Počet zobrazení stránky

čtvrtek 19. května 2011

Proč tolik pracujeme?

Zatímco naše vláda plánuje zavedení posmrtných důchodů mě nejde do hlavy úplně opačný problém.
Proč jsme krucinál v práci tak dlouho?
Jo, trávíme v ní předepsaných 8,5 hodiny + zpravidla cestu do práce, která nám sebere ještě tak hodinku nebo dvě.
Futurologické předpovědi varovaly pro rok 2000 s nadbytkem volného času, způsobeného asi tak dvou až  tříhodinovou pracovní dobou.

http://www.paleofuture.com/blog/2009/11/4/16-hour-work-week-by-year-2020-1967.html

Mimochodem, něco takového asi inspirovalo i vznik knížky Mechanický pomeranč Anthony Burgesse.
A to ještě stále máme hrozně daleko k "pracovnímu vytížení" třeba takových Sanů (bývalí Křováci, poušť Kalahari). Těm zabere práce 9 až 12 hodin týdně! Jo život sběrače býval z hlediska volného času poměrně komfortní, nikoli ubohý jak se to líčí v dobrodružných knihách.(Viz knihy J. Diamonda -Osudy lidských společností : střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historiiKolaps : proč společnosti zanikají a přežívají)
Civilizací jsme si v tomhle ohledu většinou spíše výrazně pohoršili - naše pracovní doba se výrazně prodloužila, až nakonec dosáhla délky mezi 12 a 14 hodinami v době průmyslové revoluce. Snižování délky pracovní doby vynucené odbory se ale už dávno zastavilo na oněch 8,5 hodiny a leckde se poslední dobou začalo i prodlužovat.
To všechno přestože víme, že rozumný pracovní výkon je člověk schopen podávat jen přibližně 5 hodin denně.  Hrubý výpočet, který říká kolik "hodnot" vytvoříme za hodinu snad může platit u výrobního pásu, ale jinak zjevně neodpovídá skutečnosti, že se náš výkon v průběhu dne mění.
V jiných zemích si toho ale už všimli.
Prvními vlaštovkami nového způsobu uvažování o práci jsou povolené odpočinky.

http://psychologie.abecedazdravi.cz/siesta-zlepsuje-pracovni-vykon

Je vcelku pravděpodobné, že kdybychom délku pracovního dne zkrátili a nikoli prodlužovali, výkonnost ekonomiky by (v rozporu s předpoklady) stoupla.


O tom, že denně přejíždíme do zaměstnání, které bychom stejně dobře mohli dělat on-line z domova snad zase někdy příště.

Dobová pověra

Onehdá jsem při jakémsi rozhovoru o géniu loci a duchu doby dloubl do vosího hnízda tvrzením, že ducha doby dělá často prostě jenom nějaká dobová pověra.
Ostatně jsou filmaři, malíři nebo vůbec umělci, kteří vystačí s jedinou zásadní myšlenkou po celou svojí tvůrčí kariéru.
Z dětství si pamatuji takovou myšlenku-pověru o hodnotách lidu. To byste nevěřili. Lidové umění nebo lidová moudrost prostě nebylo něco, u čeho jsme si nepamatovali autora, byl to důkaz tvůrčího potenciálu lidu a jeho přirozené moudrosti.
Lid byl všechno a jednotlivec nic i v takových prokazatelných věcech, kde lid prostě nic tvořit nemohl. No řekněte, dokážete si představit, jak lid skládá lidovou píseň? Nebo jak celý lid vymýšlí nějaké lidové rčení? Nebo jak lid vyřezává z špalku kus lidového umění?
Blbost!
Samozřejmě že to všechno udělali různí ale naprosto konkrétní lidé, na které se časem zapomnělo.
Nic z toho neudělal lid.
Lid může tak vyjádřit převažující názor v referendu, ale i tam je to jenom proud názorů jednotlivců, které se třeba právě v ten okamžik shodují. Když se něco takového stane a společnost se opravdu nějak pohne nebo změní dosavadní směr, můžeme snad prohlásit, že se tak rozhodl lid, ale jinak ne.
Podobně dnes spousta lidí věří, že víra lidi obohacuje a že dělá je lepšími, že lidský rozum a vědecké myšlení jsou omezené, že mravnost je dobrá, že hedonismus je veskrze špatný, že rozum a cit jsou ve stálém sporu, že nejlepšími vůdci společnosti jsou ekonomové...
Mnohdy jsou ale skutečnosti v naprostém rozporu s obecnou představou a přesto nám to nějak nebrání jí věřit dál.
Škodí nám to. Měli bychom se zastavit, srovnávat a přehodnocovat.
Neříkám že by snad platil vždy pravý protiklad, nebo že by něco z takových tvrzení nemohlo v jisté situaci platit.
Pokud jsou ale taková tvrzení postavena takto kategoricky, pak to nic jiného než pověry nejsou.

Problém volného kopírování a spokojeného autora (Proč nejsem pirát)

Přiznávám otevřeně, že mi v životě nadělali více starostí "ochránci práv" než jejich porušovači. Nejde přitom o to, že bych snad OSA nebo jiné podobné organizaci neplatil při pořádání akcí domluvené částky. Ostatně vhledem k velikosti mnou pořádaných akcí to vždycky bývaly částky dost směšné.
Jde spíš o ten neustálý strach posilovaný občas dopisy vyhrožujícími statisícovými pokutami.
Už proto by mi stálo za to, bojovat proti podobným organizacím všemi dostupnými prostředky.
Existuje ale ještě jeden mnohem vážnější důvod - vzdělání. Do dnešního všeobecného přehledu patří rozhodně i díla, která zdaleka nepřekročila "ochrannou lhůtu" danou autorskými zákony (u knih zpravidla 70 let!). Přitom neznalost například některých skladeb Beatles nebo některých knih vydaných sotva před pár lety je pro orientaci v dnešním stavu vědy a společnosti nezbytná. Zvláště vidět je takový nesmysl u vědeckých nebo populárně-vědeckých spisů. Pokud by je bylo možné šířit až po vypršení "ochrany", zpravidla by to už nemělo žádný smysl, protože by prostě neměly koho oslovit.
Je tu ale i druhá stránka věci. Vzpomínám si, jak se mi kdysi na jedné mé akci skupina mládežníků chlubila, že se do kina dostali bez placení. Vzhledem k tomu, že jsem byl tehdy jedním z hlavních sponzorů mě to samozřejmě nijak nepotěšilo.
Proto jsem naprosto chápal výstup Václava Marhoula proti kopírování filmů, který předvedl na letošním festivalu Klapka v Kladně, kde vyprávěl podobný příběh o tom jak se mu kdosi chlubil, že už si jeho film Tobruk stáhl.
Přirovnával to tehdy ke krádeži peněz rovnou z peněženky.
Argument, že Marhoulovi přece jeho film zůstal, takže žádnou škodu neutrpěl je trochu vachrlatý. Filmy nebo hudba obecně totiž nepředstavují zboží jako něco hmatatelného ale zážitek. Jsou v zásadě skutečně jakýmsi cirkusovým uměním okamžiku. Autoři do něho ale už investovali - čas, peníze, úsilí...takže když si ten zážitek pořídíte zadarmo, budou ve skutečnosti v mínusu.
Tuhle věc prostě chápat musím.
Na druhou stranu mi tam ale stále "ochranná" organizace připadá jako další zprostředkovatel a tedy nepřirozený nádor na čistotě obchodního vztahu. Na jednu stranu tedy s pirátskými iniciativami souhlasím, na druhou stranu s takovým chápáním kopírování souhlasit nemohu.

Současný stav je takový, že ať začnete prodávat cokoli, co lze šířit elektronicky, začne se to během několika měsíců šířit nekomerčním kopírováním. Obchodní potenciál věci šířené nekomerčně a zároveň komerčně je pochopitelně malý, takže tržní hodnota prudce spadne. Když to víte, musí vám být také jasné, že udržovat obchod tak jak je vede jen k ke dvěma možnostem:

1.) K neustálé všeobecné kontrole, která nakonec spolehlivě trh zcela zničí (cesta "ochranných" autorských organizací)

nebo

2.) K takovému omezení příjmu pro autory, že se jim prostě nevyplatí ani vydávat knihy, ani nahrávat hudbu ani natáčet filmy. (cesta pirátů)


Jak z toho ven?
Já nevím. Ale jistou představu mám.

Ideálem by bylo, kdyby autoři dostali nějaké dostatečné peníze, které by mohli použít pro další tvorbu a zároveň by tím, že by patřičný obnos získali, odevzdávali svoji práci k volnému užívání - třeba pod některou licencí Creative Commons.

Mám takovou nejasnou vizi:
(Tuto myšlenku prosím chápejte jako chráněnou CC a šiřte ji vždy jen s uvedením autora.)
Představte si, že by autor natočil film, napsal knihu pro publikování jako e-book nebo složil nějakou hudbu. Než by se dostala do veřejného oběhu, vyhlásil by něco jako veřejnou aukci (nebo spíš kauci?), kde by napsal, kolik peněz by si za svoji práci představoval. Samozřejmě, že by mohl vypustit také nějaké ukázky svého díla aby všichni věděli, co jim vůbec nabízí.  Lidé, kteří by si přáli takovou věc vidět nebo slyšet, by pak posílali na účet různé částky, dokud by se limit nenaplnil. Pak by bylo jeho dílo zpřístupněno veřejnosti. Samozřejmě i potom by bylo možné posílat na účet další peníze jako podporu autorovi, ale na samotné dílo už by se restrikce na šíření nevtahovaly.

Dobře, je to jen nápad, ale proč se nepokusíme myslet tak, abychom se nemuseli bát pustit rádio nebo internet a přitom neupírali autorům dostatečnou odměnu za jejich úsilí?

Vysmívejme se

Jako malé děcko jsem byl poučen, že se některé věci nedělají. Například se člověk nemá posmívat spolužačce s předkusem. Nějak automaticky jsem tedy zařadil výsměch mezi naprosto špatné věci, které by se prostě neměly dělat.
Poslední dobou jsem ale nucen svůj dlouhodobý postoj přehodnocovat.
Ano štve mě, že se nevysmíváme tomu, co si jednoznačně výsměch zaslouží. Co horšího, každý den se bojím, kdy se v televizi objeví nějaký další magor, kterého se budou naši novináři s vážnou tváří ptát na něco, při čem by každému normálnímu člověku musely nejen cukat koutky.
Kdy?
Když:

Nečas vyhlašuje boj proti korupci.
Luboš Lacina tvrdí, že nechtěl nikoho zabít, jen nezvládl předjíždění.
Václav Klaus brání svůj eskamotérský kousek tvrzením že je to přece běžné.
Když uznávaný zpravodajský serwer považuje názory papeže a předního fyzika na vesmír za stejně hodnotné.
Když se správa městské části Praha-Sedlec rozhodne postavit 200 metrů cyklostezky za 18 milionů.
Soudkyně v procesu s řidičem autobusu, který počmáral pár volebních plakátů, je manželkou žalobce, shodou okolností vyobrazeného na oněch plakátech.
Když se OSA snaží vybrat poplatky od školního sboru za zpěv národní hymny.
....a určitě si vzpomenete na stovky takových případů

Ve všech takových případech se nejen občan ale ani televizní moderátor nemá chovat jako kdyby mu dotyčný sděloval "závažnou okolnost" na které visí celý budoucí vývoj lidstva.
Za tohle se jim máme smát do očí, vždycky a při jakékoli příležitosti.
Přednést vážně takové tvrzení totiž buď uráží nás všechny tím, že nás diskutující považuje za pitomce, nebo to znamená, že sám diskutující je hlupák, který se nikdy neměl dostat na takové zodpovědné místo.

Zatím se novináři, televizní i rozhlasoví moderátoři chovají jako superkorektní pitomci.

čtvrtek 5. května 2011

Země zaslíbená

Nedávno jsem se zase rozčílil při setkání s Petrem Blau. On je totiž Izraelec.
Nemluvili jsme ale o náboženství, jak by se asi dalo tušit z mých protináboženských postojů a ani mě nijak nerozčílil on osobně. Rozčílila mě skutečnost, že i když Izrael představuje asi 1/4 plochy České republiky a obyvatel má proti nám zhruba jen 3/4, v technologiích se nachází na úplně jiné úrovni než my.
Nejen že je na špičce kybernetiky a vojenské techniky, genetiky, medicíny, počítačových technologií, elektroniky, optiky, strojírenství, ale dokonce se tamním zemědělcům vyplatí vyvážet k nám brambory.
Přiznávám, že to nechápu. Z geopolitického hlediska leží Izrael na úplně špatném místě. Není to žádná "země mlékem a strdím oplývající"! Člověk by si skoro řekl, že jim jí Bůh vybral za trest a ne jako odměnu. Nejen, že je neustále v sebeobraně před nějakými nevrlými sousedy, ale navíc leží v oblasti pouští, její nerostné bohatství je spíš nerostná chudoba kulantně opisovaná jako "nerostné bohatství výrazně omezené".
Různé soli, trochu mědi, trochu železa, celkem málo ropy a zemního plynu.
Aby se tam dalo něco vůbec pěstovat, musí se země odsolit a zavodnit. I potom se dá na většině míst pěstovat jen několik druhů vhodných právě pro pole s takovým složením půdy. (Popravdě, kdybych měl založit nový stát a neměl příliš na vybranou, asi bych dal před Izraelem přednost jižnímu Grónsku.)
Naše země má naproti tomu skoro všechno: podmínky i půdu pro pěstování veškerého obilí, zeleniny i ovoce. Máme vlastní ložiska kdečeho i když nejsou ve světovém měřítku nijak omračující.
Nikdo na nás v jednom kuse nestřílí, nehází rakety z lešenářských trubek ani se moc často nikdo neodpaluje na náměstích.
Vzhledem k tomu je smutné, že se v umisťujeme na mapě "šťastných států" podstatně hůře než Izrael.
Srovnání izraelského a našeho školství vypadá pro nás tristně. To izraelské je rozhodně nejdelší (spolu s japonským) a také asi velmi účinné, protože Izraelci mají celkem 9 nositelů Nobelovy ceny a z toho 5 vědců.
Češi se obecně hlásí ke čtyřem nositelům Nobelovy ceny.
Baronka Bertha Sophia Felicita Freifrau von Suttner ale jistě nedostala svou cenu za mír díky českému vzdělávacímu systému a vědkyně Gerty Theresa Cori byla zase Židovka. Jaroslav Seifert dostal samozřejmě cenu za literaturu a tak jako druhý představitel vědy (a jediný skutečně ryze český) zůstává už jen Josef Heyrovský.
Zatímco u nás znamenala 90. léta masivní odliv vědců do zahraničí, Izrael v tu dobu zažíval naopak jejich příliv.
Otázka je, jestli se z toho můžeme nějak poučit.
Možná ano. Jestli nám něco opravdu ubližuje ve světovém srovnání, tak je to představa laciné pracovní síly, tou totiž nemůžeme v dohledné době konkurovat Asii. Je zřejmé, že země s 10 miliony obyvatel dnes nemůže ohromit ostatní svět výrobou tretek.
Izrael je dobrý příklad v tom, že silně investuje do špičkových technologií a poznatky využívá v co nejkratší době.
V roce 2007 činily investice Izraele do vědy 4,7 % HDP, zatímco průměr zemí OECD dosahoval pouze 1,7 % HDP a v USA to byla 2 % HDP. V tomto roce má investice ještě stoupnout.
My se se svými výdaji na vědu řadíme mezi ty zaostalejší - 1,54 %.Naše situace se sice pomaloučku zlepšuje, neboť jsme se ještě nedávno řadili po bok Bulharska s 0,5% HDP, ale při dnešním tempu dosáhneme stejného procenta jako Izrael někdy za deset let. Ani pak ovšem nebude naše ekonomika na jejich úrovni.
Podobně výdaje na vzdělání tvoří v ČR 4,4 %HDP zatímco v Izraeli kolem 7% HDP.
Při nepoměrně nižší produktivitě je ale takový rozdíl pořádně vidět.
Čistý zahraniční dluh Izraele je totiž již od roku 2003 nulový. Náš dělal na konci března 1 404 miliardy korun.


http://en.wikipedia.org/wiki/Happiness_economics
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/0/01/World_happiness.png
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d4/GDP_PPP_Per_Capita_IMF_2008.svg
http://en.wikipedia.org/wiki/Science_and_technology_in_Israel
http://europa.eu/abc/keyfigures/education/people/index_cs.htm
http://www.listyjm.cz/ekonomika/mf-statni-dluh-cr-ke-konci-brezna-vzrostl-na-1-404-4-miliardy-korun.html

úterý 3. května 2011

Sirotci a sojky

Kdysi mi jedna slečna, z jisté humanitární organizace působící v Africe, vyprávěla o svých problémech s tím, co nazvala "africké myšlení".
"No představ si, že oni jsou vážně schopní vymyslet něco jako: Sirotci způsobují AIDS."
"Jak to?"
"No prý když je AIDS, tak je hodně sirotků."
Nedalo se tomu smát, protože podle téhle "logiky" by bylo ve chvíli možné nashromáždit nějakou skupinu maníků s kalašnikovy, kteří by hned vyrazili chránit obyvatelstvo před nakažením.
Jestli si teď klepete na čelo, asi bych vás měl upozornit že ani u nás není trestání obětí nic nenormálního.
Chtěl jsem ale upozornit na jinou záměnu, která se nám dlouhodobě mstí.
Totiž záměnu udavačů a whistleblowerů.
Ten termín není nijak starý a do našeho slovníku si ještě ani nenašel cestu.
Podstatou udavače je, že prozradí důležitou informaci zločinci. Například když policista prozradí skupině bankovních lupičů, že mezi nimi je maskovaný policista.
Samozřejmě, že to je detektivkový příklad, ale jako ilustrace snad stačí.
Whistleblower dělá zdánlivě něco podobného ale ve skutečnosti naprosto odlišného. Prostě ohlašuje společnosti nebezpečí. Například to, že si starosta "nevratně půjčuje" z obecní pokladny, nebo že najatá firma zfušovala protipovodňovou hráz.
Chová se vlastně přesně jako sojky. V přírodě jsou sojky důležité pro přežití mnoha zvířat, protože upozorňují na blížící se šelmy. Svým křikem ovšem zároveň upozorňují na sebe a vystavují se tak nebezpečí.
Podobně i ve společnosti whistlebloweři vystavují nebezpečí útoků a na rozdíl od udavačů potřebují ochranu.
U nás ale došlo k něčemu nebezpečně nezdravému.
Pravděpodobně důsledkem nacistické okupace a následujícího komunistického úřadování, že u nás splývají lidé kteří nebezpečí představují s těmi, kteří nás před nebezpečím varují.
Jak nebezpečné to je doufám pochopí každý.


Poznámka:
Domnívám se, že současné anglické pojmenování je skutečně na přelomení jazyka. Český překlad oznamovatel zní jako název časopisu nebo jako opis slova udavač. Když už jsme si zvykli na "volavky", nemohli bychom přijmout do obecného povědomí ještě jedno ptačí označení? "Sojka" zní zní srozumitelně, česky i výstižně.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Whistleblower
http://en.wikipedia.org/wiki/Whistleblower

Případy českých whistleblowerů
http://respekt.ihned.cz/c1-51733950-chranme-si-sve-sojky

pondělí 2. května 2011

Mráz přijde z Vatikánu

Když někdy líčím své obavy z vlivu křesťanů na naši společnost, vypadám zpravidla jako někdo, kdo "svého nepřítele" nutně potřebuje. Nepomáhá ani varování před "polskou cestou" která dovedla Polsko do dnešního stavu, kdy je právem označováno jako Írán Evropy. Pravda je, že pro většinu mých přátel představuje příslušnost k nějaké církvi více nebo méně jakousi nezávadnou zálibu v "nevysvětlitelnu", "duchovnu" a "transcendentnu".
Bohužel se asi blíží doba, kdy se tahle představa o věřících stane minulostí. Katolická církev v poslední době zvýšila svůj zájem o země bývalého východního bloku, světce vyrábí jako na běžícím pásu a Ratzinger v jednom kuse mluví o nutnosti víru obnovit. V naší republice to svými proslovy zatím moc nevyhrává, jenže právě teď se chystá něco, co značně změní postavení církví v naší společnosti i v politice. Do konce května má být totiž, podle našeho ministra kultury, hotový návrh na majetkové vyrovnání státu s církvemi.
Přiznávám, že mi představa vyrovnání s církvemi nedělá dobře. Naprostou většinu majetku, o který jde (přibližně 83%), nárokuje samozřejmě katolická církev a ta se tím u nás stane ekonomicky supersilnou skupinou. I kdyby hospodařila naprosto neschopně, rozházet přibližně 220 miliard chvíli trvá. Pro srovnání: aktiva ČEZ dělají asi 500 miliard.
O mnoho lehčí hlavu bych z toho neměl ale ani kdyby stát církvím nic nevrátil (no ano o něco ano).
Celé to samozřejmě je poměrně velké etické dilema. V první řadě komunistická strana majetek církví prostě zkonfiskovala, tedy jinými slovy ukradla. Majetek nebyl zabaven proto, že by byly tyto církve nějak odsouzeny v řádném soudním procesu a rozprášeny za něco co provedly, ale prostě proto, že komunisté mohli z titulu své nadřazenosti nad společností něco takového udělat. Jako sdružení lidí které mělo nějaký společný majetek je samozřejmě správné jim jejich majetek vrátit.
Jinou otázkou, která měla být položena už dávno je, jestli je něco takového jako katolická církev vůbec legitimní. Tedy jestli nespravuje majetek nabytý nezákonným způsobem a jestli uplatňování její moci není v rozporu s demokracií i lidskými právy.
Nejlepší co by se mohlo stát je podle mě skutečný řádný mezinárodní soudní proces s katolickou církví za všechno, co "pro nás" za ta staletí vykonala. Po zvážení všech pro a proti by pravděpodobně byla rozpuštěna a její majetek zabaven. Samozřejmě se nic takového ani nechystá. Takže na vrácení majetku dojde.
Co se dá udělat se spoustou peněz je jasné už dnes. A 220 miliard je opravdu hodně peněz i když je nepůjde vynaložit všechny hned, protože nemalá část má být uhrazena v majetku a ve splátkách.To ale zároveň nebude přímo omezovat možnosti čerpání peněz ze státního rozpočtu.
Co to znamená se dalo už dávno tušit z náhlého náboženského "procitnutí" našich politických monster z obou údajně soupeřících táborů. To že se V. Klaus už dávno obklopuje představiteli katolické církve a současný arcibiskup Duka se veřejně vyznává ze vzájemného přátelství by nás mělo varovat. (O kreacionistických monstrech tlumočících jeho názory jindy.)
Nicméně upřímné i méně upřímné vyznání víry si neodpustili ani lidé jako Paroubek (je ve skutečnosti členem Československé církve husitské), Bublan nebo Marek Benda. Otázka nakolik byli věřícími předtím, než si uvědomili, jaký ekonomický potenciál katolická církev skrývá nechme křesťanům.To co by nás mělo trápit je, že už dnes existují vazby, které katolická církev u nás používá k nátlaku na naši politickou galérku.
Katolická církev stejně jako jiné církve pochopitelně ví, jaký potenciál představuje větší než malé množství peněz a použije ho.
Po období korporativismu nám tedy hrozí éra teokracie. Nenechte se mýlit tím, že je v naší republice jen asi 20% věřících a praktikujících katolíků je asi jen 4,2%. V době, kdy Konstantin zavedl v Římě křesťanství jako státní náboženství se k němu podle odhadů hlásilo asi jen 10 až 15% obyvatelstva. Podstatný nebyl světový názor většiny ale politický vliv. A ten je, jak víme, v České republice na prodej už dávno.



OTEC A MATKA
Karel Havlíček Borovský

Bůh, náš otec, pro chování
deset nám dal přikázání,
ale církev, naše máť,
zkrátila je v jedno: "Plať!"