Progrese potřebuje média!

Víte, co si opravdu myslím o progresivních ideálech? Naše média je nenávidí. Že je nenávidí média v USA a v Rusku, mě vůbec nepřekvapuje, jsou to zas... diktatury směřující k samoděržaví, ale proč to máme u nás? V první řadě tu máme neředěnou ruskou a usáckou propagandu, ale proč proti ní není opozice? Velká část našich médií patřila do začátku tohoto roku přímo pod Agrofert a Babiš ten bordel, který vytváří MAGA prostě miluje. 

Skupině Agrofert ze svěřenských fondů premiéra Andreje Babiše patřila mediální skupina Mafra, která mimo jiné vydává deníky Mladá fronta Dnes, Lidové noviny a Metro, týdeník 5plus2 a různé časopisy (Žena a život, Tina, Cosmopolitan, Harper's Bazaar, Esquire, Rytmus života, Chvilka pro tebe, Motor a další), provozuje zpravodajské portály iDnes.cz a Lidovky.cz a další internetové portály a služby, rádia Impuls a Rock zone, hudební televizi Óčko a vlastní tiskárny Mafraprint. Působí i na Slovensku (Mafra Slovakia).

V roce 2018 Mafra koupila vydavatelství Bauer Media v Česku i na Slovensku, které vydávalo například tituly Rytmus života, Chvilka pro tebe, Cosmopolitan a Esquire.

Mafra na přelomu roku 2025 a 2026 přešla do vlastnictví Pavla Tykače - přímého sponzora Institutu Václava Klause. 

Pak tu máme komunisty zastoupené Zdeňkem Porybným, kteří jsou (nepřekvapivě) proruští a konzervativní. 

A tak dále a tak dále. Daniel Křetínský, Zdeněk Bakala, Jaromír Soukup...

Deník N měl nabídnout alternativu, ale je v tom značně nekonzistentní. Tedy občas má dobré články za paywallem (což nelze nikomu vyčítat), ale stejně často šíří zkreslení, která působí kontraproduktivně. 

A konečně máme veřejnoprávní média, těžce vychýlená na stranu náboženství a tedy konzervatismu.

Máme samozřejmě i levicová, nekonzervativní média, jako Deník Alarm. Ten se ale stále ohlíží po politických stranách, které byly kdysi významné, ale nyní jsou (v důsledku korupce) už dávno mrtvé.  Deklarovaná levicovost také odrazuje lidi, kteří mají levici spojenou s komunisty, Paroubkem, Zemanem a Maláčovou. Deník Alarm tedy v důsledku

Skrytí otroci - důvod populačního úbytku ve vyspělých zemích?

 Ve všech vyspělých zemích klesá poměr narozených dětí na jednu ženu. 

Někteří vědci v tom vidí jistou naději, protože planeta je v poměru k civilizační vyspělosti lidstva krutě přelidněná. Další v tom vidí problém, protože lidé ubývají ve vyspělých, nikoli v zaostalých regionech a Valeriepiersův kruh vůbec nezahrnuje oblasti Evropy, Severní a Jižní Ameriky nebo Austrálie.

Poměrně nejasné jsou také závěry z tohoto jevu. Víme, že méně dětí mají lidé vzdělaní, zvláště vzdělané ženy. Ovšem toto pravidlo platí v celkovém průměru, lokálně z něj exikstují výjimky, které mohou mít úplně opačný efekt. Zároveň víme, že se ve městech rodí méně dětí než na venkově, ovšem pouze přepočteno na jednu ženu, protože ve vyspělých zemích se venkov spíše vylidňuje. S tím souvisí zřejmě i lokální nepravidelnosti, protože v oblastech, kde úplně zmizela mladší generace, se žádný nárůst porodnosti očekávat nedá.

Nechci se zamýšlet ani tak nad nějakými "řešeními", protože lidí je v současné době dvojnásobek proti době mého narození, jako spíše nad tím, co to vůbec znamená. 

První aspekt je změna dítěte z investice v náklady. Připomíná mi to spekulaci mého kamaráda "Motivace mít děti opadla poté, co přestalo být morálně přípustné je zapřahat do pluhu."

Fakticky je to ale ještě složitější. Děti dříve přilepšovaly rodině výdělkem nebo prací velmi brzy, snad už od šesti - sedmi let. I to je v rozvinuté společnosti velmi dlouhodobá investice. Znamená to zplodit děti někdy mezi dvacátým a třicátým  rokem, aby z toho byl ještě nějaký výnos. Zároveň to byla samozřejmě motivace, mít jich hodně, nejen kvůli dětské úmrtnosti, ale pro celkovou výhodnost.

S dlouhověkostí a vzděláním se doba nerentability prodloužila až někam mezi 30 až 40 let. Tedy potomci se středním vzděláním by měli začít vydělávat kolem 20 roku života, jenže v té době mají výdělky nízké a náklady vysoké. Musí se osamostatnit, získat bydlení atd. V důsledku budou tedy pro rodiče ziskoví (s otazníkem), někdy spíše po čtyřicítce, úplně stejně jako vysokoškoláci, kteří studují přibližně o pět let déle. 

Naopak silně vzrostly investice do potomstva po dobu jeho vzdělávání, i konkurence na pracovním trhu, což ještě prohlubuje nejistotu, jestli je návratnost vůbec pravděpodobná.

Nejistá investice na čtyřicet let opravdu nefunguje. Naštěstí asi úplně nefunguje ani tato komerční představa, jinak by lidé děti asi neměli vůbec.  Pokud by se ovšem mezitím děti nestaly ukazatelem sociálního statusu. 

Nebyla by to tedy investice do přímého výnosu, ale do prestiže. Chudáci děti!

V době dostupné antikoncepce by to znamenalo že by děti měli převážně jen lidé s příjmy vyšší střední třídy a vyššími. Dítě jako doplněk by samozřejmě mohlo kdykoli vyjít z módy a takové módní vlny nikdy netrvaly příliš dlouho.

Logická možnost tedy je, že si lidé pořizují děti, protože je to jejich sociální potřeba. Potom by ale byla volba mít málo dětí, nebo děti nemít byla stále hodnocením zisků a ztrát, v tomto případě určité sociální saturace versus hrozby sociální nejistoty. 

 Děti představují náklady, které mohou lidi z nižší střední třídy znamenat propad do chudoby a pro vysloveně chudé rodiny existenční ohrožení. 

Je tedy pravděpodobné, že lidé z nižší střední třídy a níže budou mít tendenci se pořízení potomstva vyhnout, pokud na to budou mít dostupné prostředky. Dále tu máme ženy v těžkých životních situacích, které prostě nechtějí přivést děti do stejně bezútěšných podmínek, v jakých jsou sami. Křesťanští fanatici považují takové ženy za sobecké, já je vidím spíše jako ohleduplné.

Zbývá odpovědět na otázku: Proč měli naši předkové výrazně, až řádově více dětí, než naše současná populace?

Kromě relativní výhodnosti a zároveň vysoké úmrtnosti v dětském věku tlačila na vysokou porodnost také nízká vzdělanost a malá dostupnost antikoncepce a interrupce. Porodit dítě bylo nebezpečné, ale použít lektvar od andělíčkářky mohlo být ještě nebezpečnější. V podstatě všechny abortivní přípravky z doby před dvěma staletími byly při nesprávném odhadu množství smrtelné.

Spousta žen tedy otěhotněla protože neměla informace a přístup k antikoncepci a porodila, protože každá jiná možnost představovala ještě větší riziko. Případy pohozených či odložených dětí byly běžné a sirotčince neustále přeplněné. 

Pokud byste se těchto žen zeptali, jestli by  měly dítě, kdyby měly na výběr, řekly by rozhodně: Ne!

Tady přitom nepíšu jen o nějakých ženách na úplném okraji společnosti, ale i o dělnicích v továrnách a manufakturách, nebo pracujících v ještě méně výdělečné a časově náročné práci. O ženách, které věděly že jsou chudé, budou chudé a jejich děti budou chudé. (Jistě, existuje pár výjimek, kterým se povedlo se z vězení sociální třídy dostat, ale už proto že si jejich jména jsme schopni zapamatovat, je jasné, že jich bylo pár z mnoha milionů.) Ani ony by svému dítěti takovou budoucnost dát nechtěly. 

V podstatě tu vidím skupinu lidí, která se rozhodla, že raději vymře, než aby dala svým potomkům takovou budoucnost. Máme tedy střední třídu, která bude mít raději méně potomků, protože pro ni představují nepoměrnou zátěž, ale stále o ně usiluje a skupinu, která už svůj stav více zhoršit nechce a proto postupně mizí. Je to vrstva "skrytých otroků" - lidí pracujících za tak neuspokojivých podmínek, že je nepřejí nikomu dalšímu. 

Proto má sociální experiment, který podnikli konzervativci v USA přesně opačný efekt. Pokusili se vrátit stav, který byl za průmyslové revoluce - ženy bez přístupu k vzdělání, zaměstnání a antikoncepci. Přestože je výchozí situace žen v USA mnohem lepší, než za průmyslové revoluce, dostali je přímo do situace "v tomto případě pokračovat nechci", takže namísto antikoncepce (u které hrozí, že bude brzy nedostupná) nebo interrupce (která už mnohdy nedostupná je) volily trvalou sterilizaci. 

Tahle skupina "skrytých otroků", tedy lidí množících se, protože nedostali jinou možnost a žijících za takových podmínek, které vlastně nechtějí nikomu dalšímu předat musela existovat vždy. A právě to moderní doba změnila. 

Sociální stát se stává pro vyspělý svět nutností, protože tam, kde ideologie bohatství oslavuje ty, kteří zbohatli na úkor pracujících chudých, se může stát, že za pár desetiletí ti chudí prostě dojdou.

Apollo - verze politického počítače o kterou bychom měli usilovat

Toto je spíše poznámka, než článek.
Navazuje na předchozí článek na stejné téma.

Video uvedené pod tímto článkem se věnuje problému generačních lodí a stojí za to ho vidět celé.

Já se ale zaměřím pouze na jeden malý prvek. Jde totiž o otázku společnosti na generačních lodích, jejíž řešení by bylo pro naší společnost prospěšné, i kdyby nakonec nebylo použito v mezihvězdných lodích.

Na druhou stranu takové počítače jako je (fiktivní) počítač Apollo jsou podmínkou pro udržení lidských společností v extrémních podmínkách, ať už tím myslíme generační lodě, vesmírné kolonie na jiných kosmických tělesech nebo samostatně obývané struktury v otevřeném vesmíru. 

Také bych měl zmínit, že návrhy pocházejí z designové soutěže Project Hyperion, kde se na prvním místě umístili autoři projektu Chrysalis včetně absolventa z ČVUT.

Nicméně počítač na který upozorňuji, pochází z projektu Systema Stellare Proximum a řešení, při kterém předešlá řešení a návrhy řešení předkládá počítač, ale rozhodnutí vynáší Chorus složený z lidí je přesně tím druhem mé představy budoucnosti demokracie. 

Trochu problém je, že se řítíme do doby, kdy bude veškerá politická AI diskreditována technologickými fašisty, snažícími se předat rozhodovací pravomoce extrémně nedokonalému systému, který navíc vznikl k úplně jinému účelu. 

Nicméně zpátky k samotnému politickému počítači. 

V první řadě takový počítač (také vlivem efektu černé labutě) nemůže zabránit vzniku krizí. Tedy, dokáže zabránit vzniku krize, která by byla zaviněna přímo chybným rozhodnutím, ale nedokáže zabránit krizi vzniklé dynamikou společnosti, nebo vnější příčinou.  

Není to ani jeho účel. Má pomáhat až s jejich řešením a následnou rekonstrukcí. Hlavně si má ale pamatovat předešlé reakce a jejich důsledky. Pokud dobře rozumím, má vyhledávat události, které se nějakým způsobem podobají nastávající krizi a vytvářet tak jakýsi dějinný hypertext s projekcí simulovaných možností. 

 

Děsivá verze politické AI

 Pokud sem občas zavítáte, asi tušíte, že jsem velký propagátor umělé inteligence v politice,

To, k čemu se však v současné době schyluje, nepředstavuje jen dezinterpretaci, ale skutečnou hrozbu pro lidstvo. A to ani v nejmenším nepřeháním. 

Má vize využití AI v politice byla postavená hlavně na představě navrhování možných směrů vývoje společnosti. AI měla tvořit mapy možností na základě různých navržených předpokladů. 

Mělo jít o poměrně malou AI, čerpající informace z ověřených zdrojů. Tedy ze zdrojů, které by opět byly ověřené lidmi a které by i sama AI podrobovala další analýze na základě statistických postupů běžně používaných při hodnocení kvality vědeckých prací. Ano je to vytváření predikcí na základě statistických modelů, ale hlavně přísně hlídaných a velmi kriticky posuzovaných zdrojů.

Taková AI neměla nikdy mít rozhodovací pravomoci. Měla mapovat důsledky přijatých rozhodnutí v prvním, druhém až X-tém kroku včetně možností dodatečných zásahů v delším časovém úseku. 

V principu mělo jít o zviditelnění neintuitivních důsledků rozhodnutí. Jako příklad neintuitivních důsledků intuitivního rozhodnutí lze uvést zrušení rozsudku Roe v. Wade, který byl iniciován křesťanským bojem proti interrupcím a snahou o vysokou porodnost. Výsledkem byla ale vlna nevratných sterilizací žen, které volily mezi rizikem neposkytnutí zdravotní péče (rozuměj smrti) při komplikovaném těhotenství a možností nemít vůbec děti. Z žen, které by mohly mít děti někdy později, se tedy staly ženy, které nebudou mít děti nikdy.  

Podobně by taková AI mohla ukazovat na nevhodná, nedostatečná nebo fundamentálně chybná řešení v ekonomice, ekologii, zdravotním nebo důchodovém systému. 

Namísto toho se ale děje něco úplně jiného. Do rozhodujících rolí jsou pasovány v podstatě jazykové modely krmené informacemi z veřejných zdrojů, tedy z toho, co v plné šíři splňuje označení "informační stoka". Na vyhodnocování pravdivosti v tuto chvíli nejsou AI dostatečně nastaveny a nemají ani žádně etické principy, kromě zákazů daných jejich programátory, které ale dokáží obejít.

Armáda USA už také přiznala použití AI v rozhodujících aplikacích. Tedy pravděpodobně dala AI možnost zvolit, kdo je nepřítel a zabít ho. Pokud by dala politické AI stejné pravomoce na současné úrovni vývoje, nešlo by jen o život jednoho člověka, ale o možnost rozpoutání války.   

Meonovo o video AI Claude

Konec věku hojnosti – Jak se ze včerejších hrdinů stávají zítřejší padouchové

 Přináším opět jednu úvahu, ke které mě dovedl vývoj Elona Muska od kosmického vizionáře k podivně zmatenému záporákovi. Těch lidí, kterým se v poslední době stalo něco podobného bylo více, ale jí nemám v úmyslu se při tak krátkém zamyšlení zabývat jednotlivými případy. 

Všechny je od zmíněného Elona Muska přes Roberta Dawkinse, J. K. Rowlingovou až po Stocktona Rushe a mnoho, mnoho dalších, spojují dva rysy: velké bohatství, úspěch v určitém oboru a totální nekompetence v oboru, kterému se nakonec rozhodli věnovat (zpravidla totálně odlišném než ve kterém slavili největší úspěchy) a absurdní víra ve vlastní inteligenci.

Jako člověka a fanouška pokroku mě samozřejmě mrzí, když jsou mí hrdinové korumpováni, ale o to více mě zajímá, jak k tomu vlastně došlo. Napadá mě několik možností. První se týká samotného bohatství. A právě tomu se zde budu věnovat.

Bohatství není jen množství nějakých předmětů a prostředků, je to také potenciál konat cokoli. Moc v pravém slova smyslu.Všechny velké sociálně inženýrské projekty prováděli velmi bohatí lidé – ty dobré i ty špatné. Je otázkou, jestli je vůbec morální, aby se tak velká moc koncentrovala v rukou jednoho člověka, který se takto vlastně stává panovníkem i když bez formálního procesu korunovace. 

Pokud byste se ptali mě, tak ne. Není to morální. Chápu, že člověk může vykonávat odpovědnou práci, za kterou si zaslouží dvojnásobek nebo trojnásobek průměrného platu pokud se zeptáte, jestli si někdo zaslouží desetinásobný plat, řeknu že spíše ne, ale pokud půjde o ještě vyšší násobky, pak musím říct že je za nimi vždy cítit něco zlého. 

Úplně jinak se ovšem k problému postavila Ayn Rand, která chápe bohatství jako primárně zasloužené a záporáci jsou zde ti, kteří se snaží tvůrčí duchy brzdit v jejich snahách. V zásadě říká, že bohatí si své bohatství zasloužili svou prací, inteligencí atd. 

Její díla nabyla velké popularity hlavně v padesátých letech a dodnes je z vyjádření extrémních boháčů cítit "etos zaslouženosti", když mluví o své gigantické inteligenci (aniž by jí ovšem někdo něčím doložil) nebo tvrdé práci. 

Problém je, že musíte být jistým způsobem asociální, aby vám nedošlo, že tento mýtus používáte kvůli udržení vlastní integrity. Nemůžete si připadat předurčeni k dobytí Marsu nebo otevření cesty do oceánu pro veřejnost a přitom vědět, že majetek, který k tomu používáte pochází z morálně problematických zdrojů. Musíte věřit, že jste k bohatství přišli právem.

Mýtus o nezměrné inteligenci bohatých jen zřídka postihne přímo pachatele veškeré zkázy, tak jak se to stalo Stocktonovi Rushovi, když nejen ignoroval testy svého DSV Titan, ale nechal vypnout i systém který měl varovat před poškozením trupu. Mnohem častěji dopadne na početné zástupy lidí, kteří zůstanou pro budoucnost neznámí.

Dojít k představě vlastní nadřazenosti ať už z důvodu bohatství, inteligence, moci, nebo všech těchto tři faktorů dohromady, je neskutečně snadné. Pokud znáte průměrné rozložení inteligence v populaci, musí vám být jasné, že to, co považujete za náhodný vzorek budou většinou lidé průměrně inteligentní. I relativně slabě nadprůměrně inteligentní jedinec tedy snadno propadne tendenci nahlížet na lidstvo svrchu pokud se od něj oddělí hrází bohatství.

 Poznámka: Název tohoto příspěvku je narážkou na knihu Hojnost Budocnost je lepší, než si myslíte od Petera H. Diamandise a Stevena Kotlera.

Proč už neútočím na "woke"

Pokud byste si zalistovali v mých starších poznámkách, asi byste zjistili, že jsem pro hnutí "Woke" neměl moc pozitivních komentářů. Dnes jsem v této otázce zdrženlivější. Není to tím, že by se něco výrazně změnilo v oněch konkrétních případech. Věci, které mi vadily tehdy mi připadají špatné stále. Většinou vyplývají z tragické nevzdělanosti americké společnosti a zkratkovitých představ vzniklých z falešného pocitu pochopení.

Představa kolektivní nebo dědičné viny bílých mužů je stále stejně pitomá, jako jakákoli jiná představa kolektivní viny. 

Kvóty na zastoupení etnik a sexuálních menšin ve filmech dávají smysl jen občas a mnohem častěji vůbec žádný smysl nedávají. 

Stejně tak nedávají tyto kvóty smysl v odborných profesích.

Rasismus není jen něco, co cítí bílý muži vůči černým lidem. I válka ve Rwandě měla rasový motiv a přitom by obě strany běžný Evropan od sebe rozlišil asi se stejnu pravděpodobností s jakou by průměrný Rwanďan odlišil Vláma od Valona. 

Obsazování černých Achillů a černých Kleopater do filmů a dokumentů není inkluze, ale projev rasismu, protože ukazuje že černí Afričané nemají vlastní kulturu a dává babským klepům přednost před fakty. 

"Vracení" antropologických nálezů z padeolitu není respekt k "původnímu" etniku (které v těch místech v dané době zpravidla vůbec nežilo) ale čistá debilita. 

To všechno je stále pravda, přesto už slovo "woke" v tomto významu nepoužívám, protože se význam tohoto slova vs společnosti změnil. 

Nyní už je příliš "woke" zastávat obyčejná lidská práva pro ženy a LGBTI+ lidi, upozorňovat na ekologické problémy, propagovat očkování, nevěřit v doslovnost Bible, připomínat historické události jako je šoa (holokaust) nebo projevit soucit. Zkrátka slovo "woke" se stalo podobným pojmem jako "komunista" za mccarthysmu, "revizionista" za vlády bolševiků, "fašista" v putinovském Rusku nebo "kacíř" za vlády křesťanských fanatiků.

Jsem nadále ochoten kritizovat nelogické nesmysly, ale už je nebudu označovat slovem "woke", protože "WOKE!" je nyní voláním davu s pochodněmi pronásledujícího čarodějnice. Je to hlas davového šílenství a k tomu já přispívat nechci.

Nepochopené filmy XII. - Godzilla Minus One (2023)

 Na začátek jeno upozornění: Nikdy mě nenapadlo, že v této rubrice uvedu tak mladý a mainstreamový film. Ano, nejen že je Godzilla Minus One relativně nový film, ale zároveň nejde ani o film nějak experimentální nebo z nějaké filmově specifické země. Je to ryzí mainstream. 

Budu tedy říkat věci, které části lidí přijdou naprosto samozřejmé a část lidí se bude divit, kde jsem na to vůbec přišel.  

 

Režisér Takaši Jamazaki odvedl rozhodně dobrou práci, tak jak to, že to tolik lidí nechápe (a přesto dávají poměrně vysoké hodnocení)?

Trochu to přičítám neschopnosti číst filmový jazyk a dívat se na film jinak, než jako na prvoplánovou zábavu.
Potom samozřejmě mohu číst takové recenze jako:

" Samotný příběh mne moc nebavil, Godzilla vzpadala srandovně na svých tlustých nožkách a afektovaní japonští herci se také zrovna dvakrát nepředvedli. Líbil se mi ten zátah torpédoborců a Shinden. Člověk si pak říká, proč někdo investoval peníze do takovéhle pardon, ale kraviny, místo toho aby natočil nějaký solidní válečný film, když už na to ty prostředky a možnosti má?"

 

nebo

 

"Japonci mají samozřejmě jinou mentalitu, ale že půl filmu zabere poválečné sociální drama jsem nepředpokládal. Fakt mě to nebavilo, navíc hlavní hrdina - nehrdina - hrdina Shikishima byl tak nesympatický, že jsem si k němu cestu nenašel. Nemám rád postavy, co jsou celou dobu za blby a v závěru zazáří - pro mě pozdě. Ovšem scény s G mě bavily hodně, triky solidní až výborné, akce skvělá."

Ve skutečnosti je Godzilla Minus One návratem k původní symbolické představě Godzilly. V představách Iširo Hondy nebyl tento přerostlý plaz jenom nemyslící kaidžu, namátkově pustošící japonská města, ale ztelesnění strachu z atomové bomby. Proto měla Godzilla svůj spalující dech a radioaktivní stopu. 

Godzilla Takaši Jamazakiho se k tématu válečného strachu vrací. Dokonce i po vizuální stránce jde podobnost s první Godzillou tak daleko, jak jen je to možné.  Sociální drama není jen kulisa, ale důvod toho, co se děje i způsob, jak porazit Godzillu, která je tady personifikovaným strachem z války. I proto ji hlavní hrdina poprvé potkává mnohem menší a své spalující radioaktivní schopnosti získává (Godzilla) až mnohem později. Tragické, ale zvolna se zlepšující prostředí zničeného Japonska je skvělá změna proti původnímu filmu z roku 1954, která zároveň dává filmu nový rozměr. Lidé se v něm musejí vyrovnat nejen s tím, co jim udělali jejich protivníci, ale hlavně s tím, co si udělali oni sami.

Zbraní proti Godzille je nakonec schopnost naučit se spolupracovat, odpouštět a vážit si lidského života. Proto je emocemi nabitá vrcholná scéna s letadlem na první pohled jednoduchá až naivní, ale ve skutečnosti nemůže být jinak. A také proto není možné Godzillu zcela zabít. Jakmile se jednou objevila, je jen otázkou času, kdy se z hlubin vynoří znovu.

Film Godzilla Minus One si samozřejmě můžete užít i jako sondu do poválečného Japonska, kde se náhodou vyskytuje Godzilla, ale je to škoda. Na druhou stranu se na něj máte možnost podívat podruhé úplně jinak. 

Za sebe vřele doporučuji.