Počet zobrazení stránky

sobota 3. července 2021

Smysl rasismu a antirasismu

Zásadní problém rasismu je, že lidem připisuje vlastnosti, nároky a kolektivní (historickou) vinu na základě rasy.  Ano, je to ošklivé. Proto bychom si teď hned měli říct ještě jednu ošklivou pravdu.

Každá společnost v historii byla v zásadě rasistická.

Obecná současná představa vybírá ze společnosti člověka a ukazuje ho jako negativní příklad: To je ten rasista!

Taková představa je ale od základu lživá. Jednotlivci se jen tak sám od sebe "neudělá rasismus". Rasismus neni součástí osobní, ale skupinové identity. Vůči jiné skupině lidí se nevymezuje člověk, jako jednotlivec, ale jako součást nějaké (vlastní) skupiny lidí. 

Často zmiňované obraty typu "nejsem rasista, ale...", ukazují na vnitřní rozpolcenost - takový člověk zároveň nechce sám sebe považovat za rasistu (protože je to ošklivé slovo) ale zároveň chce (nebo cítí že nějak musí) hlásat rasistické (nebo sexistické, homofobní atd)  názory.

V tom tvrzení je ale ještě něco víc než jen vnitřní rozpor. Zpravidla tomu bývá tak, že před "ale" je vlastní zájem - chci být dobý, nechci být považován za rasistu...  To, co však pokračuje za "ale" představuje názor zastávaný nějakou názorovou skupinou, ke které se jednotlivec snaží patřit. Často nejde o nic, co by ohrožovalo jeho osobně ("ale jsem 100% hetero a žádnýho chlapa si brát nebudu"), nebo jde dokonce o tvrzení, jejichž negativní důsledky sám neumí odvodit ("ale co když budou chtít černoši chodit na univerzitu?"). 

Když se podíváte do historie, zjistíte, že rasismus, nebo jeho obdoby (obecně nenávist k nějaké skupině obyvatel na základě určitých znaků), býval součástí válečné propagandy. Je mnohem jednodušší zabíjet nepřátele, když je nevnímáte jako lidi. A právě v odlidšťování nepřátel, je princip rasismu opravdu nenahraditelný. Přitom mohly být rozdíly opravdu nepatrné, jako třeba nesprávná výslovnost nějakého slova. (šibolet)   

Bez rasismu by neexistovalo otrokářství a kolonialismus ale ani kmenové uspořádání a kulturní odlišnosti. Bojovníci proti rasismu příliš často přehlížejí, že rasismus funguje. Tedy že všechny společnosti vděčí za svou jedinečnost nejen vlastním tvůrčím schopnostem, ale stejnou měrou také xenofobii a tedy rasismu. Jsou to přirozené bariéry pronikání vnějších kulturních vlivů i genů, ale také obrana proti špionáži a odcizování zdrojů i výrobních tajemství. 

V historii se tedy rasismus společnostem zpravidla vyplácel. Jenže i tady existuje určitý kulminační bod, za kterým se rasismus stane extrémně nevýhodným. Tím bodem je vznik multietnických společností. V takových společnostech začne být rasismus nevýhodný, protože snižuje obecnou bezpečnost. S tímto problémem se musely nutně setkat už starověké říše.

Rasismus není šachovnice

Nebezpečné zjednodušování je popisování problému rasismu jako konfliktu dvou stran.  Zvláště v současném USA je rasismus chápán jako černo-bílý konflikt. Snaha "vyrovnat dějinné křivdy" kvótami, sebeponižováním i interpretací že rasismus je "problém bílého muže" nakonec vede ale jen k jednomu výsledku a to je rasismus. 

Pokud někoho zvýhodňujete a někoho znevýhodňujete jen pro barvu jeho kůže či rasu  (nebo obecně pro rys,který nemůže změnit), je to vždycky rasismus. Nezáleží na tom, která barva to je.  

Postoj "pouze bílí mohou být rasisté", je rasistický!

Žádní "bílí muži" nejsou a nebyli větší rasisté, než jiní lidé z jiných etnik, pouze atlantická kultura dospěla jako jedna z mála do fáze, kdy si její zástupci uvědomují, že samotná historie naší kultury obsahuje opravdu mnoho nepěkných postojů a událostí. Ke stejnému poznání ale ostatní homogennější kultury vůbec nedospěly. 

Pokud viníme bílé otrokáře za jejich obchod s otroky, přehlížíme arabské otrokáře a černé africké lovce otroků.

Nejen rasistické ale opravdu nebezpečné pro samotnou existenci naší kultury, je i přenášení "historické viny" na další generace. To je samozřejmě problém především ve snaze "napravit" stovky let otroctví. Kdybychom chtěli být poctiví, museli bychom uznat, že to nejde. 

Pachatelé i oběti jsou už stovky let mrtví. Lidé,kteří mohou být odškodněni nemají za co být odškodněni, protože oni osobně neutrpěli křivdy, které se staly jejich předkům. Lidé, kteří mohou být odsouzeni nemají za co být odsouzeni, protože oni osobně jsou nevinní.

Všechny děti se rodí bez viny.

Snaha napravit historické křivdy pomocí kolektivní viny je jako snaha uhasit požár benzínem. Navic je sama taková snaha rasistická. 

Evropská, nebo chcete-li atlantická civilizace přinesla obrovská příkoří, ale také mír, prosperitu, vysokou životní úroveň, bezpečí, seberealizaci a dlouhověkost, o jakých se starším civilizacím ani nesnilo. 

To, na co bychom se měli zaměřit je, aby mohli všichni její členové (tedy jednotlivci bez ohledu na rozdíly) těžit z jejích benefitů stejně. A tím myslím spíše v maximální, než v průměrné nebo minimální míře.

Idea globální civilizace. 

Samozřejmě nechceme aby se idea antirasismu zvrhávala v rasismus, ale na to si musíme uvědomovat, že antirasismus má účel. Tím účelem soužití, rovnoprávnost a vzájemná bezpečnost.

Pokud se tedy boj proti rasismu (za zdánlivé právo) vyvine do stavu, kdy narušuje rovnoprávnost, staví bariéry v soužití a snižuje bezpečnost, tak víme, že jsme sešli z cesty.

úterý 15. června 2021

Z historie polyamory - piloti U.S. Air Force

Dnes budo psát o swingers, ale jsou to úplně jiní swingers, než jak tohle slovo známe ze současnosti. Zároveň bych tím chtěl částečně odpovědět na jednu otázku z druhé strany. Spousta lidí, žijících v monogamním svazku reaguje na zjištění, že někdo jiný patří do určité polykuly (nemonogamní "rodina") slovy: "Já vám to neberu, ale co až přijdou děti?"

Doufám že odpověď vyplyne z následujícího vyprávění. 

Jako "swingers" se označovali původně polyamorní piloti U.S. Air Force. Uspořádání jejich vztahů bylo zajímavé. Oficiálně měli totiž manželky a byli tedy ženatí. Každá z takových dvojic měla někde svůj domov, který působil naprosto konzervativně. Jejich ženy ale byly na společných večírcích ženami i jejich přátel a naopak oni sami byli muži žen svých přátel.


Povědomí o prvních swingers proniklo do obecného povědomí i do populární kultury.*)

Od dnešnícho nejčastějšího chápání polyamorie se tento systém přece jen poněkud odišoval - i v propojených rodinách stále platila rodinná hierarchie a tradiční role manžela (hlava rodiny, živitel) a manželky (péče o domácnost).

Tento způsob života byl zaznamenám v průběhu 2. světové války a později také za války v Koreji. Šlo ale o systém tak  vyvinutý, že někteří autoři vyslovili myšlenku, jestli jeho původ nesahá mnohem hlouběji, tedy do dob 1. světové války, do prvních desetiletí 20. století, nebo dokonce až do koloniálních válek. **)

Někoho asi napadne, že to byly drsné časy a piloti, kterým neustále hrozila smrt, se chtěli prostě odvázat a zapomenout na to. Sex rozhodně  představoval téměř nutnou relaxaci v prostředí neustálého ohrožení. To je ale jen půlka pravdy. Faktem je, že být manželkou válečného pilota představovalo také mnoho stresu nejen z důvodů obavy o jeho život, ale také o zabezpečnení příjmů a možnost se starat o děti. Ano rozumíte dobře, tihle lidé měli i v té době děti. 

Systém zajišťoval, mužům jistotu, že své ženy nenechají osamělé v nebezpečném světě, pokud budou zabiti v boji (což bylo dost pravděpodobné) a poměrně pevné vztahy uvnitř skupiny pilotů nabízely bezpečí tam, kde se zdálo, že žádné bezpečí existovat nemůže. 

Námitku "...ale co až přijdou děti?" mohly tedy slýchat manželky pilotů přesně v opačném významu, než je slýchají dnešní polyamorici

Uspořádání intimních vztahů zjevně podléhá stejným tlakům a proměnám, jako jakékoli jiné sociální uspořádání.


*) Pokud chceme pochopit spojnici mezi původními swingers a vznikem swingers klubů, je důležité si připomenout, že tisk v padesátých letech 20 století informoval o tomto chování jako o "výměně" nebo "půjčování manželek". Je zjevné, že takový popis neodpovídal realitě v plné šíři.

 **) Existují i úvahy o vlivu hospodářských krizí na vznik tohoto fenoménu.


Na Wikipedii (en): Swingers 

Justin J Lehmiller: A Comparison of Sexual Health History and Practices among Monogamous and Consensually Nonmonogamous Sexual Partners


čtvrtek 10. června 2021

Proč si volíme stále horší politiky?

Naše politika je dlouhodobě špatná. Přinejmenším tento názor mám dlouhodobě a vzhledem k prestiži povolání politika v tom nejsem sám.

Už před deseti lety jsem napsal: 

Přemýšlím jaké to asi je být členem vlády. Vědět, že až natáhnete brka, nějakých sedm milionů lidí otevře falšku a bude řvát nadšením (ti ostatní jsou děti). Jaké to je vědět, že jim nikdo nepřeje nic dobrého, že si každý na jejich hrob odplivne? Že když budou mít havárku v autě, bude každý opravdu vážně přemýšlet, jestli má vůbec volat záchranku... ne nechtěl bych teď být jedním z nich! 

Jako obecná teorie demokracie bývá veřejnosti předkládáno tvrzení, že lidé prostřednictvím voleb vybírají kandidáty, kteří je nejlépe reprezentují do zákonodárných sborů. Při pohledu nejen na naší politickou scénu nad ním musí člověk jen kroutit hlavou.

O tom, že politické strany nejsou vůbec způsobilé předvybírat voličům kandidáty do voleb jsem psal už dříve, jenže fatálně končí i pokusy o "nepolitickou politiku".  

Zkusím teď načrtnout, proč k tomu podle mě dochází. 

Za počátek problému považuji jakýsi přirozený sklon společnosti ke konzervatismu. Nejde přitom ani tak o nějaký uvědomělý program, jako spíše o setrvačnost myšlení obrovské masy lidí. Spousta lidí prostě jen dělá to, co dělala vždycky a pokud se nestká s problémem, který se dotkne i jich osobně, tak i myslí stejně jako vždy. 

Mohu mluvit o konzervatismu, protože jeho základem je víra v hodnotu tradic, které ale nejsou ceněné často pro nic jiného, než že je lidé dodržují dlouho. To je ovšem vlastnost jak kvalitních, tak kumulativně chybných řešení.

Pokud v základě vycházíme z nevyřčené představy, že "všichni přece vědí, co je třeba", vychází nám špatný politik prostě jako člověk, který se nechal od svého poslání odvést korupcí. Tohle hodnocení vede ke snaze vyměnit jej za kohokoli jiného a tímto způsobem jsou také vedeny politické kampaně. V principu jediným požadavkem voliče je předpoklad, že politik bude v základních věcech "konzervativní" a tedy předvídatelný.

Úplně přitom chybí uvědomění že politik může být také "pouze" nekompetentní a nebo nekompetentní i zkorumpovaný zároveň. 

Všichni jsme se ale mohli mnohokrát při sledování přenosů z jednání přesvědčit, že většina politiků prostě nemá dovednosti nutné pro racionální politiku, tedy že je těžce nekompetentní.

"Je to špatně, změňme to" je z principu dobrá motivace, ale vždycky je zásadní se ptát "v co jiného". Je jen málo stavů, které by se nedaly zhoršit a většina změn nepředstavuje zlepšení. Logika "všechno je lepší, než tohle" je tedy chybná.

Statisticky je vždy mnohem větší skupina chybných řešení, tedy takových, které vedou ke zhoršení situace, než řešení, které situaci alespoň nezhorší nebo i zlepší. Výměna politiků "na slepo" tedy ve většině případů povede ke zhoršení. 

Označení "konzervativní" z toho důvodu vnímám v současné politice jako synonymum pro "populistický". Trochu problém je, že k této politice neexistuje příliš alternativa. Dokonce i strany, které se tradičně označují za "levicové" jsou v principu velmi konzervativní. (Pokrokovost je opustila někdy v první třetině 20. století. Dnes jsou jimi navrhovaná řešení často bližší feudalismu než nějakému novějšímu zřízení.)

V současnosti je velmi pošetilé se ptát, jestli volit pravici nebo levici, protože na mnoho otázek mají tradiční strany stejný názor bez ohledu na označení. Spor bychom měli chápat spíše v rovině tradicionalisté vs modernisté. Tahle země potřebuje moderní řešení. Takové ovšem ani od komunistických ekonomů ani od bývalých agentů STB očekávat nelze.



čtvrtek 22. dubna 2021

Prospěšnost evropské roztržky s Ruskem

Existuje velmi mnoho důvodů, proč by bylo dobré udržovat alespoň nějak přiměřeně fungující diplomaticé vztahy s Ruskem ze strany Evropské unie. Tohle zamyšlení ale míří opačným směrem. Chci se ptát: Mohlo by být pro Evropskou unii nebo pro evropské země nějak prospěšné, kdyby EU až tak dobré vztahy s Ruskou federací neměla?

V první řadě si musíme uvědomit, že není zase až tak dobré být spojenec s Ruskem kvůli tomu, jak se Rusko ke svým spojencům chová. Totiž že je oslabuje ekonomicky a hlavně politicky. 

Nedělá to z nějaké zlomyslnosti, ale z důvodu zisku a zabezpečení vlastní vnitřní bezpečnosti (a není v tom samo). Každý spojenec totiž může ekonomicky a politicky vyrůst a ve vztahu přebrat iniciativu. Slabým spojencem se naopak lépe manipuluje a uzavírají jednostranně nevýhodné obchody. 

Účelem ruských trollích farem je tedy především roztříštit a znepřehlednit domácí politickou scému států, které nejsou s Ruskem v otevřeném konfliktu. I nepříliš vyhraněný konflikt přirozeně povede k výraznějšímu odporu vůči dezinformačním kampaním.

První výhodou otevření diplomatického konfliktu s Ruskem by tedy bylo omezení vlivu ruských trollů na politiku.

Hlavním vývozním artiklem Ruska je energie, což je také dlouhodobě výhodné. Investicí do ropovodů, plynovodů a jaderných elektráren vzniká dlouhodobá závislost, ve které se jen málokterá odběratelská země odváží protestovat proti zasahování Ruska do vnitřních záležitostí. 

Evropská unie je energeticky závislá na Rusku dokonce ještě více, než ČR. Některé země jsou dokonce výhradně závislé (více než 75 %) na dovozu ruské ropy či zemního plynu. 

I náznak možné ztráty energetického zásobování by přinutil EU více diverzifikovat zdroje energie a tím zvýšil energetickou bezpečnost. Zároveň by vznikla obrovská příležitost pro země, které by na trhu mohly Rusko nahradit.

Co myslíte, má EU svou armádu? Inu ne, nemá. Jenže pokud chce být brána vážně, měla by ji mít. Podobně jako by měla mít integrovaný záchranný systém pro případ rozsáhlých katastrof.  

Ohrožení by motivovalo EU k vytvoření společných propojených obranných a záchranných systémů - armády, federální policie, záchranných složek i medicínských institucí (například pro případ pandemií).

Přiznejme si, že kromě eura a výkřiků euroskeptiků se nám EU vlastně nijak moc nepřipomíná. Rozhodně nijak nevnímáme evropské politiky jako skutečné politiky. Vlastně moc netušíme že vůbec existují. Pokud se zeptáte na evropského prezidenta, většina lidí nebude znát ani jeho jméno.  

Pevnější semknutí EU, které by mohlo vést až ke skutečné evropské federaci s fungující a respektovanou celoevropskou politikou by mohl být další bonus, který bychom mohli získat.

Konflikt s Ruskem by asi z Evropských států nejhůře neslo Německo. Jeho vývoz dělá 27,4 miliardy eur ročně a téměř stejné množství tvoří dovoz. Převážně je to vlastně výměna výrobky z Německa za energii z Ruska. I uvnitř EU jsou státy, kterým se příliš nelíbí dominatní postavení velkých států a konflikt by mohl pomoci "zamíchat karty". 

Oslabení Německa v rámci EU by byl přímý důsledek konfliktu s Ruskem a existuje dost zemí, které by takovou změnu uvítaly.

A konečně by měla roztržka i jeden "kosmický" důsledek. Evropská kosmická agentura totiž dosud nemá vlastní pilotované kosmické lodě. 

Spolupráce s Ruskem, byť ne vždy úplně hladká, drží při zemi investice do vývoje vlastních pilotovaných kosmických lodí. 

Je to pochopitelné. Evropa nemá s vývojem pilotovaných kosmických lodí vůbec žádnou zkušenost. Tedy ne takovou, která by skutečně vedla k výsledku. Investice do  takového podniku jsou zároveň vysoké a rizikové. Ve chvíli, kdy se nabízí používání lodí prověřených desetiletími a mnoda desítkami (v pilotované verzi) nebo i stovkami (včetně nákladní verze) startů, se taková investice může snadno jevit jako nevýhodná.

I jen dostatečně velký diplomatický konflikt s Ruskem by mohl vést k přehodnocení investic Evropy do kosmického programu.

 Co tím chci říci? Podobně jako Rusko není ve skutečnosti kompaktní celek (ale musí tak v rámci své politiky vystupovat), není kompaktním celkem ani Evropa. A stejně jako v Rusku existují skupiny, pro které je konflikt s Evropou velmi nevýhodný, existují v Evropě početné skupiny, pro které by mohl být rozchod s Ruskem z dlouhodobého hlediska velmi výhodný. Přitom Rusko by rozhodně plošně postihl odklon od Evropy více než samotnou Evropu.

To, že tedy Putin vyhrožuje "tvrdými sankcemi" je podle mě nepochopení situace. Není to na první pohled vidět, ale ruská vláda tahá za kratší konec lana a bylo by na místě více diplomacie, slib prošetření události případně oficiální omluva. Nemám však pocit, že by se ruská diplomacie komukoli v posledních desetiletích omluvila.

čtvrtek 15. dubna 2021

Blackface


 Exportování amerických politických a kulturních problémů do celého světa je rozhodně bizár. Jedním z nich je boj proti tzv blackface

Historie natírání bílých komiků a zpěváků na černo je dlouhá a zvláště v USA často nepěkná, jenže...

Jednak i v USA dělali blackface často komici a zpěváci, kteří afroamerickou kulturu opravdu milovali - rozhodně se nenaučíte třeba hrát dobře jazz z nenávisti a rasismu. Tady se dostávám k jednomu paradoxu - v jazzu panoval určitý rasismus naruby, protože obecná představa říkala, že bílý hudebník nemůže pořádně zahrát jazz. Hudebníci se tedy barvili na černo proto, aby byli pro jazz dostatečně černí. Ano, zní to divně, ale ukazuje to, jak málo současní lidé chápou starší verze vlastní kultury. Ostatně nebýt takových "kulturních průsaků" asi bychom vůbec nezažili rozvoj moderní populární hudby.

A pak tu máme i lidi z úplně jiného prostředí jako je právě Československo a později Česká republika. V Československu nebylo nikdy slovo "černoch" chápáno čistě negativně a neměli jsme ani žádnou zkušenost s otrokářstvím, alespoň ne od ranného středověku. (Vlastně jediným člověkem, který v nedávné době takto slovo "černoch" veřejně použil byl Adolf Born.)

Jako blackface vystupoval u nás za mlada například Frank Towen o jehož (místy až přehnaném) obdivu ke kultuře afroameričanů snad ani nejde pochybovat. 

Když se tedy současný český protagonista natře na černo, aby představoval třeba Loise Armstronga, těžko to chápat, jako projev rasismu, protože v první řadě napodouje umělce mnohem slavnějšího a významnějšího než je on sám. 

Boj proti blackface je tedy v některých případech proti logice antirasismu.

Hlavně se tu ale dostáváme někam na úroveň kolektivní viny a argumentace uražeností. Pokud je show, pořad nebo akce vysloveně postaven na převlecích, tak jde vždycky o nějakou formu karikatury reálných postav, etnik, zaměstání...

Jestliže není urážlivé, pokud se žena může převléknout za muže, muž za ženu, Čech za nacistického zombie důstojníka a Rus za Skota, proč by mělo být nepřípustně urářžlivé natřít si obličej hnědým krémem?

Černošství se prostě stalo v USA politickou identtou, která nesmí být uražena ani vtipem. Jenže taková výjimečnost by z principu žádné politické identitě náležet neměla. 

Co z toho? No, USA má rozhodně problém s vyrovnáním se s identitou občana USA. Hlásit se k USA totiž znamená i přijmout podíl na historii plné otrokářství a rasismu. A také vidíme, že se s tímto problémem vyrovnat neumí, protože se jej pokouší řešit apikací kolektivní viny. 

Tragédie je, že tuhle deformovanou podobu světa jako dominantní kultura vyváží. 

Tak si říkám, že jsem byl na kalendářích Klubu Terryho Pratchetta dvakrát za trolla. Není to rasismus (nebo druhismus)? No asi není, stejně jako kdybych šel na Všefandomovou maškarádu za Benjamina Siska. (Není to pravděpodobné jen proto, že tenhle startrekový kapitán je na mě moc "ezo")



 

neděle 7. března 2021

Zoufalství kovidové vlády

Spousta lidí teď vymýšlí vysvětlení, jak se Česká republika mohla stát z premianta v protikovidovém tažemí morovou jámou Evropy. Vysvětlení jsou různá, od intuitivních (všichni jsou tu sobci, nebo idioti), přes improvizovaná (je to přírodní katastrofa a nedá se s tím nic dělat) až po úplně pitomá (je to trest za to že jsme ztratili víru). 

Nevím, kam v této škále nakonec zapadne ten můj názor, ale sám bych jej zařadil spíše do té prostřední kategorie. Nebudu se proto ani tak snažit najít skutečné důvody, jako vymezit, kde přibližně by se řešení problému mohlo nacházet a proč jsme k němu nedošli. 

1.) Pomalí a nekompetentní politici:
Vlády složené z totálně neschopných, nekompetentníh a hlavně pomalých politiků jsme volili velmi dlouho. Naším zdánlivým štěstím tedy bylo jen to, že se za tu dobu území ČR nestkalo s dostatečně velkou katastrofou, aby se jí museli politici zabývat. Náraz na realitu byl tedy nutně jen otázkou času a o budoucí tragédii bylo rozhodnuto celá desetiletí dopředu. Prostě jsme jen nevěděli, jaká tragédie to bude, ale jistota byla, že z ní nevyvázneme se zdravou pověstí ani kůží.

Z toho bychom si měli vzít poučení že samotný náš systém vlády generuje neschopné politiky a zasloužil by si revizi, ne pouhou výměnu politiků, protože i když pouze změníme vládu, a předpokládejme, že by se tam tentokrát dostali skutečně dobří politici (přehlédněme, že je to nepravděpodobné), byla by to záruka jen do dalších voleb. 

Vlastnosti nekompetentních politiků, které zapříčinily současnou tragédii jsou:

  • Jednání z pozice odbornosti
  • Lineární myšlení
  • Nejistota a zmatečné chování

Jednání z pozice odbornosti je tragické v tom, že se politici snažili jednat jako specializovaní odborníci v oborech ve kterých se nevyznali. (Přitom mohli mít k dispozici kvalifikované predikce: Česko má nepřiznanou strategii. Promořování. Je to absurdní, říká matematik)

Jde o klasický Dunning - Kruger efekt v praxi - poznatky, které by potřebovali k tomu, aby si uvědomili, že pro takové rozhodování kompetentní nejsou, jsou shodou okolností ty samé, které by potřebovali aby kompetentní byli. 

Lineární myšlení je obecný problém politiků, kteří předpokládají že způsobem, kterým rozhodují (a který skutečně lieární je) ovládají systém, který se také chová lineárně (což je nebezpečná iluze). Za běžných podmínek se skutečně lidská společnost vyvíjí tak pomalu, že je snadné takové iluzi podlehnout. V době pandemie, kdy je průběh událost silně nelineární, je velký rozdíl mezi tím přijmout stejné opatření v jeden den, za dva dny, nebo za měsíc. Opatření, které je jeden den dostatečné, je za dva dny už možná příliš slabé a za měsíc vysloveně směšné.

Odložit o dva měsíce přijímání zahrádkářského zákona, rozhodně nezpůsobí takovou katastrofu jako nepřijmout potřebné opatření v době pandemie, skutečně velké živelní katastrofy nebo války. 

Nejistota a zmatečné chování má u našich politiků původ v neschopnosti predikce. Jsou situace, kdy je nejistota horší než jistota špatného rozhodnutí. Pokud chcete vládnout, musí být lidé schopni alespoň pochopit směr, kterým se vaše myšlení ubírá. Rozhodnost a jistota v rozhodnutí působí na lidi přesvědčivě, náhlé změny rozhodnutí bez zřejmého důvodu vedou k úpadku víry v autority. Věřit vládě, která ujišťuje, že něco udělá, nebo naopak neudělá, a která vzápětí udělá pravý opak je totiž nebezpečné.

V českých podmínkách to bylo osudné hlavně malým podnikatelům podnikajícím v pohostinství. 

2.) Veřejnost(?):
Jednou z představ mnohých teoretiků je, že občanská společnost zklamala svým sobectvím. Předpokládám, že výzkumy, pokud budou provedeny, tenhle závěr vyvrátí. Přesto je vznik takového dojmu pochopitelný. 

Pouze u necelé třetiny obyvatel (a možná také jen u čtvrtiny) můžeme předpokládat nějaké uvědomělé předcházení nákaze bez dalšího doporučení. To jsou lidé, kteří umějí posuzovat informace, tedy ti kteří myslí kriticky. Jenže ani kritické myšlení nevede ve 100 % ke správným závěrům!

Další část obyvatel spoléhá na vládní doporučení a informace v médiích. Tady je samozřejmě obrovský problém, protože vláda už dokázala že je nevěrohodná a média jsou až příliš často zahlcena vyslovenými hoaxy o zázračných lécích (naposledy Ivermektin).

Nemělo by nám uniknout že do téhle skupiny patří i nezanedbatelné množství lékařů, kteří v zásadě dělají na svých pacientech neodborné pokusy. 

Konečně tu máme také skupinu tupých primitivů, které je možné přinutit k dodržování předpisů pouze silou. Vláda, která chce na takovou skupinu zapůsobit ale musí především deklarovat, že se sílu nebojí použít. V době obecného ohrožení, jakým pandemie skutečně je, to musí udělat každá vláda, která míní potlačení pandemie vážně. Skupina sebestředných pitomců je totiž vlastně poměrně velká - můžeme předpokládat že půjde také zhruba o třetinu obyvatel. Bez jejího potlačení jsou všechna ostatní opatření neúčinná. Jistě, pro populistického politika to není moc dobrá zpráva. Také na tom jsou často bity právě demokracie.

Měl bych připomenout, že se občanská společnost projevila také významně pozitivně ať už při šití roušek, při podpoře ohrožených podniků nebo při distribuci vakcíny. Problém je, že i tady je to boj s větrnými mlýny, pokud nejsou přínosné aktivity podporovány a negativní potlačovány. Reálně to ale vláda prováděla spíše naopak. Distribuci ochranných pomůcek nejprve zakázala, pak přislíbila, dlouhou dobu odkládala a nakonec distribuovala nejprve roušky a později respirátory nevyhovující normám a ještě zajištěné pozdě s příslibem nechtěného politického závazku. Podobně distribuce vakcíny byla přislíbená, ale nezajištěná. K tomu všemu se sami politici stali šiřiteli konspiračních teorií a sám předseda vlády Andrej Babiš pomohl získat zásobu Ivermektinu.

iRozhlas: Babiš pomohl získat z Bulharska ivermektin ‚proti covidu‘. Před užitím léku ale varují experti i sám výrobce 

Politici tedy nejen aktivně bránili lidem snažícím se najít řešení, ale zároveň takové lidi i přímo poškozovali a situaci zhoršovali. 

3.) Média a mediální válka:
Česká republika se také stala v nejhorší době terčem mediální války. Veřejný prostor máme doslova přecpaný nesmysly pocházejícími z trolích farem. Problém je že i zde jsme měli na katastrofu zaděláno desetiletí dopředu. Jednak jsou naše média obsazena množstvím "vševěřících" ale také mají tendenci k podivnému chápání vyváženosti, kdy poskytují "stejný prostor všem názorům". Technicky tedy můžete mít 9 konspiračních teorií na jeden odborný názor.

Jenže dozor nad činností médií veřejné služby vykonávají vlastně také kandidáti dosazení politiky:

"Všechny členy do mediálních rad volí hlasováním Poslanecká sněmovna. Kandidáty do Rady ČTK a RRTV navrhují přímo poslanecké kluby, zatímco kandidáty do Rady ČT a ČRo navrhují “organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy”.   

 Via: http://www.medialnirady.cz/index.php/medialni-rady/


Odpověď na otázku "Kdo za to může?" by tedy měla znít "V blízké perspektivě, nebo obecně?" V nejbližší perspektivě je tím škůdcem samozřejmě v první řadě naše vláda a naši zákonodárci. Politici jednoznačně zasahují do všech sfér, které mohly současnou katastrofu ztlumit, nebo jí ještě zhoršit. Mají vliv na to, jaké chování bude veřejností přijímáno a jaké ne, na preferovaný postup ministerstva zdravotnictví i na informovanost.

Jenže z delší perspektivy za to tak nějak může celá naše společnost tím, že jsme nevyžadovali pravdivější zprávy, lepší politiky, spolehlivější politický systém, odbornější názory. Je to veřejnost, která svým přijetím konkrétní vládu legitimizuje.

Nakonec tedy otázka zní: Jaké nároky klademe na služby státu? A odpověď je: Příliš nízké. To, co zažíváme je důsledkem naší neochoty vymáhat na politicích plnění jejich závazků a také velmi malých nároků kladených při jejich výběru. Nízká prestiž politického řemesla se nám teď vrací v desetitisících mrtvých.

 



pondělí 22. února 2021

Jak vstoupit do rodiny

 Při sledování sporů kolem manželství pro všechny často jeho odpůrci argumentují stářím a tradicí institutu manželství. Ano, je to pravda. Něco jako manželství se vyvinulo u mnoha kmenů po celém světě a v mnoha podobách. Ty teď ale vlastně vzpomínat nechci. 

Chci se zastavit u jednoho aspektu manželství, který současnému registrovanému partnerství chybí, ale který nechyběl jiným rituálům spojujícím dva, nebo i více lidí. Mám na mysli přijetí do rodiny se všemi sociálními i právními důsledky. 

Pokud se bavíme o stáří tradice manželství, je třeba dodat že v podstatě stejně stará je i tradice dvou dalších rituálních způsobů, kterými mohl být člověk přijat do rodiny a které mívaly kdysi nejméně stejně významný rituál jako svatba. 

Tím prvním z nich je adopce. Ano adopce dětí známe, jenže v dobách, kdy nepatřit k žádné větší rodině představovalo život ohrožující stav, byli adoptováni často i dospělí lidé. Rituál obsahoval často i jakýsi inscenovaný "porod", což muselo být při předvádění dospělými poněkud divné. Na jeho konci byl adoptovaný prohlášen za potomka svých nových rodičů a následovala oslava jeho "narození." 

Oslavy byly obecně častým způsobem, jak lidem fixovat v paměti nějakou skutečnost. 


 

Tím druhým způsobem, jak být přijat do rodiny byla svatba.Tu asi příliš rozvádět nebudu. Samozřejmě je svatba jednak právní úkon, ale také iniciační rituál s různě pestrou symbolikou i v rámci Evropy, natož světa. Jen málo svatební symboliky má přitom něco společného s vyznávaným (zpravidla dominantním) náboženstvím.

Konečně třetí rituál, který je v současnosti už v podstatě zapomenutý se nazývá sbratření, ve starém jazyce pobratimstvo případně enbrotherment (affrèrement). Jeho účelem bylo uzavřít pouto mezi dvěma (případně i více) osobami stejného pohlaví. Případně se ještě v různých kulturách rozlišoval svazek mezi muži a mezi ženami. 

Velmi zajímevě je to rozebráno ve videu Gejiny na kanále Dejepis inak.

Institut pobratimství (sbratření) umožňoval dvěma mužům nebo ženám sdílet společnou domácnost, mít společné finance nebo i dědit po sobě a vychovávat společně děti. (Pro natvrdlé: ne ty spolu ty dva / ty dvě nezplodily)

Takoví lidé byli považováni v nejstarších dobách za sourozence a to z důvodu spíše magických. Archaická představa o příbuznosti totiž zahrnovala "stejnost krve". Rituál proto zpravidla vrcholil smísením krve tak, že si lidé spojovaní rituálem sami způsobili ránu buď na dlani nebo na zápěstí* a pak buď rány přitiskli k sobě, nebo krev zachytili do poháru a společně ji pak vypili ve víně.

Je na místě říci, že tyto rituály nebyly primárně chápány jako svazek zdůvodněný sexuálně, ale spíše vztahově - vzájemnou náklonností. Jeho hodnotu viděli staří Slované, Germáni a Anglosasové v pěstování prospěšných přátelských vztahů a ušlechtilých emocí. Nicméně není příliš pochybnost že přinejmenším nezanedbatelná část stejnopohlavních svazků tohoto druhu byla zároveň naplněná i po sexuální stránce. 

Z dlouhodobého hlediska tedy současná situace není nijak nová, Jde spíše o potlačování jednoho starověkého aspektu kultury jiným. Vliv křesťanské pověry, která vinila homosexuály z pádu Sodomy a Gomory lze vystopovat až k roku 558 k císaři Justiniánovi. Trvalo ale téměř tisíc let, než se ze stejnopohlavních svazků stala v Eropě okrajová záležitost.

Na jednu stranu tedy na tvrzení konzervativců že manželství je nesmírně stará instituce lze odpovídat, že pobratimství je přinejmenším stejně staré. Zároveň ale tutéž instituci pravděpodobně nelze znovu přivést k životu. Důvodem není délka existence, ale jakási "puritánská epizoda" v evropských dějinách, která stále zesilovala zhruba od renesance.

V důsledku se pobratimství  či družičane se několik posledních století chápalo jako svazek asexuální i když stopy původního významu svazku na rituální úrovni stále najdeme. Ještě v devatenáctém století se slavnostech Srbů například líbaly dívky s dívkami a mladíci s jinými mladíky skrze věnec z vrbových proutků. Takto popisuje zvyk Božena Němcová:

Družičanje, tak jmenují Srbové okolo Negotina a N. Ršavy slavnost, kterou slaví tamější mládež druhou neděli po velikonoci. — V ten den hned odpoledne sejdou se děvčata a jinoši (momčaď) na jistém k tomu určeném místě k slavnosti pobratimstva — sdružování, sbratřování se mezi sebou, obyčejně děvčata s děvčaty, jinoši s jinochy. — Nejdříve provozují se rozličné hry a potom zpívá se a děvčata víjou přitom věnce z mladých vrbových proutků jinochům, každému jeden a sobě jeden. Když mají věnce uvité, která s kterou podružiti se chce, přistoupnou proti sobě a jedna druhou skrze věnec políbí. — Potom vyměňují si červené vejce (kraslice) a posléz i vrbové věnce, které posadí jedna druhé na hlavu. Při dávání si věnců na hlavu zaklínají se jedna druhé a jinoši jeden druhému, že si budou věrnými družkami po celý rok — a jinoši že si budou pobratimi! Potom si ještě zazpívají a jdou domů. — A nezůstane to při prázdném slovu. Jako bratr s bratrem, jako sestrica se sestricou žijí pobratřenci; je-li jeden smuten, i druhý vesel není, a kdo by jednomu ublížil, jako by i druhému ublížil. — Při hrách a veselostech není jeden bez druhého, vždy spolu, a co jeden, to druhý.

Jak dojde rok, v tentýž den sejdou se opět všickni na onom místě, kdež zase bud bývalé pobratimství obnovují, aneb se rozloučivše do nového vstupují.

Ve dvacátém století už šlo o jev velmi vzácný, známý jen u Jižních Slovanů a vykládaný zjevně mnohem omezeněji, než ve starších dobách. V Ottově slovníku naučném najdeme pod heslem Pobratimstvo:

Pobratimstvo (bratrstvo slibní) nebo posestrimstvo, u Jihoslovanů, jmenovitě u Srbův a Bulharů, svazek dvou i několika osob stejného nebo různého pohlaví na základě obyčejového práva, zakládající se na vzájemné mravní lásce a nikoliv na společných zájmech majetkových nebo na pokrevním příbuzenství. Jakési stopy pobratimstva vyskytují se již u klassických národův, u Germanů, Rusův a Polákův, ale starý obecně árijský obyčej tento udržel se v plné síle pouze u Jihoslovanů, najmě u hajduků, následkem zvláštních národně politických podmínek. Ano nabyl u nich značného významu nejen v životě, nýbrž i ve světovém názoru, o čemž svědčí národní poesie, znající pobratimstvo i ve světě zvířecím, u bytostí nadpřirozených, jako i vil a rusalek, ba i mezi svatými, anděly a ďábly. Hlavními podmínkami pobratimstva jsou věrnost a vzájemná oddanost, čistota poměru mravního a nerozlučitelnost. Naproti tomu připouští se rozdílnost víry a plemene a vylučují se vztahy majetkového dědictví. 

Dnes je v Evropě zvyk  pobratimství /posestrimství v podstatě vymřelý.   

Protože homosexuálně orientovaní lidé z populace navzdory pronásledování nikdy nevymizeli, vznikaly v oblastech s menším vlivem zákonů nebo s benevolentnější vládou přirozené "ostrovy" bezpečí, odkud máme i z těchto dob doklady o podobných soužitích. Ty však neměly formální podobu.

Český zákon o registrovaném partnerství nabízí stejnopohlavním spojením vlastně stejné podmínky, jaké nabízelo pobratimství někdy na počátku dvacátého století, kdy už bývalo spíše přežívajícím zvykem, který ztratil z většiny původní funkci, podobně jako v našich zemích kmotrovství. **

 V současnosti upravuje zákon o registrovaném partnerství v podstatě především vzájemnou vyživovací povinnost, což asi není něco, kvůli čemu by člověk vůbec vážil cestu na úřad. Z důvodů přerušení tradice se také k těmto svazkům nevztahují žádné vznešené ideje, které se původně k pobratimství / posestrimství vázaly a zákon nedovoluje ani uzavřít takový svazek ve větším počtu než ve dvojici. 

Proto pokud dnes lidé vstupují do registrovaného partnerství, můžeme to přičítat spíše vnímání určité symbolické funkce, kterou zákon těmto svazkům nepřipisuje.

Pokud jde o požadavek neheterosexuálních osob na právo uzavírat manželství, měli bychom si uvědomovat, že také ono prošlo vývojem, který ho vzdálil od původnějšího významu, jaký mělo ve starověku a pak po rozšíření křesťanství. 

Starověké římské a řecké typy manželství byly velmi silně ovlivněné majetkovými vztahy. V zásadě se za hodnotné manželství považovalo jen to, které bylo uzavřené mezi bohatými lidmi. Zároveň byla tato manželství silně patriarchální. 

Křesťanství sice hodnotu manželství neodvozovalo od bohatství, ale chápání svatby jako spojování majetku zůstalo až do dvacátého století. Zároveň křesťanství zavedlo manželství jako tzv svátost. Nejméně 17 století tedy působila představa svatby jako náboženského rituálu určujícího jednoznačně že jde o svazek jednoho muže a jedné ženy za účelem plození dětí. 

Přesto až do roku 1566 přežívaly různé tradiční necírkevní formy sňatků po celé Evropě. To skončilo (alespoň pro katolíky) papežským výnosem, který jiné sňatky, než náboženské zapovídal. Návrat občanských sňatků v jiné podobě přinesla Francouzká revoluce roku 1792. 

Na tuto tradici navazuje i naše současné pojetí civilních sňatků. Současné pojetí práv obou manželů je rovnoprávné, což manželství přibližuje dávnému pojetí pobratimství. 

Hranice mezi současným pojetím manželství a rovnostářským "sbratřením" či "posestřením" je ve skutečnosti mnohem tenčí, než mezi současným manželstvím a tradičním církevně uzavženým manželstvím někdy v osmnáctém nebo devatenáctém století. Dokonce je mu možná bližší i při srovnání s venkovskými manželstvími z počátku dvacátého století, které představují ideál konzervativních katolíků i v současnosti. 

Právě z tohoto důvodu vidím požadavek občanských sňatků bez rozdílu pohlaví jako plně srozumitelný a naprosto přijatelný, i když v některých směrech bude i nadále k jiným typům soužití diskriminační.

 *) Pobratimství známe nejčastěji právě díky románům Karla Maye o zálesákovi Old Shatterhandovi a jeho pokrevním bratru Vinnetouovi z kmene Apačů.

**) Poznámka: Hlavníím významem této instituce bylo, že kmotr či kmotra na sebe při křtu přijímali závazek vychovat dítě v případě ztráty rodičů.

 

 









pondělí 1. února 2021

Upřímnost, láska, smutek - ještě jednou krátce o polyamory

 V minulém příspěvku Je polykula rodinou budoucnosti? jsem se zmínil o polyamory. Vysvětloval jsem něco ohledně polykuly jako rodiny. Asi bych měl tedy dodat, že šlo vlastně o jediný typ polykuly - tedy rodinného či komunitního typu. Ano těch možností je mnohem víc. 

Hlavně bych se ale měl ještě pozastavit u tématu polyamorie, protože na ní mnoho lidí má jasný názor ale podezřele málo informací. V první řadě je za polyamory určitá životní filosofie a určitý typ cítění, který se odráží i v symbolice. Základní symboly polyamorie jsou:

Srdce protnuté znakem pro nekonečno.

Výklad tohoto symbolu zní: "Lásky a sexu není omezené množství. "
Ten výklad je ovšem nekanonizovaný, takže jsou možné i další výklady. 
Mě se tento výklad líbí, protože je vlastně velmi optimistický, něco jako "nikdo nemusí být sám - nikdo nemusí strádat".
 
Vlajka, kterou pro průvody navrhl Jim Evans.
Modrý pruh má symbolizovat otevřenost a upřímnost. 
Červený pruh má symbolizovat lásku a vášeň.
Černý pruh symbolizuje smutek a solidaritu s těmi, kteří musejí své vztahy před okolím skrývat. 
Zlaté řecké písmeno "π” je prostě jen první písmeno slova "polyamory". 
 

 
Řekl bych, že to celkem vystihl, protože to jsou skutečně podle mě tři nejpodstatnější rysy - upřímnost, láska a smutek. 

Jde jen o sex - nejde (jen) o sex

 


Veřejná debata s sebou tak trochu mlátí z rohu do rohu. Představme si, že by se podobná polemika vedla o párových manželstvích. Samozřejmě že jde o sex, ale nejen o něj. Úplně stejně jako v párových vztazích. Pokud žijete v klasickém manželství a už spolu několik měsíců nemáte sex, asi není něco v pořádku. 


Zároveň se tu ale nebavíme o doggingu ani o swingers párty. Bavíme se o lidech, kteří spolu mají vztah - něco spolu podnikají, zažívají, plánují a sdílejí. Tedy nejen ty veselé, ale i ty těžké věci. 

Ne-historie polyamory

Kromě odmítání je typickou reakcí na polyamory také snaha spojovat ji s nějakými strašími modely - "to už tu bylo", "jo harém, to by chtěl každej" atd. Ano, v historii existovalo mnoho typů manželství polygynních, polyandrických či skupinových, které ale přesto nebyly v plném významu toho slova polyamorické. Například v islámu mohl mít muž tradičně více žen, ale žádnou stávající ženu nežádal o souhlas s přijetím další členky rodiny. 

Také mezi ženami v harémech nebývaly nutně přátelské vztahy. V těch nejpočetnějších to byl spíš vzájemný mocenský boj všech proti všem. 

V současnosti se se spojováním polyamorie s nekonsensuální polygynií objevuje především mezi muslimy ale také mezi jejich odpůrci z řad tradicionalistů.  

Podobně v polyandrických skupinách šlo historicky spíše o finanční než emocionální důvody. Pořídit ženu bylo v některých oblastech prostě drahé a tak občas musela stačit jedna pro dva, nebo i více bratrů.

Právní úpravy také takové "hlouposti" jako nějaké city nezajímaly a dívky byly často provdávány i proti své vůli (a v mnoha zemích stále jsou).

Tvoje tělo patří tobě

Jeden ze základních postojů v polyamory je, že člověk patří jen sám sobě. Vlastnické vztahy charakteristické pro manželské soužití ještě v minulém století do polyamory nepatří. I když existují hierarchicky uspořádané polykuly, jde vždy o hierarchii vztahů, nikoli práv. 

O sobě a o svém těle každý rozhoduje sám. V polyamorických (ale i párových) vztazích je nesmírně nebezpečné rozhodovat za ostatní.  Jistě, i v polyamory existují dominantní a submisivní role. Jenže jsou to role přijaté vědomě. City a přání nikoho nelze jen tak přehlížet.

Pokud tedy někdo napíše například "dovolil jsem svojí holce spát s její kamarádkou", tak to není tak úplně pochopení toho, o co jde. Každé schválení nebo odmítnutí nového vztahu je (nejméně) dvojitá volba. Lze s ním souhlasit nebo nesouhlasit, ale nelze jej zakázat nebo povolit. Takovou moc nikdo ve vztahu nemá.  A pokud odmítnete nový vztah přijmout, měli byste zvážit i to, že sami můžete v následující chvíli stát mimo. 

Možná to zní krutě, ale je potřeba si vždycky uvědomovat, před jakou volbu vlastně svého blízkého člověka stavíte. 

Komperze

Slovo, které zatím nenajdete na české Wikipedii je klíčem k jedné podstatné otázce: Může se i člověk, který je single, označovat za polyamorika? 

Co to je? Jednoduchý výklad říká že komperze je opak žárlivosti. K tomu bych dodal, že komperzi mohou prožívat i lidé, kteří nejsou polyamoricky zaměření. Pokud například po nějakém čase potkáte svou bývalou pertnerku s novým partnerem, můžete zažít také příjemný pocit z toho, že se jí daří dobře. V tomto případě jde o komperzi. 


 Jak asi tušíte, nabývá u polyamoriků toto prožívání poněkud intenzivnějších hodnot. Ano pokud jste zažili skutečně intenzivní pocit štěstí z toho že se vaše partnerka dobře baví s vaším kamarádem, třeba se spolu i milují, tak jste pravděpodobně polyamorik a tohle je komperze. 

Pro hodně polyamoriků bývá právě intenzivní prožitek komperze tím okamžikem "Velkého AHA" který jim změní chápání vztahů. Z toho ale zároveň také vyplývá, že existují i osobnosti, které takové prožívání nemají a jsou pro polyamorické soužití naprosto nevhodné. 

Komperze dělá z mnoha situací, které jsme si zvykli chápat jako konfliktní, situace win-win (a z mnoha romantických filmů frašku). 

Polyamorici nežárlí?

Nevěřte legendám. Polyamorici jsou schopní žárlit jako každý smrtelník. Jen mají někteří lidé prostě k žárlivosti blíže, než jiní. 

Spouštěčem žárlivosti je strach ze ztráty a ten máme tak nějak všichni. Když ho budete dost dlouho v někom posilovat, začne žárlit i ten nejodolnější člověk. 

Polykuly tento strach přirozeně tlumí jednak samy o sobě, ale také aktivně - členové si dávají pozor aby v nikom neposilovali pocit ohrožení ztrátou a naopak posilovali pocit komperze. Je to jeden z důvodů proč spolu polyamorici tolik mluví (a taky čtou Kimchi Cuddles) - potřebují to k vzájemnému pochopení svého prožívání. 

Mlčení, nebo vyhýbání se problémům v konverzaci je v polykule výrazný problém. 

Jsou si všichni nevěrní?

 

Asi to pro normíky bude znít divně, ale polyamorici jsou na nevěru opravdu velmi citliví. Možná už vám došlo, že to slovo chápou trochu jinak. Neznamená to "mít sex s někým jiným", ale spíš "být ve vztahu neupřímný".  Především tajit další vztah před polykulou.

Podobně často polyamorikům vadí také když někdo z jejich polykuly udržuje vztah s někým mimo ni, který kvůli tomu svému/své partnerovi /ce lže. 

Může to vypadat až přehnaně, ale jde o to pochopit, že pro polykulu je upřímnost existenční podmínka. Pokud na vás nějakému polyamorikovi záleží, velmi pravděpodobně k vám bude až bolestně upřímný (spíše to ale bude příjemné).  

Podmínka upřímnosti také často vede polyamoriky žijící v polykule ke coming outu, jakmile je to možné. Jistě, někdy to také možné není. Takový stav nesou zpravidla dosti bolestně. 

Co z toho plyne?

Chtěl jsem ukázat že polykuly nejsou jen jakési náhodné shluky lidí majících spolu sex. Že mají strukturu, dynamiku a zákonitosti. A také jsem chtěl ukázat, že existuje něco jako "polyamorická povaha", kterou lze identifikovat na základě znaků, třebaže se daný člověk veřejně k polyamory nehlásí a většinu pojmů z této subkultury vůbec nezná.


*) Citace jsou z diskuse pod články na iDnes.cz a z facebooku Evropa 2

sobota 30. ledna 2021

Je polykula rodinou budoucnosti?


 

 Ano, tenhle článek je trochu provokace. Doufám, že bude provokovat k zamyšlení. Mohl by se také úplně stejně jmenovat: 

Je polyamorie přirozeným důsledkem feminismu?

To, co zde teď uvedu není ani tak myšlenkový experiment, jako úvaha. Mohou v ní být samozřejmě chyby, které jsem přehlédl a nevyřešené věci, ke kterým jsem se nedostal. 

Nejprve se krátce zastavím u termínu polykula. Jde o útvar shodný s partnerským soužitím, ovšem při větším počtu zůčastněných. Dalo by se říci, že polykula je polyamorická rodina. 

Samozřejmě rodiny s velkým počtem členů v minulosti existovaly, ale současné polykuly se od nich přece jen liší důrazem na rovnost. Jak to tedy vypadalo v minulosti?

Už když se podíváte do starověku, zjistíte, že atomární rodiny typu muž + žena + dítě, v zásadě neexistovaly. Namísto toho se dalo mluvit o "domech" či "vilách" (starověká villa byla ovšem spíše zemědělskou výrobní jednotkou obdobnou statkům v 19. století). 

Aby rodiny v takových sociálních jednotkách mohly vůbec fungovat, vyžadovaly k zabezpečení všeho potřebného další lidi, kteří v poměru k nim nebyli vůbec v rovném postavení - služebnictvo a otroky. Reálně ale byli v podřízeném postavení také potomci a ženy. 

Ten rozdíl v nadřazenosti a podřízenosti byl obrovský, až takový že měl pán domu v archaických dobách právo svou ženu (či ženy) a děti zabít, aniž by za to byl nějak trestán. 

S časem se kultura vypravila (naštěstí) k větší rovnoprávnosti, což znamenalo nejprve vymizení domácích otroků a časem také postupný úbytek služebnictva. 

V době průmyslové revoluce nám tedy zůstaly v rodinách jen tři skupiny, které měly hierarchické uspořádání - muži, ženy a děti - přesně v tomto pořadí. 

Biti na tom byli v podstatě všichni. Ženy tím, že se na ně přenesla veškerá práce v domácnosti a v důsledku také sociální izolace. Muži tím, že museli vydělávání peněz podřídit většinu a někdy i veškerý čas a děti tím, že jim rodiče věnovali poměrně málo pozornosti i času. (ne náhodou právě v této době vznikají organizace pro děti a mládež)

Do toho všeho přichází feminismus se snahou zapojit ženy do společnosti a dát jim například kariéru a volební práva. (Vypadá to logicky - musely toho mít opravdu plné zuby.) 

Jenže ve výsledku nám tu vzniká jakýsi prapodivný rodinný bastard. Žená má pořád na starosti domácnost a děti, ale k tomu zároveň chodí do práce. Problém je jak skloubit kariéru nebo vzdělání třeba s těhotenstvím a péčí o dítě, když má den jen 24 hodin. 

Výpadek platu ženy v atomární rodině představuje ztrátu 1/2 rodinných příjmů. Vždy je to tedy sestup dolů. Pro atomární rodiny s průměrnými a podprůměrnými příjmy je pořízení potomka rozsudkem k chudobě. 

Je tu i jiný problém. Aby žena mohla dělat kariéru, potřebuje vzdělání. Jenže ve stejné době je většínou její optimální věk na to, aby se stala matkou. A něco podobného samozřejmě platí i pro ženy v akademické sféře. 

Polykula představuje řešení

Ano, je to jen jedno z více řešení, ale zajímavé. 

Už polyamorická triáda bude mít výpadek pouze 1/3 příjmu, pokud se matka rozhodne zůstat doma, Ale i méně, pokud se o náklady, domácnost a péči o děti členové rozdělí. Zrovna tak pro studentku v polykule nemusí těhotenství ani potomek znamenat nutně konec studia a pro vědkyni komplikaci v její vědecké kariéře.

Podobně dokáže polykula s diverzifikovanými zdroji ustát otřesy na trzích a burzách mnohem snadněji než dvojice se dvěma příjmy a rozhodně lépe než partnerská dvojice s jedním příjmem, nebo jednotlivec.

Tyto efekty budou samozřejmě silnější u větších polykul, ale tam budou narážet na hranice klesajících výnosů. Konkrétně v polykulách s větším počtem členů začnou komunikační problémy, ale též emocionální neshody převažovat nad benefity spolupráce. (předpokládám že hranice bude 8 až 10 členů)

Pojistka

Pokud by se motivace k soužití časem stávala více než na vzájemných vztazích závislá na společných zdrojích, změní se takové skupinové soužití v model jaký známe z venkovských statků 19. století a z literatury. 

Co vlastně brání sklouznutí do téhle nechtěné polohy? Na rozdíl od předchozích druhů uspořádání sociálních jednotek drží polykula pohromadě vzájemnou náklonností a všichni v ní mají stejná práva. Nikoho nelze proto v polykule držet jen proto, že to ostatní potřebují.

To, že jednotlivec může ze svého rozhodnutí polykulu opustit, dokonce že se může celá polykula rozpadnout, bychom měli chápat ne jako její slabinu, ale jako důležitou pojistku. Teprve soužití, které není postavené na nevyhnutelné povinnosti ani na nouzi, můžeme hodnotit jako kvalitní i podle délky jeho trvání.

Budoucnost

Pro současnou společnost jsou polykuly stále velmi exotické uspořádání vztahů. Dokonce natolik, že většině připadá pokrytectví přijatelnější než upřímnost. Nezanedbatelné procento lidí vázaných v monogamních svazcích má milence či milenky a dokáží s vysokým hereckým umem předstírat jejich neexistenci. Současný "normální" mód atomární rodiny je tedy pro velkou část zúčastněných dosti nekomfortní v oblasti soužití, rodinné ekonomiky i z hlediska seberealizace. Hlavní důvod, proč tolik převažuje je tradice. 

Polykula nabízí mnohem širší možnosti ve všech zmíněných směrech, její výraznou nevýhodou je ale právě to, že jde o nezažitou formu soužití. Ano, její nevýhodou je opět tradice. Z tohoto důvodu se budou do pokusů o skupinové soužití pouštět především lidé, kteří rozhodně nepatří k mainstreamu. Hrozí tedy že budou považováni spíše za exoty, než za průkopníky. Přesto současný kulturní vývoj přirozeně nahrává polyamorikům a polykulám. 

Připadá mi trochu pitoreskní, že polykuly jsou považovány za slabé v situacích, ve kterých se naopak ukazuje jejích výhodnost, jako je těhotenství, výchova dětí nebo ekonomické problémy. Kritici polyamorie se totiž soustřeďují především na představu, že množství partnerů řeší problém sexuální pestrosti ve vztazích,  a vůbec je nenapadá, že polykuly mohou být úspěšnější i při řešení závažných existenčních problémů.


Tak teď už můj názor znáte. Zbývá jen jedno: Kritici, vrhněte se na mě!

pondělí 25. ledna 2021

Má smysl hacknout politiku?

 Poslanci demonstrativně nenosící roušky ani v poslanecké sněmovně. Premiér ukazující v přímém přenosu několik papírů slepených dohromady a popsanách titěrným písmem, které ani nerozliší kamera. Flikování obecně zřejmých chyb nápady na poslední chvíli. Dosazování lidí na zodpovědná místa podle známostí a nikoli podle schopností.. a mnoho dalšího.

Zkrátka byli jsme v roce 2020 svědky tak gigantického politického diletantství, že proti tomu i Jakešův projev z Červeného hrádku vypadal jako odborná přednáška. 

Jednou z rozbušek Sametové revoluce byla zoufale okatá neschopnost komunistů vést dobrou politiku. Po krátké (a drahé) době euforie se nezdá, že by to s diletantstvím našich politiků bylo lepší. Problém je v tom, že politická místa představují v obecném povědomí mocenské, nikoli odborné funkce. Mafiánštění politiky je proto přirozený důsledek, nikoli nehoda nebo chyba tohoto systému.

Tomuto stavu nahrávají dvě okolnosti: pravo-levý politický model a stranická politika.

Pravo-levý politický model vede k přesvědčení, že jakýmsi střídavým volením stran z jedné nebo druhé části pomyslného spektra lze politiku nějak vyvážit. Tedy že strany z druhé části spektra napraví chyby přípiš radikální politiky opačně zaměřených politiků. Problém je, že tento model většinu času neodpovídal realitě. Ve spoustě názorů se výrazněji "pravé" a výrazněji "levé" strany shodují. Vytvářejí tedy myšlenkové koridory, v jejichý mantinelech se musí pohybovat ten, kdo je volí i když mu takové omezení třeba přímo škodí. 

To, že jsou politické strany vydávány za garanty demokracie, považuji za groteskní nepochopení funkce stran. Samozřejmě, že primární motivací pro vytvoření politické strany může být prosazení názorů, které se zdají být pro společnost užitečné. Jenže to neznamená, že je to hlavní úkol strany ptom, co vznikne.

Politická strana je společnost lidí spojených společným zájmem. Její hlavní úkol od okamžiku vzniku je: přežít. Pro přežití musí politická strana získat zdroje. Prvotní investicí tedy bývají členské příspěvky. Od této investice členové očekávají, nějaké zlepření vlastních podmínek od třeba zlepšení životních podmínek po platy a výsady zvolených politiků. 

Druhou podmínkou přežití strany je růst. Straníků totiž časem přirozeně úbývá v důsledku stárnutí i změn názorů, takže strana, která neroste, se sama časem vyčerpá. 

Podmínce přežití podřizuje politická strana nakonec vše od výběru členů a lídrů po dodržování volebního programu. Lobystické místo ve straně si proto lze v důsledku nakonec vždy koupit a strany, které takové obchody neprovozují, nebo se o to alespoň snaží, jsou výrazně znevýhodněné proti těm bez skrupulí.

Jak hacknout politiku?

Je zřejmé, že se tento problém nevyřeší sám. Přirozenou vlastností tohoto nastavení je zvyšování míry korupce a snižování odbornosti. Takže zásah do takového procesu musí být plánovaný a promyšlený.

To, co navrhuji není nic jiného než uměle - pomocí vnějšího zásahu - zvýšit povědomí o kritickém myšlení a propagaci vlastních řešení uvnitř jedné strany. 
 
Současná propagace stran je postavená na opozici proti ostatním stranám a naprosto nekonkrétních heslech, apelujících na city nebo pocit výjimečnosti (ANO bude líp, Myslíme to úpřímně, Volte nás - chceme dobro, Prosadíme dobře fungující stát, Udělám z pětky jedničku, Postaráme se, Naděje pro slušné lidi). Dokonce i volební programy je potřeba číst "mezi řádky" abyste mohli alespoň odhalit postoje, které mají straníci zastávat. 
 
Pokud by jedna strana postupovala zcela odlišně tak, že by dávala dopředu jasná stanoviska a vysvětlovala racionální zdůvodnění svých postojů, dávalo to smysl. Dokonce by tak skutečně mohla získat ve volbách výhody. 

Cílem tohoto návrhu ovšem není vítězství jedné strany, ale hackování politiky. Pokud jedna strana v politice získává nějakým způsobem výhodu před ostatními, jsou ostatní nuceny jí napodobovat. Přesně to je efekt, kterého bychom se měli snažit dosáhnout.  (A proto by bylo také úplně jedno, která strana by to byla, kromě toho, že by musela být schopna přijmout kritický popstup.)

Celková mentální, etická i kulturní úroveň poslanecké sněmovny a vlastně všech "zástupců lidu" u nás je zoufale nízká. Ostatně společnenská prestiž poslance poslanecké sněmovny je pod úrovní uklízečky

Za takových podmínek je naprosto v pořádku si nepřát aby podobní lidé tvořili a schvalovali zákony. A pokud je ten stav důsledkem systému, je naprosto v pořádku ho hacknout.
 
Pokud to přirovnám k vývoji operačních systémů, tak by pravděpodobně dodnes všechny vypadaly maximálně jako Windows 3.1, pokud by neexistoval tlak hackerské komunity a alternativních operačních systémů. 
Náš systém politiky vznikl na počátku 20. století a idejích 19. století. A svou úrovní tam stále je.


pátek 8. ledna 2021

Umění nikdy není nevinné

 O nebezpečnosti umění bylo módní vést spory před mnoha desetiletími ba i staletími. Šířily se pověsti o písních a románech, které donutí člověka spáchat sebevraždu i o knihách tak strašlivých, že jejich přečtení přivádí lidi k šílenství.

 Dnešní představa o umění je špíše blízká dekoraci. Tedy něčemu, co život lidí ozvláštňuje, ale nemění lidský pohled na realitu, natož aby se člověka nějak zmocňovalo a měnilo ho nebo programovalo.  

 

Umělecká díla, o kterých chci psát, tímto nezabíjejí tímto způsobem, ale do dekorací mají daleko, ve svých důsledcích skutečně dokáží někdy přivést lidi až k sebevraždě nebo vraždě a rozumné lidi k rozhodnutím, které nelze chápat jinak, než jako šílené. 

 

Máme mnoho teorií o tom, co vlastně umění je a kde vzniká. Jedna z nich říká, že umění vzniká až v mysli pozorovatele. Tahle myšlenka je nebezpečná, pokud se s ní spokojíme jako s vysvětlením, protože zbavuje umělce odpovědnosti, kterou by si měl jako tvůrce uvědomovat. 

Podstatou umění, ať už je samotné interpretujeme jakkoli je vyvolávání emocí - obrazem, zvukem nebo třeba příběhem. To, že vzniká až v mysli diváka nebo posluchače je tedy pravda, zároveň ale tvůrce ví že v v něm vyvolává konkrétní pocity záměrně. V jiných oborech bývá takové ovlivňování označováno jako sugesce nebo manipulace. Ani to samo není nijak zlé, tedy ne z principu, divák přichází do divadla nebo do kina aby se nechal dobrovloně zmanipulovat a prožíval radost i smutek s fiktivními postavami. Dostává to, pro co přišel.

V čem je tedy problém? 

Umění vypráví příběhy a vyvolává emoce, jenže to jsou základní složky naší motivace a našeho rozhodování. Jsme mnohem více zajatci emocí a příběhů, než rozumné bytosti.  A umění umí stejně dobře vyvolávat lásku jako nenávist, se stejnou lehkostí dokáže říkat pravdu i lhát, Dokáže skutečného člověka zbožštit i odlidšti a povznést i ponížit pod úroveň slimáka.

O to nebezpečnější je, pokud vypráví o událostech, které se skutečně staly.

Umění interpretuje realitu.

Je naprosto naivní si myslet, že lidé nějakým zázračným vnitřím smyslem přirozeně rozliší mezi skutečnou a literární postavou. 

Představa, že se někde nachází původní pravdivý příběh, který může konzument umění porovnat s uměleckou interpretací  je naprosto nesmyslná. V naprosté většině případů nemáme vůbec žádný jiný zdroj vědomostí o historických postavách i z velmi nedávné doby, než právě umělecky interpretované příběhy. Není co s čím srovnávat. 


V případě lidí, kteří zemřeli někdy ve starověku by nám to snad teoreticky nemělo vadit, jenže mnohem více, než na tom, zda se příběh stal nebo nestal a dokonce i jestli postava takového jména někdy existovala, záleží na tom, nakolik zapadá určitý příběh do našeho vidění světa. Z toho totiž odvozujeme své posuzování světa kolem sebe i to, co považujeme za dobré a co za špatné. 

Hranice mezi uměním a propagandou je nejen nejistá, ale pravděpodobně vůbec neexistuje.

Každý příběh, který umělec vytvoří je tedy mnohem více mýtus, než pravda. Jenže mýty dokáží budovat i bořit. Dokonce jsou to často ty samé mýty. Žijeme v iluzi, že propaganda musí být naivní a nejlépe i ošklivá, Jenže, jsou snadošlivé filmy od Ejznštejna (Deset dni, které otřásly světem) nebo Leni Riefenstahl (Triumf vůle)?

Stejný příběh, který motivoval architekty při stavbě katedrál vedl také lidi s pochodněmi na Velký pátek na pogromy do židovských čtvrtí. Lidé umírali pro příběhy, které byly naprosto fiktivní. Protokoly Sionských mudrců jsou sice pouhým plagiátem satiry Maurice Jolyho: The Dialogue in Hell Between Machiavelli and Montesquieu a několika dalších, přesto jí dodnes obhajuje Hammás své úzoky na Izrael. 

Umění nemá moc skutečně změnit minulost, ale má moc změnit naše vnímání minulosti a tím i budoucnost. Jeho moc je mnohem větší, než mu běžně přisuzujeme. Vládci, kteří se chtěli alespoň chvíli udržet u moci nepodceňovali moc umění. Cesar, Napoleon, Hitler, Stalin, rodina Kimů, Fidel Castro, papežové, králové, císaři... nikdo by se neodvážil upřít důležitost umění - tendenční podporovali, kritické ničili. Ale ani jedno nepodceňovali!

Dnes příliš podceňujeme umění a může nás to stát příliš mnoho. Tolik vědecko-fantastických románů varuje před zneužitím techniky, ale tak málo mluví o zneužití umění. Přitom umění může měnit budocnost, možná i tolik jako věda. A možná někdy i více. Jediné, co umění skutečně není - není nevinné.