Pokud jde o politiku, jsem nevěřící.
Trochu to vysvětlím.
Kdysi jsem četl takový vtípek, vlastně spíše krátký rozhovor:
Jsi věřící?
Ne myslící.
Tohle téměřhaiku má v sobě jistý půvab, který bohužel část lidí prostě neocení. Říká, že myšlení a víra jsou prostě dvě různé věci. Já ale teď nechci mluvit o náboženství, nýbrž o kvazináboženství. Chci mluvit o politických vírách.
Také jsem totiž dostal podobnou otázku:
Jsi pravičák nebo levičák?
Je to samozřejmě falešné dilema.
Správná odpověď by v mém případě byla asi stejná: Ani jedno, já jsem myslící.
Jsou nám tu předkládány dva okruhy teorií, které kdysi dávno někdo vymyslel. Od té doby je ale lidé jen zastávají. Jistě, máme tu liberály, neoliberály, socialisty, anarchisty, komunisty, demokraty, nacisty, konzervativisty, republikány a kdo ví co ještě.
Bez ohledu na to jak spolu bojují nebo se párují, však žádný z nich svoje postupy neověřuje a neupravuje podle následků předchozích opatření. Stoupenci politických stran prožívají své politické přesvědčení jednoznačně jako náboženství. Rozhodně ho nepovažují za vědeckou teorii.
Paradox je, že je to vlastně jen jediná teorie – politické spektrum.
To spektrum přitom vůbec není barevné. Má jen dvě barvy – pravou a levou – jako kdybychom dokázali vystačit jen s názory, které se vejdou na tuhle úsečku.
Přitom jsme se už dávno mohli poučit z historie!
Pokud bychom chtěli pochopit, proč se reálný socialismus, nacismus a fašismus vyvíjely tak jak se vyvíjely, musíme nejprve připustit, že svou kvazináboženskou podobu prostě přejaly z politiky.
Tohle zjištění je ale tragické, protože znamená, že se jakákoli politická teorie, ve chvíli výrazné převahy strany která jí prosazuje, stane politickou teologií. V tom současná ODS, ČSSD ani další strany nejsou lepší než KSSS nebo NSDAP.
Náš politický systém je tak nastaven a s uctívači počítá.
I když se politické víry maskují jako nové názory, jejich dogmatičnost zůstává stejná.
Nemá smysl svrhávat tuto ani jinou vládu, nemá cenu dělat jakoukoli reformu státní správy nebo voleb, pokud namísto vyznávání nezačneme myslet.
Teprve až se to stane (pokud se to stane), můžeme si položit otázky:
K čemu nám má sloužit stát?
a
Jak toho dosáhneme?
Žádné komentáře:
Okomentovat