Poprvé se Startovačem?

Tak se mi přihodilo, že jsem dostal nabídku přímo od crowdfundingového serveru Startovač, abych o crowdfundingu přednášel přímo na jejich půdě. (Ne na půdě, neberte mě doslova.) Odkaz na kurz Jak na crowdfunding teď najdte na jejich stránkách.

Přiznávám, že jsem po úspěchu projektu Hydronaut, na němž mám jistou zásluhu, po svém úspěšném projektu Ateista a po úspěšném projektu jedné z absolventek kurzu Jany Minaříkové - Móda pro skutečné ženy, čekal poněkud větší zájem, ale snad je to přicházejícím létem, snad tím, že se mi dosud nepodařilo dát vědět všem, kteří takový projekt připravují a možná i tím, že jsem přecenil sebedůvěru lidí, kteří budou raději s železnou pravidelností propadat i s dobrými nápady, než aby se na takový kurz přihlásili.

Zkrátka, faktem je, že ačkoli zůstává poměr úspěšných a neúspěšných projektů téměř stejný (nepatrně se to zlepšilo, Startovač poskočil dokonce až na 47,5% úspěšných  projektů, ale na to aby to pohnulo celkovou statistikou je to stále málo) zájemců o předběžnou "nalejvárnu" celkově nepřibývá.

 Asi nejvíce mě mrzí nezájem ze strany nezávislých filmařů. Je fakt, že právě úspěšnost filmových crowdfundingových projektů vysoce převyšuje průměr, takže by se mohlo zdát, že vlastně žádné předběžné školení nepotřebují, jenže i tak je počet českých filmových crowdfundingových projektů i výše vybíraných částek daleko za průměrem zahraničních serverů.

Nicméně pokud chcete spustit svůj projekt ještě teď, před začátkem letních prázdnin, nebo naopak v době babího léta, máte možná poslední příležitost se na to duševně připravit. Nejbližší kurz Jak na crowdfunding proběhne už 4. června!

Něco úplně jiného - vyrobte si lucernu!

Plakátek na jednu akci zdarma, z níž si budete moci odnést vlastnoruční lucernu.

(ano, mám v tom také trochu prsty)

Nepřítel mého nepřítele

Blíží se nám eurovolby a tak je na místě zamyslet se nad tím, koho volit. Já vám ale nechci navrhovat nějaké své „dobré“ kandidáty. Věřím, že se prostě budete rozhodovat podle svého nejlepšího uvážení a na tom vlastně ani nechci nic měnit. Chci prostě jen upozornit na jeden aspekt současných eurovoleb.

Nevím, nakolik jste si toho všimli, ale zákonodárné orgány Evropské unie se poslední roky chovají velmi divně, jako kdyby prosazovaly myšlenku „u nás můžete věřit čemu chcete, pokud věříte v Boha“. Jako ateista s tím mám samozřejmě problém, protože spadám přesně do oné části populace, která podle EU není v pohodě a měla by s tím něco udělat. Já se rozhodně podle představ politiků EU měnit nehodlám, a to může být v budoucnosti problém, který by mě mohl ohrožovat na životě, protože právě kvůli svému současnému přístupu se Evropa tak snadno nabízí islámské ideologii.(Která už teď slibuje všem ateistům smrt, pokud ateisty zůstanou.)

Jenže europoltici nejsou něčím, co by nám přiděloval Brusel, dostávají se do vyšších evropských politických struktur z lokální politiky jednotlivých zemí. Ani jejich názory se neobjevují jen tak z éteru. Všimněte si, že i nás krmí naše média stejnou propagandou, ačkoli ji nijak nařízenou nemáme. Česká televize například připravila pořad Příběhy obrácení, který je vlastně jakýmsi propagandistickým dokumentem o lidech, kteří „nalezli Boha“.  Mezi prezentovanými náboženstvími je mimo jiné i islám. Nepochybuji o tom, že v něm budou všechny zúčastněné víry vylíčeny v podstatě pohodově a konverze jako něco pozitivního, protože je to v tradici toho co ČT prezentuje.

Pokud vím, není v přípravě žádný dokument, který by ukazoval stejná náboženství v kritičtějším světle. Takové „Příběhy odpadnutí“ by totiž měly mnohem větší vypovídací hodnotu v tom smyslu, nakolik jsou prezentované konfese slučitelné se sekulárními principy, jako jsou lidská práva.
Způsob myšlení „všechny světonázory jsou si rovny, ale Abrahámovské víry jsou si rovnější“ je tedy běžně k slyšení a vidění i u nás.

Jen málokdo z politiků se vůbec u nás odváží říci, že islámská ideologie je problém a že je s demokracií a lidskými právy prostě neslučitelná. Téměř nikdo to pak neříká veřejně, natož aby si některá strana něco takového napsala do svého volebního programu. Přitom demokracii je třeba právě teď bránit před politickým islamismem.

Vlastně je potřeba ji především bránit před politiky, kteří jsou schopni s předstíranou ochranou lidských práv pašovat do evropské politiky nařízení směřující k náboženské totalitě. Vzhledem k tomu, že oni sami muslimy ve skutečnosti nejsou, můžeme předpokládat, nějakou jinou silnou motivaci, která je vede k tomuto rozhodování stylem "po nás potopa".

Pokud bod obrany demokracie před islamismem u nějaké strany najdete, bude se za ním přitom velmi pravděpodobně skrývat další trojský kůň. Například ve volebním spotu Suverenity doslova zaznívá:

„Nenechte si ukrást vlastní zemi a pojďte bránit evropskou křesťanskou civilizaci.“

To je problém, protože v tomto podání nejde o sekulární Evropu, ale o souboj dvou náboženství. Zvláště v kontextu ovládnutí českého veřejného i mediálního prostoru současnou náboženskou propagandou, která je v naprostém nepoměru k počtu věřících nás, to vyznívá hrozivě.

Ještě větší problém samozřejmě je, že křesťanství nepředstavuje v současnosti žádnou záruku obrany sekulárních principů evropské civilizace, ani dostatečnou záruku účinné obrany před islamismem, protože mnozí evropští křesťanští kněží s islámskými spolky vesele kolaborují a vydávají společná prohlášení. Může se proto stát, že volba podobných přístupů sice nebude jako ochrana k ničemu, ale zato posílí už tak nepříjemný tlak křesťanských církví.
Otázka za milion tedy zní:

Kdo z kandidátů je vůbec schopen a ochoten bránit sekulární principy naší civilizace?

Ale jsou tu ještě dvě otázky v případě že odpověď na první otázku bude znít „Nikdo“:

Je někdo z nich ochoten postavit se současné islamizaci a pokud ano, nebude nás to stát příliš?

Přeji vám šťastnou volbu, protože štěstí asi budeme všichni potřebovat.

Pravidla užívání řečnického žezla

Řečnické žezlo je pomůcka, která se objevila u různých národů na různých místech Zeměkoule. Je ale také možné, že šlo o velmi starobylý symbol, který se prostě od počátku šířil spolu s šířením lidského rodu.
Stopy používání takového žezla máme ještě dnes zachovány v mnoha jazycích ve formulaci „předávám slovo“. Je poměrně dobře popsáno používání řečnického žezla u starých Řeků a u severoamerických Indiánů Velkých plání.

V současnosti se už ale s řečnickým žezlem setkáme už asi jen ve formě „mluvícího dřívka“ v některých woodcrafterskýh oddílech a v upadlé podobě v některých firemních diskusích. Je to škoda, protože je to dobrá pomůcka výuce dialogu. Možná si myslíte, že není potřeba nic tak hloupě materiálního, pokud lidé umějí vést dialog, bohužel má zkušenost mě poučuje o tom, že lidé prostě vést dialog neumějí.

Protože jde o zástupný předmět, který má pouze symbolickou funkci, není přesný vzhled řečnického žezla důležitý. Může to být vlastně cokoli od propisky přes plyšového medvídka až po zkamenělou ježovku. Jen je důležité dbát na to, aby byl atribut jasně viditelný, když jej člověk drží v ruce.

Řečnická žezla se původně dělala i poměrně masivní, protože v případě kdy začal mluvit nebo dokonce křičet někdo, kdo v danou chvíli mluvit neměl, měl řečník právo si žezlem zjednat pořádek. Mimochodem české slovo pro „žezlo“ bylo původně „právo“. Však také „rychtářské právo“ označovalo často pořádnou pádnou sukovici, jež byla zároveň odznakem i nástrojem jeho vykonávání.

Doufám že nejsme ještě v neumětelství vedení dialogu tak daleko, abychom se museli mlátit, i když při pohledu na televizní debaty si leckdy říkám, že bychom toto pravidlo měli znovu zavést.

Jak se s takovým řečnickým žezlem zachází? Asi si říkáte, že je to vlastně jednoduché, ale věřte mi, že je to vlastně o něco složitější, než to vypadá.

Existuje několik způsobů používání řečnického žezla, které se zpravidla střídaly podle toho, jaký účel měla diskuse plnit.
Prvním příkladem je klasická diskuse. V tomto případě předával řečník žezlo následujícímu řečníkovi podle svého výběru. Řečníci se v tomto případě hlásili o žezlo zvednutím ruky. Tato metoda má jisté výhody. Především je zdánlivě snadno zneužitelná, ale opravdu jen zdánlivě. Pokud se k žezlu dostane někdo, kdo sám sebe rád poslouchá a nebere ohled na ostatní, pravděpodobně bude po prvním takovém výstupu na dlouho odstaven, protože se hned tak někdo neodváží dát mu právo mluvit. Podobné je to s urážkami a různými dalšími nepříjemnými zvyky. V tomto systému se prostě trestají jaksi samy.Používá se ve skupinách, kde se řečníci navzájem znají.

Druhý způsob je když je potřeba získat vyjádření od všech, kteří mají co říci k nějakému problému. I v tomto případě se řečníci hlásí, ale podle pravidla musí dojít na všechny. Protože tentokrát nejsou žvanilové motivováni omezovat svou žvanivost hrozbou že nedostanou příště slovo, musí existovat ještě jiný mechanismus omezení. Ve starověku k tomu sloužila klepsydra – vodní hodiny fungující v podstatě stejně jako přesýpací. Teoreticky by se pro stejný účel dala použít i kuchyňská minutka, ale vzhledem k tomu, že by byli řečníci po takové diskusi a desítkách zvonění asi poněkud neurotičtí, bych doporučoval podržet v užívání tiché přesýpací hodiny. Jejich přesnost je pro tento účel více než dostatečná.

Při třetím způsobu se řečnické žezlo posílá dokola a všichni s k určitému problému vyjádřit musejí, třeba jen jednoslovně. Jde v podstatě o způsob otevřeného hlasování.

Existují dva druhy napomenutí. Při prvním napomíná řečník žvanila, který mluví, aniž dostal právo mluvit tím, že zvedne ruku s žezlem a ukáže na něj. V případě že dotyčný neztichne, musí diskusi opustit. V druhém případě napomíná kdokoli řečníka tím, že mluví přesčas ukázáním na hodiny.
Pokud hned nezmlkne a nepředá žezlo, je opět z diskuse vyloučen.
Je poměrně důležité nedělat výjimky, protože pak samozřejmě hra ztrácí smysl a rozpadne se.

Takto přísně vedené diskuse mají mít určitý omezený čas, po němž může následovat volná diskuse.

Technologická lavice

Některé staré vynálezy mě udivují svou jednoduchostí a zároveň neuvěřitelnými důsledky jejich používání. Takovou fascinující jednoduchost předvádí například pěstní klín nebo teslice. Za jeden z vůbec nejobdivuhodnějších vynálezů, který by si zasloužil místo hned vedle vynálezu žárovky a plachet, považuji technologickou lavici.

„Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu zemí“, říkával Archimédes, jenže nebyl jediným, kdo se potřeboval opřít o něco pevného. Starověkým, středověkým i novověkým řemeslníkům byla dlouhý čas takovým pevným bodem technologická lavice. Její přesný věk (jak už to u nejdůležitějších věcí bývá) vůbec neznáme, ale jisté je, že se objevuje v helénské době na vyobrazeních řemeslníků z oblastí Egejského moře, Thrákie i Severní Afriky. Velmi pravděpodobně ji později ve zmatených dobách stěhování národů používali i Keltové, Germáni a Slované.

Co to vůbec je. Vypadá to velmi prostě: Trám, nebo v novějších časech fošna, dlouhý asi tři lokty (zde antropometricky - délka od lokte po špičky prstů na stejné ruce) a opatřený čtyřmi masivními dřevěnými nohami. Někdy to byla prostě jen vhodně přitesaná kláda.

Zhruba ve dvou pětinách byly hrany trámku zaobleny a dávaly mu tak mírně houslovitý tvar. V tom místě totiž řemeslník sedící obkročmo svíral lavici stehny. Vzdálenější konec byl ponechán plochý, ale v pravidelných rozestupech asi na šíři dlaně byly skrze lavici vydlabány čtvercové díry o rozměrech zhruba 2 x 2 palce (4x4 až 5x5 cm).

To je vlastně všechno. Takhle vypadá technologická lavice. Její kouzlo je v její univerzálnosti. Do čtvercových děr se daly zasunout nebo zakolíkovat různá příslušenství sloužící jako řezbářské svěrky, svěrák, ševcovské kopyto, obtáčecí kruh, malý tkalcovský stav, soustruh nebo pěstka pro tepání...

Je to prapředek mnoha jednoúčelových technických zařízení. Na technologické lavici se daly dělat desítky drobných řemeslných prací od výroby bot, přes keramiku a práci s drátem či plechem až po výrobu šindelí. Z té poslední práce také poslední jednoúčelové potomky technologických lavic ještě známe jako řezbářské lavice či právě „dědky“ na výrobu šindelí.  Přesto mě nepřestává udivovat ta prostá jednoduchost téhle starodávné věci, která dokázala koncentrovat několik poměrně rozmanitých dílen do jediného kusu špalku.

Ukázky některých jednoúčelových přístrojů a strojů odvozených z technologické lavice:

Obtáčecí hrnčířské kruhy z Livinghistory.cz vyrobené pravděpodobně podle nějaké ilustrace jako jednoúčelové zařízení. Oběma chybí charakteristické zúžení pro pohodlnější posaz.

"Koza" na výrobu šindelů - jednoúčeová technologická lavice se šlapacím svěrákem.

 

Jednoúčelová lavice s malýcm ručním soustruhem.

 Typ obtáčecího kruhu, jaký se zasazoval do technologických lavic asi už v době příchodu Slovanů.

Bůh jako personifikace kolektivní inteligence

Dnešní ateisté-filosofové se celkem shodují (samozřejmě výjimky existují), že představy specifických typů bohů vznikly jako druh personifikace nějakého jevu. Za nejzajímavější variantu takové hypotézy považuji tu, která vidí v univerzálním monoteistickém božstvu personifikaci kolektivní inteligence.

Svědčí pro ni několik zajímavých detailů, jako například to, že je univerzální Bůh zároveň považován za stvořitele lidí. To by pak ale znamenalo, že jakýsi zárodek monotheismu v sobě má každé náboženství.

Myšlenka jakéhosi společného předka - „otce lidí“ či „otce bohů“ je totiž typická už pro kmenové společnosti. Na druhou stranu ale ani tento výklad nestaví náboženství do zrovna pěkné role.

Nejprve ale k tomu, čím je lidská kolektivní inteligence zvláštní a co to vlastně je. Lidské společnosti jednoznačně mohou vykazovat charakteristiky kolektivní inteligence, což pro tento účel vykládám jako stav, při němž skupina jedná jako celek inteligentněji (produkuje více a /nebo kvalitnějších řešení) než její nejinteligentnější člen.

Řešeními, vytvořenými díky kolektivní inteligenci jsme doslova obklopeni. Jsou to: matematická, fyzikální a chemická pravidla, morální pravidla, výrobní postupy, počítače, mobilní telefony, auta, letadla, metro, rozvody energie, elektrárny, elektrospotřebiče, budovy...vlastně už téměř vše, co je vytvořeno naší civilizací.

Lidská kolektivní inteligence má totiž nad kolektivní inteligencí jiných tvorů, například mravenců silně navrch. Lidstvo má neuvěřitelnou kolektivní paměť, kterou představují naše knihovny a databáze, dříve také memorované „paměti“ a písně. To nám umožňuje využívat poznatků, které nebyly využívány celá desetiletí ba i staletí! Máme schopnost specializace a distribuovaných řešení (tedy přidělování dílčích úkolů těm, kteří už jejich řešení zvládají), což značně zrychluje a zkvalitňuje vývoj nových řešení.

Máme ale ještě něco a to je poměrně silná individualita jednotlivých členů společností. Tak silnou individualitu nenajdeme u žádného jiného sociálního druhu, který by byl schopen využívat kolektivní inteligence v takové míře.

V tom je možná jedno z tajemství lidského úspěchu. Lidské skupiny představují vysoce organizované celky složené z individualistických a tím zároveň samostatně vyspělých jedinců. To že vůbec něco takového může existovat je dáno rovnováhou tlaku na konformitu a individuální snahy vyniknout.

Tlak na konformitu totiž umožňuje, aby bylo alespoň v podstatné většině případů pro člověka chování ostatních členů společnosti dostatečně odhadnutelné. Na druhou stranu ale zároveň příliš silný tlak na konformitu brání rozvoji tvůrčích schopností jedinců i společnosti jako celku.

V kmenových společnostech existoval velmi silný konformní tlak ve všech oblastech lidského chování (ale zároveň téměř žádné kodifikované jednání vůči cizincům). Kmenové společnosti také často nevykazovaly žádný podstatný vývoj po celá staletí.

Moderní společnost by měl mít poměrně silný tlak na konformitu v přesně vymezených oblastech, které jsou nutné k zachování dostatečné míry obecné bezpečnosti a předvídatelnosti (obecná liberální práva, majetek atd). Všechna ostatní (zbytečné) pravidla, která se s tím nedostávají do konfliktu by měla být naopak uvolněna. Je například nutné, aby společnost respektovala zákaz vražd, ale je v podstatě jedno, jak se jednotliví příslušníci globální civilizace oblékají, či zda se třeba neoblékají vůbec. Typy oblečení, nábytku nebo obydlí nejsou samy o sobě v globální civilizaci podstatné. Podobně i mnohé různé druhů sexuálních projevů nebo slavení či neslavení svátků, neohrožují společnost v jejích hlavních funkcích, pokud nepřekračují obecná pravidla.

V kmenových společnostech byly všechny tyto oblasti kodifikovány a přestoupení pravidel se často trestalo smrtí. Stav, při kterém vznikala monoteistická náboženství, odpovídá společnosti na úrovni klanů a proto bývají v náboženství kodifikovány velmi podrobné instrukce na to jak má člověk žít. Jejich tlak na konformitu je extrémní. Například v judaismu je kodifikován i vzhled přikrývky a v islámu to, na kterém boku má věřící spát!

Výhodou takových společností je relativně vysoká předvídatelnost, jejich nevýhodou naopak to, že je v nich kolektivní myšlení v podstatě znemožněno.

Jak křesťanská tak islámská kultura samy na sobě v podstatě občas spáchají jakousi kolektivní lobotomii, při níž je část „nevhodných“ poznatků zcela záměrně odebrána z lidského povědomí.

Křesťanství i islámu se podařilo neuvěřitelným způsobem na tisíc let odhodit podstatnou část vědomostí, které už lidstvo mělo z dědictví po antice. U islámu je jeho „odhelenizování“ o to působivější, že arabský svět nejprve ze zděděných vědomostí katalyzoval Evropskou kulturu, čímž ji nevědomky přivedl na práh renesance.

Přesně stejně fungoval například Index Librorum Prohibitorum, nebo současné tažení proti Darwinovi, které je typické tím, že jeho vůdčí osobnosti nikdy díla darwinistů nečtou.

Jak je to možné? Pokud je Bůh personifikovanou kolektivní inteligencí, jak to, že nakonec stejná idea vedla k potlačení kolektivní inteligence?

Za prvé v dobách, kdy se rozhodovalo o podobě náboženství nikdo Boha jako ideu kolektivní inteligence nevysvětloval (i když by tento výklad byl zdůvodnitelný i podle evangelií, vlastně by byl velmi logický). Nešlo tedy v jejich chápání o něco, co bylo uvnitř lidské společnosti, ale vně.

A za druhé už od starověku existovala specializovaná kasta, která se zabývala výkladem vůle bohů. Tato kasta kněží - „vědoucích“- byla původně obdobou oné skupiny, kterou dnes nazýváme „inteligence“ či „vědci“. Je vcelku logické, že považovali za správné, aby právě oni byli vykladači „boží vůle“, jenže tím že byl Bůh chápán jako někdo skutečný, kdo něco říká, bylo později velmi těžké zcela změnit to, co už bylo za jeho výroky považováno a navíc na důvěryhodnosti takových tvrzení závisela i autorita kněží. (Neexistoval žádný předěl mezi pověrami a skutečným věděním, přičemž k ovládání lidí byly pověry často účinnější.)

Kněží tedy „boží vůli“ interpretovali, ale zároveň ji také formovali (vědomě i nevědomky) a přitom se okolí uzavírali, čímž nakonec dospěli až k potlačování kolektivní inteligence, protože prostřednictvím své ideologie zúžili okruh lidí, jejichž názory byly brány v potaz (kteří směli myslet) a kteří měli dostatek informací a znalostí, aby se mohli na řešení případných společenských problémů podílet. 

Stejný princip známe dodnes u zvláště radikálních sekt, které své stoupence postupně odstřihávají od informačních zdrojů, které jsou v rozporu s jejich dogmaty. Také ony vlastně potlačují kolektivní inteligenci tím, že se spoléhají jen na intelekt či „vnuknutí“ svých vůdců.

Laická filosofie

Filosof Jaroslav Peregrin udělal, podle mě, kus záslužné práce, když vytvořil jakýsi filosofický slabikář s názvem Filosofie pro normální lidi a doprovodil jej sérií stejnojmenných videí. Mnoho lidí i filosofů mu to poněkud vyčítalo s tím, že obor filosofie zploštil. Ano, také mám k jeho dílku také pár poznámek, ale tuto ne. Nemyslím, si že by moderní filosofii nějak škodil tím, že by ji vydával za něco méně, než je, jen prostě běžní lidé požadují od filosofie něco jiného, než čím se dnes zabývá a mají o ní jinou představu. Ukázal lidem moderní filosofii a jim se nelíbí. Nepřekvapuje mě to, také k takto pojaté filosofii nectím nějaké vřelé city.
Co tedy lidem chybí? Co by si přáli, aby filosofie zkoumala a ona to nedělá? Představme si takovou lidovou verzi filosofie, čím by byla? Asi by vypadala dost jinak.

Věřící nám podsouvají jako hlavní otázku po smyslu života, ale musím říci, že zrovna tento pojem nevnímá většina lidí příliš jasně, takže by se jím asi nezabývali na prvním místě.

To co lidi opravdu zajímá na prvním místě je: Je dobré žít nebo není?
Problém je, že je to složená otázka, která sama potřebuje hned dva směry zkoumání, tedy co je „dobro“ a jestli život (jednotlivce nebo i v souhrnu jako jev) splňuje podmínky takto definovaného „dobra“.  Etikou, tedy naším chápáním dobra se filosofie zabývá, pokud ale vím, nevyvozuje z ní v současné době závěry ohledně toho, zda je život dobrý nebo špatný, tedy jestli by člověk měl vůbec žít. Byly ale doby, kdy to dělala, jenže to byla prostě jiná filosofie.  Už na této úrovni se navzájem rozcházejí různé starověké filosofické a náboženské směry.

Druhá otázka, která je pro člověka podstatná zní: Je svět dobrý, nebo zlý?
Lidé potřebují zaujmout ke světu jako celku nějaký postoj a podobně jako v případě lidí mají tendenci jej  vnímat jej podle toho, jak se okolní svět staví k nim (antropomorfizovat jej). Zároveň ale také tato otázka souvisí s předchozí. Může být dobré žít ve světě, který je od základu zlý? Odpověď je opět o to složittější, že svět pravděpodobně lidem nijak nenadržuje.

Třetí otázka, na kterou lidé stále hledají odpověď zní: Jak dobře žít?
Tak jednoduchá otázka a tak těžká odpověď! Je to kardinální otázka antické i čínské filosofie, tak přehlížená ve velké části směrů té moderní. Pro mě je navíc dvojnásob zajímavá tím, že se táže na budoucnost. Velké množství filosofických postupů je v podstatě popisných, ale na tuto otázku se dá odpovídat jen pomocí extrapolace na základě zkušeností. Snažíme se předpovědět budoucnost z minulosti. Je tedy v podstatě jisté, že nikdy nebudeme mít definitivní odpověď, přesto nám zkušenost říká, že je správné se jí zabývat.

Tyto tři otázky si dnešní filosofie už téměř nepokládá.