Počet zobrazení stránky

pondělí 25. ledna 2021

Má smysl hacknout politiku?

 Poslanci demonstrativně nenosící roušky ani v poslanecké sněmovně. Premiér ukazující v přímém přenosu několik papírů slepených dohromady a popsanách titěrným písmem, které ani nerozliší kamera. Flikování obecně zřejmých chyb nápady na poslední chvíli. Dosazování lidí na zodpovědná místa podle známostí a nikoli podle schopností.. a mnoho dalšího.

Zkrátka byli jsme v roce 2020 svědky tak gigantického politického diletantství, že proti tomu i Jakešův projev z Červeného hrádku vypadal jako odborná přednáška. 

Jednou z rozbušek Sametové revoluce byla zoufale okatá neschopnost komunistů vést dobrou politiku. Po krátké (a drahé) době euforie se nezdá, že by to s diletantstvím našich politiků bylo lepší. Problém je v tom, že politická místa představují v obecném povědomí mocenské, nikoli odborné funkce. Mafiánštění politiky je proto přirozený důsledek, nikoli nehoda nebo chyba tohoto systému.

Tomuto stavu nahrávají dvě okolnosti: pravo-levý politický model a stranická politika.

Pravo-levý politický model vede k přesvědčení, že jakýmsi střídavým volením stran z jedné nebo druhé části pomyslného spektra lze politiku nějak vyvážit. Tedy že strany z druhé části spektra napraví chyby přípiš radikální politiky opačně zaměřených politiků. Problém je, že tento model většinu času neodpovídal realitě. Ve spoustě názorů se výrazněji "pravé" a výrazněji "levé" strany shodují. Vytvářejí tedy myšlenkové koridory, v jejichý mantinelech se musí pohybovat ten, kdo je volí i když mu takové omezení třeba přímo škodí. 

To, že jsou politické strany vydávány za garanty demokracie, považuji za groteskní nepochopení funkce stran. Samozřejmě, že primární motivací pro vytvoření politické strany může být prosazení názorů, které se zdají být pro společnost užitečné. Jenže to neznamená, že je to hlavní úkol strany ptom, co vznikne.

Politická strana je společnost lidí spojených společným zájmem. Její hlavní úkol od okamžiku vzniku je: přežít. Pro přežití musí politická strana získat zdroje. Prvotní investicí tedy bývají členské příspěvky. Od této investice členové očekávají, nějaké zlepření vlastních podmínek od třeba zlepšení životních podmínek po platy a výsady zvolených politiků. 

Druhou podmínkou přežití strany je růst. Straníků totiž časem přirozeně úbývá v důsledku stárnutí i změn názorů, takže strana, která neroste, se sama časem vyčerpá. 

Podmínce přežití podřizuje politická strana nakonec vše od výběru členů a lídrů po dodržování volebního programu. Lobystické místo ve straně si proto lze v důsledku nakonec vždy koupit a strany, které takové obchody neprovozují, nebo se o to alespoň snaží, jsou výrazně znevýhodněné proti těm bez skrupulí.

Jak hacknout politiku?

Je zřejmé, že se tento problém nevyřeší sám. Přirozenou vlastností tohoto nastavení je zvyšování míry korupce a snižování odbornosti. Takže zásah do takového procesu musí být plánovaný a promyšlený.

To, co navrhuji není nic jiného než uměle - pomocí vnějšího zásahu - zvýšit povědomí o kritickém myšlení a propagaci vlastních řešení uvnitř jedné strany. 
 
Současná propagace stran je postavená na opozici proti ostatním stranám a naprosto nekonkrétních heslech, apelujících na city nebo pocit výjimečnosti (ANO bude líp, Myslíme to úpřímně, Volte nás - chceme dobro, Prosadíme dobře fungující stát, Udělám z pětky jedničku, Postaráme se, Naděje pro slušné lidi). Dokonce i volební programy je potřeba číst "mezi řádky" abyste mohli alespoň odhalit postoje, které mají straníci zastávat. 
 
Pokud by jedna strana postupovala zcela odlišně tak, že by dávala dopředu jasná stanoviska a vysvětlovala racionální zdůvodnění svých postojů, dávalo to smysl. Dokonce by tak skutečně mohla získat ve volbách výhody. 

Cílem tohoto návrhu ovšem není vítězství jedné strany, ale hackování politiky. Pokud jedna strana v politice získává nějakým způsobem výhodu před ostatními, jsou ostatní nuceny jí napodobovat. Přesně to je efekt, kterého bychom se měli snažit dosáhnout.  (A proto by bylo také úplně jedno, která strana by to byla, kromě toho, že by musela být schopna přijmout kritický popstup.)

Celková mentální, etická i kulturní úroveň poslanecké sněmovny a vlastně všech "zástupců lidu" u nás je zoufale nízká. Ostatně společnenská prestiž poslance poslanecké sněmovny je pod úrovní uklízečky

Za takových podmínek je naprosto v pořádku si nepřát aby podobní lidé tvořili a schvalovali zákony. A pokud je ten stav důsledkem systému, je naprosto v pořádku ho hacknout.
 
Pokud to přirovnám k vývoji operačních systémů, tak by pravděpodobně dodnes všechny vypadaly maximálně jako Windows 3.1, pokud by neexistoval tlak hackerské komunity a alternativních operačních systémů. 
Náš systém politiky vznikl na počátku 20. století a idejích 19. století. A svou úrovní tam stále je.


pátek 8. ledna 2021

Umění nikdy není nevinné

 O nebezpečnosti umění bylo módní vést spory před mnoha desetiletími ba i staletími. Šířily se pověsti o písních a románech, které donutí člověka spáchat sebevraždu i o knihách tak strašlivých, že jejich přečtení přivádí lidi k šílenství.

 Dnešní představa o umění je špíše blízká dekoraci. Tedy něčemu, co život lidí ozvláštňuje, ale nemění lidský pohled na realitu, natož aby se člověka nějak zmocňovalo a měnilo ho nebo programovalo.  

 

Umělecká díla, o kterých chci psát, tímto nezabíjejí tímto způsobem, ale do dekorací mají daleko, ve svých důsledcích skutečně dokáží někdy přivést lidi až k sebevraždě nebo vraždě a rozumné lidi k rozhodnutím, které nelze chápat jinak, než jako šílené. 

 

Máme mnoho teorií o tom, co vlastně umění je a kde vzniká. Jedna z nich říká, že umění vzniká až v mysli pozorovatele. Tahle myšlenka je nebezpečná, pokud se s ní spokojíme jako s vysvětlením, protože zbavuje umělce odpovědnosti, kterou by si měl jako tvůrce uvědomovat. 

Podstatou umění, ať už je samotné interpretujeme jakkoli je vyvolávání emocí - obrazem, zvukem nebo třeba příběhem. To, že vzniká až v mysli diváka nebo posluchače je tedy pravda, zároveň ale tvůrce ví že v v něm vyvolává konkrétní pocity záměrně. V jiných oborech bývá takové ovlivňování označováno jako sugesce nebo manipulace. Ani to samo není nijak zlé, tedy ne z principu, divák přichází do divadla nebo do kina aby se nechal dobrovloně zmanipulovat a prožíval radost i smutek s fiktivními postavami. Dostává to, pro co přišel.

V čem je tedy problém? 

Umění vypráví příběhy a vyvolává emoce, jenže to jsou základní složky naší motivace a našeho rozhodování. Jsme mnohem více zajatci emocí a příběhů, než rozumné bytosti.  A umění umí stejně dobře vyvolávat lásku jako nenávist, se stejnou lehkostí dokáže říkat pravdu i lhát, Dokáže skutečného člověka zbožštit i odlidšti a povznést i ponížit pod úroveň slimáka.

O to nebezpečnější je, pokud vypráví o událostech, které se skutečně staly.

Umění interpretuje realitu.

Je naprosto naivní si myslet, že lidé nějakým zázračným vnitřím smyslem přirozeně rozliší mezi skutečnou a literární postavou. 

Představa, že se někde nachází původní pravdivý příběh, který může konzument umění porovnat s uměleckou interpretací  je naprosto nesmyslná. V naprosté většině případů nemáme vůbec žádný jiný zdroj vědomostí o historických postavách i z velmi nedávné doby, než právě umělecky interpretované příběhy. Není co s čím srovnávat. 


V případě lidí, kteří zemřeli někdy ve starověku by nám to snad teoreticky nemělo vadit, jenže mnohem více, než na tom, zda se příběh stal nebo nestal a dokonce i jestli postava takového jména někdy existovala, záleží na tom, nakolik zapadá určitý příběh do našeho vidění světa. Z toho totiž odvozujeme své posuzování světa kolem sebe i to, co považujeme za dobré a co za špatné. 

Hranice mezi uměním a propagandou je nejen nejistá, ale pravděpodobně vůbec neexistuje.

Každý příběh, který umělec vytvoří je tedy mnohem více mýtus, než pravda. Jenže mýty dokáží budovat i bořit. Dokonce jsou to často ty samé mýty. Žijeme v iluzi, že propaganda musí být naivní a nejlépe i ošklivá, Jenže, jsou snadošlivé filmy od Ejznštejna (Deset dni, které otřásly světem) nebo Leni Riefenstahl (Triumf vůle)?

Stejný příběh, který motivoval architekty při stavbě katedrál vedl také lidi s pochodněmi na Velký pátek na pogromy do židovských čtvrtí. Lidé umírali pro příběhy, které byly naprosto fiktivní. Protokoly Sionských mudrců jsou sice pouhým plagiátem satiry Maurice Jolyho: The Dialogue in Hell Between Machiavelli and Montesquieu a několika dalších, přesto jí dodnes obhajuje Hammás své úzoky na Izrael. 

Umění nemá moc skutečně změnit minulost, ale má moc změnit naše vnímání minulosti a tím i budoucnost. Jeho moc je mnohem větší, než mu běžně přisuzujeme. Vládci, kteří se chtěli alespoň chvíli udržet u moci nepodceňovali moc umění. Cesar, Napoleon, Hitler, Stalin, rodina Kimů, Fidel Castro, papežové, králové, císaři... nikdo by se neodvážil upřít důležitost umění - tendenční podporovali, kritické ničili. Ale ani jedno nepodceňovali!

Dnes příliš podceňujeme umění a může nás to stát příliš mnoho. Tolik vědecko-fantastických románů varuje před zneužitím techniky, ale tak málo mluví o zneužití umění. Přitom umění může měnit budocnost, možná i tolik jako věda. A možná někdy i více. Jediné, co umění skutečně není - není nevinné.


úterý 17. listopadu 2020

Hrozí pád ČT jako veřejnoprávní televize?

 Nedávno přišel výrazně levicový server A2larm s článkem Stanislava Bilera: Rada ČT chce zničit veřejnoprávní televizi. Nesmíme jí to dovolit. Popisuje hrozbu, kterou podle autora představuje nástup toho, čemu říká "ultrakonzervativní klika".  V nové radě ČT je tím myšlena trojice Xaver Veselý, Lipovská a Matocha. 

Článek se ale především týká pravděpodobných následků odvolání dozorčí komise. Cituji:

S návrhem na odvolání dozorčí komise přišla na zasedání Hana Lipovská. Ta pracovala čtyři roky pro Institut Václava Klause, který platí právě Kellner. Lipovská byla kandidátkou kardinála Duky, jemuž za její nominaci poděkoval prezident Zeman. Pozornost vzbudila třeba v červnu, kdy byla již coby radní ČT zachycena v hradní limuzíně s Jiřím Ovčáčkem. Aby toho nebylo málo, je Lipovská od léta členkou institutu, který založila Jana Bobošíková, aby mohla bojovat proti EU, komunismu a homosexualitě. Bobošíková byla ředitelkou ČT krátce na přelomu let 2000 a 2001, kdy se s její pomocí Klaus se Zemanem neúspěšně pokoušeli televizi ovládnout.

Proč to neříci, také od této trojky očekávám průs...švih.  To ale neznamená, že by v ČT probíhal nějaký nečekaný palácový převrat. Spíše bych to označil za radikální zrychlení procesu hniloby. 



 

Když už jsem tohle přirovnání použil, měl bych říct, že mi ČT vlastně hodně připomíná přestárly strom nakažený dřevokaznou houbou. Některé větve jsou ještě úplně zdravé a vytvářejí opravdu kvalitní obsah. Jiné jsou deformované a jejich ovoce je nevalné kvality. Pak má pár větví naroubovaných z komerčních televizí, působící jako pěst na oko a jsou tu i kusy zcela prožrané  a toxické. 

Relativně zdravá část zpravodajství a publicistiky, je pro mě hlavním důvodem, že ČT přiznávám právo na existenci. Jenže k publicistice patří i pořady propagující blátivé myšlení a pseudovědu, jako třeba Sama doma. 

Za toxickou část považuji především pořady náboženské redakce, které jsou často daleko za hranicí nejen dobrého vkusu, odbornosti a racionality, ale i lidskosti. Prosazováním názoru že "nevhodná" sexuální orientace je "léčitelná" upřímnou náboženskou vírou a agresivní rétorikou proti ateistům brousí na hraně zákona. 

Problém je, že vedení České televize vždy obhajovalo všechny své pořady. Nezdá se tedy, že by mezi nimi dělalo, nebo vůbec poznávalo nějaký kvalitativní rozdíl.

Posledních pár desítek let také Česká televize podlézala pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi i politikům z okolí Václava Klause. Není přitom těžké si všimnout, že poslední rána do vazu ČT hrozí právě od jejich sympatizantů. 

Jenže České televizí nehrozí ani tak pokácení, nebo podpálení vzpouřenci, nýbrž vyřazení. Televize, ať jsou jakékoli potřebují mít nějaký profil. Něco, na co se člověk může spolehnout. Česká televize takový profil nemá. Plodí zároveň věci na velmi dobré úrovni i populistický odpad, rozhovory se špičkovými vědci i esoteriky. Pořady prosáklé propagandou a fake news i pořady proti fake news. Nejvíce za všeho připomíná univerzální vesnický obchod se sortimentem: rakve, biče, volejovky. 

Problém je, že takové médium už máme a dělá totéž mnohem lépe. Jmenuje se internet. ČT se svou nemotorností dostává do soupeření s něčím, čemu nemůže konkurovat. Tím, že je placena v podstatě z daně, protože příspěvky na její provoz platí občané povinně, nemá kontrolu nad tím, jaký je o její produkci skutečný zájem a ztrácí představu o svém významu. Tedy sama sebe výrazně přeceňuje. 

Rvačka o kormidlo, v níž vede skupina, která vytváří nejvíce xenofobní, homofobní, propagandistický a nejméně zajímavý obsah opravdu není to, co by ČT zrovna potřebovala. 

Popravdě potřebovala by ČT přesně pravý opak - diváci si jí totiž chtějí cenit za její serióznost a i když je mnohokrát zklamala, jsou ochotni jí dát znovu a znovu ještě další šanci. Když ale úplně přijde o možnost, že by takovou mohla být, rozhodně padne. Ne snad, že by musela rovnou zaniknout, ale padne na dno diváckého zájmu.


středa 14. října 2020

Sny o mocnářství

 


Někteří moji kamarádi občas hlásají hovadiny. Říkám jim to, ale z přátel je kvůli tomu neodstraňuji. Někdo z nich kloktá dezinfekci do bazénu, další říká, že by na homeopatii mohlo něco být a ještě další klidně prohlásí, že současné soustavné ztrapňování předsedy vlády a jeho patolízalů jejich vlastními výstupy dává nějaký důvod k tomu, abychom si tady zase instalovali monarchii. 

Možná zapomněli, že seriál "Jistě, pane ministře" a  jeho pokračování "Jistě, pane premiére"  pocházejí z Velké Británie, která ještě stále má královnu. 

Protože podobné nápady mají i lidé vcelku inteligentní, trochu se v tom porýpám.

Ok, nejprve se tedy podívejme na současné evropské monarchie. Královstvím či knížectvím jsou například Španělsko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Lichtenštejnsko, Monako, Nizozemské království a zmíněná Velká Británie. (Jestli jsem na nějaké království zapomněl, tak snad mi to ono království promine.)

Všechna evropská království mají jednu věc společnou: Jsou to konstituční monarchie. To znamená, že má král nebo královna minimální reálnou moc. Dost se to podobá úloze prezidenta například u nás. 

Srovnání monarchy s prezidentem má ale ještě jednu úroveň, kterou bychom si měli uvědomit. Pokud se zeptáme, jak zvládá pandemii třeba Španělsko, Belgie nebo Monako, tak přiměřená odpověď je: Nic moc.

Ovšem v případě Španělska a Belgie je to vcelku tragédie, zatímco Monako má statisticky 6129 nemocných na milion obyvatel a 51 mrtvých na milion prostě proto, že tam nikdy milion obyvatel nežil a oba dva mrtvé je třeba rozpočítat na neexistující populaci. 

V každém případě je to vcelku jedno, protože reálný vliv králů a knížat na řešení pandemické situace byl nulový úplně stejně, jako byl nulový vliv Miloše Zemana na řešení pandemické situace u nás. 

Zkrátka v Evropě monarchie fungují vlastně hlavně proto, že nefungují. Naopak země, kde monarchie fungují jako politický nástroj jsou z naší perspektivy skutečně hrozné. Hlavně co se týká lidských práv. Je to například Saúdská Arábie nebo Svazijsko. V tom druhém případě se ale už snad začíná blýskat na lepší časy.

Prostě to, že máme my politický systém z přelomu devatenáctého a dvacátého století, který "překvapivě" v 21. století působí dost nešikovně není důvod k instalování režimu, který je ještě o pár století starší a se všemi vychytávkami, které z něj dělají systém naprosto srovnatelný s tím naším, má úplně stejné problémy.

Kromě toho pokud dojde na srovnání mocnářů a vůbec politiků, tak Babiše nesrovnáváme s anglickou královnou ale s tímhle pánem:




PS: V původním příspěvku byl zmíněn i minulý předseda spolku Sisyfos Leoš Kyša, ale naštěstí přiznal, že jen trollil, takže se situace "I ty Brute!" tentokrát nekonala. To mě na jednu stranu uklidnilo, ale zároveň i zneklidnilo, protože opravdu nepoznám kdy to myslí vážně. Obávám se, že pokud se zblázní, budu si tím jist až v okamžiku, kdy bude něco vykládat do televize.

úterý 13. října 2020

Boj o paměť

Po celé atlantické civilizaci se na pomnících historických velikánů objevují nápisy vzpomínající jejich prohřešky. Jinde se sochy rovnou kácí k zemi. Ano nechybí ani jásot davu.

Historici se samozřejmě vytasí s pseudovysvětlením, že ten národ, který bere svoje dějiny příliš emotivně a že je tudíž nějak nevyspělý. Asi tím chtějí naznačit, že oni sami jsou nad věcí a mají nad dějinami ten správný nadhled.

Myslím si, že mít správný nadhled nad stavbou nebo stržením pomníku je něco, co samo o sobě nedává smysl.

Pomníky jsou vlastně takové vidtelné a hmatatelné připomínky emotivně velmi vypjatých událostí,  nebo osobností, které vzbuzují nesmírně silné emoce.

Vztyčení sochy je, nebo by alespoň měl být, počin vedený silným a poměrně trvalým sentimentem. Totéž ovšem představuje stržení nebo odstranění sochy.

Abych citoval Wikipedii (protože mi ten popis přijde poměrně výstižný):

Sentiment (franc. z lat. sentimentum, cítění, cit) znamená cit, silné a bezprostřední hnutí mysli, náklonnost nebo odpor, který není závislý na rozumové úvaze. Vyvolává kladné nebo záporné osobní zaujetí, které může být přechodné nebo trvalé a nepodléhá zcela vědomé kontrole.

 Pomníky jsou z podstatné míry nástroje fixování společných sentimentů. Proto pomník, který nevyvolává emoce, vlastně žádným pomníkem není. Je to jen více, nebo méně vkusná dekorace, která vyvolává pouze estetické reakce,

Ve skutečnosti asi ale neexistuje moc pomníků, které by měly pouze tu emotivní vrstvu, kterou měly v době svého postavení.

Například sousoší sv. Václava mělo v době svého vzniku znázorňovat české křesťanské patrony. Jako osobnost je přitom sv. Václav docela sporný. Pravděpodovně to byl podobný "řezník" jako jeho bratr a jako obecně Přemyslovci těchto dob. Jeho životopis je poněkud mytologizovaný, ale jinak stejně nudný jako životopisy většiny ostatních světců.

Pro stále méně křesťanský národ Čechů se jeho význam patrona úplně ztrácí. Přesto se k jeho soše váže mnoho kladných emocí spojenýc s událostmi, které se kolem ní odehrávaly. Pro současnost nejvýznamnější je samozřejmě vzpomínka na listopad roku 1989.

Proto také nelze hodnotit například mariánský sloup na Staroměstském náměstí pouze z pohledu jeho původního významu, ale je k němu potřeba přihlížet i z perspektivy roku 1917 a 1918. Teprve potom se zdá být jeho stržení 3. listopadu 1918 naprosto logickým vyůstěním sentimentů, které se k němu vázaly. Zároveň je pak logické, proč nebyl tento sloup za první ani druhé republiky obnoven.

Praha se v současné době chová k pomníkům značně podivně. Vzpomenu případy několika z nich.

První z nich je, pro svou absurdnost, socha Harmonie. Znázorňuje v reálné velikosti prapodivného gurua Sri Chinmoye, který mimo skupinu svých uctívačů pravděpodobně nepředstavuje vůbec nic. U někoho tento "ideál" vyvolává jen mírný úsměv u jiného zimnici. V každém případě socha velmi realisticky zobrazuje malého, dokonale plešatého pána s bříškem ve středních letech.



Konkrétně pro Prahu a toto místo je jeho význam nulový. Může ale sloužit k měření hladiny při záplavch.



Sri Chinmoy je uctíván relativně malou skupinou, ale za to velmi intenzivně. U takového člověka by se dalo očekávat umístění jeho sochy kdesi v soukromé zahradě nebo v meditačním chrámu vlastněném společností uctívačů, ne ve veřejném prostoru, kde vlastně nějak nemá co dělat. Na druhou stranu socha nestojí uprostřed náměstí a na břehu Vltavy ani nepůsobí nijak výrazně rušivě.

I tak je socha Harmonie dobrou ukázkou, jak pomníky nestavět. Pomník na veřejném místě by měl být alespoň pro většinu opravdu nějakou připomínkou. Zde je spíše legrační dekorací.

Dalším podivným pomníkem je mantikora na Klárově. Jde o pomník československých letců nazvaný Okřídlený lev, vytvořený Colinem Spofforthem a odhalený roku 2014. Na pomník se sesypalo množství estetických námitek včetně těch, které říkaly, že něco podobného lze pořídit na Aliexpresu.





Zkrátka zdálo se, že tuhle sochu nikdo nechce, zároveň bychom ale rádi měli někde nějaký pomník našil letců, bojujících za 2. světové války v Británii i v dalších armádách proti nacistickému Německu. Strkanice a silácké řeči kolem nechtěné sochy ale z odhalení pomníku dělaly trpkou frašku.

V případě tohoto pomníku nejsem zdaleka tak kritický, jako ostatní. Jsem ale přesvědčen, že jeho umístění je dokonale blbé. Existuje spousta míst, kde by umístění takového pomníku mělo logiku a nevypadalo by blbě - pietní místa na hřbitově, před některou školou vzdělávající vojáky nebo letce, na schodiště na Letnou naproti Čechovu mostu....



Klárov mezi tato místa nepatří.  Pomník kolem sebe nemá žádný prostor, žádné klidné nerušivé pozadí.  Namísto toho je hned vedle další podivná plastika - Pomník druhého odboje.



Jde opět o plastiku, která kolem sebe chtěla mít prostor a nedostala ho. Ve výsledku působí tedy Klárov trochu jako externí depozitář lapidária, ale rozhodně ne jako trvalé umístění.

Pomník československých letců je dobrým příkladem, jak pomníky neinstalovat a neodhalovat. Tedy pokud nechcete úplně všechny otrávit. Když už chcete někomu postavit omník, tak sežeňte sochaře a zaplaťte ho. Nečekejte desítky let jestli to někdo náhodou neudělá za vás a když už to někdo udělá za vás a vy od něj pomník přijmete jako dar, tak mu dejte vhodné místo a nekecejte pak roky o tom, jak je ta socha příšerná!

V průběhu koronavirové pandemie se pak začal jeden pomník budovat, jeden byl definitivně prohlášený za schválený s datem očekávaného dokončení a jeden byl neočekávaně odstraněn.

Začnu tím nejméně populárním z této trojice. Pomník Marii Terezii by za jiných okolností vyvolal množství kontroverzí nad názory a činy této paní. Namísto toho budí, a je potřeba říci, že naprosto oprávněně, záchvaty smíchu.



Vypadá totiž jako šachová figurka s gigantickou zadnicí, která má pravděpodobně připomínat na koho všeho si tato císařovna zasedla a kolik lidí i národů měla u zadku. Takzvaný "honzík" to být nemůže, protože ten se nosil až sto let po císařovnině smrti.

Návrh sice byl vybrán ve veřejné soutěži, či spíše soutěžích, které běžely do roku 2013, ale s nulovým nadšením, rozdílem jediného bodu a pravděpodobně jediný, kdo si jeho vybudování opravdu přál byl radní Lacina. Socha má být odhalena 20, října 2020.

Patrně kvůli soše byl původně Morávkův park, pojmenovaný po hrdinovi protinacistického odboje Václavu Morávkovi, který padl při přestřelce s gestapem, přejmenován na Park Marie Terezie. Zástupci Prahy 6 tvrdí, že přejmenována byla jen část parku, ale je to přesně obráceně. Jen části parku bylo ponecháno jeho jméno. Takže kromě jiného dokázali naštvat i nějaké ty pamětníky a potomky lidí z protinacistického odboje.



Tento pomník splňuje téměř vše, co od pomníku nechceme - nebyl postaven vděčným národem, který by si přál tuto mocnářskou postavu  oslavit. Naopak většina národa vůbec nechápe, proč se taková socha vůbec staví (a navíc tak velká) a aní jí to nijak nezajímá. Pomník by neměl působit směšně, což se také nepovedlo. A konečně měl by být na místě, kde se na něj už při odhalení přijde podívat dostatek lidí. U pomníku císařovny nevěděli místo, kde má stát ani signatáři petice proti jeho postavení.

 Další pomník je Váňův sloup na Staroměstském náměstí.

Ok, vynechme teď složitější zdůvodnění, proč by se sloup stavět neměl, hlavně ta historická. Dost podrobně byla rozepsána jinde. Povezme si, jak by pomník a to jakýkoli, rozhodně být stavěn neměl.

Na tenhle pomník žádné výběrové řízení vypsáno nebylo. Sochař Váňa jej prostě vysochal, spolu se sympatyzanty přivezl do Prahy na lodi a čekal na vhodné politické ovzduší.

Mezitím konali různé prapodivné demonstrace, na které nemuseli mít povolení, protože šlo o náboženská shromáždění a ta mají ze zákona u nás speciální výjimku.Při jedné z akcí se skupinka sloupověrných v průběhu modlitby jala rozebírat historickou dlažbu, jindy podnikli zábor, aniž by na to měli potřebná povolení a byli vykázáni policií.

Zatím stačila radnice městské části několikrát zamítnout stavbu sloupu. Radní Wolf, který měl uloženo rozvázat s budovateli sloupu smlouvu s radnicí to nikdy neudělal a naopak později vyvolal hlasování, které v nepřítomnosti několika politiků, kteří byli proti, stavbu schválilo. Váňa se svého "příznivějšího ovzduší" dočkal.



Část lidí se teď diví, že stavba sloupu vyvolává ty sentimenty, které vedly kdysi ke stržení jeho předlohy.  Ale copak všichni spadli z višně? Samozřejmě že musí znovupostavení pomníku vyvolávat stejné nebo dokonce ještě silnější emoce.

Při budování pomníku, který má něco vydržet rozhodně není nejlepší přístup "serem na všechny, kdo si nemyslí to, co my" a "my vám to tam nějak natlačíme".


Onen zmíněný odstraněný pomník je samozřejmě socha maršála Koněva. Nepovažuji to za extra tragédii, protože socha neměla nějak výjimečnou uměleckou hodnotu a navíc nebyla zničena, ale odborně semuta a odvezena do depozitáře. 

Koněv měl sice na jednu stranu zásluhu na vítězství nad nacistickým Německem, ale na druhou stranu se také angažoval při potlačení povstání v Maďarsku a je mu připisován i podíl na okupaci roku 1968 (možná ne úplně právem).

O kontroverzích kolem této plastiky si můžete poslechnout v tomto videu na TC:10:50.

 

V každém případě vypadá odstranění sochy maršála Koněva poněkud zbytečně, protože už u ní nějakou dobu byla vysvětlující tabulka. 

 Na druhou stranu mi nepřipadá nijak divné, když si lidé nějaké doby prostě schovají méně oblíbené sochy do lapidária a vystaví si jiné, které se jim líbí víc a více odpovídají tomu, co si chtějí připomínat.

Nabízí se potom otázka: Co si vlastně chceme připomínat my? 

Přiznávám se, že mám ze současného směřování pocit, jako kdybych bydlel v domácnosti staré paní s velmi staromódním vkusem. V takové té plné sto let starých věcí, deček, malovaných hrníčků a porcelánových sošek tanečnic a jelenů. 

Žádná z těch věcí není vysloveně ošklivá, ale nedá se mezi tím žít. Nic neinspiruje pro budoucnost, všechno jsou jen vzpomínky na časy, kdy se pradědeček setkal se Starym Procházkou.

V Praze teď může jásat asi jen volič Koruny české - monarchistické strany Čech a Moravy. Je to však jásání menšinové, trapné a poněkud zavánějící demencí. 

Proč? O tom někdy příště. Teď ještě pohled na nový pomník, který zdaleka tak kontroverzní není, zato je moderní a má v sobě i kousek inspirace - pomník Václava  Dolejška, průkopníka rentgenové spektroskopie v akademickém parku AV Praha - Ládví.




Roušky a přilby po pandemii SARS-CoV-2

 V době, kdy div že nehrozí vzpoura kvůli povinnému nošení roušek, vážně uvažuji o tom, že si svoji roušku nejen nechám, ale že si pořídím i nějaké apartnější modely. 

Jsem si jist, že tím budu některým lidem připadat trochu na hlavu, ale je mi to tak nějak jedno. Podle mě totiž benefity přiměřeného nošení roušek rozhodně převažují nad nevýhodami. 

Jak jsem na to přišel?  Na jaře 2020 při první vlně pandemie koronavoru bylo nařízeno nosit roušky v zásadě všude. Důsledek byl zajímavý, protože kromě velmi nízkého rozšíření samotného koronaviru SARS-CoV-2 téměř zmizely různé "rýmičky" a "chřipečky" - tedy onemocnění dýchacích cest, které se šíří podobným způsobem. 

 


 

Nařízením trpěli samozřejmě alergici a astmatici, protože je jednak rouška přece jen hůře prodyšná, ale také v klasické látkové roušce až příliš dobře drží zachycený pyl. Tento problém ale nejen že vyšší verze masek či superroušek nemají, ale dokonce pyl velmi dobře filtrují. 

Respirační onemocnění je příčinou asi 8,5 % úmrtí, ale kromě toho umějí nemoci dýchacích cest na nějakou dobu pořádně snížit kvalitu života. Prostě je to nepříjemné a otravné. Navíc každý rok 2x! 

Hlavně velká města, hromadné akce, rychlá mezinárodní doprava a obchodní spojení na velké vzdálenosti vysloveně svědčí šíření nepříliš ohleduplných resiračních onemocnění. Pokud vás tahle pandemie nepřesvědčila, možná vás nestihne přesvědčit ta příští. Při takových podmínkách není otázka "jestli" ale "kdy".



Teď se ale ukázalo, že můžeme tyhle problémy poměrně nenáročným zařízením výrazně snížit ba téměř eliminovat.

Dokonce si myslím, že by bylo nejlepší nosit do města, a vůbec na místa, kde je hodně lidí, nějakou filtrační přilbu. Současné modely jsou však ještě příliš energeticky náročné a komicky neohrabané. (Také mají podle mě ještě příliš málo funkcí.)

 

Co myslíte, nestojí to za zamyšlení?


neděle 7. června 2020

Platí civilizace za svou úspěšnost v předchozích dobách? Případ s koněm.

Mohla mít Amerika stejné podmínky pro vývoj civilizace jako Evropa? To je jedna z otázek, která mi po přečení knihy Jareda Diamonda ještě stále vrtá hlavou. Kmenům Lakotského kmenového svazu dalo v Severní Americe podobné podmínky až dovezení domestikovaných koní.
Něco podobného se stalo také v Jižní Americe s Araukány. 
Pro osobní dopravu, lov i převoz materiílu to byl zlom, jenže...
Jenže koně evolučně pocházejí z Ameriky, stejně jako velbloudi. Lidé je tam prostě při své expanzi vyhubili někdy na konci doby ledové. (před 12 000 až 14 000 lety)

Jedna z námitek by mohla znít: Nepřeceňujeme ale zvířata jako zdroj síly? Nějak zapomínáme, že starověký Egypt, Řecko, Řím ale i Čína používaly dlouho spíše kombinaci lodní a pěší dopravy, než jízdu na vozech či koních. 
V podstatě všechny evropské, africké a asijské starověké civilizace ale využívaly domestikovaná zvířata v zemědělství a při transportu těžkých nákladů. I zde máme trochu problém. Z Diamondových podmínek pro domestikaci - zvíře musí být sociální, poskytující domestikací dostatečnou výhodu, dobře se rozmnožující v zajetí a zároveň nikoli přehnaně agresivní a nebezpečné - nám vypadávají sloni a velbloudi. 
Indický slon je největší domestikovaný tvor (přinejmenším o kterém víme). Domestikovat meafaunu je obecně problém, protože tato zvířata ohrožují lidi už jen svými rozměry.Sloni a velbloudi mají navíc období říje, kdy jsou pro lidi, a vlastně všechny tvory kolem, extrémně nebezpeční.

Nezdá se tedy, že by nebezpečnost a velikost divokých předků byla až takový problém, protože zdomácněn byl i skot a buvoli. Zřejmě je tady podstatný poměr benefitů a rizik. 

Tedy lidé musejí domestikovaná zvířata nějak potřebovat a musejí to vědět.

A tady se dostávám k tomu hlavnímu problému - americké obří velbloudy a koně by bylo velmi výhodné domestikovat, jenže teprve 6 000 až 8 000 let potom co byla tato zvířata vyhubena a na obou amerických kontinentech zůstala jako jediné použitelné zvíře lama - nevhodná k těžké práci i k jízdě.



Proč ale obyvatelé Střední a Jižní Ameriky prostě nezapřáhli lamy do vozů, stejně jako to obyvatelé Mezopotámie udělali s buvoly, Asyřané s osly, Egypťané, Řekové, Římané nebo Číňané s koňmi? Ano, jde to a poměrně dobře. Odpověď je samozřejmě většině lidí známá: Nevynalezli vůz. Není pravda, že by neznali kolo, jen jej prostě nepovažovali za vhodné k dopravě. Je to o to víc fascinující, že ze Střední Ameriky známe z předkolumbovských dob hračky s kolečky.



Ranné civilizace měly často problémy, které z dnešního hlediska nechápeme (jako třeba to, že Římané nepoužívali v domácnostech vodovodní kohoutky, ačkoli jejich princip znali).

Dnes se samožřejmě lamy do vozů zapřahují, a tak to, co kdysi mohlo být rozhodující technologickou inovací, válečnou výhodou, způsobem šíření moci atd., zůstává jen zábavou. 

Zbývá otázka: Zaplatili tak draze původní obyvatelé obou Amerik za lovecké úspěchy svých pradávných předků, nebo za absenci technických vynálezů?

Děláme dnes něco podobného, co se vymstí celému lidstvu ještě za tisíce let?