Počet zobrazení stránky

pátek 20. března 2020

Jak zkolabovat (jako stát a ekonomika) při pandemii

Hodně těžko se vyhnout tématu pandemie, když máte domácí kancelář a svým způsobem také domácí vězení, tedy když svět okolo ochromuje karanténa.

Pandemii už rozebral kde kdo z kdejakého úhlu pohledu a došlo samozřejmě ina politický a ekonomický dopad. Epidemie obecně mívají na společnost podobný vliv jako války. Zasažená společnost vždycky do určité míry zkolabuje - tedy zredukuje svoji složitost.

Pokaždé je na tom něco dobrého i něco špatného, přičemž poměr těch negativních a pozitivních vlivů nikdy nelze přesně odhadnout předem.

Co lze trochu odhadovat předem, je to, do jaké "hloubky" bude muset společnost zkolabovat.

To, co skutečně způsobí kolaps přitom není počet lidí, kteří při epidemii zemřou. Pro srovnání stejný počet mrtvých může způsobit lokální živelní katastrofa a přitom se systém zhroutí pouze lokálně, nikoli na celém území.

Důvodem kolapsu není sám o sobě ani počet nemocných, o které se musí někdo starat a kteří sami nevyvíjejí a ani nemohou vyvíjet žádnou výnosnou činnost.

To, co způsobí kolaps je exponenciální nárůst počtu (čili nárazová změna) nemocných, který standardní postupy a zásoby nedokáží pokrýt. Jak říkal jistý matematik: exponenciál je zlo!




To, o co se pokusí alespoň trochu příčetní politici, zdravotníci a vůbec nějaké státní složky je, vyhnout se exponenciálnímu nárůstu. Tedy udělat průběh epidemie co nejvíce "plochý" i když tím hrozí, že se čas částečné paralýzy pořádně protáhne.



A tady se dostávám k jedné trochu neodhadnutelné části: Jak dlouhá může být doba takových opatření, aby ve výsledku nebyly následky stejné, jako při exponenciálním průběhu? Pravděpodobně existuje způsob jak to spočítat, problém je, že bude použitelný na známé nákazy, které už většinou pandemie nezpůsobují.

Úplně nejhorší verzí je nedostatečně dlouhá karanténa. To je stav, při kterém jsou karanténní opatření odvolána předčasně a společnost namísto toho, aby se vzpamatovala, zažije ještě exponenciální nárůst počtu nemocných. Může to být opravdu poslední rána do vazu její ekonomiky (a následně i dalšího).

Problém v této situaci je, že politici jsou v zásadě diletanti odhodlaní velmi udatně bránit svůj názor,  to je ovšem v téhle situaci spíše kontraproduktivní.

Nám se zatím předvedly tyto vzory politiků:

"Absolutně to zvládáme" - typicky Čína. I když vůbec nevíme, jestli Čínský přístup něco zvládá, můžeme si být jisti jedním: Data jsou falešná.

Čína by zůstala ekonomickým gigantem i kdyby vymřely 2/3 obyvatelstva a proto tu kolaps na základní úroveň v současnosti nehrozí. Její absolutní kontrola nad obyvatelstvem se jí při tlumení nákazy hodí, na druhou stranu, právě absolutní kontrola nad obyvatelstvem vedla k tomu, že byl virus dlouho nerozpoznán a lidé, kteří o novém koronaviru psali jako první, byli zmizeni.

A právě proto také máme i my tento problém.

Pro tyto politiky je důležité 1. jak to vypadá zvenčí 2. co je to bude stát

Je u nich naděje na tlumení exponenciálního nárůstu, ale zároveň jistota, že se nedozvíme, pokud to tak úplně nevyjde. Dopadem epidemie bude pravděpodobně další přitvrzení režimu.

"Přirozená imunita" - Politici, kteří maji názor, že nejlepší možností by byl přirozený průběh. Obecně absolutní nýmandi, kteří netuší že by je takový průběh mohl stát i mnohem víc, než jen politické křeslo.

Pokud se jim podaří svoji vizi uhájit a obyvatelstvo s nimi bude zajedno, můžeme se těšit i my na místa, kam budeme v Evropě jezdit na laciné dovolené (pokud si nevybereme ještě horší možnost)

"Zmatkáři" - Ať se na první pohled snaží působit jakkoli, absolutně nerozumí tomu, co dělají (například zakáží obchod s veškerým ochranným materiálem a pak zakáží vycházet bez roušek). U těchto politiků nejvíce hrozí riziko nestálosti názorů - tedy nejhoršího představitelného průběhu s předčasně ukončenou karanténou.

Ano tento scénář nám hrozí.



Více o šíření viru:

https://medium.com/@krivka.adam/koronavirus-pro%C4%8D-mus%C3%ADme-jednat-hned-6136d561d955

pondělí 16. března 2020

Teprve teď končí dvacáté století

Když se podíváte z okna, asi neuvidíte nic, co byste znali z katastrofických filmů. Přesto tam někde umírá dvacáté století - století běhání po úřadech, konferencí na které bylo nutné létat přes půl planety a možná také století příliš tolerovaného náboženství.

Ve chvíli, kdy ministr zdravotnictví ohlásí zákaz početných akcí bez tradičních náboženských výjimek, protože pandemie je hrozivější než kritika věřících, než krachy divadel a firem, než přerušené vzdělání i společenský život...to už nikdy to nebude jako dříve.

Dříve neexistovala síla, která by přiměla stát jako zaměstnavatele uvažovat o homeoffice jako o plnohodnotné alternativě kanceláře. Teď už existuje.

Neexistovala síla schopná donutit zdravotnickou veřejnost a politky jednat společně, globálně a strategicky proti šíření potenciální pandemie. Ve chvíli, kdy jedna nemoc dokáže zničit ekonomiku podstatné části světa, už taková síla existuje.

Co víc, zůstává tu viset jako damoklův meč, protože jakákoli epidemie z kteréhokoli koutu světa se může změnit v globální pandemii.

Neexistovala doba, kdy víra v alternativní - nefungující léčebné procedury představovala tak viditelnou hrozbu. Teď je tato doba tady.

Nikdy v historii také neměla jedna informace vliv na tolik lidí na tak obrovské ploše. Je v tom velká neděje, ale zároveň velká hrozba.Svět je definitvně globalizovaný a lze jej globálně informovat, nebo mu prostřednictvím informací vládnout. A to se vším dobrým, co to znamená i se všim špatným.

Než sundáme roušky, padne mnoho klubů, kin, divadel, podnikatelů, později možná i pár ekonomik, ministrů, vlád...

Na mnoha místech se objeví prázdnota, kterou bude třeba zaplnit, ale už to bude jinak.
Tak jako mocenská schemata, myšlenky i říše 19. století ukončila až 1. světvá válka, jako renesanci odděluje od baroka období moru, tak silný sociální dopad bude mít tato pandemie. Tím silnější, čím déle bude trvat. Zatím se zdá, že jsme na začátku.

Teprve teď končí dvacáté století.

čtvrtek 13. února 2020

Antisemitismus a komunismus pro nejmenší - je to důvod zakazovat knihy?

Před mnoha lety vzbudilo značnou pozornost vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf v českém jazyce.
Jak se píše na stránkách Echo24:

Vydavatel Michal Zítko totiž v roce 2001 vydal originální text Hitlerovy knihy ve stotisícovém nákladu a většinu z něj prodal. Poté čelil obžalobě z propagace nacismu a dostal i tříletý podmíněný trest, který zrušil až v roce 2005 Nejvyšší soud po Zítkově dovolání. 

Méně lidí už ví, že v roce 2016 vyšla tato kniha znovu a prodalo se jí přes deset tisíc výtisků. Nezdá se přitom, že bychom čelili další vlně antisemitismu. Vlastně žádný nárůst ani mnoho lidí nečekalo. Mein Kampf je už dávno mimo kontext meziválečného období a je to poměrně zmatená a nečtivá kniha. Nejlépe tedy poslouží jako dobový dokument pro spory, zda se Hitler ve svých vývodech opíral o křesťanskou věrouku (ano na Krista se tam odvolává opravdu často). Přesto ve sporech s mentálně omezenými katolíky bude Hitler stejně nadále vydáván za ateistu, takže ani tuhle úlohu neplní kniha moc dobře.

V současnosti máme ale co do činění s trochu jinými knihami.

První z nich je "klasické antisemitské dílo" Jedovatá houba od Ernsta Heimera vydané nakladatelstvím Guidemedia. Jako hlavní problém vidím, že je kniha zařazena do kategorie "dětská literatura". Současný předseda spolku Sisyfos Jaromír Šrámek to nevidí až tak tragicky: 

Faktické riziko je podle mě dost malé, protože pokud už má rodič v hlavě jen provázek spojující pravé ucho s levým, malého nácíčka si vychová ve velkého nácka kniha nekniha. Na druhou stranu knihkupectví prodávají stovky knih označených jako "alternativní medicína". I když občas do této kategorie spadne něco nepatřičného, například receptář bylinných čajů na běžné bolístky, často jsou to texty, které poměrně vemlouvaným způsobem nabádají k sebepoškozování ať již přímému, tedy třeba nebezpečné rady typu drastických diet na "vyléčení" nádorů, nebo nepřímému, tedy pochvalné texty o homeopatii, tzv. tradiční čínské medicíně, ájurvédě nebo třeba pseudopsychosomatice vzor Klímová nebo Dahlke.  


Dovolím si nesouhlasit. Především životy, které žijí děti nejsou ty samé, které si myslíme že žijí. Představa, že jim tuhle knížku musí koupit rodič je stejně zcestná, jako představa, že bude mít šanci jim vždy všechno vysvětlit.

Na rozdíl od Mein Kampfu, který nedokáže, kromě opravdu zažraného studenta dějin dvacátého století, přečíst téměř nikdo, je forma jednoduché až primitivní dětské knížky mnohem náchylnější k tomu šířit se horizontálně - půjčováním mezi dětmi. Prostředí dětských part a školních tříd má na děti často větší vliv než rodiče a k rychlý odsuzujícím soudům nemají děti nikdy daleko. (Copak si svoje dětství nepamatujete?)

A než člověk těžce vybojuje vlastní názory a vlastní (alespoň nějaký) rozum, může napáchat hodně věcí, které ho budou celý život mrzet.

Třetí knížkou o které chci mluvit je Komunismus (nejen) pro děti: aneb jak vše bude jednou jinak. 





Tato knížka je podle mě nejnebezpečnější. Nejvíce u ní hrozí, že ji budou rodiče dětem číst. Rozumějte: rodiče věřící v komunistické ideály ji budou předčítat s uslzenýma očima svým dětem. Je to něco jako křesťanské pohádky pro malé křesťánky. Ano je to nejryzejší indoktrinace. 

Zároveň je to ale také jediná z těchto tří knížek, do které bych opravdu chtěl nahlédnout, protože je naprosto současná. 

Teď se asi v duchu ptáte: Co s tím?

Nedělejme si iluze, že knihy sloužící k vyvolání cílené nenávisti někdy úplně zmizí. A nedělejme si také iluze, že někdy bude doba, kdy se nebudou lidé pokoušet indoktrinovat děti nebezečnými politickými nebo náboženskými ideologiemi. Mezi učebnicemi na všech školách totiž chybí jedna velmi důležitá: Čítanka lží.

Děti by se měli od malička učit, že jimi ostatní budou chtít manipulovat pomocí lží. Měly by vidět, jak se dělá válečná propaganda, jak se vyvolává nenávist vůči konkrétní skupině a jak se nechat ovlivnit takovými manipulacemi co nejméně. Proto si myslím, že bychom tyhle texty měly zachovat a používat je (v malých dávkách) jako očkování proti propagandě.

sobota 8. února 2020

Úředník horší než džihádista?

Právě proletěla médii zpráva, že malijskému hudebníkovi Ballaké Sissokovi američtí celníci úplně rozmontovali jeho hudební nástroj - koru. 
Kora má v malijské kultuře hodně zvláštní postavení. Jejich bardi - jaliové - věří, že v každé z nich sídlí duch. Mistrovství v hraní na koru se vysoce cení.  Pořádná kora je také velmi drahá a ne každý jali si jí může dovolit. Není to věc, která by si zasloužila zrovna zacházení jako stavebnice z Ikey. 



Titulek v Lidovkách nijak nepřehání,   když říká "‚Rozmontovali by i stradivárky?‘ Američtí celníci zničili světovému hudebníkovi jedinečný nástroj". 

Ballaké Sissoko také není mimo Mali úplně neznámý. Mívá turné po celém světě (bývá hostem hlavně ve Francii) a samozřejmě má i heslo na Wikipedii. Dělá tedy více než dost pro popularizaci malijské kultury i obecně pro hudbu samotnou. O tom ale američtí celníci vůbec nic netuší. 




Je takový paradox, který se v historii opakuje - džihádisté vědí, jakou hodnotu připisují Malijci své hudbě a loutno-harfám kora. Proto vyhrožují že je zničí. Američtí celníci nemají ani tušení, že má hudební nástroj takovou hodnotu, ani že se fakt extrémně těžko ladí (je to vlastně velmi vyvinutý typ hudebního luku, takže natažení jedné stuny má vliv na ostatní) ani jim nedojde, že dělají něco špatně, když nástroj rozmontují na součástky. Všechny kousky přece úhledně naskládají vedle sebe a pošlou majiteli! Nic se neztratilo ne? Tak vo co de?

V historii bylo spousta věcí zničeno lidmi, kteří vůbec netušili, jakou mají hodnotu. Vzpomínám si na jedno vloupání, do jisté zámecké knihovny, kde zloději, vybírali knihy s hodnotnými vazbami - to je sice hezké na pohled, ale rozhodně ne to nejcennější. Svítili si přitom listy z rukopisů, které jim připadaly jako nevzhledně svázané sešity... 
Kulturní nevzdělanost už odsoudit umíme jenže od celníků (natož od zlodějů) zrovna všeobecný kulturní rozhled nečekáme. On je v tom vždycky ale také kus naivity a proto pokaždé opakuji: Naivita může působit roztomile, ale ve skutečnosti vůbec není hezká, vlastně je extrémně nebezpečná.

pátek 7. února 2020

Politická pavučina

Opět se vracím ke své averzi na představu pravo-levého spektra. Podle mě by o politice vypovídalo víc, kdybychom ji poměřovají spíše trochu multidimenzionálně.

Zkusím to vysvětlit na příkladu:


Tohle samozřejmě není nějaký ideální model, jenom pár dimenzí politiky, které bychom měli chápat odděleně. Není tedy mým cílem hledat nějaký bod - těžiště mezi nimi.

Pokud byste na takovou pavučinu vynesli třeba ideální model středověkého království a přes něj nacistickou, komunistickou nebo frankistickou diktaturu, asi bychom se podivili, v kolika  parametrech se shodují.

Na druhou stranu by se asi našlo pár konstitučních monarchií, které by na první pohled nešlo rozlišit od vyspělých demokracií.

Byl bych nerad, kdyby byly šipky považovány za ukazování směru "správným" a "špatným" směrem. Je například rozhodně pro všechny obyvatele výhodnější když budou mít třeba do jisté míry centrálně navrženou koncepci dopravy. Zároveň se ale téměř nikdo nechce vázat pouze na jízdní řády vlaků a autobusů.

Konzervativní společnost dává lidem určité jistoty, což je v principu dobré, ale příliš konzervatvní společnost stagnuje. Všichni tedy nakonec raději vidí společnost, která také do určité míry přijímá inovace. Společnost, která ale přijímá inovace příliš rychle s nimi přijímá i ty, které se časem neosvědčí.

Volné šíření informací vypadá skvěle, zvláště proti státní cenzuře, jenže cenzura zároveň říká, čemu se má věřit a čemu ne (ne že by to snad musela bt pravda). Bez  cenzury se musejí všichni obyvatelé rozhodovat, čemu dají důvěru. Někde na škále mezi tím jsou kvalitní státní média, která dokáží posoudit kvalitu informací a necenzurují, pouze komentují (nesrovnávejte s naší realitou).  

Aby toho nebylo málo, tak rovnovážné stavy na osách závisí i na aktuální situaci. Může dojít třeba k objevu, který ovlivní vývoj okolních zemí a to jak třeba po energetické či výrobní stránce, tak po sociální stránce. Pak se může stát setrvávání na konzervativnější úrovni potenciálně nebezpečným. 

Podobně může s equilibrii zamávat válka, expanze na nové území nebo jakákoli technologická, klimatická či sociální krize.

Přijměte prosím tento model jako nepříliš dokonalý návrh k dalšímu řešení.

Poznámka: Reálně by muselo být "dimenzí" mnohem více. Například společnost může být inovativní ale zárveň přitom třeba nutně nemusí podporovat vědu, pokud inovace pouze přejímá. Vysoké daně automaticky neznamenají kvalitní a dostupné sociální a zdravotní zabezpečení - stát může peníze namísto toho dávat třeba do budování armády atd.


pondělí 2. prosince 2019

Andrejka to dělá ráda - konec jednoho tabu

Nakladatelství Svojtka & Co se stalo středem ne úplně žádoucí pozornosti potom, co vydalo knihu C. Lauranse: Co to tam mám? pro čtyřleté děti. Ta knížka není úplně ojedinělá, vlastně je jednou z celé série knížek Moje malá proč, které mají pomoci rodičům odpovídat dětem na celkem těžké otázky.

Je zajímavé, že se dá určitá vyšší ožehavost tušit už z názvu, protože knížka o alergiích se jmenuje prostě Alergie, knížka o smrti se jmenuje Smrt, ale knížka o pohlaví se nejmenuje Pohlaví. 

A rozpaky samozřejmě nevzbudila kniha o smrti ani o alergiích, ale o pohlaví.

Nejčastěji sdílenou stránkou je pak ta, na které Andrejka onanuje.


Problém knížky přitom není v tom, že by říkala něco, co není pravda, ale v tom, že se představy dospělých střetávají s jejich představou o dětství. 
Pro mě je to nesmírně zajímavé protože se zdá, že si své dětství nepamatují, nebo pamatují velmi selektivně. 

Dětské knížky se obecně tematice sexuality vyhýbají. To jim nelze mít za zlé, obecně se sexualitě vyhýbají i mnohé knížky pro dospělé, a není to nutně špatně. Na druhou stranu bychom neměli považovat děti za asexuální bytosti, i když je jejich sexualita od té dospělé odlišná.  

Já ale nejsem expert na dětské projevy a konec konců tahle má pozámka není příliš o dětech, ale spíše o reakcích dospělých. Domnívám se, že zatímco onanie, mazlení nebo "hra na doktora" mezi dětmi, nikoho nepoškozuje, příliš odmítavá až hysterická reakce dospělých děti poškodit může.

Otázkou tedy je, komu by vlastně měla být určená taková osvětová knížka. Možná jí děti nepotřebují tolik, jako dospělí.


neděle 29. září 2019

Něco o ekologii (bez Gréty)

Proč "bez Gréty"? Tento článek je o ekologii a Greta Thunberg není ekolog. Ekologie je totiž věda, která se studuje na vysokých školách. Jiná věda je klimatologie, která se také studuje na vysokých školách zpravidla na úplně jiných fakultách.

Žádnou z těch fakult Greta Thunberg nestudovala a nedá se tedy očekávat, že by měla do společné diskuse těchto věd co říci, přinejmenším ne více než mají odborníci.

Tedy k té ekologiii. Pokud jste někdy měli iluzi že ekologie není antropocentrická věda, tak je čas rozkopat vám bábovičky. Jako lidé ani nemůžemne posuzovat ekologii jinak než z lidského úhlu pohledu.

Neexistuje nic jako "záchrana planety" - planetě je totiž úplně jedno, jestli se na ní vyskytuje život, na jaké úrovni, v jakém rozsahu a na jakém chemickém základu. Planeta je z principu určité množství hmoty zformované gravitací do tvaru koule. K životu na svém povrchu je zcela lhostejná.

Jenže lhostejný k exitenci života je i globální ekosystém.  To, že reaguje na klimatické změny a částečně je i sám ovlivňuje není dané tím, že by si nějak svou existenci uvědomoval.

Ani jedno z toho není člověk v současné době schopen zničit. Co ale dokážeme zničit je naše vlastní prostředí (mnoha způsoby). Planeta naším působením nezanikne, Globální ekosystém přežil v minulosti už mnohem horší rány než jeké mu udělilo lidstvo. Problém je že můžeme prostředí zmenit natolik, že v něm nebude moci fungovat naše civilizace, nebo že v něm jako druh vůbec nedokážeme žít.

Nezachraňujeme planetu ale sebe! 

Naši předkové, stejně jako mnozí současní amatérští "ekologové" rozdělovali přírodu podle sympatií - housenky, hady a štíry například asi moc lidí rádo nemělo. Velryby byly spíše viděné jako nádrže paliva a maziva než jako inteligentní bytosti nebo tvorové, kteří mají v ekosystému nezastupitelnou úlohu. Ano sympatie k různým živočichům se časem změnily, ale podstatné je že ekologie se ptá na roli jednotlivých zvířat a rostlin v ekosystému, ne na to jaký k nim máme osobní vztah.

Ekologie je jednoznačně výsledek vývoje evropské vědy a evropské civilizace. Žádná jiná kultura do takového stupně poznání přírody nedospěla. Veškerá skutečná ekologie která se učí kdekoli na světě je evropská ekologie. Žádné "přírodní národy" před námi se nikdy nechovaly ekologicky, protože neměly o vztazích v ekosystémech ani páru.

A teď prosím věnujte pozornost jednoduchému tvrzení:

Život na planetě je omezený množstvím energie, které může využít. 

Když tady píši "energie" myslím tím především energii získanou ze slunečního záření. Sluneční konstanta je 1348,3 W/m2 . Ať chcete použít energii z větrných, solárních elektráren nebo biomasy, vždycky jde nakonec o tento jediný zdroj energie.

Nevím, nakolik je vám z toho zřejmé to, co mě. V zemích, kde je příroda bohatá na živočišstvo i vegetaci jsou volná příroda a energetika obnovitelných zdrojů konkurenty v boji o stejný energetický zdroj.  Pláčete nad osudem orangutanů v Asii, nad lány řepky, nad půdou zabranou solárními plantážemi? Tak si to už uvědomte!

Všude, kde se pěstuje kukuřice nebo rychle rostoucí dřeviny na energetické využití nakonec zůstane jen mrtvá hlína, tam kde se produkuje olej na bionaftu nezůtane nice jiného než monokultura a pod solárními panely už nic dalšího nevyroste. Tohle není řešení, je to zhoršení problému. Je to podobné jako kdybychom namísto čerpání ropy opět začali nejen svítit ale i topit velrybím a mrožím tukem.

Ano, existují oblasti, kde by využívání solární energie mohlo být obecně prospěšné i svým zastíněním, jenže ty leží v oblastech obratníkových pouští a jejich využití musíme tedy odložit na dobu "až bude na celém světě mír".

Rady typu "navraťme se k hospodaření našich předků" vypadají zábavně jen pokud se jimi řídí pár romantických ekobláznů. Při plošném nasazení bychom měli na krku další ekologickou katastrofu, protože naši předkové hospodařili vlastně z dnešního pohledu velmi nehospodárně, zvláště pokud jde o energii a využitou plochu. Přitom od roku 1927 stoupl počet lidí z 2 miliard na současných 7,5 miliardy.

Jediný způsob, jak civilizaci nezničit a zároveň jí zachovat určitou budoucnost je obrátit se k energetickým zásobám, které světový ekosystém nedokáže využít, nebo je využívá jen minimálně.
Takovými zásobami přirozeně jsou fosilní paliva a jaderná energie.

Z fosilních paliv není v současnosti svět příliš nadšený i když jsou jinak energeticky velmi zajímavá. Nemuseli jsme při tom čekat ani na zprávy o skleníkovém efektu a vlivu oxidu uhličitého. Kdo si pamatuje popílkvé spady v okolí elektráren a lesy spálené kyselými dešti, ten asi ví proč.

Odhaduje se že na následky špatného ovzduší způsobeného především pálením tuhých paliv, zemře každý rok v české republice přes pět tisíc lidí. To je tolik, kolik má na svědomí výbuch JE Černobyl včetně odhadovaných dopadů (úmrtí v budoucnosti).  Přitom Česká republika netrpí ani zdaleka takovým smogem jako třeba velká čínská města nebo některé oblasti Indie a Indonésie.

Ano kontraintuitivně jsou rizika využívání jaderné energie mnohem menší, než rizika používání pevných a fosilních paliv. Zároveň je třeba také upozornit, že jaderná elektrárny neprodukují oxid uhličitý, přesto se právě proti nim zaměřují mnohé kampaně ekologických aktivistů. Nebudu teď spekulovat kdo koho za co platí, od toho jsou jiné weby. Chci prostě jen ukázat, že onen potřebný "odklad" řešení ekologické i klimatické krize můžeme velmi snadno získat bez celosvětové genocidy a ústupu na úroveň doby kamenné.

V tuto chvíli je naprosto v souladu se všemi ekologickými požadavky zaměřit se na jadernou energii. Navíc pokud bude lidstvo někdy vážně uvažovat o expanzi mimo naši planetu, tak se neobejde bez technologie, kterou bychom měli rozvíjet právě teď.  To je také jeden z přirozených důsledků oné ekologické rovnice.

Počet obyvatel Země v této době exponenciálně roste a i když v budoucnu můžeme čekat jisté zpomalení, můžeme si zároveň být téměř jisti, že lidé, kteří už zde žijí budou toužit po zvyšování životní úrovně. Na to je jedna planeta přece jen příliš malá.

Jestli si má lidstvo uchovat nějaké tvůrčí schopnosti, úroveň a perspektivu budoucnosti, bude potřebovat mnohem více prostoru a energie, než mu může samotná Země poskytnout. Tam nahoře je ještě stále obojího dost.