Počet zobrazení stránky

čtvrtek 13. února 2020

Antisemitismus a komunismus pro nejmenší - je to důvod zakazovat knihy?

Před mnoha lety vzbudilo značnou pozornost vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf v českém jazyce.
Jak se píše na stránkách Echo24:

Vydavatel Michal Zítko totiž v roce 2001 vydal originální text Hitlerovy knihy ve stotisícovém nákladu a většinu z něj prodal. Poté čelil obžalobě z propagace nacismu a dostal i tříletý podmíněný trest, který zrušil až v roce 2005 Nejvyšší soud po Zítkově dovolání. 

Méně lidí už ví, že v roce 2016 vyšla tato kniha znovu a prodalo se jí přes deset tisíc výtisků. Nezdá se přitom, že bychom čelili další vlně antisemitismu. Vlastně žádný nárůst ani mnoho lidí nečekalo. Mein Kampf je už dávno mimo kontext meziválečného období a je to poměrně zmatená a nečtivá kniha. Nejlépe tedy poslouží jako dobový dokument pro spory, zda se Hitler ve svých vývodech opíral o křesťanskou věrouku (ano na Krista se tam odvolává opravdu často). Přesto ve sporech s mentálně omezenými katolíky bude Hitler stejně nadále vydáván za ateistu, takže ani tuhle úlohu neplní kniha moc dobře.

V současnosti máme ale co do činění s trochu jinými knihami.

První z nich je "klasické antisemitské dílo" Jedovatá houba od Ernsta Heimera vydané nakladatelstvím Guidemedia. Jako hlavní problém vidím, že je kniha zařazena do kategorie "dětská literatura". Současný předseda spolku Sisyfos Jaromír Šrámek to nevidí až tak tragicky: 

Faktické riziko je podle mě dost malé, protože pokud už má rodič v hlavě jen provázek spojující pravé ucho s levým, malého nácíčka si vychová ve velkého nácka kniha nekniha. Na druhou stranu knihkupectví prodávají stovky knih označených jako "alternativní medicína". I když občas do této kategorie spadne něco nepatřičného, například receptář bylinných čajů na běžné bolístky, často jsou to texty, které poměrně vemlouvaným způsobem nabádají k sebepoškozování ať již přímému, tedy třeba nebezpečné rady typu drastických diet na "vyléčení" nádorů, nebo nepřímému, tedy pochvalné texty o homeopatii, tzv. tradiční čínské medicíně, ájurvédě nebo třeba pseudopsychosomatice vzor Klímová nebo Dahlke.  


Dovolím si nesouhlasit. Především životy, které žijí děti nejsou ty samé, které si myslíme že žijí. Představa, že jim tuhle knížku musí koupit rodič je stejně zcestná, jako představa, že bude mít šanci jim vždy všechno vysvětlit.

Na rozdíl od Mein Kampfu, který nedokáže, kromě opravdu zažraného studenta dějin dvacátého století, přečíst téměř nikdo, je forma jednoduché až primitivní dětské knížky mnohem náchylnější k tomu šířit se horizontálně - půjčováním mezi dětmi. Prostředí dětských part a školních tříd má na děti často větší vliv než rodiče a k rychlý odsuzujícím soudům nemají děti nikdy daleko. (Copak si svoje dětství nepamatujete?)

A než člověk těžce vybojuje vlastní názory a vlastní (alespoň nějaký) rozum, může napáchat hodně věcí, které ho budou celý život mrzet.

Třetí knížkou o které chci mluvit je Komunismus (nejen) pro děti: aneb jak vše bude jednou jinak. 





Tato knížka je podle mě nejnebezpečnější. Nejvíce u ní hrozí, že ji budou rodiče dětem číst. Rozumějte: rodiče věřící v komunistické ideály ji budou předčítat s uslzenýma očima svým dětem. Je to něco jako křesťanské pohádky pro malé křesťánky. Ano je to nejryzejší indoktrinace. 

Zároveň je to ale také jediná z těchto tří knížek, do které bych opravdu chtěl nahlédnout, protože je naprosto současná. 

Teď se asi v duchu ptáte: Co s tím?

Nedělejme si iluze, že knihy sloužící k vyvolání cílené nenávisti někdy úplně zmizí. A nedělejme si také iluze, že někdy bude doba, kdy se nebudou lidé pokoušet indoktrinovat děti nebezečnými politickými nebo náboženskými ideologiemi. Mezi učebnicemi na všech školách totiž chybí jedna velmi důležitá: Čítanka lží.

Děti by se měli od malička učit, že jimi ostatní budou chtít manipulovat pomocí lží. Měly by vidět, jak se dělá válečná propaganda, jak se vyvolává nenávist vůči konkrétní skupině a jak se nechat ovlivnit takovými manipulacemi co nejméně. Proto si myslím, že bychom tyhle texty měly zachovat a používat je (v malých dávkách) jako očkování proti propagandě.

sobota 8. února 2020

Úředník horší než džihádista?

Právě proletěla médii zpráva, že malijskému hudebníkovi Ballaké Sissokovi američtí celníci úplně rozmontovali jeho hudební nástroj - koru. 
Kora má v malijské kultuře hodně zvláštní postavení. Jejich bardi - jaliové - věří, že v každé z nich sídlí duch. Mistrovství v hraní na koru se vysoce cení.  Pořádná kora je také velmi drahá a ne každý jali si jí může dovolit. Není to věc, která by si zasloužila zrovna zacházení jako stavebnice z Ikey. 



Titulek v Lidovkách nijak nepřehání,   když říká "‚Rozmontovali by i stradivárky?‘ Američtí celníci zničili světovému hudebníkovi jedinečný nástroj". 

Ballaké Sissoko také není mimo Mali úplně neznámý. Mívá turné po celém světě (bývá hostem hlavně ve Francii) a samozřejmě má i heslo na Wikipedii. Dělá tedy více než dost pro popularizaci malijské kultury i obecně pro hudbu samotnou. O tom ale američtí celníci vůbec nic netuší. 




Je takový paradox, který se v historii opakuje - džihádisté vědí, jakou hodnotu připisují Malijci své hudbě a loutno-harfám kora. Proto vyhrožují že je zničí. Američtí celníci nemají ani tušení, že má hudební nástroj takovou hodnotu, ani že se fakt extrémně těžko ladí (je to vlastně velmi vyvinutý typ hudebního luku, takže natažení jedné stuny má vliv na ostatní) ani jim nedojde, že dělají něco špatně, když nástroj rozmontují na součástky. Všechny kousky přece úhledně naskládají vedle sebe a pošlou majiteli! Nic se neztratilo ne? Tak vo co de?

V historii bylo spousta věcí zničeno lidmi, kteří vůbec netušili, jakou mají hodnotu. Vzpomínám si na jedno vloupání, do jisté zámecké knihovny, kde zloději, vybírali knihy s hodnotnými vazbami - to je sice hezké na pohled, ale rozhodně ne to nejcennější. Svítili si přitom listy z rukopisů, které jim připadaly jako nevzhledně svázané sešity... 
Kulturní nevzdělanost už odsoudit umíme jenže od celníků (natož od zlodějů) zrovna všeobecný kulturní rozhled nečekáme. On je v tom vždycky ale také kus naivity a proto pokaždé opakuji: Naivita může působit roztomile, ale ve skutečnosti vůbec není hezká, vlastně je extrémně nebezpečná.

pátek 7. února 2020

Politická pavučina

Opět se vracím ke své averzi na představu pravo-levého spektra. Podle mě by o politice vypovídalo víc, kdybychom ji poměřovají spíše trochu multidimenzionálně.

Zkusím to vysvětlit na příkladu:


Tohle samozřejmě není nějaký ideální model, jenom pár dimenzí politiky, které bychom měli chápat odděleně. Není tedy mým cílem hledat nějaký bod - těžiště mezi nimi.

Pokud byste na takovou pavučinu vynesli třeba ideální model středověkého království a přes něj nacistickou, komunistickou nebo frankistickou diktaturu, asi bychom se podivili, v kolika  parametrech se shodují.

Na druhou stranu by se asi našlo pár konstitučních monarchií, které by na první pohled nešlo rozlišit od vyspělých demokracií.

Byl bych nerad, kdyby byly šipky považovány za ukazování směru "správným" a "špatným" směrem. Je například rozhodně pro všechny obyvatele výhodnější když budou mít třeba do jisté míry centrálně navrženou koncepci dopravy. Zároveň se ale téměř nikdo nechce vázat pouze na jízdní řády vlaků a autobusů.

Konzervativní společnost dává lidem určité jistoty, což je v principu dobré, ale příliš konzervatvní společnost stagnuje. Všichni tedy nakonec raději vidí společnost, která také do určité míry přijímá inovace. Společnost, která ale přijímá inovace příliš rychle s nimi přijímá i ty, které se časem neosvědčí.

Volné šíření informací vypadá skvěle, zvláště proti státní cenzuře, jenže cenzura zároveň říká, čemu se má věřit a čemu ne (ne že by to snad musela bt pravda). Bez  cenzury se musejí všichni obyvatelé rozhodovat, čemu dají důvěru. Někde na škále mezi tím jsou kvalitní státní média, která dokáží posoudit kvalitu informací a necenzurují, pouze komentují (nesrovnávejte s naší realitou).  

Aby toho nebylo málo, tak rovnovážné stavy na osách závisí i na aktuální situaci. Může dojít třeba k objevu, který ovlivní vývoj okolních zemí a to jak třeba po energetické či výrobní stránce, tak po sociální stránce. Pak se může stát setrvávání na konzervativnější úrovni potenciálně nebezpečným. 

Podobně může s equilibrii zamávat válka, expanze na nové území nebo jakákoli technologická, klimatická či sociální krize.

Přijměte prosím tento model jako nepříliš dokonalý návrh k dalšímu řešení.

Poznámka: Reálně by muselo být "dimenzí" mnohem více. Například společnost může být inovativní ale zárveň přitom třeba nutně nemusí podporovat vědu, pokud inovace pouze přejímá. Vysoké daně automaticky neznamenají kvalitní a dostupné sociální a zdravotní zabezpečení - stát může peníze namísto toho dávat třeba do budování armády atd.


pondělí 2. prosince 2019

Andrejka to dělá ráda - konec jednoho tabu

Nakladatelství Svojtka & Co se stalo středem ne úplně žádoucí pozornosti potom, co vydalo knihu C. Lauranse: Co to tam mám? pro čtyřleté děti. Ta knížka není úplně ojedinělá, vlastně je jednou z celé série knížek Moje malá proč, které mají pomoci rodičům odpovídat dětem na celkem těžké otázky.

Je zajímavé, že se dá určitá vyšší ožehavost tušit už z názvu, protože knížka o alergiích se jmenuje prostě Alergie, knížka o smrti se jmenuje Smrt, ale knížka o pohlaví se nejmenuje Pohlaví. 

A rozpaky samozřejmě nevzbudila kniha o smrti ani o alergiích, ale o pohlaví.

Nejčastěji sdílenou stránkou je pak ta, na které Andrejka onanuje.


Problém knížky přitom není v tom, že by říkala něco, co není pravda, ale v tom, že se představy dospělých střetávají s jejich představou o dětství. 
Pro mě je to nesmírně zajímavé protože se zdá, že si své dětství nepamatují, nebo pamatují velmi selektivně. 

Dětské knížky se obecně tematice sexuality vyhýbají. To jim nelze mít za zlé, obecně se sexualitě vyhýbají i mnohé knížky pro dospělé, a není to nutně špatně. Na druhou stranu bychom neměli považovat děti za asexuální bytosti, i když je jejich sexualita od té dospělé odlišná.  

Já ale nejsem expert na dětské projevy a konec konců tahle má pozámka není příliš o dětech, ale spíše o reakcích dospělých. Domnívám se, že zatímco onanie, mazlení nebo "hra na doktora" mezi dětmi, nikoho nepoškozuje, příliš odmítavá až hysterická reakce dospělých děti poškodit může.

Otázkou tedy je, komu by vlastně měla být určená taková osvětová knížka. Možná jí děti nepotřebují tolik, jako dospělí.


neděle 29. září 2019

Něco o ekologii (bez Gréty)

Proč "bez Gréty"? Tento článek je o ekologii a Greta Thunberg není ekolog. Ekologie je totiž věda, která se studuje na vysokých školách. Jiná věda je klimatologie, která se také studuje na vysokých školách zpravidla na úplně jiných fakultách.

Žádnou z těch fakult Greta Thunberg nestudovala a nedá se tedy očekávat, že by měla do společné diskuse těchto věd co říci, přinejmenším ne více než mají odborníci.

Tedy k té ekologiii. Pokud jste někdy měli iluzi že ekologie není antropocentrická věda, tak je čas rozkopat vám bábovičky. Jako lidé ani nemůžemne posuzovat ekologii jinak než z lidského úhlu pohledu.

Neexistuje nic jako "záchrana planety" - planetě je totiž úplně jedno, jestli se na ní vyskytuje život, na jaké úrovni, v jakém rozsahu a na jakém chemickém základu. Planeta je z principu určité množství hmoty zformované gravitací do tvaru koule. K životu na svém povrchu je zcela lhostejná.

Jenže lhostejný k exitenci života je i globální ekosystém.  To, že reaguje na klimatické změny a částečně je i sám ovlivňuje není dané tím, že by si nějak svou existenci uvědomoval.

Ani jedno z toho není člověk v současné době schopen zničit. Co ale dokážeme zničit je naše vlastní prostředí (mnoha způsoby). Planeta naším působením nezanikne, Globální ekosystém přežil v minulosti už mnohem horší rány než jeké mu udělilo lidstvo. Problém je že můžeme prostředí zmenit natolik, že v něm nebude moci fungovat naše civilizace, nebo že v něm jako druh vůbec nedokážeme žít.

Nezachraňujeme planetu ale sebe! 

Naši předkové, stejně jako mnozí současní amatérští "ekologové" rozdělovali přírodu podle sympatií - housenky, hady a štíry například asi moc lidí rádo nemělo. Velryby byly spíše viděné jako nádrže paliva a maziva než jako inteligentní bytosti nebo tvorové, kteří mají v ekosystému nezastupitelnou úlohu. Ano sympatie k různým živočichům se časem změnily, ale podstatné je že ekologie se ptá na roli jednotlivých zvířat a rostlin v ekosystému, ne na to jaký k nim máme osobní vztah.

Ekologie je jednoznačně výsledek vývoje evropské vědy a evropské civilizace. Žádná jiná kultura do takového stupně poznání přírody nedospěla. Veškerá skutečná ekologie která se učí kdekoli na světě je evropská ekologie. Žádné "přírodní národy" před námi se nikdy nechovaly ekologicky, protože neměly o vztazích v ekosystémech ani páru.

A teď prosím věnujte pozornost jednoduchému tvrzení:

Život na planetě je omezený množstvím energie, které může využít. 

Když tady píši "energie" myslím tím především energii získanou ze slunečního záření. Sluneční konstanta je 1348,3 W/m2 . Ať chcete použít energii z větrných, solárních elektráren nebo biomasy, vždycky jde nakonec o tento jediný zdroj energie.

Nevím, nakolik je vám z toho zřejmé to, co mě. V zemích, kde je příroda bohatá na živočišstvo i vegetaci jsou volná příroda a energetika obnovitelných zdrojů konkurenty v boji o stejný energetický zdroj.  Pláčete nad osudem orangutanů v Asii, nad lány řepky, nad půdou zabranou solárními plantážemi? Tak si to už uvědomte!

Všude, kde se pěstuje kukuřice nebo rychle rostoucí dřeviny na energetické využití nakonec zůstane jen mrtvá hlína, tam kde se produkuje olej na bionaftu nezůtane nice jiného než monokultura a pod solárními panely už nic dalšího nevyroste. Tohle není řešení, je to zhoršení problému. Je to podobné jako kdybychom namísto čerpání ropy opět začali nejen svítit ale i topit velrybím a mrožím tukem.

Ano, existují oblasti, kde by využívání solární energie mohlo být obecně prospěšné i svým zastíněním, jenže ty leží v oblastech obratníkových pouští a jejich využití musíme tedy odložit na dobu "až bude na celém světě mír".

Rady typu "navraťme se k hospodaření našich předků" vypadají zábavně jen pokud se jimi řídí pár romantických ekobláznů. Při plošném nasazení bychom měli na krku další ekologickou katastrofu, protože naši předkové hospodařili vlastně z dnešního pohledu velmi nehospodárně, zvláště pokud jde o energii a využitou plochu. Přitom od roku 1927 stoupl počet lidí z 2 miliard na současných 7,5 miliardy.

Jediný způsob, jak civilizaci nezničit a zároveň jí zachovat určitou budoucnost je obrátit se k energetickým zásobám, které světový ekosystém nedokáže využít, nebo je využívá jen minimálně.
Takovými zásobami přirozeně jsou fosilní paliva a jaderná energie.

Z fosilních paliv není v současnosti svět příliš nadšený i když jsou jinak energeticky velmi zajímavá. Nemuseli jsme při tom čekat ani na zprávy o skleníkovém efektu a vlivu oxidu uhličitého. Kdo si pamatuje popílkvé spady v okolí elektráren a lesy spálené kyselými dešti, ten asi ví proč.

Odhaduje se že na následky špatného ovzduší způsobeného především pálením tuhých paliv, zemře každý rok v české republice přes pět tisíc lidí. To je tolik, kolik má na svědomí výbuch JE Černobyl včetně odhadovaných dopadů (úmrtí v budoucnosti).  Přitom Česká republika netrpí ani zdaleka takovým smogem jako třeba velká čínská města nebo některé oblasti Indie a Indonésie.

Ano kontraintuitivně jsou rizika využívání jaderné energie mnohem menší, než rizika používání pevných a fosilních paliv. Zároveň je třeba také upozornit, že jaderná elektrárny neprodukují oxid uhličitý, přesto se právě proti nim zaměřují mnohé kampaně ekologických aktivistů. Nebudu teď spekulovat kdo koho za co platí, od toho jsou jiné weby. Chci prostě jen ukázat, že onen potřebný "odklad" řešení ekologické i klimatické krize můžeme velmi snadno získat bez celosvětové genocidy a ústupu na úroveň doby kamenné.

V tuto chvíli je naprosto v souladu se všemi ekologickými požadavky zaměřit se na jadernou energii. Navíc pokud bude lidstvo někdy vážně uvažovat o expanzi mimo naši planetu, tak se neobejde bez technologie, kterou bychom měli rozvíjet právě teď.  To je také jeden z přirozených důsledků oné ekologické rovnice.

Počet obyvatel Země v této době exponenciálně roste a i když v budoucnu můžeme čekat jisté zpomalení, můžeme si zároveň být téměř jisti, že lidé, kteří už zde žijí budou toužit po zvyšování životní úrovně. Na to je jedna planeta přece jen příliš malá.

Jestli si má lidstvo uchovat nějaké tvůrčí schopnosti, úroveň a perspektivu budoucnosti, bude potřebovat mnohem více prostoru a energie, než mu může samotná Země poskytnout. Tam nahoře je ještě stále obojího dost.



středa 14. srpna 2019

Patří satanisté na Pride? A patří tam křesťané? A ateisté?

Výprava Satanovy komunity se vydala do Bratislavy, aby na tamnějším Pride deklarovala svou podporu hnutí LGBT. Dopadlo to trapně, především pro pořadatele.
Jedna z organizátorek totiž vykázala skupinku z akce, zničila jí transparenty a přivolaní policisté bránili jejím členům v přístupu k jejich osobním věcem.

To je špatně hned na několika úrovních:
1.) Zabránění vstupu na akci poškodilo skupinku satanistů, která se do Bratislavy vydala až z Prahy jen z tohoto důvodu. Kdyby jim bylo předem řečeno, že nebudou vpuštěni, pravděpodobně by zvážili, zda platit docela drahou dopravu na takovou vzdálenost.
2.) Zabránění vstupu poškodilo pověst akce. Pravda asi ne v očích radikálních křesťanů - tam už se více zhoršit nemůže - ale v očích liberálů určitě. A to všechno přesto, že mají organizátoři ze svého titulu právo odmítnout vstup komukoli.
3.) Zničení transparentů je rozhodně poškozování cizí věci.
4.) Nevydání osobních věcí, které nebyly ani policií zabaveny jako důkazní materiál, lze považovat za krádež.

Dobře, ale máme tu ještě jinou absurditku. Na pridech lze vidět křesťany i muslimy. Bývají "důkazem" nediskriminace podle vyznání Neříkám že právě ti, kteří chodí do těchto průvodů, mají nějaký nenávistný výklad vlastní víry, nicméně správná reakce na otázku: "Kolik homosexuálů mučili, zabili nebo dohnali k sebevraždě muslimové a / nebo křesťané?" zní "Letos?".

To, že se takové věci dějí je bráno jako standard, pouze můžeme hodnotit, jestli se právě teď nebo v právě této náboženské komunitě dějí více nebo méně.

Abrahámovská náboženství jsou obecně nejhomofobnějšími kulty v historii. Přesto například Prague Pride začíná křesťanskou mší a nikoho nenapadne LGBTQ muslimy vyhazovat z průvodu.

Opakuji: Mluvím o vraždách a vydírání vedoucímu k sebevraždě.
Mluvím o mrtvých!

Kolik mrtvých LGBTQ má na svědomí LaVeyův satanismus víme v tuto chvíli naprosto přesně: 0.
V tomto myšlenkovém proudu není vůbec žádný příkaz který by nabádal lidi aby se navzájem pronásledovali na základě sexuální orientace. 

Jednání pořadatelky na Dúhový PRIDE Bratislava 2019 je vzhledem k celkové náboženské atmosféře na Slovensku pochopitelné, ale nikoli omluvitelné. 

Křesťanství s sebou nutně nese polaritu a pokud je pro katolíka Bůh esencí dobra, pak je Satan nutně koncentrované zlo. Satanofobie je pro křesťanský prostor přirozená stejně jako atheofobie. Představě věřícího jen odpovídá přesněji. 

Nic nepomáhá, že je Satanova komunita nemystická a "nekřesťanská". Členové Satanovy kominity ve skutečnosti nevěří na existenci křesťanského Boha ani Satana v tom smyslu, jak jej chápe katolická či jiná křesťanská církev.  *)

Dobře, všichni čeští členové Satanovy komunity se ve zdraví vrátili do republiky, přiměřeně otrávení průběhem událostí, ale budiž. V zásadě se nikomu nic nestalo. Mávat nad tím rukou by ale bylo poněkud lehkomyslné.

Satanismus v jakékoli podobě má v sobě prvek vzpoury a provokace a proto je potřeba počítat s podobnými excesy i když je člověk asi nečeká od lidí se kterými by měl být "na jedné lodi".

Nemůžeme na jednu stranu mít za zlé, když se organizátoři bojí ztráty podpory nebo i oficiálního zákazu. Zvláště ne v roce, kdy se proti bratislavskému Pride postavilo slovenské ministerstvo kultury.
Na druhou stranu se ale oprávněně můžeme ptát: Jak daleko lze s takovými diplomatickými ústupky vůbec jít?

U akcí, které mají za úkol nějak měnit pohled na odsuzované skupiny lidí a emancipovat je, je taková opatrnost jednoznačně problémem a organizátoři by si měli ujasnit kritéria, která určují, kudy má hranice jejich tolerance vést.

Svým způsobem bychom měli být za satanisty vděční, protože jsou dobrým "testovacím činidlem" toho, nakolik berou organizátoři svá slova o nediskriminaci podle vyznání vážně.



*) Satanova komunita a První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy se už stihly rozhádat o "správné" pojetí satanismu. Satanova komunita je v podstatě ateistická až panteistická a vnímá Satana pouze jako symbol. Církev Satanova je naproti tomu poněkud esoterická a připomíná více tradiční náboženské společnosti.

neděle 10. března 2019

Přestaňme lhát o Toyen

Byl jsem požádán, abych jednoho z přátel od teď oslovoval pouze v mužském rodě. (Ano, rozumíte správně.) Mám v úmyslu se tou žádostí řídit, ostatně nebyl jsem o něco takového požádán poprvé, ale nějak se mi tahle informace setkala s jistou epizodou z historie. Mám na mysli malíře jménem Toyen.
Víte, hodně se toho neříká a nepíše, ale Toyen nebyla první dámou české avantgardy prostě proto, že by ostatní za tohle označení nenáviděl. Ano Toyen byl transgender, narodil se jako Marie Čermínová, ale vnímal se jako muž a vždycky o sobě mluvil v mužském rodě. 
A tady se dostávám k něčemu, co mě na současném podání výuky a popularizaci velmi mrzí. 
Pokud se podíváte na české heslo ve Wikipedii: Toyen nenajdete ani zmínku o tom že byl trangender. Je to natolik absurdní také proto, že zvyklý člověk samozřejmě okamžitě najde jasné znaky všeho, s čím se u transgender osob můžeme setkat i dnes.

 

Toyen nejen používal při hovoru o sobě mužský rod, nosil mužské šaty, změnil si jméno na rodově neutrální, ale také trpěl depresemi z rozporu mezi tím, čím byl fyzicky a jak se vnímal. Dnes má tento stav svoje medicínské označení - genderová dysforie.

Naši největší surrealisté ho přitom tak přijímali a respektovali. Ano i v té proklínané Wikipedii už někdo citoval Seiferta:

"Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli.“
Víte, mě osobně označení jako "první dáma českého surrealismu"nebo "první dáma avantgardy" přijdou hloupá. Copak říkáme "první pán..." ? Copak v umění oceňujeme lidi podle pohlaví? Ostatně Toyen mnoho svých ilustrací ani nesignoval. Je v tom ale něco jiného, totiž že ani úcta k člověku, který je tak významný tím co tvořil, nás nepřiměje přiznat pravdu - že se nikdy nesmířil s pohlavím s jakým se narodil.

Bylo to dost pobuřující pro dvacítá léta minulého století v Praze? Ne, bylo to dost pobuřující i po válce, i za sociálismu. Dokonce se zdá, že je to příliš pobuřující i dnes. V zahraničních médiích se můžete běžně u jména Toyen setkat s označením "transgender", ne tak u nás, v oficiálních médiích.
Aby toho nebylo málo, v roce 2016 natočil Český rozhlas Dvojka o Toyen pořad - hraný dokument na pomezí rozhlasové hry.  Můžete si poslechnout že Toyen v něm o sobě mluví v ženském rodě i po roce 1922, kdy definitivně přestal používat jméno "Marie" a dál už žil jen pod svým pseudonymem.


Opět mohu uvést Seifertův citát, který je i ve Wikipedii:
 Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes; nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný. 
Toyen prokázal odvahu nejen v tvorbě - za války u sebe čtyři roky skrýval uměleckého kolegu Jindřicha Heislera - Žida, který nenastoupil do transportu.

Nebylo by fér, už jen v zájmu pravdy, přiznat, kým byl Toyen. Možná je život Toyen jedním z nejpodivnějších a zároveň nejpoučnějších příběhů naší moderní historie. Příběh, na jehož zfilmování si dodnes netroufl žádný z našich filmařů a je to škoda. *)

Možná by pak nebylo mnoha lidem tak zatěžko pochopit, že prostě takoví lidé jsou. A popravdě, pokud se bavíme o uměleckém stylu, který dokázal cokoli obrátit naruby, copak mohl být vůbec někdo lepším představitelem?

*) Poznámka: Byl jsem upozorněn, že přehlížím krátký film Toyen od Jana Němce. Je to pravda. O tomto filmu vím, ale vzhledem k tomu, že jde o experiment, to vlastně není příliš dějový natož životopisný film.