Ve všech vyspělých zemích klesá poměr narozených dětí na jednu ženu.
Někteří vědci v tom vidí jistou naději, protože planeta je v poměru k civilizační vyspělosti lidstva krutě přelidněná. Další v tom vidí problém, protože lidé ubývají ve vyspělých, nikoli v zaostalých regionech a Valeriepiersův kruh vůbec nezahrnuje oblasti Evropy, Severní a Jižní Ameriky nebo Austrálie.
Poměrně nejasné jsou také závěry z tohoto jevu. Víme, že méně dětí mají lidé vzdělaní, zvláště vzdělané ženy. Ovšem toto pravidlo platí v celkovém průměru, lokálně z něj exikstují výjimky, které mohou mít úplně opačný efekt. Zároveň víme, že se ve městech rodí méně dětí než na venkově, ovšem pouze přepočteno na jednu ženu, protože ve vyspělých zemích se venkov spíše vylidňuje. S tím souvisí zřejmě i lokální nepravidelnosti, protože v oblastech, kde úplně zmizela mladší generace, se žádný nárůst porodnosti očekávat nedá.
Nechci se zamýšlet ani tak nad nějakými "řešeními", protože lidí je v současné době dvojnásobek proti době mého narození, jako spíše nad tím, co to vůbec znamená.
První aspekt je změna dítěte z investice v náklady. Připomíná mi to spekulaci mého kamaráda "Motivace mít děti opadla poté, co přestalo být morálně přípustné je zapřahat do pluhu."
Fakticky je to ale ještě složitější. Děti dříve přilepšovaly rodině výdělkem nebo prací velmi brzy, snad už od šesti - sedmi let. I to je v rozvinuté společnosti velmi dlouhodobá investice. Znamená to zplodit děti někdy mezi dvacátým a třicátým rokem, aby z toho byl ještě nějaký výnos. Zároveň to byla samozřejmě motivace, mít jich hodně, nejen kvůli dětské úmrtnosti, ale pro celkovou výhodnost.
S dlouhověkostí a vzděláním se doba nerentability prodloužila až někam mezi 30 až 40 let. Tedy potomci se středním vzděláním by měli začít vydělávat kolem 20 roku života, jenže v té době mají výdělky nízké a náklady vysoké. Musí se osamostatnit, získat bydlení atd. V důsledku budou tedy pro rodiče ziskoví (s otazníkem), někdy spíše po čtyřicítce, úplně stejně jako vysokoškoláci, kteří studují přibližně o pět let déle.
Naopak silně vzrostly investice do potomstva po dobu jeho vzdělávání, i konkurence na pracovním trhu, což ještě prohlubuje nejistotu, jestli je návratnost vůbec pravděpodobná.
Nejistá investice na čtyřicet let opravdu nefunguje. Naštěstí asi úplně nefunguje ani tato komerční představa, jinak by lidé děti asi neměli vůbec. Pokud by se ovšem mezitím děti nestaly ukazatelem sociálního statusu.
Nebyla by to tedy investice do přímého výnosu, ale do prestiže. Chudáci děti!
V době dostupné antikoncepce by to znamenalo že by děti měli převážně jen lidé s příjmy vyšší střední třídy a vyššími. Dítě jako doplněk by samozřejmě mohlo kdykoli vyjít z módy a takové módní vlny nikdy netrvaly příliš dlouho.
Logická možnost tedy je, že si lidé pořizují děti, protože je to jejich sociální potřeba. Potom by ale byla volba mít málo dětí, nebo děti nemít byla stále hodnocením zisků a ztrát, v tomto případě určité sociální saturace versus hrozby sociální nejistoty.
Děti představují náklady, které mohou lidi z nižší střední třídy znamenat propad do chudoby a pro vysloveně chudé rodiny existenční ohrožení.
Je tedy pravděpodobné, že lidé z nižší střední třídy a níže budou mít tendenci se pořízení potomstva vyhnout, pokud na to budou mít dostupné prostředky. Dále tu máme ženy v těžkých životních situacích, které prostě nechtějí přivést děti do stejně bezútěšných podmínek, v jakých jsou sami. Křesťanští fanatici považují takové ženy za sobecké, já je vidím spíše jako ohleduplné.
Zbývá odpovědět na otázku: Proč měli naši předkové výrazně, až řádově více dětí, než naše současná populace?
Kromě relativní výhodnosti a zároveň vysoké úmrtnosti v dětském věku tlačila na vysokou porodnost také nízká vzdělanost a malá dostupnost antikoncepce a interrupce. Porodit dítě bylo nebezpečné, ale použít lektvar od andělíčkářky mohlo být ještě nebezpečnější. V podstatě všechny abortivní přípravky z doby před dvěma staletími byly při nesprávném odhadu množství smrtelné.
Spousta žen tedy otěhotněla protože neměla informace a přístup k antikoncepci a porodila, protože každá jiná možnost představovala ještě větší riziko. Případy pohozených či odložených dětí byly běžné a sirotčince neustále přeplněné.
Pokud byste se těchto žen zeptali, jestli by měly dítě, kdyby měly na výběr, řekly by rozhodně: Ne!
Tady přitom nepíšu jen o nějakých ženách na úplném okraji společnosti, ale i o dělnicích v továrnách a manufakturách, nebo pracujících v ještě méně výdělečné a časově náročné práci. O ženách, které věděly že jsou chudé, budou chudé a jejich děti budou chudé. (Jistě, existuje pár výjimek, kterým se povedlo se z vězení sociální třídy dostat, ale už proto že si jejich jména jsme schopni zapamatovat, je jasné, že jich bylo pár z mnoha milionů.) Ani ony by svému dítěti takovou budoucnost dát nechtěly.
V podstatě tu vidím skupinu lidí, která se rozhodla, že raději vymře, než aby dala svým potomkům takovou budoucnost. Máme tedy střední třídu, která bude mít raději méně potomků, protože pro ni představují nepoměrnou zátěž, ale stále o ně usiluje a skupinu, která už svůj stav více zhoršit nechce a proto postupně mizí. Je to vrstva "skrytých otroků" - lidí pracujících za tak neuspokojivých podmínek, že je nepřejí nikomu dalšímu.
Proto má sociální experiment, který podnikli konzervativci v USA přesně opačný efekt. Pokusili se vrátit stav, který byl za průmyslové revoluce - ženy bez přístupu k vzdělání, zaměstnání a antikoncepci. Přestože je výchozí situace žen v USA mnohem lepší, než za průmyslové revoluce, dostali je přímo do situace "v tomto případě pokračovat nechci", takže namísto antikoncepce (u které hrozí, že bude brzy nedostupná) nebo interrupce (která už mnohdy nedostupná je) volily trvalou sterilizaci.
Tahle skupina "skrytých otroků", tedy lidí množících se, protože nedostali jinou možnost a žijících za takových podmínek, které vlastně nechtějí nikomu dalšímu předat musela existovat vždy. A právě to moderní doba změnila.
Žádné komentáře:
Okomentovat