Jak vstoupit do rodiny

 Při sledování sporů kolem manželství pro všechny často jeho odpůrci argumentují stářím a tradicí institutu manželství. Ano, je to pravda. Něco jako manželství se vyvinulo u mnoha kmenů po celém světě a v mnoha podobách. Ty teď ale vlastně vzpomínat nechci. 

Chci se zastavit u jednoho aspektu manželství, který současnému registrovanému partnerství chybí, ale který nechyběl jiným rituálům spojujícím dva, nebo i více lidí. Mám na mysli přijetí do rodiny se všemi sociálními i právními důsledky. 

Pokud se bavíme o stáří tradice manželství, je třeba dodat že v podstatě stejně stará je i tradice dvou dalších rituálních způsobů, kterými mohl být člověk přijat do rodiny a které mívaly kdysi nejméně stejně významný rituál jako svatba. 

Tím prvním z nich je adopce. Ano adopce dětí známe, jenže v dobách, kdy nepatřit k žádné větší rodině představovalo život ohrožující stav, byli adoptováni často i dospělí lidé. Rituál obsahoval často i jakýsi inscenovaný "porod", což muselo být při předvádění dospělými poněkud divné. Na jeho konci byl adoptovaný prohlášen za potomka svých nových rodičů a následovala oslava jeho "narození." 

Oslavy byly obecně častým způsobem, jak lidem fixovat v paměti nějakou skutečnost. 

 

Tím druhým způsobem, jak být přijat do rodiny byla svatba.Tu asi příliš rozvádět nebudu. Samozřejmě je svatba jednak právní úkon, ale také iniciační rituál s různě pestrou symbolikou i v rámci Evropy, natož světa. Jen málo svatební symboliky má přitom něco společného s vyznávaným (zpravidla dominantním) náboženstvím.

Konečně třetí rituál, který je v současnosti už v podstatě zapomenutý se nazývá sbratření, ve starém jazyce pobratimstvo případně enbrotherment (affrèrement). Jeho účelem bylo uzavřít pouto mezi dvěma (případně i více) osobami stejného pohlaví. Případně se ještě v různých kulturách rozlišoval svazek mezi muži a mezi ženami. 

Velmi zajímevě je to rozebráno ve videu Gejiny na kanále Dejepis inak.

Institut pobratimství (sbratření) umožňoval dvěma mužům nebo ženám sdílet společnou domácnost, mít společné finance nebo i dědit po sobě a vychovávat společně děti. (Pro natvrdlé: ne ty spolu ty dva / ty dvě nezplodily)

Takoví lidé byli považováni v nejstarších dobách za sourozence a to z důvodu spíše magických. Archaická představa o příbuznosti totiž zahrnovala "stejnost krve". Rituál proto zpravidla vrcholil smísením krve tak, že si lidé spojovaní rituálem sami způsobili ránu buď na dlani nebo na zápěstí* a pak buď rány přitiskli k sobě, nebo krev zachytili do poháru a společně ji pak vypili ve víně.

Je na místě říci, že tyto rituály nebyly primárně chápány jako svazek zdůvodněný sexuálně, ale spíše vztahově - vzájemnou náklonností. Jeho hodnotu viděli staří Slované, Germáni a Anglosasové v pěstování prospěšných přátelských vztahů a ušlechtilých emocí. Nicméně není příliš pochybnost že přinejmenším nezanedbatelná část stejnopohlavních svazků tohoto druhu byla zároveň naplněná i po sexuální stránce. 

Z dlouhodobého hlediska tedy současná situace není nijak nová, Jde spíše o potlačování jednoho starověkého aspektu kultury jiným. Vliv křesťanské pověry, která vinila homosexuály z pádu Sodomy a Gomory lze vystopovat až k roku 558 k císaři Justiniánovi. Trvalo ale téměř tisíc let, než se ze stejnopohlavních svazků stala v Eropě okrajová záležitost.

Na jednu stranu tedy na tvrzení konzervativců že manželství je nesmírně stará instituce lze odpovídat, že pobratimství je přinejmenším stejně staré. Zároveň ale tutéž instituci pravděpodobně nelze znovu přivést k životu. Důvodem není délka existence, ale jakási "puritánská epizoda" v evropských dějinách, která stále zesilovala zhruba od renesance.

V důsledku se pobratimství  či družičane se několik posledních století chápalo jako svazek asexuální i když stopy původního významu svazku na rituální úrovni stále najdeme. Ještě v devatenáctém století se slavnostech Srbů například líbaly dívky s dívkami a mladíci s jinými mladíky skrze věnec z vrbových proutků. Takto popisuje zvyk Božena Němcová:

Družičanje, tak jmenují Srbové okolo Negotina a N. Ršavy slavnost, kterou slaví tamější mládež druhou neděli po velikonoci. — V ten den hned odpoledne sejdou se děvčata a jinoši (momčaď) na jistém k tomu určeném místě k slavnosti pobratimstva — sdružování, sbratřování se mezi sebou, obyčejně děvčata s děvčaty, jinoši s jinochy. — Nejdříve provozují se rozličné hry a potom zpívá se a děvčata víjou přitom věnce z mladých vrbových proutků jinochům, každému jeden a sobě jeden. Když mají věnce uvité, která s kterou podružiti se chce, přistoupnou proti sobě a jedna druhou skrze věnec políbí. — Potom vyměňují si červené vejce (kraslice) a posléz i vrbové věnce, které posadí jedna druhé na hlavu. Při dávání si věnců na hlavu zaklínají se jedna druhé a jinoši jeden druhému, že si budou věrnými družkami po celý rok — a jinoši že si budou pobratimi! Potom si ještě zazpívají a jdou domů. — A nezůstane to při prázdném slovu. Jako bratr s bratrem, jako sestrica se sestricou žijí pobratřenci; je-li jeden smuten, i druhý vesel není, a kdo by jednomu ublížil, jako by i druhému ublížil. — Při hrách a veselostech není jeden bez druhého, vždy spolu, a co jeden, to druhý.

Jak dojde rok, v tentýž den sejdou se opět všickni na onom místě, kdež zase bud bývalé pobratimství obnovují, aneb se rozloučivše do nového vstupují.

Ve dvacátém století už šlo o jev velmi vzácný, známý jen u Jižních Slovanů a vykládaný zjevně mnohem omezeněji, než ve starších dobách. V Ottově slovníku naučném najdeme pod heslem Pobratimstvo:

Pobratimstvo (bratrstvo slibní) nebo posestrimstvo, u Jihoslovanů, jmenovitě u Srbův a Bulharů, svazek dvou i několika osob stejného nebo různého pohlaví na základě obyčejového práva, zakládající se na vzájemné mravní lásce a nikoliv na společných zájmech majetkových nebo na pokrevním příbuzenství. Jakési stopy pobratimstva vyskytují se již u klassických národův, u Germanů, Rusův a Polákův, ale starý obecně árijský obyčej tento udržel se v plné síle pouze u Jihoslovanů, najmě u hajduků, následkem zvláštních národně politických podmínek. Ano nabyl u nich značného významu nejen v životě, nýbrž i ve světovém názoru, o čemž svědčí národní poesie, znající pobratimstvo i ve světě zvířecím, u bytostí nadpřirozených, jako i vil a rusalek, ba i mezi svatými, anděly a ďábly. Hlavními podmínkami pobratimstva jsou věrnost a vzájemná oddanost, čistota poměru mravního a nerozlučitelnost. Naproti tomu připouští se rozdílnost víry a plemene a vylučují se vztahy majetkového dědictví. 

Dnes je v Evropě zvyk  pobratimství /posestrimství v podstatě vymřelý.   

Protože homosexuálně orientovaní lidé z populace navzdory pronásledování nikdy nevymizeli, vznikaly v oblastech s menším vlivem zákonů nebo s benevolentnější vládou přirozené "ostrovy" bezpečí, odkud máme i z těchto dob doklady o podobných soužitích. Ty však neměly formální podobu.

Český zákon o registrovaném partnerství nabízí stejnopohlavním spojením vlastně stejné podmínky, jaké nabízelo pobratimství někdy na počátku dvacátého století, kdy už bývalo spíše přežívajícím zvykem, který ztratil z většiny původní funkci, podobně jako v našich zemích kmotrovství. **

 V současnosti upravuje zákon o registrovaném partnerství v podstatě především vzájemnou vyživovací povinnost, což asi není něco, kvůli čemu by člověk vůbec vážil cestu na úřad. Z důvodů přerušení tradice se také k těmto svazkům nevztahují žádné vznešené ideje, které se původně k pobratimství / posestrimství vázaly a zákon nedovoluje ani uzavřít takový svazek ve větším počtu než ve dvojici. 

Proto pokud dnes lidé vstupují do registrovaného partnerství, můžeme to přičítat spíše vnímání určité symbolické funkce, kterou zákon těmto svazkům nepřipisuje.

Pokud jde o požadavek neheterosexuálních osob na právo uzavírat manželství, měli bychom si uvědomovat, že také ono prošlo vývojem, který ho vzdálil od původnějšího významu, jaký mělo ve starověku a pak po rozšíření křesťanství. 

Starověké římské a řecké typy manželství byly velmi silně ovlivněné majetkovými vztahy. V zásadě se za hodnotné manželství považovalo jen to, které bylo uzavřené mezi bohatými lidmi. Zároveň byla tato manželství silně patriarchální. 

Křesťanství sice hodnotu manželství neodvozovalo od bohatství, ale chápání svatby jako spojování majetku zůstalo až do dvacátého století. Zároveň křesťanství zavedlo manželství jako tzv svátost. Nejméně 17 století tedy působila představa svatby jako náboženského rituálu určujícího jednoznačně že jde o svazek jednoho muže a jedné ženy za účelem plození dětí. 

Přesto až do roku 1566 přežívaly různé tradiční necírkevní formy sňatků po celé Evropě. To skončilo (alespoň pro katolíky) papežským výnosem, který jiné sňatky, než náboženské zapovídal. Návrat občanských sňatků v jiné podobě přinesla Francouzká revoluce roku 1792. 

Na tuto tradici navazuje i naše současné pojetí civilních sňatků. Současné pojetí práv obou manželů je rovnoprávné, což manželství přibližuje dávnému pojetí pobratimství. 

Hranice mezi současným pojetím manželství a rovnostářským "sbratřením" či "posestřením" je ve skutečnosti mnohem tenčí, než mezi současným manželstvím a tradičním církevně uzavženým manželstvím někdy v osmnáctém nebo devatenáctém století. Dokonce je mu možná bližší i při srovnání s venkovskými manželstvími z počátku dvacátého století, které představují ideál konzervativních katolíků i v současnosti. 

Právě z tohoto důvodu vidím požadavek občanských sňatků bez rozdílu pohlaví jako plně srozumitelný a naprosto přijatelný, i když v některých směrech bude i nadále k jiným typům soužití diskriminační.

 *) Pobratimství známe nejčastěji právě díky románům Karla Maye o zálesákovi Old Shatterhandovi a jeho pokrevním bratru Vinnetouovi z kmene Apačů.

**) Poznámka: Hlavníím významem této instituce bylo, že kmotr či kmotra na sebe při křtu přijímali závazek vychovat dítě v případě ztráty rodičů.