Počet zobrazení stránky

středa 14. srpna 2019

Patří satanisté na Pride? A patří tam křesťané? A ateisté?

Výprava Satanovy komunity se vydala do Bratislavy, aby na tamnějším Pride deklarovala svou podporu hnutí LGBT. Dopadlo to trapně, především pro pořadatele.
Jedna z organizátorek totiž vykázala skupinku z akce, zničila jí transparenty a přivolaní policisté bránili jejím členům v přístupu k jejich osobním věcem.

To je špatně hned na několika úrovních:
1.) Zabránění vstupu na akci poškodilo skupinku satanistů, která se do Bratislavy vydala až z Prahy jen z tohoto důvodu. Kdyby jim bylo předem řečeno, že nebudou vpuštěni, pravděpodobně by zvážili, zda platit docela drahou dopravu na takovou vzdálenost.
2.) Zabránění vstupu poškodilo pověst akce. Pravda asi ne v očích radikálních křesťanů - tam už se více zhoršit nemůže - ale v očích liberálů určitě. A to všechno přesto, že mají organizátoři ze svého titulu právo odmítnout vstup komukoli.
3.) Zničení transparentů je rozhodně poškozování cizí věci.
4.) Nevydání osobních věcí, které nebyly ani policií zabaveny jako důkazní materiál, lze považovat za krádež.

Dobře, ale máme tu ještě jinou absurditku. Na pridech lze vidět křesťany i muslimy. Bývají "důkazem" nediskriminace podle vyznání Neříkám že právě ti, kteří chodí do těchto průvodů, mají nějaký nenávistný výklad vlastní víry, nicméně správná reakce na otázku: "Kolik homosexuálů mučili, zabili nebo dohnali k sebevraždě muslimové a / nebo křesťané?" zní "Letos?".

To, že se takové věci dějí je bráno jako standard, pouze můžeme hodnotit, jestli se právě teď nebo v právě této náboženské komunitě dějí více nebo méně.

Abrahámovská náboženství jsou obecně nejhomofobnějšími kulty v historii. Přesto například Prague Pride začíná křesťanskou mší a nikoho nenapadne LGBTQ muslimy vyhazovat z průvodu.

Opakuji: Mluvím o vraždách a vydírání vedoucímu k sebevraždě.
Mluvím o mrtvých!

Kolik mrtvých LGBTQ má na svědomí LaVeyův satanismus víme v tuto chvíli naprosto přesně: 0.
V tomto myšlenkovém proudu není vůbec žádný příkaz který by nabádal lidi aby se navzájem pronásledovali na základě sexuální orientace. 

Jednání pořadatelky na Dúhový PRIDE Bratislava 2019 je vzhledem k celkové náboženské atmosféře na Slovensku pochopitelné, ale nikoli omluvitelné. 

Křesťanství s sebou nutně nese polaritu a pokud je pro katolíka Bůh esencí dobra, pak je Satan nutně koncentrované zlo. Satanofobie je pro křesťanský prostor přirozená stejně jako atheofobie. Představě věřícího jen odpovídá přesněji. 

Nic nepomáhá, že je Satanova komunita nemystická a "nekřesťanská". Členové Satanovy kominity ve skutečnosti nevěří na existenci křesťanského Boha ani Satana v tom smyslu, jak jej chápe katolická či jiná křesťanská církev.  *)

Dobře, všichni čeští členové Satanovy komunity se ve zdraví vrátili do republiky, přiměřeně otrávení průběhem událostí, ale budiž. V zásadě se nikomu nic nestalo. Mávat nad tím rukou by ale bylo poněkud lehkomyslné.

Satanismus v jakékoli podobě má v sobě prvek vzpoury a provokace a proto je potřeba počítat s podobnými excesy i když je člověk asi nečeká od lidí se kterými by měl být "na jedné lodi".

Nemůžeme na jednu stranu mít za zlé, když se organizátoři bojí ztráty podpory nebo i oficiálního zákazu. Zvláště ne v roce, kdy se proti bratislavskému Pride postavilo slovenské ministerstvo kultury.
Na druhou stranu se ale oprávněně můžeme ptát: Jak daleko lze s takovými diplomatickými ústupky vůbec jít?

U akcí, které mají za úkol nějak měnit pohled na odsuzované skupiny lidí a emancipovat je, je taková opatrnost jednoznačně problémem a organizátoři by si měli ujasnit kritéria, která určují, kudy má hranice jejich tolerance vést.

Svým způsobem bychom měli být za satanisty vděční, protože jsou dobrým "testovacím činidlem" toho, nakolik berou organizátoři svá slova o nediskriminaci podle vyznání vážně.



*) Satanova komunita a První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy se už stihly rozhádat o "správné" pojetí satanismu. Satanova komunita je v podstatě ateistická až panteistická a vnímá Satana pouze jako symbol. Církev Satanova je naproti tomu poněkud esoterická a připomíná více tradiční náboženské společnosti.

neděle 10. března 2019

Přestaňme lhát o Toyen

Byl jsem požádán, abych jednoho z přátel od teď oslovoval pouze v mužském rodě. (Ano, rozumíte správně.) Mám v úmyslu se tou žádostí řídit, ostatně nebyl jsem o něco takového požádán poprvé, ale nějak se mi tahle informace setkala s jistou epizodou z historie. Mám na mysli malíře jménem Toyen.
Víte, hodně se toho neříká a nepíše, ale Toyen nebyla první dámou české avantgardy prostě proto, že by ostatní za tohle označení nenáviděl. Ano Toyen byl transgender, narodil se jako Marie Čermínová, ale vnímal se jako muž a vždycky o sobě mluvil v mužském rodě. 
A tady se dostávám k něčemu, co mě na současném podání výuky a popularizaci velmi mrzí. 
Pokud se podíváte na české heslo ve Wikipedii: Toyen nenajdete ani zmínku o tom že byl trangender. Je to natolik absurdní také proto, že zvyklý člověk samozřejmě okamžitě najde jasné znaky všeho, s čím se u transgender osob můžeme setkat i dnes.

 

Toyen nejen používal při hovoru o sobě mužský rod, nosil mužské šaty, změnil si jméno na rodově neutrální, ale také trpěl depresemi z rozporu mezi tím, čím byl fyzicky a jak se vnímal. Dnes má tento stav svoje medicínské označení - genderová dysforie.

Naši největší surrealisté ho přitom tak přijímali a respektovali. Ano i v té proklínané Wikipedii už někdo citoval Seiferta:

"Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli.“
Víte, mě osobně označení jako "první dáma českého surrealismu"nebo "první dáma avantgardy" přijdou hloupá. Copak říkáme "první pán..." ? Copak v umění oceňujeme lidi podle pohlaví? Ostatně Toyen mnoho svých ilustrací ani nesignoval. Je v tom ale něco jiného, totiž že ani úcta k člověku, který je tak významný tím co tvořil, nás nepřiměje přiznat pravdu - že se nikdy nesmířil s pohlavím s jakým se narodil.

Bylo to dost pobuřující pro dvacítá léta minulého století v Praze? Ne, bylo to dost pobuřující i po válce, i za sociálismu. Dokonce se zdá, že je to příliš pobuřující i dnes. V zahraničních médiích se můžete běžně u jména Toyen setkat s označením "transgender", ne tak u nás, v oficiálních médiích.
Aby toho nebylo málo, v roce 2016 natočil Český rozhlas Dvojka o Toyen pořad - hraný dokument na pomezí rozhlasové hry.  Můžete si poslechnout že Toyen v něm o sobě mluví v ženském rodě i po roce 1922, kdy definitivně přestal používat jméno "Marie" a dál už žil jen pod svým pseudonymem.


Opět mohu uvést Seifertův citát, který je i ve Wikipedii:
 Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes; nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný. 
Toyen prokázal odvahu nejen v tvorbě - za války u sebe čtyři roky skrýval uměleckého kolegu Jindřicha Heislera - Žida, který nenastoupil do transportu.

Nebylo by fér, už jen v zájmu pravdy, přiznat, kým byl Toyen. Možná je život Toyen jedním z nejpodivnějších a zároveň nejpoučnějších příběhů naší moderní historie. Příběh, na jehož zfilmování si dodnes netroufl žádný z našich filmařů a je to škoda. *)

Možná by pak nebylo mnoha lidem tak zatěžko pochopit, že prostě takoví lidé jsou. A popravdě, pokud se bavíme o uměleckém stylu, který dokázal cokoli obrátit naruby, copak mohl být vůbec někdo lepším představitelem?

*) Poznámka: Byl jsem upozorněn, že přehlížím krátký film Toyen od Jana Němce. Je to pravda. O tomto filmu vím, ale vzhledem k tomu, že jde o experiment, to vlastně není příliš dějový natož životopisný film. 

sobota 1. prosince 2018

Pár myšlenkových experimentů k diskusi o stejnopohlavních manželstvích

Navrhuji vám tyhle tři myšlenkové experimenty. Nejde o to na ně odpovědět "správně" nebo "špatně" ale zamyslet se nad nimi.

1.) Představte si dva velmi ošklivé lidi. Tak ošklivé, že si je ani představit nechcete. A teď si představte, že tihle dva neskutečně oškliví lidé spolu mají sex a chtějí se v blízké době vzít.

Teď si představte dva muže (je vcelku jedno jestli hezké nebo ošklivé). Teď si představte že spolu mají sex a chtějí se v blízké době vzít.


Myslíte že by měl existovat zákon zakazující sex mezi ošklivými lidmi?
Myslíte že by měl existovat zákon znemožňující aby se oškliví lidé mohli vzít?

V čem (kromě argumentu plodností) se bude argumentace proti první možnosti bude lišit od argumentace proti druhému příkladu?

Souhlasili byste se zákonem zakazujícím ošklivým lidem adoptovat děti?


2.) Představte si klasický manželský pár - muž a žena. Mají byt nebo domek, plánují rodinu atd. Nicméně ukáže se že muž trpí jakousi závažnou nemocí v důsledku které mu musejí být odebrány vnější pohlavní orgány (vím, spousta lidí by se pak zastřelila, ale tohle není ten případ).

Přes tuto nemilou událost pár zůstane spolu.

Tito lidé jsou dle našeho zákona stále manželé.

V jejich sousedství žije jiný, trochu podivnější pár - kdysi to byli muž a žena a byli svoji. Muž ale přišel na to, že i když svou ženu miluje, není v mužském těle šťastný a nechal se přeoperovat na ženu. Žena ho-jí má ráda v stále. Takže podle vnějšího pohledu tu máme lesbický pár žena a MtF. Z hlediska zákona dvě ženy.

Jejich manželství dle našich zákonů zaniklo změnou pohlaví a nyní už mohou uzavřít pouze registrované partnerství.

Čím se tyto dvě dvojice liší a jak rozdílné je jejich postavení před zákonem?

Smí jeden z nich za druhého převzít poštu?

Dostanou v obou případch v nemocnici informace o zdravotním stavu své blízké osoby?

Co když si třeba obě tyto dvojice požádají o adopci dítěte?

V čem je ten zásadní rozdíl?


3.) Představte si opět pár muž-žena. Žijí ve šťastném manželství, ale jsou bezdětní. Ukáže se že muž prostě není plodný. Mohli by zajít do spermabanky a nechat se uměle oplodnit, ale existuje lacinější způsob se kterým oba nakonec souhlasí. Jejich rodinný přítel plodný prokazatelně je, protože má vlastní zdravé děti.

Kamarádovi to sice přijde trochu divné, ale protože má své přátele rád a vlastně vůči ženě žádným fyzickým odporem netrpí, tak nakonec velmi přírodním způsobem pomůže rodině k dítěti.


V sousedství této šťastné rodiny žije registrovaný lesbický pár. Obě ženy jsou spolu dlouho a chtěly by vychovávat vlastní dítě. Udělají tedy totéž co manželský pár před nimi a třeba využijí i stejného přítele.

Jaký rozdíl bude v rodičovských právech a povinnostech v případě obou párů a práv jejich potomků?


Zákon o rodině

Zákon o registrovaném patrnerství


Poznámka k prvnímu příkladu: Pocit ošklivosti je ve většině případů naučený, máme ale tendenci si jej spojovat přirozeně s pojmem "špatný". Experiment jen zkouší zda dokážeme od sebe oddělit naučené pocity a morální úvahy.

pátek 28. září 2018

Pohádkový migrant

Dan Přibáň mi vyčetl, že jsem jeden z těch, kteří způsobili nepřijímání válečných uprchlíků.


Ano, s kamarády se hádám i o takových věcech. Myslím, že je to v pořádku. Kamarádi nejsou na světě od toho, aby spolu pořád souhlasili. Odlišné názory pomáhají k ujasnění vlastního postoje.

Především si myslím, že málokdo vůbec alespoň tak málo jako já chápe, jak funguje Přední Východ, klanové společnosti a jejich pravidla.

V první řadě bych měl říct,že klanová společnost má svůj půvab. Rodinné klany jsou obrovské a drží spolu. Máte v nich spoustu strýčků a tetiček, díky kterým můžete cestovat mezi městy a přitom vždy být "doma". Když zrovna nejste při penězích, klan vás podrží. Když je krize, zásobují vás příbuzní z vesnice jídlem. Nikdy nejste sami.

Pokud cestovatel získá přízeň rodinného klanu, může díky němu poznat celou zemi a být všude hostem.

V klanové společnosti v podstatě neexistují sirotci. Proto mě třeba před lety zasáhlo zjištění že v podzemí Ulanbátaru žijí dětské gangy sirotků. Taková zpráva totiž říká, že se klanová společnost rozkládá.

A teď ty horší věci - pokud jste členem klanu, nikdy pravděpodobně nezbohatnete, pokud se ostatím členům klanu (i jejich vlastní leností) nedaří. Nikdy nejste sami - vaše chování stále posuzuje spousta lidí.

Pokud vás klan zavrhne, stanete se jeho nepřítelem a jeho prsty sahají opravdu daleko...

Když se ubohý turista stane účastníkem klanového sporu, třeba tím, že někomu nezištně pomůže, neznamená to jen přízeň jednoho klanu (která nenásleduje automaticky), ale také nenávist klanu, kteý je s ním ve sporu. A prsty klanů sahají daleko...

Klany v zásadě vylučují možnost integrace do jiné kultury, pokud to není přímo politika klanu. I tam ale zůstane právě hranice vytyčená klanem.

Pokud tedy přijmímá například nějaká evropská země uprchlíky z takovéto kultury, měla by se především naučit jednat s rodinnýmy klany, protože se tomu nevyhne. "Scelování rodin" vede nutně k přenášení klanových pravidel do nového prostředí. A prsty klanů sahají daleko...

A teď ještě jedno píchnutí do vosího hnízda: Ano považuji islám za jedno z nejhorších náboženství, které kdy existovalo a varuji před přijímáním rodinných klanů, které na něj kladou důraz. Takový klan skutečně nelze nijak integrovat do evropské kultury a představuje reálnou hrozbu.

Pokud by chtěla Evropa přijímat uprchlíky, kteří by měli zájem se integrovat, měli bychom v první řadě zaměřit zájem na ty, kteří budou za takovou pomoc vděční. Na ty, které klany vyvrhly, kteří jsou stíháni všemi stranami konfliktu a kteří vystupují za sebe a nikoli za rodinný klan - humanisty, sekularisty, ateisty, LGBT a lidskoprávní aktivisty, volnomyšlenkáře...

Měli bychom se na ně zaměřovat stále a ne jen v době vrcholící migrační krize. Tedy i teď.

Jenže ve skutečnosti je nesmírně těžké právě pro tyto lidi zařídit azyl v Evropě a to i v zemích, které jindy přijímají migranty bez dokladů.

Co bych tedy řekl k Danovu "pohádkovému mgrantovi"? Že vůbec není pohádkový, že takové lidi známe z celé Asie a Afriky.


Přispět na ně můžete zde:
https://www.gofundme.com/at-risk/donate

sobota 25. srpna 2018

Paradox daru

Tu scénku jistě znáte: Král Já První se potápí do bažiny a volá: "Na tomto místě bude jednou cedulka: Zde zahynul král, který špatně panoval. Proradné živil, upřímné vyháněl. Sám si říkal král Já První, že Já je poslední, to on netušil."
Je to jedna z mnoha pohádek kde je vlastní prospěch, nebo chcete-li sobectví ukazováno jako protiklad štědrosti, laskavosti, nezištnosti a altruismu.

Teď vám ale nabídnu jiný příklad, kterým se pokusím tuhle představu podkopat.
Představte si situaci, kdy máte v úmyslu někoho obdarovat a hledáte co by mu udělalo radost. Jenže máte problém, protože člověk, kterého se snažíte obdarovat, není ani trochu egoistický. Tedy nechce od nikoho vůbec nic.

V zoufalé snaze najít něco, co by mu mohlo udělat radost si začnete říkat: "Jak může být někdo tak sobecký, že si vůbec nic nepřeje?"

Říkáte si to přece právě proto, že vy se snažíte být altruisty a obdarovat někoho jiného. Vy přece chcete být nesobečtí!

Je to samozřejmě nesmysl, jak jsem řekl onen člověk si nic nepřeje právě proto, že je absolutně nesobecký, jenže na tomhle principu dary fungovat nemohou.

Pohnutky k darům jsou ve skutečnosti celkem egoistické - darujeme protože nám to samo o sobě působí radost - účastníme se totiž tak určité lidské interakce, která nám potvrzuje že jsme pro sebe důležití a ze stejného důvodu moudří lidé rádi přijímají i vcelku nevhodné dárky, protože znamenají, že na nich někomu záleží.

Možná je to i jeden z důvodů, proč někteří lidé raději obdarovávají, než dary přijímají - to že někdo přijal váš dar a měl z něj radost totiž znamená, že od něj můžete čekat něco dobrého v budoucnu. A ostatně i proto se lidé pídí po tom, kdo jim dal který dárek i o Vánocích.

Vůbec nic na tom není nezištného - dáváme radost a dostáváme za to radost. (V ideálním případě zároveň dáváme věci, které chce někdo jiný a dostáváme věci po kterých toužíme my.) Dar nikdy není zdarma.

A také právě proto je pro nás problém, když něco opravdu hodně darovat chceme, ale nemůžeme, protože to ve skutečnosti znamená, že naše vazba je přerušená - že někoho ztrácíme.

Pokud bychom byli všichni zcela nesobečtí, znamenalo by to že bychom byli zároveň všichni velmi osamělí.

Teď možná namítnete: A co když obdaruji žebráka? Tam přece nechci mít nějakou vazbu.

Máte pravdu, existují i jiné druhy darů, ale i tehdy jsou motivace dárce i obdarovaného čistě sobecké - žebrák samozřejmě chce peníze pro sebe a vy se almužnou zbavujete myšlenek na jeho útrapy. Kupujete si kousek svědomí.  I tady je to obchod.

čtvrtek 9. srpna 2018

O tragédii na Lhotě a neplavectví

Tak jo, napíšu něco, co se nebude líbit. Za utopení dvou dětí na koupališti Lhota nemůže lhostejnost,  rasismus celého Českého národa a dokonce ani "ten idiot plavčík, co nebyl tam, kde měl být". Poměr zavinění říká jednoznačně, že hlavní vina leží na matkách - neplavkyních. Je totiž extrémně nebezpečné hlídat dítě, které neumí plavat a být zároveň sám neplavec. 

K tomu je potřeba přičíst, že přírodní koupaliště nejsou bazény. Nemají rovné dno a pro malé děti (a neplavce) jsou nesrovnatelně nebezpečnější. 

Zvláště u malých dětí by si měl člověk uvědomit, že se topí snadno, ale lze je zpravidla (na rozdíl od dospělého) také rychle vytáhnout. Samozřejmě jen tehdy, pokud jste poblíž. 

Plavčík je vždycky od dítěte mnohem dál než rodič a představa, že v případě topícího se dítěte budete mít dost času ještě doběhnout do kanceláře a něco tam vysvětlovat, je nesmyslná (ano i v případě že v kanceláři nesedí párek Vogonů). První pomocná ruka začíná vždy u vašeho ramene.

Obecně je pravda, že místní Vietnamci hledají zábavu tam, kde ostatní lidé a stejně tak se snaží přežívat i letní vedra. Znalost plavání je přitom v této komunitě vzácná. Sám jsem nedávno pozoroval v bazénu vietnamskou slečnu, která předváděla klasický plavecký styl "čubička",

Sakra lidi! Když už jste se s touhle zemí natolik srostli, že se chcete i koupat v jezerech a lomech, tak se naučte plavat! Myslím to vážně, jde vám o život! Přitom nabídka kurzů plavání pro děti i dospělé je myslím dostatečná. 

Pro ony dvě maminky to byla zbytečně tvrdá lekce. Bylo by ale ještě horší, pokud by se z ní nikdo nepoučil.


PS: Nedávno se mi dva kamarádi přiznali, že neumí plavat. Ne nejsou to Vietnamci. Uvidíme jestli se mi podaří je přesvědčit že je to opravdu užitečná dovednost.

neděle 3. června 2018

Chyběla muslimským mořeplavcům prasata?

Všichni víme, že muslimové vepřové tak nějak nepreferují, no vlastně jej mají úplně zakázané. Mohl tenhle fakt přispět k jejich neschopnosti ovládnout světová moře?



Když přijde řeč na trvanlivé potraviny na dlouhých lodních výpravách ale i při kolonizaci Severní Ameriky nebo na pirátských výpravách v Karibiku, většina lidí si vzpomene na lodní suchary.  To je sice správně, ale jen na lodních sucharech by jistě námořníci dlouho nepřežili. Potřebovali podstatně vydatnější stravu. Tou byly různé druhy soleného masa.

Mezi všemi má speciální postavení právě solené vepřové. Nejběžnější způsob konzervace byl extrémně prostý: posolené kusy masa se naskládaly do sudu zalily slabším slaným lákem a zatížily.

Kromě toho byly na palubě lodí i fermentované a uzené kusy. Ostatně i slovo Bukanýr pochází z "boucan" tedy indiánského názvu pro boudu či dřevěnou konstrukci na uzení masa. Původní bukanýři byli zprvu lovci a později také chovatelé prasat, kterými zásobovali lodě, včetně těch pirátských. Nakonec se sami stávali piráty a tak se přeneslo na toto loupežné řemeslo i jejich označení.



Ale vraťme se k námořničení a muslimům.  Muslimské lodní umění rozhodně nebylo po většinu středověku a podstatnou část novověku nějak neschopné nebo zaostalé. Na počátku 17 století byla například konstrukce osmanských lodí v podstatě rovná evropským a lodě Arabského poloostrova také nijak nezaostávaly. Proč tedy muslimové neovládli oceány tak, jako Evropané?

Pokud se podíváme na plavby muslimských mořeplavců, zjistíme, že se vlastně chovali jako mořeplavci starověku - co nejvíce se drželi pobřeží a nepouštěli se na dlouhé přeplavby. Je možné, že to bylo proto, že chápali lodě především jako zbraň a většina válek, která je zajímala se odehrávala právě v Evropě a kontinentální Asii, nikoli v Austrálii nebo Americe.

Další možností (kterou teď hodlám nastínit) je, že na takovou cestu prostě nedokázali vytvořit dostatečně kompaktní zásoby.

Zatímco totiž evropské prase doroste do jatečné hmotnosti mnoha desítek až několika set kilogramů za necelý rok, koza taktéž, ovšem v tomto případě to bývá u největších plemen kolem do 140 kg. Taková se však na Východě nechovala. Mnohem realističtější byla hmotnost kolem 20 až 30 kg.

V dobách rozvinuté mořeplavby můžeme odhadovat poměr hmotnosti koz a prasat asi 1 : 6 (tj 20 až 30 kg ovce versus asi 120 až 180 kg prase). Kromě toho koza vrhne zpravidla 1 až 2 mláďata, zatímco prasnice 8 až 14 selat.

Existuje hypotéza, která říká že odmítání vepřového bylo pro muslimský svět výhodné, protože je to právě ta část planety, která trpí nedostatkem sladké vody. Chov prasat je opravdu neskutečně náročný právě na vodu.

Evropu trápila kvalita pitné vody, ale rozhodně ne její množství.

Výroba potravinových zásob umožňujících dlouhé cesty i kolonizaci rozsáhlých vzálených území byla tedy pro Evropany mnohem snadnější, než pro jiné národy, specializované více na chov koz a ovcí.



Zajímavé srovnání se nabízí i mezi dvěma skupnami Evropanů - Francouzi, Britové, Belgičané, Španělé a další raně novověké národy používající ve velkém nasolené vepřové versus Vikingové, dávající přednost skopovému a na dlouhých výpravách také sušeným rybám, především treskám.  

Vikingové dokázali do Severní Ameriky doplout, ale sledovali při tom lovné oblasti tresek. Jejich přežití bylo poměrně závislé na náhodě nejen pro obecně horší úroveň navigace, ale i pro štěstí při lovu a rybolovu.

Evropské lodě z počátku novověku mohly vypadat i proti vikingským (natož třeba dřívějším čínským) lodím malé a nanicovaté, ve skutečnosti ale měly v podpalubí zásobu potravin umožňující cestu přímo přes oceán poblíže rovníku bez zastávek (snad kromě doplňování vody).

O něčem takovém si mohli muslimští mořeplavci nechat leda zdát.

Na horním obrázku evropské karavely s latinským oplachtěním, jaké používal i K. Kolumbus, na dalších obrázcích dhow toho typu, který je připisován námořníkovi Sindibádovi (přibližně stejné období - přelom 15. a 16.století).