Děsivá verze politické AI

 Pokud sem občas zavítáte, asi tušíte, že jsem velký propagátor umělé inteligence v politice,

To, k čemu se však v současné době schyluje, nepředstavuje jen dezinterpretaci, ale skutečnou hrozbu pro lidstvo. A to ani v nejmenším nepřeháním. 

Má vize využití AI v politice byla postavená hlavně na představě navrhování možných směrů vývoje společnosti. AI měla tvořit mapy možností na základě různých navržených předpokladů. 

Mělo jít o poměrně malou AI, čerpající informace z ověřených zdrojů. Tedy ze zdrojů, které by opět byly ověřené lidmi a které by i sama AI podrobovala další analýze na základě statistických postupů běžně používaných při hodnocení kvality vědeckých prací. Ano je to vytváření predikcí na základě statistických modelů, ale hlavně přísně hlídaných a velmi kriticky posuzovaných zdrojů.

Taková AI neměla nikdy mít rozhodovací pravomoci. Měla mapovat důsledky přijatých rozhodnutí v prvním, druhém až X-tém kroku včetně možností dodatečných zásahů v delším časovém úseku. 

V principu mělo jít o zviditelnění neintuitivních důsledků rozhodnutí. Jako příklad neintuitivních důsledků intuitivního rozhodnutí lze uvést zrušení rozsudku Roe v. Wade, který byl iniciován křesťanským bojem proti interrupcím a snahou o vysokou porodnost. Výsledkem byla ale vlna nevratných sterilizací žen, které volily mezi rizikem neposkytnutí zdravotní péče (rozuměj smrti) při komplikovaném těhotenství a možností nemít vůbec děti. Z žen, které by mohly mít děti někdy později, se tedy staly ženy, které nebudou mít děti nikdy.  

Podobně by taková AI mohla ukazovat na nevhodná, nedostatečná nebo fundamentálně chybná řešení v ekonomice, ekologii, zdravotním nebo důchodovém systému. 

Namísto toho se ale děje něco úplně jiného. Do rozhodujících rolí jsou pasovány v podstatě jazykové modely krmené informacemi z veřejných zdrojů, tedy z toho, co v plné šíři splňuje označení "informační stoka". Na vyhodnocování pravdivosti v tuto chvíli nejsou AI dostatečně nastaveny a nemají ani žádně etické principy, kromě zákazů daných jejich programátory, které ale dokáží obejít.

Armáda USA už také přiznala použití AI v rozhodujících aplikacích. Tedy pravděpodobně dala AI možnost zvolit, kdo je nepřítel a zabít ho. Pokud by dala politické AI stejné pravomoce na současné úrovni vývoje, nešlo by jen o život jednoho člověka, ale o možnost rozpoutání války.   

Meonovo o video AI Claude

Konec věku hojnosti – Jak se ze včerejších hrdinů stávají zítřejší padouchové

 Přináším opět jednu úvahu, ke které mě dovedl vývoj Elona Muska od kosmického vizionáře k podivně zmatenému záporákovi. Těch lidí, kterým se v poslední době stalo něco podobného bylo více, ale jí nemám v úmyslu se při tak krátkém zamyšlení zabývat jednotlivými případy. 

Všechny je od zmíněného Elona Muska přes Roberta Dawkinse, J. K. Rowlingovou až po Stocktona Rushe a mnoho, mnoho dalších, spojují dva rysy: velké bohatství, úspěch v určitém oboru a totální nekompetence v oboru, kterému se nakonec rozhodli věnovat (zpravidla totálně odlišném než ve kterém slavili největší úspěchy) a absurdní víra ve vlastní inteligenci.

Jako člověka a fanouška pokroku mě samozřejmě mrzí, když jsou mí hrdinové korumpováni, ale o to více mě zajímá, jak k tomu vlastně došlo. Napadá mě několik možností. První se týká samotného bohatství. A právě tomu se zde budu věnovat.

Bohatství není jen množství nějakých předmětů a prostředků, je to také potenciál konat cokoli. Moc v pravém slova smyslu.Všechny velké sociálně inženýrské projekty prováděli velmi bohatí lidé – ty dobré i ty špatné. Je otázkou, jestli je vůbec morální, aby se tak velká moc koncentrovala v rukou jednoho člověka, který se takto vlastně stává panovníkem i když bez formálního procesu korunovace. 

Pokud byste se ptali mě, tak ne. Není to morální. Chápu, že člověk může vykonávat odpovědnou práci, za kterou si zaslouží dvojnásobek nebo trojnásobek průměrného platu pokud se zeptáte, jestli si někdo zaslouží desetinásobný plat, řeknu že spíše ne, ale pokud půjde o ještě vyšší násobky, pak musím říct že je za nimi vždy cítit něco zlého. 

Úplně jinak se ovšem k problému postavila Ayn Rand, která chápe bohatství jako primárně zasloužené a záporáci jsou zde ti, kteří se snaží tvůrčí duchy brzdit v jejich snahách. V zásadě říká, že bohatí si své bohatství zasloužili svou prací, inteligencí atd. 

Její díla nabyla velké popularity hlavně v padesátých letech a dodnes je z vyjádření extrémních boháčů cítit "etos zaslouženosti", když mluví o své gigantické inteligenci (aniž by jí ovšem někdo něčím doložil) nebo tvrdé práci. 

Problém je, že musíte být jistým způsobem asociální, aby vám nedošlo, že tento mýtus používáte kvůli udržení vlastní integrity. Nemůžete si připadat předurčeni k dobytí Marsu nebo otevření cesty do oceánu pro veřejnost a přitom vědět, že majetek, který k tomu používáte pochází z morálně problematických zdrojů. Musíte věřit, že jste k bohatství přišli právem.

Mýtus o nezměrné inteligenci bohatých jen zřídka postihne přímo pachatele veškeré zkázy, tak jak se to stalo Stocktonovi Rushovi, když nejen ignoroval testy svého DSV Titan, ale nechal vypnout i systém který měl varovat před poškozením trupu. Mnohem častěji dopadne na početné zástupy lidí, kteří zůstanou pro budoucnost neznámí.

Dojít k představě vlastní nadřazenosti ať už z důvodu bohatství, inteligence, moci, nebo všech těchto tři faktorů dohromady, je neskutečně snadné. Pokud znáte průměrné rozložení inteligence v populaci, musí vám být jasné, že to, co považujete za náhodný vzorek budou většinou lidé průměrně inteligentní. I relativně slabě nadprůměrně inteligentní jedinec tedy snadno propadne tendenci nahlížet na lidstvo svrchu pokud se od něj oddělí hrází bohatství.

 Poznámka: Název tohoto příspěvku je narážkou na knihu Hojnost Budocnost je lepší, než si myslíte od Petera H. Diamandise a Stevena Kotlera.

Proč už neútočím na "woke"

Pokud byste si zalistovali v mých starších poznámkách, asi byste zjistili, že jsem pro hnutí "Woke" neměl moc pozitivních komentářů. Dnes jsem v této otázce zdrženlivější. Není to tím, že by se něco výrazně změnilo v oněch konkrétních případech. Věci, které mi vadily tehdy mi připadají špatné stále. Většinou vyplývají z tragické nevzdělanosti americké společnosti a zkratkovitých představ vzniklých z falešného pocitu pochopení.

Představa kolektivní nebo dědičné viny bílých mužů je stále stejně pitomá, jako jakákoli jiná představa kolektivní viny. 

Kvóty na zastoupení etnik a sexuálních menšin ve filmech dávají smysl jen občas a mnohem častěji vůbec žádný smysl nedávají. 

Stejně tak nedávají tyto kvóty smysl v odborných profesích.

Rasismus není jen něco, co cítí bílý muži vůči černým lidem. I válka ve Rwandě měla rasový motiv a přitom by obě strany běžný Evropan od sebe rozlišil asi se stejnu pravděpodobností s jakou by průměrný Rwanďan odlišil Vláma od Valona. 

Obsazování černých Achillů a černých Kleopater do filmů a dokumentů není inkluze, ale projev rasismu, protože ukazuje že černí Afričané nemají vlastní kulturu a dává babským klepům přednost před fakty. 

"Vracení" antropologických nálezů z padeolitu není respekt k "původnímu" etniku (které v těch místech v dané době zpravidla vůbec nežilo) ale čistá debilita. 

To všechno je stále pravda, přesto už slovo "woke" v tomto významu nepoužívám, protože se význam tohoto slova vs společnosti změnil. 

Nyní už je příliš "woke" zastávat obyčejná lidská práva pro ženy a LGBTI+ lidi, upozorňovat na ekologické problémy, propagovat očkování, nevěřit v doslovnost Bible, připomínat historické události jako je šoa (holokaust) nebo projevit soucit. Zkrátka slovo "woke" se stalo podobným pojmem jako "komunista" za mccarthysmu, "revizionista" za vlády bolševiků, "fašista" v putinovském Rusku nebo "kacíř" za vlády křesťanských fanatiků.

Jsem nadále ochoten kritizovat nelogické nesmysly, ale už je nebudu označovat slovem "woke", protože "WOKE!" je nyní voláním davu s pochodněmi pronásledujícího čarodějnice. Je to hlas davového šílenství a k tomu já přispívat nechci.

Nepochopené filmy XII. - Godzilla Minus One (2023)

 Na začátek jeno upozornění: Nikdy mě nenapadlo, že v této rubrice uvedu tak mladý a mainstreamový film. Ano, nejen že je Godzilla Minus One relativně nový film, ale zároveň nejde ani o film nějak experimentální nebo z nějaké filmově specifické země. Je to ryzí mainstream. 

Budu tedy říkat věci, které části lidí přijdou naprosto samozřejmé a část lidí se bude divit, kde jsem na to vůbec přišel.  

 

Režisér Takaši Jamazaki odvedl rozhodně dobrou práci, tak jak to, že to tolik lidí nechápe (a přesto dávají poměrně vysoké hodnocení)?

Trochu to přičítám neschopnosti číst filmový jazyk a dívat se na film jinak, než jako na prvoplánovou zábavu.
Potom samozřejmě mohu číst takové recenze jako:

" Samotný příběh mne moc nebavil, Godzilla vzpadala srandovně na svých tlustých nožkách a afektovaní japonští herci se také zrovna dvakrát nepředvedli. Líbil se mi ten zátah torpédoborců a Shinden. Člověk si pak říká, proč někdo investoval peníze do takovéhle pardon, ale kraviny, místo toho aby natočil nějaký solidní válečný film, když už na to ty prostředky a možnosti má?"

 

nebo

 

"Japonci mají samozřejmě jinou mentalitu, ale že půl filmu zabere poválečné sociální drama jsem nepředpokládal. Fakt mě to nebavilo, navíc hlavní hrdina - nehrdina - hrdina Shikishima byl tak nesympatický, že jsem si k němu cestu nenašel. Nemám rád postavy, co jsou celou dobu za blby a v závěru zazáří - pro mě pozdě. Ovšem scény s G mě bavily hodně, triky solidní až výborné, akce skvělá."

Ve skutečnosti je Godzilla Minus One návratem k původní symbolické představě Godzilly. V představách Iširo Hondy nebyl tento přerostlý plaz jenom nemyslící kaidžu, namátkově pustošící japonská města, ale ztelesnění strachu z atomové bomby. Proto měla Godzilla svůj spalující dech a radioaktivní stopu. 

Godzilla Takaši Jamazakiho se k tématu válečného strachu vrací. Dokonce i po vizuální stránce jde podobnost s první Godzillou tak daleko, jak jen je to možné.  Sociální drama není jen kulisa, ale důvod toho, co se děje i způsob, jak porazit Godzillu, která je tady personifikovaným strachem z války. I proto ji hlavní hrdina poprvé potkává mnohem menší a své spalující radioaktivní schopnosti získává (Godzilla) až mnohem později. Tragické, ale zvolna se zlepšující prostředí zničeného Japonska je skvělá změna proti původnímu filmu z roku 1954, která zároveň dává filmu nový rozměr. Lidé se v něm musejí vyrovnat nejen s tím, co jim udělali jejich protivníci, ale hlavně s tím, co si udělali oni sami.

Zbraní proti Godzille je nakonec schopnost naučit se spolupracovat, odpouštět a vážit si lidského života. Proto je emocemi nabitá vrcholná scéna s letadlem na první pohled jednoduchá až naivní, ale ve skutečnosti nemůže být jinak. A také proto není možné Godzillu zcela zabít. Jakmile se jednou objevila, je jen otázkou času, kdy se z hlubin vynoří znovu.

Film Godzilla Minus One si samozřejmě můžete užít i jako sondu do poválečného Japonska, kde se náhodou vyskytuje Godzilla, ale je to škoda. Na druhou stranu se na něj máte možnost podívat podruhé úplně jinak. 

Za sebe vřele doporučuji. 

 

 

Nejbližší pravděpodobná ekonomická krize (Proč se Marx mýlil?)

Dnes vám dávám k zamyšlení tuto úvahu. Nepovažujte ji prosím za jednoznačně dokázanou. Je to vlastně hlavně nastínění některých trendů a toho, kam by mohly vést v nejbližší budoucnosti.

 Nejprve se ale musím vrátit pořádný kus do historie.

Pokud byste se podívali dál do minulosti, zjistili byste, že se většina lidí zabývá produkcí potravin. Jinými slovy naprostá většina lidí byli zemědělci. Podíl zemědělců postupně klesal ale pak přišel skok. V 18. století začalo zavádění inovací do zemědělství. To znamenalo hnojiva, primitivní insekticidy a hlavně stroje. Za tři století tak zastoupení zemědělců ve společnosti kleslo ve vyspělých státech na 1 až 2 % populace. 

Většina těchto lidí se přesunula do výroby, takže následovala průmyslová revoluce. Tady se dá mluvit o boomu stavitelství a výroby. 

V osmdesátých letech minulého století, kdy jsem byl připravován na "zařazení do výrobního procesu" se stále drtivá většina práce dělala manuálně. Na takovou práci nebyli potřeba vzdělaní zaměstnanci. Krátké zaškolení úplně stačilo. 

I když to ve svých sociálních bublinách téměř nepozorujeme, většina takové stereotypní práce postupně mizí. Stále častěji jsou automatizovány celé výrobní linky. Propagační slogany říkající, kolik dokáže stroj nahradit dělníků se staly skutečností.

Kam se tedy tito lidé poděli? Zpravidla do služeb. Tady jsem chtěl využít graf z Wikipedie, ale přišel mi málo názorný. Podle přibližných dat jsem sestavil svůj. Zde je tedy můj nástin toho, jak se přesouvali lidé v rámci pracovních příležitostí ve vyspělých zemích (není to příliš přesné, protože to vše jsou jen odhady navíc jde o dlouhá časová období):

Nicméně k nastínění základního trendu by měl tento graf stačit. 

V první ředě je na něm vidět, proč se Karl Marx mýlil. Jeho hypotéza vychází z představy, že se bude poměr dělníků nadále zvyšovat a jejich bída bude mnohem výraznější. Byla to jednoduchá ale chybná extrapolace. To, co čekal, se nikdy nestalo. 

Ke komunistické revoluci nedošlo ve Velké Británii, Francii ani Německu, protože tam už počet lidí pracujících jako dělníci ve výrobě zvolna klesal a jejich životní podmínky se (i díky nátlaku na továrníky prostřednictvím odborů) zlepšovaly. Tu revoltu prostě neměl kdo vést!

Ke komunistickému převratu došlo v Rusku protože bylo zaostalé a ve stavu kolapsu, nikoli navzdory tomu. Komunisté nabízeli dostupné zlepšení podmínek, které v tu chvíli byly skutečně hrozné. Dosti podobně to vypadalo i ve všech ostatních státech světa, kde proběhl domácí převrat a nešlo o sovětský export - Albánie, Čína, Vietnam, Kuba…

Ukazuje ale i jiné věci. Například obchod vznikl v době, kdy byla většina lidí a komunit samozásobitelných. Prodávaly se přebytky, ale na obchodu převážně nezávisela obživa většiny lidí. 

Průmyslová revoluce tento stav obrátila naruby (ale ono už to začalo v renesanci, co si budem…). Pokud vyrábíte něco jiného než potraviny a věci pro vlastní potřebu, jste na obchodu naprosto závislí - šicí stroj nepozřete. Ekonomické krize se mi proto zdají důsledkem ekonomického stavu společnosti, na který nebyla reálná společnost ještě vůbec přizpůsobená.

Tím se dostávám k současnosti, kdy v podstatě všechno ve vyspělé společnosti závisí na obchodu. Uvolnit se jako jednotlivec ze závislosti na obchodu je náročné a v nejvyspělejších státech nemožné. 

Navíc v současnosti i podíl lidí ve výrobním sektoru mimo zemědělství stále klesá a narůstá poměr lidí pracujících v službách. Zatím je tento trend vlastně trochu falešný, protože mnoho výroby je přesunuto do států Asie, kde probíhá obdoba průmyslové revoluce i se všemi temnými stránkami jako je vykořisťování dělníků a dětská práce. Nemůžeme ale předpokládat, že to bude trvat věčně. 

Pokud bude trend průmyslové výroby sledovat dřívější trend zemědělství, může se stát, že při výrazné automatizaci a robotizaci klesne poměr zaměstnanců v tomto odvětví na pouhých několik procent. 

To by znamenalo zaměstnat možná i přes 90 % obyvatelstva ve službách. Ano, to je příliš. Nedá se předpokládat, že by už jen taková proměna totálně neotřásla celým finančním systémem. Pokud takové množství lidí služby prostě nezaměstnají, může to znamenat výrazné přiškrcení, nebo i zastavení oběhu peněz. Tomu se říká "krize".

Je tu ale i další hrozba: výroba potravin i výrobků jsou obory nutné pro život každého člověka. Tím, že je vykonává velmi malá skupina lidí se dostává společnost do ohrožení ať už je to ztráta know how nebo ovládnutí takové skupiny oligarchy. V obou případech lze držet celou společnost příliš snadno "pod krkem" ohrožením relativně malé skupiny lidí. 

Už teď samozřejmě vznikají nápady, jak tento trend zvrátit, nebo jak se mu přizpůsobit. Nelze se ale spoléhat, že by s tímto řešením přišli politici. Myšlení většiny z nich odpovídá polovině minulého století, u některých je to i polovina předminulého.

Byli to Rusové? Proč muselo být rozděleno Československo?

UPOZORNĚNÍ:

Tento článek je čirá spekulace a neměl by být používán jako argument pro cokoli.

 

Ten obrázek si asi pamatují všichni, kdo to tehdy zažili: dva premiéři – Václav Klaus a Vladimir Mečiar sedí v zahradě a domlouvají rozdělení Československa na dva nezávislé státy.  

 

To se také, přesně podle jejich plánu nakonec stalo skutečností 1. ledna 1993. Otázkou je: Proč se to vůbec stalo?

Protože to Slováci chtěli? No, možná, možná někteří…

Průzkum Martina a Zory Bútorových z března 1993 zjistil, že proti rozdělení Československa bylo asi 50 % Slováků a asi 30 % obyvatel Slovenska podporovalo rozdělení. Češi byli spíše proti rozdělení ale s tím, že Slovákům nebudou stát v cestě k jejich vlastnímu státu.  

Je otázka, kdo na tom tedy chtěl něco vydělat, protože pro obě země to žádný přímý užitek nepřinášelo. Přesto byl tlak na rozdělení neuvěřitelně silný a v mnoha směrech kopíroval události roku 1939, včetně boje o pomlčku. 

Seřadím teď pár faktů a pak zkusím vysvětlit, proč si myslím, že byl rozpadající se Sovětský svaz a z něj nově vznikající neoimperiální Rusko, respektive jejich tajné služby, těmi nejpravděpodobnějšími iniciátory roztržení Československa.

 Nejprve tedy malé opakování historie:

1988 - 1991 Rozpad Východního bloku

Sověti se snažili v vznikajících republikách podporovat a dosazovat prosovětské/proruské politiky.

1989 Sametová revoluce v ČSSR

Mezi oblíbenci Občanského fóra se objevují nejen disidenti, ale i pracovníci Prognostického ústavu Václav Klaus a Miloš Zeman. Oba mají velmi silné vazby na Rusko.

Prezidentem se stává velmi proamericky orientovaný disident Václav Havel. Od počátku jeho vliv směřuje republiku ke vstupu do NATO.

Na Slovensku se prostřenictvím VPN dostává do předsednického křesla agent STB Vladimir Mečiar. 

1991 Rozpad Sovětského svazu.

1992 Porady Klause a Mečiara o dělení Československa.

1992 Michal Kováč se jako budoucí prezident ještě před volbami neformálně sešel s  Jozefem Moravčíkem  (bez vědomí Vladimíra Mečiara) a předal mu návrh uspořádání česko-slovenských vztahů v podobě volné unie. Šlo o sondáž možnosti dohody HZDS s očekávanou vítěznou stranou v českých zemích. S podobnou myšlenkou pak HZDS operovalo v počátečních fázích povolebních jednání. Na první povolební schůzce, mezitím co spolu mluvili Václav Klaus a Vladimír Mečiar, předložil Michal Kováč místopředsedovi ODS Miroslavu Mackovi opětovně projekt česko-slovenské unie, který ale ODS odmítla a Macek sám jej označil za projekt „slovenského státu s českou pojišťovnou“. Jako předseda Federálního shromáždění vedl ještě v průběhu srpna 1992 jednání i se zástupci české opozice (ČSSD, ČSS, Zemědělská strana), kde byl projekt česko-slovenské unie hodnocen kladně, ale pro nesouhlas ODS coby koaličního partnera HZDS v jednání nebylo pokračováno.

1.1. 1993 se Československo rozpadá na dva samostatné státy.

2. 2. 1993  Václav Havel se stává prvním prezidentem samostatné České republiky je jím až do roku 2003

26. února 1999 v Trůnním sále Pražského hradu podepsal Václav Havel listiny o přistoupení České republiky k Severoatlantické smlouvě.

12. března 1999 ČR se stala oficiálním členem NATO.

2003 – 2013 Václav Klaus prezidentem ČR své spisky vydává pomocí dotací od koncernu Lukoil. 

Vývoj událostí vedoucích k rozdělení Československa je v České republice interpretován často způsobem "Slováci to chtěli". Reálně ale průběh událostí vypadá tak, že rozdělení chtěl především Václav Klaus, jeho ODS a Mečiar. 

A teď, proč si myslím, že jsou Rusové nejpravděpodobnějšími adepty pro akci "Rozdělení Československa":

I.) "Cui bono"  – Po zvolení Václava Havla prezidentem a jeho podpoře ze západu bylo zřejmé, že se Československo bude snažit začlenit do západních mocenských struktur. V zásadě nebylo možné změnit jeho směřování. Tedy ne celého Československa. 

Případ nacistického Německa a rozdělení Československa za 2. světové války ukazoval, že vazbu mezi Čechy a Slováky lze narušit. Pokud tedy nelze ovládnout směřování celého Československa, stále by bylo možné řídit svojí loutkou alespoň Slovensko. 

II.) Taktika – Ať už se podíváme na Osetii, Gruzii nebo třeba na současnou Ukrajinu, vidíme stále stejný vzor: 

a) Záškodnické akce pod falešnou vlajkou a informační válka vedoucí k vyostření vztahů

b) Podpora separatistické skupiny.

c) Odtržení území

d) Anexe území

e) Připojení území k Rusku

Jde v podstatě o stejný postup, který použil Hitler při převzetí pohraničí.

III.) Proč nedošlo na body d) a e) ? Nikdy o ně nešlo. Slovensko nemá přímou hranici s Ruskem od roku 1991. V zájmu Ruska byl loutkový stát řízený jím dosazeným politikem, nebo stát pod výrazně větším vlivem ruské propagandy, než Česká republika. 

Strategicky by pro Rusko bylo výhodné zabránit vstupu Slovenska do NATO. Vznikla by tak těžko hájitelná hranice, protože ČR, Maďarsko a Polsko vstoupily do aliance roku 1999.

Konec této snaze znamenal rok 2004, kdy se k NATO připojilo i Slovensko. Informační válka však stále trvá. Po posledních volbách má Slovensko i skutečně prokremelskou vládu.

Asi vás napadá jedna otázka navíc, takže na ní také odpovím:

Rozpadlo by se Československo i tak? Ano, nebo by přinejmenším došlo k radikálnímu přehodnocení vztahů, které by vedly k vzniku dvou nezávislých států pod hlavičkou unie.  Ze strategických důvodů by se to ale stalo až po zajištění bezpečnosti obou států po připojení k NATO, tedy pravděpodobně v roce 1999. 

Po vstupu obou zemí do EU by se tato dohoda stala z větší části symbolickou.

Poznámky:

Teprve v roce 2017 můžeme mluvit o převládnutí názoru, že rozdělení bylo správné. Ale ani to není žádná hitparáda schvaluje jej 53 procent Čechů a 51 procent Slováků. 

Obě země se tedy pravděpodobně znovu nespojí, pokud je k tomu dějiny nedonutí jako v roce 1918.

https://video.aktualne.cz/dvtv/politolog-kroupa-klaus-nasmeroval-cesko-do-slepe-ulicky/r~1a0ef456821a11e4a9bd002590604f2e/

Exorcista jako realistický film

 Tohle by vlastně mělo být zamyšlení nad tím, proč současné filmy o posednutí stojí tak za ***** . Víte, filmu ze sedmdesátých let by mělo být těžké odpustit zobrazení "posednutí" jako skutečného posadnutí démonem. Mnohem horší ale je, když takto vypadají i filmy po přelomu nového tisíciletí, protože zatímco v sedmdesátých letech to znamenalo, že tvůrci uvěřili vyprávění nějakého pobožného blouznivce, po přelomu tisíciletí už to znamená, že museli vysloveně ignorovat celou lavinu dostupných důkazů o tom, jak exorcismus reálně vypadá a funguje.

Řeknu vám, jak by vypadal opravdu realistický film Exorcista, točený podle toho, jak to funguje doopravdy.

Dějství první - expozice:

Spokojená rodina (třeba v Polsku) její členové se scházejí u večeře, mluví spolu o něčem nepodstatném, před večeří se pomodlí. 

Dějství druhé - Hřích:

Druhý den dcera ve škole, kněz má přednášku o posednutí, ukazuje předměty, které údajně posedlí démonem při vymítání plivou - hřebíky, vruty, rozlámané žiletky. Dívka opatrně kouká po spolužačce, jako kdyby to bylo něco nevhodného.
Krátce na to ji chytí, jak se spolu líbají v šatnách na tělocvik. Ředitel volá rodičům.

Dějství třetí - Večeře u které nikdo nemá chuť k jídlu:

Rodiče před svou dcerou řeší, co by měli dělat, chovají se jako kdyby tam nebyla. ostatní děti se tváří, že by radši zemřely, aby tu nemusely sedět, ale nedostanou na vybranou.
Nakonec se rodiče shodnou na zdánlivě neškodném "obrátíme se na kněze".
Dcera souhlasí, protože je také věřící.

Dějství čtvrté - Nemusíš se bát:

Dívka přichází za knězem, který jí říká, že se nemusí bát, že exorcicmus není to, jak ho ukazují ve filmech, že je to spíše něco jako společná modlitba. Modlí se spolu za to, aby jí Bůh zbavil nevhodných myšlenek.

Po rozhovoru a modlitbě se zdá, že dívka skutečně nachází vnitřní klid. Děkuje knězi, oba se s pocitem úspěchu rozcházejí.

Dějství páté - Návrat démona:

Dívka se vrací do školy. Nikoho si po erotické stránce nevšímá, zdá se být spokojená. Po několika dnech potkává spolužačku, kterou líbala. Ta se jí ptá, proč si jí nevšímá, co jí udělala. Druhý den se probouzí v její posteli, je zmatená, ale ne tím, že by si nic nepamatovala. Pamatuje si všechno velmi dobře. Je někde, kde být nemá. Běží za knězem a prosí ho pomoc.Oba se spolu začínají modlit.

Dějství šesté - Kolo prokletí:

Opakující se výjev: Dívka se vrací domů, tvrdí , že se jí ulevilo, ale za krátko jde zase za knězem a projevy jejího posednutí jsou při každém návratu výraznější. Spolužačka se jí ptá, co se děje, ale ona to nedokáže vyysvětlit, jen ji od sebe odhání.

Po mnohém opakování už má propadlé oči, vyráří neartikulované skřeky, chodí v "mostu" a plive hřebíky a šrouby. 

Je vidět, že i kněz je stále s každým návratem přesvědčenější, že je to skutečný démon, který možná bude i nad jeho síly. Doufá ale v pomoc boží.

Dějství sedmé - Přízraky:

Dívka umírá a na prsa si tiskne kříž se slovy "Do tvých rukou svěřuji svou duši". Ukáže se ale že je to jen představa matky, která je silně věřící ale už neunese pohled na utrpení své dcery.

Dívka děkuje knězi, za to, že ji zachráníl. Odchází se svým novomanželem a hází za sebe kytici, kterou chytí ... kněz. Jenže se ukazuje že je to jen představa kněze, který má pocit, že fatálně selhal.

Dívka utíká z domova, na nádraží na ní čeká spolužačka a říká jí "Že ti to ale trvalo, démoni jsou přece jen v naší hlavě!". Jenže se ukáže, že je to jen sen dívky připojené na přístrojích. Lékař říá: "Až se stabilizuje, budeme ji moci probudit z umělého spánku."

Otec s nepřítomným výrazem: "Nejsme snad všichni v umělém spánku?"

Poznámka:

Omlouvám se, ano bylo to snadné, zneužít právě lesbické téma, protože sám o takovém případu vím. Zrovna tak mohla dívka zjistit, že je ateistka, nebo mohla být třeba psychicky nemoná. Všechny tyto možnosti ale příběh příliš komplikují a já se snažil spíše o srozumitelnost, než o to, aby tenhle film skutečně někdo natočil.