Počet zobrazení stránky

středa 26. dubna 2017

99,9 % Nonsens

Když americký prezident Barack Hussein Obama pronesl známou větu že 99.9% muslimů odmítá radikální islám, mohl si být v podstatě každý jist že lže. 


Je to proto, že prohlášení zahrnující 99% nějaké populace jsou téměř vždy lživé, přičemž počet devítek za desetinnou čárkou pravděpodobnost pravdivé odpovědi dále snižuje a samozřejmě také proto, že pokud nedefinujete to, co označujete, můžete s procenty manipulovat poměrně libovolně. Mimoděk jsem si při tom vzpomněl na důvod, proč Hells Angels nosí na bundách 1%.

Nejen že neexistuje žádný výzkum, který by tvrdil, že islámských radikálů je 0,1%, naopak existují výzkumy, které bychom mohli interpretovat naprosto jinak. Mnohem hůř.

Chybí nám také trochu definice, kdo to vlastně ti muslimští radikálové jsou. Pokud bychom za radikály označili pouze vrahy z teroristických jednotek možná bychom se na nějaká ta promile dostali. Podle stejného klíče by ale v evropské civilizaci vlastně téměř neexistovali extremisté. 

Samozřejmě že nemůžeme dělat rovnítko mezi pachateli a extrémisty. Také je v našich zemích neděláme. Za extrémisty považujeme skupiny podporující nedemokratické principy nebo v užším významu skupiny snažící se svrhnout demokratický řád.

Pokud bychom přistoupili na širší definici, podle které rozlišujeme radikály v evropské populaci, vyšlo by nám 68% radikálů (PEW). Právě tolik procent muslimů si totiž myslí, že by na světě měla vládnout šaríja, tedy totalitní náboženský politicko-právní systém. (Pokud říkáte, že se šaríja týká pouze muslimů, tak buď nevíte co to je, nebo lžete, ale prosím nepište mi to do komentářů)

V užším smyslu pak kolem 16% muslimů ve Francii v roce 2014 přímo sympatizovalo s ISIS. V roce 2006 pak 20% britských muslimů schvalovalo bombové útoky v Londýně roku 2005 a 40% by bylo pro zavedení šaríji v Británii.


Už tato data by normálně vedla k tomu, že by taková skupina měla být považována za vysoce rizikovou. Možná by stálo za to udělat nový průzkum a brát ho vážně.

neděle 23. dubna 2017

Vesnice ve 21. století

Kamarád Slávek Černý zveřejnil na svém facebookovém profilu tento post:

Máme jednu z nejhustších síť vesnic a malých měst na světě. A je to blbě. Je naprosto v pořádku, pokud se vesnice přirozeně vylidňují, protože se tam nevyplatí provozovat služby.
Vesnice je životaschopná jako takové bydlení v přírodě vedle nějakého většího města nebo sídlo těch pár procent lidí, co se věnují zemědělství.
Z hlediska civilizace je to mrtvý prostor. Civilizace: kultura, vzdělání, věda, sport, ekonomika, to vše vzniklo díky městům. Dotovat prodejny, hospody a podobné podniky na vesnici je blbost. Všechny služby potřebují nějakou kritickou masu lidí, aby se vyplatily a čím je ta masa větší, tím jsou ty služby samozřejmě kvalitnější a je tam větší konkurence.

To je slovo do pranice. Faktem je že o městech budoucnosti se píše hodně ale jaká bude vesnice budoucnosti a bude vůbec?

Svět který existoval po tisíciletí vesnice nutně potřeboval - byly to jeho základní výrobní jednotky. Devět lidí z deseti tehdy pracovalo v zemědělství. V současnosti žijeme vlastně v přechodném období - stavby na vesnici jsou stále ještě z dob, kdy jejich neodmyslitelnou součástí byly stodoly a chlévy, jenže v současnosti zvládají veškerou zemědělskou výrobu pouhá 2% obyvatel.

Je to nastartovaná sestupná spirála, na vesnici není práce a proto se lidé stěhují do měst. Je tam málo lidí a proto se nevyplatí vytvářet služby pro vesnice a také se nevyplatí investovat do dopravy. No a protože je tam málo služeb a špatná doprava, nikdo se tam nehrne. Lidé tedy proudí jednosměrně do měst. Nevylidňují se vlastně jen oblasti v blízkosti měst, které slouží pro luxusnější bydlení jako satelitní městečka.

Co vlastně mohou vesnice v moderní době nabídnout? Bude časem za hradbou paneláků už jen komerční les, pole nebo industriální pustina?

Vlastně toho vesnice vlastně nenabízejí tak málo. V první řadě je to prostor. Řemeslo kováře, uměleckého kovotepce nebo kovolijce není, vzhledem k ceně pozemků a hluku, pro město úplně ideální.

Ven se ale nestěhují jen umělci. Pokud chcete postavit firmu na opravy veteránů, výrobu lodí nebo sportovních letadel, pravděpodobně s tím nezačnete v paneláku a pokud ano, pak se odtud velmi rychle postěhujete. Velké montovní komplexy (žel) také zpravidla leží mimo hranice města a to z velmi dobrého důvodu, kterou je cena pozemku.

Pro srovnání toho, o kolik bývají ceny budov i pozemků na vesnici nižší, než ve městech, nejlépe poslouží tento příklad:


Za cenu garsonky v Praze o celkové ploše 30 metrů čtverečních byste na vesnici získali rodinný domek o 1700 metrech čtverečních podlahové plochy.

Dostáváme se tedy do velmi zvláštní fáze civilizace. Města kdysi vznikala jako oblasti koncentrace řemeslné výroby. S průmyslovou revolucí se ale centry výroby staly továrny a manufaktury. Dnes představují města spíše koncentraci služeb, nikoli továren. Je tedy vcelku možné, že se v budoucnosti logika města úplně otočí a lidé budou naopak za prací jezdit na vesnici a po práci se vracet do města, které jim nabídne komfort svých kin, lékařů, maséren, sportoven a vzdělávacích institucí.

 A konečně pouze mimo město je dostatečný klid k rekraci v různých formách od poležení u rybníka, výlety po turistických stezkách a ubytovnách až po lázeňské komplexy. Lázeňství a turistika obecně představují velký potenciál pro mimoměstský prostor, pokud si ovšem předtím vesnice samy nezničí své prostředí snahou o rychlé zbohatnutí.

Tento svět už ale nikdy nebude tak izolovaný, jako byl v minulosti a ani tak jak je v současnosti. I na vesnici budou lidé stále častěji pracovat přes internet. Ostatně leckde už dnes takto pracují. Tady ovšem bude záležet na samotných nových obyvatelích vesnic i starostech, jak budou vesnice vypadat a nakolik se zvládnou modernizovat, nebo nakolik jim naopak "ujede vlak".

Jestli něčím ale perspektivní vesnice opravdu být nemůže tak skanzenem. Pokud jde někomu o zachování původního rázu vesnice, pak by z její starší části měl vytvořit skutečný skanzen, ale neměl by chtít po jejích obyvatelích aby se dál drželi "tradičního" způsobu života. Jinak tam totiž nezůstane žít vůbec nikdo.

HOWGH! Konec úvahy.

sobota 25. března 2017

Hloupá klišé o terorismu - nebezpečně hloupá

Znáte je?
"Terorismus nemá náboženství"
"Cílem terorismu je šíření strachu (a proto by novináři neměli o teroristech psát)"
"Islámští teroristé zabíjejí i muslimy, proto to nejsou praví muslimové."

 Jsou to neskutečně hloupá hesla, stejně jako "boj proti terorismu". Právě ale na "boji proti terorismu" si můžete všimnout, jak je nebezpečné, když je lidé začnou vnímat jako pravdu.

Terorismus samozřejmě nemá náboženství, protože je to způsob politického boje. Tady v Evropě jej máme za nelegitimní, ale to neznamená, že by nebyl účinný.

IRA není jedinou teroristickou skupinou, která po létech vražd přešla do legitimní politiky, ostatně jako teroristické organizace začínaly i KSSS, mnohé politické strany Balkánu a Střední Afriky. Ve spojení s náboženstvím je pak velmi významnou teroristickou organizací (či spíše hnutím) Muslimské bratrstvo,

Terorismus rozhodně nemá náboženství, protože nástroje nevlastní své majitele. Náboženství ale používají terorismus k dosahování politických cílů.

Proto také není šíření strach cílem terorismu, šíření strachu je sám terorismus. Terorismus je vláda strachu (hrůzovláda). Pokud novináři ale nebudou informovat o teroristických útocích, začnou je lidé vnímat jako spolupachatele.

Už dost důvěry novináři ztratili používáním eufemismů a pojmů jako "Asiat" nebo snahou vyhnout se popisu skutečné motivace pachatelů poukazováním na neprokázané duševní onemocnění  (což mimochodem není fér ani k Asiatům ani k duševně nemocným). Ve skutečnosti by právě úplná ztráta důvěry v média znamenala opravdovou vládu hrůzy.

Hrůzu vyvolávají teroristé, ne média. Jejich úkolem je jen informovat a to prostě dělat musí. Horší než hrůza je totiž jen hrůza, která nemá tvář.

A konečně, vždycky obdivuji na základě čeho si ten či onen mluvka nárokuje rozlišovat "pravé" a "nepravé" věřící. Sympatičtí umírnění muslimové jsou samozřejmě úplně stejně věřící jako sebevražední atentátníci. Jen věří trochu něčemu jinému.

Bohužel v islámském učení je pro umírněné muslimy vyhrazeno zvláštní místo mezi povolenými cíli teroru. I když je skutečných teroristů tedy málo, je zároveň nepříjemně mnoho těch, kteří i v tomto případě jejich jednání schvalují. Statisticky je tato skupina výrazně větší, než skupina muslimů vyznávajících západní hodnoty (například rovnoprávnost, svobodu vyznání atd.)

Muslimští teroristé jsou samozřejmě jen nepatrnou špičkou ledovce islámského radikalismu, který ale v současné době představuje mainstream islámu, ne jeho okrajový proud. 

sobota 25. února 2017

Nepodporujte lesby! (proti jejich vůli) - SJW, genderistky, regresivní levice a společnost golemů

Za ten titulek se tak trochu omlouvám, je samozřejmě poněkud zavádějící, protože tenhle článek není (jen) o podpoře sexuálních minorit, tím méně té jedné, která je v titulku zmíněna. Je to úvaha nad tím,  jak se ze snahy o páchání dobra stává pravý opak.

Zanadávat si na regresivní levičáky nebo na šílené genderistické sesterstvo je vcelku běžná věc a dovede to každý. Na druhou stranu jakmile kritika začne jít až příliš proti feminismu nebo dostane příměs rasismu najednou se ani ve skupině kritiků necítím příliš bezpečně. Nadávání je snadné, ale také k ničemu, nebo dokonce ke škodě. Ano, lidé s dobrými úmysly a špatnými idejemi prostě existují, ale spíš než je utvrdit v tom že okolní svět je zaostalý, rasistický, mačistický a vůbec celkově nepřátelský by bylo dobré pokusit se ukázat tu hranici, za níž se z bojovníků za dobro stávají náhončí nových čarodějnických procesů.

V první řadě musím připomenout, jakým způsobem se vlastně rozhodujeme. V podstatě vždycky, když se potřebujeme rozhodnout rychle, jsme obětí nějakých zobecnění, ale i když máme času na rozhodnutí více než dost, nakonec se určité míře zobecnění nevyhneme. V běžném životě, kdy jednotlivec musí odhadovat co která situace znamená, zobecnění více méně fungují. Běžné chyby se většinou dají korigovat následnou domluvou. Tedy naděláme méně škod občasným omylem, než kdybychom se rozhodovali příliš dlouho nebo pokud bychom nejednali vůbec.

Úplně jinak je to v případě, kdy stejnou generalizaci udělá skupina vůči společnosti. Tam totiž nepřesnost zahrnující několik procent znamená velmi početnou skupinu lidí. Jedno procento z naší republiky znamená 105 000 lidí!

Zkuste se podívat na následující tvrzení:


Je správné pomáhat slabším.
Ženy jsou oběti.
Ženy se mají stát matkami.
Holčičkám ani chlapečkům nemají být podsouvány genderové role.
Běloši jsou rasisti.
Sexuální minority potřebují podporu.
Národnostní a náboženské minority trpí útlakem majoritní společnosti.
Bohatí mohou za chudobu.


Kam až sahá to "pomáhat slabším"? Máme pomáhat slabšímu zloději utéct před okradeným? Pokud přijmeme tvrzení že ženy jsou oběti, před čím vším je máme chránit? Kdy ochrana překročí hranici toho, co samy chtějí? A znamená to že muž nemůže být obětí?

Je určitě špatné nutit ženy do mateřství, zvláště pokud jsou samy vnitřně rozhodnuté jinak, jenže kdy ochrana před takovým nátlakem začne ohrožovat ženy, které opravdu chtějí být matkami?

Že bílí rasisté určitě existují neznamená, že neexistují rasisté všech možných etnik, ani to neznamená že všichni běloši jsou rasisti. Sexuální minority ani tak nepotřebují nějakou podporu, spíše potřebují aby je společnost přijímala jako normální. Lidé z těchto minorit mnohem víc než nějakou pomoc potřebují přátele, ale snaha stavět je do role permanentně ohrožených je pro ně dokonalou bariérou.

A tak dále...


Všechny tyto polopravdy (kromě toho, že jsou to polopravdy) jsou ještě navíc módní.
V současnosti zvolna pomíjí vlna ochraňování muslimů, kterým ovšem nejvíce zavařili opět jiní muslimové, kteří jsou ostatně pro ně také stále mnohem větší hrozbou než majoritní západní společnost. Za čas se na tuhle módu budeme koukat velmi rozpačitě. Podobné módy už tu totiž byly.

Nevěříte? Možná máte ještě v živé paměti onu dobu, kdy do Afriky směřovaly obrovské náklady oblečení, až se zdálo, že na rovníku mrzne.

Tyhle věci nejsou jen groteskní, jsou i nebezpečné. Nesmyslná "pomoc" zlikvidovala na mnoha částech Afriky přirozenou místní výrobu i ekonomiku, protože nikdo nemůže konkurovat zboží zdarma. Dnes hrozí, že když v těchto částech vyschne pramen humanitární pomoci, společnost se zhroutí.

V dobách, kdy se Američané vrhali na zrovnoprávnění Afroameričanů žili potomci původních obyvatel této země v naprosto tragických podmínkách a jejich práva byla více než sporná.


 "Ochrana" muslimů vedla až k ostrakizaci exmuslimů a rozštěpení společnosti, protože (snad oprávněná) obava před lynčováním muslimů přerostla až v umlčení jakékoli kritiky islámu. Přitom je dnes jen máloco potřeba více, než kritika náboženství.

Jenže...


Vyčítáme církvím, že trvají na své představě věrnosti jako nejlepší zbraně proti AIDS i za tu cenu, že mezitím virus HIV zamoří celou Afriku, protože pisatelé Bible nebyli nakloněni antikoncepci (nebo ji neznali). Zlobíme se na ně, že nutí ženy rodit s nasazením vlastního života i dvouhlavé mutanty a děti bez mozku. Není to snad stejné trvání na názorech, které jsou sice statisticky správné (partnerská věrnost je skutečně nesmírně spolehlivý prostředek proti šíření AIDS/HIV a z evolučního hlediska je samozřejmě v pořádku, když ženy rodí děti), ale nejsou správné v naprosto konkrétních případech?

Nedělají vlastně církve, šílené genderistické sesterstvo a SJW nakonec úplně to samé?

Tento problém můžeme chápat ještě z jiného pohledu - jako střetnutí konskvencionalistické a direktivní morálky. 


Zatímco konsekvencionalistická morálka se dívá v každém jednotlivém případě na důsledky, direktivní morálka přijímá jako dobré celé příkazy. Tvrzení, která jsem uvedl na začátku, pronesl jistě kdysi někdo s dobrým úmyslem, v nějaké situaci, kterou už neznáme. Jeho stoupenci je přijali jako příkaz bez jiného omezení.

Hodně se to podobá jisté historce s Golemem, kterému rabínova žena přikázala nosit vodu a zapomněla na to...

Smutné je, že právě z kritiky takového přístupu kdysi vznikla ona hnutí snažící se "napravit" společnost.

středa 1. února 2017

Smrt evropské kávové kultury

Zástupy snobských italských kávofašistů se nám snaží v současné době vysvětlit, že právě se (konečně) učíme té pravé kávové kultuře. Já vám chci navzdory tomu dokázat, že kávová kultura Evropy je mrtvá. Bez ohledu na chuť, náročnost přípravy, množství dostupných druhů a nápaditost baristů už neexistuje žádná kávová kultura, jenom nerdovství. Zneužiji k tomu vaše vlastní znalosti.

Schválně, kdy jste naposledy použili něco takového:



Máte ten divný pocit v hlavě co vám říká "čajový, čajový, čajový..." jenže vy víte že je to kávový servis. Tak proč jste posledních dvacet let nepili kávu z kávového servisu?

Důvodem, proč se téměř nepoužívají takovéto kávové servisy je to, že nepoužíváme toto:



Říkáte si, že jste na chalupě také měli takovou konvičku a nevěděli, k čemu to je? Ta věc vlastně není tak úplně konvička, je to kávovar a ta divná poklička má bránit unikání arómatu při louhování kávy. Recept našich předků je poměrně jednoduchý - nechat vodu s cikorkou (asi 10 gramů) přejít varem,do litru vody vmíchat 60 až 80 gramů kávy*, 3 - 4 minuty louhovat a pak slít do kávové konvice. **

Kuchařka 40 léta

Nepočítalo se s tím, že by se v kávovaru káva scedila nějak důkladně, proto má kávová konvice většinou hubici začínající o něco výš, aby se zbytky rozptýlené kávy mohly usazovat dole (kávové konvice jsou v porovnání s čajovými vysoké). Servis obsahuje  tedy konvici, šálky, cukřenku a džbánek na mléko. Tolik postupy. Jenže změna v podávání kávy nám říká ještě něco jiného.




Kávový servis byl původně určen pro několik lidí - typicky šest. Nebyla to věc na kterou by se mělo prášit na poličce, byla to souprava připravená pro rodinná setkání a návštěvy. Při podávání kávy v domácnosti se počítalo s tím že káva je sociální nápoj, nebo chcete-li sociální droga.



Kouzlo sociálních drog je v tom, že vlastně nemusejí být nijak výrazně silné. Hlavní je že poskytují záminku k setkání a ano, většinou (ale ne vždy) chutnají a voní příjemně (tím příjemněji, čím méně výrazné jsou jejich účinné látky). Jejich podávání má určitou rituální a estetickou stránku, která usnadňuje vzájemný kontakt.  Káva patří, či spíše patřila do skupiny těch vysoce kultivovaných. Její vliv na organismus je ve srovnání například s alkoholem naprosto zanedbatelný a při přiměřeném užívání asi spíše kladný. Tak tomu bylo ještě v polovině dvacátého století, ale už není.


Asi tušíte, že je tu jeden problém - káva už není prezentována jako sociální. V šedesátých letech minulého století by obrázkem pro reklamu na kávu rozhodně byla kávová souprava a několik lidí v rozhovoru. V současnosti není prezentovaná konvice, ale jednotlivý šálek, ne skupina ale jeden člověk vychutnávající si svou kávu.

Bez ohledu na chuť, náročnost přípravy, množství dostupných druhů a nápaditost baristů káva už není sociální. Evropská kávová kultura, kterou znali naši předkové, už neexistuje.




*Musel jsem upravit poměry, podle receptů se dávalo kávy mnohem více.

** Pravá káva pro tuto přípravu dříve bývala poměrně hrubě mletá. Mlela se vždy až před použitím a často se doma také pražila.

Dodatek: V ofotografovaném návodu jsou zmíněny kávostroje. Byly to vlastně překapávače. Jeden takový se dá za vcelku nehorázné peníze stále ještě koupit. Je to tzv. karlovarský příbor.

neděle 22. ledna 2017

Falernské je hnusné a vikingské pivo kyselé - opravdu?

Víte, moc nevěřím na kuchařské rekonstrukce. Problém není ani tak v tom, že bychom neměli jejich ingredience, ale nemáme chuťové návyky našich dávných předků, občas si to všechno trochu pleteme a neznáme správné poměry.

Jeden z přátel mi před asi dvěma roky říkal, že jiný jeho kamarád začal "vařit renesanci". To samo o sobě zní velmi zajímavě problém je pouze v tom, že renesanční ale ani středověké a starověké kuchařské recepty nemají dobu přípravy, množstevní poměry ani další upřesňující informace.

Víme tedy například že v renesanci byla v oblibě kombinace koření zázvor-pepř-hřebíček. Víme že se to vše dávalo do jídla jemně tlučené ale to je všechno. Pokud si srovnáte současnou evropskou a současnou indickou kuchyni, dostanete asi tak rozsah v jakém se množství koření může podle odhadu pohybovat - od špetky po několik lžic. Můžeme zároveň tušit, že se asi zázvoru nedávalo stejně jako pepře, ale to je tak všechno.

Další věcí, kterou vám hned žádná stará kuchařka neřekne je,  že pepř používaný v renesanci není stejný pepř, který používáme dnes. Pepř černý byl sice prý poprvé představen v helénských dobách, ale ve středověku a renesanci, kdy byla cesta do Indie blokována muslimy, se v podstatě nepoužíval. Namísto něho se používal pepř dlouhý, který je dnes spíše typický pro asijskou kuchyni. Vlastně Evropa po většinu své historie pepřila pepřem, který dnes přisuzujeme asijské kuchyni. Stejné slovo tedy znamená něco jiného.

Kuchařky však mohou obsahovat i slova, které v dnešní době neznamenají nic. Například slovo "vošlejch" je jednou překládáno jako cibule a jindy jako pórek. Nejpravděpodobněji jde o lahůdkovou cibulku. Slovo "lupice" je pro spoustu současných kuchařů dokonalý hlavolam. Je o candáta - nejceněnější rybu ve středověku a ranném novověku (vlastně myslím, že mnohde dodnes). To jsou ale slova, která stále celkem dobře známe. Stejně tak ale mnoho druhů koření, ryb a přísad ve starověkých kuchařských předpisech jen odhadujeme.

Podobně zlé je to s udáváním teploty a doby přípravy. Lidé dříve neměli v kuchyni žádné teploměry a vlastně většinou (až do posledních staletí) ani hodiny. Pokud tedy například dnes čteme, že připravovali "rybu vařenou" nemůžeme si být jisti, jestli chudáka rybu kuchaři skutečně tehdy vařili v bublajícím hrnci, nebo jestli šlo o pošírovanou rybu. Jak vám dosvědčí každý skutečný kuchař, je to rozdíl více než velký.

A konečně, kuchařské knihy také přehánějí. Jejich autoři to nedělali vždy úplně záměrně. Někdy prostě vynechávali ty části, které jim připadaly nepodstatné. V kuchařkách najdete tedy zpravidla nepoměr masitých jídel a sladkostí, které se připravovaly spíše o svátcích, než těch běžných jídel. Můžete mi věřit, že stráž na hlídce čekala miska vařeného hrachu mnohem pravděpodobněji, než sekaná pečeně s mandlemi.

Drobné detaily z denního života popsané v jiných než kuchařských knihách nám tedy leckdy poskytnou mnohem jemnější detaily i z tohoto směru. Například se tak můžeme dozvědět že se při pitkách v renesanci podávalo čerstvé ovoce.

A teď se dostávám k tomu, čemu z historie věřím úplně nejméně. Zatímco slaneček s velkou pravděpodobností chutnal dosti stejně  v libovolné době, kdy bylo zvykem je nakládat, tak například na chuť kysaného zelí má vliv nejen množství soli, stlačení a použité přísady, ale i způsob krájení a aktivita divokých kvasinek.V případě kvašeného zelí a tuřínu máme přesto ještě celkem velkou šanci se původním receptům dostatečně přiblížit. O to horší je to s kvašenými nápoji.

Pokud si představíte pestrost chutí vín i to, jak snadno lze ze skvělého vína vyrobit něco naprosto nechutného, dostanete se do pasti. Víme totiž z mnoha svědectví že starý Řím vysoko cenil falernské víno. Nemáme ale ani trochu ponětí jak chutnalo. Maximálně víme, že bylo červené. Potenciální výzkumník se tedy může vydat buď tím směrem, že hledá odrůdu u níž předpokládá zvláště dobrou chuť, která odpovídá jeho představám o přibližném chuťovém vkusu starých Římanů, nebo se pokusí reverzně vykřížit z velmi starých odrůd geneticky co nejpodobnějšího hybrida odpovídajícího zhruba době, kdy falernské zrálo na svazích mezi Kampánií a Latiem.

I když se vám to asi nezdá, šance že se strefíte do původní chuti vína je nesmírně malá a v obou případech přibližně stejná.

Konečně i kdyby se vám to nějakým zázrakem podařilo, nikdy asi nezjistíte že právě v tuhle chvíli to bylo ono. A aby ani toho nebylo málo, zapomínáme na způsob podávání. V mnoha krajích Řecka a Říma se víno pilo s přísadami, které bychom do něj asi dnes nedávali. Pro převoz po moři se do něj přidávala mořská voda, obyvatelé Rhodu si často ředili vína rybím vývarem, mladá vína se "umravňovala" přídavkem sádry nebo borové pryskyřice. Dokonce se do něj dávala myrha nebo voňavky (tehdy většinou celkem bezpečné výtažky z květů). A nesmíme také zapomínat, že se starověká vína téměř vždy ředila. Odrůdy byly tedy šlechtěné tak, aby dobře chutnaly v podobě střiku.

V jednom si můžeme být jisti. Totiž že lidé pili víno pro jeho chuť, ať už nám to připadá jakkoli podivné. Jim by zase možná dělalo těžkosti pochopit  naše chutě při pití whisky, tequily, nebo pojídání finských bonbonů ze slané lékořice.

Vždycky si při takové příležitosti vzpomenu na jednoho domácího pěstitele vína, jehož občas i dost prapodivné výsledky jsem měl možnost ochutnat. Jedno z "vín" (které si zaslouží tyto uvozovky) bylo výrazně trpké, mírně cítit po spálené gumě a mělo pachuť která svírala krk a po níž dřevnatěl jazyk. Sám autor ho hodnotil: "Lahodné!"

Po letech jsem asi podobně připadal já jiným lidem, když jsem jim dával ochutnat lambik Le Marriage Parfait. Na podobné situace bychom neměli nikdy zapomínat, když přemýšlíme o podivných chutích starověkých lidí.

Na závěr to vůbec nejnepravděpodobnější - starověká a raně středověká piva. Začnu jedním věkovitým omylem. V desítkách a možná stovkách učebnic si můžete přečíst, že první pivo vařili obyvatelé starověkého Sumeru. Má to jeden háček. Historik  Peter Damerow z berlínského Max Planck Institut für Wissenschaftgeschichte se pokusil poskládat alespoň většinu podstatných informací o tom co to vlastně tehdy vařili. A jeho závěr zní: Nebylo to pivo, byl to kvas!

 Kvas se dodnes na východě vyrábí, přesto tento konkrétní napodobit nedokážeme. Nemáme totiž nikde kompletní recept.

(Článek chybně uvádí, že v kvasu není alkohol. To platí pro kvas vyráběný v současné době, který se převařuje, klasický kvas obsahuje asi 1% alkoholu a ve starších dobách byl asi obsah alkoholu i vyšší. )


Tyto nápoje mají k sobě vývojově velmi blízko, ale přesto je mezi nimi zásadní rozdíl. Kvas se totiž tradičně vyráběl z chleba. Tato fáze, kdy se nejprve z obilí upečou bochníky či placky, při přípravě piva chybí, za to se v přípravě piva používá k zvýšení cukernatosti sladování. Otázka po původu piva tedy zároveň míří na šíření znalosti sladování.

Recepty na vikingské pivo se sice vyskytují, ale s jejich věrohodností je to velmi podobné jako se sumerským "pivem". Od návodů typu "vezmi Bernarda a svař ho s medem" až po složité věci, které vypadají i celkem zajímavě  jako třeba recept na Heather beer, si můžete být jisti jedním: Nemají s vikingským pivem společného víc, než ten med.

Přes všechno, co jsem dosud napsal jsem neměl v úmyslu nikomu vymluvit experimentální výrobu piva, "starověkého" vína, nebo pokusy o staroslovanskou, vikingskou, keltskou či thráckou kuchyni. Chtěl jsem ale varovat před tím, abychom z takových pokusů dělali jednoznačné závěry o tom jak nechutná či naopak chutná byla dávná kuchyně.

Samozřejmě se pak můžete ptát, jestli má nebo nemá taková snaha smysl a já vím že má. Dávní lidé mysleli jinak než my, a jako jejich myšlení byly jiné i jejich chutě. I když se asi nikomu nepodaří zjistit jak jejich jídla  a nápoje skutečně chutnaly, můžeme dosáhnout alespoň jakéhosi uvěřitelného přiblížení. Možná při tom objevíme něco co se naopak stane oblíbenou chutí v budoucnosti. A to není málo, protože jak říkal Jean Anthelme Brillant Savarin:

Objev nového jídla znamená pro blaho lidstva více než objev nové hvězdy.

Bavor mladší Rodovský z Hustiřan: Kuchařství, to jest knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají
Historie vína: Jak chutnalo a jak se vyrábělo víno v dávných dobách
Wired:2,550-Year-Old Celtic Beer Recipe Resurrected
5,000-Year-Old Chinese Beer Recipe Revealed
American Homebrewer´s Association: Pharaoh Ale: Brewing a Replica of an Ancient Egyptian Beer

pátek 20. ledna 2017

Omlouvání za minulé generace

Západní svět je nemocný syndromem kolektivní viny. Je to choroba zlá, zákeřná a může být i smrtelná. Konkrétně se projevuje pokusem omluvit se za činy předchozích generací a dalšími typy flagelantství.

Abych byl stručný: Ne současní Němci se nemohou omluvit za to, co udělali jejich pradědečkové - nacisté, současní Australané a Jihoafričané nenesou vinu na zvěrstvech páchaných při osidlování Austrálie a Jižní Afriky. Nebyli to oni.

To hlavní ale je, že se nemají komu omluvit. Lidé, kterým se měli omluvit politici Třetí říše i válečníci tehdejšího Werhmachtu jsou dávno mrtví, stejně jako pachatelé vypálení Lidic a Ležáků. Lovce Aboridžinců i zastřelené Aboridžince zakrývá dávno stejná hlína.

Ani celá Evropa se nemůže omluvit za staletí obchodu s otroky, protože nás od tehdejších otrokářů i otroků dělí generace.

Připisovat současným lidem viny jejich předků nebo jejich kultury není náprava minulých křivd, ale vytváření nových křivd. Tohle chápání "dědičného hříchu" Evropanů je mor schopný paralyzovat naší civilizaci. Nevím o žádném důvodu, proč by si každé novorozené dítě zasloužilo v okamžiku narození něco tak strašného jako je obtěžkání všemi historickými  zločiny jeho civilizace.

Dokud si potomci dávných utlačovaných i dávných utlačitelů nedokáží říct "Toto dělali naši předci, ne my. Pojďme se poradit, co dělat, abychom nenesli následky jejich špatných rozhodnutí." tak budeme stále zapletení do koloběhu ukřivděnosti a křivd. Potomci kdysi ukřivděných, kterým však nikdo už nekřivdil budou páchat nové křivdy a budou za to právem nenáviděni.

Přestaňme s tou stupidní hrou. Přestaňme se omlouvat. Nemáme za co.