Počet zobrazení stránky

čtvrtek 31. ledna 2013

Náš zákon pamatuje na hanobení ateistů i na náboženskou nenávist

K této poznámce mě tentokrát přivedl diskutující Protestant v diskusi na stránkách OSACR.CZ, když citoval zákony vztahující se k hanobení víry. Zajímavé přitom je, že (jako věřící) zdůraznil pasáže, které jsou podle něj podstatné. Zcela ale přehlédl, že je tento zákon formulován jako sekulární. Věřící i nevěřící skupiny jsou sobě postaveny na roveň.

Hanobení ateistů jako skupiny, je tedy u nás naprosto stejný zločin, jako hanobení jakékoli víry. 

Je to logické, přestože čeští ateisté ještě asi nikdy kvůli napadení své nevíry žádný protest nepodali.
Přesto u nás došlo k situacím, které si o tento postup přímo říkají.

Například článek Brněnské tiskové misie Když ateisté varují před ateismem

Projev Adolfa Borna na ČT 24 v pořadu Před půlnocí, či jeden z dílů Cesty víry, který podává bizarní, zavádějící a dehonestující představu ateismu:


 Zákony citované z Wikipedie: Zločin z nenávisti
  • § 355 trestního zákoníku (40/2009 Sb.) - Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení
"Kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami, nebo tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem." 
  • respektive § 356 - Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
"Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta."
  • případně § 352 - Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci
"Kdo skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta."

Kromě toho ale obsahuje náš zákon i právní pojem "náboženská nenávist". 
  • a dále § 42 písm. b) - Přitěžující okolnosti
"Soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel ... spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky."
Pokud tedy někdo jedná pod vlivem náboženské nenávisti, měla by to být  přitěžující okolnost. To je naprosto v rozporu s praxí v okolní Evropě, kde se víra používá spíše jako omluva, například v případě vražd ze cti. I v budoucnosti tedy u nás mohou žít různé skupiny věřících a ateistů, pokud budeme naše zákony zachovávat.

Jediná věc, která nás může skutečně ohrozit je přehlížení trestných činů spojených s náboženstvím. Zatím je jich naštěstí poměrně málo, ale objevují se a protagonisté jsou obecně známí - např muslimský konvertita Větrovec (jiný odkaz). či Michal Semín (jiný odkaz).

Za šíření náboženské nenávisti může být považováno i tvrzení, že ateisté jsou amorální, protože nevěří v Boha. V tomto případě se ale hůře dokládá úmysl, protože se lze schovávat za nevědomost.


Zvláště při pohledu do zahraničí, mě (zatím) na českých věřících a ateistech jedna věc nesmírně těší. Totiž to, že tyhle spory většinou vedou v hospodě nebo kavárně, případně na internetových diskusích. (Naopak velmi těžce nesu, pokud se dostávají ve formě jednoznačných tvrzení do novin a časopisů.) Pokud vím, nikdo tu nikomu nevyhrožuje "usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu", jen proto, že něčemu dotyčný věří, nebo nevěří, a k hanobení obecně jsme naštěstí dost odolní.

Dokud jsme si schopni spolu sednout k jednomu stolu s půllitrem piva nebo kávou, má tahle společnost naději. Není mi dobře z lidí, kteří toho nejsou schopni a děsím se doby, kdy něco takového už nebude možné.

Nepochopené filmy IV. - Zardoz

Zatímco v případě jiných filmů jsem dštil oheň a síru na hlavy nepozorných diváků, tady je jasné, že za veškeré nepochopení, pronásledující film Zardoz, může jen jeden jediný člověk  - John Boorman. Byl mu producentem, scénáristou i režisérem a vypadá to že si tihle tři spolu vyrazili na nějakou divokou párty, kde se rozdávalo LSD.



Film Zardoz tak rozhodně vypadá - je teatrální, postavy v něm často deklamují, efekty a kulisy připomínají spíše moderní divadlo než film. Přesto to celé dohromady (paradoxně) smysl dává.


Film ukazuje svět po světové katastrofě, kterou překvapivě nebyla světová válka, asteroid, supersopka ani invaze mimozemšťanů, ale hospodářská krize na konci dvacátého století. Hrstka bohatých, mocných a inteligentních si vybudovala vlastní uzavřený svět, neviditelný lidem zvenku - Vortex.

Vnější svět ovládají Brutalové - zbytky původního obyvatelstva upadlého až na úroveň preindustriální společnosti. Je to temný svět v němž loví Exterminátoři - vyvražďovači a otrokáři, uctívající boha jménem Zardoz.

Vortex je svět, v němž mizí rozdíl mezi technologií a magií. Divák si v něm nutně připadá stejně zmatený jako jakýkoli Brutal z Vnějšího světa. Jeho obyvatelé se už ani nepovažují za lidi ale za nadlidi - Eternaly. Je to ale také svět neerotické nahoty, teatrálnosti, vyhaslých vášní a smrtící nudy která dokáže zabít ducha i když tělo zůstává na živu.

Vortex je svět, který touží po smrti ale nemůže jí dosáhnout. Proč to tak je? Odpověď na tuhle otázku je v odpovědi na jinou otázku: Co je Vortex?

Vortex je zbytek vyspělé kultury uzavřené do sebe samotné, aby se mohla opět rozšířit, až nastanou vhodné podmínky. Jenže se něco zvrtlo - už několik staletí vhodné podmínky nenastaly. Důvodem je Vortex.

To Eternalové vysílají svou loutku - boha Zardoze aby kázal Exterminátorům o dobru vraždění a dával jim zbraně. Vortex udržuje okolní svět v chaosu a sebe v izolaci. Je příčinou nepřirozeného stavu Vnějšího světa i společnosti Eternalů.

Vnější svět a Vortex jsou (i přes vzájemnou izolovanost) spolu natolik propojení, že tento stav nelze narušit bez zničení Vortexu. K tomu také všechno nevyhnutelně směřuje. Smrt je jediným způsobem, jak je možné osvobodit Eternaly, protože otevřít se vnějšímu světu zároveň znamená vydat Vortex napospas Exterminátorům, které Eternalové stvořili. Přijmout život se všemi následky pro Eternaly znamená zemřít.

Přesto nakonec něco (někdo) z Vortexu přežívá a také Zeda (jednoho z Exterminátorů) změní pobyt ve Vortexu natolik, že už vlastně předává část jeho dědictví. To se ale už děje v cyklech přirozeného běhu věcí.


Filmu Zardoz bývají přičítány až Makropulovské motivace, ale není to tak docela. Zardoz je především podobenstvím o kultuře.

V historii i v současnosti vzniká jednou za čas cosi jako Vortex - kus světa, který dává okolí jen zkázu, otroctví, zbraně a ideály vedoucí k vlastnímu vyvražďování, zatímco sám žije v relativním blahobytu z jejich práce.

Pravidelně se také objevuje snaha "elit" stát se nadlidmi - Eternaly, na které neplatí lidská pravidla. Označit se za jiný živočišný druh, vydělit se. K mému zděšení jsem byl něčeho takového svědkem před pár dny!

Se stejnou pravidelností to celé také končí stejně - xenofobií, uzavřením do sebe a čekáním na katastrofu, kterou postupně začnou obyvatelé Vortexu vzývat jako vykoupení, až jí nakonec sami ukáží cestu dovnitř.

Nesmírně poučný je v tomto směru například pád Římské říše, která v podstatě vyzbrojila své budoucí dobyvatele, i příběh Byzance. Proč ale chodit tak daleko? Vybavujete si třebas kdo vlastně vyzbrojil a vycvičil hnutí Taliban? Kde vzala Hitlerova Třetí říše najednou dostatek peněz, počítacích strojů i paliva na útok proti okolním zemím? Proč USA po 11. září 2001 nezaútočila na Saúdskou Arábii, když bylo známo, odkud dostává Al Kajda dotace?

Drobných důvodů je jistě spousta, ale model je stále stejný - Vortex a Vnější svět. V tom dává Zardoz velmi dobrý model pro chápání dnešního světa. A aby toho nebylo málo upozorňuje na to v úvodní scéně také poletující, mluvící hlava Arthura Frayna.

Jsem Arthur Frayn a jsem Zardoz. Žiju už 300 let a toužím zemřít, ale smrt již není možná. Jsem nesmrtelný. Budu vám vyprávět svůj příběh, plný tajemství a intrik,bohatý na ironii a velmi satirický. Odehrává se hluboko v možné budoucnosti,takže k těmto událostem ještě nedošlo, ale může dojít.
Dejte pozor, ať neskončíte jako já.


V tomto příběhu jsem falešným bohem z povolání a kouzelníkem ze záliby. Mým hrdinou je Merlin. Jsem vládcem loutek. Manipuluji mnoha postavami a událostmi, které uvidíte. Ale i já jsem vymyšlený pro vaše pobavení a zábavu. A vy, ubohá stvoření, kdo vás vyčaroval z hlíny?
Je Bůh také v šoubyznysu?


Ano, jsme děti falešných bohů - ideálů z televize, knížek, ideologií, manipulátorů a lhářů - a nejsou jiní bohové, než ti falešní. Ani nemůžeme být jiní, a právě proto věříme ve svou výjimečnost stejně jako Eternalové a Exterminátoři. Naštěstí je v nás ještě něco jiného, naše přirozenost a s ní touha, agrese, láska i smrt.

Poznámka: U filmu Zardoz  může někomu nesmírně pomoci s pochopením, když si prostě slovy řekne, co vlastně viděl. Obrazy jsou občas v podstatě poměrně přímočaré, to jen my nejsme prostě zvyklí rozumět v obrazech totéž co běžně chápeme ve větách.

pondělí 28. ledna 2013

IQ-náckům

Už jste tady zase? Pijete mi krev tím svým vykřikováním, že jsme národem debilů a kecy o emigraci. Podle Dunning-Kuger efektu se sice mohu uklidňovat, že ani s vaší inteligencí to není příliš valné, jenže mi to moc nepomáhá.

Řada z vás opravdu docela obstojnou inteligenci má, tedy pravděpodobně má IQ přes 120, a právě proto mě vaše výlevy neuvěřitelně mrzí.

Víte demokracie je dělaná v první řadě pro lidi s IQ  kolem hodnoty 100. Není na tom nic zlého, je to jen statistika. Takové lidi lze samozřejmě podvést snadněji než člověka s inteligencí vyšší. Dá se jim to ale vůbec vyčítat? Samozřejmě že nedá, oni si své dispozice nijak nevybrali, prostě je mají.





Zato vy jste si své opovržení zvolili a právě proto mi připadáte nechutní s tou svojí neskrývanou nadutostí, s tím teatrálním odporem, s odrozovacími a emigračními hláškami na facebooku. Vadí vám, že se nad vás povyšují zbohatlíci, kteří se o svůj majetek ničím dobrým nepřičinili, ale v čem se od nich vlastně lišíte?

Úkolem nadprůměrně inteligentních lidí bylo v původních lidských tlupách včasné varování před nebezpečím. Ten úkol mají pořád! Když se průměrné lidi snaží někdo podvést nebo obelhat je povinnost je včas varovat.

Inteligence není jen výhra, ale i závazek!

Jenže to byste vy bando nesměli být IQ-náckové. Samozřejmě že jste nespokojení s tím, že bude příštím prezidentem Zeman, ale dali jste jim vůbec na vybranou? Samozřejmě že ne. Kníže nemá k lidu blíže. Lid mu nerozumí a nejen proto že špatně artikuluje, ale protože ho takoví lidé vůbec nezajímají (Zeman to snad alespoň zdatně předstírá).

Měli byste se probrat. Bylo by na místě trochu pokory, protože ne oni, ale vy jste zradili.  To samé udělalo už hodně elit před vámi a vždycky to dopadlo špatně. Nemůžete nikam emigrovat ani si vytvořit stát intelektuálů, protože vždycky bude někdo nejinteligentnější a někdo nejméně inteligentní. Statistika by nakonec fungovala i v tom vašem intelektuálním pařeništi.

Chcete dokázat že jste opravdu inteligentní? Tak se naučte říkat myšlenky, které překvapí i člověka s vysokou inteligencí tak prostými slovy, aby je pochopil člověk s inteligencí průměrnou. Občas si poslechněte, co ti "běžní" lidé říkají, možná jsou jejich starosti docela postatné. V první řadě se ale zbavte té své iluze nadřazenosti, protože k ní nemáte žádný důvod.

neděle 27. ledna 2013

Vidláci a žebráci proti zmanipulovaným


Jsem poněkud překvapen tím, že volební lež tvrdící že mladí, krásní intelektuálové volí Schwarzenberga a staří, zapšklí joudové Zemana vydržela i druhý den po volbách. Vlastně jsem si původně myslel, že se jí lidé vysmějí ještě mnohem dříve – no, nestalo se.

Než mě nařknete z toho, nebo z onoho, chci vám říct, že jsem dodržel svůj slib a u voleb nebyl. Volil bych sekulární etiku a demokracii, jenže tyhle hodnoty se v druhém kole nenabízely. Přesto mnou necloumá žádná zášť k lidem, kteří volili jednoho nebo druhého kandidáta. Dokáži si snadno přestavit důvody pro obě rozhodnutí.

Podotýkám, že voliče obou kandidátů znám, pokud jsem si všiml, primitivové to (tito mí známí) nejsou – neměl bych si s nimi o čem povídat. To znamená, že je jejich vzdělání mnohem vyšší než mé. I oni přišli s implantovanými názory na to, že druhá strana je blbá nebo zmanipulovaná. U části z nich tuším, že manipulace opravdu zabrala, protože nebyli schopni vysvětlit svůj postoj, který byl zjevně nekonzistentní v kontextu jejich životních postojů.

Na druhou stranu dokáži pochopit člověka,  který volil Zemana proti Schwarzenbergovi, protože se bál omezení svobody projevu – pan kníže se totiž staví za smlouvu ACTA.

Dokáži si představit válečného veterána, který se prostě nedokáže smířit se Schwarzenbergovými prohlášeními k Benešovým dekretům.

Chápu člověka zhnuseného současnou vládou, který si dá dohromady, že jeden z kandidátů je jejím členem.

Sám na sobě cítím jako urážku a křivdu, tunelování státního rozpočtu ve prospěch katolické církve, které Schwarzenberg svým hlasem posvětil.

Rozumím podnikateli vynervovanému Kalouskovými namátkovými změnami DPH i tomu když se rozhodne jeho nadřízeného nepodpořit.

Je mi srozumitelné, když se pro podporu Zemana rozhodne člověk, který byl v zahraničí svědkem následků pokusů se školným a zapojováním podnikatelských skupin do rozhodování o vysokém školství.

To všechno nejsou idioti, jsou to prostě lidé, kteří mají své priority.

Úplně stejně ale chápu, že se proti Miloši Zemanovi a tedy na stranu Karla Schwarzenberga mohli postavit lidé, kteří si pamatují sprostotu doby oposmlouvy, ignorování výzev k abdikaci a demonstrativní pohrdání lidmi.

Rozumím, že lze Zemanovi asi těžko zapomenout jeho „korunního prince“ - nečekaného zbohatlíka Standu Grosse.

Vím, že strach ze Zemanových mafiánských strýčků není úplně bezdůvodný.

A konečně mi není cizí ten nepříjemný pocit, že tu v dvojici Klaus – Zeman máme obdobu párečku Putin – Medveděv.

Jak vidíte, je hodně naprosto racionálních důvodů (nikoli hajlovací obraz a mediální obraz opilce), proč mohli i velmi inteligentní lidi volit jednoho nebo druhého kandidáta. Konečně ani manipulace není vyhražena jen pro ty hloupější. Pokud nejste přirozeně podezřívaví a předem připravení, nemusí na vaší inteligenci ani tak moc záležet.

Možná vás to překvapí, ale pro oba z finalistů si dokáži představit situace, v nichž by mohli naší zemi pomoci (a stali by se tak historicky nejoblíbenějšími prezidenty) a naopak jiné, v nichž by pravděpodobně zklamali (a stanuli tak v historii vedle Gustava Husáka). Ať tak nebo tak, následuje pět let v nichž má prezident Miloš Zeman právo dokázat, že si svůj úřad zaslouží.


Jenom doufám, že poněkud oblblé voličstvo mezitím najde cestu zase k sobě navzájem.

pátek 25. ledna 2013

Právo nevěřit

Existuje jisté základní lidské právo, spojené se svobodou myšlení a svobodou vyznání, na jehož porušování bychom si měli dávat velký pozor. Pokud jste se někdy zamýšleli nad tím, kde vede hranice totality, tak jí rozhodně nenajdete v zákazu hmatatelných věcí.

Svobodná společnost může zakázat kouření na veřejnosti, může přejít na potravinové lístky, může přikazovat základní vojenskou službu, může vám bránit cestovat do některých zemí nebo naopak z některých zemí přicestovat, nemusí mít například dostatek tropického ovoce nebo toaletního papíru, přesto může být stále svobodná. 

To, podle čeho ale vždycky poznáte každou skutečnou totalitu, a jedno jestli katolickou, komunistickou nebo třeba islamistickou, je že vám vezme právo nevěřit. Nemyslím teď nutně právo stát se ateistou, i když i to je součástí takového práva, myslím právo nevěřit oficiální ideologii.

Totalita v podstatě vždy zakládá povinnost věřit. Rozum toužící po svobodě nás ale učí pochybovat. Proto společnost založená na víře není nikdy svobodná ani rozumná. A naopak právě proto zakládá rozumná společnost právo nevěřit. Lidé totiž v historii nebyli tak často pronásledováni a vražděni kvůli tomu, v co věřili, jako kvůli tomu v co nevěřili.

Židé byli pravidelně přepadáni, olupováni a vražděni křesťany, protože nevěřili v Ježíše. Křesťané a Židé jsou stále vražděni protože nevěří, že Mohamed je prorok a věřící všech teistických náboženství se nakonec shodují v nenávisti k ateistům, protože nevěří v Boha. 


Povinnost věřit, kterou zakládá každá totalitní ideologie je nekritizovatelná. Trestem bývá tradičně smrt. Totalitní myšlení vidí jen dva stavy: věří v naši ideu a nevěří v ní.

"Co jsme my, že reptáte proti nám?" (Exodus 16,7)


"Kdo nejde s námi, jde proti nám."  Klement Gottwald

"Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je - taková je odměna nevěřících!"  Korán: 2:191


Totalitní ideologie vždy sama sebe prohlásí za dobro, proto musí být všechno odlišné samozřejmě zlo. Každý kdo se setká s takovou ideologií MUSÍ okamžitě pochopit, že je dobrá, jinak je představitelem zla a zaslouží smrt.

Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Bible: Řím 8,31


Nad těmi, kdož jsou nevěřící a jako nevěřící zemřou, bude vyneseno prokletí Boha, andělů i lidí všech  Korán: 2:161    

Teisté kdysi vytvořili slovo které velmi dobře vystihuje tento případ: "nevěřící". Neznačí skutečné ateisty, ale prostě všechny, kteří nevěří v to co oni. Logickým důsledkem takového falešného dilematu je představa světa, který se proti uctívačům takového kultu spikl.

Komunisté za doby své vlády neustále všude viděli kapitalistické štváče a vrahy z Wall Streetu, křesťané tradičně fňukají, že je svět nenávidí a islamisté jsou přesvědčeni, že svět je zkažený protože nechce přijmout jejich primitivní učení. Nevidí pestrost světa, vidí jen sebe a ďábla.


Nenávist k "ostatním", kteří nevěří ve stejné legendy je velice stará a právo nevěřit je ze stejné perspektivy nesmírně moderní. Jistě, je to xenofobie, jenže má hluboké genetické kořeny. Kdysi, při jiné hustotě obyvatelstva a jiné úrovni kultury nám tento pud pomáhal přežít. Když je ale v současnosti uměle udržovaný a podporovaný ideologií, stává se nesmyslným a je naopak naší kultuře nebezpečný.

Proto by měl být logický cíl každé rozumné společnosti oslabování xenofobních učení a podpora práva nevěřit.

Není těžké si všimnout, že se naše kultura chová sebevražedně. V principu bychom měli hlavní sílu napřít do dodržování sekulárních zákonů propagace lidských práv. Ve skutečnosti ale náš stát uměle podporuje obrovskými finančními částkami náboženství a politické strany. Vytváříme tedy finanční základ ideologií, které se už v minulosti projevily jako totalitní.

Dnes nejdu volit

Ano, dnes opravdu nepůjdu k volbám a nepůjdu tam ani zítra. Krátce bych vám teď jen chtěl říci proč.

Prvním kolem prezidentských voleb prošli dva kandidáti - Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Ani jednomu z nich nemohu dát svůj hlas proto, že bych si ho opravdu přál na Hradě. V první řadě není ani jeden z nich představitel pro-demokratického proudu. Jestli vám to tvrzení připadá silné, tak můžete číst dál a já to doložím.

Miloši Zemanovi vyčítám samozřejmě opoziční smlouvu, nikoli ale kvůli té smlouvě samotné, ale kvůli tomu co se pod její ochranou snažil udělat. Kroky odřezávající malé strany a nezávislé kandidáty od účasti v zákonodárných sborech byly odůvodněné zjednodušováním komunikace a rozhodování.

Pokud jde o komunikaci, nezdá se že by se v následujících letech nějak zlepšila, jenže to bylo spíše úrovní řečníků, než tím, k jaké politické straně patřili a pokud bychom omezování demokracie odůvodňovali zjednodušením rozhodování, pak bychom se asi brzy dopracovali k diktatuře, protože tam je rozhodování nejsnadnější a žádní oponenti vás prostě neotravují.

Další odporná věc Zemanovy politiky je to, že se za ním táhnou šmelinářské existence osmdesátých let. Styl bych mohl citovat ze zpěvníku kapely Hop Trop



Karlu Schwarzenbergovi vyčítám jeho účast v TOP 09, což rozhodně není demokratická strana. Ač byla demokraticky zvolena, jednala přesně stylem známým z ODS - "Když jste si nás zvolili, tak nám do toho nekecejte. Program je reklama a do toho co vám budeme dělat, vám nic není."(ACTA, Církevní restituce, DPH...)

Sám Karel Schwarzenberg se o "své" straně vyjadřoval že se cítí "jako vegetarián, který zdědil řeznictví". Myslím, že to ten citát vystihuje přesně. Jako není podstatou vegetariánství nejíst maso, ale nezpůsobovat zbytečnou bolest, tak podstatou demokrata není o demokracii mluvit, ale podílet se na ní. Vegetarián ve zkrvavené zástěře, který v zákoutí svého prosperujícího řeznictví pojídá svůj salát, aby sám sobě dokázal že ON je duchovně na výši je stejně trapný jako demokrat v čele nedemokratické strany.

Pravda pokud jde o mafie, hraje Karel Schwarzenberg jinou ligu - má podporu ŘKC kruhů a podporuje církevní kruhy. Není divu, že mu velký klerikální tunel připadá jako náprava. To si taky zaslouží písničku (díky Tačud Band).


Naštěstí vím, že v těchto věcech prezident příliš rozhodovat nemůže a ani příliš nezasahuje do zákonů. Nicméně si tím u mě oba kandidáti dost snižují své morální hodnocení. (Podobně jako v případě různých lží z jedné nebo z druhé strany.) Nějaká základní etická úroveň je přitom pro mě jako pro voliče důležitá, proto byla ostatně mou favoritkou v první volbě Táňa Fischerová, i když se s ní jinak ve spoustě názorů jistě rozcházím.

Přesto mi ještě dlouho před volbami vycházel Karel Schwarzenberg jako ten čistší z těchto dvou kandidátů. Jenže pak se stalo něco, co jsem opravdu nemohl přijmout. Víte některým kandidátů jejich týmy pomáhaly a zároveň škodily (například kampaň T. F. vedená stylem "nevolte mozkem, volte srdcem"), ale v případě Karla Schwarzenberga jeho volební tým v podstatě zvyšoval počet jeho voličů tím, že odstranil poslední zbytky jeho morálního kreditu.

Kampaň je vedená v barvách, které z hlediska biologie vždy znamenaly "nebezpečí", "jed" - červená, žlutá, černá,bílá. Jde o "vysoké kontrasty". V politice se tahle barevná kombinace objevuje vždy jen u radikálních stran - nacistů, fašistů, komunistů...žádné pěkné asociace.

Víte, když potkáte skupinku lidí s těmihle plackami, je to opravdu nepříjemný pocit!

Ale nejde jen o barvy. Lidé na sociálních sítích, na webových stránkách a dokonce i ve svých poštovních schránkách jsou zasypáváni agitací. Kampaň je opravdu rozdělila, když běžné komunikační kanály ucpala svým spamem. Na facebooku nutí skrývat příspěvky přátel, protože opravdu nikdo nestojí o desítky "Karlů" denně.

Skupiny karlovců už také začínají být opravdu agresivní a jejich výstupy se dost podobají evangelikálským kázáním. (Předpokládám, že se za ně možná někteří později budou stydět.) Když k tomu celému připočteme i bombardování ostatních kandidátů v prvním kole výzvami, aby se své kandidatury vzdali, máme tu nebezpečný obraz fašistické mediální kampaně.

Dobrá, to je kampaň, mediální "Karel" je pouhé simulakrum, rozhodně není tatáž osoba jako Karel Schwarzenberg, ale může se kandidát na prezidenta úplně vzdát prostředků a "vedlejších následků" své kampaně a přitom přijímat hlasy které mu přináší? Slovně ano, ale ve skutečnosti ne. Právě kampaní, která doložila že pro Karla Schwarzenberga účel světí prostředky dokázal, že není o nic lepší než Miloš Zeman.

Po celém tomhle extempore jsem pochopil, že nedokáži hodit do urny lístek ani jednoho ze zbylých kandidátů. Co víc, uvědomil jsem si, že i kdybych to udělal, byla by to volba "proti", tedy přesně to, proti čemu vždy vystupuji. Prezident by měl být zvolen lidmi, kteří jej skutečně chtějí, nikoli lidmi, kteří nechtějí někoho horšího. Proto je mé rozhodnutí nevolit v druhém kole voleb stejně politické, jako kdybych někomu z nich hlas dal, není to slovo proti přímé volbě prezidenta, ale pro ni.

Rád bych jen na závěr připomněl, že ať už zvítězí kterýkoli z nich, bude velmi pravděpodobně lepším prezidentem něž Václav Klaus. Přeji vám, kteří půjdete k urnám, abyste rozhodli podle svého nejlepšího svědomí..

čtvrtek 24. ledna 2013

Proč věříme ekonomům?

Při všech těch politických rituálních tancích, které se v současnosti odehrávají kolem volby prezidenta a které se zase chystají na další volby, nějak zaniká jeden absurdní detail - dáváme (jako voličstvo) extrémní podporu ekonomům. V podstatě jde o kult, který nemá v historii obdoby. Ne že by ekonomové v jiných vládách nebyli, prostě ale netvořili samotnou politiku, jen se starali o finance.

Z historie se také můžeme poučit v tom, že ekonomové ještě nikdy žádnou zemi z jejích problémů nevytáhli. (Pokud o takovém případu víte, upozorněte mě na něj, já žádný takový nenašel) Vždycky to nakonec udělala výroba, trh, případně jiné společenské úpravy. To co naopak bez ekonomů opravdu nefunguje je otroctví a diktatury.

Příkladem je ostatně současný vztah Evropy a Afriky, USA a Afriky, USA a Číny, USA a Indonésie atd. Je moc hezké, že my Evropané a Američané posíláme do těchto zemí rozvojovou pomoc, ale vlastně to vůbec hezké není. Je to totiž jen zlomek peněz, které z těchto zemí vytěžíme.

Svědomí za to že nezaplatíme na jednom konci lidem, kteří skutečně pracují, si vykupujeme tím, že někde zcela jinde, kde žádná hodnota nevzniká shodíme balík humanitární pomoci. Nedovedu si představit větší oddělení práce a zisku, než je tohle. Je to dokonalý systém destrukce místní ekonomiky i celé společnosti.

Problém je, že "vyspělé státy" ve skutečnosti vyrábějí jen minimum věcí z toho co spotřebují. Ano, jsme bohatí - proti většině okolního světa. Vyděláváme peníze sezením v kancelářích, jenže jsme na "rozvojových" oblastech už dávno naprosto závislí.

Většina věcí už nevzniká tady, ale tam, k nám se to všechno dostává jen díky ekonomice. Můžete si říci, že je to vlastně fajn - pracují za nás otroci na druhé straně planety. Jenže ono to zase tak optimistické není. Za prvé se nám ztrácejí znalosti i technické prostředky, bez kterých nemůžeme být v případě problémů soběstační, za druhé nás příliš ovlivňuje to, co se děje ve výrobních zemích a za třetí se stáváme sponzory svých vlastních nepřátel.

A to opomíjím, že velká část ekonomů je demokracii vysloveně nepřátelská. Kde by byl celý Vatikán a Mafie bez své banky, jak by asi vypadal islám bez obrovských proudů peněz z Kataru, Kuvajtu a především Saudské Arábie? Myslíte si, že by celá současná americká hypoteční krize mohla vůbec vzniknout bez FEDu? 

Nakonec i kdyby se něco nepodařilo, mají banky téměř politickou imunitu. Žádné jiné podnikání není tak ochraňováno státem před kolapsem jako bankovnictví.

Je to vlastně ještě horší! Pro hodně velké banky a státní ekonomiky není nic lepšího, než pořádná válka. Samozřejmě někde jinde. Vítězi válek v minulém století rozhodně nebyly státy, které se jich zúčastnily. Ostatně víte třeba kdo financoval Adolfa Hitlera?



Nevím, jestli vám to dochází, ale prostým zablokováním účtů by bylo možné přibližně do roka ukončit jakoukoli větší válku a vyhladovět jakoukoli teroristickou organizaci. Samozřejmě se to nestane, částečně proto, že si to sponzoři válek nepřejí a hlavně proto, že se to prostě stále vyplácí.

Pro ekonomy "drsných" škol je udržování části světa v chaosu a bezpráví nutností. Bohužel my si nemůžeme vybrat, jestli zrovna naše zem bude patřit k těm smolným. Naše ekonomika rozhodně není z těch nejsilnějších a naši politici jsou ve velké míře ekonomisté, o jejichž prodejnosti příliš pochybovat nelze.Jenže jim to ani nelze mít úplně za zlé - peníze jsou pro ně argumentem i zájmem. Proto vystudovali svůj obor. Ekonomy bychom si prostě měli hlídat a ne jim slepě důvěřovat.

Dokonce ale i když se budou opravdu upřímně snažit státu prospět, dopadne to pravděpodobně špatně. Svěřit řízení státu ekonomům je vždycky katastrofický scénář. Přesto v něm své místo mají, jenže jinde.

Ekonomové nemají rozhodovat o tom, co se bude dělat, ale o tom, jak to ekonomicky zajistit. Každý ví, jak vypadá film, když do jeho režie příliš mluví produkční, tak proč nám připadá divné, že se náš stát potácí už dvacet let v mrákotách, když jsme jej nechali řídit ekonomy?

Zkusme se zamyslet: Opravdu by nebylo by mnohem výhodnější mít na některých politických místech například (prezident, ministr sociálních věcí, ministr kultury ) sociology nebo kulturní antropology než ekonomy?

úterý 22. ledna 2013

Sága o Haggardovi mléčném...aneb jak to je doopravdy?

Tak se nám na internetech objevila další taškařice vyprávějící o kojících otcích (www.mensmilk.cz). Pro ty, kteří čtou alespoň trochu podrobně je samozřejmě v textu malé upozornění:

Informace na této stránce uvedené mohou způsobit laktaci a mohou mít reklamní charakter.

Nesnažte se na Wikipedii najít hrdinu Haggarda mléčného ani slavného českého experta na nordistiku Karla Hvězdoslava Pravovského. Aby toho nebylo málo připomíná jméno PhDr. Pieta de Vriese až příliš satirika Petera De Vries nebo případně románovou postavu Pitera De Vries.  Kdo by snad ještě pochyboval o komediálním zaměření celého projektu, tomu jsou určena videa jako třeba toto:



Nebo toto:



Přestože o slibované knize a údajně připravovaném filmu "Umění mužského kojení" kromě oněch expertů nikdo neví, je na pozadí tohoto vtipu či spíše kampaně (o níž zatím není jasné na co vlastně je) zrnko pravdy.
Laktace je skutečně u některých savčích samečků možná, což biologové poměrně dobře vědí. Zmiňuje se o tom i Jared Diamond v knize Proč máme rádi sex? cituji:

Ňadra často rostou mužům, kteří se zotavují z dlouhého strádání hladem. Příležitostně se u nich vyskytuje i spontánní laktace. Na konci druhé světové války bylo takových případů po propuštění válečných zajatců z koncentračních táborů zjištěno na tisíce.... Pravděpodobně to lze vysvětlit tím, že hladovění brzdí činnost nejen žláz, jež hormony vylučují, nýbrž i jater, jež jinak tyto hormony odbourávají. Po obnovení normálního stravování se žlázy zotaví mnohem rychleji než játra, takže hladiny hormonů nekontrolovaně stoupají. 

Mužskou laktací se zabýval také článek Strange but True: Males Can Lactate v Scientific American roku 2004.

Jedním ze známých experimentů, prováděným na biologických studiích bývalo (zvláště v poválečných letech) také rozdojení kozla. Ano, opravdu to jde! Akademikovi Moskalenkovi jsme se posmívali neprávem, tedy pokud vás nerozesmál jeho návrh postavit krávě pomník na Karlově mostě. (I když s našimi komunálními politiky je jistě možné i to.)


Je zajímavé, že my lidé máme pravděpodobně k samčí laktaci silnější dispozice než většina savců s výjimkou samců kaloně Dyacopterus spadiceus, kteří mívají mléčné žlázy plně funkční. Pokud by padlo jisté společenské tabu, mohli by pravděpodobně v budoucnosti kojit opravdu i muži.

O tom, jaký by to mělo dopad na společnost, můžeme jen fantazírovat.

pondělí 21. ledna 2013

Boží syn se jmenuje John Frum a bojoval ve 2. světové válce

Syn boží má bílou tvář, je vysoký asi jako já a žije v Jižní Americe. Jeho jméno je John Frum. Že vám to připadá jako něco z Červeného Trpaslíka? Mě také, jenže pro obyvatele ostrova Tana v souostroví Vanuatu je to „pravda“. Pravidelně vykonávají obřady, které až příliš okatě připomínají nástup vojenské jednotky, v očekávání že se John Frum jednoho dne vrátí.

Kult Johna Fruma je jedním z projevů cargo kultů rozšířených na ostrůvcích v Tichém oceánu hlavně v době 2. světové války. Domorodí obyvatelé viděli bílé lidi, jak vykládají z lodí a létajících strojů náklad (cargo) obsahující zázračné předměty, ale nikdy je neviděli takové věci vyrábět.



Dospěli tedy k názoru, že bílí lidé dostávají tyto věci od svých bohů, protože správně vykonávají rituály (nástupy jednotek). Pokud budou takové rituály dělat také, sešlou jim také bohové vytoužené cargo. Několikrát se jim to téměř podařilo, když vystavěli tak věrné kopie letišť, že na nich málem začala přistávat letadla.

Co na tom, že bambusové "pušky" nestřílejí, sluchátka z kokosových ořechů připojená provázkem k improvizované bedně nepředají žádnou zprávu a letadla z rákosí určitě nikdy nepoletí. Frumovi věřící si budou dál psát na holou hruď písmena USA a čekat na jeho návrat. Až jim přiveze vytoužené cargo, bude všechno konečně jak má být - běloši zčernají a černoši zbělají.

Cargo kulty jsou dnes už poměrně starou a stabilizovanou kulturní záležitostí. Kdyby se vyskytovaly v našem kulturním okruhu, měly by už status oficiálních náboženství. Zajímavé na tom je, že jsme jejich vznik mohli sledovat vlastně „v přímém přenosu“, přesto je víra členů těchto skupin stejně silná, jako víra muslimů či křesťanů.



Jsme ale ochotni a schopni ji tak vnímat? Dnešní věřící v zemích, které se považují za civilizované, se dokáží takové víře jistě jenom smát, jenže co by se stalo, kdyby se křesťané setkali s Frumovými stoupenci zase až třeba za 300 let? Pravděpodobně by je chápali stejně jako jiná náboženství a vzhledem k tomu, že součástí Frumova kultu je také rudě natřený kříž a slib, že se vrátí, možná by v něm nakonec nalezli Ježíše.

Právo věřit v Johna Fruma je zcela stejně zdůvodnitelné a tedy i legitimní, jako právo věřit v Ježíše či Ganéšu. Až vám tedy příště některý věřící řekne, že by byl rád abyste v sobě nalezli Boha, můžete mu odpovědět, že je to stejně pravděpodobné, jako že on v sobě najde Johna Fruma.

Statistika nebo propaganda?

Před prvním kolem volby jsem varoval, že volební odhady nemusejí vůbec odpovídat realitě a v duchu jsem si říkal, jak asi bude skutečnost vypadat. Zvláště spadeno jsem měl na výzkumy PPM Factum. A jak to dopadlo?


Když se podíváte dolů na výpis, je zjevné, že to jsou rozdíly více než patrné. Přidržovat se při volbě statistik bylo tedy dost sporné ne-li zcela zmatené (srovnejte s mým laickým odhadem). Čtyři dny po tomto průzkumu byl největší rozdíl 12,4% a průměrný rozdíl 4,52%. Tedy více než o kolik se odhady minuly s realitou v případě druhého "favorita".

Podle agentur je důležité, rozšířit čas na jejich výzkumy dále až k volbám. Podle mě by bylo ale stejně možné číst tyhle výsledky tak, že zveřejňování předvolebních průzkumů ovlivňuje rozhodování voličů a ve skutečnosti demokracii škodí.


Miloš Zeman předpovídáno 25,1%  skutečnost 24,21%  rozdíl 0,89%

Karel Schwarzenberg  předpovídáno 11% skutečnost 23,4% rozdíl -12,4%

Jan Fischer předpovídáno 20,1% skutečnost 16,35% rozdíl 3,75%

Jiří Dienstbier předpovídáno 10,6% skutečnost 16,12% rozdíl -5,52%

Vladimír Franz předpovídáno 11,4% skutečnost 6,84% rozdíl 4,56%

Zuzana Roithová předpovídáno 4,6% skutečnost 6,84% rozdíl -2,24%

Tatiana Fischerová předpovídáno 4,6% skutečnost 3,23% rozdíl 1,27%

Přemysl Sobotka předpovídáno 7,1% skutečnost 2,46% rozdíl 4,64%

Bobošíková předpovídáno 5,6%  skutečnost 2,39% rozdíl 3,21%

neděle 20. ledna 2013

Nepochopené filmy III. - Mé jméno je nikdo

Tahle hodně divná kovbojka z roku 1973 od Sergia Leoneho a Tonina Valeriiho si vysloužila hodně rozporuplné hodnocení od lidí, kteří v ní hledali pouze rány pěstí a kolty, jež visí tak proklatě nízko.
Trochu to tak je a trochu není. Vůbec mám nějak pocit, že lidé v kině nebo před televizí raději vypínají mozek a cokoli má alespoň ještě jednu úroveň označují buď za blbost nebo za cosi nepochopitelně intelektuálního.

Opět se omlouvám filmožravcům, pro které budu říkat známé věci, ale píši to mimo jiné také kvůli komentářům na ČSFD, které po tom samy volají.

Nebudu vysvětlovat děj filmu, ten je pochopitelný dost. Musím ale říci něco k postavám, bez kterých se moje vysvětlování toho o co ve filmu jde, neobejde. Mé jméno je Nikdo je totiž westernem o westernu.

V principu tu nehrají dva hrdinové – pistolníci proti padouchům, ale dva styly westernu prosti sobě.  První typ představuje Henry Fonda jako pistolník Jack Beauregard. Je to stárnoucí, šedivějící dobrodruh, toužící jen si vyřídit v Americe své věci a odjet do Evropy na spokojený důchod. Představuje „starý“, realistický typ westernu, v němž opravdu Fonda představoval přesně takové role.

Druhý typ zastupuje Terence Hill jako mladý, užvaněný pistolník Nikdo. Jeho charakter silně připomíná Lucky Luka a některé podobné role z komediálních spaghetti westernů, které naopak tradičně ztvárňoval Hill. Je to nastupující komediální forma (dnes už ovšem také historická).

K vysvětlení tohoto rozdílu slouží poměrně dlouhý úvod v němž Nikdo rybaří.


Oba styly jsou poměrně jasně odděleny i hudbě. Táhlá osudová nostalgická linka „Buona Fortuna Jack“  patří  Beauregardovi, ztřeštěná, vysmátá a lehkomyslná „Il Mio Nome E´Nessuno“ samozřejmě Nikdovi.

Proto je také celý ten film tak divný. Je to totiž komedie jenom napůl. V první řadě je to pocta westernu jako filmovému žánru. Pokud dokážete ve filmu vnímat i tuhle druhou linku, dojde vám třeba to, proč se Nikdo tak usilovně snaží udělat z  Jacka Beauregarda hrdinu Divokého západu, i když ten o to vlastně vůbec nestojí.

Nakonec musí i Jack Beauregard pochopit, že chce-li se dožít vytouženého klidného stáří v Evropě, bude muset přistoupit na styl svého zpočátku tak neoblíbeného společníka. Jak říkám, děj nijak složitý není. Celé kouzlo (ale pro některé i nestravitelnost) tohoto filmu je v kontrastu postav.

Multikulturalismus a pátá kolona

Již dříve jsem se vyjadřoval o multikulturalismu dosti skepticky, přesto nechci tvrdit, že by nebyl možný, jen to opravdu nemůže fungovat tak snadno, že bychom prohlásili všechny kultury za sobě rovné. Ano, jsem cosi jako "kulturní šovinista", tenhle článek by se přesto mohl jmenovat "Proč na multikulturalismus věřím".  To si samozřejmě žádá vysvětlení a já ho také hodlám v následujícím textu podat.


Především existuje několik významů slova multikulturalismus, z nichž já budu mluvit jen o jediném - o tom, který popisuje mírové soužití více kultur. Takový multikulturalismus je evropskou realitou - máme tu spoustu jazyků, spoustu lokálních zvyků, územních celků, tradic, oděvů, tradičních technologií. Přesto poslední dobou dostává myšlenka soužití pořádné rány.

Problém je v tom, že příliš mnoho kultur považuje tu svoji za nadřazenou . Jedná se ale vždy vlastně jen o jediný obor, v němž vždy dochází ke střetu - o etiku. Přijmout jakýkoli poznatek z jakéhokoli oboru nedělá většině kultur žádný problém, kromě oboru etiky. Téměř všechny považují svou etiku a morálku za naprosto exkluzivní. Nejraději by ji nařídili všem a to i násilím.

Překročit iluzi vlastní exkluzivity chce samo o sobě dosti vyspělou etiku, kterou většina světových kultur vůbec nemá. Etiku která se dokáže odpoutat od náboženství, postavit vrozené xenofobii a chápe sama sebe jako výsledek lidské práce a zkoumání. Bez toho ale není žádné takové soužití možné.

Ve společném multikulturním prostoru spolu mohou žít jen kultury, které se vzájemně uznávají.

Multikulturní společnost je exkluzivní klub, do kterého nesmějí být vpouštěny společnosti, které v něm nedokáží žít.


Čím se ale pak liší sekulární etika od jiných morálních systémů, když je také exkluzivní? 

Náboženská etika stojí vždy na dogmatech. Je v ní jasně řečeno, co se smí a co se nesmí, případně co se jak trestá. Zpravidla jde o pravidla ze zaostalých oblastí, stará i několik tisíciletí a do naší doby naprosto nevhodná. Střetnutí dvou kultur postavených na dogmatických etických systémech proto končí vždy krveprolitím.

Sekulární etika a sekulární zákony naproti nomu nejsou postaveny na náboženství, bozích a dogmatech, ale jsou vlastně soustavou "dohod o neútočení".  Stojí na tom, že si lidé různého smýšlení spolu sednou, domluví se, co nebudou jeden druhému dělat a vytvoří pravidla, která budou obecně platná pro všechny skupiny.

Ochota dohodnout se, je podmínkou pro vznik sekulární etiky i sekulárního zákonodárství.

Skupiny které se dohodnout odmítají se na nich nemohou podílet.

Proto je iluze nadřazenosti základním znakem etické zaostalosti.

Multikulturalismus prostě narazí na své možnosti pokaždé, když se střetne s morálním dogmatismem. Přesně tenhle případ zažívá Evropa v současnosti při svých problémech s islámem. Mezi muslimy existují jednotlivci, kteří jsou schopni koexistovat v naší společnosti, jako skupina ale nemají muslimové v evropské multikulturní společnosti co dělat, prostože jim v tom jejich kultura (neoddělitelná od náboženství) brání.

K naší velké smůle má samotná Evropa v sobě pátou kolonu, která se projevuje sice mírněji ale stále velmi podobně. Jsou to církve a nacionalisté (často skupiny hlásící se k obojímu). Poznáte je snadno podle jejich pocitu nadřazenosti a zneužívání pojmů jako "rodina", "vlast",  "národ", "tradiční hodnoty".

Mohlo by se zdát jako obrovský paradox, že skupiny, které nám slibují "ochranu před islámem", nám zároveň také vnucují jeho etickou úroveň. Ve skutečnosti jde ale o zákonitost, protože potlačení sekulární etiky (a porušení sekulárního zákonodárství) vede vždy k posílení domácích dogmat (a tedy k posílení náboženských a nacionalistických hnutí).

Nechci být zachráněn před myšlením středověké Asie návratem do středověké Evropy!

Navíc je tato "ochrana" už dávno značně děravá. Jan Ratzinger považuje katolicismus za tak exkluzivní, že nesnese nejen ateisty ale ani agnostiky. Představuje tedy pro sekulární společnost naprosto stejnou hrozbu jako radikální islámští duchovní.

Podobný vývoj můžeme sledovat i v USA, kde například G. H. W. Bush několikrát uvedl, že nepovažuje ateisty za občany a že by neměli mít občanská práva. Náš pražský arcibiskup D. Duka si notuje se zástupci Organisation of Islamic Cooperation o potřebě zachovávat tradiční hodnoty jako například rodinu.

Při známé papežově podpoře pronásledování a justičních vražd homosexuálů, nás mohou napadnout děsivé představy tradičních hodnot prosazovaných ve spojení s islámem.

Je příznačné, že se proti takovým výrokům ozvalo jen Občanské sdružení ateistů české republiky, které varovalo, že představa tradičních islámských rodinných hodnot zahrnuje také právo znásilnit svou manželku nebo ji fyzicky trestat.

Žádné české oficiální zpravodajství přesto neodsoudilo ani papežovy výroky které směřují proti svobodě nevěřit, zanesené v naší ústavě...

Před tímhle vším nás může zachránit pouze sekularismus, když si ovšem konečně uvědomíme, že je to něco, co stojí za to bránit. Pak bude možná i skutečná multikulturní společnost.

sobota 19. ledna 2013

Nepochopené filmy II. - Baron Prášil

Při poměrně velké popularitě filmů Karla Zemana i ocenění v žebříčcích ČSFD (kde je ale v popisu chybně vylíčen děj filmu z roku 1988  Dobrodružství Barona Prášila) je až neuvěřitelné, jak málo lidí chápe to, co vidí. Opět je na místě má omluva všem, kteří tento film viděli a pochopili.

Film Baron Prášil z roku 1961 můžete vlastně chápat dvěma způsoby – jako fantaskní dobrodružství a jako velkou poctu fantazii, zvláště fantastické literatuře. Opravdu správné pochopení je asi to, které by zároveň dokázalo vnímat oboje.

Filmový jazyk Barona Prášila je „nejzemanovštější“ ze všech jeho filmů. Tím že znázorňuje fantazii, tu můžete najít všechno od téměř realistických záběrů, přes kolorované černobílé záběry, stylizaci do podoby rytiny, akvarelu, dokonce ilustrací z vědeckotechnických časopisů. Styly mezi sebou přecházejí tak volně že si to často člověk ani neuvědomuje. Většina z trikových technik se přitom snaží vypadat realisticky jen natolik, aby byla srozumitelná – výtvarný dojem má naprostou přednost před realističností. Pojetí triků „jako živé“ by ostatně do takového filmového celku ani nepatřilo.





I v ději byl Karel Zeman charakteristický tím, jak snadno opouštěl realitu ve prospěch fantazie. V Na kometě je příběh poměrně lacino odůvodněn halucinací, v Cestě do pravěku chlapec který příběh vypráví, jasně říká, že si hráli, jako si děti hrají na četníky a lupiče (nicméně ve filmu vidíme jejich představy, nikoli "realitu"). Ve filmu Baron Prášil ale zachází Zeman ještě dál, už nemá potřebu vůbec nic vysvětlovat. Prostě se v něm setkávají pouze literární postavy.

Už z toho je jasné, že i když jsou některé příhody Barona Prášila převzaté z původní knihy Gottfrieda Augusta Burgera, ve skutečnosti s ní příliš mnoho film společného nemá.

Základní vysvětlení ovšem dávají už první záběry, které jsou vlastně jedním velkým odkazem na Nerudovy Písně kosmické. I dál je film odkazy a symboly přímo napěchován. Kosmonaut Toník – literární postava odkazující na tehdy nové scifi romány si nejprve všimne, že už na Měsíci před ním někdo byl a pak zvedá hozenou rukavici. Následuje představení „obyvatel Měsíce“ a návrh Barona Prášila, že vezme „Měsíčňana“ na Zemi, aby ji poznal.

Problém, který nikdo neřeší je, že hlavní postavou děje filmu je kosmonaut Toník, nikoli Baron Prášil. Proč se ale tedy film jmenuje po něm a proč se Toník nebrání návratu na Zemi, když z ní přece přiletěl?

Pokud se budete dívat na tento film jako na jednoduchý dobrodružný příběh pro děti, budete tu mít pořádný logický skok či spíše schod. Jenže to bude vaše chyba. Ten film se jmenuje tak jak se jmenuje právem, protože na Zemi se oba cestovatelé neocitají v "současném" (Toníkově) světě, ale ve světě lidské fantazie a pro tu je právě Baron Prášil ideálním průvodcem.

Baron Prášil a kosmonaut Toník jsou představiteli dvou druhů lidské fantazie a celou dobu filmu spolu vzájemně ideově soupeří, což znázorňuje i jejich snažení o přízeň princezny Bianky. Ženská postava má ale v příběhu i jiný význam. Jednak vyvolává zamilovanost, což je jeden z aspektů Měsíce (jak připomíná v závěru Cyrano z Bergeracu) a také si bez lásky nelze svět fantazie představit.

Baronova fantazie je naprosto nespoutaná, ale právě prosto také poněkud dětinská. Toníkova fantazie je technická, dospělejší ale (jak nezapomíná poznamenat B. Prášil) jaksi školometská.V předposlední scéně sám Baron Prášil nakonec uznává, že jejich fantazie má stejný základ a že právě nespoutaná fantazie rozněcuje (ve filmu doslova - svíčkou) onu technickou fantazii, která se pak může stát skutečností.

Závěr filmu je jedním z nejzajímavějších a nejsilnějších apelů na lidskou odvahu a fantazii. Cyrano z Bergeracu se obrací nikoli ke svým vracejícím se přátelům, ale k divákům jako k příštím skutečným kosmonautům a vítá je jménem fantastických literárních postav ve vesmíru.

Opět si připomeňme, že tento film byl poprvé promítán roku 1961, v době začínajícího „závodu o vesmír“. 

čtvrtek 17. ledna 2013

Nepochopené filmy I. - Agora

Tenhle článek prosím nečtěte, pokud jste filmoví znalci. Píši ho vlastně jen z toho důvodu, že si myslím, že několika filmům bylo celkem neprávem ukřivděno. Píše se o nich kde co, ale přesto v komentářích a recenzích chybí to hlavní.

Prvním takovým filmem je rozhodně Agora od Alejandro Amenábara.(recenze Spáčilová, Fila)  Po jejím uvedení se dalo celkem očekávat, že se kolem ní někteří křesťané zjančí. Vypráví totiž příběh filosofky Hypatie z Alexandrie, kterou zabili křesťanští fanatici - parabalani (vzhledem ke katolické cenzuře české Wikipedie vede odkaz na anglickou stránku - srovnejte verze). Její příběh později přešel v opačném gardu do křesťanské mytologie v podobě sv. Kateřiny Alexandrijské.

Poznámka: Parabaláni byli původně skupinou starající se o nemocné, která se ale brzy začala projevovat jako neoficiální vojenská organizace vyvolávající ozbrojené střety. V době do níž příběh patří (4 stol. n.l.) je jejich filmový fanatismus již uvěřitelný i ve skutečnosti.

Ostatně i druhý tábor se příliš pevně chytil té představy, že je to "o náboženství". Ono to vlastně o zlu náboženství vypráví, jenže ten film rozhodně není jen o tom. Myslím, že Amenábar chtěl šokovat, ale ne takhle lacině. Příběh poslední antické novoplatónské filosofky Hypatie, tak jak se zachoval, je velmi strohý. Víme, že byla obdivovanou učitelkou, odbornicí na kuželosečky, že byla dcerou matematika Theóna, žila v Alexandrii, že se nikdy nevdala a že ji zabili křesťané. To je v podstatě téměř vše.

Většina ostatního je dedukce a umělecká invence. Film rozhodně není životopisný. (Například závěrečné svléknutí Hypatie před jejím zavražděním je odkaz na obraz Hypatia od Charlese Williama Mitchella z roku 1885) Ukazuje několik rovin - lidskou, státnickou a kosmickou. V jistém smyslu se celý spor přenáší do úrovně "co je dole je jako to co je nahoře". Spíše jde ale o to, co si lidé představují jako princip světa.



Ani Hypatii nenapadne, že by na otrokářském systému bylo něco špatného i když nejbližší otrok je její vědecký kolega. Její žáci se přitom rozhodují mezi vizí nebe, které je podřízeno jakémusi geometrickému řádu a představou nebes, v níž jsou hvězdy namalovány na obloze jako na víku truhlice, kterou může Bůh kdykoli otevřít.

Prosté politické počty nakonec přinutí přiklonit se k druhé verzi i ty, kteří jí nikdy nemohou věřit.
Časové předěly mezi scénami, při nichž se záběry vzdalují kamsi do vesmíru, aby ukázaly, že se Země opravdu otáčí a obíhá okolo Slunce nejsou jen dekoračním prvkem - filmovou vatou - jsou vysvětlením toho, o čem si Hypatie povídá se svými žáky i připomínkou nevyhnutelnosti následujících událostí.
Na konci tento pohled připomíná, že i když skutečnost odmítneme, přesto zůstává stejná.

středa 16. ledna 2013

Divný sen - kurátor

Zdál se mi dost podivný film. Ano, nepřeřekl jsem se byl to opravdu film, protože měl dokonce zdařile animované titulky. To ale zdaleka nebyla jediná věc, která na něm byla divná.

Ten film-sen se odehrával v jakémsi státě jižní Evropy, byl o mladíkovi, který se dopustil nějakého těžkého zločinu.  Soud mu měl přidělit kurátora, ale nikdo se k tomu moc neměl. Shodou okolností byl právě poblíž místní šlechtic - vysoký muž s tvrdými rysy a neproniknutelným výrazem - který k obecnému překvapení prohlásil, že se toho ujme.

Nemám úplně jasno v tom, co by měl kurátor dělat, ale tenhle šlechtic to vzal jako určitou formu výchovy. Objevoval se v různých situacích a obracel důsledky mladíkových podniků proti němu samotnému. Nakonec mi bylo onoho mladistvého zločince vlastně líto, i když jsem věděl, že opravdu nějaký strašný zločin spáchal.

Byly chvíle v nichž byl tak ponižován, že jsem si říkal, že by se něco takového opravdu nikomu stávat nemělo. Přesto film spěl postupně k happyendu. Na konci seděl polepšený hříšník u dlouhého dřevěného venkovního stolu před jakousi Alpskou restaurací a šlechtic-kurátor mu naznačoval, že od téhle chvíle už ho považuje za sobě rovného.

Tady film končil a normálně by v těch místech končil i sen, jenže já v tom filmu nebyl. Nezdálo se mi, že by se něco z toho dělo mě. Vlastně jsem celou dobu seděl v malém kinosále obloženém dřevěnými obklady. Docházelo mi, že někdo chtěl abych viděl právě tenhle film.

Titulky ještě neskončily a i když byly v jazyce, kterému jsem nerozuměl, z úcty k tvůrcům filmu jsem zůstal sedět. To bylo dobře, protože v nich (vlastně v tom, co se ukazovalo za nimi) bylo vysvětleno úplně všechno.

Ukázalo se, že film byl o mládí diktátora, který způsobil smrt milionů lidí. Všechno co se předtím zdálo správné bylo najednou špatné a co bylo špatné bylo správné.

Happyend nebyl happyendem protože ukazoval zločince, kterému "šlechtic", jehož jsem měl za génia, vysvětlil podstatu lidského chování a prožívání. Podařilo se mu změnit vystupování člověka ale ne jeho podstatu. Tím udělal z obyčejného zločince monstrum schopné ovládat davy a nakonec iluzi, kterou vytvořil také sám podlehl.

Za běžícími titulky se přes mapu Evropy přelévala vlna krve. Možná to bylo jen vyznačení pohybu armád, ale mě to tak připadalo.

Vyberme si prezidenta!

Nebojte se, nehodlám porušit své předsevzetí nedoporučovat v nadcházejícím 2. kole prezidentských voleb jednoho z kandidátů. Přiznávám, že mi připadají oba špatní a nechci se nadále do té šaškárny zapojovat.

Vím, že v této volbě neměla velká část lidí toho "svého" kandidáta. Problém přitom nebyl v kandidátech ale v nás. Měli jsme si ho navrhnout! Náš problém je, že jsme ho neměli. A jaké vlastnosti by podle mě měl takový kandidát mít?

Ateista
Myslím, že by kandidát na prezidenta měl být dospělá osobnost a neměl by se stydět to před ostatními přiznat. Ostatně spřažení náboženství s prezidentováním už začíná mnohde na světě (i u nás) připomínat spíše starý (ne)dobrý feudalismus. Kde jinde by mělo takové tabu padnout než u tady, kde je na 80% ateistů a agnostiků.

Demokrat
Demokracie je nástroj, jak vybrat vhodné lidi na vhodná místa, jak využít jejich schopností a minimalizovat následky jejich chyb. Nový kandidát by měl nejen deklarovat, že je demokrat, ale měl by také vědět, co to znamená a opravdu tento postoj zastávat. Chování našich politiků i mnoha našich prezidentů bylo v minulosti (blízké i vzdálenější) často dost deformované jejich prapodivnou představou demokracie.

Sekularista
Nový prezident by měl vědět, že všechna dogmatická učení jsou zárukou konfliktů. Jediný způsob, jak udržet současnou multikulturní společnost pohromadě bez krveprolití, je důsledné sekulární zákonodárství a důsledně sekulární justice.

Kriticky myslící 
Jak "kriticky" případně "logicky" myslí současný prezident Václav Klaus, snad ani příliš zdůrazňovat nemusím. V každém případě by měl mít budoucí prezident vždy odvahu použít rozum na jakékoli dogma - ať už náboženské nebo třeba sociální či ekonomické.

Morální autorita
Nový prezident by měl být v prvé řadě humanista. Tento princip je zanesen v naší ústavě. Jeho hodnotový žebříček by měl být známý, srozumitelný a v souladu s tímto světonázorem.

Dobrý řečník
Můžete to brát jako výhodu nebo nevýhodu, ale mluvení je jednou z nejdůležitějších činností, kterou prezident vykonává. Člověk neschopný kultivovaného dialogu by se na místo prezidenta vůbec neměl dostat, stejně jako kdokoli, kdo se vyhýbá odpovědím na otázky a nedokáže srozumitelně formulovat svůj názor.


Politicky a sociálně znalý
Na rozdíl od oblíbené představy nemusí být prezident nutně již dříve významným politikem. Rozhodně by ale měl dobře vědět jak stát funguje na úrovni státních institucí i na úrovni ulice.

Když se na všechny podmínky pořádně podíváte, zjistíte, že by to zase neměl být takový problém. V principu jde hlavně o dvě podmínky, které skutečně změnit nelze - kandidát by měl mít dostetačnou inteligenci a etický talent.

U skupiny, která je předem takto definována inteligencí je procento věřících poměrně nízké - asi 7,3 %. I ostatní postoje jsou ve velké míře důsledkem dostatečného vzdělání, které lze za pět let hodně prohloubit.

Udělám teď takový hrubý odhad:
Máme 10 505 445 obyvatel, asi jednu třetinu z toho tvoří občané starší 40 let, tedy takoví, kteří by věkově mohli dosáhnout na funkci prezidenta. Asi 2,1% z toho představují lidé s IQ mezi 130 a 140 (t.j. asi 70 000lidí). Dá se ale předpokládat, že tak vysokou inteligenci prezident ani nepotřebuje. Pravděpodobnější bude rozsah někde mezi 125 do 135. Tam se už ovšem vejde něco přes 7% čtyřicátníků (přes 245 000 lidí).

Poznámka: Ve skutečnosti si myslím, že byla a je inteligence většiny našich prezidentů o mnoho nižší. Nemám ale způsob, kterým by to bylo možné otestovat.

Pokud předpokládáme, že je talent na etiku rozšířen v populaci podobně jako inteligence, měli bychom stále na vybranou asi mezi 18 000 lidmi. Dokonce i při aplikaci stejného pravidla na jeho řečnické schopnosti (což asi není zcela pravdivé) by nám tu ještě stále mělo běhat kolem 1200 potenciálně téměř dokonalých kandidátů na prezidenta.

Jde jen o to je najít!

pondělí 14. ledna 2013

Daimonion a neviditelné stromy


Zamyšlení nad tím, jestli se člověk může změnit a nad několika zajímavými detaily, které s tím souvisí.

Začnu odkazem na vizuálně pěkný a přesto ne zcela povedený film Zlatý kompas podle knihy Philipa Pullmana. Vypráví o světě, v němž každého člověka provází jeho daimon - jakási část duše ve zvířecí podobě.



Můžete to brát jen jako literární fantazii, ale v historii opravdu existovaly poměrně mohutné filosofické směry, které uznávaly, že člověka od narození do smrti provází zvláštní duch - daimon. Vlastně jich bylo více, než těch ostatních. Je zajímavé, že i když je třeba řecká filosofie poměrně dobře známa a to nejen mezi filosofy, o daimonech se toho při jejím výkladu moc nevypráví.

Sokratovské a platónské odkazy na jeho daimona, kterého sám Sokrates často láskyplně nazývá daimonion (daimonek) se odbývají jednoduchým odkazem na svědomí. Tím si ovšem moc nepomáháme. Jednak je těžko vysvětlitelné, co je to vlastně svědomí. A také máme tohle slovo spojené spíše s negativními emocemi (výčitkami svědomí) nebo s varováním před nějakým jednáním kterého bychom mohli litovat (to si nevezmu na svědomí).

Navíc bývá daimonovi stejně jako svědomí připisován hlas a to obrazně nebo i skutečně. Pokud ale něco takového může mluvit, můžeme to chápat tak že to má i osobnost? Nevím, jestli by se tak dal daimon "brát", ale můžeme ho tak vnímat.

Ostatně každý motivační mechanismus, může mít v naší hlavě svůj hlas (a pokud se s naším mozkem stane něco velmi nepěkného, můžeme je i opravdu slyšet). Daimon je ale mezi nimi něco opravdu diametrálně jiného.

Z pohledu dnešního psychologa by byl daimon vlastně projekcí nás samých, ale nikoli takových, jací jsme, nýbrž takových jací bychom chtěli být. Zvláštní na tom přitom je, že je výsledkem našich rozhodnutí a naší práce stejně jako cokoli co děláme vlastníma rukama.(proto může být stejně dobrý jako špatný)

Tvoří jej názory, které do něj vložíme, principy které uznáme jako dobré, ustálená přání, vybrané životní cíle, knihy které si vybereme, že je budeme číst (role literatury ve vývoji chápání dobra je obecně poměrně podceňována)...zkrátka daimon je skutečně tím, čím jej nakrmíme, tím z čeho byl námi stvořen.

Jeden z mých problémů s různými vírami, armádami a diktaturami je to, že vytvářejí lidem standardizované daimony. Takové skupiny totiž lidem zatajují, že podobu svého daimona vytvářejí právě oni sami. Drží pak jejich daimony na jednotvárné duchovní stravě.

Pokud má skupina lidí někým předem vybrané životní cíle i knihy, které smí číst, budou i jejich daimoni sobě navzájem podobní. Navíc je poměrně snadné označit jednotné projevy takových standardizovaných daimonů za nějakou vyšší vůli ať už Boha, prozřetelnosti nebo třeba dějin.

Pak se z daimonka svědomí může snadno stát skutečný ničivý démon.

Možná vás teď napadá opačný problém: Proč se vůbec taková projekce od nás samotných liší?
Je zajímavé, že když si chce člověk třeba vypěstovat svaly kulturisty, přirozeně chápe, že mu nenarostou po první návštěvě posilovny, když ale dojde na snahu změnit svou povahu, má dojem, že stačí když se zamyslí a pak se plácne do čela. Vězte, že nevím o tom, že by tohle někdy fungovalo.

Uvědomte si kolik vám je let, když tohle čtete. I za deset nebo dvacet let vyroste ze sazeničky slušný strom. Všechny naše myšlenková schemata a motivační mechanismy také rostly mnoho let, jejich kořeny zasahují hluboko do našeho podvědomí. Jsou to neviditelné stromy. Nelze je rychle a snadno deformovat nebo obracet kořeny vzhůru. Ani bonsai se nedá vypěstovat přes noc.

Člověk přesto určitě dokáže sám sebe změnit (myslím si to), ale spíše za několik let, než za několik dní či měsíců. Skutečně velké změny pak mohou trvat celá desetiletí. Myslím, že právě na tomhle se tříští veškeré snahy o nápravu zločinců, o multikulturní společnost i třeba o konverzi od náboženství k neteistickému pohledu na svět.

Snažit se změnit člověka, i když třeba jen sebe, je podobné, jako snažit se zatočit s lodí bez kýlu - i když už příď míří k jinému břehu, loď ještě dlouho pokračuje původním směrem.

neděle 13. ledna 2013

Vítězní poražení

Přímá volba je rozhodně pro voliče zajímavá. Pro lidi je příjemné vědět, že na něco mají skutečný vliv. Tento způsob volby je rozhodně důstojnější, než nechutný kabaret, který nám předvedli politici při volbě Klause.

Nesmírně zajímavý je pro mě poznatek, že přímá volba prezidenta přináší také spoustu vedlejších efektů, které by pro nás nakonec mohly být ještě významnější, než samotné vítězství ve volbě. Už dlouho něco nepromíchalo zatvrdlé názory v České kotlině tak, jako přímá volba prezidenta.

V jistém smyslu se mi zdá, že je zisk poražených kandidátů vlastně mnohem vyšší než těch kteří postoupili. Jediným opravdu poraženým je vlastně Jan „Želé“ Fischer. Jeho náklady a výsledky opravdu v součtu vytvářejí ztrátu. Lidé kteří investovali mnohem méně mají zisk výrazně vyšší.

Jiří Dienstbier může být vlastně spokojen, protože jeho popularita byla dosti vysoká. Pokud by se stal příštím předsedou ČSSD, mohla by být tato strana konečně brána opravdu vážně a pravděpodobně by zaznamenala strmý vzestup obliby. Dokázala by tím totiž že se už definitivně rozešla s kolotočářsko-mafiánským paroubkovským stylem a do budoucna hodlá dělat politiku trochu na úrovni.

Vladimír Franz může být spokojen, protože získal mohutnou podporu jako občanský kandidát a nesmírnou popularitu mezi mládeží. Díky prezidentské kampani má nejlepší reklamu na svou mločí operu a jeho názory, zvláště v oblasti kultury by rozhodně neměl už žádný další ministr kultury přehlížet, pokud se ovšem časem nebude o toto křeslo ucházet on sám.

Před Jakubem Hussarem – vedoucím Franzovy kampaně uctivě smekám, byla to fantastická práce! Má můj obdiv a doufám, že tuto popularitu přetaví v nějaký úspěch, až bude žádat o grant na některý svůj scifi film.

Zuzana Roithová si ověřila, že je mezi svými autoritou a neutratila za kampaň příliš mnoho peněz.

Táňa Fischerová sice experimentálně dokázala, že bez peněz a strategie se prezidentská kampaň dělat nedá, ale také fantasticky zpopularizovala družstevnictví, což se už dlouho u nás nestalo. Uvidíme, jak moc se tato myšlenka chytí.

Přemysl Sobotka může být spokojen, protože ač vůbec nepochopil princip prezidentských voleb, nebyl poražen t.p. Janou Bobošíkovou a ta zase může být ráda, protože má konečně jasno v tom, kolik fanatických stoupenců její sekta zmatených fašistických eurofobů může mít.

Oba vítězové prvního kola volby prezidenta jsou jednoznačně „muži minulosti“. Karel Schwarzenberg ostatně už ani ničím jiným být nemůže. Důchodce Zeman může být jiným jen velmi těžko. Vítězi nejsou oni, protože jim budoucnost už nepatří.

Naopak nejvyšší politický zisk z prezidentských voleb má rozhodně Jiří Dienstbier a to i přesto, že jeho úspěch není nijak oslnivý. V politickém vlivu a možná i v příštích prezidentských volbách bude výhoda patřit jemu.

Poražení vítězové

Způsobů jak hodnotit první kolo přímé prezidentské volby je mnoho, já ukáži je nepatrný zlomek z nich. Některé úhly pohledu vyznívají velmi kladně, další jsou poněkud temné a ještě jiné jsou groteskní.

První kolo „vyhráli“ Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Proč píši slovo „vyhráli“ v uvozovkách?  Je to divná výhra, ani jeden z favoritů nevyšel z toho klání bez šmouhy. Miloš Zeman, favorit médií, si pošpinil svou kandidaturu tím, co dělal vždy – urážením protivníků.

Zeman samozřejmě neměl čistý štít ani předtím, na krku má oposmlouvu a za zády Šloufa, jenže teď se hrálo také o to co dělá právě teď. Vsadil na klasickou kartu snižování důstojnosti oponentů a vypadal (právem) jako buran.

Mezi lidmi sobě rovnými by jistě vypadal lepší, ale tady to působilo dojmem, jako když do akademického senátu vtrhl opilec z noční nálevny. Všichni ostatní kandidáti se totiž k sobě chovali korektně.

Karel Schwarzenberg vyšel z volby zhruba stejně silný ale také nevstoupil to téhle volby s čistým štítem a neprošel jí bez další špíny. Přicházel z vlády, která má nejnižší morální kredit od roku 1989 a činí nejkontroverznější rozhodnutí, mezi kterými trčí jako memento především „církevní restituce“. Je za vládu a její rozhodnutí spoluodpovědný, stejně jako odpovídá za svou politickou stranu, za návrat Miroslava Kalouska do politiky.

Kromě toho ani samotná jeho kampaň nebyla bez špíny. Výzvy k abdikacím a přetahování voličů na základě nejistých výzkumů nejsou čistá hra. Samozřejmě že to volební strategie připouštějí, není to nepřekonatelný zločin, ale někdy tak může kandidát postup do druhého kola vyměnit za šanci zvítězit v něm a i po zvolení zůstává jistá pachuť.

Podstatná část lidí tedy bude vybírat mezi dvěma zly a jejich pocity budou depresivní.

Chápání průběhu volby jako volby menšího zla je první z možných úhlů.

Druhý úhel může být třeba poselství o penězích. Původně protěžovaní kandidáti Zeman a Fischer soutěžili především v ovládnutí prostoru pomocí peněz. Když se dnes podíváte na tabulky výdajů za prezidentskou kampaň, zjistíte, že hned tři favorité mají nejdražší (v cenách obvyklých) prezidentské kampaně – Fischer, Zeman a Schwarzenberg.

Pokud platí, že bylo u Jana Fischera silné podezření z přefinancování kampaně, o to silnější musí být i u Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. Jsou to tři nejdražší kampaně, které mohou nakonec své kandidáty také pohřbít. Nemohu samozřejmě dokázat, kolik volební kampaně stály, ale při srovnání s mnohem dražšími stranickými kampaněmi mě přepadá velké podezření, že byly dražší než těch 40 milionů, které povoluje zákon.

Stačilo by velmi málo a prezidentská volba se stane další kauzou. Ostatně, co by se vlastně stalo, kdyby se ukázalo, že tito tři favorité opravdu svými výdaji zákon porušili? Nastoupili by snad proti sobě Jiří Dienstbier s Vladimírem Franzem?

Druhým možným úhlem pohledu tedy je, že se křeslo českého prezidenta dá koupit.

Zkusme něco optimističtějšího - pohled z hlediska Evropana. Dosluhující mocnář se postupně z euroskeptika dopracoval do úrovně pološíleného eurofoba. To nás sice nebránilo před nařízeními z Evropské unie, ale poměrně účinně nám to omezovalo možnosti do průběhu integrace Evropy zasahovat.
Lidé toužící po absolutní nezávislosti na světě kolem nich nejsou utopisté ale antiutopisté. Česká republika nedisponuje gigantickou armádou, kterou by mohla ostatní země držet v šachu (a jak víme na příkladu Severní Korey, ani to není moc výhodné řešení) a není ani tak silnou ekonomikou, aby mohla okolním státům cokoli diktovat z takové pozice.

Existence a prosperita našeho státu tedy vždycky byla a bude závislá také na vztazích se zeměmi kolem sebe. Můžeme se s nimi hádat, ale nesmíme s nimi přestat jednat. Bohužel přesně takovým hluchoslepým prezidentem byl Václav Klaus.

Pro naši i evropskou politiku je výměna hlavy státu významným zlepšením.

Čtvrtý úhel pohledu je stranický. Zástupci ODS ani ČSSD nechápou, že jejich strany volby prohrály. Přitom pro každého normálního člověka musí být jasné, že neprohrávaly strany ale lidé. Naopak popularitu „svých“ kandidátů by mohly některé strany ve svůj prospěch využít. Pokud by se v příštích volbách stal lídrem ČSSD mladý Dienstbier, obliba strany by pravděpodobně trhala rekordy. Se Sobotkou to u ODS ale na výhru opravdu nevidím.

V každém případě nebyla volba prezidenta stranickou volbou!

Pátý pohled je, řekněme církevnický. O tom obřím tunelu jménem „církevní restituce“ v němž se postavila vláda proti vůli lidu, musel slyšet každý. Přiznejme si, že klerikálové a klerofašisté vidí v souboji Zeman X Schwarzenberg hlavně bitvu o miliardy, které mohou dostat a případný vliv na hlavu státu. Nepůjde samozřejmě o „majetek církví“, ale o vliv jediné nepříjemně proslulé katolické církve.

ŘKC má v prezidentské volbě také své želízko v ohni.

Ještě bych dodal šesté hledisko – perspektivu zvoleného kandidáta. Člověk se zpravidla netouží stát nenáviděným prezidentem. Naopak, logicky předpokládá, že nejvyšší funkce ve státě bude také nejlépe hodnocená ve společnosti. To ale vůbec nemusí být pravda.


Otázka není jen kdo bude prezidentem, ale jakým prezidentem bude.

I když je vítězství ve všelidové přímé volbě rozhodně hodnotnější, než vítězství v zákulisní tahanici politických stran, rozhodně samo o sobě rekordní oblibu nezaručuje. Ať bude zvolen kterýkoli z nich, měl by si hodně dobře uvědomit, jakou roli na Hradě vlastně bude hrát.

Jedna z nich může končit i v pancéřové kanceláři bez oken, jakou si v budově Federálního shromáždění nechal vybudovat Gustav Husák, další může představovat Klausův šílený zvěřinec, Háchovo trpné přitakávání diktatuře okupantů či lži Antonína Zápotockého.

Je hodně prezidentských rolí, které člověk vlastně sehrát netouží. Zvolení prezidentem nemusí být nutně životním vítězstvím, mnohem častěji to býval počátek životní porážky. Samozřejmě, že každý politik chce být v duchu tak obdivovanou osobností, jakými bývali Masaryk nebo Havel, v řadě jmen prezidentů jsou to ale výjimky.

pátek 11. ledna 2013

Poznámka o naivitě

Tohle už prosím není nic k volbám, jen komentář jednoho zvláštního jevu.

Všiml jsem si, že se ve spojení s prezidentskou kandidátkou Táňou Fischerovou často používá slovo "naivita". Zaujalo mě to, protože podle slovníku cizích slov se naivita vykládá též jako jednoduchost, bezprostřednost, dětinskost, prostoduchost.

Přiznávám, že kromě bezelstného úsměvu na mě žádný takový dojem Táňa Fischerová neudělala. Její odpovědi rozhodně nejsou bezprostřední, jsou promyšlené a pečlivě uvážené. Řešení která nabízí působí jistě v našem prostředí ovládnutém pološíleným individualismem poněkud utopicky, jenže když se na chvíli podíváme za nejbližší hranice, zjistíme, že tam mnohé z nich už dávno fungují ať jde o družstevničení nebo o alternativní měny 1.) 2.).

Zkrátka jde o řešení alternativní ale funkční.

Na druhou stranu téměř nikdo nepřipisuje naivitu t. p. Janě Bobošíkové a to dokonce ani po tom, co se nechala navrhnout extremistickou Akcí D.O.S.T. a vzápětí požádala o podporu komunisty. Nic na tom nezměnila ani úchvatná "konzistentnost" jejích názorů, v nichž na jednu stranu téměř oslavuje  Landsmannschaft a na druhou varuje před "rozpuštěním Čechů v Evropě". Stejně ochotně kdysi zdravila Gustava Husáka jako adorovala Václava Klause, zároveň hlásá že je pravicová a slibuje všem lidem v republice "nejdražší auta na světě".
Přesto nikomu nepřipadá naivní?

Její reakce jsou přece na první pohled nepromyšlené, bezprostřední, jednoduché, prostoduché a dalo by se říci i dětinské, kdyby se u ní tyhle rysy nespojovaly s agresivním projevem.

Možná si příliš spojujeme slovo naivita s představou divadelní "naivky" a naivka se přece usmívá. Je to takový pěkný stereotyp. Mrchy v našem podvědomí nebývají hloupé. Stačí se tedy tvářit jako mrcha a už budete v chápání lidí najednou mnohem lepší než "ta naivka".

Nejsme tím stereotypem ale vlastně deformovaní? Samozřejmě že jsme! Naivita a agresivita spolu vůbec nesouvisí a pokud ano, tak jen v tom, že naivní lidi lze snadněji k agresivitě vyprovokovat. Jsou náchylní věřit jakýmkoli špatným zprávám a častěji navrhují jednoduchá silová řešení. Důkazy o tom můžete ostatně najít v každém zpravodajství.

Poslanecká sněmovna: Víra tvá tě uzdraví!

Tak nám poslanecká sněmovna odhlasovala, že homeopatika jsou "normální" léky. Něco bych k tomu podotkl, přestože většina vzdělaných lidí už v tomhle má jasno a věřící homeopacienty nepřesvědčím.

Vím, že člověk může být i velmi inteligentní a přitom zároveň věřit v nějakou blbost. Není to ani nijak překvapivé, protože i když máme představu, že je náš pohled na svět konzistentní, zůstávají oblasti, kde prostě musíme dát na vědomosti a zkušenosti lidí v oboru "kovaných".

Přesto právě u homeopatie není zase tak těžké pochopit, že jde opravdu o starý (ne)dobrý obchod s hadím olejem. Cokoli totiž má dokazatelné účinky, patří do medicíny. Alternativou k "tradiční medicíně" není "jiná medicína" ale šarlatánství.



Podstatou homeopatie, kterou uznávají i sami homeopatové, je ředění. Vezmete kapku něčeho, co je buď opravdu účinná látka nebo pouze látka, jíž jsou připisovány magické schopnosti (podle sympatetické magie) a ředíte...a ředíte... a ředíte... a ředíte... Bylo by to o hodně delší než reklama na vodku.

Prostě to nakonec naředíte tak, že máte bazén vody v němž je několik molekul původní látky. Je to ale kouzelná voda! Pamatuje si chování těch pár molekul toho co jste v ní rozpustili! Ne nějakých molekul, které v ní náhodou jsou, ale těch, které chcete právě vy! Tedy, tak to alespoň homeopaté tvrdí.

Povězme si nejprve něco o té vodě. Zaprvé není dokázáno, že by si voda něco pamatovala, ale kdyby si pamatovala, musela by si toho zase pamatovat mnohem více. Ostatně pokaždé, když vypijete sklenici vody, je slušná šance, že spolknete aspoň jednu molekulu, která prošla močovým měchýřem Olivera Cromwella. Ani destilovaná voda není tak čistá, aby se v ní nevyskytovalo pár molekul něčeho jiného.

Tak čistá není dokonce ani superčistá voda pro moderování jaderných reaktorů ani ta, která se používá jako scintillátor do detektorů neutrin. A to už se pohybujeme v takových parametrech čistoty, o níž se většině z nás nikdy ani nesnilo.

Podle základního paradigmatu homeopatie by tedy každý homeopatický lék byl v první řadě lékem na alergii na prach. Kromě různého bordelu ze vzduchu je to ostatně také o něco méně homeopatický roztok plastů a skla z nádobek, ve kterých se "léky" uchovávají. Že by lék proti silikóze a otravě plasty?


stejné video v češtině na TED TALKS

Dobrá, na začátku jsem řekl, že i inteligentní lidé věří různým blbostem, tato blbost je ale poměrně snadno odhalitelná, nepotřebujete ani doporučení od Sisyfa. Spousta inteligentních lidí jí bude přesto věřit, protože se prostě k onomu zamyšlení nedostanou.



Trochu jinak by to mělo být s našili poslanci, kteří jsou za taková zamyšlení placeni. Pokud se tedy nezamysleli, nedělali svou práci. Ještě horší to ale je, pokud se zamysleli a přesto se rozhodli takto. Znamená to, že jsou buď naprosto tupí a nepřístupní rozumovým argumentům, nebo dostali za takové rozhodnutí od medicinmanů tučně zaplaceno. Ve všech třech případech by samozřejmě neměli vykonávat funkce, které zastávají.

Naši posanci nepodpořili pověru, podpořili podvod, protože nyní bude stále těžší rozeznat skutečné léky od napodobeniny léku. Po schválení obřího tunelu zvaného "církevní restituce" by nás to nemělo zase tak překvapovat, ale neměli bychom se ani divit tomu, když se jednoho dne probudíme a kolem nás bude zase pro změnu středověk a to v lepším případě!

Podrobně o zákoně na OSACR.cz v článku: Homeopatie: léky mohou nyní uvádět v letácích léčivé účinky které nemají


čtvrtek 10. ledna 2013

Konec hájení

Ublížený Václav Klaus v televizi pokračuje ve svém ztrapňování popisováním tajemného spiknutí proti své osobě. Jeho šok částečně chápu. Udělal něco, na co má podle litery zákona a svého přesvědčení právo, přesto se do něj náhle opřel téměř každý, včetně mě.



Když odhlédnu od skutečnosti, že jeho amnestie osvobodila pachatele velkých hospodářských deliktů ještě předtím, než byli odsouzeni, což je jev, který jinak známe jen z afrických klanových válek, nebyla jistě ani příliš humánní. Většina drobných zlodějíčků, kapsářů a neplatičů výživného se octla venku v době, kdy je nedostatek práce i pro lidi bez kriminální minulosti, uprostřed zimních plískanic a bez peněz.

Přesto by ještě nedávno nikdo takový čin nijak přísně nekomentoval. Podobně jako většina "velkých ryb" byl Klaus hájen před vláčením mediálním bahnem i tehdy, když si to opravdu zasloužil.

Jenže za poslední léta se lecos změnilo. Novinářům už pomalu také dochází s politiky trpělivost a vzorné patolízalství jaké bylo běžné ještě před pár lety zvolna vychází z módy. Dříve bylo naprosto přípustné, aby Klaus přejmenoval aféru "Mrtví sponzoři" na "Sarajevský atentát" (čímž se zároveň z role pachatele přesunul do roli oběti) a novináři se mohli samou uctivostí strhat, aby se jeho pojem co nejdříve ujal.

Ano, žurnalisté byli spolupachateli propagandy, když se pokoušeli mocnáře neurazit a příliš nepřipomínali jeho výstupy kolem České televize  (dokument "Chaos" 43:30) ani jeho mobilizaci či megaboard na Letné. Ostatně sehnat Klausovy projevy pronesené za televizní krize je stále téměř nemožné a fotografie megaboardu je v agenturách dostupná pouze jedna!


Jistě, staré věci byly poslušně zapomenuty, ale na nové události se žádné hájení nevztahuje. Dokonce i ti nejpodlézavější v novinářské branži už pochopili, že Klause žádná zářivá politická budoucnost nečeká. Náhle mohou komentovat jeho chování bez falešných ohledů a bez obavy, že už s ním nikdy nebudou moci udělat rozhovor, protože vědí, že už nebude potřeba.


Proto chápu že se Klaus cítí být terčem spiknutí. Je těžké zjistit že krunýř nedotknutelnosti, který ho chránil po celá dvě desetiletí, je pryč. Opravdu musí propadat panice, když se dozvídá, že ze škol mizí jeho podobizny (ale jen blb Bendova formátu by to komentoval v televizi). Samozřejmě, že někde v duchu ví co to znamená - že je zbytečný. Bojím se ale, že nikdy nepochopí, kdo tenhle útok zpunktoval. Přitom naprosto správně přirovnává současnou situaci právě k Sarajevskému atentátu/Mrtvým sponzorům. Tehdy i teď byl on tím, kdo za situaci zodpovídal. Přesto mu nikdy nedojde že tentokrát porazil Václav Klaus Václava Klause.



Z jeho příběhu by se dalo vzít poučení:

Je úplně jedno, jak vysoko se člověk vyškrábe. Vždycky by se měl chovat tak, aby mu lidé nechodili plivat na hrob.