Počet zobrazení stránky

úterý 18. října 2022

Jak mě zničil stres – osobní zkušenost a varování ostatním

Lidé nejsou nerozbitní, ani když tak působí. Já nejsem a ani vy nejste. 
Tenhle příspěvek je o tom, jak mě zničil stres. Nemám v úmyslu si stěžovat (to jsem už udělal jinde) ale varovat. Myslím, že tohle je jedna z věcí, kterou by se měli lidé učit v základní škole,  podobně jako první pomoc. Já vím – neučí.
 
***

Znáte takový ten pocit blížícího se průseru, kdy si říkáte: "Sakra tohle by mohlo jednou špatně dopadnout." Tenhle pocit hrozně klame. Ve skutečnosti se na poslední chvíli čas strašně zrychlí. Z měsíců se stanou dny a z dnů hodiny.

Přesně to se mi stalo. V době, kdy mi začalo docházet že stres v práci, únava, nevyspalost a nedostatek jakékoli radosti, prostě budou mít následky, jsem začal okolí připravovat na to, že to přijde. Nedá se říct, že bych to úplně stihl. Myslel jsem si, že mám tak dva až tři dny, než přestanu fungovat. Byly to hodiny.

Falešné představy

 Většina lidí má představu, že se lidé hroutí v okamžiku největšího tlaku, ale není to tak úplně pravda. Hodně lidí se hroutí až když největší nápor pomine a mělo by nastat uvolnění. (Doktor by vám vysvětlil, že jde o následek vyprchání vlivu adrenalinu.)

Také mě tahle zrada organismu nezasáhla ve chvíli největšího zatížení, jak bych čekal. Přišla asi dva dny potom, kdy už jsem měl pocit, že se mi nejhorší věci povedlo vyřešit a doufal jsem že to bude spíš lepší.

Nikdy správně neodhadnete zbývající čas!

Zjištění, že se mi klepou ruce tak, že skoro nemohu psát na klávesnici počítače, mám hrůzu ze zvonění telefonu a pro bolest na hrudi skoro nemohu dýchat přišlo jako rána do vazu po vyhrané bitvě.
Z myšlenky "to mohl být průser" se stala myšlenka "složí mě to za pár dní" a z ní "ne dní, hodin" v podstatě během dopoledne.

Okolí vám to nebude věřit

Tyhle epizody potkávají i lidi zcela fyzicky zdravé, výkonné, spolehlivé. Z vnějšího pohledu není moc vidět, Proto si okolí většinou myslí, že upozorňování na blížící se problém je od vás spíše vtipkování, než varování. Jsou pak situací zaskočeni i když se zdá, že měli dost času reagovat.

Později jsem si uvědomil, že mám i v tomhle určitou výhodu. Sice jsem si nakonec musel pomoc vyžádat sám, ale nějak i tohle chápu. Většina lidí nejen netuší, co člověku je, ale navíc mu mohou jejich reakce stav zhoršovat. Zvláště v případech, kdy jde o partnery, o které by se měli být schopni opřít a oni tou oporou nejsou. 

Část mých přátel má ale s krizovými stavy zkušenosti, takže se mnou dokázali neagresivně komunikovat i tak. 


Při zpětném pohledu je všechno mnohem jasnější

Když se na své vnějí projevy podívám zpětně, vidím, že už v době, kdy mi připadalo, že mám vše pod kontrolou, jsem toho moc pod kontrolou neměl. Zhoršování úsudku je postupné a v podstatě znemožňuje realistický odhad závažnosti stavu.

Na štěstí záleží

Odolnost vůči stresu záleží na okolnostech, které s konkrétní stresovou reakcí zdánlivě nesouvisejí. Například na tom, jaké pozitivní, nebo negativní podněty jste za poslední dobu nasbírali. Nejde přitom jen o jejich intenzitu, ale i o jejich množství. 

Vidím ve svém životě za poslední měsíce řadu okamžiků, kdy jsem se musel smiřovat s různými ztrátami něčeho, na co jsem se těšil někdy i celý rok. Nebyly to jen zážitky, ale také naděje do budoucna. Je to jako kdybych viděl zhasínat hvězdy. Moje odolnost vůči stresu byla tedy mnohem mizernější, než jsem předpokládal. 

Jako každý člověk potřebuji šťastné okamžiky, které by dobíjely mou zásobu optimismu, jenže já držel půst a trpěl drobnými ranami, ze kterých bych se jindy oklepal během desítek minut nebo několika hodin.*

Kde jsem udělal chybu? 

Zpětně vidím, jakou past jsem si vlastně na sebe sám postavil. 

Skládala se z ekonomického tlaku, zaviněho z velké části pandemií, nepřiměřeného pracovního tlaku a pocitu vlastní zodpovědnosti, který mi bránil se z té situace dostat. 

Dohromady jsem tedy šel daleko za hranice toho, co bych jindy připustil.

Varovné příznaky – jak poznat, že to na vás jde?

Známá příčina

Měl jsem v tomto stavu, velmi přesnou představu, která příčina mě do něj dovedla. A myslím si, podle rozhovorů s podobně postiženými, že je to pravidlo.

 

Nespavost 

Cítil jsem se strašně unavený, protože jsem několik nocí nespal víc než několik hodin, ale zároveň jsem se stále budil srachem že se něco přihodilo a neustále kontroloval počítač i mobil.
Velká únava spojená s neschopností usnout je příznakem mnoha duševních onemocnění a poruch.  Vlastně je to jeden z prvních ukazatelů, že by s vaší psychikou nemuselo být vše v pořádku.
Je to jeden z důvodů, proč jsem ztrácel správný úsudek a schopnost soustředění. Na každého to ale působí trochu jinak.
Proto jsem také nedokázal odhadnout skutečnou závažnost svého stavu a dělal velké množství chyb, které dále mou nejistotu a úzkost jen zvyšovaly.

 

Úzkost

Úzkost vedoucí až ke stavům paniky, je další charakteristický znak, který ale reakce na stres sdílí s jinými úzkostnými stavy.

 

Charakteristická bolest 

Fyzická bolest jako manifestace úzkosti se  projevuje jako tupá bolest v oblasti hrudní kosti o něco výše, než je poloha srdce.  Často je mírně nalevo. Já ji připisoval zablokovanému žebru. V některých případech ale prý může být i výraznější, až bodavá.

Přecitlivělost

Jestli si zpětně vybavuji něco velmi intenzivně, tak to jsou mé reakce na podněty, které mi jindy nevadily, nebo jsem si je sotva uvědomoval. Nepatrný náznak výčitky mě dokázal rozplakat, sotva zřetelný pocit nátlaku vyvolat pocit úzkosti, tlaku na prsou, bušení srdce.

 

Třes

Nahromadění stresových hormonů se projevuje třesem hlavně rukou – už jsem psal, že jsem měl i problém psát na klávesnici počítače. Snaha maskovat třes tím, že si snažíte držet ruce, aby nebyl třes vidět, ale stav zhoršuje. Třes je v zásadě reakce těla, kterou se snaží tyto hormony vyplavit. Můžete se proto naopak pokusit začít třást rukama záměrně a tento proces trochu usnadnit.

 

Návrat k tomu, co fungovalo kdysi

Za tohle se trochu stydím, ale je to fakt. V době největšího stresu jsem znovu začal (po několika desetiletích) silně kouřit. Stává se to žel velmi často. Teď se toho znovu snažím zbavit.

Jak z toho ven?

Vyhledejte pomoc

Pokud se dostanete do podobného stavu jako já, smiřte se s tím, že váš úsudek nestojí za nic. Nečekejte, až vás to znehybní na nějakém opravdu nevhodném místě, nebo až ztratíte orientaci v nějaké nebezpečné situaci. Ideální je mít pro takový případ nouzový plán, i když si právě připadáte úplně v pohodě. 
Podobná reakce na stres je spíš něco jako úraz. Také nehledáte ambulanci až když si zlomíte nohu. Nebo možná ano, ale není to prozíravé. 
Pokud jste opravdu zatuhlí víc než já, klidně volejte sanitku.

Já využil pražský Riaps, což je zařízení, které se mým přátelům už v minulosti osvědčilo.**

Předsudky znevýhodňují muže

Je to tak. Měli byste to vědět. Ve skupině, do které jsem se dostal, jsem jediný muž*** a není to tím, že bychom byli postižení méně. "Mužný" stereotyp, který zakazuje zklamat nebo požádat o pomoc je hodně proti nám. Ne že by podobné předsudky nepostihovaly i zodpovědné ženy, ale statistika je pro muže opravdu zlá.

Možná by stálo za to vědět, že cesta která nevede do krizového centra může také vést na uzavřené oddělení a v nejhorších případech, kdy nevede ani tam, může být tou poslední.

Tělo a mysl

Třas až zatuhnutí těla způsobuje nadmíra stresových hormonů, které měly kdysi za úkol připravit člověka k boji. Vyplavit se tedy dají pohybem i když se do něj asi nikomu v tomto stavu moc nechce. I já měl tendenci se spíš zachumlat do peřin, ale pravděpodobně by to vedlo jen k dalšímu zhoršení.

Slyšel jsem o lidech, kteří mají různé radikální způsoby rychlého vyplavování stresových hormonů, takže jsem zkusil chvíli cvičit s cvičným kyjem, ale nevypadalo to jako dobrý nápad. Nakonec jsem to  vyřešil procházkou po Stromovce. Chůzi i v tomhle stavu zvládne téměř každý. Celkem to fungovalo. Skutečně jsem potom usnul. (Děkuji svým průvodcům.)

Psychoterapie

Psychoterapii mi doporučili a já vám ji také doporučuji. Nejde ani tak o to, že by rychle pomohla z tohoto akutního stavu (tak brzy vám psycholog či psychoterapeut s velkou pravděpodobností ani k dispozici nebude) , ale pomůže vám uvědomit si, kde jste udělali chybu a čemu byste se měli příště vyhnout. Dobrý prychoterapeut také doporučí postupy pro případ krize. 

Pokud u vás tenhle stav spouští panické stavy, je dobrá také mobilní aplikace Nepanikař.

https://nepanikar.eu/

Další užitečné rady a odkazy:
https://nevypustdusi.cz/


 *) Nemohu nemyslet na utilitaristy s jejich hedony a dolory. Připadá mi, že jsou vlastně mnohem blíže realite než třeba Epikuros. 

**) V České republice fungují pouze 4 krizová centra pro dospělé s nonstop provozní dobou, kam můžete přijít kdykoliv, během svátků, víkendů i v noci, a to bez předešlého objednání. Obvykle zde mají k dispozici i krizová lůžka, záleží však na naplnění jejich kapacity.

  • Krizové centrum RIAPS 222 586 768
    Chelčického 39, Praha 3
  • Centrum krizové intervence 284 016 110
    Ústavní 91, Praha 8
  • Krizové centrum Brno Bohunice 532 232 078
    Jihlavská 20, Brno (pavilon G – Krizové centrum)
  • Krizové centrum Ostrava 596 110 882-3, 732 957 193
    Ruská 94/29, Ostrava

***) Tento článek byl sepsán před koncem mé terapie v Riapsu. Ke konci se přece jen ve skupině jeden další muž objevil. Jeden!

PS: Pokud vás zajímá diagnóza, tak vám, podobně jako mě, pravděpodobně v krizovém centru dají některou z okruhu F43 - Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení, nejčastěji  F43.2 - Poruchy přizpůsobení. První diagnóza je ale vždycky tak trochu nástřel, který se zpřesňuje jen když je to potřeba. Spousta lidí ale ani žádné zpřesnění nepotřebuje, protože jde o izolovanou epizodu v jejich životě. Není to něco, co by nás mělo provázet celý život.

čtvrtek 15. září 2022

Nepochopené filmy X. - Himmelskibet

Dánský film o cestě na Mars od filmového režiséra, herce a scenáristy Holgera-Madsena (1878 – 1943) z roku 1918 je jistě dost zajímavý už jen tím, že je. Při pohledu na jeho děj by si měl člověk uvědomit hlavně historický kontext, tedy konec 1. světové války, protože má dost prvoplánové mírové poselství. 


Děj je poměrně jednoduchý: Kapitán Avanti Planetaros se s posádkou své kosmické lodi Excelsior vydává na Mars, kde se setkávají s civilizací morálně vyspělých Marťanů. Mezitím jeho otec a sestra mají doma obavy o jeho život posilované posměšky jednoho z odpůrců projektu letu na Mars. 

Posádka Excelsioru se projeví jako barbaři, po konfrontování s následky svých činů ale pochopí svou chybu. Kapitán Avanti Planetaros se vrací domů s dcerou marťanského náčelníka aby přinesli nápravu i na Zemi. 


Ok, děj filmu je tedy přiměřeně romantický a roztomile naivní, jak bychom ostatně od filmu z této doby čekali. Co je tedy na tomto filmu k nepochopení?  

Víte, film není jen jeho scénář a na filmu Himmelskibet je nádherně vidět jeden z kořenů filmu - fotografii a živé obrazy. 



V roce 1918 nebylo úplně jasné, na jaký umělecký styl a jaký druh umění bude vlastně film navazovat. Někteří tvůrci navázali na komické kabaretní výstupy a dali vzniknout grotesce. Jiní se pokusili navázat na divadlo a později museli přehnané divadelní projevy zmírnit, aby vypadaly na plátně přirozeněji – ti dali vzniknout filmovému herectví. A další, jako byl třeba právě Holger-Madsen navázali na tradici fotografie a živých obrazů. Ti dali vzniknout filmové kompozici a choreografii. 

Jejich přístup nebyl nelogický. Nejbližším příbuzným filmu v době jeho vzniku byla laterna magika a ta právě využívala rozpohybované ilustrace. 

V současnosti už nejsme zvyklí na to, že by celý film byl natočený takovým způsobem, jako Himmelskibet. Přesto takový způsob natáčení známe. Používá se ve filmových a herních prolozích, protože se ukázalo, že tak lze předat poměrně rozsáhlý úvod do děje mnohem rychleji, než inscenováním děje. 



A tak bychom také měli Himmelskibet vnímat – jako příběh vyprávěný pohyblivými obrazy.


čtvrtek 8. září 2022

Menšinový stres není menšinový a heterosexuální většina neexistuje

Ok, ten titulek je samozřejmě provokace. Chci ale upozornit na to, že možná chápeme celé to uspořádání sexuálních minorit úplně špatně a vypisování dalších a dalších písmen do zkratky LGBTQIA jde asi proti smyslu toho, o co bychom se měli ve společnosti snažit. 

Co mám konkrétně na mysli? Na škále heterosexuál – homosexuál se výzkumy zaměřují na tři rozdílné aspekty. 

  • Prvním je to, jak sám sebe daný člověk označuje, k čemu se hlásí, s čím se identifikuje. Jistě, člověk, který se s nějakou skupinou neidentifikuje těžko bude hájit její práva. 
  • Druhým aspektem je chování daného jedince. To, že se konkrétní člověk například neidentifikuje jako homosexuál neznamená, že někdy v životě neměl sexuální zážitek, nebo dokonce dlouhodobější vztah s člověkem stejného pohlaví.
  • Třetím aspektem je přitažlivost nebo vzrušivost. Konkrétní člověk tedy může například žít ve zcela heterosexuálních vztazích, identifikovat se jako heterosexuál ale přesto cítit vzrušení i z lidí stejného pohlaví.

Asi už tušíte, v čem je problém. Zatímco při zohlednění sebeidentifikace vycházejí homosexuálové, lesby a bisexuálové skutečně jako menšiny, při posunu směrem k pocitům a touhám se hranice zdají stále rozplizlejší, až se promění v nepřerušený gradient. 

Současný konsenzus je postavený na sebeidentifikaci, tedy na té nejužší možné shodě. Dává to samozřejmě něco jako politický smysl, protože právě tím dávají lidé najevo, co chtějí a o co se v životě budou snažit. 

Je ale pár důvodů, proč bychom sebeidentifikaci neměli brát příliš vážně. Jedním z nich je právě to, co nazýváme "menšinový stres". Důvodem tohoto stresu je strach "třeba právě já nejsem normální." A první přirozenou reakcí je snaha být co nejvíce "normální". Zasahuje všechny, kdo si v životě tuto otázku položili (a pravděpodobně k tomu měli důvod). 

U potenciálně zasažených menšinovým stresem bychom tedy měli brát v úvahu rozsah od homosexuálních osob až po hetreoflexible (okraj bisexuální škály). V tomto spektru se ovšem nachází přes 90 % lidí, pokud bychom je posuzovali podle toho, jak cítí sexuální přitažlivost. 

To odpovídá jak Kinseyho zprávám, tak modernějším výzkumům dr. Roberta Epsteina.  

Dalo by se říci, že nám z dotazníků bisexuálové mizejí hlavně z důvodů "menšinového stresu" protože je pro ně mnohem snazší se přizpůsobit heterosexuální normě. Absurdně přitom praví heterosexuálové (tj. takoví, kteří necítí vůbec žádnou přitažlivost ani vzrušení k nikomu stejného pohlaví) nijak početní nejsou. Dá se odhadovat, že jejich četnost bude v populaci v jednotkách procent, podobně jako u vyhraněných homosexuálů. 

Nemusíte samozřejmě s touto hypotézou souhlasit a je zcela na místě počkat na další výzkumy, pokud se o tento problém zajímáte nějak více. Chtěl jsem ale upozornit na to, že je naše kulturní schéma dost pravděpodobně diktováno sexuální menšinou a v důsledku diskriminuje většinu a nikoli naopak. 

Víte, kulturní schémata jsou v zásadě užitečná, protože dělají náš svět předvídatelnějším, ale přesto stojí za to je čas od času prověřit.  Což by mohla být taková shrnující myšlenka na závěr.

úterý 6. září 2022

Marshallův plán pro Rusko

Člověku, který si přiváže na tank pračku, nebo nahradí neprůstřelný prsní plát ve své vestě ukradeným notebookem se většinou smějeme. Zkusme se nad tím ale zamyslet obráceně: Co přiměje člověka, aby něco takového udělal? Jistě, někdy jen hloupost, ale na to je těch případů nyní na Ukrajině příliš a navíc i člověk se zcela průměrnou inteligencí je nakonec ovlivňován podmínkami, které budou působit i na všechny ostatní.

Ruská společnost má několik předpokladů k tomu, aby nutila lidi do takového chování. Vyjmenoval bych tři okolnosti, které k němu vedou:

1.) Kult bohatsví

2.) Zboží symbolizující sociální status

3.) Pocit nemožnosti úniku z nejnižší sociální třídy

V Rusku v současnosti vládne kult naprosto barbarského nevkusného bohatství, jaký nemá ani v historii Ruska obdoby. Má obdobu v některých diktaturách, jako je Severní Korea, Ceaușeskovo Rumunsko, Kaddáfího Libye nebo Středoafrická republika za Jeana-Bédela Bokassy. 

Symbolem tohoto stavu je sám Putin a patriarcha Kiril.

Mapa Putinova paláce



K tomu samozřejmě patří poměrně velký nepoměr mezi nepočetnou vrstvou boháčů a rozměrnou vrstvou "spodiny". Přesto se Rusko zdá jako více rovnostářské, než třeba USA, protože skupina bohatých je opravdu malá a střední vrstva v podstatě neexistuje, respektive existuje jen ve velkých městech. 

Mnoho obyvatel Ruska ale stále žije na vesnicích a v průmyslových městech. V relativním komfortu jich tedy žije zhruba třetina. Zbývající dvě třetiny jsou přesně ty, které si nemohou dovolit koupit elektroniku, ale ani běžné elektrické spotřebiče jako televizi nebo pračku. Pro ně se stávají takové věci symbolem luxusu. 

Je příznačné že obyvatelé velkých měst tento druh chudoby vlastně nejsou schopni vidět. Nejvíce pravděpodobně postihuje lidi, kteří nejsou přímo Rusové, ale příslušníci jiných etnik - Burjati, Jakuti, kavkazské národnostní skupiny a další. 

Snažit se nebýt poslední v takové skupině posledních je zoufalý stav a v podstatě permanentní snaha o únik. Když vidíme na jedné straně stav ruské armády a na druhé to, co si okupanti odvážejí z okupované Ukrajiny jako kořist, nemůžeme se vlastně příliš divit. 

Lidem, pro které je nejen automobil, ale i třeba pračka nebo vařič s troubou jenom nedosažitelným snem, byla svěřena technika, jejíž cena přesahuje v mnoha řádech to, co by z nich doma v jejich očích udělalo boháče, nebo alespoň příslušníky střední třídy. Zároveň byli vysláni okupovat zemi, kde i opuštěný dům, ze kterého obyvatelé odvezli vše cenné, stále působí jako zlatý důl.

Zároveň má přesně takovýto nepoměr vždycky velmi blízko k občanské válce. Rusko dlouhodobě udržovalo své impérium díky silné armádě a hrozbě jaderných zbraní. V minulosti jsme jaderné zraně vnímali hlavně jako hrozbu proti Zápádnímu bloku. Ve válce na Ukrajině Rusko poprvé pohrozilo jadernými zbraněmi bývalému vazalovi. V případě občanské války je tedy možné a dokonce pravděpodobné, že by bylo odhodláno použít jaderné zbraně na vlastním území.

Současné Putinovy kroky přesně k občanské válce vedou. Impérium držené silou na Ukrajině vyčerpává svoji armádu, jejíž síla se z velké části zakládá na její pověsti. V případě porážky, k níž pravděpodobně skutečně dojde, budou i chudé regiony a nedávno anektovaní sousedé uvažovat o tom, že si vezmou zpět to, co je už dávno jejich. 

Jistě, někdo při takovém vývoji událostí může cítit určité zadostiučinění, ale je potřeba myslet na kroky, které uděláme pak. Velká chudá země s nerovnoměrně distribuovaným kapitálem je vždy potenciální výbušninou. Pokud Rusko padne vojensky i ekonomicky, bude potřeba další Marshallův plán. A tentokrát to nebudou USA, kdo by postrašistickému Rusku a jeho bývalým vazalům, mohl něco takového nabídnout. 

Tohle už dávno není hra USA, je to hra Evropy. To my potřebujeme Rusko, které není hrozbou a se kterým můžeme bezpečně obchodovat. Potřebujeme rozdrtit jeho mocenskou strukturu, ne Rusko samotné. Naopak potřebujeme Rusko mnohem bohatší a s mnohem širší střední třídou, než kdykoli v historii mělo.



čtvrtek 30. června 2022

Měli bychom mluvit o detranzicích

Detranzice je stav, kdy člověk, který se dříve rozhodl pro tranzici, tedy v tomto případě operativní změnu pohlaví, své rozhodnutí odvolá a zpravidla jej později i lituje. 

Dúvody, proč se někdo tak intenzivně snaží o tak radikální řešení a pak své rozhodnutí změní, jsou dost různé a částečně i spekulativní. Ostatně jako mnoho dalších věcí v tomto článku. 

Obecně ta škála začíná od fluidního vnímání vlastní sexuality, přes nátlak okolí až po silný náboženský zápal.  

Existují dost dobré důvody se detranzicemi zabývat, přestože tvoří menšinu uvniř menšiny transgender osob, které se rozhodly pro operaci a ty jsou opět menšinou v celé skupině transgender osob. Odhadovaný počet detranzic je mezi 1 a 8 % operovaných. Přitom například v USA se jako transgender identifikuje asi 0,475 % osob starších 13 let. Jde o současný (rok 2022) odhad.

Tato čísla sice rostou, stále jsou to ale zlomky procent. Například autoři článku Transgender Population Size in the United States: a Meta-Regression of Population-Based Probability Samples z roku 2017 uvádějí 1 transosobu na 250 lidí, tedy asi 0,4 %. Tento rozdíl ovšem za těch pět let dělá asi 600 000 lidí navíc (v USA).  

Můžeme tedy odhadovat že v současné době je v USA asi 1,6 milionu lidí, kteří se neidentifikují se svým pohlavím. Je to málo a zároveň velmi mnoho. 

Neznám statistiku, která by říkala, kolik lidí s operativní změnou pohlaví žije v USA, ale u nás tvoří asi 0,075 % populace. Tedy přibližně jedna ze šesti až sedmi transgender osob takovou operaci podstoupí.

Píšu to proto, abychom si uvědomili, že vůči celkové populaci opravdu nepůsobí nějaká transgender ideologie, která by lidi manipulovala ke změně pohlaví, jak je to konzervativními věřícími často prezentováno. (Pokud by existovala, byla by extrémně neúspěšná.)

Přesto je to při stovkách milionů obyvatel USA a tomu odpovídajícímu počtu transgender osob takové množství lidí, že k detranzicím logicky musí docházet. Mnozí z nich se přirozeně cítí být už provedenými zákroky poškozeni a jsou i takoví jako Walt Heyer, kteří radikálně vystupují proti operativním změnám pohlaví. (V tomto případě z důvodu víry.)

Zrovna v případě tohoto publicisty a kazatele není dobré, pokud mu politici naslouchají. A oni mu naslouchali i naši politici. V roce 2020 s nimi totiž debatoval v naší Poslanecké sněmovně

Cituji ze zprávy Aliance pro rodinu:
"Tiskové konference se zúčastnili poslanci 4 stran: Aleš Juchelka (ANO), Marek Výborný (KDU), Marek Benda (ODS) a Vlastimil Válek (TOP 09), rodinná terapeutka Ludmila Trapková, psycholožky a psychoterapeutky Renata Doležalová a Mirka Chmelíčková, které se otázce transgenderu věnují a mají zkušenosti z praxe, a zástupci Aliance pro rodinu."

Někteří z těch co podstoupili detranzici mohou být transgender lidem skutečně nebezpeční. Dojít k tak zásadnímu rozhodnutí a získat souhlas odborníků je už teď dost těžké. Genderová dysforie dokáže transosoby pořádně potrápit sama o sobě. Opravdu není potřeba jim toho nakládat ještě víc.

Přesto a také proto bychom měli o detranzicích mluvit. Nepředstírat, že takoví lidé neexistují, neodmítat je jen proto, že změnili názor. Protože do té doby budou jejich případy radikálové používat jako kladivo k rozbití rozumné argumentace (a také by to bylo tak nějak lidštější).

Nakonec by bylo jistě potřeba provést i pořádný sociologický, psychologický a sexuologický výzkum detranzic. Ano, stále ještě nám tohle poznání chybí a tam, kde nejsou informace nastupují spekulace, nebo ještě hůře pověry.

neděle 24. dubna 2022

Jak mohl Putin tak zkimovatět?

Když se podíváte na Putina z roku 2000 a na toho z roku 2022, uvidíte obrovský rozdíl. Na jedné straně tu máme téměř evropského politika a na druhém konci sedí zbožštěný asijský vládce pasující vedle postav jako je Turkmenbaši - Saparmurat Atajevič Nijazov, Islam Karimov a hlavně pak po bok rodinky Kimů.

Nenapsal sice zatím pro svůj národ vlastní svatou knihu jako Nijazov ani (pokud vím) nevařil lidi v kotlích jako Karimov ale dovednost (či spíše neschopnost) jeho agentů při zacházení s jedy a odstřelovacími puškami už Evropa měla šanci poznat. V čem se ale rodině Kimů vyrovná je v budování mýtu vlastní omnipotence. 

Ať Putin hraje fotbal, jezdí na koni (nahoře bez), operuje nebo se věnuje mořské archeologii, vše za všech okolností  dělá nejlépe, rozhodně lépe, než letití profesionálové. 

Ano, už dlouho jsme věděli, že to s Putinem není v pořádku, všichni jsme to viděli a v nejlepším případě jsme se tomu smáli. Mělo nás varovat, že Rusové vůbec neuvažují o sesazení vládce ze kterého se zaživa stával kresloun.

"Muž s nejdelším stolem na světě" zatím přijímal zahraniční návštěvy způsobem, jako kdyby mu od nich hrozil útok dýkou skrytou v rukávu.

Když už ale naznačuji, že hlavu jedné jaderné velmoci pronásleduje šílenství, měl bych dodat také že je dost těžké v této pozici nezešílet. Rusko je impérium pod Damoklovým mečem.

Ropa a zemní plyn dělají v současnosti 67 % veškerého exportu. To je sice mnohem méně než těsně po rozpadu SSSR, kdy dělaly přes 90 % exportu, ale stále by i nedokonalá blokáda stačila na úplný kolaps. Představa že spojenectví s Čínou Rusko zachrání je (velmi mírně řečeno) mizivá, protože export do Číny dělal v roce 2020 pouhých 14,6 % exportu RF. 

Pro srovnání takto vypadal export najvětšího konkurenta RF - USA v roce 2011.

 

A takto vypadal export RF o rok později:


Ne, to opravdu není v pohodě, to je o strach, že vás někdo může kdykoli vytlačit z mezinárodního trhu a vám zbude jem zima, hlad, kameny a halucinace z podvýživy (které trochu tlumí slepota z doma pálené vodky).

Ten někdo je hlavně Saúdská Arábie, ale v těsném závěsu za ním hned USA, jejichž těžba je s těžbou RF přinejmenším srovnatelná. 

Rusko ale vzhledem k jeho závislosti ohrožují i výpadky menších dodávek a zrovna Ukrajina byla trnem v oku nejem pro svou snahu připojit se k EU a NATO. Vlastně také proto. Ukrajina nebyla moc spokojená se stavem kdy Rusko přivíralo a otevíralo ventily svých dodávek plynu jak se mu zachtělo. 

Už před rokem 2014 začaly ukrajinské společnosti s průzkumem ložisek plynu a ropy na dně Černého moře. Ano, tušíte správně, našly je nedaleko Krymu. Ukrajina by v případě úspěchu získala energetickou nezávislost na Rusku a komoditu pro obchod s Evropskou unií, jejíž závislost na Rusku by se také přiměřeně snížila.

Kromě toho má Ukrajina velmi silnou jadernou energetiku, kterou se nikdy nepodařilo ropným hráčům umrtvit. Pokrývala přes polovinu spotřeby energie v zemi. 

Pro Rusko byla tedy Ukrajina dlouho pořádný "kámen v botě".

Pokud se ptáte na můj názor, tak rozhodující byl rok 2009, kdy Severní Korea oznámila, že má jaderné zbraně. Ukázalo se totiž, že si země s jadernými zbraněmi mohou dovolit mnohem více, než ty bez nich. Všechny země totiž tehdy sklaply podpatky a přestaly se vměšovat do záležitostí, které byly v dostřelu severokorejských balistických raket, jen aby nenaštvaly šíleného diktátora s červeným tlačítkem.

Domnívám se, že v tu dobu bylo vlastně rozhodnuto o budoucnosti Ukrajiny, protože Putin už věděl že ostatní evropské státy přímo nezasáhnou. A je otázka, jestli si tehdy nezačal záměrně budovat image šílence. Druhou otázkou je, zdali je to skutečně jen image. 

Nemám žádné právo stanovovat diagnózy na dálku. a Putin na první pohled nemá příznaky  psychické nemoci. Nejde tedy o šílenství jako je schizofrenie, ale šílenství z nabyté moci. Pokud jako definici takového šílenství popíši jako stav, kdy člověk uvěří vlastním lžím, tak potom je velmi pravděpodobně Putin šílený. Takový stav zároveň nevylučuje, že Putin jedná do určité míry racionálně.

Možná ho napadlo i to že NATO do konfliktu nezasáhne nejen proto, že má představovat obranný pakt (což už v minulosti porušilo), ale také proto, že silná Ukrajina vyvážející ropu a plyn není v zájmu žádného z největších producentů ropy a plynu. Jeden z nich - USA - má přitom v rozhodování o vojenském nasazení NATO asi nejvýraznější slovo.

Současná situace je nevýhodná jak (samozřejmě) pro Ukrajinu, tak pro Rusko a Evropskou unii (naopak je výhodná pro USA, SA a potenciálně i Čínu). Jak jsme se do tohoto bodu dostali? V době, kdy by pro EU a NATO bylo nejvýhodnější Ukrajinu přijmout byla její vnitřní politická situace řekněme velmi neuspokojivá. Zároveň jsme nevybudovali alternativy pro odběr plynu a ropy z jiných zemí. Nenutili jsme Rusko aby se chovalo diplomaticky. 

Nemůžeme se divit, že tam převládla představa, že se diplomacie omezuje na manipulování s kohouty. To, s čím Putin nepočítal, bylo že se ropovody a plynovody dají uzavřít z obou stran, tedy nejen na straně dodavatele, ale i na straně odběratele. A také s tím, že i země, které do války přímo zasáhnout nemohou, dokáží změnit poměr sil dodávkami zbraní. 

Současnost dost "připomíná hru na kuře", jen s tím rozdílem, že Evropa a Rusko soupeří v tom, kdo vydrží déle ruinovat svoji ekonomiku.

Jak tohle dopadne? Těžko říct. Scénářů máme dostatek od jaderné války přes svržení Putina, zhroucení Ruska až po dohodu mezi prezidenty, což je ovšem velmi nepravděpodobná možnost. 

Už teď si ale můžeme vzít jistá ponaučení. Zaprvé, že potřebujeme nezávislé zdroje energie. Nejlépe takové, kterými nebudeme podporovat žádnou diktaturu, s níž bychom se mohli snadno dostat do konfliktu. Ano, potřebujeme jaderné zdroje.
A za druhé, že svět potřebuje globocopa nového druhu. Takového, který může před soud povolat nebo i přivést prezidenta kteréhokoli státu.

pátek 8. dubna 2022

Nepochopené filmy XI. - Shortbus

Vždycky mi připadalo divné, když jsem si pustil video, které se jmenovalo nějak jako "vysvětlení filmu XY" a já v něm nacházel jen to, co pro mě bylo čitelné na první pohled. Píši to, protože se chystám přesně něco takového napsat pro vás. V ideálním případě se v tomto textu nedozvíte vůbec nic nového, ale píši ho pro ty, kteří si nikdy nevytvořili smysl pro hlubší vnímání filmu. 

O filmu Shortbus od režiséra a scénáristy Johna Camerona Mitchella jsem už slyšel od diváků hodně. Vyprávění o "divném pornu" nebo "Asiatce co orgasmem vyhodila New Yorku pojistky"mě přesvědčily, že si zařazení do Nepochopených filmů zaslouží. 


 Musím hned od začátku říct, že Shortbus je o sexualitě. Sex je v něm exlicitní a má ústřední roli. Přesto není hlavním účelem šokovat, ale ukázat, co s lidmi dělá touha, jak spojuje i ničí. Ve srovnání s jinými filmy na takové téma, jako je třeba Hořký měsíc nebo Snílci, je to ale příběh v podstatě klasický s učebnicově uspořádanými částmi jako při divadelním představení.

Co na něm tedy diváky mate? Překvapivě je to poměrně jednoduchá symbolika a okamžiky, kdy chvílemi přebírá obrazová stránka děje roli komentáře. 

Sex je totiž vyjádřen dvěma způsoby - jako explicitní akt a jako světlo, nebo přesněji elektřina. Dalo by se říci, že explicitní scény ukazují fyzickou a scény s osvětlením emocionální stránku.

Už od začátku je místo děje - New York - stylizované jako 3D model posetý obrovským množstvím světel. Výpadky proudu pak zobrazují neúspěchy a zklamání.  

Proto i navzdory komickým scénám, časté výpadky ukazují že příběhy všech sledovaných postav nutně směřují ke katastrofě. Film tedy divákovi samozřejmě nedává smysl, pokud provázání mezi sexem a světlem v příběhu přehlíží příliš dlouho.

Ke katastrofě - úplnému zoufalství, zklamání a neúspěchu - nakonec dojde a celý New York zažívá totální výpadek proudu. Mezi zhasnutými mrakodrapy zůstává svítit jako maják poslední dům - klub Shortbus - ke kterému se scházejí všchini zklamaní a osamělí, aby se pokusili začít něco nového. 

Pod tím vším, nebo možná spíše trochu stranou má Shortbus ještě jeden rozměr. Jde o představení části umělecké alternativní scény. Na rozdíl od častých popisů není totiž klub Shortbus čistě erotickým klubem, ale spíše umělecko-erotickým. 

Místnost "Make Sex Not Bombs", která je věnovaná sexu, je vlastně jen jednou z více stages a sama o sobě je také uměleckou performancí. V ostatních místnostech se třeba promítají filmy nebo vystupují hudebníci. 

Při sledování titulků pak zjistíte, že mnoho aktérů vystupuje ve filmu pod svým občanským nebo uměleckým jménem.