Zaujala mě tím, jak najednou říká dvě podstatná sdělení:
1.) sobectví je nemoc
2.) lze ji léčit
Je to už velmi dlouho, co jsem tento film viděl, poprvé přesto se k němu v paměti občas vracím a ptám se: Jak to je? Je opravdu sobectví nemoc? Dá se léčit?
Určitou obdobou, nebo chcete-li precedntem může být posun v chápání žárlivosti. Tisíce let jsme chápali žárlivost jako lidskou vlastnost, kterou někdo prostě má a nelze s tím nic dělat. Existovaly dokonce doby a kultury, které žárlivost zohledňovaly nebo ji dokonce považovaly za znak skutečné lásky.
Dnes se na ni odborná veřejnost dívá jako na druh sociální patologie, s níž lze něco dělat, pokud k tomu je žárlivec ochoten a vyvine určitou snahu.
Mohli bychom se vůbec stejně dívat také na sobectví? A co to vůbec je?
Obecně ho lidé definují jako "myšlení" jen na sebe. To ale není moc dobrá definice, protože kojenci "myslí" jen na sebe (nebo spíše jednají jen ve svůj prospěch) a jsou z tohoto pohledu dokonale sobečtí, přesto je za sobce nepovažujeme, protože na tom není nic nepřirozeného.
U dvouletého nebo tříletého dítěte ale už sobectví i jakýsi altruismus rozeznat můžeme.
První poznatek:
Sobecké chování můžeme jako sobectví chápat jen tehdy, když je nepřiměřené věku.
Obecný omyl je představa, že k myšlení na ostatní je třeba potlačit myšlení na sebe. Není, naopak takové sebezapření brání rozvoji společných vztahů, protože první člověk podle kterého odhadujeme přání ostatních lidí jsme my sami.(z tohoto chápání vznikají takovéto texty) Nejde tedy o umenšení vlastního Já, ale o jeho rozšíření na chápání My. (partnerka, děti, přátelé, vlastní skupina až po cizí členy stejného kulturního okruhu, lidstvo nebo třeba všechny cítící tvory)
Sobectví je chybou ve vývoji osobnosti.
Tady někde se lidé zamotávají do vysvětlování, že altruismus je vlastně extrémní sobectví. Asi chápete, že říkám, že není.Vnímání Já není nepřítelem My, je jeho součástí. Sobectví není "myšlení" na sebe ale "myšlení" JEN na sebe. Jinými slovy charakterizuje slovo "sobec" označení nerozvinuté osobnosti, (Slovo "myšlení" záměrně uvádím v uvozovkách, protože nejde jen o skutečné myšlení ale také o chování na základě pocitu.)
Sobectví omezuje možnost rozvoje vztahů.
Sobec není schopen chápat nebo jakkoli respektovat ostatní lidi, protože má nevyvinutou nebo velmi potlačenou empatii. Být sobcem pravděpodobně není nic příjemného, protože takový člověk potřebuje uznání od společnosti, ale nedokáže jej prožít, proto ulpívá na symbolech společenského úspěchu.
Sobectví není pro sobce příjemné.
Kdybyste se podívali na některé takto postižené sobce z nejnižší společenské třídy, zjistili byste, že penězi získanými krádežemi často zaplatí za celou hospodu, protože touží po uznání, ale nedostanou ho.
Na opačném konci společenského žebříčku uvidíte boháče-sobce uzavřené ve svých pevnostech a naprosto odtržené od reality, která pro ně končí vysokou betonovou zdí obkličující jejich zahrady. Není tam jen proto, aby ji ohraničovala. Sobci posuzují ostatní podle sebe a proto jim nevěří. Potřebují pochvalu a uznání, ale nejsou s to věřit, že jsou míněny upřímně.
Pro sobce je charakteristická velká snaha získat společenské uznání a zároveň neschopnost jej prožít.
Současná ekonomistická glorifikace sobectví argumentující maximalizací vlastního zisku je sociálně defektní (asi jako islám), protože zapomíná na to, co člověk skutečně CÍTÍ jako osobní zisk (viz. Maslowova pyramida). Lidé jsou prostě od přírody vybaveni k tomu, aby žili a jednali společně.
Sobectví je asociální a extrémně individualistické ideologie jsou v rozporu se zdravým vývojem osobnosti i s naplňováním lidských potřeb.
Pro postižené sobce i pro celou společnost by tedy samozřejmě bylo výhodné, kdybychom mohli říci:
Žádné komentáře:
Okomentovat