Po tragédii DSV Titan firmy OceanGate mě samozřejmě zajímalo, o jaké plavidlo vlastně šlo. Ne společnost OceanGate skutečně nebyla v tomhle směru v mém záběru. Vlastně jsem o nehodě docela dlouho nevěděl. Toho dne 18. 6. jsem se totiž právě vracel z Jaderského moře.
Teprve po prostudování nějakých těch informací, jak vlastně bylo plavidlo Titan konstruováno jsem se vyjádřil v tom smyslu, že to byla jen přerostlá dětská hračka a že nechápu lidi, kteří do toho šli dobrovolně.
Protože to naprosto přirozeně působí jako chvástání po bitvě, popíši body (můžete se nad nimi hádat) pro které mi připadala konstrukce submersible Titan nebezpečná:
1.) Celková filosofie
Hlubokomořská plavidla v současnosti zpravidla přísně odlišují mezi tlakovou částí pro posádku a plovákem (dnes už tradičně ze syntaktické pěny), který plavidlo nese. Má to racionální důvod: bezpečnost. Tato konstrukce umožňuje dělat sekci pro posádku s mnohem větším bezpečnostním násobkem, než mají běžné ponorky zachovávající starou koncepci (už od dob Hunley), v níž je obytná část zároveň nosným tělesem. To znamená prostě silnější stěny přetlakové části. OceanGate šel opačným směrem - snižováním hmotnosti přetlakové sekce.
2.) Kompozitní část trupu
Použití kompozitu při stavbě přetlakové sekce není úplně super nápad nejen z důvodu obtížnějšího testování. Ostatně existují komory raketových motorů, které jsou z kompozitu a běžně se používají. (jen pro zajímavost tlak v komoře SRB - který tedy nebyl z kompozitu - je 11,8 MPa zatímco tlak v hloubce 4 km je zhruba 4x vyšší). V čem se to liší? Pevnost kompozitu dodávají především vlákna odolného materiálu - zde uhlíková. Ta dodávají přirozeně především pevnost v tahu a pouze ve svém směru. Proto se kompozitové nádrže dějají mnohosměrným navíjením. Zde byl trup laminován spirálovým navíjením. To že všechny lamináty velmi problematicky stárnou, ví každý jachtař. Prostě časem ztrácejí homogenitu. U lodě se musí takové místo vybrousit a přelaminovat. Tam ovšem vnitřní problém prozradí prosakování nebo vyboulení. U ponorného plavidla by degradace nebyla poznat z vnějšku až do okamžiku destrukce. Stárnutí je také spíše problém plavidel, než raketových motorů u kterých je funkce omezená zpravidla na minuty. Opakovaným vystavením extrémnímu tlaku lamináty stárnou nepředvídatelně, protože to nikdo netestoval, ale dá se předpokládat že se v nich vlákna lámou (ano i ta uhlíková) a oddělují. Dá se tedy říct, že je velký rozdíl mezi materiálem, který tvořil trup Titanu při prvním a při posledním ponoru. Kabiny hlubokomořských plavidel se zcela záměrně dělají z masivního kovu nebo akrylátového skla, protože tyto materiály jsou částečně elastické. (Jo, pokud jste viděli batysféru, tak si uvědomte, že v hloubce kolem 900 metrů byla reálně o trochu menší.)
3.) Řízení.
K téhle věci mám připomínky nejen u plavidla Titan. Existují dobré důvody, proč bývají i na nejmodernějších strojích tlačíta - jsou primitivní a spolehlivá. Na použití dotykových obrazovek nebo herního ovladače není v zásadě nic špatného, pokud to není primární systém řízení a nezávisí na tom váš život.
4.) Akustický vyhledávací a navigační systém
V principu zajímavé řešení (ne tak originální, jak si možná myslíte), které se ovšem při nejlepší vůli dá označit jako "experimentální", nikoli jako "spolehlivé". Děsivé začne být až ve chvíli, kdy si uvědomíte, že na něm záleží nalezení plavidla, které nelze zevnitř otevřít.
5.) Způsob uzavírání trupu
Uzavírání trupu zvenčí je lákavý a zavržený postup z dobrých důvodů. Lákavý je proto, že zajišťuje maximální jistotu uzavření a dobré rozložení tlaku na styčných částech uzávěru. Přesto se nepoužívá, protože omezuje dobu za kterou musí být posádka DSV nalezena aby přežila. V kombinaci s ne na 100 % spolehlivým vyhledávacím systémem je to skutečně "smrtelná past".
Pokud tohle bude ještě někdo komentovat, tak prosím nezaměňujte DSV (deep-submergence vehicle) a ponorky, zvláště vojenské. DSV pravděpodobně nikdy v dohledné době neponese třeba reaktor. Není tam na něj místo a je tam k ničenu.
