Multikulturalismus a pátá kolona

Již dříve jsem se vyjadřoval o multikulturalismu dosti skepticky, přesto nechci tvrdit, že by nebyl možný, jen to opravdu nemůže fungovat tak snadno, že bychom prohlásili všechny kultury za sobě rovné. Ano, jsem cosi jako "kulturní šovinista", tenhle článek by se přesto mohl jmenovat "Proč na multikulturalismus věřím".  To si samozřejmě žádá vysvětlení a já ho také hodlám v následujícím textu podat.


Především existuje několik významů slova multikulturalismus, z nichž já budu mluvit jen o jediném - o tom, který popisuje mírové soužití více kultur. Takový multikulturalismus je evropskou realitou - máme tu spoustu jazyků, spoustu lokálních zvyků, územních celků, tradic, oděvů, tradičních technologií. Přesto poslední dobou dostává myšlenka soužití pořádné rány.

Problém je v tom, že příliš mnoho kultur považuje tu svoji za nadřazenou . Jedná se ale vždy vlastně jen o jediný obor, v němž vždy dochází ke střetu - o etiku. Přijmout jakýkoli poznatek z jakéhokoli oboru nedělá většině kultur žádný problém, kromě oboru etiky. Téměř všechny považují svou etiku a morálku za naprosto exkluzivní. Nejraději by ji nařídili všem a to i násilím.

Překročit iluzi vlastní exkluzivity chce samo o sobě dosti vyspělou etiku, kterou většina světových kultur vůbec nemá. Etiku která se dokáže odpoutat od náboženství, postavit vrozené xenofobii a chápe sama sebe jako výsledek lidské práce a zkoumání. Bez toho ale není žádné takové soužití možné.

Ve společném multikulturním prostoru spolu mohou žít jen kultury, které se vzájemně uznávají.

Multikulturní společnost je exkluzivní klub, do kterého nesmějí být vpouštěny společnosti, které v něm nedokáží žít.


Čím se ale pak liší sekulární etika od jiných morálních systémů, když je také exkluzivní? 

Náboženská etika stojí vždy na dogmatech. Je v ní jasně řečeno, co se smí a co se nesmí, případně co se jak trestá. Zpravidla jde o pravidla ze zaostalých oblastí, stará i několik tisíciletí a do naší doby naprosto nevhodná. Střetnutí dvou kultur postavených na dogmatických etických systémech proto končí vždy krveprolitím.

Sekulární etika a sekulární zákony naproti nomu nejsou postaveny na náboženství, bozích a dogmatech, ale jsou vlastně soustavou "dohod o neútočení".  Stojí na tom, že si lidé různého smýšlení spolu sednou, domluví se, co nebudou jeden druhému dělat a vytvoří pravidla, která budou obecně platná pro všechny skupiny.

Ochota dohodnout se, je podmínkou pro vznik sekulární etiky i sekulárního zákonodárství.

Skupiny které se dohodnout odmítají se na nich nemohou podílet.

Proto je iluze nadřazenosti základním znakem etické zaostalosti.

Multikulturalismus prostě narazí na své možnosti pokaždé, když se střetne s morálním dogmatismem. Přesně tenhle případ zažívá Evropa v současnosti při svých problémech s islámem. Mezi muslimy existují jednotlivci, kteří jsou schopni koexistovat v naší společnosti, jako skupina ale nemají muslimové v evropské multikulturní společnosti co dělat, prostože jim v tom jejich kultura (neoddělitelná od náboženství) brání.

K naší velké smůle má samotná Evropa v sobě pátou kolonu, která se projevuje sice mírněji ale stále velmi podobně. Jsou to církve a nacionalisté (často skupiny hlásící se k obojímu). Poznáte je snadno podle jejich pocitu nadřazenosti a zneužívání pojmů jako "rodina", "vlast",  "národ", "tradiční hodnoty".

Mohlo by se zdát jako obrovský paradox, že skupiny, které nám slibují "ochranu před islámem", nám zároveň také vnucují jeho etickou úroveň. Ve skutečnosti jde ale o zákonitost, protože potlačení sekulární etiky (a porušení sekulárního zákonodárství) vede vždy k posílení domácích dogmat (a tedy k posílení náboženských a nacionalistických hnutí).

Nechci být zachráněn před myšlením středověké Asie návratem do středověké Evropy!

Navíc je tato "ochrana" už dávno značně děravá. Jan Ratzinger považuje katolicismus za tak exkluzivní, že nesnese nejen ateisty ale ani agnostiky. Představuje tedy pro sekulární společnost naprosto stejnou hrozbu jako radikální islámští duchovní.

Podobný vývoj můžeme sledovat i v USA, kde například G. H. W. Bush několikrát uvedl, že nepovažuje ateisty za občany a že by neměli mít občanská práva. Náš pražský arcibiskup D. Duka si notuje se zástupci Organisation of Islamic Cooperation o potřebě zachovávat tradiční hodnoty jako například rodinu.

Při známé papežově podpoře pronásledování a justičních vražd homosexuálů, nás mohou napadnout děsivé představy tradičních hodnot prosazovaných ve spojení s islámem.

Je příznačné, že se proti takovým výrokům ozvalo jen Občanské sdružení ateistů české republiky, které varovalo, že představa tradičních islámských rodinných hodnot zahrnuje také právo znásilnit svou manželku nebo ji fyzicky trestat.

Žádné české oficiální zpravodajství přesto neodsoudilo ani papežovy výroky které směřují proti svobodě nevěřit, zanesené v naší ústavě...

Před tímhle vším nás může zachránit pouze sekularismus, když si ovšem konečně uvědomíme, že je to něco, co stojí za to bránit. Pak bude možná i skutečná multikulturní společnost.