Počet zobrazení stránky

čtvrtek 23. listopadu 2017

A popíjejí z rohů nápoj strašný...

Letos v lednu jsem v článku Falernské je hnusné a vikingské pivo kyselé - opravdu? zmínil vikingské pivo. Dnes bych chtěl trochu varovat před unáhleností nejen svou, ale asi i mnohých historiků. Otázkou totiž je, jestli Vikingové skutečně vařili pivo.

Pivo a kvas

Pro úplné vysvětlení toho, co mám na mysli se musím vrátit k vysvětlování rozdílu mezi pivem a kvasem. Pivo má totiž několik starších sourozenců od kterých se někdy jen těžko rozlišuje. Všechny vznikly už kdysi ve starověké Mezopotámii a tak bychom mohli předpokládat, že jsou stejně rozšířené, ale není to úplně pravda.

V zásadě jsou to tři sourozenci, kteří se liší drobnostmi při výrobě. Pravděpodobně nejstarší je kvas.
Vznik kvasu spadá možná až do předhistorických dob. Tehdy se totiž obilí před mletím pražilo. Když takové pražené obilí - v tomto případě ječmen - zalijete vařící vodou, nebo chvíli povaříte, vznikne to, čemu se dnes říká "ječmenný čaj". Ačkoli nese označení "čaj" patří mezi kávoviny.

Dnes je rozšířené jeho pití hlavně ve Východní Asii, ale kdysi byl rozšířen po celé Eurasii.

Ječmenný čaj se samozřejmě pil i slazený a to buď rostlinnými šťávami, ovocem nebo medem. Pokud takový oslazený "čaj" necháte nějakou dobu na pokoji, zkvasí (pokud nezplesniví) a máte první slabě alkoholický nápoj - kvas.

Podstatné jsou dvě okolnosti: Zkvasitelnost obilí v kvasu vzniká pražením, kdy se při teplotě kolem 200 °C rozpadá škrob na dextrin, glukózu a další složky. Jenže zkvasitelné jsou jen některé typy vzniklých cukrů, takže pražení nedostačuje a proto je kvas před zakvašením doslazovaný.

Alternativou k pražení obilek je pečení chlebových placek nebo výroba kvasu ze sucharů. Jinou verzí pak bylo kvašení pražené mouky, tak vzniká hustý kysel neboli boza. Tou se ale teď zabývat nebudeme, protože v našem příběhu nehraje roli.

Pivo je také kvašený nápoj z obilí. Cukry z nichž kvasí alkohol se v něm vytvářejí naklíčením, sušením za zvýšené teploty a pomalým "vařením" (ve skutečnosti nahříváním ve vodě při teplotách kolem 40°C až 70°C) naklíčeného obilí - tzv. sladu - při němž enzymy z naklíčených zrn spustí reakci, která rozštěpí škrob na jednoduché cukry.

Podstatné je že všechen kvašený cukr pochází přímo z obilí a na to aby nějaký cukr obsahovalo se musí zrno sladovat, tedy nechat naklíčit, sušit a vařit.

Slad byl však prokazatelně pro starověké a středověké lidi pouze alternativou k dražšímu zdroji cukru - medu. Ostatně dodnes se některé archaické druhy piva jako lambiky dělají ze směsi sladovaného a nesladovaného obilí, takže by se dalo říci, že pivo je jen zvláštní kategorií kvasu.

V čem je tedy problém? 

Slad

Máme doklady že se ve vikingských dobách obilí pražilo, ale nemáme žádné dochované doklady sladování. To samo o sobě ale nemusí představovat problém, protože i kdybychom tehdejší nádoby na sladování objevili, asi bychom je nepoznali.

Med

Do piva se většinou nemusí přidávat další cukr, ale ze záznamů je známo, že Vikingové přidávali do piva med. Otázka je ovšem: Kdy ho tam přidávali?

Víme že Vikingové pili pivo často teplé. Pokud by si jej přislazovali medem po ohřátí, pak by jistě mohlo jít o skutečné pivo. Stejně tak ale mohli přidávat med před rozkvašením a pak by k tomu měli jako důvod nízkou cukernatost způsobenou pravděpodobně tím, že by v něm nebyl skutečně použit slad, ale jen opražené obilí (mylně považované za slad). Pak by to ale samozřejmě podle dnešního chápání nebylo pivo nýbrž kvas.

A ten problém? Oba ty recepty by fungovaly a jejich výsledkem by byl nápoj dostatečně podobný pivu.

V podstatě to můžete i vyzkoušet. Pro první recept budete potřebovat jen neloupaný ječmen (v horším případě stačí i ječné kroupy) asi 200g, med asi 250g, 5 g chmele, kvasnice (nejlépe pivní pro svrchní kvašení, v nouzi postačí i kvásek nebo droždí) a 3 litry vody.

Ječmen v troubě opražíte za stálého prohrabování při 200°C až začne kávově vonět. Pokud je neloupaný, dejte jej ještě do moždíře a trochu rozlámejte. Pak nasypte do 3 litrů vroucí vody, přidejte chmel a med. Povařte a nechte pomalu zchladnout. Sítkem vylovte chmel. Při tělové teplotě přidejte kvasnice.

Nechte kvasit asi 38 hodin (přesně to není, musíte poznat podle prokvašení a sladkosti - prostě ochutnejte), pak stočte do nádoby v níž budete kvas skladovat a nechávat dozrávat. Pozorujte kdy vám chuť bude připadat nejpříjemnější.


Imitace druhého postupu by byla ještě jednodušší, ale jen proto že bychom mohli použít už hotové pivo. Vezměte svrchně kvašené pivo, ohřejte (vařit se už nesmí) a přidejte do něj med. Je ovšem otázka, zda by vzhledem k podmínkám ve vikingských pivovarech nebylo pivo spíše stylu lambik než ale. Pak by měl med za úkol také doplnit kyselost piva.

Vlastně mohou mít pravdu také obě verze. Měli bychom totiž myslet na to, že pokud mluvíme o Vikinzích, znamená to že používáme souhrnný název pro etnika rozšířená od Baltského moře po Rusko a o době trvající přes tři staletí.

Aby toho nebylo málo, analyzované zbytky toho, co mělo být pivem z doby Vikingů neobsahují med vůbec. Zato složení až podezřele připomíná dodnes známé finské jalovcové pivo sahti.

Jediné, čím si v tomto případě tedy můžeme být jisti je, že Germáni (k nimž Vikingové patřili) uměli kvasit nápoje z obilí mnohem dříve, než začala vikingská éra. 

 Římský historik Publius Cornelius Tacitus (55–120) totiž napsal o Germánech:
… polehávajíce na medvědích kožešinách nestřídmě holdují strašnému nápoji vyrobenému z ječmene či pšenice, velmi nepodobnému ušlechtilému vínu…
… a tento ohavný nápoj pijí až do němoty z velkých tuřích rohů.

středa 22. listopadu 2017

Nejstarší droga #SexForMeToo

Příliš nesleduji dění kolem sexuálních skandálů, takže ani nevím, jestli se v případě kauzy #MeToo budu vyjadřovat k věci, ale v každém případě je otázka, kterou tato kampaň vyvolala legitimní.

Kde je hranice mezi sexuální nabídkou a sexuálním obtěžováním? 

Policejní psycholožka Ludmila Čírtková v rozhovoru pro Respekt říká:


Když se někdo slušným, korektním a zajímavým způsobem dvoří ženě, tak se rozhodně bát nemusí. Bát by se měl ten, kdo ono dvoření obejde a spolehne se na to, že má nějaký jiný prostředek, třeba moc určovat výši platu či ovlivnit kariéru. Ale to je všechno jednání, které vede k tomu, že pevný a zdravý vztah nenavážete. Stačí se podívat na klíčové slovo – mluvíme o obtěžování, čili o jednání, které je obtěžující, nepříjemné. A když je něco nepříjemné, tak to rozhodně není začátek dobrého vztahu. Nepříjemné věci bychom těm druhým neměli dělat. To se učí už děti na pískovišti.


Ten odstavec zcela jasně říká, že sex není něco obyčejného, co si můžeme dovolit pojmenovávat úplně stejně jako třeba nákup pečiva  nebo zapůjčení šroubováku. Ostatně zkusím teď její slova naroubovat právě na tuto situaci:


Když se někdo slušným, korektním a zajímavým způsobem zeptá, jestli mu půjčíte šroubovák, tak se rozhodně bát nemusí. Bát by se měl ten, kdo ono rituální chování obejde a spolehne se na to, že má nějaký jiný prostředek, třeba moc určovat výši platu či ovlivnit kariéru. 
 
Popravdě, také se mi nelíbí představa, že by si někdo přivlastňoval mé nářadí z titulu postavení nebo svého vlivu na mou kariéru, jenže také nepředpokládám, že při tom můj kamarád vyvine nadstandardní emocionální a intelektuální výkon. To ovšem v případě sexu předpokládáme. Proč?


Když napíšu že "sex je droga" dopustím se tím stejného zkreslení jako když řeknu "můj mozek". Stejně jako nevlastníme svůj mozek, protože "my" je produktem našeho mozku a vzhledem k tomu, že v biologické struktuře nedokážeme rozlišit mezi softwarem a hardwarem (na rozdíl od našich počítačů) tak jsme vlastně my ten mozek.

Podobně není drogou nějaký imaginární sex, ale my, včetně našeho vzhledu, chování, fantazie a zálib. Nepůjčujeme nějaký imaginární sex ale sebe. No a na sebe jsme přirozeně hodně opatrní a hákliví. Jenže i tak v tomto případě možná trochu příliš. Pokud se totiž navzájem budeme zvát na nějakou jinou aktivitu, při které vaše zdraví, nebo i život může přijít k úhoně (např horolezectví, paragliding, lyžování, kanoistika...) budeme mnohem otevřenější.

Kdykoli ale flirtující muž překročí bezpečnou hranici, hrozí mu, že bude vnímán jako agresor. Problém je zda můžeme stanovit nějakou míru obtěžování, kterou bychom už měli považovat za nepřípustnou. Je zřejmé, že nulovou toleranci nastavit nemůžeme, protože bychom tak zablokovali veškerou sexuální konverzaci. A naopak, nelze stavět ani na maximální volnosti v opačném směru, protože by takový stav byl prostě nesnesitelný.

Jak už to tak bývá, je neostrá hranice problémem jaksi z obou stran. Takové svádění je vlastně něco jako kličkování po minovém poli. Muž, jehož evolučním úkolem je svést ženu, si nikdy nemůže být jistý, kdy je jeho snaha o vytváření erotické atmosféry ještě ignorována a kdy už je naopak vnímána jako nepříjemná, přičemž u každé ženy je koridor mezi těmito dvěma stavy různě široký i pro různé muže.

Pouze společenské konvence ale vedou k tomu, že se pod #MeToo nehlásí také muži. I my se totiž občas cítíme chováním některých žen obtěžováni a nejen muži mají touhu svádět druhé pohlaví. A když už jsme u toho nejen to...

Celý ten případ s #MeToo je zajímavý tím, jak dělí svět na "ženský" a "mužský" (ve světě, kde by jinak kohokoli za totéž stíhala smečka genderistek) ale zároveň nepřináší vůbec žádné řešení. Vlastně hrozí zablokováním erotiky a sexu jako témata vhodného k hovoru, což je problém. 

Pokud je ve společnosti sex jako téma tabuizován příliš, vzrůstá počet sexuálně motivovaných trestných činů. A mimochodem také to podporuje rozvoj prostituce, což je také rizikové. Tedy lidé řeší tuto potřebu až ve chvíli, kdy ji nemohou uspokojit jinak a jsou pro to ochotni udělat cokoli. 

Praktický postup by byl tedy opačný - otevřít diskusi o sexu a svádění.

Ano jsme pro sebe navzájem drogou, ale to nejhorší, co bychom v tuhle chvíli mohli udělat je prohibice. Můžete mi přitom věřit, že jediný, komu to nebude vadit jsou skuteční sexuální násilníci. 

Právě z tohoto důvodu a v dokonalém protikladu proti názoru policejní expertky tvrdím že ani přímá otázka "Nechceš mít se mnou sex?" by neměla být považována za sexuální obtěžování a to dokonce i v případě například pozvání do trojky nebo k ještě bizarnější sexuální aktivitě. 

Pravda úspěšnost takové metody je malá, pokud nevypadáte jak Barbie nebo Ken, ale o to teď nejde.
Jde o to nebát se mluvit o sexu a hlavně snížit už tak dost vysokou úroveň úzkosti ze sexuálních témat. 

Tohle je skutečná cesta k bezpečnějšímu světu, ne kriminalizace chudáků, kteří se odvážili někomu pochválit účes nebo šaty. 

středa 6. září 2017

Balíček karet - pokus o vysvětlení pojmu "základní výzkum"

Lidé mají zpravidla představu, že s novými věcmi přicházejí vynálezci. To je sice pravda, ale jen částečně. Pokusím se teď vysvětlit proč.



Možná jste tak jako já žasli, když jste zjistili, že první parní stroj nevznikl v roce 1765 ani v roce 1698 ale možná ještě dříve než v prvním století. Pohon na velmi blízkém principu expanze plynů podobný Stirlingovu motoru bychom však našli už v třetím století př. n. l.

Nešlo samozřejmě o lokomotivu ale o Ktesibiův mechanismus pohybující chrámovými dveřmi.

Je to opravdový motor, který dokáže pohybovat předměty pomocí tlaku zahřátého plynu (i když zprostředkovaně přes hmotnost vody) a je tedy v něčem velmi blízký čerpadlu Thomase Saveryho.

V obou případech vlastně tito vynálezci nepoužili žádný nový prvek. Opravdu. Oba věděli, že  se ohříváním plyn rozpíná a že tento proces lze zvrátit jeho ochlazením. U Saveryho stroje je navíc fázový přechod který byla ovšem také známý už velmi dlouho. Nic jiného převratného tu není. Zbytek je v té době běžně používaná mechanika.

Podstatné je, že ani jeden z těchto vynálezců nový princip neobjevil, našli jen jeho využití.
 Mezi vynáleze a objevem je totiž značný rozdíl. Objev je zjištění, že se materiál při průchodu elektrického proudu zahřívá. Vynálezy, které na tomto zjištění stojí jsou: žárovka, elektrická pájka, elektrická keramická pec i toustovač a spousta dalších.

Jeden objev dokáže spustit celou kaskádu vynálezů, ale obráceně se něco podobného stává vzácně. Dokonce je velmi vzácné, když soustavné vynalézání vede třeba jen k jedinému objevu. Kdybyste probrali všechny patentové přihlášky na vynálezy, skutečných objevů byste v nich našli naprosté minimum.

Ani ty nejslavnější vynálezy na tom nejsou lépe. Od odzrňovače bavlny přes elektromotory, žárovky, rádia, spalovací motory, gramofony, magnetofony, počítače, obrazovky až po kosmické lodě nenajdete ve vynálezech principy, které by už nebyly známy dříve. Ve vynálezech nebývá převratný princip, ale jeho využití.

Proto je naprosto zbytečné se ptát vědce-výzkumníka k čemu bude jeho objev dobrý. Neví to, nemůže to vědět. Žádný vynález nemůže přijít dříve než alespoň nejjednodušší elementární znalost principu.

Je to vlastně jako mít balíček karet, který představuje naše znalosti. Tím že je budeme nějak kombinovat vznikne určitý typ jejich využití. Dejme tomu, že to budou karty pro nějakou hru typu karetní RPG. Lze z nich tedy poskládat vlastnosti a možnosti nějaké postavy. Nemůžeme z nich ale poskládat něco co vyžaduje vlastnosti, které na těch kartách nejsou.

"Převratné vynálezy" vznikaly tak, že v nich byly aplikovány obory ve kterých jsme měli jen počáteční a velmi nejasné znalosti. Příkladně první parní stroje (když už jsme jimi začali) využívaly expanze plynu o níž ale vynálezci věděli v tu chvíli opravdu málo. Žádné pořádné tabulky, měřiče tlaku nebo teploty pro takové použití neexistovaly.

Takové vynálezy mají obrovské rezervy - jsou mnohem masivnější, než je potřeba, jsou stavěné na vyšší síly, než které se dají využít (a přesto mají sklon vybuchovat) a zároveň je jejich účinnost opravdu mizerná. Přesto dokáží věci, které si nikdo předtím nedokázal ani pořádně představit.

Hrají totiž s divokou kartou, kterou jim právě dodal výzkum.

Ano prospěšnost základního výzkumu se strašně špatně vysvětluje nevědcům, ale zkuste si to představit tak, že do balíčku karet jehož kombinace a možnosti už zvolna vyčerpáváte můžete přidat jednu, nebo dokonce několik karet navíc.

Každý, kdo si pamatuje za školy trochu něco o faktoriálech ví, že přidání jen několika takových možností může změnit počet kombinací o celé řády.

V realitě je to sice tak že množství kombinací odpadne jako naprosto neúčelných, ale další často hodně nečekané, otevřou úplně nové možnosti.

Když už začal u té páry použiji příměr s nimi i tady. V polovině 20 století se zdálo že jsou parní stroje a vůbec motory s vnějším ohřevem odsouzeny k tomu stát se exponáty technických muzeí. Jenže nic takového se nestalo.

Když se dnes podíváte na nejmodernější ponorku nebo letadlovou loď, můžete si být jisti že uvnitř pracuje prapotomek Héronovy turbíny. Jaderný reaktor ohřívá vodu a přeměňuje ji v páru stejně, jako to před tisíciletími dělal otevřený oheň.

Je to kombinace našich znalostí tajemství hmoty na subatomární úrovni s poznáním o expandující páře, které nás vede až do starověku. Přesto ještě nevyužíváme naše nejnovější poznatky. A tím myslím poznatky, které jsou staré desetiletí. 


úterý 15. srpna 2017

Nejxenofobnější národ - o nesmrtelnosti blábolu

12. srpna 2017 (uvádím pro příští generace) publikovala Facebooková stránka Amazing Maps tuto mapku s odvoláním na MapPorn.






Normálně bych o této kauze psal asi na stránku Ateisté ČR, ale tenhle pamflet si to prostě nezaslouží.

Mapka vznikla na základě výzkumu Evropské komise, který proběhl  Eurobaromteru proběhl od 30. května do 8. června 2015.

Lidovky: Vadí nám Romové, muslimové, gayové i buddhisté. Češi propadli v průzkumu rasismu

Už tehdy upozorňovali mnozí na podivný překlad při kterém byl výrazně posunut význam otázek do vysloveně kladných hodnot. Podle výzkumu byla totiž otázka v angličtině položena takto (převzato Jan Kulveit: Netolerantní Češi a Slováci aneb jak problém zatemnit statistikou)


1 QC13: Regardless of whether you are actually working or not, please tell me, using a scale from 1 to 10, how comfortable you would feel if one of your colleagues at work belonged to each of the following groups? '1' means that you would feel, "not at all comfortable" and '10' that you would feel "totally comfortable". 1) A Roma person 2) A black person 3) an Asian person 4) A white person 5) A Jewish person 6) A Muslim person 7) A Buddhist person 8) A Christian person 9) An atheist person 10) A gay, lesbian or bisexual person 11) A transgender or transsexual person 12) A person with a disability 13) A person under 25 years 14) A person over 60 year Přičemž instrukce pro tazatele uvádějí, že odpovědi typu “je mi to jedno” se nemají nabízet, ale pokud tak někdo sám od sebe odpoví, a nenechá si vnutit desetibodou škálu, má se to zapsat.

Český překlad zní Bez ohledu na to, zda v současnosti pracujete či nikoli, mi prosím řekněte, jak by vám bylo příjemné, kdyby jeden z vašich kolegů v práci patřil k následujícím skupinám. Použijte k tomu stupnici, kde 1 znamená “nebylo by mi to vůbec příjemné” a 10 znamená, že by vám to bylo “zcela příjemné”.
 Pokud vím "zcela příjemně" by se asi cítili hlavně příslušníci té skupiny, která patří ke stejnému vyznání/národnosti/etnické skupině... Zkrátka v češtině se dotazník ptal vlastně na něco jiného, ale o tom už odkazovaný Kulveitův článek. 
To, co jsem chtěl ukázat je, jak těžké je jednou vypuštěného džina vrátit zase zpátky do lahve. Ostatně ví to každý, kdo studoval konspirační teorie. Například původ "Protokolů sionských mudrců" je už dávno známý - je to ruskou tajnou službou přepsaná část politické satiry Dialogue aux enfers entre Machiavel et Montesquieu a původně v ní vlastně o žádné Židy nejde. Carské Rusko už dávno existuje jen v učebnicích dějepisu, ale Protokoly se vydávají stále po celém světě a spousta lidí neustále věří, že jsou pravé.

Podobně se nám vrací jako bumerang X-krát vyvrácená Wakefieldova studie o tom, že očkování způsobuje autismus anebo Regnerusova studie o tom, jak výchova lesbickými matkami poškozuje děti.

Zkrátka vždycky se najde skupina lidí, které i úplně pitomá zpráva nebo zmanipulovaný výzkum zapadá do jejího konfirmačního zkreslení. 

pátek 30. června 2017

Politická strana, která neexistuje

Od doby, kdy jsem prohlásil, že slova "pravice" a "levice" slouží v politice jen ke zmatení voličů jsem už párkrát porušil svou snahu nepoužívat je. I tentokrát své předsevzetí poruším. Budu se ale snažit popsat naši českou politickou scénu a používání těchto pojmů v ní, abych ukázal proč je pro mě současná politika v podstatě cizí a co má česká "pravice" a "levice" společného.

Jak česká pravice, tak česká levice si nárokují liberální hodnoty, ovšem určitým způsobem si je dost podivně rozdělily. Levice uznává všechny možné a představitelné svobody kromě ekonomických.

Pokud se nad tím zamyslíme, je to tak trochu nabídka svobod k ničemu. Teprve zdroje nám totiž dávají svobodu jednat. Pokud máte právo jet kdykoli na dovolenou do Karibiku, ale nemáte peníze ani na jízdenku z Prahy do Kolína, stává se takové právo čistě hypotetickým. A pokud na to nemáte právě proto, že jste odvedli ukrutně vysoké daně, stává se vlastně ze státu nepřítel vaší svobody.

Levice totiž lidem nevěří, považuje je za extrémně sobecké a nespolehlivé. To se projevuje tím, že kdykoli dojde řeč na solidaritu, ve skutečnosti jsou jí míněny státní regulace a centrální rozdělování peněz vybraných na daních.

Pravice si také nárokuje kousek liberalismu. Prohlašuje že stát má být co nejmenší a její prioritou je svobodný trh. Tedy alespoň v proklamacích. Jenže pravice také lidem nevěří. Bojí se totiž, že by za peníze mohli dělat to, co by je bavilo a co horšího, možná by to mohli dělat i bez peněz.

Pravice má děsnou obavu o to, jestli náhodou neupadá morálka a to ne obecná morálka ale morálka každého jednotlivého občana. A přiznejme si, že představa pravicové morálky je u nás hodně zapškle katolická. Proto nám pravice buduje bonzácké struktury a proto také nikdy ve skutečnosti stát nezmenší - potřebuje jej ke špiclování.

Když si to promítneme do společné roviny vyjdou vám pravděpodobně (jako mě) neradostné závěry: politici nám nevěří a žádná strana nebude zmenšovat ty části, které připadají nadbytečné mě. Pokud někdo bude "zmenšovat stát", tak to bude znamenat úspory na armádě a na modernizaci, ne na armádě úředníků. O snižování daní a výdajů státu si také z podobných důvodů myslím své.

Do toho všeho jsem ještě navíc ateista a pravice i levice nám shodně tvrdí, že náboženství je super a že nám děsně prospívá.

Nedávno na problém chybějící strany ukázal test na stránkách ČRo nazývaný 8values v češtině. (Berte jej ale s rezervou - není to příliš dobře udělaný test.) Toto jsou mé výsledky:


Zajímavé je, že se příliš dramaticky neliší od výsledků mých přátel, ano těch přátel, s nimiž se občas hádám zda vpravo nebo vlevo.

Celá otázka zda pravice nebo levice se totiž zdrcla na otázku zda je lépe platit vysoké daně nebo nízké, tedy jestli jsou služby státu odpovídající jeho požadavkům.

Ve skutečnosti je to ale spíše spor o to, zda je stát důvěryhodný. Není problém svěřit peníze k dobrému účelu organizaci, která si svou důvěru zaslouží. Problém je muset odevzdávat peníze organizaci, které nevěříte.

Poslední dvě řádky vypadají u všech podobně - na občanské ose jsou liberálové až libertariáni, na společenské ose progresivní až velmi progresivní.

Většina z lidí v mém okolí by neviděla zásadní problém v tom povolit a považovat za rovnoprávný jakýkoli druh manželského svazku  v němž by nebyla nějak z principu omezována lidské práva. Aby bylo rozuměno - homosexuální, polygynní, polyandrické či jiné vícečetné svazky by byly na naprosto stejné úrovni jako heterosexuální monogamní včetně možnosti adopce dětí, práva dědického atd.

V náboženství také mí přátelé většinou nevidí jako něco, co by mělo být uznáváno nebo oslavováno, natož zvýhodňováno státem. Celkově přístup k náboženství mají: "tolerované, dokud neškodí okolí".

Současné zákony tedy vnímají jako diskriminační vůči ateistům a jinosexuálům, zároveň také považují zásahy státu do vlastnických práv za příliš velké a některé berně (daně) za amorální (například daň darovací), jiné za velmi problematicky zdůvodnitelné až amorální (daň ze zisku).
K tomu navíc nemají v podstatě žádnou důvěru k jejich investování do společnosti.

Můj hlavní dojem z voličů "pravice" je ten, že vlastně jen vybírají podle své nedůvěry ke státu. A důvody k nedůvěře skutečně mají. Všechny jejich ostatní postoje jsou ale se současným "pravicovým programem" politických stran v rozporu. Naše "pravice" nebrání jiné svobody než ekonomické a i ty velmi kontroverzně a spíše jen na papíře.

Je tedy spíše otázkou, kdy se jich (mých řátel) osobně dotkne nepříjemná stránka konzervativního programu, čímž myslím především klerikalismus a elitářství.

Strana která by byla postavena skutečně na liberálním principu (zločiny bez obětí se netrestají, zákony mají v důsledku míru svobody zvyšovat, státní aparát má být jen tak velký, aby jeho přínosy převažovaly nad jeho spotřebou...), lidských právech a rozumu zde chybí. Každá politická strana, která se třeba jen chvíli tváří tak, že by mohla tyto podmínky splňovat nakonec sklouzne ke křesťanské morálce a konservatismu.

Jsou určité náznaky ukazující, že tohle není jen dojem z mé sociální bubliny. Jednak existují výzkumy tolerance, a pak se tu také často objevuje "volení křížem" - v tomto případě ne křesťanským - znamená to že člověk který vyznává názory, které jsou zpravidla považovány za levicové volí stranu považovanou za pravicovou a naopak.

Přiznávám, že mám určitou teorii, proč tomu tak je. Volba "menšího zla" nás dovádí do stavu, kdy prestiž politiků už nemá kam klesnout. Nevolíme lidi, které bychom chtěli, ale lidi, které nechceme nejméně. Dostáváme se do pasti Rosenthalova efektu -  očekáváme od politiků příšerné chování a oni se příšerně chovají, očekáváme že politici budou kreatury a vládnou nám kreatury.

Na této tabulce z roku 2016 poslance vůbec nenajdete. Dostali hodnocení 25,14 bodu ze sta. 



Nízká prestiž a velké rozhodovací pravomoci jsou hrozná kombinace. Takový stav je kvazistabilní a umožňuje zvolit v podstatě kohokoli, kdo se ještě nestihl zdiskreditovat.

Rosenthalův efekt je jednou z pastí demokracie, to samo o sobě ale neznamená  že demokracie zklamala, nebo že nefunguje (ostatně Rosenthalův efekt funguje i jinde). Ano demokracie mohla zklamat lidi, kteří k ní vzhlíželi jako k politickému všeléku. Tím nikdy nebyla.

Je to jen nástroj - užitečný a prospěšný, když se používá k tomu, k čemu použit být má, ale k ničemu pokud jej chcete používat na něco jiného nebo případně na všechno.

Současná kvazistabilní situace nám ale dává i jistou naději.
Když se podíváte na konec tabulky najdete tam, většinou (kromě uklízečky a sekretářky) právě profese s velkým vlivem a nízkým kreditem - bankovní úředníky, novináře, profesionální sportovce, kněze - tedy přesně ty s nimiž se politici tak rádi spolčují a ukazují.

Zdá se, že by bylo poměrně snadné vytvořit této skupině protiváhu. Stačilo by obrátit se na profese z druhého konce tabulky, které tvoří z hlediska prestiže "druhou elitu". Proč to současní politici nedělají je zřejmé - jsou to profese s vysokou prestiží a malým okamžitým vlivem.

Veřejnost má ale rozhodně lepší vkus než sami politici.

Už 27 let se tu snaží ekonomové vést stát jako podnik, možná by bylo na čase pustit na chvíli ke kormidlu vědu.



pondělí 8. května 2017

Základ kultury

Musím říct, že mě stále fascinuje ta představa křesťanů, že je Bible základem veškeré kultury a že je dokonale nadčasová.
Sorry, ale zkuste si to představit:

Mezihvězdná kolonizační loď přiletí do soustavy nějaké cizí hvězdy a najde kolonizovatelnou planetu. Sejde se rada těch nejmoudřejších z celé posádky, začne se radit na čem založí novou kulturu a jeden z nich povídá: 

„Mám tady takovou sbírku pohádek zhruba z doby bronzové a je v tom také takový jednoduchý zákoník tehdejších primitivních pastevců koz“
„No a co my s tím?“
„No je to ideální základ kultury.“
„Je v tom snad něco o terraformaci?“
„Ne.“
„Je v tom něco o metalurgii?“
„Ne.“
„Je v tom něco o psychologii,“
„Ne.“
„Je v tom něco o produkci potravin, o ekosystémech, sociologii, matematice, astronavigaci, astromechanice, výrobě skafandrů, přežití v extrémních podmínkách, chemii...“
„Ne.“
„Je v tom něco alespoň třeba o umění?“
„Ne.“
„Je v tom něco, co by mohlo být vůbec k něčemu užitečné?“
„No taková pasáž o tom, jak si člověk má vyhrabat důlek za táborem, když jde na velkou...“
„Máme recyklační toalety.“
„No, ale je to děsnej krvák, je tam hrozně nerudnej Bůh a furt se tam všichni navzájem vraždí..“
„Hm.“
„No a taky je tam mluvící had s nohama, jednorožci, draci a démoni.“
„Super, přesně něco takového jsme hledali! Na tom postavíme novou civilizaci!“

Facepalm! Ne, opravdu byste nenašli lepší knížku jako základ kultury?


pátek 5. května 2017

Nevinní - skautka a extremista

Všichni jste to už viděli, protože to sdílel každý. Ta fotografie oběhla zeměkouli. Má to být ukázka odvahy, ale ve skutečnosti je to spíš ukázka toho, jak zoufale potřebují média "své" hrdiny, když se jim ti skuteční nehodí.


Pro jistotu se na něj ještě jednou podívejme - ta dětská nevinnost proti rasistické primitivnosti a agresivitě. Problém je, že je to vkládání významu do obrazu.

Mladík nalevo má určitě nějaké blbé názory, ale dívka napravo vlastně asi také. Na jejích podkolenkách je totiž na jiném snímku dobře vidět symbol organizace Antifa - ano ten, na kterém jeden člověk kope jiného do hlavy.



Je to ta organizace, která si dává právo označit kohokoli jako nácka. Zkrátka problém Antifa je že je vlastně už docela dost Fa.


Podstata "náckování" totiž není v nošení nějakých symbolů, ale v tom, že si najdete způsob jak vyjmout určité lidi z lidské společnosti a udělat z nich náhradní oběti za skutečné pachatele a příčiny své životní mizérie, svých frustrací, za nespravedlnost celého světa.

Proto kdyby se mě někdo zeptal, koho z nich pravděpodobněji tipuji na obžalovaného u příštího Norimberského procesu, nedokázal bych se rozhodnout.

Nicméně ať mají ti dva v hlavě cokoli, kromě velmi podobných blbých názorů je spojuje ve skutečnosti ještě jedna věc - jsou nevinní. Ani jeden z nich evidentně nemá v úmyslu druhému ublížit a také se nic takového nestalo. Jak ostatně potvrzuje i sama skautka Lucie v rozhovoru pro Český rozhlas:

ČRo: „Má smysl být slyšet,“ říká skautka Lucie, která na virální fotce stojí tváří v tvář průvodu neonacistů

Ať je to jakkoli divné, ve skutečnosti nevidíme děsně statečnou skautku (i když jí odvahu neupírám) a agresora, ale dva lidi, kteří spolu mluví. To mi dává jistou slabou naději, že za tou ohrádkou pro obžalované nebude nakonec ani jeden z nich.

Poznámka: Mimochodem právě v tuto dobu vystupují za svobodu slova a svobodu myšlení skuteční hrdinové, kterým hrozí za jejich veřejně projevované názory i smrt. Pro média jsou však většinou neviditelní.