlouho si troufli uchovávat v medu naši předci, ale předpokládaná maximální doba je dva měsíce. Mnohem pravděpodobnější ale je, že žvěřinu naloženou v medu zpracovávali dříve, tedy zhruba do měsíce.

 Jak vidíte, je zmínka o medu vlastně mnohem zajímavější, než vypadá.

pondělí 15. listopadu 2021

Pád hlasatelů morálky

Jedna z těžkých otázek, která zaznívá příliš zřídka zní: Proč se lidé, kteří upřímně usilují o zlepšení světa nebo odstranění nějakého nešvaru tak často sami stávají hrozbou ne menší, než je to, proti čemu sami bojují?

Nechte tu otázku ve své hlavě trochu zaznít. Vnímáte to? Opravdu skupiny, které se staví do pozic morálního arbitra nutně končí v pozici zločince a později v pozici odsouzeného?

Vytvoření skupiny, která má za úkol "vyšší dobro" tedy například bojovat proti nenávisti, v sobě hned na začátku skrývá určitý podraz. Navádí totiž k tomu aby si členové takové skupiny mysleli, že jsou nějakým způsobem (například tím, že nejsou schopni nenávisti) morálně nadřazeni ostatním. Takový stav je nedezpečný lidem uvnitř i vně skupiny.

V oblasti morálky je přitom něco takového neobyčejně snadné. Nestane se často, že by skupina hudebních kritiků propadla iluzi, že jsou sami nejlepšími hudebními skladateli, nebo interprety. V oblasti morálky máme ale příliš snadnou cestu k sebeklamu.

Jsme to totiž jen my, kdo posuzujeme své vlastní chování. Snadno si odpouštíme, snadno racionalizujeme. A naopak od vlastní skupiny neočekáváme selhání. (viz případy z vědeckých, ateistických a skeptických konferencí: - viz Ateisté, skeptici a sexuální obtěžování)

Známe případy ze skautských organizací, škol, dobročinných organizací, politických stran, hnutí a z nedávné doby také církví. Všechny tyto skupiny, instituce a organizace mají ve svém zaměření také péči o morálku nebo přímo mravní výchovu. Zároveň jsou často masové, takže čistě z pohledu statistiky musíme počítat s tím, že v nich bude docházet k morálním prohřeškům, defraudacím a sexuálním zneužíváním a dokonce i k ještě těžším zločinům. 

Není to ale jen otázka statistiky a vysokého počtu. Pozice autorit přirozeně přitahují psychopaty a sexuální predátory stejně jako velká koncentrace potenciálních obětí. Organizace známé morálním kreditem jsou také přirozeným cílem pro parafiliky, věřící, že jim tam pomohou vyrovnat se s jejich problémy. K tomu zpravidla nedojde. Naopak často se problémy ještě zhorší vlivem, patologického prostředí.

Za největší nebezpečí považuji postoj "něco takového se v této vybrané společnosti přece stát nemůže", ten totiž vede k přísnému trestání drobných přestupků a k přehlížení těch skutečně vážných. 

Také vede k disproporčnímu poszování rizik, tedy k podceňování nebezpečí tam, kde skutečně hrozí a přeceňování rizik, tam, kde jsou nepatrná. Zatímco v prostředí, kde se s rizikovými situacemi počítá je také určitá nabídka bezpečnostních postupů, v prostředí, kde se s rizikovými situacemi nepočítá, žádné bezpečnostní a únikové postupy nejsou, Společnost, kde se všichni tváří "na úrovni" je proto mnohonásobně nebezpečnější, než návštěva vyhlášeného BDSM klubu. 

V čem je rozdíl? Obě skupiny se vlastně zabývají morálkou, jenže zatímco skupina hlasatelů morálky chápe sama sebe jako morální a je zaměřená navenek, druhá skupina směřuje nutně svá nařízení dovnitř na vlastní členy. 

Skupina postižená iluzí morální nadřazenosti je samozřejmě nakonec nebezpečná okolí jako celek, protože má tendenci prosazovat řešení, která buď nevedou k proklamovanému cíli, nebo vedou k takovému cíli, ke kterému se ostatní členové společnosti opravdu nechtějí dostat. Diskuse o tom je ale vzhledem k celkovému naladění skupiny nemožná. 

Extrémní je tento jev samozřejmě  v náboženství jako je křesťanství a islám. Stejně tak ovšem může zasáhnout vládní instituce nebo velmi volně uspořádaná hnutí. O tom, že katolíci a muslimové prosazují typ morálky, který už z hlediska logiky nefunguje (nevede k cíli, který slibuje) a pro okolí je silně amorální, si můžeme udělat představu v Polsku a na Slovensku, nebo v muslimských státech. 

Málokdo si ale uvědomuje že podobné mínění o morální nadřazenosti také blokuje možnost komunikace s bojovníky proti vakcinaci a stoupenci Qanon. Jejich postoje jsou skutečně dané mnohem více  rituální představou čistého a nečistého nebo morálního a amorálního, proto je velmi těžké proti nim argumentovat logikou. Dokonce jevy (protože to lze jen těžko označit za hnutí) jako je Social Justice Warrior's nebo Cancel Culture jsou podmíněny rozvojem pocitu vlastní morální nadřazenosti.

Stejný motiv bychom našli v iluzi že Romové, Afroameričané nebo Židé nemohou být rasisty, v pokřesťanšťovacích a poislamšťovacích snahách nebo naopak revolucích. Je součástí každé fungující válečné propagandy. 

Snaha řešit každý problém vraždou (upálením nebo oběšením - křesťané, gilotinou - francouzští revolucionáři, podřezáním - muslimové, kulkou nebo motykou - komunisté, plynem - nacisté), je extrémní příklad představy vlastní morální nadřazenosti - my jsme tí čistí, stačí tedy zabít nečisté a všechno bude dobré. 

Naštěstí ne všechny takové skupiny vše dotáhnou až do hořkého konce. Některé se před tím zastaví samy, jiné zastaví okolní společnost, zpravidla ale až potom, co mají nějaké oběti uvnitř i vně své skupiny. 

Irving Janis označil víru ve vysokou morálku skupiny za jeden ze symptomů syndromu skupinového myšlení  (groupthinku). V některých případech se ale nutně musíme ptát, jestli vlastně nezapřáhl "vůz před koně", tedy jestli rozvoj ostatních symptomů i toho, co běžně chápeme jako příčiny není naopak zapříčiněno touto iluzí. 

Nabízím proto k zamyšlení otázku: 

Neměli bychom právě tento příznak ve společnosti hlídat? 

Neměli bychom mít předem vypracované způsoby řešení, pokud se ve společnosti vyskytne? 

Jinak se totiž všichni chováme způsobem "něco takového se v této vybrané společnosti přece stát nemůže."


sobota 3. července 2021

Smysl rasismu a antirasismu

Zásadní problém rasismu je, že lidem připisuje vlastnosti, nároky a kolektivní (historickou) vinu na základě rasy.  Ano, je to ošklivé. Proto bychom si teď hned měli říct ještě jednu ošklivou pravdu.

Každá společnost v historii byla v zásadě rasistická.

Obecná současná představa vybírá ze společnosti člověka a ukazuje ho jako negativní příklad: To je ten rasista!

Taková představa je ale od základu lživá. Jednotlivci se jen tak sám od sebe "neudělá rasismus". Rasismus neni součástí osobní, ale skupinové identity. Vůči jiné skupině lidí se nevymezuje člověk, jako jednotlivec, ale jako součást nějaké (vlastní) skupiny lidí. 

Často zmiňované obraty typu "nejsem rasista, ale...", ukazují na vnitřní rozpolcenost - takový člověk zároveň nechce sám sebe považovat za rasistu (protože je to ošklivé slovo) ale zároveň chce (nebo cítí že nějak musí) hlásat rasistické (nebo sexistické, homofobní atd)  názory.

V tom tvrzení je ale ještě něco víc než jen vnitřní rozpor. Zpravidla tomu bývá tak, že před "ale" je vlastní zájem - chci být dobý, nechci být považován za rasistu...  To, co však pokračuje za "ale" představuje názor zastávaný nějakou názorovou skupinou, ke které se jednotlivec snaží patřit. Často nejde o nic, co by ohrožovalo jeho osobně ("ale jsem 100% hetero a žádnýho chlapa si brát nebudu"), nebo jde dokonce o tvrzení, jejichž negativní důsledky sám neumí odvodit ("ale co když budou chtít černoši chodit na univerzitu?"). 

Když se podíváte do historie, zjistíte, že rasismus, nebo jeho obdoby (obecně nenávist k nějaké skupině obyvatel na základě určitých znaků), býval součástí válečné propagandy. Je mnohem jednodušší zabíjet nepřátele, když je nevnímáte jako lidi. A právě v odlidšťování nepřátel, je princip rasismu opravdu nenahraditelný. Přitom mohly být rozdíly opravdu nepatrné, jako třeba nesprávná výslovnost nějakého slova. (šibolet)   

Bez rasismu by neexistovalo otrokářství a kolonialismus ale ani kmenové uspořádání a kulturní odlišnosti. Bojovníci proti rasismu příliš často přehlížejí, že rasismus funguje. Tedy že všechny společnosti vděčí za svou jedinečnost nejen vlastním tvůrčím schopnostem, ale stejnou měrou také xenofobii a tedy rasismu. Jsou to přirozené bariéry pronikání vnějších kulturních vlivů i genů, ale také obrana proti špionáži a odcizování zdrojů i výrobních tajemství. 

V historii se tedy rasismus společnostem zpravidla vyplácel. Jenže i tady existuje určitý kulminační bod, za kterým se rasismus stane extrémně nevýhodným. Tím bodem je vznik multietnických společností. V takových společnostech začne být rasismus nevýhodný, protože snižuje obecnou bezpečnost. S tímto problémem se musely nutně setkat už starověké říše.

Rasismus není šachovnice

Nebezpečné zjednodušování je popisování problému rasismu jako konfliktu dvou stran.  Zvláště v současném USA je rasismus chápán jako černo-bílý konflikt. Snaha "vyrovnat dějinné křivdy" kvótami, sebeponižováním i interpretací že rasismus je "problém bílého muže" nakonec vede ale jen k jednomu výsledku a to je rasismus. 

Pokud někoho zvýhodňujete a někoho znevýhodňujete jen pro barvu jeho kůže či rasu  (nebo obecně pro rys,který nemůže změnit), je to vždycky rasismus. Nezáleží na tom, která barva to je.  

Postoj "pouze bílí mohou být rasisté", je rasistický!

Žádní "bílí muži" nejsou a nebyli větší rasisté, než jiní lidé z jiných etnik, pouze atlantická kultura dospěla jako jedna z mála do fáze, kdy si její zástupci uvědomují, že samotná historie naší kultury obsahuje opravdu mnoho nepěkných postojů a událostí. Ke stejnému poznání ale ostatní homogennější kultury vůbec nedospěly. 

Pokud viníme bílé otrokáře za jejich obchod s otroky, přehlížíme arabské otrokáře a černé africké lovce otroků.

Nejen rasistické ale opravdu nebezpečné pro samotnou existenci naší kultury, je i přenášení "historické viny" na další generace. To je samozřejmě problém především ve snaze "napravit" stovky let otroctví. Kdybychom chtěli být poctiví, museli bychom uznat, že to nejde. 

Pachatelé i oběti jsou už stovky let mrtví. Lidé,kteří mohou být odškodněni nemají za co být odškodněni, protože oni osobně neutrpěli křivdy, které se staly jejich předkům. Lidé, kteří mohou být odsouzeni nemají za co být odsouzeni, protože oni osobně jsou nevinní.

Všechny děti se rodí bez viny.

Snaha napravit historické křivdy pomocí kolektivní viny je jako snaha uhasit požár benzínem. Navic je sama taková snaha rasistická. 

Evropská, nebo chcete-li atlantická civilizace přinesla obrovská příkoří, ale také mír, prosperitu, vysokou životní úroveň, bezpečí, seberealizaci a dlouhověkost, o jakých se starším civilizacím ani nesnilo. 

To, na co bychom se měli zaměřit je, aby mohli všichni její členové (tedy jednotlivci bez ohledu na rozdíly) těžit z jejích benefitů stejně. A tím myslím spíše v maximální, než v průměrné nebo minimální míře.

Idea globální civilizace. 

Samozřejmě nechceme aby se idea antirasismu zvrhávala v rasismus, ale na to si musíme uvědomovat, že antirasismus má účel. Tím účelem soužití, rovnoprávnost a vzájemná bezpečnost.

Pokud se tedy boj proti rasismu (za zdánlivé právo) vyvine do stavu, kdy narušuje rovnoprávnost, staví bariéry v soužití a snižuje bezpečnost, tak víme, že jsme sešli z cesty.

úterý 15. června 2021

Z historie polyamory - piloti U.S. Air Force

Dnes budo psát o swingers, ale jsou to úplně jiní swingers, než jak tohle slovo známe ze současnosti. Zároveň bych tím chtěl částečně odpovědět na jednu otázku z druhé strany. Spousta lidí, žijících v monogamním svazku reaguje na zjištění, že někdo jiný patří do určité polykuly (nemonogamní "rodina") slovy: "Já vám to neberu, ale co až přijdou děti?"

Doufám že odpověď vyplyne z následujícího vyprávění. 

Jako "swingers" se označovali původně polyamorní piloti U.S. Air Force. Uspořádání jejich vztahů bylo zajímavé. Oficiálně měli totiž manželky a byli tedy ženatí. Každá z takových dvojic měla někde svůj domov, který působil naprosto konzervativně. Jejich ženy ale byly na společných večírcích ženami i jejich přátel a naopak oni sami byli muži žen svých přátel.


Povědomí o prvních swingers proniklo do obecného povědomí i do populární kultury.*)

Od dnešnícho nejčastějšího chápání polyamorie se tento systém přece jen poněkud odišoval - i v propojených rodinách stále platila rodinná hierarchie a tradiční role manžela (hlava rodiny, živitel) a manželky (péče o domácnost).

Tento způsob života byl zaznamenám v průběhu 2. světové války a později také za války v Koreji. Šlo ale o systém tak  vyvinutý, že někteří autoři vyslovili myšlenku, jestli jeho původ nesahá mnohem hlouběji, tedy do dob 1. světové války, do prvních desetiletí 20. století, nebo dokonce až do koloniálních válek. **)

Někoho asi napadne, že to byly drsné časy a piloti, kterým neustále hrozila smrt, se chtěli prostě odvázat a zapomenout na to. Sex rozhodně  představoval téměř nutnou relaxaci v prostředí neustálého ohrožení. To je ale jen půlka pravdy. Faktem je, že být manželkou válečného pilota představovalo také mnoho stresu nejen z důvodů obavy o jeho život, ale také o zabezpečnení příjmů a možnost se starat o děti. Ano rozumíte dobře, tihle lidé měli i v té době děti. 

Systém zajišťoval, mužům jistotu, že své ženy nenechají osamělé v nebezpečném světě, pokud budou zabiti v boji (což bylo dost pravděpodobné) a poměrně pevné vztahy uvnitř skupiny pilotů nabízely bezpečí tam, kde se zdálo, že žádné bezpečí existovat nemůže. 

Námitku "...ale co až přijdou děti?" mohly tedy slýchat manželky pilotů přesně v opačném významu, než je slýchají dnešní polyamorici

Uspořádání intimních vztahů zjevně podléhá stejným tlakům a proměnám, jako jakékoli jiné sociální uspořádání.


*) Pokud chceme pochopit spojnici mezi původními swingers a vznikem swingers klubů, je důležité si připomenout, že tisk v padesátých letech 20 století informoval o tomto chování jako o "výměně" nebo "půjčování manželek". Je zjevné, že takový popis neodpovídal realitě v plné šíři.

 **) Existují i úvahy o vlivu hospodářských krizí na vznik tohoto fenoménu.


Na Wikipedii (en): Swingers 

Justin J Lehmiller: A Comparison of Sexual Health History and Practices among Monogamous and Consensually Nonmonogamous Sexual Partners


čtvrtek 10. června 2021

Proč si volíme stále horší politiky?

Naše politika je dlouhodobě špatná. Přinejmenším tento názor mám dlouhodobě a vzhledem k prestiži povolání politika v tom nejsem sám.

Už před deseti lety jsem napsal: 

Přemýšlím jaké to asi je být členem vlády. Vědět, že až natáhnete brka, nějakých sedm milionů lidí otevře falšku a bude řvát nadšením (ti ostatní jsou děti). Jaké to je vědět, že jim nikdo nepřeje nic dobrého, že si každý na jejich hrob odplivne? Že když budou mít havárku v autě, bude každý opravdu vážně přemýšlet, jestli má vůbec volat záchranku... ne nechtěl bych teď být jedním z nich! 

Jako obecná teorie demokracie bývá veřejnosti předkládáno tvrzení, že lidé prostřednictvím voleb vybírají kandidáty, kteří je nejlépe reprezentují do zákonodárných sborů. Při pohledu nejen na naší politickou scénu nad ním musí člověk jen kroutit hlavou.

O tom, že politické strany nejsou vůbec způsobilé předvybírat voličům kandidáty do voleb jsem psal už dříve, jenže fatálně končí i pokusy o "nepolitickou politiku".  

Zkusím teď načrtnout, proč k tomu podle mě dochází. 

Za počátek problému považuji jakýsi přirozený sklon společnosti ke konzervatismu. Nejde přitom ani tak o nějaký uvědomělý program, jako spíše o setrvačnost myšlení obrovské masy lidí. Spousta lidí prostě jen dělá to, co dělala vždycky a pokud se nestká s problémem, který se dotkne i jich osobně, tak i myslí stejně jako vždy. 

Mohu mluvit o konzervatismu, protože jeho základem je víra v hodnotu tradic, které ale nejsou ceněné často pro nic jiného, než že je lidé dodržují dlouho. To je ovšem vlastnost jak kvalitních, tak kumulativně chybných řešení.

Pokud v základě vycházíme z nevyřčené představy, že "všichni přece vědí, co je třeba", vychází nám špatný politik prostě jako člověk, který se nechal od svého poslání odvést korupcí. Tohle hodnocení vede ke snaze vyměnit jej za kohokoli jiného a tímto způsobem jsou také vedeny politické kampaně. V principu jediným požadavkem voliče je předpoklad, že politik bude v základních věcech "konzervativní" a tedy předvídatelný.

Úplně přitom chybí uvědomění že politik může být také "pouze" nekompetentní a nebo nekompetentní i zkorumpovaný zároveň. 

Všichni jsme se ale mohli mnohokrát při sledování přenosů z jednání přesvědčit, že většina politiků prostě nemá dovednosti nutné pro racionální politiku, tedy že je těžce nekompetentní.

"Je to špatně, změňme to" je z principu dobrá motivace, ale vždycky je zásadní se ptát "v co jiného". Je jen málo stavů, které by se nedaly zhoršit a většina změn nepředstavuje zlepšení. Logika "všechno je lepší, než tohle" je tedy chybná.

Statisticky je vždy mnohem větší skupina chybných řešení, tedy takových, které vedou ke zhoršení situace, než řešení, které situaci alespoň nezhorší nebo i zlepší. Výměna politiků "na slepo" tedy ve většině případů povede ke zhoršení. 

Označení "konzervativní" z toho důvodu vnímám v současné politice jako synonymum pro "populistický". Trochu problém je, že k této politice neexistuje příliš alternativa. Dokonce i strany, které se tradičně označují za "levicové" jsou v principu velmi konzervativní. (Pokrokovost je opustila někdy v první třetině 20. století. Dnes jsou jimi navrhovaná řešení často bližší feudalismu než nějakému novějšímu zřízení.)

V současnosti je velmi pošetilé se ptát, jestli volit pravici nebo levici, protože na mnoho otázek mají tradiční strany stejný názor bez ohledu na označení. Spor bychom měli chápat spíše v rovině tradicionalisté vs modernisté. Tahle země potřebuje moderní řešení. Takové ovšem ani od komunistických ekonomů ani od bývalých agentů STB očekávat nelze.