Počet zobrazení stránky

úterý 2. dubna 2013

Skryto za vědomím

K této poznámce mě částečně motivoval Nassim Nicholas Taleb autor knihy Černá labuť. Ve svém popisu toho, proč se mýlíme, často upozorňuje, že si fakta podvědomě skládáme do příběhů které mohou, ale nemusejí, mít skutečnou oporu v realitě. Pokud takový příběh zaměníme s realitou, podléháme  klamu narativity. 

Nepůjdu v komentářích k Černé labuti příliš hluboko, ale chci vysvětlit, co si o klamu narativity myslím, i to že pravděpodobně nedokážeme ani svět kolem sebe vnímat jinak. Souvisí to s něčím, čemu se říká magické myšlení, ačkoli o skutečné myšlení jde jen tehdy, když se tento druh pojímání reality dostává na vědomou úroveň. Když náš mozek používá magické myšlení na úrovni podvědomí, mluvíme spíš o tom že "máme pocit".

Lidem často nejde do hlavy, proč vůbec mohou jiní lidé věřit magii postavené na magickém myšlení ať už homeopatické nebo kontaktní. Abych nezavdal příčinu nějakému nedorozumění, připomenu, že toto Frazerovo rozdělení se vysvětluje tak že homeopatická magie zastupuje podobné podobným, případně podobné podobným léčí. Podle ní tedy například ruku může vyléčit kořen ve tvaru ruky.

Kontaktní magie souvisí s věcmi, které byly s ovlivňovanými ději nebo lidmi v kontaktu. Klasicky jde tedy třeba o praktiky vúdú, kdy se do figurky ovládaného člověka přidávají nehty nebo vlasy. Tímto druhem magie je ale třeba také zastrkávání „bleskových kamenů“ (ve skutečnosti neolitických kamenných sekerek) za trámy na půdě. Lidé totiž věřili že vznikají úderem blesku a že blesk nikdy neuhodí na jedno míso dvakrát.

I když to takhle vypadá naprosto nesmyslně, má magické myšlení kořeny v našem podvědomí a je možné (a podle mě i téměř jisté) že bychom bez magického myšlení nemysleli vůbec. Jsem přesvědčen, že je magické myšlení jakýsi základní BIOS našeho myšlení a náš rozum i vědomí představují vlastně až vyšší korekce. Pokusím zde nastínit svoji představu, potřebuji k tomu ale malý myšlenkový experiment.

Znáte tu hračku, která se dává velmi malým dětem a má podobu krychle s různě tvarovanými otvory? Smyslem je naučit děti rozlišovat úplně základní tvary tím, že se je pokusí zastrkovat do různě tvarovaných otvorů. Nějak podobně si představuji nejjednodušší model geneticky programované mysli.  
Hypotetický živočich nebo nějaký robot by měl v paměti několik nejčastějších situací, do nichž by se mohl dostat (kámen-přelézt, větev-podlézt). Pokud by se tedy v nějaké takové situaci ocitl, stačilo by mu srovnat reálnou situaci s paměťovými šablonami a ta která by dané situaci nejlépe odpovídala by spustila příslušný algoritmus - sérii předprogramovaných reakcí. 

Tenhle nejjednodušší typ paměti máme také. Proto se u nás uplatňuje mnoho stejných archetypálních reakcí  jako u zvířat. S tvory, kteří mají jako my vyspělejší mozek ale sdílíme ještě jinou vlastnost – učením můžeme vytvářet nové šablony. Slovo „učení“ ale nevnímejte v jeho školním významu. Většinu takových šablon vůbec nevytváříme vědomě. Důležitější roli při tom hraje instinktivní pozorování a silné emotivní reakce.

Aby tenhle systém fungoval, musíme vnímat části reality jako určité uzavřené celky a to nejen tam, kde jde o hmotné věci a tvory, ale i v případě dějů.  Naše vnímání nějakého děje má psychologickou podstatu. Děje žádné námi pozorovatelné počátky a konce vlastně nemají.

Zkuste si například přeříkat návod na přípravu čaje. Začnete asi nalitím vody do konvičky budete popisovat přivedení vody do varu, zalití čaje, délku louhování a nakonec skončíte podáváním čaje. Pokud bychom ale nebyli omezení našimi hranicemi chápání, museli bychom popisovat i to co se s vodou odehrálo předtím, růst čajovníkových keřů, fermentaci čajových lístků, obchod s čajem i to, kolikrát prošla koloběhem vody každá molekula. Počátek přípravy čaje bychom mohli protáhnout až kamsi do okamžiku vzniku vesmíru a na druhou stranu bychom pokračovali až po jeho zánik.

Takové vnímání by ale bylo extrémně neužitečné a zároveň náročné na paměť. Proto je naše chápání děje vymezeno v podstatě algoritmem reakce. Děj pro nás začíná potřebou reakce (hosté přišli), následuje samotná akce (příprava čaje) a ukončení akce (pokračovat už není třeba-návrat do klidového režimu). Mezi námi vnímanými ději je klid, který akci nevyžaduje. Vymezení děje jako uzavřeného příběhu umožňuje našemu vnímání a myšlení dělit téměř nekonečné děje na uchopitelné části, na které pak můžeme aplikovat šablony předchozích situací.

Další věcí, kterou naše nevědomí dělá je sdružování příbuzných věcí. Zvíře nemusí vidět svého protivníka, aby vědělo že existuje, případně jak je silný. Seškrábaná kůra, hlasový signál, vylínaná srst nebo pachová značka jsou dostačující důkaz. A teď se dobře dívejte! Dostávám se ke kontaktní magii ve zvířecí říši.

Vytyčením teritoria rozšiřuje tvor pocit sebe na mnohem větší část prostoru. Pokud nějaký jiný tvor překryje nebo jinak zničí takovou značku, cítí to domácí tvor jako fyzickou agresi. Ano, opravdu mu ublíží a adekvátní reakcí je obranný protiútok.(Poznáváte počátky čarování s nehty a vlasy?)

K "boji" přitom může dojít aniž by se oba protivníci vůbec viděli. Magické vnímání umožňuje bezkontaktní souboj vzájemným ničením značek, optickou nebo hlasovou signalizací. Něco takového ale vyžaduje schopnost seskupovat zdánlivě nesouvisející "drobnosti" do představy komplexního děje. 

Všimněte si že jsem se ještě stále nedostal do úrovně vědomého rozhodování. Toto všechno i v nás dělá pouze naše nejjednodušší verze "pocitového autopilota".
Nebýt jich, nedokázali bychom spoustu věcí. Především bychom bez seskupování příbuzných věcí, tedy bez podstaty kontaktní magie nedokázali vytvářet pojmy pro jednotlivé druhy věcí a jevů. Přiřazení symbolů nebo zvuků ke konkrétnímu významu ať už jde o řeč nebo o písmo je na vědomé úrovni vlastně magickou operací.

Bez magického vnímání, které je podstatou homeopatické magie by na nás nepůsobilo výtvarné umění, vlastně by ani žádné umění nebylo možné, protože jeho podstatou jsou právě emoce vyvolávané díky odezvám v našem nevědomí.

Kouzlo obrazu je v tom, že se ukazuje být něčím, čím není, my to víme a přesto v nás vyvolává emoci nebo nám může dát informaci o předmětu, který je pouze namalován. Na druhou stranu nás ale stejný způsob „myšlení“ může opravdu podvést a my pak získáváme klamné přesvědčení.

Vlastně nás za určitých okolností svést musí. Nevědomé procesy zpracování informací vytřídí z našeho vjemu jen ty, které jsou v podvědomí zapsány jako podstatné a z nich pak co nejrychleji vytvoří prvotní dojem. V mnoha případech jsou to ale informace nedostatečné, které by při doplnění vytvořily úplně jiný obraz.

V přírodě ale zůstává i takový nepřesný dojem výhodnější, než příliš pomalé zpracování vjemů. Například pro drobného hmyožravce je rozhodně výhodnější, když se bude bát i „sovích očí“ na křídlech velkého nočního motýla, než když bude dlouze zkoumat dvě podobné skvrny a zvažovat, zda jde opravdu o soví oči či nikoli.

Podvědomá dezinterpretace může ale zasahovat ještě dál až do nesprávného odhadu tvaru, velikosti a vzdálenosti. Nejjednodušším důkazem že tomu tak je jsou optické klamy. Ve skutečnosti samozřejmě dávají naše smysly pravdivé informace, iluze křivosti, pohybu nebo nestejných délek vytvářejí až interpretace v našem nevědomí. 

Nevědomého sdružování příbuzných věcí a vytváření celků z jinak nesourodých částí bohužel silně zneužívá reklama. Už to že se na plakátu objeví něco, co na nás podvědomě působí sympaticky nás zbavuje ostražitosti a vyvolává (nebo se o to alespoň snaží) pocit že i inzerovaná věc je dobrá a prospěšná.
Samostatnou kapitolou by v tomhle vyprávění mohlo být náboženství, ať už by šlo o princip antropomorfizace dějů, nebo o sdružování nijak nesouvisejících až ambivalentních představ a tvrzení.

Naše vnímání má prostě omyly zakódované hluboko v sobě, v principech toho jak svět vnímáme. Jak jste si všimli, jsem přesvědčen, že naprostou většinu rozhodnutí neděláme rozumem a kupodivu to většinou vlastně vůbec nevadí.  Rozhodnutí dělá naše podvědomí podle poslední zkušenosti, podle umístění nebo podle dalších věcí, na které nemusíme myslet.

Rozum se zapojuje až v případě nestandardní situace, která použití rozumu vyžaduje. Je pak na něm aby případnou chybnou interpretaci našeho podvědomí odhalil. Samozřejmě se mu to ale často nepodaří. Pro běžný život nám stačí, že je většina těchto rozhodnutí  správná, nebo alespoň převážně správná natolik, aby kvůli tomu lidský druh nevyhynul.

1 komentář:

  1. hezky jsi zhustil všechny ty tučný knížky, co maj psychologové v poličkách. Zkusil bych v tom pokračovat ještě kousek dál, třeba tímhle směrem.... aby se míra omylů na nevědomé úrovni udržovala v přijatelných mezích, občas do procesů kontrolně zasáhne vědomí (klasika je, když na vedlejším semaforu padne zelená - noha už je na plynu, ale vědomí vás zastaví, teda většinu...) Vědomé procesy ovšem postihuje stejná rutina i stejné možnosti chyb jako podvědomí, nakonec jsou strukturně podobné, liší se akorát hiearchií. A při nutnosti vědomě kontrolovat vědomé procesy nastává opravdovej problém. Selfkontrolou to bohužel nejde, proto to, že se chováte nenormálně vám mnohem dřív naznačí okolí, než na to příjdete sami, jestli vůbec. Ale je možné trvale provádět částečnej selftest abstraktivně - aby abstraktní konstrukt dával smysl, měl by splnovat několik podmínek: kontrolní mechanizmus musí být nadřazen vašemu vědomí jak do rozsahu, tak i struktury. Tedy musí být z našeho pohledu vševědoucí a metafyzicky všemocný, aby selftest mohl fungovat a vy v něj navrch musíte věřit. Bude to mít spoustu mušek,ale bude to fungovat .... co mi to jen připomíná :-))

    OdpovědětVymazat