Počet zobrazení stránky

pondělí 4. března 2013

Marsovské lodě v přístavech

Lodě jsou v přístavech v bezpečí, proto však nebyly postaveny.
kontraadmirálka Grace Murray Hooper

Ten citát plně vystihuje nejproblematičtější paradox - abychom mohli život opravdu prožít, musíme občas riskovat že o něj přijdeme. Někteří lidé se dokáží nebezpečí světa natolik děsit, že jim jejich strach zabrání dělat cokoli smysluplného.  Trochu novinkou je, když se takto začnou chovat také instituce.

Nejen NASA ale i Roskosmos se v současnosti staví k průzkumu Měsíce a případné objevitelské misi na Mars dost rezervovaně a jako jeden z hlavních důvodů uvádějí bezpečnost. Zvláště v případě první agentury stupňovanou až k absurditě.

Robert Zubrin - zakladatel Mars society přistoupil k tomuhle problému velmi pragmaticky - navrhl stanovit cenu života astronauta. Jsem v principu proti této myšlence, protože si myslím, že současný stav neřeší ale spíše komplikuje.


1.) Účet bez hostinského 
Otázka nakolik můžeme mít život bezpečný a přitom plnohodnotný má pro každého člověka jinou odpověď. Například v případě kosmického letu je pro jednoho člověka odměnou už samotné riziko, jiný by doufal v odměnu v podobě společenského uznání a další by požadoval vysokou finanční sumu. Nemůžeme přitom tvrdit, že život toho posledního má největší cenu, protože za něj nasmlouval nejvíce.

Poznámka: Krásnou scénku na toto téma můžete vidět ve filmu Right Stuff, když se Charlese Elwooda „Chucka“ Yeagera přijdou lidé od letectva zeptat, jestli poletí s X-1.

V případě stanovování průměrné ceny života se dostáváme do podobné situace, jenže z ní bude vyšachován ten, který má jako jediný právo o svém životě smlouvat - jeho vlastník. Nejen že nás to zbavuje jednoho podstatného lidského práva, navíc to v principu problém neřeší.  Účelové podceňování a přeceňování podle toho, jak bude pro kterou firmu výhodné (podnikatelé versus pojišťovny), může kosmický výzkum zablokovat stejně spolehlivě jako současná přestrašenost.

Poznámka:  Mohlo by se zdát, že pojišťovny a armáda už cosi takového dělají, i v tomto případě jde ale spíše o zmírnění následků pro pozůstalé, než o skutečnou cenu života.

2.) Zneužití k jinému účelu
Subjektivnost takového hodnocení je ale jen jeden z problémů takového ohodnocení. Druhým problémem je aplikování tohoto měřítka v případech, kdy být aplikováno nemá. Takovým příkladem může být aféra kolem Fordu Pinto. Šlo o automobil, který trpěl při nárazu zezadu nebezpečím proražení nádrže. Jeho posádka většinou při takové nehodě uhořela.

Management firmy Ford zjevně o tomto problému věděl, bylo ale pro něj finančně výhodnější případně zaplatit pojistku pozůstalým (jejímuž placení se dalo i vyhnout), než se pokusit zvýšit bezpečnost automobilu. Zajímavou souvislostí je pokus o překvalifikování rizika, kdy v nových testech mělo být ověřováno obrácení na střechu ale nikoli náraz zezadu.

Tento případ silně připomíná překvalifikovávání rizika při zjištění závad v případě projektu Apollo a Space Shuttle. V obou projektech nebyly za nehodami nepředvídatelné nástrahy kosmického prostoru, ale naprosto předvídatelná opomenutí způsobená snahou neměnit výrobní postup - tedy ušetřit peníze. Firmy na jednu stranu tedy už s jakousi cenou životů posádky počítají a jak se zdá není ani příliš vysoká.

Právě za tím je potřeba vidět i důvod současného šílení po bezpečnosti. Pokud začne jakákoli firma při výrobě nějakého dopravního prostředku kalkulovat s jistotou smrti předvídatelného počtu lidí z předvídatelných a odstranitelných příčin, je to něco, na co nedokáže společnost přistoupit. To je totiž cosi diametrálně odlišného od střetnutí s nepředvídatelným rizikem

Poznámka: Ostatně pokud bychom přešli na zcela ekonomický model, mohli bychom si pak představit skutečnou válku vedenou tržním způsobem tak, že by od sebe válčící strany odkupovaly životy vojáků a podle výše konta by si pak vlastní vojáky odstřelovali sami.

3.) Status hrdiny
Poslední ale nikoli nejméně důležitým důvodem pro mé pochybnosti o finanční vyčíslitelnosti hodnoty života astronauta je to, že peníze nejsou primární hodnotou. Samy o sobě vlastně žádnou hodnotu nemají - tu jim dává teprve společnost. Subjektivní hodnotu věcem pak dáváme my a to jen proto, že jsme živí.

Koupitelné věci mají zkrátka svoje limity a za žádnou z nich by normální člověk život nevyměnil.

Přesto jsou lidé schopni a ochotni pouštět se do opravdu extrémně rizikových a nesmírně nákladných podniků, pokud jsou přesvědčeni, že to dělají kvůli nějaké vyšší (nebo spíše základní) hodnotě. Ani dnes není na světě méně peněz, než bylo třeba v roce 1965, kdy J. F. Kennedy vyhlašoval projekt Apollo, nebo v roce 1955 kdy začal program amerických superraket a kolonizace sluneční soustavy. Prostě je státům najednou jen za těžko dát peníze na něco takového.

Poznámka: Dramatický paradox je třeba srovnání nákladů na kosmické projekty  a olympijské hry. O ceně vojenských projektů nemluvě.

I když to zní někdy až trapně, umějí se lidé stále finančně i osobně obětovat za svou rodinu, přátele, národ, za lidstvo. Základními hodnotami jsou totiž přízeň společnosti a sebehodnocení. Ty jsou sice opravdu penězi nevyčíslitelné, zároveň ale nesmírně dostupné.

Příkladem takového zdánlivě absurdního chování je záchrana posádky vzducholodi Italia. Množství záchranných akcí, výše rizika i finanční náročnost, to všechno přesahovalo většinu představ o tom, co by byla schopna vynaložit pro záchranu pár lidí nějaká komerční skupina. Záchranné akce byly zároveň v podstatě stejně rizikové, jako samotná expedice. Pokud bychom na ně uplatňovali pravidla bezpečnosti, jaké máme dnes v kosmonautice, nemohlo by k většině z nich vůbec dojít.

Podle dnešního ekonomického ani normativního přístupu by tedy trosečníci z Italie zachráněni nebyli. Přesto víme že se to společným úsilím podařilo, protože polárníci takové věci dělají. Museli to udělat prostě z důvodu svého sebehodnocení i proto aby neztratili úctu společnosti.

Přesvědčení, že nám kolegové z oboru v případě nebezpečí přijdou na pomoc je základní konstanta na které takové podniky stojí. Hrdinové přicházejí na pomoc a riskují při tom životy, protože právě to je dělá tím čím jsou.


Problém kosmonautiky není v nedostatečně přesném finančním ohodnocení života astronautů ale v jejím odmytizování. To co nám chybí je status hrdiny. Hrdina je ten, kdo si zaslouží to nejmodernější, nejlepší a nejdražší zřízení, protože se pouští do nebezpečí za budoucnost ostatních lidí. Proto má smysl vybavit ho nejlépe, jak to vůbec jde. První astronauti rozhodně byli hrdiny v tomto smyslu ať už tím co uměli, co představovali nebo tím, co pro to riskovali. 

Úpadek kosmonautiky začal ve chvíli, kdy začaly stárnout kosmické lodě. V podstatě to bylo tehdy, když  Nixon zrušil pokračování projektu Apollo. Tímhle okamžikem totiž řekl lidem, že kosmonautika už není výjimečná.

Běžní lidé a novináři přestali chápat astronauty jako hrdiny, v naprostém rozporu například s vnímáním sportovců, jejichž míra rizika i společenský přínos jsou mnohem nižší. To prosím bez urážky!
Kosmonautika se prostě stala běžným nebezpečným zaměstnáním, jakých je ovšem na světě mnoho, ať už jde o nošení síry nebo třeba potápění v kanalizaci.

A stejně ztratily svou zázračnou aureolu i kosmické lodě - dnes se na ně spíše díváme jako na předražený autobus. Často se používají v podstatě k politickým cílům a agentury se přitom tváří že jsou bezpečné, asi jako kancelář. Proto se od nich očekávají standardy běžné pro civilní dopravu. Nelze prostě chápat jako hrdiny lidi, kteří létají třicet let starým raketoplánem nebo přes čtyřicet let starým Sojuzem na stále stejné místo. (zvláště, když kolem toho není ani dostatek sebepropagace)

NASA ale i Roskosmos prostě začaly příliš brzy předstírat, že jsou jejich lodě dokonale bezpečné,  a především, že není třeba do nich cpát další peníze na jejich vývoj. (Že to ani tak nebyla pravda si samozřejmě lidé všimli.)

Když veřejně nepřiznáváme rizika, která je nutno přijmout, nemůžeme mít ani hrdiny. Když po přistání kosmonautů ulice nezasypou konfety a nevystřelí alespoň několik desítek tisíc lahví šampaňského, je prostě něco špatně. Hrdinové mají být oslavováni právě za to, že na sebe berou rizika za ostatní lidi.

S tímhle hrdinským - průkopnickým chápáním astronautiky je ale právě snaha o její zekonomizování v konfliktu.
Zubrinův návrh říká: Můžeme si dovolit riskovat život astronauta protože jeho cenu můžeme dopředu odhadnout.
Hrdinský přístup říká: Musíme riskovat život astronauta, právě proto, že je jeho cena pravděpodobně nezměrná pro budoucnost lidstva.

Ten druhý postup je pro dobytí Marsu (o který Zubrinovi jde) naprosto nezbytný. Kolonizace planet není standardní podnikání. Nikdo nemůže dát předem pravdivý odhad výnosů z provozu marsovské základny (předpokládá se tedy nízká) a nemůže dát ani pravdivý odhad rizik (předpokládají se tedy vysoká). Proto by i sebenižší hodnota života astronauta byla pro takový podnik chápána jako příliš velká.

1 komentář:

  1. Sám jsem tezi "Let's make it an adventure again" prezentoval v diskusi na tom ESA ACT workshopu. šlo mi hlavně o to, aby to začalo být znovu přitažlivé pro masy, aby to chytří chtěli dělat a politici přidělovat prachy. Ale ten pozitivní jev, že to s sebou ponese i pro kosmonautiku mnohem vhodnější způsob vnímání rizika, mi nedošel :)

    OdpovědětSmazat