Počet zobrazení stránky

pátek 13. dubna 2012

Paradox bazénků

Chtěl bych na takovém bazénkovém příkladu předvést jednu ideu kterou mají utopičtí socialisté společnou s komunisty (ovšem s těmi ideálními nikoli s těmi skutečnými). Jejich moudro říká, že pokud budeme používat věci společně, budeme jich potřebovat méně a efekt bude větší. Tomu se dá celkem rozumět - pokud bude pět lidí používat jednu vrtačku, vyjde je to mnohem levněji, než když by si každý musel koupit vlastní.

Samozřejmě to platí za předpokladu, že všichni vrtají jen v domácnosti a ve vrtání nepodnikají.

Větší společný efekt si můžeme představit na principu spojování bazénů. Představme si město v nějaké teplé oblasti, kde je poměrně důležité mít u domu kousek vody. Většina lidí v něm si může pořídit tak maximálně vanu. Mají sice ještě na jednu vanu, ale kdyby si jí koupili, nic by na tom nevydělali - nekoupali by se o nic lépe než ve své první vaně. Občas se ale pár sousedů složí a postaví si společný bazén. Je sice malý, ale pořád mnohem lepší než vana. Pak ale někdo přijde s návrhem, aby se lidé složili na bazén - bude větší a každého bude stít jen tolik, jako by ho stála druhá vana. Společný bazén pro obec s 800 lidmi už je docela pěkná stavba a nabízí mnohem lepší komfort než cachtání ve vlastní koupelně. Navíc nabízí bonus v podobě setkání s ostatními lidmi.
Dát tedy peníze do jednoho rance a něco za ně společně pořídit se tedy v tomto případě vyplatí.
Bazén má ale také některé méně komfortní vlastnosti - musíte dodržovat společná pravidla a musíte k němu nějakou dobu jít, protože nestojí ve vaší koupelně. Když se bazén čistí, nemá do něj celá vesnice přístup, zatímco dříve prostě vždycky někde u někoho fungoval menší bazének. Stále ale převažují výhody před nevýhodami.
Představme si teď trochu absurdnější situaci: Pro společný bazén se nerozhodne vesnička, městys či městská čtvrť ale rovnou celé město Chun-ching s 30 miliony obyvatel. Postaví jen jeden bazén.
Ve výsledku tím ovšem všichni ztratí - obrovská plocha bazénu nebude rekreačně plně využitelná, megabazén bude nutné umístit tak daleko, že jen zajet k němu bude představovat celodenní výlet, nebude možné uhlídat čistotu vody ani chování lidí na koupališti, takže to navíc bude i dost nebezpečné.
Zkrátka, někde mezi společným vesnickým bazénem a jediným společným bazénem pro 30 miliónové město je hranice, kde se přínosy a ztráty ze společné investice vyrovnávají. Nad touto hranicí převažují ztráty, pod touto hranicí převažují výhody.
Podobný paradox známe třeba u podnikání - drobné firmy sice nemají velké peníze na vývoj, ale kvůli své existenci jsou k němu nuceny. Když se zvětšují, jejich investice do vývoje stoupají, od určité velikosti se ale stanou naopak jeho brzdou, protože velké investice do výroby vyžadují aby byly vynaložené prostředky zase navráceny z prodeje.
Výsledkem je snaha o nekompatibilitu s výrobky ostatních výrobců, která umožňuje prodávat i horší (ale kompatibilní) příslušenství. Něco takového by si samozřejmě menší firmy dovolit nemohly.
Také různé městské a spolkové pokladny vykazují podobnou tendenci - pokud je v nich příliš mnoho prostředků, stojí jejich ochrana před zneužitím či ukradením příliš mnoho.
Další příklad by mohla být třeba energetika - vyrobit elektrárnu pro nějakou oblast je rozhodně pro všechny výhodnější, než kdyby si každý vyráběl elektřinu doma sám. Při překročení určitých hranic začne být ale příliš centralizovaná monopolní výroba elektřiny pro spotřebitele dokonce ještě nevýhodnější, než kdyby si ji vyráběli sami.
Podobná teorie samozřejmě existuje v ekonomii, tam ale jde o problém průměrného a mezního produktu zpracovaný Tainterem v jeho Kolapsu složitých společností. Za kritický problém považuje složitost společnosti. V mnou uvedených příkladech je problém mnohem jednodušší. Nejde o složitost samotnou ale o velikost jednotlivých dílčích částí.  Zkrátka, někdy je možné říci už jen podle velikosti, že je něco špatně.

Žádné komentáře:

Okomentovat