Počet zobrazení stránky

čtvrtek 30. června 2022

Měli bychom mluvit o detranzicích

Detranzice je stav, kdy člověk, který se dříve rozhodl pro tranzici, tedy v tomto případě operativní změnu pohlaví, své rozhodnutí odvolá a zpravidla jej později i lituje. 

Dúvody, proč se někdo tak intenzivně snaží o tak radikální řešení a pak své rozhodnutí změní, jsou dost různé a částečně i spekulativní. Ostatně jako mnoho dalších věcí v tomto článku. 

Obecně ta škála začíná od fluidního vnímání vlastní sexuality, přes nátlak okolí až po silný náboženský zápal.  

Existují dost dobré důvody se detranzicemi zabývat, přestože tvoří menšinu uvniř menšiny transgender osob, které se rozhodly pro operaci a ty jsou opět menšinou v celé skupině transgender osob. Odhadovaný počet detranzic je mezi 1 a 8 % operovaných. Přitom například v USA se jako transgender identifikuje asi 0,475 % osob starších 13 let. Jde o současný (rok 2022) odhad.

Tato čísla sice rostou, stále jsou to ale zlomky procent. Například autoři článku Transgender Population Size in the United States: a Meta-Regression of Population-Based Probability Samples z roku 2017 uvádějí 1 transosobu na 250 lidí, tedy asi 0,4 %. Tento rozdíl ovšem za těch pět let dělá asi 600 000 lidí navíc (v USA).  

Můžeme tedy odhadovat že v současné době je v USA asi 1,6 milionu lidí, kteří se neidentifikují se svým pohlavím. Je to málo a zároveň velmi mnoho. 

Neznám statistiku, která by říkala, kolik lidí s operativní změnou pohlaví žije v USA, ale u nás tvoří asi 0,075 % populace. Tedy přibližně jedna ze šesti až sedmi transgender osob takovou operaci podstoupí.

Píšu to proto, abychom si uvědomili, že vůči celkové populaci opravdu nepůsobí nějaká transgender ideologie, která by lidi manipulovala ke změně pohlaví, jak je to konzervativními věřícími často prezentováno. (Pokud by existovala, byla by extrémně neúspěšná.)

Přesto je to při stovkách milionů obyvatel USA a tomu odpovídajícímu počtu transgender osob takové množství lidí, že k detranzicím logicky musí docházet. Mnozí z nich se přirozeně cítí být už provedenými zákroky poškozeni a jsou i takoví jako Walt Heyer, kteří radikálně vystupují proti operativním změnám pohlaví. (V tomto případě z důvodu víry.)

Zrovna v případě tohoto publicisty a kazatele není dobré, pokud mu politici naslouchají. A oni mu naslouchali i naši politici. V roce 2020 s nimi totiž debatoval v naší Poslanecké sněmovně

Cituji ze zprávy Aliance pro rodinu:
"Tiskové konference se zúčastnili poslanci 4 stran: Aleš Juchelka (ANO), Marek Výborný (KDU), Marek Benda (ODS) a Vlastimil Válek (TOP 09), rodinná terapeutka Ludmila Trapková, psycholožky a psychoterapeutky Renata Doležalová a Mirka Chmelíčková, které se otázce transgenderu věnují a mají zkušenosti z praxe, a zástupci Aliance pro rodinu."

Někteří z těch co podstoupili detranzici mohou být transgender lidem skutečně nebezpeční. Dojít k tak zásadnímu rozhodnutí a získat souhlas odborníků je už teď dost těžké. Genderová dysforie dokáže transosoby pořádně potrápit sama o sobě. Opravdu není potřeba jim toho nakládat ještě víc.

Přesto a také proto bychom měli o detranzicích mluvit. Nepředstírat, že takoví lidé neexistují, neodmítat je jen proto, že změnili názor. Protože do té doby budou jejich případy radikálové používat jako kladivo k rozbití rozumné argumentace (a také by to bylo tak nějak lidštější).

Nakonec by bylo jistě potřeba provést i pořádný sociologický, psychologický a sexuologický výzkum detranzic. Ano, stále ještě nám tohle poznání chybí a tam, kde nejsou informace nastupují spekulace, nebo ještě hůře pověry.

neděle 24. dubna 2022

Jak mohl Putin tak zkimovatět?

Když se podíváte na Putina z roku 2000 a na toho z roku 2022, uvidíte obrovský rozdíl. Na jedné straně tu máme téměř evropského politika a na druhém konci sedí zbožštěný asijský vládce pasující vedle postav jako je Turkmenbaši - Saparmurat Atajevič Nijazov, Islam Karimov a hlavně pak po bok rodinky Kimů.

Nenapsal sice zatím pro svůj národ vlastní svatou knihu jako Nijazov ani (pokud vím) nevařil lidi v kotlích jako Karimov ale dovednost (či spíše neschopnost) jeho agentů při zacházení s jedy a odstřelovacími puškami už Evropa měla šanci poznat. V čem se ale rodině Kimů vyrovná je v budování mýtu vlastní omnipotence. 

Ať Putin hraje fotbal, jezdí na koni (nahoře bez), operuje nebo se věnuje mořské archeologii, vše za všech okolností  dělá nejlépe, rozhodně lépe, než letití profesionálové. 

Ano, už dlouho jsme věděli, že to s Putinem není v pořádku, všichni jsme to viděli a v nejlepším případě jsme se tomu smáli. Mělo nás varovat, že Rusové vůbec neuvažují o sesazení vládce ze kterého se zaživa stával kresloun.

"Muž s nejdelším stolem na světě" zatím přijímal zahraniční návštěvy způsobem, jako kdyby mu od nich hrozil útok dýkou skrytou v rukávu.

Když už ale naznačuji, že hlavu jedné jaderné velmoci pronásleduje šílenství, měl bych dodat také že je dost těžké v této pozici nezešílet. Rusko je impérium pod Damoklovým mečem.

Ropa a zemní plyn dělají v současnosti 67 % veškerého exportu. To je sice mnohem méně než těsně po rozpadu SSSR, kdy dělaly přes 90 % exportu, ale stále by i nedokonalá blokáda stačila na úplný kolaps. Představa že spojenectví s Čínou Rusko zachrání je (velmi mírně řečeno) mizivá, protože export do Číny dělal v roce 2020 pouhých 14,6 % exportu RF. 

Pro srovnání takto vypadal export najvětšího konkurenta RF - USA v roce 2011.

 

A takto vypadal export RF o rok později:


Ne, to opravdu není v pohodě, to je o strach, že vás někdo může kdykoli vytlačit z mezinárodního trhu a vám zbude jem zima, hlad, kameny a halucinace z podvýživy (které trochu tlumí slepota z doma pálené vodky).

Ten někdo je hlavně Saúdská Arábie, ale v těsném závěsu za ním hned USA, jejichž těžba je s těžbou RF přinejmenším srovnatelná. 

Rusko ale vzhledem k jeho závislosti ohrožují i výpadky menších dodávek a zrovna Ukrajina byla trnem v oku nejem pro svou snahu připojit se k EU a NATO. Vlastně také proto. Ukrajina nebyla moc spokojená se stavem kdy Rusko přivíralo a otevíralo ventily svých dodávek plynu jak se mu zachtělo. 

Už před rokem 2014 začaly ukrajinské společnosti s průzkumem ložisek plynu a ropy na dně Černého moře. Ano, tušíte správně, našly je nedaleko Krymu. Ukrajina by v případě úspěchu získala energetickou nezávislost na Rusku a komoditu pro obchod s Evropskou unií, jejíž závislost na Rusku by se také přiměřeně snížila.

Kromě toho má Ukrajina velmi silnou jadernou energetiku, kterou se nikdy nepodařilo ropným hráčům umrtvit. Pokrývala přes polovinu spotřeby energie v zemi. 

Pro Rusko byla tedy Ukrajina dlouho pořádný "kámen v botě".

Pokud se ptáte na můj názor, tak rozhodující byl rok 2009, kdy Severní Korea oznámila, že má jaderné zbraně. Ukázalo se totiž, že si země s jadernými zbraněmi mohou dovolit mnohem více, než ty bez nich. Všechny země totiž tehdy sklaply podpatky a přestaly se vměšovat do záležitostí, které byly v dostřelu severokorejských balistických raket, jen aby nenaštvaly šíleného diktátora s červeným tlačítkem.

Domnívám se, že v tu dobu bylo vlastně rozhodnuto o budoucnosti Ukrajiny, protože Putin už věděl že ostatní evropské státy přímo nezasáhnou. A je otázka, jestli si tehdy nezačal záměrně budovat image šílence. Druhou otázkou je, zdali je to skutečně jen image. 

Nemám žádné právo stanovovat diagnózy na dálku. a Putin na první pohled nemá příznaky  psychické nemoci. Nejde tedy o šílenství jako je schizofrenie, ale šílenství z nabyté moci. Pokud jako definici takového šílenství popíši jako stav, kdy člověk uvěří vlastním lžím, tak potom je velmi pravděpodobně Putin šílený. Takový stav zároveň nevylučuje, že Putin jedná do určité míry racionálně.

Možná ho napadlo i to že NATO do konfliktu nezasáhne nejen proto, že má představovat obranný pakt (což už v minulosti porušilo), ale také proto, že silná Ukrajina vyvážející ropu a plyn není v zájmu žádného z největších producentů ropy a plynu. Jeden z nich - USA - má přitom v rozhodování o vojenském nasazení NATO asi nejvýraznější slovo.

Současná situace je nevýhodná jak (samozřejmě) pro Ukrajinu, tak pro Rusko a Evropskou unii (naopak je výhodná pro USA, SA a potenciálně i Čínu). Jak jsme se do tohoto bodu dostali? V době, kdy by pro EU a NATO bylo nejvýhodnější Ukrajinu přijmout byla její vnitřní politická situace řekněme velmi neuspokojivá. Zároveň jsme nevybudovali alternativy pro odběr plynu a ropy z jiných zemí. Nenutili jsme Rusko aby se chovalo diplomaticky. 

Nemůžeme se divit, že tam převládla představa, že se diplomacie omezuje na manipulování s kohouty. To, s čím Putin nepočítal, bylo že se ropovody a plynovody dají uzavřít z obou stran, tedy nejen na straně dodavatele, ale i na straně odběratele. A také s tím, že i země, které do války přímo zasáhnout nemohou, dokáží změnit poměr sil dodávkami zbraní. 

Současnost dost "připomíná hru na kuře", jen s tím rozdílem, že Evropa a Rusko soupeří v tom, kdo vydrží déle ruinovat svoji ekonomiku.

Jak tohle dopadne? Těžko říct. Scénářů máme dostatek od jaderné války přes svržení Putina, zhroucení Ruska až po dohodu mezi prezidenty, což je ovšem velmi nepravděpodobná možnost. 

Už teď si ale můžeme vzít jistá ponaučení. Zaprvé, že potřebujeme nezávislé zdroje energie. Nejlépe takové, kterými nebudeme podporovat žádnou diktaturu, s níž bychom se mohli snadno dostat do konfliktu. Ano, potřebujeme jaderné zdroje.
A za druhé, že svět potřebuje globocopa nového druhu. Takového, který může před soud povolat nebo i přivést prezidenta kteréhokoli státu.

pátek 8. dubna 2022

Nepochopené filmy XI. - Shortbus

Vždycky mi připadalo divné, když jsem si pustil video, které se jmenovalo nějak jako "vysvětlení filmu XY" a já v něm nacházel jen to, co pro mě bylo čitelné na první pohled. Píši to, protože se chystám přesně něco takového napsat pro vás. V ideálním případě se v tomto textu nedozvíte vůbec nic nového, ale píši ho pro ty, kteří si nikdy nevytvořili smysl pro hlubší vnímání filmu. 

O filmu Shortbus od režiséra a scénáristy Johna Camerona Mitchella jsem už slyšel od diváků hodně. Vyprávění o "divném pornu" nebo "Asiatce co orgasmem vyhodila New Yorku pojistky"mě přesvědčily, že si zařazení do Nepochopených filmů zaslouží. 


 Musím hned od začátku říct, že Shortbus je o sexualitě. Sex je v něm exlicitní a má ústřední roli. Přesto není hlavním účelem šokovat, ale ukázat, co s lidmi dělá touha, jak spojuje i ničí. Ve srovnání s jinými filmy na takové téma, jako je třeba Hořký měsíc nebo Snílci, je to ale příběh v podstatě klasický s učebnicově uspořádanými částmi jako při divadelním představení.

Co na něm tedy diváky mate? Překvapivě je to poměrně jednoduchá symbolika a okamžiky, kdy chvílemi přebírá obrazová stránka děje roli komentáře. 

Sex je totiž vyjádřen dvěma způsoby - jako explicitní akt a jako světlo, nebo přesněji elektřina. Dalo by se říci, že explicitní scény ukazují fyzickou a scény s osvětlením emocionální stránku.

Už od začátku je místo děje - New York - stylizované jako 3D model posetý obrovským množstvím světel. Výpadky proudu pak zobrazují neúspěchy a zklamání.  

Proto i navzdory komickým scénám, časté výpadky ukazují že příběhy všech sledovaných postav nutně směřují ke katastrofě. Film tedy divákovi samozřejmě nedává smysl, pokud provázání mezi sexem a světlem v příběhu přehlíží příliš dlouho.

Ke katastrofě - úplnému zoufalství, zklamání a neúspěchu - nakonec dojde a celý New York zažívá totální výpadek proudu. Mezi zhasnutými mrakodrapy zůstává svítit jako maják poslední dům - klub Shortbus - ke kterému se scházejí všchini zklamaní a osamělí, aby se pokusili začít něco nového. 

Pod tím vším, nebo možná spíše trochu stranou má Shortbus ještě jeden rozměr. Jde o představení části umělecké alternativní scény. Na rozdíl od častých popisů není totiž klub Shortbus čistě erotickým klubem, ale spíše umělecko-erotickým. 

Místnost "Make Love Not Bomb", která je věnovaná sexu, je vlastně jen jednou z více stages a sama o sobě je také uměleckou performancí. V ostatních místnostech se třeba promítají filmy nebo vystupují hudebníci. 

Při sledování titulků pak zjistíte, že mnoho aktérů vystupuje ve filmu pod svým občanským nebo uměleckým jménem.

čtvrtek 3. února 2022

Postmoderní neomarxismus nebo židobolševické spiknutí?

Používání, nebo spíše nadužívání slova "neomarxista" je příznakem současné konzervativní rétoriky. Chtěl bych se zastavit nad absurditou, které tohle a příbuzné názvy vytvářejí.

Jordan Peterson dokonce používá slovní spojení "postmoderní neomarxisté", které se hodí mnohem lépe pro popis jeho představy, než pro popis reality. Složenina těch slov ostatně nedává smysl, je to něco jako "diktatura demokracie" nebo "státní lidská práva". Ale o tom jindy.

Vzhledem k tomu, že sám Peterson neumí vysvětlit, co tím myslí, zkusím něco takového sám. "Postmoderní neomarxismus" by měl rozbíjet všechny zažité vzory, ať už jde o stát, rodinu, pohlaví nebo majetek aby… aby… aby co vlastně?

Vlastností každé ideologie je nějaký narativ a marxismus má doknce poměrně mohutný metanarativ, který sahá daleko před a daleko za jeho politické působení. 

Konzervatismus má také svůj určitý metanarativ, který vypráví o "starých dobrých časech" které ale pravděpodobně (alespoň máme-li věřit dobovým záznamům) vlastně nikdy neexistovaly. 

Postmoderní ideologie je sama o sobě nesmysl, protože původním smyslem postmodernismu je popis situace ve které narativy ztrácejí důvěru. 

Konzervatismus má určitou hodnotu pro udržení status quo, ale zároveň může být dost problematický v situacích, kdy by byla určitá změna potřebná, ale není tak vnímána celou společností (to žádná změna není). 

Marxismus se o určitou společenskou změnu snaží a my můžeme právem přemítat, jestli bychom takovou změnu opravdu chtěli. Zároveň je ale jak marxismus, tak neomerxismus v mnoha společenských otázkách s konzervatismem zajedno. Marxismus řeší majetkové, nikoli rodinné, sexuální a ekologické vztahy. 

V dřívějších dobách byly různým takovým reformním snahám otevření mnohem více socialisté a liberálové, než komunisté. A kdo pamatuje dobu reálného socialismu, musí uznat že komunisté dokázali tak zprůměrovat společnost, oblečení, účesy i vystupování, že nad tím muselo srdce konzervativce jen plesat. 



Podstatné je, že ani hnutí LGBT, feministická hnutí ani ekologická hnutí nejsou od základu marxismus nebo neomarxismus. Není to jejich smysl. A to říkám přesto, co si o mnohých protagonistech myslím. Co to tedy znamená, pokud je člověk za své názory na ekologii, LGBTQ+ nebo třeba polyamorii označen za komunistu nebo neomarxistu?

Má teze je, že zde konzervativci vytvořili jakéhosi "velkého ďábla" z ingrediencí, které se jim prostě nelíbí. *) Tahle konzervativní chiméra má už velice blízko k víře v židobolševické spiknutí, proto bychom jí měli velmi pozorně hlídat, aby z ní nevyrostlo něco obludného.


*) Nechci tvrdit, že žádný takový člověk neexistuje. Ostatně i na Prague Pride jistě někdy uvidíte transparent tvrdící že k uznání práv LGBTQ+ je potřeba nejprve svrhnout kapitalismus. Dává sice smysl asi jako "Pokud chcete opravit bicykl, musíte nejprve svrhnout kapitalismus!", ale umím si představit člověka, který obojí myslí vážně. Naopak nedokáži si představit hnutí, které by se za taková hesla postavilo (i když i o tom začínám po proticovidových demonstracích a vystoupení QAnon pochybovat). V každém případě by se měla (pokud mají zájem přežít) všechna taková hnutí pronikání marxismu bránit, protože marxisté dokáží infiltrovat, kontaminovat a zneužít jakékoli z těchto hnutí, ale tato hnutí nedokáží změnit myšlení a směřování marxistů.


sobota 25. prosince 2021

Platidla utrpení a rozkoše

Hedonismem se v současné době spíše straší. Přitom základní motivace každého organizovanějšího organismu je právě rozlišení podnětů na libé a nelibé. Ani při výkladu lidského chování se mu nakonec nelze žádným způsobem vyhnout. 

Obecný problém hedonismu ve filosofii představuje riziko naturalistického omylu - pokud víme, že v přírodě to takto funguje, nemělo by to znamenat, že je to tak správné. Klasickou, ale naprosto uznatelnou námitkou je test s tlačítkem. 

Představte si, že do centra v mozku, které řídí naše přidělování pocitu slasti, zavedeme elektrodu. Potom dáme takto operovanému člověku možnost vyvolat si chvilkový pocit libosti pouhým stlačením tlačítka. 

Takový člověk bude pravděpodobně mačkat tlačítko až do úplného vyčerpání. Přinejmenším právě tak se chovaly pokusné krysy.

Myšlenkovým experimentem je, jestli by bylo správné i všem zdravým lidem zprostředkovat takto snadno přístupnou maximálně intenzivní rozkoš a jestli by ji přijali. 

A tady se dostaneme k tomu že by velká část lidí odmítla a to, i kdyby byla zprostředkována nějakou méně invazivní metodou (například jako droga).

Lidé pociťující dlouhodobé intenzivní bolesti nebo s velmi chmurnou vyhlídkou budoucnosti by ale pravděpodobně byli mnohem ochotnější přijmout. Zdá se tedy že se rozkoš a utrpení nějak vyrovnávají.

Drobně odbočím k tomu, proč má někdo vůbec motivaci odmítat rozkoš: Bolest a rozkoš jsou součástí našeho motivačního aparátu, takže prožitek štěstí je mnohem více komplexní, než na první pohled vypadá. Je vyvolán nejen senzorickými vjemy, ale zároveň i naším mozkem. Když zvolíme zkratku, tak "odměnu" vlastně z motivačního řetězce vyjmeme. Pravděpodobně opravdu toužíme po rozkoši, ale zároveň si přejeme vědět, že je nějak zasloužená.

Vraťme se zpátky k hedonismu. V současnosti se mluví o dvou již zcela historických školách a jedné moderní, která je stále rozvíjena. Ty dvě historické školy jsou:
Kyrénská škola založená Aristippem z Kyrény (435 př. n. l. – 355 př. n. l.), ze které toho známe jen málo. Bývá označována jako ultrahedonistická, protože  učila, že cílem života je slast. Její žáci byli prý i přímo nabádáni k návštěvám héter a ty byly zvány i na jejich symposiony. Z učení toho známe málo. Do dalších hedonistických škol se přeneslo především Aristippovo učení o mírném a prudkém pohybu duše jako zdrojích rozkoše a utrpení.

Později z ní vzešla i sekta (ve filosofickém smyslu) hegesiovců. Tito stoupenci Hegesia z Kyrény (kolem 300 př. n. l., zvaného také Peisithanatos - "k smrti přemlouvající") úplně obraceli Aristippovo učení. Tvrdili že rozkoš je trvale neudržitelná a dokonalá rozkoš (hédoné) nedosažitelná. Proto by prý bylo lepší se nikdy nenarodit a pokud už se člověk narodí, měl by raději co nejdříve zemřít. Protože po Hegesiových výstupech opravdu páchali mladí lidé sebevraždy, měl v několika městech zakázán vstup. 

Epikuros (341 př. n. l.  – 270 př. n. l.) se vysmál podobným názorům hegesiovců i stoiků. Jeho přístup k hodnocení rozkoší a posuzování bolestí je jiný. Motivace pro život je rozkoš, která ve všech ohledech překonává utrpení. Bolesti se radí výhýbat, ale nebát se jí příliš. Zlo se podle něj nakonec vždy dá snést a i malá rozkoš za to stojí. Důležité je, že vůbec nesrovnává množství bolesti a rozkoše, kterou má život přinést. Doslova píše "Mudrc bude šťastný i na mučidlech. I on však bude při mučení naříkat." Posuzování "něco za něco" je mu cizí. Naopak tvrdí že i z malých věcí se člověk může těšit stejně jako z velkých. Epikuros je doslova "mistr malých radostí".

Trochu jiný směr nabral hedonismus v moderní době a to díky britskému filosofovi Jeremy Benthamovi (1748-1832).    

Hedonisté jsou často neprávem obviňováni ze sobectví. To není úplně pravda, protože si už zakladatelé nejstarších filosofických škol nesmírně cenili přátelství. Nicméně pravdou je, že jak Kyrénská škola tak epikurejci byli extrémně apolitičtí až antipolitičtí. Bentham a jeho nástupci utilitaristé tenhle trend naprosto zvrátili tím, že se pokusili utrpení a "obšťastnění" kvantifikovat. Jakmile to začali dělat, ukázalo se, že každé politické rozhodnutí můžeme zhodnotit z hlediska dlouhodobých i krátkodobých dopadů. Ale o tom už jsem se zmiňoval jinde

Namísto toho teď poukážu na způsob, kterým to udělali. Představte si, že máte mince představující nějakou kvantifikovatelnou část vašeho potěšení nebo utrpení. Například tedy dva hedony představují přesně dvojnásobek obšťastnění, než které představuje jeden hedon a dva dolory jsou ekvivalentem toho samého ale v neštěstí. *)

OK, mohlo by vás napadnout, ale…

Pokud je to ekvivalent, neměla by to být vlastně jedna měna? Proč nevyjadřovat neštěstí formou dluhu nějakými mínusovými hedony? 

A v tom je problém. I když by hedony a dolory měly být zhruba ekvivalentem, tak jednoduché to není. Tedy někdy ano, v politice to funguje.  Tam můžete opravdu počítat způsobem: Tolik lidí to udělá nešťastnějšími na takovou dobu ale přinese to takové obšťastnění takovému počtu lidí, takže výsledný součet je kladný / záporný. 

Jinak to ovšem vypadá v životě jednotlivého člověka. Tam hedony a dolory směnitelné nejsou. Jenže proč?

Na to aby náš motivační aparát fungoval tak, jak má, potřebujeme si prodělanou bolest i radost pamatovat.  Není to ale nijak mechanická paměť jako když se snažíme zapamatovat násobilku. 
Je to velmi emotivní paměť, která se v nás vyvolává kdykoli se dostaneme do podobné situace, ale i když o ní třeba jen slyšíme nebo čteme. Zkrátka to, co nás bolelo nás stále trochu "bolí" a to, z čeho jsme se těšili nás stále trochu "těší". Dalo by se říci že "žádný hedon a žádný dolor už není ztracený."

Reálně samozřejmě zážitky vyprchávají, přesto ty intenzivní ovlivňují náš život i desítky let. Problém, který souvisí s evolučním původem motivačních mechanismů, je v tom, že si špatné vzpomínky pamatujeme a vybavujeme snadněji, než pozitivní. Toto vyvážení za běžných podmínek živočichy chrání před nepřiměřeným riskováním - zatímco rozkoš odložit dokážeme, podstoupení vysokého rizika může být to úplně poslední v našem životě.
Tady pak model hedonů a dolorů přirozeně selhává.

Otázkou je, ale zde se už pouštím příliš daleko na půdu spekulací, jestli právě tohle není za nárůstem počtu depresivních pacientů. Lidé sice nejsou tak často vystaveni silným otřesům jako v nestabilních dobách, takže u nich nevidíme tak často PTSD, ale jsou téměř soustavně vystavováni drobným stresujícím podnětům. Zároveň se pohybují po uzavřených trasách a ve známém prostředí, je kterém se se stresujícími podněty už setkali. Ve známém prostředí ale mohou chybět obšťastňující podněty, nebo alespoň nejsou v dostatečném množství. I když se tedy hedony a dolory sčítají po halířích (nebo co mají tyhle měny za drobné), výsledek může až příliš snadno vycházet negativně. Mimo jiné i proto, že se s každým připomenutím nepříjemné události další malý zlomek přičte. 

Izolovaný intenzivní pozitivní zážitek sice pomáhá, ale jen po omezenou dobu. Potřebujeme s rozkoší systematicky hospodařit.
Není to jen tak plané filosofování od stolu. Hedony a dolory jsou v současnosti neodmyslitelnou součástí filosofických i ekonomických experimentů.  

Hospodaření s utrpením a rozkoší může být pro civilizaci časem zásadní existenční otázkou.

*) Problém kvantifikace bolesti je nesmírně problematický i v medicíně. Dodnes se zcela vážně používá k měření bolesti "pain scale ruler" - tedy něco jako "pravítko bolesti", na kterém pacient jezdcem určuje intenzitu bolesti. Jestli se chcete zeptat, tak pokud vím, tak žádný "pleasure scale ruler" nikdo nevyrábí.




pondělí 29. listopadu 2021

Má lidský život vyšší nebo nižší cenu než v minulosti?

Když jsem se narodil, žily na světě pouhé 4 miliardy lidí. Pokud předpokládáme kontinuální populační vývoj, měl by nás být už za šest let dvojnásobek. 

Logicky by tedy odpověď na otázku "Má v současnosti lidský život nížší, nebo vyšší cenu než v minulosti?" měla znít "menší". Lidé jsou "dostatkovější" a tedy by měli být levnější. Asi tušíte, že na tom něco nehraje, jinak bych tak prostou odpověď nedával hned na začátek.

Lidský život má skutečně vyšší hodnotu než v minulosti, ale jak je to vůbec možné? Co víc, pravděpodobně kdybychom šli dále do minulosti, zjistili bychom že je rozdíl mnohem větší. 

Důvody, proč je život jednotlivce "cennější" než v minulosti jsou dva:

Prvním důvodem je vyšší věk dožití. Člověk, který se narodí má tedy mnohem vyšší šanci dožít se vysokého věku. Tento potenciál se odráží i v tom, jak je hodnocen život dětí. Každé dítě představuje potenciálně velký přínos. 

Druhým důvodem je převládnutí strategie K (carrying capacity) která znamená velké investice do malého počtu potomků. Aby nedošlo k mýlce - lidé jsou obecně K - stratégové, ale v rámci tohto schématu můžeme rozlišovat ještě krajnější stavy. 

V dřívějších populacích mívaly ženy běžně více než 10 dětí, z nichž se většina nedožila dospělosti. Zároveň v nich byla hodnota žen nízká, protože žily kratší dobu a dříve umíraly i fyzickým vyčerpáním. Při vysoké porodnosti byli také lidé velmi snadno nahraditelní. 

Nižší náklady a snadnější nahraditelnost tedy (zvláště u nevzdělaných lidí) tlačily hodnotu života dolů. Je tu ale ještě něco co je mnohem důležitější.

Lidé jsou totiž těmi, kteří nastavují hodnoty podle své potřeby - poptávky. Kdybychom měli svět rozdělený na širokou vrstvu chudých lidí s nízkou investicí do života a malou vrstvu řekněme vládců, která by měla investici do každého dítěte vysokou, bylo by výsledkem, že by se průměrná hodnota lidského života skutečně snížila, protože by většina lidí patřila do vrstvy nevolníků. Byli by to tedy lidé s nízkými požadavky na ostatní a snadno nahraditelní. Jejich schopnost investovat do vztahů by byla velmi omezená a tedy by i sobě i jiným lidem přičítali nízkou hodnotu.

Jenže na světě vidíme úplně jiný stav.  Zažíváme masovou migraci do střední třídy. Ne sice všude, ale průměrně tomu tak po celém světě je. Lidé mají mnohem víc času na budování sociálních vazeb. Takoví lidé přisuzují svému životu i životu ostatních lidí vyšší hodnotu. 

Dohromady tedy mají lidé větší poptávku po lidech a více si jich cení, antiintuitivně tedy cena lidského života v porovnání s minulostí stoupá.

sobota 27. listopadu 2021

K čemu tolik medu?

Příběh Čechů začíná mýtem o příchodu praotce Čecha a jeho řečí, kterou nezapomene zkušený průvodce pronést při úspěšném výstupu na horu Říp. Mám na mysli hlavně tu část:

"To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a  medem oplývající."

Člověk si asi snadno odvodí, že staří Slované a Čechy nevyjímaje, měli rádi sladké. To je samozřejmě pravda. Sladkých věcí mnoho okolo takhle na konci starověku a začátku středověku nebylo a lidé měli tak trochu cukrový deficit. Země ve které je hodně medu musela působit lákavě. 

Druhé vysvětlení, na kterém je určitě také část pravdy, bude, že si i tehdy naši předkové rádi zavdali a co by pro staré Slovany bylo příznačnější, než pořádná medovina. Ostatně i ta je součástí našich bájí.

Jenže je tu ještě třetí důvod a ten je extrémně důležitý i když ho v bájích aní v běžných zdůvodněních nenajdete. Přitom je vlastně v té samé řeči zmíněn. Mluví se tu totiž o lovné zvěři a divokých ptácích. 

Takové domácí zvíře si můžete zpracovat a sníst, když to zrovna potřebujete, ale maso z divokého zvířete máte prostě ve chvíli, kdy vám přeje lovecké štěstí. Ale co s ním, když vám přeje až moc?

Naše země je po mnoho měsíců docela vlhká na to, aby si naši předkové zásoby mohli vždy sušit. Zároveň tu nebylo většinu roku dost chladno, aby mohli maso uchovávat jen tak. Zbývalo tedy uzení a nakládání do medu. 

Podle všeho se takové uchovávání zvěřiny opravdu dělalo zvláště v podzimních měsících. Kusy masa se potřely medem a na těsno naskládaly do nádob, které se potom ukládaly na chladné místo - do skalích sklepů, jeskyní nebo zemních jam.

Je to vlastně docela zajímavé z kulinárního, kulturního i hygienického hlediska.

V první řadě člověka asi napadne: 

Jak moc to fungovalo?

Zdá se, že docela dobře. Hlavním problémem s uchováváním masa je totiž jeho povrch, který napadají jak mikroorganismy, tak třeba hmyz. Oba tyto problémy řeší med poměrně důsledně. 

Kromě toho ale dělá ještě něco dalšího. Med totiž obsahuje enzymy, které se docela podobají našim trávícím enzymům. Maso tedy na povrchu narušuje a proniká do něj. V současnosti se takový postup označuje jako "staření" masa a  bývá velmi ceněný u steaků. 

Zvěřina, jak ví mnozí, kteří měli příležitost se s ní setkat, je v čerstvém stavu poměrně tuhá a odležení zpravidla potřebuje. Med jí mohl pomáhat dělat křehčí.

Druhá myšlenka nutně bude:

Proč na to nepoužili sůl?

Slované samozřejmě i v nejrannějších dobách sůl znali, ale příliš mnoho jí neměli. Na našem území používali buď sůl kopanou, nebo vařenou ze solných pramenů. Kopanou sůl v převážné míře kupovali od obchodníků, byla tedy drahá. Zdroj medu měla ale téměř každá ves nebo osada a kromě toho bylo původně i dost medu od lesních divokých včel těženého brtníky.

Na to ostatně naráží i samotná legenda. 

Slované tedy pravděpodobně konzervaci solí znali, jen jí nedávali v takových případech přednost.

Třetí myšlenka bude:

Jak dlouho jde takhle maso uchovávat?

Nevíme, jak dlouho si troufli uchovávat v medu naši předci, ale předpokládaná maximální doba je dva měsíce. Mnohem pravděpodobnější ale je, že žvěřinu naloženou v medu zpracovávali dříve, tedy zhruba do měsíce.

 Jak vidíte, je zmínka o medu vlastně mnohem zajímavější, než vypadá.