Počet zobrazení stránky

neděle 7. března 2021

Zoufalství kovidové vlády

Spousta lidí teď vymýšlí vysvětlení, jak se Česká republika mohla stát z premianta v protikovidovém tažemí morovou jámou Evropy. Vysvětlení jsou různá, od intuitivních (všichni jsou tu sobci, nebo idioti), přes improvizovaná (je to přírodní katastrofa a nedá se s tím nic dělat) až po úplně pitomá (je to trest za to že jsme ztratili víru). 

Nevím, kam v této škále nakonec zapadne ten můj názor, ale sám bych jej zařadil spíše do té prostřední kategorie. Nebudu se proto ani tak snažit najít skutečné důvody, jako vymezit, kde přibližně by se řešení problému mohlo nacházet a proč jsme k němu nedošli. 

1.) Pomalí a nekompetentní politici:
Vlády složené z totálně neschopných, nekompetentníh a hlavně pomalých politiků jsme volili velmi dlouho. Naším zdánlivým štěstím tedy bylo jen to, že se za tu dobu území ČR nestkalo s dostatečně velkou katastrofou, aby se jí museli politici zabývat. Náraz na realitu byl tedy nutně jen otázkou času a o budoucí tragédii bylo rozhodnuto celá desetiletí dopředu. Prostě jsme jen nevěděli, jaká tragédie to bude, ale jistota byla, že z ní nevyvázneme se zdravou pověstí ani kůží.

Z toho bychom si měli vzít poučení že samotný náš systém vlády generuje neschopné politiky a zasloužil by si revizi, ne pouhou výměnu politiků, protože i když pouze změníme vládu, a předpokládejme, že by se tam tentokrát dostali skutečně dobří politici (přehlédněme, že je to nepravděpodobné), byla by to záruka jen do dalších voleb. 

Vlastnosti nekompetentních politiků, které zapříčinily současnou tragédii jsou:

  • Jednání z pozice odbornosti
  • Lineární myšlení
  • Nejistota a zmatečné chování

Jednání z pozice odbornosti je tragické v tom, že se politici snažili jednat jako specializovaní odborníci v oborech ve kterých se nevyznali. (Přitom mohli mít k dispozici kvalifikované predikce: Česko má nepřiznanou strategii. Promořování. Je to absurdní, říká matematik)

Jde o klasický Dunning - Kruger efekt v praxi - poznatky, které by potřebovali k tomu, aby si uvědomili, že pro takové rozhodování kompetentní nejsou, jsou shodou okolností ty samé, které by potřebovali aby kompetentní byli. 

Lineární myšlení je obecný problém politiků, kteří předpokládají že způsobem, kterým rozhodují (a který skutečně lieární je) ovládají systém, který se také chová lineárně (což je nebezpečná iluze). Za běžných podmínek se skutečně lidská společnost vyvíjí tak pomalu, že je snadné takové iluzi podlehnout. V době pandemie, kdy je průběh událost silně nelineární, je velký rozdíl mezi tím přijmout stejné opatření v jeden den, za dva dny, nebo za měsíc. Opatření, které je jeden den dostatečné, je za dva dny už možná příliš slabé a za měsíc vysloveně směšné.

Odložit o dva měsíce přijímání zahrádkářského zákona, rozhodně nezpůsobí takovou katastrofu jako nepřijmout potřebné opatření v době pandemie, skutečně velké živelní katastrofy nebo války. 

Nejistota a zmatečné chování má u našich politiků původ v neschopnosti predikce. Jsou situace, kdy je nejistota horší než jistota špatného rozhodnutí. Pokud chcete vládnout, musí být lidé schopni alespoň pochopit směr, kterým se vaše myšlení ubírá. Rozhodnost a jistota v rozhodnutí působí na lidi přesvědčivě, náhlé změny rozhodnutí bez zřejmého důvodu vedou k úpadku víry v autority. Věřit vládě, která ujišťuje, že něco udělá, nebo naopak neudělá, a která vzápětí udělá pravý opak je totiž nebezpečné.

V českých podmínkách to bylo osudné hlavně malým podnikatelům podnikajícím v pohostinství. 

2.) Veřejnost(?):
Jednou z představ mnohých teoretiků je, že občanská společnost zklamala svým sobectvím. Předpokládám, že výzkumy, pokud budou provedeny, tenhle závěr vyvrátí. Přesto je vznik takového dojmu pochopitelný. 

Pouze u necelé třetiny obyvatel (a možná také jen u čtvrtiny) můžeme předpokládat nějaké uvědomělé předcházení nákaze bez dalšího doporučení. To jsou lidé, kteří umějí posuzovat informace, tedy ti kteří myslí kriticky. Jenže ani kritické myšlení nevede ve 100 % ke správným závěrům!

Další část obyvatel spoléhá na vládní doporučení a informace v médiích. Tady je samozřejmě obrovský problém, protože vláda už dokázala že je nevěrohodná a média jsou až příliš často zahlcena vyslovenými hoaxy o zázračných lécích (naposledy Ivermektin).

Nemělo by nám uniknout že do téhle skupiny patří i nezanedbatelné množství lékařů, kteří v zásadě dělají na svých pacientech neodborné pokusy. 

Konečně tu máme také skupinu tupých primitivů, které je možné přinutit k dodržování předpisů pouze silou. Vláda, která chce na takovou skupinu zapůsobit ale musí především deklarovat, že se sílu nebojí použít. V době obecného ohrožení, jakým pandemie skutečně je, to musí udělat každá vláda, která míní potlačení pandemie vážně. Skupina sebestředných pitomců je totiž vlastně poměrně velká - můžeme předpokládat že půjde také zhruba o třetinu obyvatel. Bez jejího potlačení jsou všechna ostatní opatření neúčinná. Jistě, pro populistického politika to není moc dobrá zpráva. Také na tom jsou často bity právě demokracie.

Měl bych připomenout, že se občanská společnost projevila také významně pozitivně ať už při šití roušek, při podpoře ohrožených podniků nebo při distribuci vakcíny. Problém je, že i tady je to boj s větrnými mlýny, pokud nejsou přínosné aktivity podporovány a negativní potlačovány. Reálně to ale vláda prováděla spíše naopak. Distribuci ochranných pomůcek nejprve zakázala, pak přislíbila, dlouhou dobu odkládala a nakonec distribuovala nejprve roušky a později respirátory nevyhovující normám a ještě zajištěné pozdě s příslibem nechtěného politického závazku. Podobně distribuce vakcíny byla přislíbená, ale nezajištěná. K tomu všemu se sami politici stali šiřiteli konspiračních teorií a sám předseda vlády Andrej Babiš pomohl získat zásobu Ivermektinu.

iRozhlas: Babiš pomohl získat z Bulharska ivermektin ‚proti covidu‘. Před užitím léku ale varují experti i sám výrobce 

Politici tedy nejen aktivně bránili lidem snažícím se najít řešení, ale zároveň takové lidi i přímo poškozovali a situaci zhoršovali. 

3.) Média a mediální válka:
Česká republika se také stala v nejhorší době terčem mediální války. Veřejný prostor máme doslova přecpaný nesmysly pocházejícími z trolích farem. Problém je že i zde jsme měli na katastrofu zaděláno desetiletí dopředu. Jednak jsou naše média obsazena množstvím "vševěřících" ale také mají tendenci k podivnému chápání vyváženosti, kdy poskytují "stejný prostor všem názorům". Technicky tedy můžete mít 9 konspiračních teorií na jeden odborný názor.

Jenže dozor nad činností médií veřejné služby vykonávají vlastně také kandidáti dosazení politiky:

"Všechny členy do mediálních rad volí hlasováním Poslanecká sněmovna. Kandidáty do Rady ČTK a RRTV navrhují přímo poslanecké kluby, zatímco kandidáty do Rady ČT a ČRo navrhují “organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy”.   

 Via: http://www.medialnirady.cz/index.php/medialni-rady/


Odpověď na otázku "Kdo za to může?" by tedy měla znít "V blízké perspektivě, nebo obecně?" V nejbližší perspektivě je tím škůdcem samozřejmě v první řadě naše vláda a naši zákonodárci. Politici jednoznačně zasahují do všech sfér, které mohly současnou katastrofu ztlumit, nebo jí ještě zhoršit. Mají vliv na to, jaké chování bude veřejností přijímáno a jaké ne, na preferovaný postup ministerstva zdravotnictví i na informovanost.

Jenže z delší perspektivy za to tak nějak může celá naše společnost tím, že jsme nevyžadovali pravdivější zprávy, lepší politiky, spolehlivější politický systém, odbornější názory. Je to veřejnost, která svým přijetím konkrétní vládu legitimizuje.

Nakonec tedy otázka zní: Jaké nároky klademe na služby státu? A odpověď je: Příliš nízké. To, co zažíváme je důsledkem naší neochoty vymáhat na politicích plnění jejich závazků a také velmi malých nároků kladených při jejich výběru. Nízká prestiž politického řemesla se nám teď vrací v desetitisících mrtvých.

 



pondělí 22. února 2021

Jak vstoupit do rodiny

 Při sledování sporů kolem manželství pro všechny často jeho odpůrci argumentují stářím a tradicí institutu manželství. Ano, je to pravda. Něco jako manželství se vyvinulo u mnoha kmenů po celém světě a v mnoha podobách. Ty teď ale vlastně vzpomínat nechci. 

Chci se zastavit u jednoho aspektu manželství, který současnému registrovanému partnerství chybí, ale který nechyběl jiným rituálům spojujícím dva, nebo i více lidí. Mám na mysli přijetí do rodiny se všemi sociálními i právními důsledky. 

Pokud se bavíme o stáří tradice manželství, je třeba dodat že v podstatě stejně stará je i tradice dvou dalších rituálních způsobů, kterými mohl být člověk přijat do rodiny a které mívaly kdysi nejméně stejně významný rituál jako svatba. 

Tím prvním z nich je adopce. Ano adopce dětí známe, jenže v dobách, kdy nepatřit k žádné větší rodině představovalo život ohrožující stav, byli adoptováni často i dospělí lidé. Rituál obsahoval často i jakýsi inscenovaný "porod", což muselo být při předvádění dospělými poněkud divné. Na jeho konci byl adoptovaný prohlášen za potomka svých nových rodičů a následovala oslava jeho "narození." 

Oslavy byly obecně častým způsobem, jak lidem fixovat v paměti nějakou skutečnost. 


 

Tím druhým způsobem, jak být přijat do rodiny byla svatba.Tu asi příliš rozvádět nebudu. Samozřejmě je svatba jednak právní úkon, ale také iniciační rituál s různě pestrou symbolikou i v rámci Evropy, natož světa. Jen málo svatební symboliky má přitom něco společného s vyznávaným (zpravidla dominantním) náboženstvím.

Konečně třetí rituál, který je v současnosti už v podstatě zapomenutý se nazývá sbratření, ve starém jazyce pobratimstvo případně enbrotherment (affrèrement). Jeho účelem bylo uzavřít pouto mezi dvěma (případně i více) osobami stejného pohlaví. Případně se ještě v různých kulturách rozlišoval svazek mezi muži a mezi ženami. 

Velmi zajímevě je to rozebráno ve videu Gejiny na kanále Dejepis inak.

Institut pobratimství (sbratření) umožňoval dvěma mužům nebo ženám sdílet společnou domácnost, mít společné finance nebo i dědit po sobě a vychovávat společně děti. (Pro natvrdlé: ne ty spolu ty dva / ty dvě nezplodily)

Takoví lidé byli považováni v nejstarších dobách za sourozence a to z důvodu spíše magických. Archaická představa o příbuznosti totiž zahrnovala "stejnost krve". Rituál proto zpravidla vrcholil smísením krve tak, že si lidé spojovaní rituálem sami způsobili ránu buď na dlani nebo na zápěstí* a pak buď rány přitiskli k sobě, nebo krev zachytili do poháru a společně ji pak vypili ve víně.

Je na místě říci, že tyto rituály nebyly primárně chápány jako svazek zdůvodněný sexuálně, ale spíše vztahově - vzájemnou náklonností. Jeho hodnotu viděli staří Slované, Germáni a Anglosasové v pěstování prospěšných přátelských vztahů a ušlechtilých emocí. Nicméně není příliš pochybnost že přinejmenším nezanedbatelná část stejnopohlavních svazků tohoto druhu byla zároveň naplněná i po sexuální stránce. 

Z dlouhodobého hlediska tedy současná situace není nijak nová, Jde spíše o potlačování jednoho starověkého aspektu kultury jiným. Vliv křesťanské pověry, která vinila homosexuály z pádu Sodomy a Gomory lze vystopovat až k roku 558 k císaři Justiniánovi. Trvalo ale téměř tisíc let, než se ze stejnopohlavních svazků stala v Eropě okrajová záležitost.

Na jednu stranu tedy na tvrzení konzervativců že manželství je nesmírně stará instituce lze odpovídat, že pobratimství je přinejmenším stejně staré. Zároveň ale tutéž instituci pravděpodobně nelze znovu přivést k životu. Důvodem není délka existence, ale jakási "puritánská epizoda" v evropských dějinách, která stále zesilovala zhruba od renesance.

V důsledku se pobratimství  či družičane se několik posledních století chápalo jako svazek asexuální i když stopy původního významu svazku na rituální úrovni stále najdeme. Ještě v devatenáctém století se slavnostech Srbů například líbaly dívky s dívkami a mladíci s jinými mladíky skrze věnec z vrbových proutků. Takto popisuje zvyk Božena Němcová:

Družičanje, tak jmenují Srbové okolo Negotina a N. Ršavy slavnost, kterou slaví tamější mládež druhou neděli po velikonoci. — V ten den hned odpoledne sejdou se děvčata a jinoši (momčaď) na jistém k tomu určeném místě k slavnosti pobratimstva — sdružování, sbratřování se mezi sebou, obyčejně děvčata s děvčaty, jinoši s jinochy. — Nejdříve provozují se rozličné hry a potom zpívá se a děvčata víjou přitom věnce z mladých vrbových proutků jinochům, každému jeden a sobě jeden. Když mají věnce uvité, která s kterou podružiti se chce, přistoupnou proti sobě a jedna druhou skrze věnec políbí. — Potom vyměňují si červené vejce (kraslice) a posléz i vrbové věnce, které posadí jedna druhé na hlavu. Při dávání si věnců na hlavu zaklínají se jedna druhé a jinoši jeden druhému, že si budou věrnými družkami po celý rok — a jinoši že si budou pobratimi! Potom si ještě zazpívají a jdou domů. — A nezůstane to při prázdném slovu. Jako bratr s bratrem, jako sestrica se sestricou žijí pobratřenci; je-li jeden smuten, i druhý vesel není, a kdo by jednomu ublížil, jako by i druhému ublížil. — Při hrách a veselostech není jeden bez druhého, vždy spolu, a co jeden, to druhý.

Jak dojde rok, v tentýž den sejdou se opět všickni na onom místě, kdež zase bud bývalé pobratimství obnovují, aneb se rozloučivše do nového vstupují.

Ve dvacátém století už šlo o jev velmi vzácný, známý jen u Jižních Slovanů a vykládaný zjevně mnohem omezeněji, než ve starších dobách. V Ottově slovníku naučném najdeme pod heslem Pobratimstvo:

Pobratimstvo (bratrstvo slibní) nebo posestrimstvo, u Jihoslovanů, jmenovitě u Srbův a Bulharů, svazek dvou i několika osob stejného nebo různého pohlaví na základě obyčejového práva, zakládající se na vzájemné mravní lásce a nikoliv na společných zájmech majetkových nebo na pokrevním příbuzenství. Jakési stopy pobratimstva vyskytují se již u klassických národův, u Germanů, Rusův a Polákův, ale starý obecně árijský obyčej tento udržel se v plné síle pouze u Jihoslovanů, najmě u hajduků, následkem zvláštních národně politických podmínek. Ano nabyl u nich značného významu nejen v životě, nýbrž i ve světovém názoru, o čemž svědčí národní poesie, znající pobratimstvo i ve světě zvířecím, u bytostí nadpřirozených, jako i vil a rusalek, ba i mezi svatými, anděly a ďábly. Hlavními podmínkami pobratimstva jsou věrnost a vzájemná oddanost, čistota poměru mravního a nerozlučitelnost. Naproti tomu připouští se rozdílnost víry a plemene a vylučují se vztahy majetkového dědictví. 

Dnes je v Evropě zvyk  pobratimství /posestrimství v podstatě vymřelý.   

Protože homosexuálně orientovaní lidé z populace navzdory pronásledování nikdy nevymizeli, vznikaly v oblastech s menším vlivem zákonů nebo s benevolentnější vládou přirozené "ostrovy" bezpečí, odkud máme i z těchto dob doklady o podobných soužitích. Ty však neměly formální podobu.

Český zákon o registrovaném partnerství nabízí stejnopohlavním spojením vlastně stejné podmínky, jaké nabízelo pobratimství někdy na počátku dvacátého století, kdy už bývalo spíše přežívajícím zvykem, který ztratil z většiny původní funkci, podobně jako v našich zemích kmotrovství. **

 V současnosti upravuje zákon o registrovaném partnerství v podstatě především vzájemnou vyživovací povinnost, což asi není něco, kvůli čemu by člověk vůbec vážil cestu na úřad. Z důvodů přerušení tradice se také k těmto svazkům nevztahují žádné vznešené ideje, které se původně k pobratimství / posestrimství vázaly a zákon nedovoluje ani uzavřít takový svazek ve větším počtu než ve dvojici. 

Proto pokud dnes lidé vstupují do registrovaného partnerství, můžeme to přičítat spíše vnímání určité symbolické funkce, kterou zákon těmto svazkům nepřipisuje.

Pokud jde o požadavek neheterosexuálních osob na právo uzavírat manželství, měli bychom si uvědomovat, že také ono prošlo vývojem, který ho vzdálil od původnějšího významu, jaký mělo ve starověku a pak po rozšíření křesťanství. 

Starověké římské a řecké typy manželství byly velmi silně ovlivněné majetkovými vztahy. V zásadě se za hodnotné manželství považovalo jen to, které bylo uzavřené mezi bohatými lidmi. Zároveň byla tato manželství silně patriarchální. 

Křesťanství sice hodnotu manželství neodvozovalo od bohatství, ale chápání svatby jako spojování majetku zůstalo až do dvacátého století. Zároveň křesťanství zavedlo manželství jako tzv svátost. Nejméně 17 století tedy působila představa svatby jako náboženského rituálu určujícího jednoznačně že jde o svazek jednoho muže a jedné ženy za účelem plození dětí. 

Přesto až do roku 1566 přežívaly různé tradiční necírkevní formy sňatků po celé Evropě. To skončilo (alespoň pro katolíky) papežským výnosem, který jiné sňatky, než náboženské zapovídal. Návrat občanských sňatků v jiné podobě přinesla Francouzká revoluce roku 1792. 

Na tuto tradici navazuje i naše současné pojetí civilních sňatků. Současné pojetí práv obou manželů je rovnoprávné, což manželství přibližuje dávnému pojetí pobratimství. 

Hranice mezi současným pojetím manželství a rovnostářským "sbratřením" či "posestřením" je ve skutečnosti mnohem tenčí, než mezi současným manželstvím a tradičním církevně uzavženým manželstvím někdy v osmnáctém nebo devatenáctém století. Dokonce je mu možná bližší i při srovnání s venkovskými manželstvími z počátku dvacátého století, které představují ideál konzervativních katolíků i v současnosti. 

Právě z tohoto důvodu vidím požadavek občanských sňatků bez rozdílu pohlaví jako plně srozumitelný a naprosto přijatelný, i když v některých směrech bude i nadále k jiným typům soužití diskriminační.

 *) Pobratimství známe nejčastěji právě díky románům Karla Maye o zálesákovi Old Shatterhandovi a jeho pokrevním bratru Vinnetouovi z kmene Apačů.

**) Poznámka: Hlavníím významem této instituce bylo, že kmotr či kmotra na sebe při křtu přijímali závazek vychovat dítě v případě ztráty rodičů.

 

 









pondělí 1. února 2021

Upřímnost, láska, smutek - ještě jednou krátce o polyamory

 V minulém příspěvku Je polykula rodinou budoucnosti? jsem se zmínil o polyamory. Vysvětloval jsem něco ohledně polykuly jako rodiny. Asi bych měl tedy dodat, že šlo vlastně o jediný typ polykuly - tedy rodinného či komunitního typu. Ano těch možností je mnohem víc. 

Hlavně bych se ale měl ještě pozastavit u tématu polyamorie, protože na ní mnoho lidí má jasný názor ale podezřele málo informací. V první řadě je za polyamory určitá životní filosofie a určitý typ cítění, který se odráží i v symbolice. Základní symboly polyamorie jsou:

Srdce protnuté znakem pro nekonečno.

Výklad tohoto symbolu zní: "Lásky a sexu není omezené množství. "
Ten výklad je ovšem nekanonizovaný, takže jsou možné i další výklady. 
Mě se tento výklad líbí, protože je vlastně velmi optimistický, něco jako "nikdo nemusí být sám - nikdo nemusí strádat".
 
Vlajka, kterou pro průvody navrhl Jim Evans.
Modrý pruh má symbolizovat otevřenost a upřímnost. 
Červený pruh má symbolizovat lásku a vášeň.
Černý pruh symbolizuje smutek a solidaritu s těmi, kteří musejí své vztahy před okolím skrývat. 
Zlaté řecké písmeno "π” je prostě jen první písmeno slova "polyamory". 
 

 
Řekl bych, že to celkem vystihl, protože to jsou skutečně podle mě tři nejpodstatnější rysy - upřímnost, láska a smutek. 

Jde jen o sex - nejde (jen) o sex

 


Veřejná debata s sebou tak trochu mlátí z rohu do rohu. Představme si, že by se podobná polemika vedla o párových manželstvích. Samozřejmě že jde o sex, ale nejen o něj. Úplně stejně jako v párových vztazích. Pokud žijete v klasickém manželství a už spolu několik měsíců nemáte sex, asi není něco v pořádku. 


Zároveň se tu ale nebavíme o doggingu ani o swingers párty. Bavíme se o lidech, kteří spolu mají vztah - něco spolu podnikají, zažívají, plánují a sdílejí. Tedy nejen ty veselé, ale i ty těžké věci. 

Ne-historie polyamory

Kromě odmítání je typickou reakcí na polyamory také snaha spojovat ji s nějakými strašími modely - "to už tu bylo", "jo harém, to by chtěl každej" atd. Ano, v historii existovalo mnoho typů manželství polygynních, polyandrických či skupinových, které ale přesto nebyly v plném významu toho slova polyamorické. Například v islámu mohl mít muž tradičně více žen, ale žádnou stávající ženu nežádal o souhlas s přijetím další členky rodiny. 

Také mezi ženami v harémech nebývaly nutně přátelské vztahy. V těch nejpočetnějších to byl spíš vzájemný mocenský boj všech proti všem. 

V současnosti se se spojováním polyamorie s nekonsensuální polygynií objevuje především mezi muslimy ale také mezi jejich odpůrci z řad tradicionalistů.  

Podobně v polyandrických skupinách šlo historicky spíše o finanční než emocionální důvody. Pořídit ženu bylo v některých oblastech prostě drahé a tak občas musela stačit jedna pro dva, nebo i více bratrů.

Právní úpravy také takové "hlouposti" jako nějaké city nezajímaly a dívky byly často provdávány i proti své vůli (a v mnoha zemích stále jsou).

Tvoje tělo patří tobě

Jeden ze základních postojů v polyamory je, že člověk patří jen sám sobě. Vlastnické vztahy charakteristické pro manželské soužití ještě v minulém století do polyamory nepatří. I když existují hierarchicky uspořádané polykuly, jde vždy o hierarchii vztahů, nikoli práv. 

O sobě a o svém těle každý rozhoduje sám. V polyamorických (ale i párových) vztazích je nesmírně nebezpečné rozhodovat za ostatní.  Jistě, i v polyamory existují dominantní a submisivní role. Jenže jsou to role přijaté vědomě. City a přání nikoho nelze jen tak přehlížet.

Pokud tedy někdo napíše například "dovolil jsem svojí holce spát s její kamarádkou", tak to není tak úplně pochopení toho, o co jde. Každé schválení nebo odmítnutí nového vztahu je (nejméně) dvojitá volba. Lze s ním souhlasit nebo nesouhlasit, ale nelze jej zakázat nebo povolit. Takovou moc nikdo ve vztahu nemá.  A pokud odmítnete nový vztah přijmout, měli byste zvážit i to, že sami můžete v následující chvíli stát mimo. 

Možná to zní krutě, ale je potřeba si vždycky uvědomovat, před jakou volbu vlastně svého blízkého člověka stavíte. 

Komperze

Slovo, které zatím nenajdete na české Wikipedii je klíčem k jedné podstatné otázce: Může se i člověk, který je single, označovat za polyamorika? 

Co to je? Jednoduchý výklad říká že komperze je opak žárlivosti. K tomu bych dodal, že komperzi mohou prožívat i lidé, kteří nejsou polyamoricky zaměření. Pokud například po nějakém čase potkáte svou bývalou pertnerku s novým partnerem, můžete zažít také příjemný pocit z toho, že se jí daří dobře. V tomto případě jde o komperzi. 


 Jak asi tušíte, nabývá u polyamoriků toto prožívání poněkud intenzivnějších hodnot. Ano pokud jste zažili skutečně intenzivní pocit štěstí z toho že se vaše partnerka dobře baví s vaším kamarádem, třeba se spolu i milují, tak jste pravděpodobně polyamorik a tohle je komperze. 

Pro hodně polyamoriků bývá právě intenzivní prožitek komperze tím okamžikem "Velkého AHA" který jim změní chápání vztahů. Z toho ale zároveň také vyplývá, že existují i osobnosti, které takové prožívání nemají a jsou pro polyamorické soužití naprosto nevhodné. 

Komperze dělá z mnoha situací, které jsme si zvykli chápat jako konfliktní, situace win-win (a z mnoha romantických filmů frašku). 

Polyamorici nežárlí?

Nevěřte legendám. Polyamorici jsou schopní žárlit jako každý smrtelník. Jen mají někteří lidé prostě k žárlivosti blíže, než jiní. 

Spouštěčem žárlivosti je strach ze ztráty a ten máme tak nějak všichni. Když ho budete dost dlouho v někom posilovat, začne žárlit i ten nejodolnější člověk. 

Polykuly tento strach přirozeně tlumí jednak samy o sobě, ale také aktivně - členové si dávají pozor aby v nikom neposilovali pocit ohrožení ztrátou a naopak posilovali pocit komperze. Je to jeden z důvodů proč spolu polyamorici tolik mluví (a taky čtou Kimchi Cuddles) - potřebují to k vzájemnému pochopení svého prožívání. 

Mlčení, nebo vyhýbání se problémům v konverzaci je v polykule výrazný problém. 

Jsou si všichni nevěrní?

 

Asi to pro normíky bude znít divně, ale polyamorici jsou na nevěru opravdu velmi citliví. Možná už vám došlo, že to slovo chápou trochu jinak. Neznamená to "mít sex s někým jiným", ale spíš "být ve vztahu neupřímný".  Především tajit další vztah před polykulou.

Podobně často polyamorikům vadí také když někdo z jejich polykuly udržuje vztah s někým mimo ni, který kvůli tomu svému/své partnerovi /ce lže. 

Může to vypadat až přehnaně, ale jde o to pochopit, že pro polykulu je upřímnost existenční podmínka. Pokud na vás nějakému polyamorikovi záleží, velmi pravděpodobně k vám bude až bolestně upřímný (spíše to ale bude příjemné).  

Podmínka upřímnosti také často vede polyamoriky žijící v polykule ke coming outu, jakmile je to možné. Jistě, někdy to také možné není. Takový stav nesou zpravidla dosti bolestně. 

Co z toho plyne?

Chtěl jsem ukázat že polykuly nejsou jen jakési náhodné shluky lidí majících spolu sex. Že mají strukturu, dynamiku a zákonitosti. A také jsem chtěl ukázat, že existuje něco jako "polyamorická povaha", kterou lze identifikovat na základě znaků, třebaže se daný člověk veřejně k polyamory nehlásí a většinu pojmů z této subkultury vůbec nezná.


*) Citace jsou z diskuse pod články na iDnes.cz a z facebooku Evropa 2

sobota 30. ledna 2021

Je polykula rodinou budoucnosti?


 

 Ano, tenhle článek je trochu provokace. Doufám, že bude provokovat k zamyšlení. Mohl by se také úplně stejně jmenovat: 

Je polyamorie přirozeným důsledkem feminismu?

To, co zde teď uvedu není ani tak myšlenkový experiment, jako úvaha. Mohou v ní být samozřejmě chyby, které jsem přehlédl a nevyřešené věci, ke kterým jsem se nedostal. 

Nejprve se krátce zastavím u termínu polykula. Jde o útvar shodný s partnerským soužitím, ovšem při větším počtu zůčastněných. Dalo by se říci, že polykula je polyamorická rodina. 

Samozřejmě rodiny s velkým počtem členů v minulosti existovaly, ale současné polykuly se od nich přece jen liší důrazem na rovnost. Jak to tedy vypadalo v minulosti?

Už když se podíváte do starověku, zjistíte, že atomární rodiny typu muž + žena + dítě, v zásadě neexistovaly. Namísto toho se dalo mluvit o "domech" či "vilách" (starověká villa byla ovšem spíše zemědělskou výrobní jednotkou obdobnou statkům v 19. století). 

Aby rodiny v takových sociálních jednotkách mohly vůbec fungovat, vyžadovaly k zabezpečení všeho potřebného další lidi, kteří v poměru k nim nebyli vůbec v rovném postavení - služebnictvo a otroky. Reálně ale byli v podřízeném postavení také potomci a ženy. 

Ten rozdíl v nadřazenosti a podřízenosti byl obrovský, až takový že měl pán domu v archaických dobách právo svou ženu (či ženy) a děti zabít, aniž by za to byl nějak trestán. 

S časem se kultura vypravila (naštěstí) k větší rovnoprávnosti, což znamenalo nejprve vymizení domácích otroků a časem také postupný úbytek služebnictva. 

V době průmyslové revoluce nám tedy zůstaly v rodinách jen tři skupiny, které měly hierarchické uspořádání - muži, ženy a děti - přesně v tomto pořadí. 

Biti na tom byli v podstatě všichni. Ženy tím, že se na ně přenesla veškerá práce v domácnosti a v důsledku také sociální izolace. Muži tím, že museli vydělávání peněz podřídit většinu a někdy i veškerý čas a děti tím, že jim rodiče věnovali poměrně málo pozornosti i času. (ne náhodou právě v této době vznikají organizace pro děti a mládež)

Do toho všeho přichází feminismus se snahou zapojit ženy do společnosti a dát jim například kariéru a volební práva. (Vypadá to logicky - musely toho mít opravdu plné zuby.) 

Jenže ve výsledku nám tu vzniká jakýsi prapodivný rodinný bastard. Žená má pořád na starosti domácnost a děti, ale k tomu zároveň chodí do práce. Problém je jak skloubit kariéru nebo vzdělání třeba s těhotenstvím a péčí o dítě, když má den jen 24 hodin. 

Výpadek platu ženy v atomární rodině představuje ztrátu 1/2 rodinných příjmů. Vždy je to tedy sestup dolů. Pro atomární rodiny s průměrnými a podprůměrnými příjmy je pořízení potomka rozsudkem k chudobě. 

Je tu i jiný problém. Aby žena mohla dělat kariéru, potřebuje vzdělání. Jenže ve stejné době je většínou její optimální věk na to, aby se stala matkou. A něco podobného samozřejmě platí i pro ženy v akademické sféře. 

Polykula představuje řešení

Ano, je to jen jedno z více řešení, ale zajímavé. 

Už polyamorická triáda bude mít výpadek pouze 1/3 příjmu, pokud se matka rozhodne zůstat doma, Ale i méně, pokud se o náklady, domácnost a péči o děti členové rozdělí. Zrovna tak pro studentku v polykule nemusí těhotenství ani potomek znamenat nutně konec studia a pro vědkyni komplikaci v její vědecké kariéře.

Podobně dokáže polykula s diverzifikovanými zdroji ustát otřesy na trzích a burzách mnohem snadněji než dvojice se dvěma příjmy a rozhodně lépe než partnerská dvojice s jedním příjmem, nebo jednotlivec.

Tyto efekty budou samozřejmě silnější u větších polykul, ale tam budou narážet na hranice klesajících výnosů. Konkrétně v polykulách s větším počtem členů začnou komunikační problémy, ale též emocionální neshody převažovat nad benefity spolupráce. (předpokládám že hranice bude 8 až 10 členů)

Pojistka

Pokud by se motivace k soužití časem stávala více než na vzájemných vztazích závislá na společných zdrojích, změní se takové skupinové soužití v model jaký známe z venkovských statků 19. století a z literatury. 

Co vlastně brání sklouznutí do téhle nechtěné polohy? Na rozdíl od předchozích druhů uspořádání sociálních jednotek drží polykula pohromadě vzájemnou náklonností a všichni v ní mají stejná práva. Nikoho nelze proto v polykule držet jen proto, že to ostatní potřebují.

To, že jednotlivec může ze svého rozhodnutí polykulu opustit, dokonce že se může celá polykula rozpadnout, bychom měli chápat ne jako její slabinu, ale jako důležitou pojistku. Teprve soužití, které není postavené na nevyhnutelné povinnosti ani na nouzi, můžeme hodnotit jako kvalitní i podle délky jeho trvání.

Budoucnost

Pro současnou společnost jsou polykuly stále velmi exotické uspořádání vztahů. Dokonce natolik, že většině připadá pokrytectví přijatelnější než upřímnost. Nezanedbatelné procento lidí vázaných v monogamních svazcích má milence či milenky a dokáží s vysokým hereckým umem předstírat jejich neexistenci. Současný "normální" mód atomární rodiny je tedy pro velkou část zúčastněných dosti nekomfortní v oblasti soužití, rodinné ekonomiky i z hlediska seberealizace. Hlavní důvod, proč tolik převažuje je tradice. 

Polykula nabízí mnohem širší možnosti ve všech zmíněných směrech, její výraznou nevýhodou je ale právě to, že jde o nezažitou formu soužití. Ano, její nevýhodou je opět tradice. Z tohoto důvodu se budou do pokusů o skupinové soužití pouštět především lidé, kteří rozhodně nepatří k mainstreamu. Hrozí tedy že budou považováni spíše za exoty, než za průkopníky. Přesto současný kulturní vývoj přirozeně nahrává polyamorikům a polykulám. 

Připadá mi trochu pitoreskní, že polykuly jsou považovány za slabé v situacích, ve kterých se naopak ukazuje jejích výhodnost, jako je těhotenství, výchova dětí nebo ekonomické problémy. Kritici polyamorie se totiž soustřeďují především na představu, že množství partnerů řeší problém sexuální pestrosti ve vztazích,  a vůbec je nenapadá, že polykuly mohou být úspěšnější i při řešení závažných existenčních problémů.


Tak teď už můj názor znáte. Zbývá jen jedno: Kritici, vrhněte se na mě!

pondělí 25. ledna 2021

Má smysl hacknout politiku?

 Poslanci demonstrativně nenosící roušky ani v poslanecké sněmovně. Premiér ukazující v přímém přenosu několik papírů slepených dohromady a popsanách titěrným písmem, které ani nerozliší kamera. Flikování obecně zřejmých chyb nápady na poslední chvíli. Dosazování lidí na zodpovědná místa podle známostí a nikoli podle schopností.. a mnoho dalšího.

Zkrátka byli jsme v roce 2020 svědky tak gigantického politického diletantství, že proti tomu i Jakešův projev z Červeného hrádku vypadal jako odborná přednáška. 

Jednou z rozbušek Sametové revoluce byla zoufale okatá neschopnost komunistů vést dobrou politiku. Po krátké (a drahé) době euforie se nezdá, že by to s diletantstvím našich politiků bylo lepší. Problém je v tom, že politická místa představují v obecném povědomí mocenské, nikoli odborné funkce. Mafiánštění politiky je proto přirozený důsledek, nikoli nehoda nebo chyba tohoto systému.

Tomuto stavu nahrávají dvě okolnosti: pravo-levý politický model a stranická politika.

Pravo-levý politický model vede k přesvědčení, že jakýmsi střídavým volením stran z jedné nebo druhé části pomyslného spektra lze politiku nějak vyvážit. Tedy že strany z druhé části spektra napraví chyby přípiš radikální politiky opačně zaměřených politiků. Problém je, že tento model většinu času neodpovídal realitě. Ve spoustě názorů se výrazněji "pravé" a výrazněji "levé" strany shodují. Vytvářejí tedy myšlenkové koridory, v jejichý mantinelech se musí pohybovat ten, kdo je volí i když mu takové omezení třeba přímo škodí. 

To, že jsou politické strany vydávány za garanty demokracie, považuji za groteskní nepochopení funkce stran. Samozřejmě, že primární motivací pro vytvoření politické strany může být prosazení názorů, které se zdají být pro společnost užitečné. Jenže to neznamená, že je to hlavní úkol strany ptom, co vznikne.

Politická strana je společnost lidí spojených společným zájmem. Její hlavní úkol od okamžiku vzniku je: přežít. Pro přežití musí politická strana získat zdroje. Prvotní investicí tedy bývají členské příspěvky. Od této investice členové očekávají, nějaké zlepření vlastních podmínek od třeba zlepšení životních podmínek po platy a výsady zvolených politiků. 

Druhou podmínkou přežití strany je růst. Straníků totiž časem přirozeně úbývá v důsledku stárnutí i změn názorů, takže strana, která neroste, se sama časem vyčerpá. 

Podmínce přežití podřizuje politická strana nakonec vše od výběru členů a lídrů po dodržování volebního programu. Lobystické místo ve straně si proto lze v důsledku nakonec vždy koupit a strany, které takové obchody neprovozují, nebo se o to alespoň snaží, jsou výrazně znevýhodněné proti těm bez skrupulí.

Jak hacknout politiku?

Je zřejmé, že se tento problém nevyřeší sám. Přirozenou vlastností tohoto nastavení je zvyšování míry korupce a snižování odbornosti. Takže zásah do takového procesu musí být plánovaný a promyšlený.

To, co navrhuji není nic jiného než uměle - pomocí vnějšího zásahu - zvýšit povědomí o kritickém myšlení a propagaci vlastních řešení uvnitř jedné strany. 
 
Současná propagace stran je postavená na opozici proti ostatním stranám a naprosto nekonkrétních heslech, apelujících na city nebo pocit výjimečnosti (ANO bude líp, Myslíme to úpřímně, Volte nás - chceme dobro, Prosadíme dobře fungující stát, Udělám z pětky jedničku, Postaráme se, Naděje pro slušné lidi). Dokonce i volební programy je potřeba číst "mezi řádky" abyste mohli alespoň odhalit postoje, které mají straníci zastávat. 
 
Pokud by jedna strana postupovala zcela odlišně tak, že by dávala dopředu jasná stanoviska a vysvětlovala racionální zdůvodnění svých postojů, dávalo to smysl. Dokonce by tak skutečně mohla získat ve volbách výhody. 

Cílem tohoto návrhu ovšem není vítězství jedné strany, ale hackování politiky. Pokud jedna strana v politice získává nějakým způsobem výhodu před ostatními, jsou ostatní nuceny jí napodobovat. Přesně to je efekt, kterého bychom se měli snažit dosáhnout.  (A proto by bylo také úplně jedno, která strana by to byla, kromě toho, že by musela být schopna přijmout kritický popstup.)

Celková mentální, etická i kulturní úroveň poslanecké sněmovny a vlastně všech "zástupců lidu" u nás je zoufale nízká. Ostatně společnenská prestiž poslance poslanecké sněmovny je pod úrovní uklízečky

Za takových podmínek je naprosto v pořádku si nepřát aby podobní lidé tvořili a schvalovali zákony. A pokud je ten stav důsledkem systému, je naprosto v pořádku ho hacknout.
 
Pokud to přirovnám k vývoji operačních systémů, tak by pravděpodobně dodnes všechny vypadaly maximálně jako Windows 3.1, pokud by neexistoval tlak hackerské komunity a alternativních operačních systémů. 
Náš systém politiky vznikl na počátku 20. století a idejích 19. století. A svou úrovní tam stále je.


pátek 8. ledna 2021

Umění nikdy není nevinné

 O nebezpečnosti umění bylo módní vést spory před mnoha desetiletími ba i staletími. Šířily se pověsti o písních a románech, které donutí člověka spáchat sebevraždu i o knihách tak strašlivých, že jejich přečtení přivádí lidi k šílenství.

 Dnešní představa o umění je špíše blízká dekoraci. Tedy něčemu, co život lidí ozvláštňuje, ale nemění lidský pohled na realitu, natož aby se člověka nějak zmocňovalo a měnilo ho nebo programovalo.  

 

Umělecká díla, o kterých chci psát, tímto nezabíjejí tímto způsobem, ale do dekorací mají daleko, ve svých důsledcích skutečně dokáží někdy přivést lidi až k sebevraždě nebo vraždě a rozumné lidi k rozhodnutím, které nelze chápat jinak, než jako šílené. 

 

Máme mnoho teorií o tom, co vlastně umění je a kde vzniká. Jedna z nich říká, že umění vzniká až v mysli pozorovatele. Tahle myšlenka je nebezpečná, pokud se s ní spokojíme jako s vysvětlením, protože zbavuje umělce odpovědnosti, kterou by si měl jako tvůrce uvědomovat. 

Podstatou umění, ať už je samotné interpretujeme jakkoli je vyvolávání emocí - obrazem, zvukem nebo třeba příběhem. To, že vzniká až v mysli diváka nebo posluchače je tedy pravda, zároveň ale tvůrce ví že v v něm vyvolává konkrétní pocity záměrně. V jiných oborech bývá takové ovlivňování označováno jako sugesce nebo manipulace. Ani to samo není nijak zlé, tedy ne z principu, divák přichází do divadla nebo do kina aby se nechal dobrovloně zmanipulovat a prožíval radost i smutek s fiktivními postavami. Dostává to, pro co přišel.

V čem je tedy problém? 

Umění vypráví příběhy a vyvolává emoce, jenže to jsou základní složky naší motivace a našeho rozhodování. Jsme mnohem více zajatci emocí a příběhů, než rozumné bytosti.  A umění umí stejně dobře vyvolávat lásku jako nenávist, se stejnou lehkostí dokáže říkat pravdu i lhát, Dokáže skutečného člověka zbožštit i odlidšti a povznést i ponížit pod úroveň slimáka.

O to nebezpečnější je, pokud vypráví o událostech, které se skutečně staly.

Umění interpretuje realitu.

Je naprosto naivní si myslet, že lidé nějakým zázračným vnitřím smyslem přirozeně rozliší mezi skutečnou a literární postavou. 

Představa, že se někde nachází původní pravdivý příběh, který může konzument umění porovnat s uměleckou interpretací  je naprosto nesmyslná. V naprosté většině případů nemáme vůbec žádný jiný zdroj vědomostí o historických postavách i z velmi nedávné doby, než právě umělecky interpretované příběhy. Není co s čím srovnávat. 


V případě lidí, kteří zemřeli někdy ve starověku by nám to snad teoreticky nemělo vadit, jenže mnohem více, než na tom, zda se příběh stal nebo nestal a dokonce i jestli postava takového jména někdy existovala, záleží na tom, nakolik zapadá určitý příběh do našeho vidění světa. Z toho totiž odvozujeme své posuzování světa kolem sebe i to, co považujeme za dobré a co za špatné. 

Hranice mezi uměním a propagandou je nejen nejistá, ale pravděpodobně vůbec neexistuje.

Každý příběh, který umělec vytvoří je tedy mnohem více mýtus, než pravda. Jenže mýty dokáží budovat i bořit. Dokonce jsou to často ty samé mýty. Žijeme v iluzi, že propaganda musí být naivní a nejlépe i ošklivá, Jenže, jsou snadošlivé filmy od Ejznštejna (Deset dni, které otřásly světem) nebo Leni Riefenstahl (Triumf vůle)?

Stejný příběh, který motivoval architekty při stavbě katedrál vedl také lidi s pochodněmi na Velký pátek na pogromy do židovských čtvrtí. Lidé umírali pro příběhy, které byly naprosto fiktivní. Protokoly Sionských mudrců jsou sice pouhým plagiátem satiry Maurice Jolyho: The Dialogue in Hell Between Machiavelli and Montesquieu a několika dalších, přesto jí dodnes obhajuje Hammás své úzoky na Izrael. 

Umění nemá moc skutečně změnit minulost, ale má moc změnit naše vnímání minulosti a tím i budoucnost. Jeho moc je mnohem větší, než mu běžně přisuzujeme. Vládci, kteří se chtěli alespoň chvíli udržet u moci nepodceňovali moc umění. Cesar, Napoleon, Hitler, Stalin, rodina Kimů, Fidel Castro, papežové, králové, císaři... nikdo by se neodvážil upřít důležitost umění - tendenční podporovali, kritické ničili. Ale ani jedno nepodceňovali!

Dnes příliš podceňujeme umění a může nás to stát příliš mnoho. Tolik vědecko-fantastických románů varuje před zneužitím techniky, ale tak málo mluví o zneužití umění. Přitom umění může měnit budocnost, možná i tolik jako věda. A možná někdy i více. Jediné, co umění skutečně není - není nevinné.


úterý 17. listopadu 2020

Hrozí pád ČT jako veřejnoprávní televize?

 Nedávno přišel výrazně levicový server A2larm s článkem Stanislava Bilera: Rada ČT chce zničit veřejnoprávní televizi. Nesmíme jí to dovolit. Popisuje hrozbu, kterou podle autora představuje nástup toho, čemu říká "ultrakonzervativní klika".  V nové radě ČT je tím myšlena trojice Xaver Veselý, Lipovská a Matocha. 

Článek se ale především týká pravděpodobných následků odvolání dozorčí komise. Cituji:

S návrhem na odvolání dozorčí komise přišla na zasedání Hana Lipovská. Ta pracovala čtyři roky pro Institut Václava Klause, který platí právě Kellner. Lipovská byla kandidátkou kardinála Duky, jemuž za její nominaci poděkoval prezident Zeman. Pozornost vzbudila třeba v červnu, kdy byla již coby radní ČT zachycena v hradní limuzíně s Jiřím Ovčáčkem. Aby toho nebylo málo, je Lipovská od léta členkou institutu, který založila Jana Bobošíková, aby mohla bojovat proti EU, komunismu a homosexualitě. Bobošíková byla ředitelkou ČT krátce na přelomu let 2000 a 2001, kdy se s její pomocí Klaus se Zemanem neúspěšně pokoušeli televizi ovládnout.

Proč to neříci, také od této trojky očekávám průs...švih.  To ale neznamená, že by v ČT probíhal nějaký nečekaný palácový převrat. Spíše bych to označil za radikální zrychlení procesu hniloby. 



 

Když už jsem tohle přirovnání použil, měl bych říct, že mi ČT vlastně hodně připomíná přestárly strom nakažený dřevokaznou houbou. Některé větve jsou ještě úplně zdravé a vytvářejí opravdu kvalitní obsah. Jiné jsou deformované a jejich ovoce je nevalné kvality. Pak má pár větví naroubovaných z komerčních televizí, působící jako pěst na oko a jsou tu i kusy zcela prožrané  a toxické. 

Relativně zdravá část zpravodajství a publicistiky, je pro mě hlavním důvodem, že ČT přiznávám právo na existenci. Jenže k publicistice patří i pořady propagující blátivé myšlení a pseudovědu, jako třeba Sama doma. 

Za toxickou část považuji především pořady náboženské redakce, které jsou často daleko za hranicí nejen dobrého vkusu, odbornosti a racionality, ale i lidskosti. Prosazováním názoru že "nevhodná" sexuální orientace je "léčitelná" upřímnou náboženskou vírou a agresivní rétorikou proti ateistům brousí na hraně zákona. 

Problém je, že vedení České televize vždy obhajovalo všechny své pořady. Nezdá se tedy, že by mezi nimi dělalo, nebo vůbec poznávalo nějaký kvalitativní rozdíl.

Posledních pár desítek let také Česká televize podlézala pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi i politikům z okolí Václava Klause. Není přitom těžké si všimnout, že poslední rána do vazu ČT hrozí právě od jejich sympatizantů. 

Jenže České televizí nehrozí ani tak pokácení, nebo podpálení vzpouřenci, nýbrž vyřazení. Televize, ať jsou jakékoli potřebují mít nějaký profil. Něco, na co se člověk může spolehnout. Česká televize takový profil nemá. Plodí zároveň věci na velmi dobré úrovni i populistický odpad, rozhovory se špičkovými vědci i esoteriky. Pořady prosáklé propagandou a fake news i pořady proti fake news. Nejvíce za všeho připomíná univerzální vesnický obchod se sortimentem: rakve, biče, volejovky. 

Problém je, že takové médium už máme a dělá totéž mnohem lépe. Jmenuje se internet. ČT se svou nemotorností dostává do soupeření s něčím, čemu nemůže konkurovat. Tím, že je placena v podstatě z daně, protože příspěvky na její provoz platí občané povinně, nemá kontrolu nad tím, jaký je o její produkci skutečný zájem a ztrácí představu o svém významu. Tedy sama sebe výrazně přeceňuje. 

Rvačka o kormidlo, v níž vede skupina, která vytváří nejvíce xenofobní, homofobní, propagandistický a nejméně zajímavý obsah opravdu není to, co by ČT zrovna potřebovala. 

Popravdě potřebovala by ČT přesně pravý opak - diváci si jí totiž chtějí cenit za její serióznost a i když je mnohokrát zklamala, jsou ochotni jí dát znovu a znovu ještě další šanci. Když ale úplně přijde o možnost, že by takovou mohla být, rozhodně padne. Ne snad, že by musela rovnou zaniknout, ale padne na dno diváckého zájmu.