Počet zobrazení stránky

pondělí 2. prosince 2019

Andrejka to dělá ráda - konec jednoho tabu

Nakladatelství Svojtka & Co se stalo středem ne úplně žádoucí pozornosti potom, co vydalo knihu C. Lauranse: Co to tam mám? pro čtyřleté děti. Ta knížka není úplně ojedinělá, vlastně je jednou z celé série knížek Moje malá proč, které mají pomoci rodičům odpovídat dětem na celkem těžké otázky.

Je zajímavé, že se dá určitá vyšší ožehavost tušit už z názvu, protože knížka o alergiích se jmenuje prostě Alergie, knížka o smrti se jmenuje Smrt, ale knížka o pohlaví se nejmenuje Pohlaví. 

A rozpaky samozřejmě nevzbudila kniha o smrti ani o alergiích, ale o pohlaví.

Nejčastěji sdílenou stránkou je pak ta, na které Andrejka onanuje.


Problém knížky přitom není v tom, že by říkala něco, co není pravda, ale v tom, že se představy dospělých střetávají s jejich představou o dětství. 
Pro mě je to nesmírně zajímavé protože se zdá, že si své dětství nepamatují, nebo pamatují velmi selektivně. 

Dětské knížky se obecně tematice sexuality vyhýbají. To jim nelze mít za zlé, obecně se sexualitě vyhýbají i mnohé knížky pro dospělé, a není to nutně špatně. Na druhou stranu bychom neměli považovat děti za asexuální bytosti, i když je jejich sexualita od té dospělé odlišná.  

Já ale nejsem expert na dětské projevy a konec konců tahle má pozámka není příliš o dětech, ale spíše o reakcích dospělých. Domnívám se, že zatímco onanie, mazlení nebo "hra na doktora" mezi dětmi, nikoho nepoškozuje, příliš odmítavá až hysterická reakce dospělých děti poškodit může.

Otázkou tedy je, komu by vlastně měla být určená taková osvětová knížka. Možná jí děti nepotřebují tolik, jako dospělí.


neděle 29. září 2019

Něco o ekologii (bez Gréty)

Proč "bez Gréty"? Tento článek je o ekologii a Greta Thunberg není ekolog. Ekologie je totiž věda, která se studuje na vysokých školách. Jiná věda je klimatologie, která se také studuje na vysokých školách zpravidla na úplně jiných fakultách.

Žádnou z těch fakult Greta Thunberg nestudovala a nedá se tedy očekávat, že by měla do společné diskuse těchto věd co říci, přinejmenším ne více než mají odborníci.

Tedy k té ekologiii. Pokud jste někdy měli iluzi že ekologie není antropocentrická věda, tak je čas rozkopat vám bábovičky. Jako lidé ani nemůžemne posuzovat ekologii jinak než z lidského úhlu pohledu.

Neexistuje nic jako "záchrana planety" - planetě je totiž úplně jedno, jestli se na ní vyskytuje život, na jaké úrovni, v jakém rozsahu a na jakém chemickém základu. Planeta je z principu určité množství hmoty zformované gravitací do tvaru koule. K životu na svém povrchu je zcela lhostejná.

Jenže lhostejný k exitenci života je i globální ekosystém.  To, že reaguje na klimatické změny a částečně je i sám ovlivňuje není dané tím, že by si nějak svou existenci uvědomoval.

Ani jedno z toho není člověk v současné době schopen zničit. Co ale dokážeme zničit je naše vlastní prostředí (mnoha způsoby). Planeta naším působením nezanikne, Globální ekosystém přežil v minulosti už mnohem horší rány než jeké mu udělilo lidstvo. Problém je že můžeme prostředí zmenit natolik, že v něm nebude moci fungovat naše civilizace, nebo že v něm jako druh vůbec nedokážeme žít.

Nezachraňujeme planetu ale sebe! 

Naši předkové, stejně jako mnozí současní amatérští "ekologové" rozdělovali přírodu podle sympatií - housenky, hady a štíry například asi moc lidí rádo nemělo. Velryby byly spíše viděné jako nádrže paliva a maziva než jako inteligentní bytosti nebo tvorové, kteří mají v ekosystému nezastupitelnou úlohu. Ano sympatie k různým živočichům se časem změnily, ale podstatné je že ekologie se ptá na roli jednotlivých zvířat a rostlin v ekosystému, ne na to jaký k nim máme osobní vztah.

Ekologie je jednoznačně výsledek vývoje evropské vědy a evropské civilizace. Žádná jiná kultura do takového stupně poznání přírody nedospěla. Veškerá skutečná ekologie která se učí kdekoli na světě je evropská ekologie. Žádné "přírodní národy" před námi se nikdy nechovaly ekologicky, protože neměly o vztazích v ekosystémech ani páru.

A teď prosím věnujte pozornost jednoduchému tvrzení:

Život na planetě je omezený množstvím energie, které může využít. 

Když tady píši "energie" myslím tím především energii získanou ze slunečního záření. Sluneční konstanta je 1348,3 W/m2 . Ať chcete použít energii z větrných, solárních elektráren nebo biomasy, vždycky jde nakonec o tento jediný zdroj energie.

Nevím, nakolik je vám z toho zřejmé to, co mě. V zemích, kde je příroda bohatá na živočišstvo i vegetaci jsou volná příroda a energetika obnovitelných zdrojů konkurenty v boji o stejný energetický zdroj.  Pláčete nad osudem orangutanů v Asii, nad lány řepky, nad půdou zabranou solárními plantážemi? Tak si to už uvědomte!

Všude, kde se pěstuje kukuřice nebo rychle rostoucí dřeviny na energetické využití nakonec zůstane jen mrtvá hlína, tam kde se produkuje olej na bionaftu nezůtane nice jiného než monokultura a pod solárními panely už nic dalšího nevyroste. Tohle není řešení, je to zhoršení problému. Je to podobné jako kdybychom namísto čerpání ropy opět začali nejen svítit ale i topit velrybím a mrožím tukem.

Ano, existují oblasti, kde by využívání solární energie mohlo být obecně prospěšné i svým zastíněním, jenže ty leží v oblastech obratníkových pouští a jejich využití musíme tedy odložit na dobu "až bude na celém světě mír".

Rady typu "navraťme se k hospodaření našich předků" vypadají zábavně jen pokud se jimi řídí pár romantických ekobláznů. Při plošném nasazení bychom měli na krku další ekologickou katastrofu, protože naši předkové hospodařili vlastně z dnešního pohledu velmi nehospodárně, zvláště pokud jde o energii a využitou plochu. Přitom od roku 1927 stoupl počet lidí z 2 miliard na současných 7,5 miliardy.

Jediný způsob, jak civilizaci nezničit a zároveň jí zachovat určitou budoucnost je obrátit se k energetickým zásobám, které světový ekosystém nedokáže využít, nebo je využívá jen minimálně.
Takovými zásobami přirozeně jsou fosilní paliva a jaderná energie.

Z fosilních paliv není v současnosti svět příliš nadšený i když jsou jinak energeticky velmi zajímavá. Nemuseli jsme při tom čekat ani na zprávy o skleníkovém efektu a vlivu oxidu uhličitého. Kdo si pamatuje popílkvé spady v okolí elektráren a lesy spálené kyselými dešti, ten asi ví proč.

Odhaduje se že na následky špatného ovzduší způsobeného především pálením tuhých paliv, zemře každý rok v české republice přes pět tisíc lidí. To je tolik, kolik má na svědomí výbuch JE Černobyl včetně odhadovaných dopadů (úmrtí v budoucnosti).  Přitom Česká republika netrpí ani zdaleka takovým smogem jako třeba velká čínská města nebo některé oblasti Indie a Indonésie.

Ano kontraintuitivně jsou rizika využívání jaderné energie mnohem menší, než rizika používání pevných a fosilních paliv. Zároveň je třeba také upozornit, že jaderná elektrárny neprodukují oxid uhličitý, přesto se právě proti nim zaměřují mnohé kampaně ekologických aktivistů. Nebudu teď spekulovat kdo koho za co platí, od toho jsou jiné weby. Chci prostě jen ukázat, že onen potřebný "odklad" řešení ekologické i klimatické krize můžeme velmi snadno získat bez celosvětové genocidy a ústupu na úroveň doby kamenné.

V tuto chvíli je naprosto v souladu se všemi ekologickými požadavky zaměřit se na jadernou energii. Navíc pokud bude lidstvo někdy vážně uvažovat o expanzi mimo naši planetu, tak se neobejde bez technologie, kterou bychom měli rozvíjet právě teď.  To je také jeden z přirozených důsledků oné ekologické rovnice.

Počet obyvatel Země v této době exponenciálně roste a i když v budoucnu můžeme čekat jisté zpomalení, můžeme si zároveň být téměř jisti, že lidé, kteří už zde žijí budou toužit po zvyšování životní úrovně. Na to je jedna planeta přece jen příliš malá.

Jestli si má lidstvo uchovat nějaké tvůrčí schopnosti, úroveň a perspektivu budoucnosti, bude potřebovat mnohem více prostoru a energie, než mu může samotná Země poskytnout. Tam nahoře je ještě stále obojího dost.



středa 14. srpna 2019

Patří satanisté na Pride? A patří tam křesťané? A ateisté?

Výprava Satanovy komunity se vydala do Bratislavy, aby na tamnějším Pride deklarovala svou podporu hnutí LGBT. Dopadlo to trapně, především pro pořadatele.
Jedna z organizátorek totiž vykázala skupinku z akce, zničila jí transparenty a přivolaní policisté bránili jejím členům v přístupu k jejich osobním věcem.

To je špatně hned na několika úrovních:
1.) Zabránění vstupu na akci poškodilo skupinku satanistů, která se do Bratislavy vydala až z Prahy jen z tohoto důvodu. Kdyby jim bylo předem řečeno, že nebudou vpuštěni, pravděpodobně by zvážili, zda platit docela drahou dopravu na takovou vzdálenost.
2.) Zabránění vstupu poškodilo pověst akce. Pravda asi ne v očích radikálních křesťanů - tam už se více zhoršit nemůže - ale v očích liberálů určitě. A to všechno přesto, že mají organizátoři ze svého titulu právo odmítnout vstup komukoli.
3.) Zničení transparentů je rozhodně poškozování cizí věci.
4.) Nevydání osobních věcí, které nebyly ani policií zabaveny jako důkazní materiál, lze považovat za krádež.

Dobře, ale máme tu ještě jinou absurditku. Na pridech lze vidět křesťany i muslimy. Bývají "důkazem" nediskriminace podle vyznání Neříkám že právě ti, kteří chodí do těchto průvodů, mají nějaký nenávistný výklad vlastní víry, nicméně správná reakce na otázku: "Kolik homosexuálů mučili, zabili nebo dohnali k sebevraždě muslimové a / nebo křesťané?" zní "Letos?".

To, že se takové věci dějí je bráno jako standard, pouze můžeme hodnotit, jestli se právě teď nebo v právě této náboženské komunitě dějí více nebo méně.

Abrahámovská náboženství jsou obecně nejhomofobnějšími kulty v historii. Přesto například Prague Pride začíná křesťanskou mší a nikoho nenapadne LGBTQ muslimy vyhazovat z průvodu.

Opakuji: Mluvím o vraždách a vydírání vedoucímu k sebevraždě.
Mluvím o mrtvých!

Kolik mrtvých LGBTQ má na svědomí LaVeyův satanismus víme v tuto chvíli naprosto přesně: 0.
V tomto myšlenkovém proudu není vůbec žádný příkaz který by nabádal lidi aby se navzájem pronásledovali na základě sexuální orientace. 

Jednání pořadatelky na Dúhový PRIDE Bratislava 2019 je vzhledem k celkové náboženské atmosféře na Slovensku pochopitelné, ale nikoli omluvitelné. 

Křesťanství s sebou nutně nese polaritu a pokud je pro katolíka Bůh esencí dobra, pak je Satan nutně koncentrované zlo. Satanofobie je pro křesťanský prostor přirozená stejně jako atheofobie. Představě věřícího jen odpovídá přesněji. 

Nic nepomáhá, že je Satanova komunita nemystická a "nekřesťanská". Členové Satanovy kominity ve skutečnosti nevěří na existenci křesťanského Boha ani Satana v tom smyslu, jak jej chápe katolická či jiná křesťanská církev.  *)

Dobře, všichni čeští členové Satanovy komunity se ve zdraví vrátili do republiky, přiměřeně otrávení průběhem událostí, ale budiž. V zásadě se nikomu nic nestalo. Mávat nad tím rukou by ale bylo poněkud lehkomyslné.

Satanismus v jakékoli podobě má v sobě prvek vzpoury a provokace a proto je potřeba počítat s podobnými excesy i když je člověk asi nečeká od lidí se kterými by měl být "na jedné lodi".

Nemůžeme na jednu stranu mít za zlé, když se organizátoři bojí ztráty podpory nebo i oficiálního zákazu. Zvláště ne v roce, kdy se proti bratislavskému Pride postavilo slovenské ministerstvo kultury.
Na druhou stranu se ale oprávněně můžeme ptát: Jak daleko lze s takovými diplomatickými ústupky vůbec jít?

U akcí, které mají za úkol nějak měnit pohled na odsuzované skupiny lidí a emancipovat je, je taková opatrnost jednoznačně problémem a organizátoři by si měli ujasnit kritéria, která určují, kudy má hranice jejich tolerance vést.

Svým způsobem bychom měli být za satanisty vděční, protože jsou dobrým "testovacím činidlem" toho, nakolik berou organizátoři svá slova o nediskriminaci podle vyznání vážně.



*) Satanova komunita a První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy se už stihly rozhádat o "správné" pojetí satanismu. Satanova komunita je v podstatě ateistická až panteistická a vnímá Satana pouze jako symbol. Církev Satanova je naproti tomu poněkud esoterická a připomíná více tradiční náboženské společnosti.

neděle 10. března 2019

Přestaňme lhát o Toyen

Byl jsem požádán, abych jednoho z přátel od teď oslovoval pouze v mužském rodě. (Ano, rozumíte správně.) Mám v úmyslu se tou žádostí řídit, ostatně nebyl jsem o něco takového požádán poprvé, ale nějak se mi tahle informace setkala s jistou epizodou z historie. Mám na mysli malíře jménem Toyen.
Víte, hodně se toho neříká a nepíše, ale Toyen nebyla první dámou české avantgardy prostě proto, že by ostatní za tohle označení nenáviděl. Ano Toyen byl transgender, narodil se jako Marie Čermínová, ale vnímal se jako muž a vždycky o sobě mluvil v mužském rodě. 
A tady se dostávám k něčemu, co mě na současném podání výuky a popularizaci velmi mrzí. 
Pokud se podíváte na české heslo ve Wikipedii: Toyen nenajdete ani zmínku o tom že byl trangender. Je to natolik absurdní také proto, že zvyklý člověk samozřejmě okamžitě najde jasné znaky všeho, s čím se u transgender osob můžeme setkat i dnes.

 

Toyen nejen používal při hovoru o sobě mužský rod, nosil mužské šaty, změnil si jméno na rodově neutrální, ale také trpěl depresemi z rozporu mezi tím, čím byl fyzicky a jak se vnímal. Dnes má tento stav svoje medicínské označení - genderová dysforie.

Naši největší surrealisté ho přitom tak přijímali a respektovali. Ano i v té proklínané Wikipedii už někdo citoval Seiferta:

"Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli.“
Víte, mě osobně označení jako "první dáma českého surrealismu"nebo "první dáma avantgardy" přijdou hloupá. Copak říkáme "první pán..." ? Copak v umění oceňujeme lidi podle pohlaví? Ostatně Toyen mnoho svých ilustrací ani nesignoval. Je v tom ale něco jiného, totiž že ani úcta k člověku, který je tak významný tím co tvořil, nás nepřiměje přiznat pravdu - že se nikdy nesmířil s pohlavím s jakým se narodil.

Bylo to dost pobuřující pro dvacítá léta minulého století v Praze? Ne, bylo to dost pobuřující i po válce, i za sociálismu. Dokonce se zdá, že je to příliš pobuřující i dnes. V zahraničních médiích se můžete běžně u jména Toyen setkat s označením "transgender", ne tak u nás, v oficiálních médiích.
Aby toho nebylo málo, v roce 2016 natočil Český rozhlas Dvojka o Toyen pořad - hraný dokument na pomezí rozhlasové hry.  Můžete si poslechnout že Toyen v něm o sobě mluví v ženském rodě i po roce 1922, kdy definitivně přestal používat jméno "Marie" a dál už žil jen pod svým pseudonymem.


Opět mohu uvést Seifertův citát, který je i ve Wikipedii:
 Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes; nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný. 
Toyen prokázal odvahu nejen v tvorbě - za války u sebe čtyři roky skrýval uměleckého kolegu Jindřicha Heislera - Žida, který nenastoupil do transportu.

Nebylo by fér, už jen v zájmu pravdy, přiznat, kým byl Toyen. Možná je život Toyen jedním z nejpodivnějších a zároveň nejpoučnějších příběhů naší moderní historie. Příběh, na jehož zfilmování si dodnes netroufl žádný z našich filmařů a je to škoda. *)

Možná by pak nebylo mnoha lidem tak zatěžko pochopit, že prostě takoví lidé jsou. A popravdě, pokud se bavíme o uměleckém stylu, který dokázal cokoli obrátit naruby, copak mohl být vůbec někdo lepším představitelem?

*) Poznámka: Byl jsem upozorněn, že přehlížím krátký film Toyen od Jana Němce. Je to pravda. O tomto filmu vím, ale vzhledem k tomu, že jde o experiment, to vlastně není příliš dějový natož životopisný film. 

sobota 1. prosince 2018

Pár myšlenkových experimentů k diskusi o stejnopohlavních manželstvích

Navrhuji vám tyhle tři myšlenkové experimenty. Nejde o to na ně odpovědět "správně" nebo "špatně" ale zamyslet se nad nimi.

1.) Představte si dva velmi ošklivé lidi. Tak ošklivé, že si je ani představit nechcete. A teď si představte, že tihle dva neskutečně oškliví lidé spolu mají sex a chtějí se v blízké době vzít.

Teď si představte dva muže (je vcelku jedno jestli hezké nebo ošklivé). Teď si představte že spolu mají sex a chtějí se v blízké době vzít.


Myslíte že by měl existovat zákon zakazující sex mezi ošklivými lidmi?
Myslíte že by měl existovat zákon znemožňující aby se oškliví lidé mohli vzít?

V čem (kromě argumentu plodností) se bude argumentace proti první možnosti bude lišit od argumentace proti druhému příkladu?

Souhlasili byste se zákonem zakazujícím ošklivým lidem adoptovat děti?


2.) Představte si klasický manželský pár - muž a žena. Mají byt nebo domek, plánují rodinu atd. Nicméně ukáže se že muž trpí jakousi závažnou nemocí v důsledku které mu musejí být odebrány vnější pohlavní orgány (vím, spousta lidí by se pak zastřelila, ale tohle není ten případ).

Přes tuto nemilou událost pár zůstane spolu.

Tito lidé jsou dle našeho zákona stále manželé.

V jejich sousedství žije jiný, trochu podivnější pár - kdysi to byli muž a žena a byli svoji. Muž ale přišel na to, že i když svou ženu miluje, není v mužském těle šťastný a nechal se přeoperovat na ženu. Žena ho-jí má ráda v stále. Takže podle vnějšího pohledu tu máme lesbický pár žena a MtF. Z hlediska zákona dvě ženy.

Jejich manželství dle našich zákonů zaniklo změnou pohlaví a nyní už mohou uzavřít pouze registrované partnerství.

Čím se tyto dvě dvojice liší a jak rozdílné je jejich postavení před zákonem?

Smí jeden z nich za druhého převzít poštu?

Dostanou v obou případch v nemocnici informace o zdravotním stavu své blízké osoby?

Co když si třeba obě tyto dvojice požádají o adopci dítěte?

V čem je ten zásadní rozdíl?


3.) Představte si opět pár muž-žena. Žijí ve šťastném manželství, ale jsou bezdětní. Ukáže se že muž prostě není plodný. Mohli by zajít do spermabanky a nechat se uměle oplodnit, ale existuje lacinější způsob se kterým oba nakonec souhlasí. Jejich rodinný přítel plodný prokazatelně je, protože má vlastní zdravé děti.

Kamarádovi to sice přijde trochu divné, ale protože má své přátele rád a vlastně vůči ženě žádným fyzickým odporem netrpí, tak nakonec velmi přírodním způsobem pomůže rodině k dítěti.


V sousedství této šťastné rodiny žije registrovaný lesbický pár. Obě ženy jsou spolu dlouho a chtěly by vychovávat vlastní dítě. Udělají tedy totéž co manželský pár před nimi a třeba využijí i stejného přítele.

Jaký rozdíl bude v rodičovských právech a povinnostech v případě obou párů a práv jejich potomků?


Zákon o rodině

Zákon o registrovaném patrnerství


Poznámka k prvnímu příkladu: Pocit ošklivosti je ve většině případů naučený, máme ale tendenci si jej spojovat přirozeně s pojmem "špatný". Experiment jen zkouší zda dokážeme od sebe oddělit naučené pocity a morální úvahy.

pátek 28. září 2018

Pohádkový migrant

Dan Přibáň mi vyčetl, že jsem jeden z těch, kteří způsobili nepřijímání válečných uprchlíků.


Ano, s kamarády se hádám i o takových věcech. Myslím, že je to v pořádku. Kamarádi nejsou na světě od toho, aby spolu pořád souhlasili. Odlišné názory pomáhají k ujasnění vlastního postoje.

Především si myslím, že málokdo vůbec alespoň tak málo jako já chápe, jak funguje Přední Východ, klanové společnosti a jejich pravidla.

V první řadě bych měl říct,že klanová společnost má svůj půvab. Rodinné klany jsou obrovské a drží spolu. Máte v nich spoustu strýčků a tetiček, díky kterým můžete cestovat mezi městy a přitom vždy být "doma". Když zrovna nejste při penězích, klan vás podrží. Když je krize, zásobují vás příbuzní z vesnice jídlem. Nikdy nejste sami.

Pokud cestovatel získá přízeň rodinného klanu, může díky němu poznat celou zemi a být všude hostem.

V klanové společnosti v podstatě neexistují sirotci. Proto mě třeba před lety zasáhlo zjištění že v podzemí Ulanbátaru žijí dětské gangy sirotků. Taková zpráva totiž říká, že se klanová společnost rozkládá.

A teď ty horší věci - pokud jste členem klanu, nikdy pravděpodobně nezbohatnete, pokud se ostatím členům klanu (i jejich vlastní leností) nedaří. Nikdy nejste sami - vaše chování stále posuzuje spousta lidí.

Pokud vás klan zavrhne, stanete se jeho nepřítelem a jeho prsty sahají opravdu daleko...

Když se ubohý turista stane účastníkem klanového sporu, třeba tím, že někomu nezištně pomůže, neznamená to jen přízeň jednoho klanu (která nenásleduje automaticky), ale také nenávist klanu, kteý je s ním ve sporu. A prsty klanů sahají daleko...

Klany v zásadě vylučují možnost integrace do jiné kultury, pokud to není přímo politika klanu. I tam ale zůstane právě hranice vytyčená klanem.

Pokud tedy přijmímá například nějaká evropská země uprchlíky z takovéto kultury, měla by se především naučit jednat s rodinnýmy klany, protože se tomu nevyhne. "Scelování rodin" vede nutně k přenášení klanových pravidel do nového prostředí. A prsty klanů sahají daleko...

A teď ještě jedno píchnutí do vosího hnízda: Ano považuji islám za jedno z nejhorších náboženství, které kdy existovalo a varuji před přijímáním rodinných klanů, které na něj kladou důraz. Takový klan skutečně nelze nijak integrovat do evropské kultury a představuje reálnou hrozbu.

Pokud by chtěla Evropa přijímat uprchlíky, kteří by měli zájem se integrovat, měli bychom v první řadě zaměřit zájem na ty, kteří budou za takovou pomoc vděční. Na ty, které klany vyvrhly, kteří jsou stíháni všemi stranami konfliktu a kteří vystupují za sebe a nikoli za rodinný klan - humanisty, sekularisty, ateisty, LGBT a lidskoprávní aktivisty, volnomyšlenkáře...

Měli bychom se na ně zaměřovat stále a ne jen v době vrcholící migrační krize. Tedy i teď.

Jenže ve skutečnosti je nesmírně těžké právě pro tyto lidi zařídit azyl v Evropě a to i v zemích, které jindy přijímají migranty bez dokladů.

Co bych tedy řekl k Danovu "pohádkovému mgrantovi"? Že vůbec není pohádkový, že takové lidi známe z celé Asie a Afriky.


Přispět na ně můžete zde:
https://www.gofundme.com/at-risk/donate

sobota 25. srpna 2018

Paradox daru

Tu scénku jistě znáte: Král Já První se potápí do bažiny a volá: "Na tomto místě bude jednou cedulka: Zde zahynul král, který špatně panoval. Proradné živil, upřímné vyháněl. Sám si říkal král Já První, že Já je poslední, to on netušil."
Je to jedna z mnoha pohádek kde je vlastní prospěch, nebo chcete-li sobectví ukazováno jako protiklad štědrosti, laskavosti, nezištnosti a altruismu.

Teď vám ale nabídnu jiný příklad, kterým se pokusím tuhle představu podkopat.
Představte si situaci, kdy máte v úmyslu někoho obdarovat a hledáte co by mu udělalo radost. Jenže máte problém, protože člověk, kterého se snažíte obdarovat, není ani trochu egoistický. Tedy nechce od nikoho vůbec nic.

V zoufalé snaze najít něco, co by mu mohlo udělat radost si začnete říkat: "Jak může být někdo tak sobecký, že si vůbec nic nepřeje?"

Říkáte si to přece právě proto, že vy se snažíte být altruisty a obdarovat někoho jiného. Vy přece chcete být nesobečtí!

Je to samozřejmě nesmysl, jak jsem řekl onen člověk si nic nepřeje právě proto, že je absolutně nesobecký, jenže na tomhle principu dary fungovat nemohou.

Pohnutky k darům jsou ve skutečnosti celkem egoistické - darujeme protože nám to samo o sobě působí radost - účastníme se totiž tak určité lidské interakce, která nám potvrzuje že jsme pro sebe důležití a ze stejného důvodu moudří lidé rádi přijímají i vcelku nevhodné dárky, protože znamenají, že na nich někomu záleží.

Možná je to i jeden z důvodů, proč někteří lidé raději obdarovávají, než dary přijímají - to že někdo přijal váš dar a měl z něj radost totiž znamená, že od něj můžete čekat něco dobrého v budoucnu. A ostatně i proto se lidé pídí po tom, kdo jim dal který dárek i o Vánocích.

Vůbec nic na tom není nezištného - dáváme radost a dostáváme za to radost. (V ideálním případě zároveň dáváme věci, které chce někdo jiný a dostáváme věci po kterých toužíme my.) Dar nikdy není zdarma.

A také právě proto je pro nás problém, když něco opravdu hodně darovat chceme, ale nemůžeme, protože to ve skutečnosti znamená, že naše vazba je přerušená - že někoho ztrácíme.

Pokud bychom byli všichni zcela nesobečtí, znamenalo by to že bychom byli zároveň všichni velmi osamělí.

Teď možná namítnete: A co když obdaruji žebráka? Tam přece nechci mít nějakou vazbu.

Máte pravdu, existují i jiné druhy darů, ale i tehdy jsou motivace dárce i obdarovaného čistě sobecké - žebrák samozřejmě chce peníze pro sebe a vy se almužnou zbavujete myšlenek na jeho útrapy. Kupujete si kousek svědomí.  I tady je to obchod.