Pravidla užívání řečnického žezla

Řečnické žezlo je pomůcka, která se objevila u různých národů na různých místech Zeměkoule. Je ale také možné, že šlo o velmi starobylý symbol, který se prostě od počátku šířil spolu s šířením lidského rodu.
Stopy používání takového žezla máme ještě dnes zachovány v mnoha jazycích ve formulaci „předávám slovo“. Je poměrně dobře popsáno používání řečnického žezla u starých Řeků a u severoamerických Indiánů Velkých plání.

V současnosti se už ale s řečnickým žezlem setkáme už asi jen ve formě „mluvícího dřívka“ v některých woodcrafterskýh oddílech a v upadlé podobě v některých firemních diskusích. Je to škoda, protože je to dobrá pomůcka výuce dialogu. Možná si myslíte, že není potřeba nic tak hloupě materiálního, pokud lidé umějí vést dialog, bohužel má zkušenost mě poučuje o tom, že lidé prostě vést dialog neumějí.

Protože jde o zástupný předmět, který má pouze symbolickou funkci, není přesný vzhled řečnického žezla důležitý. Může to být vlastně cokoli od propisky přes plyšového medvídka až po zkamenělou ježovku. Jen je důležité dbát na to, aby byl atribut jasně viditelný, když jej člověk drží v ruce.

Řečnická žezla se původně dělala i poměrně masivní, protože v případě kdy začal mluvit nebo dokonce křičet někdo, kdo v danou chvíli mluvit neměl, měl řečník právo si žezlem zjednat pořádek. Mimochodem české slovo pro „žezlo“ bylo původně „právo“. Však také „rychtářské právo“ označovalo často pořádnou pádnou sukovici, jež byla zároveň odznakem i nástrojem jeho vykonávání.

Doufám že nejsme ještě v neumětelství vedení dialogu tak daleko, abychom se museli mlátit, i když při pohledu na televizní debaty si leckdy říkám, že bychom toto pravidlo měli znovu zavést.

Jak se s takovým řečnickým žezlem zachází? Asi si říkáte, že je to vlastně jednoduché, ale věřte mi, že je to vlastně o něco složitější, než to vypadá.

Existuje několik způsobů používání řečnického žezla, které se zpravidla střídaly podle toho, jaký účel měla diskuse plnit.
Prvním příkladem je klasická diskuse. V tomto případě předával řečník žezlo následujícímu řečníkovi podle svého výběru. Řečníci se v tomto případě hlásili o žezlo zvednutím ruky. Tato metoda má jisté výhody. Především je zdánlivě snadno zneužitelná, ale opravdu jen zdánlivě. Pokud se k žezlu dostane někdo, kdo sám sebe rád poslouchá a nebere ohled na ostatní, pravděpodobně bude po prvním takovém výstupu na dlouho odstaven, protože se hned tak někdo neodváží dát mu právo mluvit. Podobné je to s urážkami a různými dalšími nepříjemnými zvyky. V tomto systému se prostě trestají jaksi samy.Používá se ve skupinách, kde se řečníci navzájem znají.

Druhý způsob je když je potřeba získat vyjádření od všech, kteří mají co říci k nějakému problému. I v tomto případě se řečníci hlásí, ale podle pravidla musí dojít na všechny. Protože tentokrát nejsou žvanilové motivováni omezovat svou žvanivost hrozbou že nedostanou příště slovo, musí existovat ještě jiný mechanismus omezení. Ve starověku k tomu sloužila klepsydra – vodní hodiny fungující v podstatě stejně jako přesýpací. Teoreticky by se pro stejný účel dala použít i kuchyňská minutka, ale vzhledem k tomu, že by byli řečníci po takové diskusi a desítkách zvonění asi poněkud neurotičtí, bych doporučoval podržet v užívání tiché přesýpací hodiny. Jejich přesnost je pro tento účel více než dostatečná.

Při třetím způsobu se řečnické žezlo posílá dokola a všichni s k určitému problému vyjádřit musejí, třeba jen jednoslovně. Jde v podstatě o způsob otevřeného hlasování.

Existují dva druhy napomenutí. Při prvním napomíná řečník žvanila, který mluví, aniž dostal právo mluvit tím, že zvedne ruku s žezlem a ukáže na něj. V případě že dotyčný neztichne, musí diskusi opustit. V druhém případě napomíná kdokoli řečníka tím, že mluví přesčas ukázáním na hodiny.
Pokud hned nezmlkne a nepředá žezlo, je opět z diskuse vyloučen.
Je poměrně důležité nedělat výjimky, protože pak samozřejmě hra ztrácí smysl a rozpadne se.

Takto přísně vedené diskuse mají mít určitý omezený čas, po němž může následovat volná diskuse.