Trickster – víc, než jen šašek

Trickster, to slovo se překládá jako šprýmař, nebo vtipálek, jenže trickster je něco mnohem víc než jen bavič. 

Z mytologie a umění známe postavy tricksterů, kteří dokázali mnohé - Tyl Ulenspiegl, Pipi Dlouhá punčocha, Loki, Ešu, Scapino, Kašpárek, Doctor Who nebo Puk z divadelní hry Sen noci svatojánské.

Z reálných osobností tu stojí vedle sebe Sokrates, Franta Sauer, Jan Paleček, Horace de Vere Cole,  Bobby Henderson, Victoria Woodhullová nebo Ken Kesey. 

Ve skutečném životě jsou ale tricksteři pravděpodobně o něco hojnější, než v literatuře. Jen jejich tricksterské působení bývá dokumentováno málo.

Literární či filmové zpracování žel dost často ukazuje nepochopení a dělá z nich jakési žvatlající "komické" postavičky, polepšitelné glosující antihrdiny nebo zamyšlené reformátory.

I když to z hlediska umělecké tvorby může být vlastně v pohodě, k vysvětlení toho, čím skuteční tricksteři jsou, to moc nepomáhá. 

Proto se musím obrátit na postavu mnohem bližší, na které se dá chování trickstera lépe vysvětlit.

Mezi trickstery patří také Saturnin, což je zároveň jeden z nejpřístupnějších příkladů toho, jak tricksteři vystupují a jaké je jejich životní poslání. Úkolem tricksterů totiž není trousit vtipy (i když často mívají dobrý smysl pro humor) ale něco mnohem důležitějšího. 

Děj se ve skutečnosti začíná pořádně rozvíjet v okamžiku, kdy Vypravěč zjišťuje, že už nebydlí ve svém bytě nýbrž na hausbotu. Tím začíná série absurdních příhod, které rozhodně neměl v plánu.

Stačí se zamyslet nad tím, co by se v románu odehrávalo, pokud by si vypravěč nenajal právě Saturnina. Žil totiž ve svém bytě nepříliš šťastným, ale ani nepříliš nešťastným životem. Dá se říci, že by v tomto stavu mohl zůstat v podstatě do smrti a nic významného by se nestalo. Je to kvazistabilní stav. Vypravěč by se ve skutečnosti mohl mít mnohem lépe, ale uvázl v jakési termoklině ze které sám dobrovolně neodejde.

Bez tricksterů zůstávají lidé v kvazistabilních stavech, které mohou být z dlouhodobého hlediska velmi nevýhodné a deprimující. Dokonce mohou v budoucnosti představovat riziko ohrožující samotnou existenci jednotlivce nebo společnosti.

Úkolem tricksterů je tedy ve skutečnosti rozbíjení kvazistabilních stavů ať už v životě jednotlivců, nebo insttucí i celých společností. Ne nadarmo je dvojice "šašek a král" (rozuměj vládnoucí vrstva a tricksteři) nutnou součástí rozvíjející se společnosti. Společnost, která se zbaví tricksterů, je neschopná dalšího vývoje. 

Jací vlastně jsou skuteční tricksteři? 

Na pohled je nejspíš nepoznáte. A ani běžné charakterové vlastnosti vám moc nepomohou. Většinou nebývají skutečně zlí, protože mvají trochu nadhled. Často mívají umělecké sklony a neúctu k pravidlům i dobové morálce. Vlastně se dá říci, že pro umělce je povaha trickstera "darem nebes", protože kdo by si přál být jen průměrným, zaměnitelným tvůrcem obrázků, když může být buřičem a reformátorem?

Zcela zvláštní vztah mají tricksteři k pochybnostem. Obyčejní lidé se pochybností bojí, zatímco tricksteři vědí, že pochybnosti mají skutečnou hodnotu, protože ukazují potenciál. Proto vyvolávají pochybnosti, což může být i nepříjemné.

Tricksteři snadno vytvářejí situace, které jsou pro ostatní lidi nezvyklé, překvapivé a šokující. Ano, i nebezečné!

Mají také schopnost postrčit ostatní k věcem, které si sami už dlouho přejí, ale nerealizují je kvůli zažitým stereotypům nebo obavám. 

Je charakteristické, že diktátoři nesnášejí trickstery, protože zpochybňují jejich neomylnost.

DSV Titan – Co bylo špatně?

Po tragédii DSV Titan firmy OceanGate mě samozřejmě zajímalo, o jaké plavidlo vlastně šlo. Ne společnost OceanGate skutečně nebyla v tomhle směru v mém záběru. Vlastně jsem o nehodě docela dlouho nevěděl. Toho dne 18. 6. jsem se totiž právě vracel z Jaderského moře. 

Teprve po prostudování nějakých těch informací, jak vlastně bylo plavidlo Titan konstruováno jsem se vyjádřil v tom smyslu, že to byla jen přerostlá dětská hračka a že nechápu lidi, kteří do toho šli dobrovolně. 

 

Protože to naprosto přirozeně působí jako chvástání po bitvě, popíši body (můžete se nad nimi hádat) pro které mi připadala konstrukce submersible Titan nebezpečná:

1.) Celková filosofie

Hlubokomořská plavidla v současnosti zpravidla přísně odlišují mezi tlakovou částí pro posádku a plovákem (dnes už tradičně ze syntaktické pěny), který plavidlo nese. Má to racionální důvod: bezpečnost. Tato konstrukce umožňuje dělat sekci pro posádku s mnohem větším bezpečnostním násobkem, než mají běžné ponorky zachovávající starou koncepci (už od dob Hunley), v níž je obytná část zároveň nosným tělesem. To znamená prostě silnější stěny přetlakové části. OceanGate šel opačným směrem - snižováním hmotnosti přetlakové sekce. 

2.) Kompozitní část trupu

Použití kompozitu při stavbě přetlakové sekce není úplně super nápad nejen z důvodu obtížnějšího testování. Ostatně existují komory raketových motorů, které jsou z kompozitu a běžně se používají. (jen pro zajímavost tlak v komoře SRB - který tedy nebyl z kompozitu - je 11,8 MPa zatímco tlak v hloubce 4 km je zhruba 4x vyšší). V čem se to liší? Pevnost kompozitu dodávají především vlákna odolného materiálu - zde uhlíková. Ta dodávají přirozeně především pevnost v tahu a pouze ve svém směru. Proto se kompozitové nádrže dějají mnohosměrným navíjením. Zde byl trup laminován spirálovým navíjením. To že všechny lamináty velmi problematicky stárnou, ví každý jachtař. Prostě časem ztrácejí homogenitu. U lodě se musí takové místo vybrousit a přelaminovat. Tam ovšem vnitřní problém prozradí prosakování nebo vyboulení. U ponorného plavidla by degradace nebyla poznat z vnějšku až do okamžiku destrukce. Stárnutí je také spíše problém plavidel, než raketových motorů u kterých je funkce omezená zpravidla na minuty. Opakovaným vystavením extrémnímu tlaku lamináty stárnou nepředvídatelně, protože to nikdo netestoval, ale dá se předpokládat že se v nich vlákna lámou (ano i ta uhlíková) a oddělují. Dá se tedy říct, že je velký rozdíl mezi materiálem, který tvořil trup Titanu při prvním a při posledním ponoru. Kabiny hlubokomořských plavidel se zcela záměrně dělají z masivního kovu nebo akrylátového skla, protože tyto materiály jsou částečně elastické. (Jo, pokud jste viděli batysféru, tak si uvědomte, že v hloubce kolem 900 metrů byla reálně o trochu menší.) 

 

 

3.) Řízení. 

K téhle věci mám připomínky nejen u plavidla Titan. Existují dobré důvody, proč bývají i na nejmodernějších strojích tlačíta - jsou primitivní a spolehlivá. Na použití dotykových obrazovek nebo herního ovladače není v zásadě nic špatného, pokud to není primární systém řízení a nezávisí na tom váš život.

4.) Akustický vyhledávací a navigační systém

V principu zajímavé řešení (ne tak originální, jak si možná myslíte), které se ovšem při nejlepší vůli dá označit jako "experimentální", nikoli jako "spolehlivé". Děsivé začne být až ve chvíli, kdy si uvědomíte, že na něm záleží nalezení plavidla, které nelze zevnitř otevřít.

5.) Způsob uzavírání trupu

 Uzavírání trupu zvenčí je lákavý a zavržený postup z dobrých důvodů. Lákavý je proto, že zajišťuje maximální jistotu uzavření a dobré rozložení tlaku na styčných částech uzávěru. Přesto se nepoužívá, protože omezuje dobu za kterou musí být posádka DSV nalezena aby přežila. V kombinaci s ne na 100 % spolehlivým vyhledávacím systémem je to skutečně "smrtelná past".

Pokud tohle bude ještě někdo komentovat, tak prosím nezaměňujte DSV (deep-submergence vehicle) a ponorky, zvláště vojenské. DSV pravděpodobně nikdy v dohledné době neponese třeba reaktor. Není tam na něj místo a je tam k ničenu.

Vývoj AI vrací do hry úvahy o politickém počítači

Výsledky práce různých typů umělé inteligence od "uměleckých" DALL– E 2, Photosonic, Starryai, Dream či  Midjourney po textující AI jako je nejznámější ChatGPT 4 právě uvádějí lidi v úžas. 

 

Přesto vlastně není umělecká tvorba ani literární výkony tím, v čem umělá inteligence má šanci ukázat to, co dokáže nejlépe. Zároveň učení z internetu, kde je sice dostatek dat, ale minimum vodítek, která z nich jsou pravdivá a která nikoli, vlastně není nejlepším zdrojem pro umělou inteligenci. 

Politická rozhodnutí a jejich dopady přitom poskytují dostatek poměrně abstraktních dat, která by bylo možné vzájemně porovnávat a tvořit z nich předpovědi. 

 

Bylo zatím příliš rizikové, nechat vše na AI, jak ostatně ukazují pokusy s chatboty bez morálních omezení. Stále by ale mohla být umělá inteligence velmi užitečná při zkoumání možných dopadů různých politických rozhodnutí. 

 

Nejen naše země a naše vláda má totiž problémy s tím, že se politici rozhodují lineárně, ale jejich rozhodnutí působí na složitou společnost představující mnohovrstevný nelineární systém. Právě s takovými daty ale zachází umělá inteligence velmi snadno.

Dřívější články na toto téma:

Hovoří CML - Centrální Mozek Lidstva

CML 2 - poselství vymyšlených počítačů

Měli bychom roboty nahradit dělníky nebo raději šéfy?

B2016 - Kalkulačka na zákony 

Externí odkaz:

 

ČT: Obávat se umělé inteligence musejí hlavně bílé límečky, říká expert

 

Jak mě zničil stres – osobní zkušenost a varování ostatním

Lidé nejsou nerozbitní, ani když tak působí. Já nejsem a ani vy nejste. 

Tenhle příspěvek je o tom, jak mě zničil stres. Nemám v úmyslu si stěžovat (to jsem už udělal jinde) ale varovat. Myslím, že tohle je jedna z věcí, kterou by se měli lidé učit v základní škole,  podobně jako první pomoc. Já vím – neučí.

 

***

Znáte takový ten pocit blížícího se průseru, kdy si říkáte: "Sakra tohle by mohlo jednou špatně dopadnout." Tenhle pocit hrozně klame. Ve skutečnosti se na poslední chvíli čas strašně zrychlí. Z měsíců se stanou dny a z dnů hodiny.

Přesně to se mi stalo. V době, kdy mi začalo docházet že stres v práci, únava, nevyspalost a nedostatek jakékoli radosti, prostě budou mít následky, jsem začal okolí připravovat na to, že to přijde. Nedá se říct, že bych to úplně stihl. Myslel jsem si, že mám tak dva až tři dny, než přestanu fungovat. Byly to hodiny.

Falešné představy

 Většina lidí má představu, že se lidé hroutí v okamžiku největšího tlaku, ale není to tak úplně pravda. Hodně lidí se hroutí až když největší nápor pomine a mělo by nastat uvolnění. (Doktor by vám vysvětlil, že jde o následek vyprchání vlivu adrenalinu.)

Také mě tahle zrada organismu nezasáhla ve chvíli největšího zatížení, jak bych čekal. Přišla asi dva dny potom, kdy už jsem měl pocit, že se mi nejhorší věci povedlo vyřešit a doufal jsem že to bude spíš lepší.

Nikdy správně neodhadnete zbývající čas!

Zjištění, že se mi klepou ruce tak, že skoro nemohu psát na klávesnici počítače, mám hrůzu ze zvonění telefonu a pro bolest na hrudi skoro nemohu dýchat přišlo jako rána do vazu po vyhrané bitvě.
Z myšlenky "to mohl být průser" se stala myšlenka "složí mě to za pár dní" a z ní "ne dní, hodin" v podstatě během dopoledne.

Okolí vám to nebude věřit

Tyhle epizody potkávají i lidi zcela fyzicky zdravé, výkonné, spolehlivé. Z vnějšího pohledu není moc vidět, Proto si okolí většinou myslí, že upozorňování na blížící se problém je od vás spíše vtipkování, než varování. Jsou pak situací zaskočeni i když se zdá, že měli dost času reagovat.

Později jsem si uvědomil, že mám i v tomhle určitou výhodu. Sice jsem si nakonec musel pomoc vyžádat sám, ale nějak i tohle chápu. Většina lidí nejen netuší, co člověku je, ale navíc mu mohou jejich reakce stav zhoršovat. Zvláště v případech, kdy jde o partnery, o které by se měli být schopni opřít a oni tou oporou nejsou. 

Část mých přátel má ale s krizovými stavy zkušenosti, takže se mnou dokázali neagresivně komunikovat i tak. 

Při zpětném pohledu je všechno mnohem jasnější

Když se na své vnějí projevy podívám zpětně, vidím, že už v době, kdy mi připadalo, že mám vše pod kontrolou, jsem toho moc pod kontrolou neměl. Zhoršování úsudku je postupné a v podstatě znemožňuje realistický odhad závažnosti stavu.

Na štěstí záleží

Odolnost vůči stresu záleží na okolnostech, které s konkrétní stresovou reakcí zdánlivě nesouvisejí. Například na tom, jaké pozitivní, nebo negativní podněty jste za poslední dobu nasbírali. Nejde přitom jen o jejich intenzitu, ale i o jejich množství. 

Vidím ve svém životě za poslední měsíce řadu okamžiků, kdy jsem se musel smiřovat s různými ztrátami něčeho, na co jsem se těšil někdy i celý rok. Nebyly to jen zážitky, ale také naděje do budoucna. Je to jako kdybych viděl zhasínat hvězdy. Moje odolnost vůči stresu byla tedy mnohem mizernější, než jsem předpokládal. 

Jako každý člověk potřebuji šťastné okamžiky, které by dobíjely mou zásobu optimismu, jenže já držel půst a trpěl drobnými ranami, ze kterých bych se jindy oklepal během desítek minut nebo několika hodin.*

Kde jsem udělal chybu? 

Zpětně vidím, jakou past jsem si vlastně na sebe sám postavil. 

Skládala se z ekonomického tlaku, zaviněho z velké části pandemií, nepřiměřeného pracovního tlaku a pocitu vlastní zodpovědnosti, který mi bránil se z té situace dostat. 

Dohromady jsem tedy šel daleko za hranice toho, co bych jindy připustil.

Varovné příznaky – jak poznat, že to na vás jde?

Známá příčina

Měl jsem v tomto stavu, velmi přesnou představu, která příčina mě do něj dovedla. A myslím si, podle rozhovorů s podobně postiženými, že je to pravidlo.

 

Nespavost 

Cítil jsem se strašně unavený, protože jsem několik nocí nespal víc než několik hodin, ale zároveň jsem se stále budil srachem že se něco přihodilo a neustále kontroloval počítač i mobil.

Velká únava spojená s neschopností usnout je příznakem mnoha duševních onemocnění a poruch.  Vlastně je to jeden z prvních ukazatelů, že by s vaší psychikou nemuselo být vše v pořádku.

Je to jeden z důvodů, proč jsem ztrácel správný úsudek a schopnost soustředění. Na každého to ale působí trochu jinak.

Proto jsem také nedokázal odhadnout skutečnou závažnost svého stavu a dělal velké množství chyb, které dále mou nejistotu a úzkost jen zvyšovaly.

 

Úzkost

Úzkost vedoucí až ke stavům paniky, je další charakteristický znak, který ale reakce na stres sdílí s jinými úzkostnými stavy.

 

Charakteristická bolest 

Fyzická bolest jako manifestace úzkosti se  projevuje jako tupá bolest v oblasti hrudní kosti o něco výše, než je poloha srdce.  Často je mírně nalevo. Já ji připisoval zablokovanému žebru. V některých případech ale prý může být i výraznější, až bodavá.

Přecitlivělost

Jestli si zpětně vybavuji něco velmi intenzivně, tak to jsou mé reakce na podněty, které mi jindy nevadily, nebo jsem si je sotva uvědomoval. Nepatrný náznak výčitky mě dokázal rozplakat, sotva zřetelný pocit nátlaku vyvolat pocit úzkosti, tlaku na prsou, bušení srdce.

 

Třes

Nahromadění stresových hormonů se projevuje třesem hlavně rukou – už jsem psal, že jsem měl i problém psát na klávesnici počítače. Snaha maskovat třes tím, že si snažíte držet ruce, aby nebyl třes vidět, ale stav zhoršuje. Třes je v zásadě reakce těla, kterou se snaží tyto hormony vyplavit. Můžete se proto naopak pokusit začít třást rukama záměrně a tento proces trochu usnadnit.

 

Návrat k tomu, co fungovalo kdysi

Za tohle se trochu stydím, ale je to fakt. V době největšího stresu jsem znovu začal (po několika desetiletích) silně kouřit. Stává se to žel velmi často. Teď se toho znovu snažím zbavit.

Jak z toho ven?

Vyhledejte pomoc

Pokud se dostanete do podobného stavu jako já, smiřte se s tím, že váš úsudek nestojí za nic. Nečekejte, až vás to znehybní na nějakém opravdu nevhodném místě, nebo až ztratíte orientaci v nějaké nebezpečné situaci. Ideální je mít pro takový případ nouzový plán, i když si právě připadáte úplně v pohodě. 

Podobná reakce na stres je spíš něco jako úraz. Také nehledáte ambulanci až když si zlomíte nohu. Nebo možná ano, ale není to prozíravé. 

Pokud jste opravdu zatuhlí víc než já, klidně volejte sanitku.

Já využil pražský Riaps, což je zařízení, které se mým přátelům už v minulosti osvědčilo.**

https://www.csspraha.cz/kc-riaps

Předsudky znevýhodňují muže

Je to tak. Měli byste to vědět. Ve skupině, do které jsem se dostal, jsem jediný muž*** a není to tím, že bychom byli postižení méně. "Mužný" stereotyp, který zakazuje zklamat nebo požádat o pomoc je hodně proti nám. Ne že by podobné předsudky nepostihovaly i zodpovědné ženy, ale statistika je pro muže opravdu zlá.

Možná by stálo za to vědět, že cesta která nevede do krizového centra může také vést na uzavřené oddělení a v nejhorších případech, kdy nevede ani tam, může být tou poslední.

Tělo a mysl

Třas až zatuhnutí těla způsobuje nadmíra stresových hormonů, které měly kdysi za úkol připravit člověka k boji. Vyplavit se tedy dají pohybem i když se do něj asi nikomu v tomto stavu moc nechce. I já měl tendenci se spíš zachumlat do peřin, ale pravděpodobně by to vedlo jen k dalšímu zhoršení.

Slyšel jsem o lidech, kteří mají různé radikální způsoby rychlého vyplavování stresových hormonů, takže jsem zkusil chvíli cvičit s cvičným kyjem, ale nevypadalo to jako dobrý nápad. Nakonec jsem to  vyřešil procházkou po Stromovce. Chůzi i v tomhle stavu zvládne téměř každý. Celkem to fungovalo. Skutečně jsem potom usnul. (Děkuji svým průvodcům.)

Psychoterapie

Psychoterapii mi doporučili a já vám ji také doporučuji. Nejde ani tak o to, že by rychle pomohla z tohoto akutního stavu (tak brzy vám psycholog či psychoterapeut s velkou pravděpodobností ani k dispozici nebude) , ale pomůže vám uvědomit si, kde jste udělali chybu a čemu byste se měli příště vyhnout. Dobrý prychoterapeut také doporučí postupy pro případ krize. 

Pokud u vás tenhle stav spouští panické stavy, je dobrá také mobilní aplikace Nepanikař.

https://nepanikar.eu/

Další užitečné rady a odkazy:
https://nevypustdusi.cz/

 *) Nemohu nemyslet na utilitaristy s jejich hedony a dolory. Připadá mi, že jsou vlastně mnohem blíže realite než třeba Epikuros. 

**) V České republice fungují pouze 4 krizová centra pro dospělé s nonstop provozní dobou, kam můžete přijít kdykoliv, během svátků, víkendů i v noci, a to bez předešlého objednání. Obvykle zde mají k dispozici i krizová lůžka, záleží však na naplnění jejich kapacity.

• Krizové centrum RIAPS – 222 586 768
  Chelčického 39, Praha 3

• Centrum krizové intervence – 284 016 110
  Ústavní 91, Praha 8

• Krizové centrum Brno Bohunice – 532 232 078
  Jihlavská 20, Brno (pavilon G – Krizové centrum)

• Krizové centrum Ostrava – 596 110 882-3, 732 957 193
  Ruská 94/29, Ostrava

***) Tento článek byl sepsán před koncem mé terapie v Riapsu. Ke konci se přece jen ve skupině jeden další muž objevil. Jeden!

PS: Pokud vás zajímá diagnóza, tak vám, podobně jako mě, pravděpodobně v krizovém centru dají některou z okruhu F43 - Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení, nejčastěji  F43.2 - Poruchy přizpůsobení. První diagnóza je ale vždycky tak trochu nástřel, který se zpřesňuje jen když je to potřeba. Spousta lidí ale ani žádné zpřesnění nepotřebuje, protože jde o izolovanou epizodu v jejich životě. Není to něco, co by nás mělo provázet celý život.

Nepochopené filmy X. - Himmelskibet

Dánský film o cestě na Mars od filmového režiséra, herce a scenáristy Holgera-Madsena (1878 – 1943) z roku 1918 je jistě dost zajímavý už jen tím, že je. Při pohledu na jeho děj by si měl člověk uvědomit hlavně historický kontext, tedy konec 1. světové války, protože má dost prvoplánové mírové poselství. 

Děj je poměrně jednoduchý: Kapitán Avanti Planetaros se s posádkou své kosmické lodi Excelsior vydává na Mars, kde se setkávají s civilizací morálně vyspělých Marťanů. Mezitím jeho otec a sestra mají doma obavy o jeho život posilované posměšky jednoho z odpůrců projektu letu na Mars. 

Posádka Excelsioru se projeví jako barbaři, po konfrontování s následky svých činů ale pochopí svou chybu. Kapitán Avanti Planetaros se vrací domů s dcerou marťanského náčelníka aby přinesli nápravu i na Zemi. 

Ok, děj filmu je tedy přiměřeně romantický a roztomile naivní, jak bychom ostatně od filmu z této doby čekali. Co je tedy na tomto filmu k nepochopení?  

Víte, film není jen jeho scénář a na filmu Himmelskibet je nádherně vidět jeden z kořenů filmu - fotografii a živé obrazy. 

V roce 1918 nebylo úplně jasné, na jaký umělecký styl a jaký druh umění bude vlastně film navazovat. Někteří tvůrci navázali na komické kabaretní výstupy a dali vzniknout grotesce. Jiní se pokusili navázat na divadlo a později museli přehnané divadelní projevy zmírnit, aby vypadaly na plátně přirozeněji – ti dali vzniknout filmovému herectví. A další, jako byl třeba právě Holger-Madsen navázali na tradici fotografie a živých obrazů. Ti dali vzniknout filmové kompozici a choreografii. 

Jejich přístup nebyl nelogický. Nejbližším příbuzným filmu v době jeho vzniku byla laterna magika a ta právě využívala rozpohybované ilustrace. 

V současnosti už nejsme zvyklí na to, že by celý film byl natočený takovým způsobem, jako Himmelskibet. Přesto takový způsob natáčení známe. Používá se ve filmových a herních prolozích, protože se ukázalo, že tak lze předat poměrně rozsáhlý úvod do děje mnohem rychleji, než inscenováním děje. 

A tak bychom také měli Himmelskibet vnímat – jako příběh vyprávěný pohyblivými obrazy.

Menšinový stres není menšinový a heterosexuální většina neexistuje

Ok, ten titulek je samozřejmě provokace. Chci ale upozornit na to, že možná chápeme celé to uspořádání sexuálních minorit úplně špatně a vypisování dalších a dalších písmen do zkratky LGBTQIA jde asi proti smyslu toho, o co bychom se měli ve společnosti snažit. 

Co mám konkrétně na mysli? Na škále heterosexuál – homosexuál se výzkumy zaměřují na tři rozdílné aspekty. 

• Prvním je to, jak sám sebe daný člověk označuje, k čemu se hlásí, s čím se identifikuje. Jistě, člověk, který se s nějakou skupinou neidentifikuje těžko bude hájit její práva. 
• Druhým aspektem je chování daného jedince. To, že se konkrétní člověk například neidentifikuje jako homosexuál neznamená, že někdy v životě neměl sexuální zážitek, nebo dokonce dlouhodobější vztah s člověkem stejného pohlaví.
• Třetím aspektem je přitažlivost nebo vzrušivost. Konkrétní člověk tedy může například žít ve zcela heterosexuálních vztazích, identifikovat se jako heterosexuál ale přesto cítit vzrušení i z lidí stejného pohlaví.

Asi už tušíte, v čem je problém. Zatímco při zohlednění sebeidentifikace vycházejí homosexuálové, lesby a bisexuálové skutečně jako menšiny, při posunu směrem k pocitům a touhám se hranice zdají stále rozplizlejší, až se promění v nepřerušený gradient. 

Současný konsenzus je postavený na sebeidentifikaci, tedy na té nejužší možné shodě. Dává to samozřejmě něco jako politický smysl, protože právě tím dávají lidé najevo, co chtějí a o co se v životě budou snažit. 

Je ale pár důvodů, proč bychom sebeidentifikaci neměli brát příliš vážně. Jedním z nich je právě to, co nazýváme "menšinový stres". Důvodem tohoto stresu je strach "třeba právě já nejsem normální." A první přirozenou reakcí je snaha být co nejvíce "normální". Zasahuje všechny, kdo si v životě tuto otázku položili (a pravděpodobně k tomu měli důvod). 

U potenciálně zasažených menšinovým stresem bychom tedy měli brát v úvahu rozsah od homosexuálních osob až po hetreoflexible (okraj bisexuální škály). V tomto spektru se ovšem nachází přes 90 % lidí, pokud bychom je posuzovali podle toho, jak cítí sexuální přitažlivost. 

To odpovídá jak Kinseyho zprávám, tak modernějším výzkumům dr. Roberta Epsteina.  

Dalo by se říci, že nám z dotazníků bisexuálové mizejí hlavně z důvodů "menšinového stresu" protože je pro ně mnohem snazší se přizpůsobit heterosexuální normě. Absurdně přitom praví heterosexuálové (tj. takoví, kteří necítí vůbec žádnou přitažlivost ani vzrušení k nikomu stejného pohlaví) nijak početní nejsou. Dá se odhadovat, že jejich četnost bude v populaci v jednotkách procent, podobně jako u vyhraněných homosexuálů. 

Nemusíte samozřejmě s touto hypotézou souhlasit a je zcela na místě počkat na další výzkumy, pokud se o tento problém zajímáte nějak více. Chtěl jsem ale upozornit na to, že je naše kulturní schéma dost pravděpodobně diktováno sexuální menšinou a v důsledku diskriminuje většinu a nikoli naopak. 

Víte, kulturní schémata jsou v zásadě užitečná, protože dělají náš svět předvídatelnějším, ale přesto stojí za to je čas od času prověřit.  Což by mohla být taková shrnující myšlenka na závěr.

Marshallův plán pro Rusko

Člověku, který si přiváže na tank pračku, nebo nahradí neprůstřelný prsní plát ve své vestě ukradeným notebookem se většinou smějeme. Zkusme se nad tím ale zamyslet obráceně: Co přiměje člověka, aby něco takového udělal? Jistě, někdy jen hloupost, ale na to je těch případů nyní na Ukrajině příliš a navíc i člověk se zcela průměrnou inteligencí je nakonec ovlivňován podmínkami, které budou působit i na všechny ostatní.

Ruská společnost má několik předpokladů k tomu, aby nutila lidi do takového chování. Vyjmenoval bych tři okolnosti, které k němu vedou:

1.) Kult bohatsví

2.) Zboží symbolizující sociální status

3.) Pocit nemožnosti úniku z nejnižší sociální třídy

V Rusku v současnosti vládne kult naprosto barbarského nevkusného bohatství, jaký nemá ani v historii Ruska obdoby. Má obdobu v některých diktaturách, jako je Severní Korea, Ceaușeskovo Rumunsko, Kaddáfího Libye nebo Středoafrická republika za Jeana-Bédela Bokassy. 

Symbolem tohoto stavu je sám Putin a patriarcha Kiril.

Mapa Putinova paláce

K tomu samozřejmě patří poměrně velký nepoměr mezi nepočetnou vrstvou boháčů a rozměrnou vrstvou "spodiny". Přesto se Rusko zdá jako více rovnostářské, než třeba USA, protože skupina bohatých je opravdu malá a střední vrstva v podstatě neexistuje, respektive existuje jen ve velkých městech. 

Mnoho obyvatel Ruska ale stále žije na vesnicích a v průmyslových městech. V relativním komfortu jich tedy žije zhruba třetina. Zbývající dvě třetiny jsou přesně ty, které si nemohou dovolit koupit elektroniku, ale ani běžné elektrické spotřebiče jako televizi nebo pračku. Pro ně se stávají takové věci symbolem luxusu. 

Je příznačné že obyvatelé velkých měst tento druh chudoby vlastně nejsou schopni vidět. Nejvíce pravděpodobně postihuje lidi, kteří nejsou přímo Rusové, ale příslušníci jiných etnik - Burjati, Jakuti, kavkazské národnostní skupiny a další. 

Snažit se nebýt poslední v takové skupině posledních je zoufalý stav a v podstatě permanentní snaha o únik. Když vidíme na jedné straně stav ruské armády a na druhé to, co si okupanti odvážejí z okupované Ukrajiny jako kořist, nemůžeme se vlastně příliš divit. 

Lidem, pro které je nejen automobil, ale i třeba pračka nebo vařič s troubou jenom nedosažitelným snem, byla svěřena technika, jejíž cena přesahuje v mnoha řádech to, co by z nich doma v jejich očích udělalo boháče, nebo alespoň příslušníky střední třídy. Zároveň byli vysláni okupovat zemi, kde i opuštěný dům, ze kterého obyvatelé odvezli vše cenné, stále působí jako zlatý důl.

Zároveň má přesně takovýto nepoměr vždycky velmi blízko k občanské válce. Rusko dlouhodobě udržovalo své impérium díky silné armádě a hrozbě jaderných zbraní. V minulosti jsme jaderné zraně vnímali hlavně jako hrozbu proti Zápádnímu bloku. Ve válce na Ukrajině Rusko poprvé pohrozilo jadernými zbraněmi bývalému vazalovi. V případě občanské války je tedy možné a dokonce pravděpodobné, že by bylo odhodláno použít jaderné zbraně na vlastním území.

Současné Putinovy kroky přesně k občanské válce vedou. Impérium držené silou na Ukrajině vyčerpává svoji armádu, jejíž síla se z velké části zakládá na její pověsti. V případě porážky, k níž pravděpodobně skutečně dojde, budou i chudé regiony a nedávno anektovaní sousedé uvažovat o tom, že si vezmou zpět to, co je už dávno jejich. 

Jistě, někdo při takovém vývoji událostí může cítit určité zadostiučinění, ale je potřeba myslet na kroky, které uděláme pak. Velká chudá země s nerovnoměrně distribuovaným kapitálem je vždy potenciální výbušninou. Pokud Rusko padne vojensky i ekonomicky, bude potřeba další Marshallův plán. A tentokrát to nebudou USA, kdo by postrašistickému Rusku a jeho bývalým vazalům, mohl něco takového nabídnout. 

Tohle už dávno není hra USA, je to hra Evropy. To my potřebujeme Rusko, které není hrozbou a se kterým můžeme bezpečně obchodovat. Potřebujeme rozdrtit jeho mocenskou strukturu, ne Rusko samotné. Naopak potřebujeme Rusko mnohem bohatší a s mnohem širší střední třídou, než kdykoli v historii mělo.