Počet zobrazení stránky

úterý 15. května 2018

K čemu národ?

Při příležitosti oslav svátku sv. Václava 2017 se mezi shromážděnými (nepočetnými) křesťany objevila i skupinka s nápisem "Nevěříme v národ".

Opravdu bizarním způsobem tuto situaci okomentoval Lukáš Lhoťan na stránce Euarabia.com :

Při příležitosti připomínky sv. Václava demonstrovala skupina neomarxistických křesťanů proti českému národu s transparenty "nevěříme v národ" a slovními útoky na kardinála Duku, kvůli jeho podpoře českého vlastenectví. 

Ta otázka je ale sama o sobě vážná: Věříte v národ? A co to vlastně znamená?

V první řadě je ve skutečnosti strašně těžké určit, co to vlastně ten národ je.

Jedna z definic vypůjčených z Wikipedie zní takto:

Etnický národ stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politický národ stojí na občanství – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu.

Musím říci, že tahle definice není úplně oprávněná. V mnoha jazykových skupinách najdete podskupiny hlásící se k různým národům ačkoli jejich rozdíl mezi jejich jazyky je mnohem menší než u jiného národa rozdíl v nářečí. Ostatně dokladem něčeho takového může být rozdíl mezi češtinou a slovenštinou. Naše národy mají mnohem rozdílnější historii, než jazyk, přesto se definují samostatně.

V každém případě ale musejí mít příslušníci jednoho národa nějaký "společný kód", čímž nemyslím jen jazyk ale hlavně příběhy. Teprve příběhy, ať už jde o mytologická vyprávění, přirovnání nebo reálné ale rozšířené historky, dávají abstraktním výrazům jejich zdůvodnění. Bez historky vlastně ani pořádně takový výraz vysvětlit nedokážeme.

Příkladem takové kulturně nevžité historky může být Russelova čajová konvice. Bertrand Russel na tomto příkladu vysvětlovat že důkazní břemeno leží na tom, kdo něco tvrdí, ne na tom, koho se svým tvrzením snaží přesvědčit (nejde tedy o dokazatelnost, pravděpodobnost ani žádnou další věc, jen o důkazní břemeno). Základní podoba vypadá takto:

Představte si, že začnu tvrdit, že mezi Zemí a Marsem se na oběžné dráze kolem Slunce pohybuje předmět velikosti čajové konvice, který nedokáží pro jeho malé rozměry zaměřit ani ty nejlepší pozemské dalekohledy. A teď si představte, že bych vás chtěl přimět věřit, že tento předmět existuje jen proto, že nemůžete dokázat, že neexistuje. Nemělo by to být naopak? Neboli: Povinnost dokázat existenci čajové konvice na oběžné dráze by měl podle Russella ten, kdo by o její existenci přesvědčoval. Dokud se mu to nepodaří, jsou v legitimní pozici ti, co tvrdí „to nemůžeme vědět“, nebo ti, co tvrdí „to je nepravděpodobné“. 

Základní problém je že si lidé samozřejmě snadněji pamatuji představu čajníku putujícího vesmírnou temnotou, než argument, který je z toho vyvozen. Případů chybného použití tohoto argumentu pak můžeme vidět nespočet od projevů po nejrůznější články, diskuse a blogy. (Chudák Dawkins!)

Pokud tedy skupina - v tomto případě národ - nepřevezme nebo nevytvoří jednotný význam pro určitý příběh, nemají jej ani pojmy s ním spojené, takže jej nelze používat k běžné komunikaci ani k vyvolávání skupinových sentimentů.

 Chci říci, že národ je ve skutečnosti skupina jako každá jiná - má nějakou historii, nějaký druh dorozumívání, nějaké společné emoce. To je důležité, protože to dělá skupinu akceschopnou.

Tuto roli se snažilo převzít náboženství se střídavými úspěchy. Jeho problém je ovšem v tom, že je unifikované, takže se nikdy nedokáže úplně přizpůsobit místní historii a krajině. Na druhou stranu například významy jména "Jidáš" nebo pojmu "třicet stříbrných" jsou srozumitelné pravděpodobně po celé Evropě, takže náboženská mytologie opravdu přispěla k vytvoření poměrně široce používaného významového kódu. Říp, Tábor nebo Karlův most do něj ovšem zabudovat nejde.

Snaha propojit národní identitu s náboženstvím měla v minulosti katastrofální následky ať už si připomeneme éru nacismu, frankismu nebo masakr ve Rwandě. Přesto se právě na náboženství jako součást národní identity odkazují nejhlasitější "obránci národa". Je přitom typické že právě tito lidé, vlastně společnému národnímu kódu nerozumějí. (Typická je příšerná úroveň češtiny a odlišý výklad historických událostí.) 

Národ, stejně jako oddíl sportovních hasičů, lze vybudit k dobrým věcem i k těm špatným, ani v tom se skupiny neliší. Výjimkou snad je to, že národ bývá emočně spojen s nějakým územím a i když už toto spojení nechápeme jako společná posvátná místa, stále jsou taková místa pro nás důležitá.

Na druhou stranu to není až tak výjimečný sentiment ani u jiných skupin. I oddíl mažoretek nebo fotbalistů se hlásí ke svému kraji už v názvu.

Odhalení že národ není něco vyvoleného a zázračného ale že je to věc vztahu ke kraji a národním ideálům je vlastně docela staré - patří už do Velké francouzské revoluce - a mě je na něm sympatické, že přesně podle tohoto ideálu se také Český národ znovuzrodil za národního obrození. Stalo se to úplně stejně jako při založení skupiny historického šermu nebo Klubu českých turistů. Určujícím bylo pouze to, čím člověk chtěl být a s kým chtěl být, žádné geny, rasa či cokoli podobného.

Proto se mi také líbí slova české hymny, protože v první sloce pokládá otázku "Kde domov můj?" a v druhé na ní odpovídá "Mezi Čechy domov můj."

V tomto smyslu jsem přesvědčen, že národ jako druh společnosti i určitého vnímání kraje má stále budoucnost. Vlastně myslím, že nám budoucnost vytvoří národy ještě zvláštnější a zajímavější než ty, které známe z historie.

neděle 25. února 2018

Co je špatně na černém Achillovi?

Na (mnou jinak nepříliš vážené) webové stránce Středoevropan se v článku Proč hraje v novém ztvárnění Tróji hrdinu Achilla, a nejen jeho, černoch? Filip Vávra pohoršuje, že řeckého hrdinu Achilla hraje v novém seriálu BBC herec tmavé pleti.

Tentokrát mu musím dát za pravdu v tom, že snaha takto rasově zrovnoprávnit mytologii, případně dějiny je značně problematická hned ze dvou stran.

V první řadě je ten pokus špatně ve vztahu k Řekům, řecké historii i historii Evropy. Je to špatně, protože hrdinové Iliady patří do určitého kulturního okruhu a mají nějaký kontext. Pokud je z něj vytrhneme, ztrácí to, čím jsou pro nás důležití. Ono by to totiž bylo špatně i kdyby Achilla hrál rodilý Slovák v kostýmu Jánošíka nebo třeba Mongol.

Stejně tak bych asi já mohl hrát jorubského boha-trickstera Eshu. Abyste ale opravdu zažili, jak moc to nefunguje, měli byste si pustit Kněžnu Libuši od Constantina Wernera a to si vezměte, že Přemysl Oráč i Libuše jsou tu pořád ještě běloskvoucí Evropané.



Je to špatně z našeho kulturního pohledu, jenže ono je to špatně i z pohledu řekněme černošských národů. Achilles prostě není jejich hrdina. Takového hrdinu jim takhle nemůžeme "dát" protože není součástí jejich tradice a historie.

Tedy nemůžeme jim ho vložit do jejich minulosti. Ve skutečnosti ale může samozřejmě černý herec hrát kohokoli, stejně jako může kohokoli hrát bílý herec (ano i mouřenína benátského), jenže v takovém případě by měl film, nebo divadelní představení přiznávat nejen svou multikulturnost ale také záměrnou anachroničnost.

Takový přístup k bájím je naprosto regulérní. Ve chvíli, kdy římští legionáři nosí namísto kopí M16ky může hrát kdokoli kohokoli. Vzniklo tak několik pozoruhodných filmů, jako třeba Jesus Christ Superstar od Normana Jewisona, Romeo a Julie Baze Luhrmanna nebo Titus Julie Taymor. I tehdy má ovšem výběr netradičních herců jistý záměr, stejně jako použití rekvizit.

Zbývá proto poslední věc, která je špatně na černém Achillovi, černé Johance z Arku a dalších podobných postavách (mimochodem třeba Číňané tolik do takových rolí obsazováni v současné době nejsou) - tohle je totiž rasismus. Černý herec nebyl obsazen do své role kvůli tomu, že by tak skvěle hrál, nebo protože by se na Achilla typově skvěle hodil, ale proto, že je černý.

Všechno co o herectví studoval, všechno co se naučil a s čím se trápil se smrsklo na "Máš správnou rasu!"


úterý 30. ledna 2018

Kdy jsme prohráli tyhle volby?

Naše intelektuální liga je teď naštvaná, že nezvítězil jejich kandidát s falešnými brýlemi. Doufají že Zeman třeba brzy umře. Já sice také dělám vtípky, že chce padnout jako velký potentát se státním pohřbem, ale ona to zase taková sranda není.

Přiznejme si že oba zbývající kandidáti by byli v roli prezidenta nebezpeční. To, jestli by se riziko ukázalo jako neúnosné v případě Drahoše, se v brzké době nedozvíme a můžeme jen doufat, že Zeman zůstane v přínosech i průšvizích na své současné úrovni. I to totiž závisí více na vnější politické situaci, než na něm samotném.

 Proč ale dnes plakat nad mlékem rozlitým před několika lety?
Ano měli bychom si uvědomit, že jsme tyhle volby neprohráli v sobotu. Prohráli jsme je, když jsme nedokázali postavit kandidáta, který by dokázal čelit Miloši Zemanovi a zároveň nestavěl veřejnost před neřešitelné dilema, tedy před to jestli je jedno riziko horší než jiné.

Co když ale Zeman z této rovnice skutečně nějakým způsobem vypadne, ať už úmrtím nebo v důsledku věku? Co když se budoucí uchazeči nebudou muset měřit s "Medvědem z Vysočiny"? Není to nakonec nebezpečnější situace než ta současná?

Nemáme vůbec žádnou jistotu jak se zachová skupina, která dosud volila kohokoli proti Zemanovi. Vůbec netušíme, kam se přelijí Zemanovi příznivci a hlavně je tu riziko, že dostane větší prostor skupina znechucená politikou a projeví sympatie k propagátorovi rychlých, spolehlivých a špatných řešení, ať už jím bude kdokoli. Ta je tady totiž stále.

Iniciativy jako byla Kroměřížská výzva na to možná šly špatně, protože jejich návrhy na kandidáty měly stejnou výbušnost jako jiné, nedá se jim ale ubrat že se pokusily alespoň postavit svého kandidáta. Většina lidí neudělala ani to, prostě přijala to co jim bylo nabízeno.

Přitom jsme vlastně byli svědky úplně stejného nepochopení veřejnosti jako při minulých volbách. Snad jen že namísto Benešových dekretů nastoupily imigrační kvóty.

Ostatně pokud mi to nevěříte, zkuste se začíst do článku Pavla Kohouta: Pět věcí, které Karel pokazil

Tyhle volby jsme prohráli před pěti lety. Teď možná prohráváme ty příští.



pátek 26. ledna 2018

Kdo nejde k volbám volí Hitlera!

Ta válečná reklama se mi kdysi strašně líbila, byl na ní řidič, který jel v autě sám. Vedle něj na sedadle seděla průhledná postava. Nápis hlásal, že " Když jedeš sám, jedeš s Hitlerem". Při válečném šetření pohonnými prostředky se taková reklama,  její poselství i vyjádření daly pochopit.

Za poněkud větší problém tohle myšlení považuji, když zrovna není po ruce žádný dostatečně temný diktátor, proti kterému by se takové tvrzení dalo použít.

Popravdě řečeno Miloš Zeman (byť bych byl raději kdyby se nikdy prezidentem nestal) prostě není Hitler a tohle není ta situace.

Nevolit může být za určitých okolností stejný projev vlastního názoru jako volit. Vzpomínám si ještě že i za reálného socialismu existovaly volby. Mohli jste si vybrat buď komunistu, nebo nebo podporovatele komunistů. Tehdy bylo jediným možným projevem nesouhlasu nejít k volbám, ovšem s tím, že se to pak většinou neobešlo bez následků. Mohli se po člověku ptát třeba nějací neznámí páni...

V současné době mám na výběr mezi dvěma kandidáty, kteří (ač mají zastávat úřad, jehož funkce je spíše ceremoniální) mohou být v určitých situacích skutečně nebezpeční. Reálně ale nezastával to co považuji za důležité vůbec žádný z prezidentských kandidátů ani v prvním kole.

Jeden není demokrat, další chce vytáhnout proti sekularismu a většina z nich chce prosazovat ve společnosti "ty správné křesťanské hodnoty"...

Jediný kandidát, který pro mě přicházel v úvahu vypadal dobře hlavně proto, že o něm vlastně nic nevím.

Zkrátka ve skutečnosti je nechci ani zadarmo. To co mi nabízela sousedská propaganda v prvním kole bylo: Vol někoho proti Zemanovi, kdo nevolí proti Zemanovi, volí Hitlera...tedy pardon Zemana.

Už tehdy to nebyla pravda. V druhém je to podobné "Vol Drahoše aby se tam nedostat Ty víš kdo.."

Ne tuhle hru na vyhánění čerta ďáblem s vámi hrát nebudu. Pokud je hlavním důvodem k tomu aby se kdokoli - nejen Drahoš - stal prezidentem to, aby se jím nestal někdo jiný, pak je to nedostatečný důvod a pohrdání institucí prezidenta. Byl by to totiž nedostatečný důvod pro jakékoli zaměstnání.

úterý 16. ledna 2018

Energie z řepky je blbost a všichni jsme to mohli vědět už v osmdesátých letech

Ve středu 8. dubna 2015 přednesl člen Zemědělského výboru PSČR Mgr. Herbert Pavera zdrcující řeč o pěstování řepky v naší zemi. Kromě toho, že z ní zjistíte, že pro naše poslance je zatěžko si ověřit, jestli u nás v tomto roce připadlo na výrobu biopaliv 500 tisíc tun nebo milion tun. Udělat tutéž chybu člen vedení obchodní divize kteréhokoli podniku, pravděpodobně by v ní už příště nezasedal.



Za hlavní ale považuji to, že se v naší Poslanecké sněmovně jednalo o problému, který byl známý již v době prvních pokusů s pěstováním řepky na biopaliva u nás.

Nebylo přitom nijak těžké  spočítat že se energetický výnos řepky bude od jakéhokoli druhu jiného získávání energie nebude lišit v jednotlivých číslech, ale v řádech. A to mluvím i o obnovitelných zdrojích.

Co horšího, tohle všechno už bylo dávno spočítáno. Faktory určující nekonkurenceschopnost řepky jako zdroje energie jsou:


Množství dopadající sluneční energie- většina republiky má méně než 1140 KWh/m˄2.
účinnost fotosyntézy je maximálně 34%
Množství vzniklé biomasy 50 až 60t/ha (počítány i nevyužitelné části)
% biomasy z níž se vyrábí biopalivo = max. 4%.
Hmotnost semen na pěstovanou plochu: asi 0,25 kg/m2 - 0,3kg/m2 (2,5 až 3 tuny na hektar)

Poměr obsaženého oleje v semenech je 9-16%. Obecně je ale ve výpočtech uváděno až 30%, což poněkud deformuje výsledky. I tak je poměr dopadající sluneční energie ku energii získané spálením bionafty uváděn jako 0,08 %.

Pokud se pohoršujeme nad solárními barony a jejich krutě neúčinnými elektrárnami, měli bychom si uvědomit, že jejich účinnost se i v nejhorších případech udává v procentech. Běžné panely mají účinnost asi 16 až 17%. Jsou tedy více než 200x účinnější než řepka.

Tím nechci samozřejmě obhajovat stavění solárních elektráren u nás, jen doložit energeticko-ekologický nesmysl kterého jsme svědky a co je nejhorší, o kterém jsme museli vědět už před padesáti lety.

Množství světla dopadajícícho na naší planetu se totiž nezměnilo a nezměnila se ani fyzická podstata řepky, umíme spočítat výnos, spalné teplo... To jsou věci známé mnoho desetiletí.  Bionaftu z řepky lze označovat za "ekologickou" jen v rámci reklamní kampaně a spočítat si to může každý.


Vítejte na Zelmi... Bionafta

Wikipedie: Solární panel

Solární novinky: Kdo skutečně nabízí nejúčinnější panel pro střešní solární elektrárnu?

ASZ: Výnos obilovin V ČR je v průměru o pět procent nižší, řepky o sedm procent větší

čtvrtek 23. listopadu 2017

A popíjejí z rohů nápoj strašný...

Letos v lednu jsem v článku Falernské je hnusné a vikingské pivo kyselé - opravdu? zmínil vikingské pivo. Dnes bych chtěl trochu varovat před unáhleností nejen svou, ale asi i mnohých historiků. Otázkou totiž je, jestli Vikingové skutečně vařili pivo.

Pivo a kvas

Pro úplné vysvětlení toho, co mám na mysli se musím vrátit k vysvětlování rozdílu mezi pivem a kvasem. Pivo má totiž několik starších sourozenců od kterých se někdy jen těžko rozlišuje. Všechny vznikly už kdysi ve starověké Mezopotámii a tak bychom mohli předpokládat, že jsou stejně rozšířené, ale není to úplně pravda.

V zásadě jsou to tři sourozenci, kteří se liší drobnostmi při výrobě. Pravděpodobně nejstarší je kvas.
Vznik kvasu spadá možná až do předhistorických dob. Tehdy se totiž obilí před mletím pražilo. Když takové pražené obilí - v tomto případě ječmen - zalijete vařící vodou, nebo chvíli povaříte, vznikne to, čemu se dnes říká "ječmenný čaj". Ačkoli nese označení "čaj" patří mezi kávoviny.

Dnes je rozšířené jeho pití hlavně ve Východní Asii, ale kdysi byl rozšířen po celé Eurasii.

Ječmenný čaj se samozřejmě pil i slazený a to buď rostlinnými šťávami, ovocem nebo medem. Pokud takový oslazený "čaj" necháte nějakou dobu na pokoji, zkvasí (pokud nezplesniví) a máte první slabě alkoholický nápoj - kvas.

Podstatné jsou dvě okolnosti: Zkvasitelnost obilí v kvasu vzniká pražením, kdy se při teplotě kolem 200 °C rozpadá škrob na dextrin, glukózu a další složky. Jenže zkvasitelné jsou jen některé typy vzniklých cukrů, takže pražení nedostačuje a proto je kvas před zakvašením doslazovaný.

Alternativou k pražení obilek je pečení chlebových placek nebo výroba kvasu ze sucharů. Jinou verzí pak bylo kvašení pražené mouky, tak vzniká hustý kysel neboli boza. Tou se ale teď zabývat nebudeme, protože v našem příběhu nehraje roli.

Pivo je také kvašený nápoj z obilí. Cukry z nichž kvasí alkohol se v něm vytvářejí naklíčením, sušením za zvýšené teploty a pomalým "vařením" (ve skutečnosti nahříváním ve vodě při teplotách kolem 40°C až 70°C) naklíčeného obilí - tzv. sladu - při němž enzymy z naklíčených zrn spustí reakci, která rozštěpí škrob na jednoduché cukry.

Podstatné je že všechen kvašený cukr pochází přímo z obilí a na to aby nějaký cukr obsahovalo se musí zrno sladovat, tedy nechat naklíčit, sušit a vařit.

Slad byl však prokazatelně pro starověké a středověké lidi pouze alternativou k dražšímu zdroji cukru - medu. Ostatně dodnes se některé archaické druhy piva jako lambiky dělají ze směsi sladovaného a nesladovaného obilí, takže by se dalo říci, že pivo je jen zvláštní kategorií kvasu.

V čem je tedy problém? 

Slad

Máme doklady že se ve vikingských dobách obilí pražilo, ale nemáme žádné dochované doklady sladování. To samo o sobě ale nemusí představovat problém, protože i kdybychom tehdejší nádoby na sladování objevili, asi bychom je nepoznali.

Med

Do piva se většinou nemusí přidávat další cukr, ale ze záznamů je známo, že Vikingové přidávali do piva med. Otázka je ovšem: Kdy ho tam přidávali?

Víme že Vikingové pili pivo často teplé. Pokud by si jej přislazovali medem po ohřátí, pak by jistě mohlo jít o skutečné pivo. Stejně tak ale mohli přidávat med před rozkvašením a pak by k tomu měli jako důvod nízkou cukernatost způsobenou pravděpodobně tím, že by v něm nebyl skutečně použit slad, ale jen opražené obilí (mylně považované za slad). Pak by to ale samozřejmě podle dnešního chápání nebylo pivo nýbrž kvas.

A ten problém? Oba ty recepty by fungovaly a jejich výsledkem by byl nápoj dostatečně podobný pivu.

V podstatě to můžete i vyzkoušet. Pro první recept budete potřebovat jen neloupaný ječmen (v horším případě stačí i ječné kroupy) asi 200g, med asi 250g, 5 g chmele, kvasnice (nejlépe pivní pro svrchní kvašení, v nouzi postačí i kvásek nebo droždí) a 3 litry vody.

Ječmen v troubě opražíte za stálého prohrabování při 200°C až začne kávově vonět. Pokud je neloupaný, dejte jej ještě do moždíře a trochu rozlámejte. Pak nasypte do 3 litrů vroucí vody, přidejte chmel a med. Povařte a nechte pomalu zchladnout. Sítkem vylovte chmel. Při tělové teplotě přidejte kvasnice.

Nechte kvasit asi 38 hodin (přesně to není, musíte poznat podle prokvašení a sladkosti - prostě ochutnejte), pak stočte do nádoby v níž budete kvas skladovat a nechávat dozrávat. Pozorujte kdy vám chuť bude připadat nejpříjemnější.


Imitace druhého postupu by byla ještě jednodušší, ale jen proto že bychom mohli použít už hotové pivo. Vezměte svrchně kvašené pivo, ohřejte (vařit se už nesmí) a přidejte do něj med. Je ovšem otázka, zda by vzhledem k podmínkám ve vikingských pivovarech nebylo pivo spíše stylu lambik než ale. Pak by měl med za úkol také doplnit kyselost piva.

Vlastně mohou mít pravdu také obě verze. Měli bychom totiž myslet na to, že pokud mluvíme o Vikinzích, znamená to že používáme souhrnný název pro etnika rozšířená od Baltského moře po Rusko a o době trvající přes tři staletí.

Aby toho nebylo málo, analyzované zbytky toho, co mělo být pivem z doby Vikingů neobsahují med vůbec. Zato složení až podezřele připomíná dodnes známé finské jalovcové pivo sahti.

Jediné, čím si v tomto případě tedy můžeme být jisti je, že Germáni (k nimž Vikingové patřili) uměli kvasit nápoje z obilí mnohem dříve, než začala vikingská éra. 

 Římský historik Publius Cornelius Tacitus (55–120) totiž napsal o Germánech:
… polehávajíce na medvědích kožešinách nestřídmě holdují strašnému nápoji vyrobenému z ječmene či pšenice, velmi nepodobnému ušlechtilému vínu…
… a tento ohavný nápoj pijí až do němoty z velkých tuřích rohů.

středa 22. listopadu 2017

Nejstarší droga #SexForMeToo

Příliš nesleduji dění kolem sexuálních skandálů, takže ani nevím, jestli se v případě kauzy #MeToo budu vyjadřovat k věci, ale v každém případě je otázka, kterou tato kampaň vyvolala legitimní.

Kde je hranice mezi sexuální nabídkou a sexuálním obtěžováním? 

Policejní psycholožka Ludmila Čírtková v rozhovoru pro Respekt říká:


Když se někdo slušným, korektním a zajímavým způsobem dvoří ženě, tak se rozhodně bát nemusí. Bát by se měl ten, kdo ono dvoření obejde a spolehne se na to, že má nějaký jiný prostředek, třeba moc určovat výši platu či ovlivnit kariéru. Ale to je všechno jednání, které vede k tomu, že pevný a zdravý vztah nenavážete. Stačí se podívat na klíčové slovo – mluvíme o obtěžování, čili o jednání, které je obtěžující, nepříjemné. A když je něco nepříjemné, tak to rozhodně není začátek dobrého vztahu. Nepříjemné věci bychom těm druhým neměli dělat. To se učí už děti na pískovišti.


Ten odstavec zcela jasně říká, že sex není něco obyčejného, co si můžeme dovolit pojmenovávat úplně stejně jako třeba nákup pečiva  nebo zapůjčení šroubováku. Ostatně zkusím teď její slova naroubovat právě na tuto situaci:


Když se někdo slušným, korektním a zajímavým způsobem zeptá, jestli mu půjčíte šroubovák, tak se rozhodně bát nemusí. Bát by se měl ten, kdo ono rituální chování obejde a spolehne se na to, že má nějaký jiný prostředek, třeba moc určovat výši platu či ovlivnit kariéru. 
 
Popravdě, také se mi nelíbí představa, že by si někdo přivlastňoval mé nářadí z titulu postavení nebo svého vlivu na mou kariéru, jenže také nepředpokládám, že při tom můj kamarád vyvine nadstandardní emocionální a intelektuální výkon. To ovšem v případě sexu předpokládáme. Proč?


Když napíšu že "sex je droga" dopustím se tím stejného zkreslení jako když řeknu "můj mozek". Stejně jako nevlastníme svůj mozek, protože "my" je produktem našeho mozku a vzhledem k tomu, že v biologické struktuře nedokážeme rozlišit mezi softwarem a hardwarem (na rozdíl od našich počítačů) tak jsme vlastně my ten mozek.

Podobně není drogou nějaký imaginární sex, ale my, včetně našeho vzhledu, chování, fantazie a zálib. Nepůjčujeme nějaký imaginární sex ale sebe. No a na sebe jsme přirozeně hodně opatrní a hákliví. Jenže i tak v tomto případě možná trochu příliš. Pokud se totiž navzájem budeme zvát na nějakou jinou aktivitu, při které vaše zdraví, nebo i život může přijít k úhoně (např horolezectví, paragliding, lyžování, kanoistika...) budeme mnohem otevřenější.

Kdykoli ale flirtující muž překročí bezpečnou hranici, hrozí mu, že bude vnímán jako agresor. Problém je zda můžeme stanovit nějakou míru obtěžování, kterou bychom už měli považovat za nepřípustnou. Je zřejmé, že nulovou toleranci nastavit nemůžeme, protože bychom tak zablokovali veškerou sexuální konverzaci. A naopak, nelze stavět ani na maximální volnosti v opačném směru, protože by takový stav byl prostě nesnesitelný.

Jak už to tak bývá, je neostrá hranice problémem jaksi z obou stran. Takové svádění je vlastně něco jako kličkování po minovém poli. Muž, jehož evolučním úkolem je svést ženu, si nikdy nemůže být jistý, kdy je jeho snaha o vytváření erotické atmosféry ještě ignorována a kdy už je naopak vnímána jako nepříjemná, přičemž u každé ženy je koridor mezi těmito dvěma stavy různě široký i pro různé muže.

Pouze společenské konvence ale vedou k tomu, že se pod #MeToo nehlásí také muži. I my se totiž občas cítíme chováním některých žen obtěžováni a nejen muži mají touhu svádět druhé pohlaví. A když už jsme u toho nejen to...

Celý ten případ s #MeToo je zajímavý tím, jak dělí svět na "ženský" a "mužský" (ve světě, kde by jinak kohokoli za totéž stíhala smečka genderistek) ale zároveň nepřináší vůbec žádné řešení. Vlastně hrozí zablokováním erotiky a sexu jako témata vhodného k hovoru, což je problém. 

Pokud je ve společnosti sex jako téma tabuizován příliš, vzrůstá počet sexuálně motivovaných trestných činů. A mimochodem také to podporuje rozvoj prostituce, což je také rizikové. Tedy lidé řeší tuto potřebu až ve chvíli, kdy ji nemohou uspokojit jinak a jsou pro to ochotni udělat cokoli. 

Praktický postup by byl tedy opačný - otevřít diskusi o sexu a svádění.

Ano jsme pro sebe navzájem drogou, ale to nejhorší, co bychom v tuhle chvíli mohli udělat je prohibice. Můžete mi přitom věřit, že jediný, komu to nebude vadit jsou skuteční sexuální násilníci. 

Právě z tohoto důvodu a v dokonalém protikladu proti názoru policejní expertky tvrdím že ani přímá otázka "Nechceš mít se mnou sex?" by neměla být považována za sexuální obtěžování a to dokonce i v případě například pozvání do trojky nebo k ještě bizarnější sexuální aktivitě. 

Pravda úspěšnost takové metody je malá, pokud nevypadáte jak Barbie nebo Ken, ale o to teď nejde.
Jde o to nebát se mluvit o sexu a hlavně snížit už tak dost vysokou úroveň úzkosti ze sexuálních témat. 

Tohle je skutečná cesta k bezpečnějšímu světu, ne kriminalizace chudáků, kteří se odvážili někomu pochválit účes nebo šaty.