Je neděle a tak se vracím ke svému oblíbenému odpočinkovému tématu, kterým je politický počítač alias CML. Lze opravdu udělat nějaké škály hodnocení tvorby zákonů a politických rozhodnutí, nebo je to takové "volné umění", v němž si každý může vytvořit co jej napadne?
Můj názor samozřejmě je že takový systém vytvořit můžeme. Že jde vytvořit stupnice průměrováním určitých subjektivních preferencí a určit nakolik je nějaké politické rozhodnutí skutečně pro společnost dobré a nakolik je špatné.
Pro začátek by se dala vytvořit jakási prostá "kalkulačka zákonodárce". Je důležité vědět, že by takový strooječek či aplikace nedávala definitivní odpovědi a také by byla dosti závislá na kvalitě vložených informací. Vzhledem k tomu že v ní nelze občas použít jiná čísla, než ta získaná statistickým výzkumem, to může být občas zavádějící.
Přes to všechno by se vyplatilo udělat takovou betaverzi výpočetního programu na zákony a nebylo by to asi ani příliš těžké. Britský filosof Jeremy Bentham navrhl několik takových parametrů (v originále "circumstances). Všechny se vztahují k zvýšení obecného blaha (pleasure):
Intenzita: Jak intenzivní je "obšťastnění"?
Doba trvání: Jak dlouho bude trvat?
Jistota nebo nejistota: S jakou pravděpodobností nastanou žádoucí následky?
Blízkost či vzdálenost: Za jak dlouho nastane?
Plodnost: Pravděpodobnost, že akce bude bude mít další kladné následky.
Čistota: Pravděpodobnost, že nebudou následovat pocity opačného typu.
Rozsah: Kolik lidí bude ovlivněno (a jak)?
O dalších zajímavostech z Benthamova utilitarismu se můžete bavit s evolučními filosofy, ale pro nás je zajímavé, že tyto parametry, navržené pro posuzování prospěšnosti přijímaných zákonů, lze skutečně zanést v podobě stupnic, s nimiž můžeme dále pracovat.
Je přitom zjevné, že jsou v určitém vzájemném poměru, který není pouhým sečtením či násobením. Jejich vztahy jsou složitější. Navíc by je možná bylo možné vynášet v čase i jako proměnné a kontrolovat, zda průběh odpovídá předpokladům. To je ale všechno zatím jen možnost.
Podstatné je, že jakmile začneme prospěšnost politických rozhodnutí měřit a vyhodnocovat, třeba i jen takto hrubě a nepřesně, realita kvality zákonů už není subjektivní. Jakmile se něco takového stane, může vzniknout kontrolní zpětná vazba mezi předpokládanými a skutečnými následky. Co víc v takovém případě lze hodnotit i rozhodnutí, která byla udělána kdysi v minulosti.
Vytvořit standardní Benthamův kalkulátor (Bentham navrhl pouze škály) by nám mohlo výrazně změnit pohled na naši historii.
Na závěr přidávám dvě videa, která ukazují proč jsou naše pocity dobrého a špatného rámcově dobré, a proč se přesto nemůžeme řídit jen tím, co cítíme jako dobré, ale že potřebujeme jemnější rozumovou korekci.
K Dennettovu projevu bych ještě dodal, že máme sklon i výsledky našeho úsilí (manuálního i duševního) chápat jako dobré. Sami své chápání "dobrého" tedy neustále přenastavujeme. Jen tak je možné, že považujeme za krásné například stroje.
mi teda neni moc jasne jestli to ma byt
OdpovědětVymazat1) kalkulacka deklarovanych/fromulovanych zajmu/tuzeb/cilu/preferenci lidi
2) kalkulacka celkove uzitecnost / prospesnosti
V prvnim pripade mi prijde ze na tom asi nic problematickeho ale ani inovativniho neni, v podstate by slo o nejakou efektivni formu hlasovani
V druhem pripade je problem v tom ze v okamziku, kdy zacnu vyvozovat nejake neprime dusledky tak nejen ze je v podstate nemozne ty dusleky dovodit, ale zaroven je obtizne dovodit jejich subjektivni hodnoty.
Tvoje predstava utilitarizmu vychazi z predstavy ze subjektivni hodnota veci je nejak inherentne definovana v mozku cloveka (nebo nekde jinde ja nevim) i tehdy kdyz se ji nepokusil formulovat. Ja to vidim spise tak ze clovek nevi co skutecne chce, nebo co je pro nej dobre. V nejakem konkretnim kontextu muze nejaky subjekt formulovat svuj cil/nazor/tuzbu ale to neznamena ze ta konkretni formulace je implementaci nejake obecnejsi definice hodnoty v jeho mozku.
Takze kdyz zacnejme dovozovat utilitarizmus do neprimych dusledku vyzsiho radu, tak postupne zjistime jak pomijive jsou pojmy o ktere se opiraji, jak malo obecne ty subjektivni hodnoty jsou.
Takze ve vysleku dojdeme k tomu ze nejdrive by bylo potreba vytvorit metodiku podle ktere by si lidi tepreve utvareli nazor co vlastne maji chtit. Ne se snazit nejak kalkulovat co vlastne chteji s predpokladem ze to vi.
=>
Moralka muze byt bud
1) subjektivni - ale bez dovozovani neprimych dusledku vyzsiho radu
2) zalozena na hledani objektivnich univerzalii ( ktere ale nemuze nikdy najit, protoze to by vyzadovalo dovozeni dusledku do nekonecneho radu )
1.) Ano lidská motivace je zajímavá věc, ale není až tak složitá ve svých principech, některé motivace jsou biologické a některé sociální nebo třeba intelektuální, ale ve svém základu vlastně také biologické. Z toho vychází to co vnímáme jako "dobré".
Vymazat2.) Taková metodika má zpětnou vazbu, takže nekonec vlastně lidi učí co mají chtít.
3.) Splnění tužby nemusí automaticky vést k vyššímu "společenskému blahu". Tohle tedy není kalkulačka tužeb.
Přidal jsem to odpověď přímo do textu článku.
Vymazat