Počet zobrazení stránky

pátek 24. června 2011

Následujme ...co vlastně

Slyším to teď všude: "Následujme Island!"
Na druhou stranu opatrnější přátelé varují: "Nenásledujme Island! Zdaleka to není tak růžové!"
Co se vlastně na Islandu stalo? Inu před nějakým časem tam padla vláda a lidé donutili politiky přepsat ústavu, postavili bankéře před soud a odmítli platit dluhy které jim politici a banky nadělali.
Na druhou stranu asi stejně nakonec budou muset dluhy zaplatit a bankéři už jsou z basy venku.
Takže čeho dosáhli? Není toho málo i kdyby šlo jen o tu zmíněnou ústavu.

Otázka je, jestli a v čem je můžeme následovat. Je zřejmé, že pořádný zásah do ústavy v podobě osobní zodpovědnosti politiků a zrušení politické imunity potřebuje naše země jako sůl. Před soud nepotřebujeme postavit ani tak bankéře, jako přímo politiky a pár státních zástupců.
Na druhou stranu jsou věci, které od Islandu převzít nemůžeme.
Island je velmi stará demokracie, což naše země není.
Island je země s asi třemi sty tisíci obyvateli, má tedy asi o sto tisíc lidí méně než Brno.
Kdyby dnes Brňané nadšeně vykřikli "Vezměme si příklad z Islandu!" bylo by to naprosto přiměřené.
Celá naše zem má ale deset milionů duší. Pokud bychom se vydali "ve stopách Islandu", nebyli bychom druzí, ale první. Řešili bychom problémy, které v moderních dějinách žádná podobně velká společnost neřešila.
Je potřeba si to uvědomit.
Ale dokonce i kdyby Island  měl také tolik lidí, nemohli bychom ho následovat, protože jeho historie je jiná. Pokud bychom se rozhodli dovést viníky naší současné situace k zodpovědnosti (a já si myslím, že bychom to udělat měli), ale dokonce i kdybychom se rozhodli nechat dál vládnout neumětely s nezaslouženými diplomy, měli bychom si také uvědomovat, že nemáme na koho jiného se spoléhat, než sami na sebe.
Ať se v budoucnu stane nebo nestane cokoli, tohle není cesta nějaké jiné země ale naše.
Občas je prostě potřeba ten první krok udělat mimo vyšlapanou cestu.

čtvrtek 23. června 2011

Tragedie vpravdě Fejkovská

V tisku se teď množí zprávy o přeplaceném vedoucím drážních informací Fejkovi. Inu, může si za to sám, ale budiž mu ke cti, že snad po téhle zkušenosti pochopil, k čemu jeho funkce byla vytvořena. To je to, co naopak většinou nechápou ani novináři ani televizní diváci.
Ta funkce nikdy nic zlepšit ani změnit neměla. Ba co víc od začátku vedení drah počítalo s tím, že Fejk nebude ve své funkci dělat nic. Peníze měl dostávat právě za to.
Proč si to myslím? Protože mám takovou zkušenost. Jeho případ není totiž ani zdaleka první a bohužel nebude ani poslední, ale když dovolíte začnu od začátku.
Asi jste si všimli, že pokud mohu, dštím na český management oheň a síru. Většina našich manažerů si ostatně také nic jiného nezaslouží, protože to ve skutečnosti vlastně žádní manažeři nejsou. Účelem managementu totiž není terorizování zaměstnanců okamžitými stupidními nápady, ale vytváření určité vize a její naplňování. Samozřejmě vždy musí taková vize vycházet z účelu instituce pro kterou vznikla, takže skutečný manager musí nejprve pochopit jejího „ducha“ a z něj pak rozvinout nějakou vlastní strategii.
Ať se vám to co prováděl Fejk s pražskou ZOO líbilo či nelíbilo, nelze upřít, že se v jejím vedení choval jako skutečný manager. To je ale problém, protože (jak jsem už napsal) většina našich managerů nejsou opravdoví manažeři. Nechtějí slyšet, že jejich hlavním problémem není astronomický handicap v golfu ale to že jsou neschopní a svůj plat si nezaslouží.
Manager který ví co dělá už svou existencí poukazuje na jejich neschopnost. Postup, jak se někoho takového zbavit je poměrně dobře zdokumentovaný už od dob socialismu ( např ve filmu Vážení přátelé, ano). Prostě pro něj vytvoříte dobře extrémně placenou ale nic neznamenající funkci. Většinou název takové funkce začíná slovem náměstek, ředitel, odborný vedoucí a nebo teď nově ombudsman. Za touhle funkcí, která naznačuje extrémně vysoký význam většinou navazuje nějaký dovětek, který ji devalvuje buď přímo jako „ředitel oboru podlahových krytin“, „náměstek pro pobíjení much“ nebo „ombudsman nas*aných cestujících“, nebo nepřímo „...pro vědu výzkum a vývoj“ (v zařízení, které nemá výzkumné pracoviště), „...spokojenosti zákazníků“ (u mobilních operátorů) a podobně.
Případně se funkce jmenuje třeba „generální ředitel“ ale z pracovní smlouvy pak vyplývá, že má společnost ještě nějaké ředitele, kteří jsou mnohem generálnější.
Účelem této funkce není to, aby v ní schopný manager něco dělal. Naopak! Je mu všemi způsoby znemožněno, aby měl na společnost jakýkoli vliv. Smyslem jeho funkce je to, aby neschopný management mohl říkat: „Vidíte měli jsme tady dokonce i ... ale ani ten s tím nic nedokázal, protože to jinak prostě nejde.“
Proč tedy schopní manažeři do takových zlatých klecí skáčou? Trochu to chápu. Dobře placená práce se špatně odmítá a nabízené platy v podobných pozicích jsou skutečně hodně přemrštěné. Jediná chyba je, že to ve skutečnosti není výplata, je to úplatek za to, že budou držet hubu a krok.
Regulérní držhubné.
Pro neschopného manažera je to pozice snů, pro člověka, který chce něco opravdu dělat, je to naprosto frustrující.

úterý 21. června 2011

O státě a násilí

Bývám označován za extremistu, když se snažím varovat, že občané ČR mohou nakonec také politiky pozabíjet.
Ano mohou!
Teď ještě sedí doma, dívají se na Novu nebo na nějakou úplně stejně dementní estrádu v produkci ČT, před domem mají nějaké auto, mají proud, vodu, topení, téměř bezplatnou zdravotní péči, drahou ale celkem dobrou MHD, přípojku na internet a noviny nacpané propagandou.
Občas, když mají pocit, že z nich někdo dělá až moc velké idioty, vyjdou do ulic, zademonstrují si a pak se spořádaně vrátí domů k televizi. Politici řeknou, že demonstrace je jejich právo, ale že si jinak mohou jít ovčané trhnout nohou a pokračují v permanentním porcování medvědů.
Jenom když náhodou na demonstraci dostane nějaký politik zásah rajčetem nebo vajíčkem, spustí se hned povyk, společnost se rozdělí na obhájce vajíčkářů a odsuzovatele vajíčkářů, případně rajčatářů.
Zdá se že lenivé ale bezpečné prostředí velkoparazitům prospívá.
Problém je, že každý parazit svého nedobrovolného hostitele dráždí a ten pak má tendenci se poškrábat. Parazité by samozřejmě nejraději škrábání zakázali a dost se o to snaží.
Jenže naše společnost je jen slupka něčeho mnohem staršího a temnějšího.
To že můžete vyjít na ulici, aniž byste se museli hned obklopovat skupinkou po zuby ozbrojených přátel je důsledek toho, že tomu tak kdysi bylo.
To že nemusíte velkým těžkým mečem umlátit každého zloděje nebo vraha, ale můžete nechat policii aby ho zatkla, je vymoženost civilizace - jedna z jistot, za kterými stojí tisíciletí násilí.
Navzájem se zpravidla neokrádáme, nevraždíme a nežereme, prostě proto, že jsme za tu strašně dlouhou dobu pochopili, že po něčem takovém následuje dlouhé krveprolití, smrt, strach, nejistota, zkáza.
Vytvořili jsme křehké prostředí civilizace, která stojí na jistotě, že po zločinu následuje odpovídající trest, že zákony jsou správné, že stát své lidi brání ve sporech i válkách, že zajišťuje spravedlnost obchodu...
Důvěra ve stát je důvěrou ve vztahy, které v něm vládnou. Politické, armádní a právní kauzy tuhle těžce udržovanou stabilitu narušují.
Jakmile se nemůžete spolehnout na to, že za své peníze dostanete požadované zboží, přestává platit obchod. Jakmile nejsou dostatečně trestáni zloději, ztrácí pojem vlastnictví smysl. Vlastně ztrácí smysl i soudnictví a policie. Právě tak i armáda, pokud není schopná zajistit obranyschopnost země (v rámci reálných ohrožení).
Všechny instituce státu od úrovně rodiny až po armádu a zákonodárné sbory jsou postavené na vzájemné náklonnosti a násilí.
Když se vyšší struktura rozpadne, nahradí ji starší vzor. Soud nahradí lynčování, policii rodinné gangy, obchod vydírání a vládu cizí nadvláda.
Každá společenská struktura je nahraditelná. Měli bychom si ale pamatovat, že starší druhy uspořádání vyžadovaly ke svému fungování zpravidla mnohem více krve.

pátek 17. června 2011

Otevřený dopis naší samovládě

Tento dopis jsem dnes 17. 6. 2011 odeslal na adresy kalousek@psp.cz a petr.necas@odsvs.cz
Předpokládám, že bude mít asi stejný účinek jako můj dopis prezidentu Husákovi v 80 letech, ale prostě jsem to musel zkusit :-)

Zde tedy znění:


Nepříliš vážení samovládci,
měl bych pro vás několik připomínek k vašim reformám a zvláště k důchodové deformě. Jsem totiž přesvědčen, že ač nejsem ekonom vidím v nich značné nesmysly které by měly být brány do úvahy. Především ale vidím, že kombinace vašich reforem dává dohromady velmi nebezpečný mix. Důchodovou reformu zmiňuji záměrně jako hlavní, protože ukazuje několik katastrofických vývojových tendencí, ke kterým ještě dále svými "vylepšeními" přispíváte.

Údajným důvodem důchodové reformy je příliš vysoký počet důchodců na jednoho pracujícího. Jinými slovy se v minulosti narodilo příliš málo dětí a dnes vydělávají příliš málo.

Řešení toho aby dnešní desetiletí nemuseli jít do důchodu až po smrti je dvojí:

1) zvýšení porodnosti, protože dnes narození budou v budoucnu vydělávat a počet důchodců na jednoho pracujícího se tím sníží

2) zvýšení produktivity, protože kdo více vydělává odvádí vyšší daně

Asi mi teď řeknete, že vláda těžko může nějak zvyšovat porodnost. Pravdou je že příliš ne, ale může jí drasticky snižovat. Způsoby, kterými to může vláda dělat jsou dva - pokutování rodičů a vyvolávání nejistoty. Paradox je, že nejistota je významnější hrozbou než chudoba. Náhodně měněné taxy - ať už daně nebo různé poplatky - tedy mohou mít vážný dopad.

Pokutováním za "drzost mít dítě" rozumím poplatky a zdanění, které se s dítětem kumulují. Malé (a stále rostoucí) dítě má poměrně velkou spotřebu různých věcí - oblečení, plen, knih, zdravotnického vyšetření. Když si k tomu připočteme, že přinejmenším krátkodobě znamená dítě také uskromnění v příjmech (klesnou příjmy, narostou výdaje, teď navíc dále navýšené), nedivím se že se Čechům moc do rozmnožování nechce.

Zvýšením produktivity míním zvýšení produktivity jednak jednotlivce a jednak ekonomiky. Ceny na našich trzích sice přesahují ceny v Německu, medián platu ale nedosahuje ani průměrné poloviny jejich platů. To že Němci dostávají takové platy jaké dostávají, ale zároveň znamená, že jsou schopni vydělávat mnohem více svému zaměstnavateli a že také mnohem více odvádějí státu.

Stav na našem trhu je ale značný problém, protože ekonomika je závislá na koupěschopnosti obyvatelstva a poměr který je u nás ji drasticky snižuje.

Zase existují dvě řešení:
1) Zvýšit koupěschopnost obyvatelstva - to by ovšem znamenalo obecně daně snížit a nikoli zvýšit.

2) Podpořit rozvoj podnikání, což ale opět znamená jednak snížit přímé daně a také snížení obecné nejistoty, k níž nemalou měrou přispěl pan Kalousek čachrováním s procenty DPH.

Na rozdíl od většiny nesdílím onen obecný odpor k DPH, ale k jeho použití. Jsem přesvědčen, že by dokonce DPH mohlo v budoucnu nahradit jiné způsoby danění, protože by tím mohl být značně osvobozen obchod a výroba od mnohonásobného prodražování. Použití rovného DPH bez jakéhokoli rozlišení je ale v rozporu s jeho účelem a omezuje až ruší výhody tohoto druhu danění.

Se zvýšením produktivity naší ekonomiky také musí souviset podpora technického a učňovského školství a to třeba i formou nějakých dotací. Malá země jako je Česká republika totiž může v budoucnu vydělávat jen na řemeslech, službách, elektronice, lokálních značkách a odvětvích založených na zpracování nikoli na produkci výchozích materiálů.

Strategie "Laciný dělník z drahého Česka" je neudržitelná podobně jako strategie "Co Čech to skladník"!

Vaše "řešení" bez ohledu na počet nohou počítá v podstatě s tím, že lidé budou platit na důchod více, ale neříká, kde má onen Čech na svá důchodová připojištění brát peníze. Ostatní vaše reformy mu dokonce ve výdělku brání.  Navíc, vzhledem ke zkušenostem, zavání snaha převést část pojištění do rukou soukromníků budoucí zpronevěrou.

Teď se mě asi zeptáte, kde máte tedy vzít ony peníze na zalepení díry v důchodovém zabezpečení (a ve státním rozpočtu vůbec) na nejbližší roky. Mám pro vás hned několik novinek:

1) Kdybyste netrvali na nesmyslně rovném DPH u všech komodit, mohli byste je klidně důrazně zvednout u tabáku a alkoholu. U nich totiž EU doporučuje pouze minimální nikoli maximální hranici zdanění. Ostatně mnoho peněz spotřebovávaných ze zdravotního a sociálního zabezpečení jde ve skutečnosti na nápravu následků těchto dvou drog.

2) Můžete okamžitě začít danit hazard. Ostatně myslím, že zamýšlení nad cenou receptů a amalgámových plomb je trapné, dokud jsou výhry z automatů a terminálů nedaněné.

3) I kdybyste skutečně navrhli dobrou reformu, nemělo by to žádný smysl, dokud se staví několikametrové cyklostezky za stovky milionů, dokud se tváříte že nikoho nebolí finanční úniky v naší armádě a dokud nebyl pořádně proveden audit na pražském magistrátě, dokud pan Nečas kryje chování pana Drobila a dokud pohrdáte každým argumentem mimo váš okruh. Zkrátka dokud sami sebe diskreditujete a dokud vás diskreditují vaše politické strany svými neřešenými kauzami.


Ze všeho co jste zatím navrhli a provedli nemám ale zatím nejmenší pocit, že byste věděli co se s naší republikou děje a co je skutečně potřeba. Pokud tuto představu máte, znamená to, že jste se rozhodli poškozovat náš stát záměrně.

Zavedení vašich deforem povede k nižší porodnosti a tedy vyššímu deficitu v důchodovém zabezpečení než předpokládáte, ke snížení koupěschopnosti obyvatelstva a k omezení obchodu a výroby a tedy k dalšímu poklesu výdělků i daní.

Chování které ohledně reformy předvádíte veřejnosti se odborně nazývá groupthink, což ovšem neznamená skupinové myšlení, ale skupinová hloupost nebo též syndrom skupinového myšlení.

Zkrátka hlavním problémem reforem, které by bylo třeba udělat jste vy sami - vaše vláda, protože už nemáte žádný mandát, který jste kdy získali od voličů.

S pozdravem Petr Tomek



http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=74&typ=r&levelid=DA_423.HTM
http://www.agroweb.cz/Clenske-staty-by-mely-sladit-vysi-spotrebni-dane-z-alkoholickych-napoju-soudi-Evropska-komise__s43x17213.html
http://www.ployer.cz/dotaz.php?id_dotazu=50
http://www.epravo.cz/top/clanky/navrhy-pri-realizaci-duchodove-reformy-44719.html

Poznámka pro čtenáře:
Dnešní předseda vlády Nečas navrhl už v roce 2006 na ministerstvu práce a sociálních věcí tyto body (všimněte si vyznačených bodů a jejich současného provedení):

MPSV navrhlo konkrétní úpravy systému:

● Pokračování ve zvyšování důchodového věku až na 65 let (po roce 2030)
● Prodloužení minimální povinné délky doby pojištění z 25 na 35 let (resp. z 15 na 20 let)
● Zavedení maximálního vyměřovacího základu pro pojistné
Zrušení doby studia jako náhradní doby pojištění
● Sjednocení věku pro určení délky dopočtené doby u invalidních důchodů
● Závislost dopočtené doby na předchozí době pojištění
● Rozšíření dobrovolné účasti na důchodovém pojištění
● Hodnocení předadopční péče jako doby péče o dítě
● Automatická transformace plného invalidního důchodu na starobní při dosažení 65 let
● Svázání důchodového věku při kratší době pojištění s důchodovým věkem
● Sjednocení věku pro „trvalý“ nárok na vdovský a vdovecký důchod a jeho svázání s důchodovým věkem
● Zavedení částečného starobního důchodu
● Možnost volby mezi vyloučenou dobou a skutečně dosahovaným vyměřovacím základem
● Vytvoření rezervního důchodového fondu
● Zřízení samostatné kapitoly státního rozpočtu pro důchodové pojištění

pondělí 6. června 2011

Samozřejmosti o dialogu s náboženstvím

Jsou věci, které se mi vlastně ani nechce psát, protože mi připadají samozřejmé.
Jedna z nich je takové to povšechné povídání o tom co je to vlastně dialog.
Bohužel to zjevně zatím žádná samozřejmost není.
Nemluvím jen o tom, že mi v televizi každou chvíli předvádějí nějaké šašky v oblecích v pořadu o němž tvrdí, že tam bude dialog nebo diskuze. Většinou to žádná diskuze ani dialog není.
Zajímavé je, že se takové debaty zpravidla tím více podobají dialogu nebo diskuzi, čím méně významnou stranu v nich diskutující zastupují. Podobně se říká také jakémukoli hovoru mezi věřícími a nevěřícími i když ani tady se o dialog téměř nikdy nejedná.
Vlastně si v Čechách nepamatuji žádný skutečný dialog mezi věřícími a nevěřícími.
Základem dialogu má být v první řadě úcta k pravdě (k té s malým p). Smyslem dialogu je tedy nalézt nějaké konkrétní řešení, názor, závěr. Obecná představa, že každý z diskutujících má část pravdy může být přitom nesmírně zavádějící. Pravdu může mít jeden, všichni nebo také nikdo. Závěr pak vzniká kombinací obou pohledů, vyloučením chybné představy a uznáním správné, nalezením jiné alternativy  nebo shodou.
Nejen, že jsem nikdy neviděl, že by teisté a kriticky myslící lidé došli ke shodě, nikdy nedošli ani k jakémukoli závěru na kterém by měli obě strany podíl a neviděl jsem ani, že by k shodě nebo závěru chtěli dojít.
Není to vlastně vůbec divné. Kdyby se v náboženství začalo postupovat podle kritického myšlení, samo by se rozpadlo. Proto je náboženská argumentace vždy nekritická k vlastním dogmatům.

(např: http://www.freewebs.com/paprsek/slovo.htm)

Věřící považují útok proti vlastním dogmatům za útok proti sobě. Nerozlišují mezi myšlenkou a sebou samými. Nelze s nimi tedy vést dialog, protože ho nejsou schopni.
Ani druhá strana ale ve skutečnosti o dialog nestojí a není se co divit. Myslíte že stojí za to "obohatit" vybavení sanitek kříži, homeopatiky, magickými kameny nebo Bachovými esencemi? Asi stejně je potřeba "obohacovat" paleontologii knihou Genesis nebo současné morální normy vsuvkami z Deuteronomia nebo šaríi.
 
Podstatou přístrojů i postupů vytvořených na základě vědeckých poznatků je to, že fungují. Pokud je "obohatíte" něčím navíc, co nevychází z jejich logiky, mohou se stát jen dvě věci:

1) nestane se vůbec nic, "vylepšení" nebude mít na ně vliv
2) jejich funkčnost se zhorší, případně se stanou nefunkčními. "Vylepšení" je poškodí.

Když "vylepšíte" pravdu lží, zbude jen lež.
Když "vylepšíte" logiku magií , zbude jen magie.

Každý skutečný vědec to samozřejmě ví, protože právě odstraňováním pověr se teorie stávají pravdivějšími.
Proto by namísto slov "obohacení" a "vylepšení" použil správnější výrazy kontaminace a deformace.
Společnost má tendenci věřit, že ji současné náboženství nic nestojí, případně že jí prospívá.
Totéž si myslí i o vědě.
Problém je, že to první přesvědčení je pověra.
Samozřejmě že reálně jsme každý do určité míry racionální a do určité míry iracionální.
Jde ale o to, co považujeme na sobě samotných za to podstatné a v tom se nikdy neshodneme, protože jsme už na počátku volili jinak.
Přestaňme si hrát na to, že existuje nějaký dialog mezi věřícími a nevěřícími o jejich chápání světa. Jsou to oddělené reality. Jediné co může vědecký přístup opravdu komentovat jsou následky dogmatického (iracionálního) myšlení a pokusit se upozorňovat na to, kde je příčina.

A to právě dělám.
Mimochodem ten konec světa zase nepřišel.

Plebiscit aneb co můžeme dělat?

Naši nechtění vladaři nám už pokřivili zákony, zničili na co přišli a propili gigantickou díru do státní kasy.
Přesto mi spousta lidí řekne, že s tím přece nejde nic dělat. Ve volbách budou kandidovat zase jenom strany s mnoha různými oficiálními programy které nehodlají dodržovat. Politiky státní ani magistrátní nikdo za jejich zločiny ani nenakopne, natož aby je poprávu zavřeli až by byli černí.
Petice se sepisují ale nikdo z mocí opilých bařtipánů je nebere vážně a ústava dostala dávno takových ran, že vypadá spíš jako trhací kalendář. Vize že k některé podstatné otázce vypíše jakákoli vláda referendum je utopická halucinace.
Co se dá dělat, když už selhalo úplně všechno?
Když nám nepomáhá kroužkovat, volit, demonstrovat, prosit ani vyhrožovat?
Zbývá plebiscit.
V ústavě ČR ho samozřejmě nenajdete a ani na české verzi Wikipedie se o něm nic moc nepíše, spíš je tam zaměňován s referendem z něhož vzešel. Může být vyhlášen stávající vládou nebo prostě povstalci, ale jeho rozhodnutí je nakonec vždycky pro společnost závazné.
Plebiscit je rozhodnutí lidu. Ústava je ústavou, dokud ji tak respektujeme, vláda vládou dokud ji za vládu považujeme, zřízení se vyvíjí tím směrem, který mu povolíme. MY, všichni a každý z nás.
Plebiscit není v naší ústavě, ale žádný zákon ho zakázat nemůže, protože všechny zákony jsou uznávány na základě společenské smlouvy, která je přijata takovým plebiscitem.
Tohle pořád udělat můžeme.
Poslední takový skutečný plebiscit byla Sametová revoluce, kdy se skutečně obyvatelstvo, lid - plebs, rozhodlo, že tímhle směrem už to dál nejde a změnilo další směřování společnosti.
Udělejme to znovu, ale než to uděláme, řekněme si co skutečně chceme změnit.
Bohužel jsem při každé příležitosti konfrontován s poněkud pitomými vyhlášeními protestů. Zpravidla vypadají tak, že kombinují několik rozumných požadavků třeba se zákonem na ochranu krtků, zákazu jaderných elektráren nebo třeba zvýšení výkupní ceny mléka.
To co opravdu potřebujeme není ale konkrétní řešení ceny amalgámové plomby. Ani nic takového nemá smysl zanášet do zákonů či do ústavy. Potřebujeme do našeho systému dostat kus elementární logiky, který v ní dosud chybí. Potřebujeme uzákonit principy.

1.)  Žádný politik ani úředník nesmí napříště rozhodovat o zákonu který je mu nadřazen, tedy například o zákonech podle kterých je volen, odvoláván, trestán nebo odměňován.
Asi to vypadá jako něco triviálního ale všichni víme že tomu tak u nás není.

2.) Osobní zodpovědnost. Znamená to zrušit možnost, kdy chyby radnice platila radnice radnici. Trestán nesmí být úřad ale konkrétní člověk, který vadné rozhodnutí vydal, tím spíše, pokud se tím navíc nějakým způsobem obohatil. Definitivně bychom měli skoncovat s nesmyslnou poslaneckou imunitou a prezidentskou indemitou, protože už tak mají politici výhody jež smrtelníkům prostě nepřísluší.

3.) Adresnost volby a zrušení nesmyslné podpory politických stran - dnešní strany vyloučily možnost, že by byl politik nějak zodpovědný voličům. Strany jsou hojně dotovány ze státního rozpočtu, aniž by kdy doložily, že svým působením nějak zvyšují kvalitu demokracie. Z běžného pohledu je patrné, že je tomu spíše naopak. Propůjčují politikům nezranitelnost a  dobře kryjí případné přečiny i zločiny. Loajalita ke straně je považována za důležitější než loajalita k voličům nebo k ústavě, což je rozhodně zrůdné. Na tomto základě ale strany své kandidáty vybírají. Vnitřní struktura stran je ideálním prostředím pro mocichtivé sociopaty, přitom neexistuje vůbec žádný systém, který by obyčejné lidi před nimi chránil. Řešením jsou kandidátky s jediným jménem a důsledný zákaz společných stranických kandidátek.

4.) Odbornost - protože současní ministři ale ani nedávní ministři a většinou ani jejich poradci nebyli odborníky vůbec v ničem. Právě o otázkách jako je ochrana krtků, stavba radarů, koncepce dopravy, obrany nebo zemědělství mají skutečně rozhodovat odborníci. Tyhle věci rozhodně nepatří do politických úvah ani do témat nějakých referend.

5.) Zákon o referendu - všichni o něm hodně mluvili, ale žádná strana se nakonec neměla k tomu jej prosadit. Referendum by vždy mělo schvalovat změny ústavy (protože nejde jen o zákon ale také o společenskou smlouvu tvořící stát), změny státních symbolů, odměňování poslanců, změny volebního zákona a volebních okrsků, odvolávání politiků včetně ministrů a prezidenta republiky.

6.) Petiční zákon - stále nemáme petiční zákon, který by jasně stanovoval počet podpisů při nichž by požadavek prosazovaný peticí musel být projednáván poslaneckou sněmovnou ani počet podpisů nutných k vypsání referenda.


Víte co je na tom smutné? Mnohé z těch požadavků jsem už kdysi na několika demonstracích slyšel - před více než dvaceti lety!

Plebiscit v dějinách Československa:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vznik_%C4%8Ceskoslovenska

http://www.sinagl.cz/ze-zahranicniho-tisku/hold-islandu-aneb-fakta-o-revoluci-ktera-nastartovala-nejen-spanelsko.html